Výpis všech autorů

Imrich Hornáček

Narozen 9.8.1925 v Pezinku, zemřel 1.1.1977 v Bratislavě. Slovenský publicista, prozaik, sportovní redaktor a překladatel sportovní literatury z češtiny.

Dušan Hamšík

Dušan Hamšík byl český novinář, spisovatel a scenárista. Jako novinář působil v redakcích řady periodik – Mladá fronta, Květy , Obrana lidu , Čs.voják . Po roce 1968 mu režim znemožnil oficiálně publikovat, proto své texty vydával pod jinými jmény nebo pracoval anonymně. Pod jménem Jaroslava Dietla zpracoval vzpomínky fotbalisty Ivo Viktora Můj dres číslo 1 , pod jménem Jaroslava Vokřála napsal doslovy ke knihám Oty Pavla. Anonymně spolupracoval s Karlem Kachyňou na scénářích televizních inscenací Zlatí úhoři, Velký případ malého detektiva, seriálu Vlak dětství a naděje a filmech Smrt krásných srnců a Oznamuje se láskám vašim. Jeho knižní prvotinou Začátek je v Jáchymově s budovatelským nadšením popisuje těžbu uranu v Jáchymově a stavbu pokusného jaderného reaktoru v Řeži u Prahy. Další knihu O zuřivém reportéru E. E. Kischovi napsal společně s Alexejem Kusákem. Knihu Bomba pro Heydricha vytvořil společně s novinářem Jiřím Pražákem. Další texty již zpracoval samostatně – Oběd s Adenauerem , Génius průměrnosti , Spisovatelé a moc , Havárie na sklonku dne . Až posmrtně, v roce 1986, pak vyšla kniha Druhý muž třetí říše o Heinrichu Himmlerovi. Od května 1978 jako kandidát tajné spolupráce a od července téhož roku až do konce svého života působil rovněž jako agent komunistické StB, krycí jméno Chrudimský. Svůj život v roce 1985 ukončil sám, když spáchal sebevraždu předávkováním léky.

Bohumil Havlasa

Bohumil Havlasa byl český novinář, spisovatel a dobrodruh, účastník a oběť rusko-turecké války. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci a absolvoval pražskou obchodní akademii. Živnostenské podnikání ho ale nelákalo a místo toho se stal kočovným hercem. Brzy se ovšem ukázalo, že k herectví nemá talent a v divadle se muže uplatnit jen jako nápověda. Rozhodl se proto, že bude spisovatelem. Jeho první práci, humoresku Z potulného života, otiskl Světozor roku 1873. V Lumíru vydal povídku Na nádraží. Na radu Vítězslava Hálka pak přijal místo účetního v cukrovaru blízko Prahy, aby mohl být ve styku s předními literáty. Po vydání dalšího románu, Život v umírání, ale už roku 1874 odjel na Šumavu, která ho inspirovala k prózám V družině dobrodruha krále a Kněz Jan. Roku 1875 odjel do Bosny na bojiště slovansko-tureckých válek jako zpravodaj Národních listů. Tam nejen psal, ale i bojoval na srbské straně. Při tureckém přepadení jednoho z klášterů se dostal do ohrožení života, ale vyvázl. Po zkušenosti z Balkánu přijel do Prahy, kde v Ottově Salonní bibliotéce vydal román Tiché vody. Nakladatel mu nabízel i místo redaktora této edice, ale Havlasa odmítl. Napsal ještě jeden román , potom odjel do Paříže a Švýcarska a přes Bavorsko se vrátil do Prahy. Dlouho tam ale nevydržel. V roce 1876 se vypravil na Kavkaz, aby tam na straně Rusů bojoval proti Osmanské říši. Vstoupil jako dobrovolník do pluku nižněgorodských dragounů. Po velmi náročném výcviku v jízdě na koni se v květnu 1877 zúčastnil bojů o Zevin a v červenci u Baškadikaru. Z bojiště posílal dopisy do časopisu Světozor. Potom spadl z koně, zlomil si žebro a odvezli ho do nemocnice v Alexandropoli. Tam zemřel na tyfus. Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ....

