2521–2580 z 143884 Autoři
Miki Ryvola (11)
Miki Ryvola, vlastním jménem Mirko Ryvola je český trampský písničkář, zpěvák a kytarista. Narodil se 7 let po svém bratrovi Wabim, se kterým hrál dlouho v trampské skupině Hoboes. Během společného působení složil a nazpíval mnoho písní, které jsou dnes klasikou u táboráků – například Bedna vod whisky, Bál v lapáku, Pane bože vod tý lásky zachraň nás, Mrtvej vlak a mnoho dalších. V současné době vystupuje buď sám nebo s členy skupiny Nezmaři. Dne 18. září 2012 obdržel Cenu města Kladna.
Více od autora
Michail Michajlovič Zoščenko (9)
Michail Michajlovič Zoščenko byl ruský spisovatel, satirik a dramatik. Nejznámější z jeho díla jsou krátké satirické povídky, v nichž kritizuje morálku a mezilidské vztahy v porevoluční sovětské společnosti. Zoščenko se narodil jako syn malíře a herečky a vyrůstal se sedmi sourozenci. Po absolvování střední školy byl v letech 1913 až 1915 zapsán na Právnické fakultě v Petrohradě. V té době napsal své první povídky. Jeho studie přerušila vojenská služba v první světové válce, kam Zoščenko nastoupil dobrovolně v roce 1915. Během války utrpěl jako následek otravy bojovým plynem trvalé poškození srdce, v důsledku čehož byl v roce 1917 z armády propuštěn. Po návratu do St. Petersburgu napsal několik nepublikovaných příběhů, ovlivněných Maupassantem. Přes svou nemoc Zoščenko v letech 1918–1919 bojoval v občanské válce na straně Rudé armády. Po občanské válce si vydělával na živobytí v různých zaměstnáních. Byl mimo jiné vedoucím pošty, detektivem, chovatelem zvířat, milicionářem, obuvníkem, tesařem a administrativním pracovníkem. Od roku 1920, zpět v Petrohradě, začal znovu psát a jeho příběhy byly publikovány v mnoha satirických časopisech éry NEPu. První sbírka povídek vyšla v roce 1922 a pod názvem Povídky pana Modrobřicháčka . Tragikomické příběhy vyprávěné v ich-formě měly úspěch u kritiky i u veřejnosti. Zoščenko zde vytvořil typ civilního, neheroického, většinou nějak omezeného „sovětského člověka“ probíjejícího se všedním životem – typ, který se pak objevuje i v jeho dalších prózách. Jako stylistický prostředek používá Zoščenko takzvaný skaz, vyprávění ve stylizované hovorové řeči. V následujících letech byl Zoščenko v SSSR jedním z nejčtenějších autorů a jeho texty vycházely ve velkých nákladech v časopisech, novinách i knižně. V roce 1921 se básník připojil k nově vzniklé literární skupině Serapionovi bratři. Pos...
Více od autora
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (16)
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin byl ruský spisovatel a satirik. Ve svém díle, ideově spojeném s tzv. naturální školou útočil proti carství a nevolnictví, odhaloval podstatu měšťáctví či liberalismu a zesměšňoval carskou byrokracii. Nejznámějším z jeho děl je román o mravním úpadku statkářské rodiny nazvaných Panstvo Golovlevových a dále Historie jednoho města. V něm v groteskně satirických obrazech líčí dějiny města Hlupákova, jakéhosi ruského Kocourkova. Když carská cenzura sílila, uchýlil se k jinotajné formě zvířecích bajek a pohádek pro dospělé. Pocházel ze šlechtické rodiny. Vystudoval gymnázium v Carském Sele a poté nastoupil dráhu úředníka na ministerstvu vojenství. V té době se seznámil s utopickým socialismem. Za názory, které otiskl ve svých prvních pracích, byl v dubnu roku 1848 poslán do vyhnanství do Vjatky , kde byl osm let gubernátorským úředníkem. Po návratu v roce 1855 pracoval jako úředník v Rjazani a v Tveru. V roce 1862 odešel ze státní služby a pracoval jako redaktor časopisu Sovremennik. Po dvou letech pro neshody s vedením redakce odešel zpět do úřední služby. V roce 1868 byl penzionován. Poté spolupracoval s Nikolajem Alexejevičem Někrasovem při vedení časopisu Otěčestvennyje zapiski . Tento časopis po Někrasovově smrti vedl. Vydávání časopisu bylo v roce 1884 zastaveno.
Více od autora
Maxim Gorkij (19)
Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu. Maxim Gorkij se narodil v Nižném Novgorodě v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který byl synem důstojníka a zemřel na choleru v Astrachani. Gorkého matka ho vinila ze zapříčinění otcovy smrti, proto byl vychováván u despotického děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně. Od té doby se musel živit samostatně, střídal různá zaměstnání – byl poslíčkem v obchodě, umývačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník apod. Od patnácti let se toulal po Rusku a vzdělával se jako samouk, v této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884, se neúspěšně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V. S. Semjonova. V roce 1887 se v Kazani pokusil o sebevraždu, tento pokus o sebevraždu později popsal v autobiografické povídce Případ z Makarova života. Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a poté pracoval jako železniční hlídač. V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k vojenskému odvodu, ale ze zdravotních důvodů byl vojenské služby trvale zproštěn. Poté byl zatčen pro styky s revolučními narodniky a po propuštění byl dán pod stálý policejní dozor, který skončil až roku 1902. Na jaře roku 1891 se opět vydal na cestu po Rusku, procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a přes Kavkaz došel do Tbilisi, kde se na necelý rok usadil. Zde pracoval v železničních dílnách a v září 1892 v tbiliském listě Kavkaz uveřejnil svou první povídku Makar Čudra. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu, od roku 1895 žil v Samaře, kde pod pseudonymem Jegudijil Chlamida přispíval do Samarské gazety, v jejíž redakci se seznámil s Jekatěri...
Více od autora
Matt Haig (19)
Haig se narodil v Sheffieldu . Jako novinář spolupracoval s The Guardian , The Sunday Times , The Independent , The Sydney Morning Herald a The Face . Jeho romány, z nichž první vyšel v roce 2005, jsou často temné a bizarní a týkají rodinných vztahů. Poslední rodina v Anglii využívá příběh Shakespearova Jindřicha IV. , jen některými protagonisty jsou psi. Jeho druhý román Klub mrtvých otců je založen na Hamletovi. Vypráví příběh jedenáctiletého kluka, který se zabývá nedávnou smrtí svého otce.
Více od autora
Martin Vokurka (17)
Martin Vokurka je český lékař, patologický fyziolog a spisovatel Od září 2020 je děkanem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení Gymnázia Na Zatlance v roce 1981 pokračoval studiem všeobecného lékařství na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1987. V roce 1993 dokončil atestaci z vnitřního lékařství I. stupně, v roce 1997 obhájil kandidátskou práci a obdržel titul kandidáta věd. V roce 2005 pak byl jmenován docentem pro obor patologická fyziologie. V prosinci 2020 byl jmenován profesorem pro obor patologická fyziologie. Od roku 2012 je přednostou Ústavu patologické fyziologie 1. lékařské fakulty. Až do svého zvolení za děkana působil mezi lety 2008 a 2020 jako proděkan 1. LF UK pro teoretickou a preklinickou výuku, v letech 2018 až 2020 byl zároveň statutárním zástupcem děkana. Je autorem či spoluautorem řady učebnic , lékařských slovníků a odborných publikací . Píše i poezii a prózu .
Více od autora
Martin Nezval (15)
Martin Nezval je český spisovatel. Jeho dílo je výrazně ovlivněno postmodernou, často cituje Milana Kunderu, Ernesta Hemingwaye či Woodyho Allena. Mezi jeho nejznámější díla patří Anna sekretářka nebo Sex, prachy a frikulín.
Více od autora
Martin Macháček (20)
Martin Macháček je český dramatik, režisér, herec, divadelní kritik, VJ, redaktor a rozhlasový publicista , známý též jako Martin Macho Macháček, nebo pod pseudonymy Macho, Caroline Dark či Tuppi Uder. Vyrůstal v průmyslovém valašském městě Zlín. Vystudoval divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Spolupracuje se skladatelem Tomášem Bayerem. Je jediným synem zlínského grafika, malíře a kurátora Zdeňka Macháčka. V současnosti žije a působí v Praze. S divadelní tvorbou začal již v dětském věku, a jeho první kroky v této oblasti jsou spojeny s inscenací Neználek na Malé scéně ZUŠ Zlín, v inscenaci ztvárnil titulní postavu. Později navštěvoval Dramatický kroužek Zdeňka Hanzela. Původně chtěl být hercem, a tak se na studium na JAMU připravoval pod dohledem Romana Mecnarowského.Jeho tvůrčí apetit jej však vedl k vlastní dramatické a posléze i režisérské tvorbě. Kolektiv, sdružený kolem osobnosti Zdeňka Hanzela založil vlastní dramatické uskupení Medomet, který posléze přejmenovali na PuMoWo. V roce 2008 hrál menší roli ve filmu Sněženky a machři po 25 letech. Spolupracoval jako asistent režie s režisérem Janem Mikuláškem na inscenacích Hamlet a Doktor Faustus v Divadle Husa na provázku. První inscenací tohoto autorského divadelního seskupení byly Storáče , jejichž autorem byl Macháček. Martin Macháček je dlouholetým redaktorem publikační platformy Rozrazil Online a v současnosti je jeho editorem. Publikoval v Divadelních novinách. Od září 2013 je externím redaktorem rubriky Tyjátr rádia Wave. Od roku 2007 je pravidelným spolupracovníkem festivalových redakcí festivalů Encounter, Divadelní svět Brno,, Divadelní Flora Ostravar, Zlomvaz, Dream Factory Ostrava,a Stretnutie. Byl šéfredaktorem festivalových zpravodajů festivalů Encounter, Divadelní svět Brno a Ostravar....
Více od autora
Martin Kovář (16)
Martin Kovář je český historik, jehož působení je spojeno s Ústavem světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vykonával i funkci prorektora této univerzity. Z univerzity a tamních akademických funkcí odešel poté, co byl na konci roku 2018 obviněn a následně také usvědčen z plagiátorství. Poté začal pracovat jako komentátor portálu Info.cz a na Rádiu Z, současně působí jako zástupce vedoucího Katedry hospodářských dějin na Vysoké škole ekonomické v Praze. Martin Kovář se narodil 6. listopadu 1965 v Jičíně. Je absolventem Lepařova gymnázia tamtéž . Poté, v letech 1984–1989, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory bohemistika a historie. V roce 1990 tam složil rigorózní zkoušku a v letech 1998–2001 absolvoval doktorské studium . V letech 1990–1993 působil jako středoškolský učitel na Gymnáziu a Střední pedagogické škole v Nové Pace. Poté nastoupil jako odborný asistent na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. V letech 1995–2002 byl odborným asistentem Ústavu světových dějin FF UK v Praze. V roce 2002 se na této fakultě habilitoval a stal se ředitelem Ústavu světových dějin, jímž byl až do srpna 2017. V roce 2005 kandidoval na funkci děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; ve volbách nejtěsnějším rozdílem zvítězil Michal Stehlík. V únoru 2014 jej rektor Univerzity Karlovy v Praze Tomáš Zima jmenoval prorektorem Univerzity Karlovy pro vnější vztahy. Působil v redakčních, edičních či vědeckých radách časopisů Historický obzor, Prague Papers on the History of International Relations, Český časopis historický a Dvacáté století – The Twentieth Century. Vedle toho absolvoval také velké množství studijních a přednáškových pobytů na zahraničních univerzitách, například ve Velké Británii, Německu, Rakousku, Polsku a Itálii. V roce 2013 byl jmenován profesorem světových a obec...
Více od autora
Luboš Y Koláček (19)
Mgr. Luboš Y. Koláček se narodil v Brně, kde do svých čtyřiceti let převážně žil a pracoval. Nyní tak činí v Praze. Vystudoval SPŠE a později Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde získal diplom v oboru „filozofie, ekonomické vědy". Již v rámci studia se intenzivně zabýval historií, zejména pak obory netradičními, což vyústilo v prvotinu Hledání kamene mudrců . Věnuje se v ní alchymii z hlediska historicko-filozofického. Druhou vysokou školu – obor orientalistika, sinologie – na Filozofické fakultě Karlovy univerzity nedokončil, neboť mezitím s přáteli založil Společnost C. G. Junga a v rámci ní nakladatelství Bolingenská věž. Později se osamostatnil ve vlastním nakladatelství Yetti . Mezitím nastoupil novinářskou dráhu . V současné době se živí jako volný literát a fotograf, přispívá do některých periodik. Autor je znalec a dlouholetý sběratel díla Ludvíka Součka. Pro nakladatelství Akcent dělá poradce a editora série vydávané reedice kompletního Součkova díla. Jako reportér, producent a scénárista spolupracuje s televizí. Je dlouholetým členem Syndikátu novinářů a pravidelným účastníkem Czech Press Foto. Jeho fotografie byly součástí několika výstav. Člen Klubu autorů literatury faktu, kolektivního člena Obce spisovatelů.
Více od autora
Lenka Andrýsková (24)
Metodička pro vzdělávání, autorka pracovního sešitu čtení a psaní pro začínající školáky.