Stanislav Hejda

Narozen 13.11.1928 v Kladně, zemřel 14.2.1994. MUDr., DrSc., literatura o správné výživě.

Robert Holdstock

Robert Paul Holdstock byl britský autor fantasy proslavený především knihou Les mytág, se kterou souvisí také mnohé jiné jeho romány a kratší práce. Vystudoval aplikovanou a lékařskou zoologii, od roku 1975 však působil jako profesionální spisovatel. Žil v Londýně. Jeho práce se zabývá především tajemnými lesy, jež skrývají primitivní kultury a mýtické archetypy, které jsou vlastně relikty vzpomínek minulých generací. V těchto příbězích je cítit ovlivnění pracemi psychologa C. G. Junga. V roce 1985 získal za román Les mytág ocenění World Fantasy Award.

Paula Hawkins

Paula Hawkins je britská spisovatelka, známá především svou novelou Dívka ve vlaku, která vyšla v roce 2015. Paula Hawkins vyrůstala v Salisbury v Rhodésii . Její otec byl profesor ekonomie a finanční žurnalista. Do Londýna se přestěhovala v roce 1989. Studovala filozofii, politologii a ekonomii na univerzitě v Oxfordu. Pracovala jako novinářka pro deník The Times. Poté pracovala na několika novelách jako spisovatel na volné noze a napsala knihu finančního poradenství pro ženy, kterou nazvala The Money Goddes. Kolem roku 2009 psala pod jménem Amy Silver romantické komedie jako např. Confession of a Reluctant Recessionista. Její nejprodávanější kniha z roku 2015 Dívka ve vlaku je thriller s tematikou domácího násilí, zneužívání, alkoholu a drog. Román psala téměř půl roku a dokončila jej v době, kdy se nacházela zrovna v tíživé finanční situaci. V současné době žije v Londýně. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paula Hawkins na anglické Wikipedii.

Milena Holcová

Dlouhá léta žila v Brně, nyní žije v Praze. Popírá přívlastky spisovatelka a cestovatelka, přestože projela skoro celý svět a napsala již devět knih. Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vrstvou, laponskými intelektuály, afgánskými táliby, poznala orinocké a mexické indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě… Cestování chápe jako životní filosofii a styl, který upřednostňuje svobodu a zajímavost před bezpečím. Věří, že celý svět se dá objevit v jedné vesnici, jde jen o to umět se dívat a naslouchat. Přestože byla pozvána do mnoha „klubů cestovatelů“, členství odmítá, protože nechce patřit k sortě výkonostních cestovatelů.kteří byli nejvýš, nejdál, tam kde ještě žádný běloch nebyl… V prvenství nenachází nic smysluplného, popisy podobných zážitků jí připadají zoufale nudné. Podle vlastních slov cestuje, aby si potvrdila nebo vyvrátila některé soukromé hypotézy, které pak čtenářům nabízí, ale nevnucuje.