Více od autora
Kristi Gold (21)
Se vší upřímností přiznává, že nikdy neaspirovala na to, aby z ní byla spisovatelka. V dětství a době dospívání byl její vášní tanec, zvláště balet. Od šesti let se mu s velkým odříkáním věnovala čtyři dny v týdnu, někdy až tři hodiny denně. Přestože díky talentu postoupila mezi pokročilé studentky, náročný denní režim si začal vybírat svou daň. Nakonec se baletu vzdala, ale nikdy nezapomněla na hořkou příchuť porážky, když seděla v hledišti a dívala se na školní představení části Labutího jezera, ve kterém mohla tančit hlavní roli. Po té, co se vdala za lékaře a narodily se jim tři děti, se pustila do dalšího projektu. Vzhledem k tomu, že od dětství hltala jednu knihu za druhou a že i s angličtinou na tom také nebyla špatně, rozhodla se, že se pustí do psaní. Říkala si, že by to bylo krásné jen tak si sednout, nechat se unášet fantazií a pak přenést na papír své geniální nápady. Měla totiž pocit, že být ženou v domácnosti jí už nestačí. Chtěla se věnovat něčemu náročnějšímu, jako kdyby vychovávat tři děti bylo snadné. S vervou se pustila do psaní a tentokrát to nevzdala. Trvalo to sedm let plných nadějí i zklamání, než jí publikovali první knihu. Od roku 1999 jich už vyšlo více než pětadvacet a mnohé z nich získaly i literární ocenění. Kristi ale přesto stále dojímá, když dostane od svých čtenářů dopis, ve kterém reagují na přečtené příběhy.
Více od autora
Kosmas (11)
Kosmas byl první známý český kronikář, autor Kroniky české a v letech 1120 až 1125 děkanem pražské kapituly při sv. Vítu. Takřka všechny informace, které jsou dnes o něm známy, pocházejí z jeho kroniky, kde se několikrát zmínil o sobě a svých příbuzných. Na svou dobu se dožil vysokého věku, sám se nazval osmdesátiletým starcem. Na rozdíl od řady autorů středověkých kronik je jeho jméno autentické, jsou jím podepsány předmluvy a je uvedeno v připisku Kosmovy kroniky o smrti jejího autora. Kosmas se narodil za vlády Břetislava I. asi v roce 1045 nebo kolem tohoto roku, zřejmě do zámožné kněžské rodiny, snad z okruhu pražské kapituly. Někdy je však uváděn i pozdější rok narození. Datum narození je odvozeno z informace, že se v roce 1125 sám nazval octogenario. S tím se zdá být poněkud v rozporu, co píše Kosmas k roku 1074. Tehdy by mu mělo být asi 29 let, ale měl být v Praze na škole a poutníkem k hrobu sv. Vojtěcha oslovován „chlapče“ . Proto už Dobner předpokládal pozdější narození, uvažován byl zvláště rok 1054, v roce 1074 by mu pak bylo asi 20 let a 1125 asi 71 let, octogenario by pak znamenalo vstupující do osmého desetiletí věku . Dušan Třeštík narození kolem roku 1045 vysvětluje tím, že ve věku 28–29 let bylo studium běžné a oslovení puer v souladu s dobovým chápáním významu latinského slova. Jiným sporným údajem je Kosmův údajný polský původ, založený na jeho zmínce, že s Břetislavem I. z výpravy do Hnězdna roku 1039 přišel „můj předek“ . Tato informace se zdá být pozdějším doplňkem opisovačů, který se vyskytuje pouze ve dvou rukopisech . S informací se zdá být v rozporu i Kosmovo protipolské zaměření a použitý výraz za předpokladu jeho narození kolem roku 1045. Pokud by se Kosmas narodil jen několik málo let po příchodu této osoby do Prahy, muselo by se jednat o jeho otce a je nepravděpodobné, že by syn svého otce nazýval neurčitým ...
Více od autora
Klára Mandausová (16)
Narozena 1968 v Ústí nad Labem. Původně ekonomka, později redaktorka v novinách, autorka rozhovorů, fejetonů a článků o rodinných financích, vztazích a zdraví, též blogerka a autorka beletrie.
Více od autora
Kir Bulyčev (8)
Ruský orientalista a historik, autor vědeckofantastických povídek, novel a románů. Psal pro děti i dospělé.
Více od autora
Kenneth Grahame (13)
Kenneth Grahame byl skotský spisovatel. Narodil se v Edinburghu a když mu bylo pět let, zemřela mu matka. Jeho otec jej spolu se sourozenci nakonec poslal žít k babičce. Chtěl studovat na Oxfordské univerzitě, avšak kvůli financím mu to nebylo umoženěno. V roce 1879 začal pracovat pro Bank of England. Svou nejznámější knihu s názvem The Wind in the Willows publikoval v roce 1908 . Zemřel v anglickém Pangbourne ve věku 73 let.
Více od autora
Katarína Kerekesová (14)
Katarína Kerekesová je slovenská animátorka, režisérka, výtvarníčka a ilustrátorka. Je manželkou dokumentaristu Petra Kerekesa. V posledných rokoch je známa najmä ako tvorca televízneho večerníčka Mimi a Líza a spoluautorka rovnomennej ilustrovanej detskej knihy, ktorej hlavnou hrdinkou je nevidiace dievčatko
Více od autora
Karel Sládek (21)
Karel Sládek je český včelař, přírodovědec a teolog. Vystudoval fyzickou geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, následně filosofii a teologii na Filosofické fakultě a Teologické fakultě Papežské univerzity Urbaniána v Římě. Doktorské studium absolvoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obhajobou disertační práce s názvem Vladimír Solovjov: mystik a prorok. Habilitoval se z katolické teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde obhájil habilitační práci s názvem Nikolaj Losskij: obhájce mystické intuice. Od roku 2013 působí jako odborný asistent spirituální teologie se zaměřením na východní teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je jedním ze zakladatelů Centra Pro Oriente Christiano při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je vedoucím Centra pro aplikovanou etiku, kde je zodpovědným za sekci environmentální etika. Garantuje obor Aplikovaná etika na téže fakultě. Pedagogická činnost zahrnuje přednášky ze spirituální teologie, východního křesťanství a environmentální etiky. Je vyučeným včelařem a členem Pracovní společnosti nástavkových včelařů CZ a Mendelovy společnosti pro včelařský výzkum, z.s. Dále je členem CZ-IALE: České společnosti pro krajinnou ekologii.
Více od autora
Karel Höger (9)
Karel Höger byl významným českým hercem, který se proslavil nikoliv produkcí hudebních alb, ale svou rozsáhlou prací v divadle, filmu a rozhlase. Narodil se 17. června 1909 v Klatovech a stal se jedním z nejuznávanějších a nejvšestrannějších herců své doby v Československu. Během své kariéry, která trvala několik desetiletí až do jeho smrti 4. května 1977, se Höger objevil v široké škále rolí, které ukázaly jeho herecký talent a hloubku.
Více od autora
Karel Černý (17)
Český publicista. Nar. 12.1.1965 Nové Město na Moravě. Zabývá se regionálními dějinami oblasti Vysočina, převážně ve vztahu k druhé světové válce, též práce o filatelii, též práce o regionálních dějinách železniční dopravy, historických pohlednících. Od roku 1998 poslanec Parlamentu ČR za ČSSD.
Více od autora
Kálmán Mikszáth (21)
Kálmán Mikszáth byl maďarský realistický spisovatel, novinář a poslanec. Spolu s Jókaiem nejpřekládanější maďarský autor . Kálmán Mikszáth se narodil v roce 1847 do rodiny nižšího šlechtice v obci Sklabiná na dnešním Slovensku. Od raného dětství rád poslouchal vyprávění místních obyvatel, což v něm probudilo zájem o historii a snahu o zaznamenávání skutečných událostí. Po studiích na gymnáziu v Rimavské Sobotě a posléze v Banské Štiavnici se dal na studia práv v Budapešti. Studium však po necelých třech letech opustil a v roce 1870 přijal místo praktikanta u slúžného Matyáše Maukse v Balažských Ďarmotech. Brzy začíná spolupracovat s místními novinami Nógrádi lapok – píše krátké povídky a črty. Zamiluje se do Mauksovy dcery Ilony, otec však známosti nepřeje, a tak se Mikszáth tajně ožení s Ilonou v roce 1873. Manželé se stěhují do Budapešti, ale Mikszáth nemá dobré zaměstnání, rodina strádá, je zadlužena, statek ve Sklabiné musí být prodán v dražbě. Mikszáth posílá Ilonu zpátky k rodičům, aby ji uchránil před chudobou, a dokonce se s ní dává rozvést, přichází tak nejtěžší období jeho života. Stěhuje se do Segedína, kde roku 1878 získá místo v redakci Szegedi Napló . První literární úspěchy mu přináší sbírky novel „Slovenští krajané“ a „Dobří Palócové“, vydané v roce 1881. Mikszáthova díla si získávají mnohé čtenáře díky autorovu vypravěčskému talentu a do jisté míry i reportážnosti, dokumentující život obyčejných venkovanů na jeho rodném Slovensku. Brzy se Mikszáth dostává do redakce jedněch z nejdůležitějších zalitavských novin – Pesti Hírlap , pro něž píše reportáže z parlamentu. Mikszáthova popularita strmě stoupá, dokonce i Mór Jókai se o něm velmi pochvalně vyjadřuje. Finanční situace se lepší a tak se v roce 1883 Mikszáth žení podruhé – ale opět s Ilonou. Roku 1887 je zvole...
Více od autora
Justin Václav Prášek (20)
Justin Václav Prášek byl český historik, orientalista a středoškolský profesor. Na filosofické fakultě Univerzity Karlovy se aproboval pro učitelství oborů dějepis a zeměpis, spolu s učitelováním pokračoval ve studiu klasické filologie a na filosofické fakultě obhájil v roce 1882 doktorskou práci . Jako učitel působil až do roku 1906, kdy byl penzionován. Vedle toho ale budoval svoji kariéru orientalisty, od roku 1885 studoval v Mnichově a Berlíně, v roce 1899 se pokoušel habilitovat na pražské univerzitě, ale narazil na silný odpor Jaroslava Golla a jeho žáků . Jeho dílo je často charakterizováno jako na pomezí populárního výkladu a samostatných analýz. Věnoval se orientalistice a antice, zde je nejvíce ceněna práce Geschichte der Meder und Persen , naopak některé byl značně ostře odsouzeny, včetně ambiciozního prvního dílu Řeckých dějin , přispěl také k poznání cestování do orientu . Doposud nepřekonaným je jeho dílo Brandejs nad Labem: město, panství i okres , věnoval se i jiným městům .
Více od autora
Julius Košnář (14)
Narozen 8. 2. 1862 v Praze, zemřel 23. 7. 1934 tamtéž. Katolický kněz, katecheta, publikace z oboru náboženství, beletrie, překlady z polštiny.
Více od autora
Julie Kubíčková (16)
Dr. Julie Kubíčková středoškolská profesorka, učebnice angličtiny.
Více od autora
Josephus Flavius (11)
Iosephus či Josephus , původním jménem Josef ben Matitjahu , řecky Iosepos , byl židovský kněz, učenec a historik, který zanechal významné poznámky o První židovské válce v letech 66–70. Své jméno Flavius si Josef přibral podle rodového jména císaře Vespasiana. Znalosti o svém životě nám Josef poskytl sám ve svém autobiografickém díle. Narodil se v kněžské židovské rodině jako Josef syn Matatjášův v roce 37/38. Jeho rodina pocházela svými kořeny z rodu Hasmonejců. Jeho mateřským jazykem byla aramejština, z jiných řečí si téměř dokonale osvojil řečtinu. Byl vynikajícím studentem náboženských otázek a již ve věku 14 let byl dotazován na některé otázky jeruzalémským veleknězem. V 16 letech se přidal na stranu asketického poustevníka Banna. V roce 57 se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde se přidal na stranu farizeů. V Judsku tehdy panovalo stále silnější napětí jak mezi Židy a Římem, tak mezi Židy samotnými. Když v roce 64 římský prokurátor v Judeji poslal několik kněží v okovech do Říma, vydal se Josef s delegací za jejich propuštění k Neronovu císařskému dvoru. Jeho mise byla úspěšná i díky císařově manželce Poppaee, která se jeho případu ujala, Josef navázal úspěšné kontakty s okrajovými kruhy císařského dvora. Při jeho návratu v Judeji začínalo velké národní povstání. V roce 66 Juda Galilejský obsadil pevnost Antonii a Josef s dalšími kněžími se přidali na stranu bojovníků za nezávislost. Vzápětí byl Josef poslán do Galileje, aby ji připravil na válku, opevnil a nasbíral brannou sílu. Na jeho stranu se přidala židovská města, ale města s převážnou většinou řeckých obyvatel se mu získat nepodařilo. Nakonec se opevnil v Jotapatě, která však byla Římany dobyta. Josef sice chtěl nejprve spáchat sebevraždu, Bůh jej však přesvědčil, aby se Římanům vzdal, protože jejich vítězství bylo nevyhnutelné. Byl tedy zajat, ale jelikož vojevůdci Vespasianovi předpověděl, že se stane císařem...
Více od autora
Joseph Finder (11)
Narodil se v roce 1958 v Chicagu ve státě Illinois, většinu děství ale prožil na Filipínách a v Afghánistánu, načež se jeho rodiče vrátili do Spojených států. Finder vystudoval Yaleovu univerzitu a přestože byl přijat do CIA, rozhodl se raději věnovat psaní knih. Je autorem celé řady úspěšných thrillerů, s nimiž se opakovaně umisťuje v žebříčcích bestsellerů deníku New York Times. Za všechny jmenujme samostatné romány Moskevský klub , Vražedný instinkt , Nátlaková hra či Rozsudek smrti , zatím čtyřdílnou sérii s Nickem Hellerem a zfilmované knihy Těžký zločin a Paranoia . Joseph Finder žije s manželkou v Bostonu, fandí baseballovému týmu Red Sox a ve volných chvílích píše články o mezinárodních vztazích a špionáži do deníků New York Times a Washington Post.
Více od autora
Josef Pondělík (11)
Sportovní novinář a redaktor, publikace z oboru.Začínal ve sportovní rubrice deníku Práce v letech 1945 - 50.Pak působil v deníku Československý sport a v Týdeníku Gól.Jako novinář byl při triumfu naší kopané v Chile 1962.Byl spoluautorem dalších knih o kopané.Jeho poslední kniha Století fotbalu vyšla po jeho smrti.
Více od autora
Josef Kadlec (16)
Narodil se na předměstí Plzně v rodině zedníka, sečtělého obdivovatele ruské klasické literatury. V Plzni Kadlec studoval reálku , 1937–38 byl archivářem a 1939–41 kresličem v plzeňských Škodových závodech; 1942 pracoval jako technický vedoucí v bratrově prodejně aut a motocyklů. 1943–45 byl totálně nasazen v Dessau v závodě Junkers. Už za války se jako samouk intenzivně zabýval ruským jazykem. Hned po osvobození se stal redaktorem nakladatelství Svoboda a působil tam až do roku 1950, zároveň se v tomto období etabloval jako překladatel ruské a sovětské literatury. Zprvu též navštěvoval na FF UK přednášky Bohumila Mathesia, s kterým se osobně sblížil a později úzce spolupracoval při propagaci a vydávání ruské a sovětské literatury. V roce 1951 přešel do měsíčníku Nový život, 1952 se stal tajemníkem Svazu československých spisovatelů pro zahraniční styky. 1953–56 působil jako kulturní rada na čs. velvyslanectví v Moskvě; zde se spřátelil s řadou sovětských spisovatelů . Po návratu řídil týdeník Kultura a revui Světová literatura . 1968–70 byl ředitelem nakladatelství Svoboda, 1970–71 redaktorem v Odeonu a 1972–77 vedoucím redaktorem cizojazyčných časopisů nakladatelství Orbis. Od roku 1978 až po odchod do důchodu v roce 1982 opět působil jako tajemník Svazu čs. spisovatelů pro zahraniční styky.
Více od autora
Jorge Luis Borges (10)
Jorge Luis Borges byl argentinský spisovatel. Sice se narodil v Argentině, ale jeho rodiče, jimiž byli Leonor Rita Acevedo Suárez de Borges a Jorge Guillermo Borges , se roku 1914 přestěhovali do Evropy, kde pak žili v Ženevě, v Itálii a ve Španělsku. V této době získal řadu kontaktů s různými avantgardními skupinami a směry . Roku 1921 se vrátil do Argentiny, kde začal psát pro několik literárních a filosofických časopisů. Od roku 1938 se u něj projevily první příznaky slepnutí a roku 1955 oslepl zcela. V témže roce se stal ředitelem Národní knihovny v Buenos Aires a profesorem literatury na universitě v Buenos Aires. Měl jednu sestru, a to Leonor Fanny Borges Acevedo, zvanou 'Norah' Borges, , jejímž manželem se stal španělský básník, literární kritik Guillermo de Torre . Manželkou Jorge Luise Borgese byla argentinská spisovatelka a překladatelka María Kodama . Jorge Luis Borges zemřel v roce 1986 a byl pochován na hřbitově 'Cimetière des Rois' v Ženevě. Během svého života získal řadu významných literárních ocenění např. cenu Formentor, či Cervantesovu cenu. V díle tohoto autora se směšují jihoamerické a evropské vlivy. Jeho vyprávění je silně spojeno s esejistickými postupy . V roce 1949 prohlásil, že fantastickou literaturu charakterizují čtyři základní postupy: vytváření textu odkazujícího sama na sebe, cestování v čase, zpochybnění jedinečnosti postavy jako subjektu a prolínání snu a skutečnosti. Všechny tyto literární prostředky se v jeho díle objevují. Borges vypracoval proces parodie západní kultury. Nejvíce ho proslavila povídková tvorba, nesená v duchu magického realismu. Příběhy jejích protagonistů zachycují jen několik základních momentů života, mívají paradoxní vyústění. Charakteristické jsou rovněž disparátní výčty a přívlast...
Více od autora
John Habberton (15)
John Habberton byl americký spisovatel a literární kritik. Pracoval v novinách New York Herald. Známý je především jako autor knihy pro děti, v češtině obvykle uváděné jako Hýta a Batul nebo Helenina drůbež . Kromě toho psal příběhy ze života v Kalifornii, sebrané později v knize Romance of California Life: Illustrated by Pacific Slope Stories, Thrilling, Pathetic and Humorous .
Více od autora
Joe Hill (20)
Joe Hill, vlastním jménem Joel Emmanuel Hägglund byl americký odborový aktivista a písničkář švédského původu, popravený za loupežnou vraždu, která mu nebyla spolehlivě dokázána. Narodil se v Gävle v početné rodině železničáře, po otcově předčasné smrti musel od dětství pracovat, aby uživil rodinu, léčil se z tuberkulózy. V roce 1902 emigroval do USA a živil se různými příležitostnými pracemi, změnil si jméno na Joseph Hillstrom, což později zkrátil na Joe Hill. V roce 1910, kdy pracoval jako přístavní dělník v Los Angeles, vstoupil do radikálně levicové organizace Industrial Workers of the World. Vystupoval na jejích akcích s vlastními satirickými písněmi, jako „There Is Power in a Union“, „The Preacher and the Slave“ nebo „The Rebel Girl“, zapojil se rovněž aktivně do mexické revoluce. V roce 1913 si našel práci jako horník v Utahu. Dne 10. ledna 1914 dva maskovaní muži přepadli hokynářství bývalého policisty Johna G. Morrisona v Salt Lake City a po krátké přestřelce zabili majitele a jeho syna. Pár hodin na to vyhledal místního lékaře Franka McHugha Joe Hill a žádal ošetření střelné rány v prsou. Lékař záležitost oznámil a Hill byl zatčen jako podezřelý. Uvedl, že byl postřelen v hádce kvůli ženě, odmítl však udat jména, aby chránil pachatele i čest oné dámy . Byl postaven před soud a ačkoli chyběl motiv i přímé důkazy , byl 28. června 1914 odsouzen k trestu smrti. Přispělo k tomu Hillovo chování u soudu, kdy dával najevo svoji politickou orientaci a pohrdání konzervativními venkovany, což mu nezískalo sympatie soudců ani poroty. Po vynesení rozsudku následovala vlna protestů především ze Skandinávie a z řad odborářů, revizi procesu žádal i americký prezident Woodrow Wilson, rozhodnutí však zůstalo v platnosti a 19. listopadu 1915 byl Joe Hill ve věznici v Sal...
Více od autora
Jiří Veselý (14)
Prof. PhDr. Jiří Veselý, CSc. Germanista, literární historik, vysokoškolský pedagog, překladatel z němčiny a ruštiny, šachový publicista, spisovatel a rovněž někdejší silný hráč a reprezentant. Manželka Gabriela Veselá je překladatelkou z němčiny, na některých překladech pracovali společně. Maturoval roku 1950 na Benešově reálném gymnáziu v Praze-Dejvicích. Roku 1955 ukončil studium oborů němčina a čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1958 pracoval jako redaktor ve Státním tělovýchovném nakladatelství. Mezi lety 1959-1963 byl knihovníkem v Závodech Jana Švermy v Jinonicích. Roku 1964 se stal odborným, v roce 1972 vědeckým pracovníkem Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd. Roku 1968 získal titul PhDr. a roku 1972 vědeckou hodnost CSc. V roce 1990 přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako odborný asistent, v roce 1992 se zde stal docentem a v roce 1995 byl jmenován profesorem. Působil na Ústavu translatologie. Publikoval časopisecky i knižně práce o německé literatuře a o německo-českých kulturních vztazích, zejména o moravské literatuře německého jazyka. Dále se zajímal o oblast šachu . Překládal z němčiny a ruštiny, a to krásnou literaturu, literaturu umělecko-historickou a knihy s šachovou tematikou.
Více od autora
Jiří Tomek (14)
Jiří Tomek byl moravský herec a dabér. Byl držitelem Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu . Vystudoval brněnskou JAMU . Své první angažmá měl v Slováckém divadle v Uherském Hradišti, avšak musel absolvovat dvouletou vojenskou službu. Poté vstoupil do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Hrál především komediální postavy . Ale zvládal také dramatické postavy . Působil v Městském divadle Brno ve dvou rolích: Byl podruhé ženatý a měl jednoho syna. Jeho první manželkou byla herečka Vlasta Fialová.
Více od autora
Jiří Sovák (13)
Jiří Sovák, vlastním jménem Jiří Schmitzer , byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem. Narodil se 27. prosince 1920 v ulici Na bojišti do pražské rodiny hostinského, matka byla v domácnosti a zároveň kuchařka v jejich restauraci. Jiří měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava. Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce. Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu. Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře , v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa. Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla. Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru. Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru , kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády. Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34. Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“ Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Go...
Více od autora
Jiří Plachetka (10)
Narozen 4. 9. 1927 v Opavě, zemřel 19. 1. 2012. Novinář, nakladatelský redaktor, dramatik, beletrista, práce pro děti, básně, publicista, překladatel z ruštiny.
Více od autora
Jiří Pejša (10)
Otec Jiřího Pejši byl respicientem finanční stráže, oba rodiče záhy zemřeli. Po absolvování státního reálného gymnázia v Klatovech Pejša vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; absolutoria dosáhl již 1939, promoval však až v dubnu 1946. Během války pracoval v Klatovech jako zdravotník: nejprve v ordinaci praktického lékaře, od 1943 byl laborantem místní nemocnice, do níž také po promoci nastoupil na místo sekundáře. Po roce1947 pracoval jako obvodní a závodní lékař, nejprve souběžně v Železné Rudě a Čachrově , poté v Žichovicích a Strašeni. Od 1954 byl vedoucím lékařem střediska Okresního ústavu národního zdraví Přeštice v Dobřanech a současně závodním lékařem místní psychiatrické léčebny a dolu Dobré štěstí; od roku 1958 působil jako vedoucí lékař zdravotního střediska v Dobříši a závodní lékař dobříšských podniků. Do důchodu odešel v roce 1971.
Více od autora
Jiří Kafka (12)
Jiří Kafka byl český spisovatel, scenárista, dramaturg, autor písňových textů a autor rozhlasových i televizních pořadů pro děti a mládež. Jiří Kafka překvapivě začal svoji kariéru v elektrotechnickém oboru. Studoval na střední škole elektrotechnické . Pracoval u různých firem v letech 1927−1941 jako montér, osvětlovač, zvukař, skriptér-operatér. Pak se stal řidičem a průvodčím tramvají pražských Elektrických podniků . Intenzivně se věnoval psaní příběhů pro děti a mládež a písňovým textům. V Divadle Na Slupi bylo v letech 1938–1951 uvedeno 29 jeho her pro děti, které zpočátku psal s Jindrou Pelcem, později od roku 1942 sám. Vedle toho byl autorem mnoha desítek písňových textů. Některé napsal společně s Pelcem. V té době psal také dva romány pro mládež . Po vydání těchto knih začal pracovat jako zvukový mistr ve zpravodajském filmu . Vedle toho také tvořil filmové scénáře. Podle jeho divadelní hry Ráj divochů byl v roce 1947 natočen krátký film. V roce 1947 vytvořil ještě scénář filmu Chceme zdravý národ. V roce 1949 nastupuje do Československého státního filmu Barrandov jako scenárista. Již v té době byl v kontaktu s dětským vysíláním Československého rozhlasu, kam přišel v roce 1952 do literární redakce vysílání pro mládež. Zde si rozšiřoval zkušenosti pod vedením Josefa Koláře, Vladimíra Kováříka a Miloslava Dismana. Zřejmě první Kafkovu hru uvedl rozhlas v září 1952 v režii Miloslava Dismana. Hru Boj o hvězdu napsal společně s Radkem Kubínkem. Jiří Kafka byl velice plodný autor. Pro rozhlas udělal dlouhou řadu dramatizací, mimo jiné dramatizace románů Julese Verna , Jiráskova F. L. Věka, Kästnerovy knihy Emil a detektivové, a pohádky Pinocchio. V rozhlase Kafka zůstal až do svého odchodu do důchodu v dubnu 1973. Získal tak více prostoru pro vlastní tvorbu, kte...
Více od autora
Jiří Černý (8)
Narozen 25. 2. 1936 v Praze, zemřel 17. 8. 2023 tamtéž. Novinář, hudební publicista a redaktor, práce z oboru.
Více od autora
Jean-Luc Bannalec (19)
Jörg Bong je německý vydavatel, literární kritik, lektor, kritik a překladatel.
Více od autora
Jean-Jacques Sempé (10)
Jean-Jacques Sempé, známý jako Sempé je francouzský karikaturista. Některé karikatury jsou docela úderné, ale většina je roztomilá a dojímavá a z nějakých důvodů dokáže být jemná i v případě obtížných témat. V 50. letech začal ilustrovat sérii Malý Mikuláš, ale nejvíce ho proslavily plakátové ilustrace. Jeho kariéra začala ve Francii v kontextu francouzsko-belgického komiksu. Jeho „němé“ akvarelové nebo jednoduché kresby, kde postavy mluví v obrazech nebo vůbec pozvolna získávaly mezinárodní pozornost. Jeho práce se mnohokrát objevily na obálce časopisu The New Yorker.
Více od autora
Jaroslava Kosová (22)
Narozena 1973. PhDr., pedagožka, odborné práce z oboru didaktiky českého jazyka.
Více od autora
Jaroslav Werstadt (18)
Jaroslav Werstadt byl český historik, novinář a publicista. Jaroslav Werstadt se narodil v Plzni a po maturitě na místní reálce studoval na pražské technice a posléze také historii na Univerzitě Karlově. Brzy osiřel a už od roku 1908 se živil novinářskou činností, když pracoval jako redaktor Časopisu pokrokového studentstva. Během svého studia historie byl žákem Josefa Pekaře a Josefa Šusty a jako dizertaci předložil v roce 1920 práci Politické dějepisectví a jeho čeští představitelé. Jako student se účastnil politického boje a byl odpůrcem Rakouska-Uherska. Jako odbojář se během první světové války podílel na činnosti české Maffie. Po vzniku ČSR patřil k historikům blízkým T. G. Masarykovi a zasadil se o založení Archivu národního osvobození a jeho sloučení s legionářským archivem v Památník národního osvobození ; byl vedoucím jeho politického archivu. Ve své badatelské činnosti se věnoval zejména problematice odboje. Za zmínku stojí také jeho publicistická činnost. Redigoval Časopis pokrokového studentstva , Nové Čechy a Český časopis historický. Byl také přispěvatelem deníků České slovo, Lidové noviny, Národní listy, Národní osvobození, Prager Presse, Pokrokové revue, Svobodné noviny, Svobodné slovo a Svobodný zítřek. Podílel se také na založení časopisu Naše revoluce , jako orgán studia o dějinách odboje za první světové války. I v pomnichovském období byl rozhodným obhájcem étosu první republiky. Publikoval už ale pod pseudonymy Ladislav Vrbický, Vojtěch Landa apod. a polemizoval s druhorepublikovou revanší vůči politickému odkazu T. G. Masaryka, Edvarda Beneše či Kamila Krofty. Po obsazení českých zemí německými vojsky se podílel na odbojové činnosti a v letech 1939–1945 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald jako vězeň s číslem 1741. Po roce 1948 působil už pouze v Historickém klubu, k jeho...
Více od autora
Jaroslav Šikl (13)
Narozen 10.4.1930 v Praze, zemřel 30.6.1985 v Praze. Roku 1953 absolvoval FAMU, pracoval ve Filmovém týdeníku a zpravodajském filmu, působil jako režisér Krátkého filmu Praha. Filmový režisér a scénárista, zaměřený zejména na kriminální žánr, spisovatel a novinář. Psal kriminální romány a publicisticky zaměřené knihy .
Více od autora
Jaroslav Kocourek (17)
Jaroslav Kocourek je český maratonec. Reprezentoval Československo v maratonském běhu a později na ultramaratonských tratích. Jeho osobní rekord v maratonu 2:15:16 byl roce 1977 desátým nejlepším na světě. V roce 1998 překonal výkonem 423 km světový halový rekord na 48 hodin a o rok později se stal v této disciplině mistrem světa. Byl také mezinárodním mistrem Německa v běhu na 48 hodin a Anglie na 24 hodin. Čtyřikrát zvítězil v prestižním šestidenním závodě v australském Colacu. Jeho výkon 925 km patří k nejlepším světovým výkonům na této trati.
Více od autora
Jaromíra Hüttlová (14)
Jaromíra Hüttlová, rozená Jaromíra Eliášová byla česká středoškolská pedagožka, spisovatelka a překladatelka z němčiny a francouzštiny. Autorka knih a románů převážně pro mládež, dcera spisovatele T. E. Tisovského. Narodila se v rodině státního úředníka Zemského finančního ředitelství Tobiáše Eliáše a Rosalie . Jaromíra vyrůstala s bratry Oldřichem a Mojmírem a sestrou Miloslavou. V roce 1899 se Eliášovi přestěhovali do Prahy, kde začala chodit do pětitřídní školy v Praze na Karlově, pak pokračovala ve studiu na dívčím gymnáziu Minerva a středoškolské vzdělání zakončila maturitou na Akademickém gymnáziu v roce 1912. Ve studiu pokračovala na Filozofické fakultě pražské německé univerzity – latinu a němčinu, aby perfektně zvládla jazyk. Za rok po sňatku s německým praporčíkem PhDr. Willym Hüttlem, v roce 1917 získala doktorát– PhDr. a dále studovala oba jazyky na Univerzitě Karlově. Vysvědčení učitelské způsobilosti získala 18.12.1925; vyučovala v Praze na Reformním reálném gymnáziu ve Slezské ul. a Reálném gymnáziu Smíchov. Pak působila na Akademickém gymnáziu Na Příkopech a na Reálném gymnáziu ve Vršovicích v Kodaňské ulici, zde byl ředitelem prof. Josef Rybka, její druhý manžel od roku 1936. Po obsazení Sudet 1938 byly vdané profesorky předčasně penzionovány, aby se mohly umístit stovky profesorů odsunutých z pohraničí. V roce 1945 se J. Hüttlová-Rybková vrátila do škol – nejprve Klasické gymnázium Žižkov-Kubelíkova, pak Reálné gymnázium Lobkovicovo náměstí. Po zrušení gymnázií učila na nižším stupni škol , ale jiné předměty než měla aprobaci. V roce 1951 odešla do důchodu a až do konce svého života dávala soukromé hodiny němčiny, latiny a francouzštiny, většinou studentům z okolí svého stálého bydliště – na rozhraní S...
Více od autora
Jan Trefulka (11)
Jan Trefulka byl český spisovatel, překladatel, publicista a literární kritik. Byl moravským patriotem. Roku 1948 odmaturoval na brněnském reálném gymnáziu. Poté začal studovat na Filozofické fakultě UK, z níž byl z politických důvodů vyloučen. Po vyloučení pracoval jako dělník, traktorista a roku 1953 se dostal na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1957 z fakulty odešel a stal se šéfredaktorem Krajského nakladatelství v Brně. V letech 1962 až 1968 redigoval literárně-kulturní časopis Host do domu. V roce 1968 byl spolu se svým přítelem Jaroslavem Šabatou jedním z delegátů Vysočanského sjezdu KSČ. V roce 1969 byl z KSČ vyloučen a zbaven možnosti publikovat. Jeho dílo vycházelo pouze samizdatem a v zahraničí. Byl jedním ze spisovatelů, kteří podepsali Chartu 77. Po roce 1989 se veřejně angažoval, stal se předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů. Byl také členem první Rady České televize. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu v senátním obvodu č. 55 - Brno-venkov za Moravskoslezskou koalici '96. Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. Jeho dědečkem byl architekt Antonín Blažek.
Více od autora
Jan Royt (21)
Jan Royt je český historik umění, prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy. Hlavní oblastí jeho zájmu je křesťanská ikonografie a středověké malířství. Člen Vědecké rady Národní galerie v Praze. Jeho původním zaměřením bylo zemědělství, které studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze. Dokončil v roce 1979. V letech 1979–1984 studoval na FF UK v Praze, kde obhájil rigorózní práci. V nakladatelství Odeon pracoval jako redaktor literatury o výtvarném umění. Po revoluci v roce 1989 nastoupil na Ústavu pro dějiny umění FF UK, kde byl v roce 2006 jmenován ředitelem. Roku 1997 se habilitoval na FF UK prací Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století a v roce 2004 byl jmenován profesorem. Dne 12. října 2016 mu byl udělen titul doktor věd . Kromě FF UK působí dále na KTF UK Praha , FF UJEP v Ústí nad Labem a na AVU etc. Je členem mnoha vědeckých rad a institucí . Žije v Praze s manželkou, farářkou Církve československé husitské, a dvěma syny. Vystupuje také pravidelně ve sdělovacích prostředcích. V roce 2016 získal spolu s Jiřím Kuthanem Cenu města Havlíčkův Brod za nejkrásnější knihu veletrhu - za knihu Karel IV. - císař a český král
Více od autora
Jan Blahoslav Čapek (15)
Jan Blahoslav Čapek byl český spisovatel, komeniolog, myslitel, překladatel, literární historik a kritik. V letech 1931–1936 odpovědným redaktorem týdeníku Kostnické jiskry. Od 1945 byl profesorem české literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Z univerzity musel v 50. letech 20. století odejít a byly mu omezeny jak možnosti pedagogické a vědecké, tak i zahraničních odborných kontaktů a publikační činnosti. Od 1959 byl zaměstnán v Památníku národního písemnictví, později v Ústavu pro dějiny Univerzity Karlovy. Na Filozofickou fakultu se vrátil 1968 a působil zde do 1971, kdy odešel do důchodu. Jeho manželkou byla komenioložka Dagmar Čapková. Hojně se zabýval starší českou reformační literaturou. Překládal z angličtiny, bengálštiny a latiny. V závěru života publikoval v samizdatu.
Více od autora
Ivan Kříž (16)
Ivan Kříž byl český prozaik, novinář a scenárista. Pocházel z rodiny stolaře, který byl během druhé světové války popraven za odbojovou činnost. Do základní školy chodil Ivan Kříž ve svém rodišti, v Brně vystudoval reálné gymnázium , zároveň jako mimořádný posluchač navštěvoval brněnskou konzervatoř. Po druhé světové válce vystudoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity . Současně s vysokoškolským studiem byl členem kulturní redakce brněnské Rovnosti. Zde publikoval své první povídky a kulturní recenze. Po roce 1948 působil v různých funkcích Svazu československých spisovatelů, v roce 1954 se stal členem redakční rady časopisu Host do domu, kterým byl až do jeho zrušení v roku 1970. V letech 1968–1969 byl poslancem České národní rady a předsedou jejího kulturního výboru. V sedmdesátých letech 20. století nesměl publikovat, od roku 1973 pracoval jako vychovatel mládeže v několika výchovných ústavech . Zde získané zkušenosti použil v románech Nebezpečné znalosti a Na útěku. V dalším desetiletí patřil k „trpěným“ spisovatelům. Na jaře 1990 byl zvolen předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů, byl jím však jen krátce v souvislosti se svou novou funkcí ředitele brněnského studia Československého rozhlasu . Měl výrazný umělecký vliv na Stanislava Mošu, který oceňoval, že Ivan Kříž ho přivedl k pohledu na svět, v němž je třeba vše nejprve zanalyzovat a teprve poté si utvářet svůj vlastní názor. V 50. a 60. letech 20. století často scenáristicky spolupracoval s režisérem Ladislavem Helgem. Je autorem scénářů k jeho filmům Škola otců , Velká samota , První den mého syna a Stud . Jeho román Pravda o zkáze Sodomy byl uveden v dramatizaci brněnským Divadlem bratří Mrštíků v roce 1989. V České ...
Více od autora
Ivan Andrejevič Krylov (12)
Ivan Andrejevič Krylov byl nejznámější ruský autor bajek, publicista a satirik. Psal satirické divadelní hry, založil několik časopisů. Světovou proslulost mu přinesly bajky, kterých od roku 1809 vytvořil kolem dvou set. Kritizují nejen zlé lidské vlastnosti, ale mají především sociální podtext – nastavují zrcadlo tehdejší ruské společnosti, cara nevyjímaje. Pocházel z chudé důstojnické rodiny, otec po odchodu z armády pracoval jako magistrátní úředník ve městě Tver. Otec zemřel v roce. 1778 a rodina žila v nuzných poměrech. Po pěti letech se matka přestěhovala do Petrohradu a Ivan Krylov živil matku a sourozence z platu kancelářského poslíčka na magistrátě.. Neměl možnost dosáhnout vyššího školního vzdělání, avšak získal široký rozhled jako samouk. Po otci zdědil lásku ke knihám, hodně četl, se sousedovými dětmi se učil francouzsky. Sám se naučil hrát na několik hudebních nástrojů. V patnácti letech napsal svou první komickou operu Kávovar . Kancelářská práce ho neuspokojovala a začal se věnovat literární tvorbě. Jeho první pokusy zahrnují několik komedií a také básně, které byly v roce 1788 otištěny v časopise Časná doba . V lednu 1789 začal vydávat satiricko-publicistický časopis Pošta duchů , který však byl po osmi měsících zakázán a Krylov musel opustit Petrohrad. V tomto časopise vycházelo na pokračování jeho stejnojmenné satirické dílo, kritizující soudobou morálku. V roce 1793 založil časopis Divák , který se v následujícím roce přeměnil na Petrohradský Merkur . Časopis si uchoval satirický tón, ale měl širší umělecké zaměření a na Krylovových příspěvcích byl zřejmý růst jeho literárního mistrovství. Jsou to především Kaib, východní pověst a parodické pamflety Chvalořeč na mého děda neb...
Více od autora
Irena Hejdová (20)
Irena Hejdová je česká scenáristka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Od listopadu 2005 do roku 2008 pracovala jako filmová redaktorka portálu Aktuálně.cz, od ledna 2009 byla redaktorkou Hospodářských novin, od října 2009 pracuje pro časopis Týden.
Více od autora
Heinz-Peter Röhr (16)
Heinz-Peter Röhr se 25 let zabývá psychoterapií závislostí na odborné klinice v německém Fredeburgu. Původně vystudoval sociální práci a pedagogiku. Je autorem mnoha knih. V nakladatelství Portál vyšly jeho tituly Narcismus – vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti, Hysterie – strach z odmítnutí, Závislé vztahy.
Více od autora