Marie Hrušková

Marie Hrušková je česká spisovatelka, scenáristka a pedagožka. Po studiu na Pedagogické fakultě a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy učila 37 let na různých školách v Praze, z toho od roku 1969 dvacet pět let na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Tam učila češtině, ruštině a vedla dramatický soubor, pro který také psala programy, například pásmo veršů Jiřího Suchého Babeta přišla do Štěpánské, Naše paní B.N. nebo Ty lásko pozdravena buď. Učila mimo jiné i scenáristu Petra Jarchovského, režiséra Jana Hřebejka, ekonoma Petra Zahradníka, novináře Jiřího Majstra či spisovatelku Terezu Boučkovou. Ve své tvůrčí činnosti se soustředí především na tematiku památných stromů z historicko-etnologického hlediska, často s regionálním zaměřením. Od konce šedesátých let vydávala články v časopisech , mezi lety 1980–2010 vydala zhruba 30 knih, z nichž mnohé doprovázely ilustrace akademického malíře Jaroslava Turka a v menší míře i fotografie Marie Holečkové. Marie Hrušková psala od dob studií, proto ji malíř Jaroslav Turek roku 1967 požádal o zpracování textů k jeho kresbám památných stromů. Disertační práce „Památné stromy v ústní lidové slovesnosti a v literatuře“ předznamenala zaměření jejího dalšího psaní – osudy stromů a vztahy lidí k nim, souvislost s historií naší země i nutnost ochraňovat přírodu se staly hlavními náměty. Za výtvarné spolupráce s Jaroslavem Turkem vydala roku 1986 brožuru v PNS Praha o výchovném využití památných stromů ve škole, podrobněji se však památnými stromy i historií míst, kde rostou, mohli zabývat oba autoři až v knize vydané nakladatelstvím Sylva Regina v roce 1995 Památné stromy, na kterou navázal II. díl roku 2001. Spolu s Jaroslavem Turkem vydali „What trees remember“ i českou verzi „Stromy pamatují“ , knihu zajímavou i výtvarným zpracováním. Knihu „Kult stromů v zemích koruny české“ , v níž autorka souborně přibližuje historii a kořeny našich vztahů ke stromům a doplňuje od...

Karel Höger

Karel Höger byl významným českým hercem, který se proslavil nikoliv produkcí hudebních alb, ale svou rozsáhlou prací v divadle, filmu a rozhlase. Narodil se 17. června 1909 v Klatovech a stal se jedním z nejuznávanějších a nejvšestrannějších herců své doby v Československu. Během své kariéry, která trvala několik desetiletí až do jeho smrti 4. května 1977, se Höger objevil v široké škále rolí, které ukázaly jeho herecký talent a hloubku.

Karel Havlíček

Český novinář, spisovatel, vlastenec a politik. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu a napsal 78 epigramů. Výběr z nich vydal 1845 v pěti částech . Borovský kriticky hodnotil ruské společenské poměry . V roce 1846 převzal Borovský redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovy novely Poslední Čech Borovský napadl neplodné a sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec? Havlíček Borovský založil Národní noviny, publicistickou platformu českého liberalismu. V roce 1849 byl soudně vyšetřován. Po zastavení Národních novin 1850 vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. V roce 1851 publikoval soubor článků Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Za svou novinářskou činnost byl Borovský v létech 1851-55 internován v Brixenu, kde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal absolutismus a světskou i církevní reakci. Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky, usilující logickými argumenty i ostrou satirou oprostit skutečnost od dogmat, mýtů a iluzí.

Jiří Hrůza

Jiří Hrůza byl český urbanista, který se významně podílel na územním plánování Prahy v 2. polovině 20. století. Dlouhodobě působil v Útvaru hlavního architekta. V 60. letech 20. století byl spoluautorem územního plánu pražsko-středočeské aglomerace. V letech 1971–1990 zastával post vedoucího projektanta územního plánu Prahy. Byl rovněž aktivní jako vysokoškolský učitel. V roce 1967 patřil mezi hlavní osobnosti pražského Mezinárodního kongresu architektů . V roce 1968 hostoval na univerzitě v Detroitu, v 70. letech 20. století zpracovával pro OSN rozvojový plán Srí Lanky. V roce 1976 mu Vídeňská univerzita udělila Herderovu cenu za přínos k rozvoji teorie urbanismu. V roce 1994 se stal členem Rady starších mezinárodního sdružení urbanistů ISOCARP, na jehož vzniku se podílel. Dlouhodobě působil v Ústavu urbanismu ČVUT. Publikoval četné odborné studie i populární monografie o architektuře a urbanismu .

Jaroslav Hrbek

Jaroslav Hrbek byl český historik zabývající se především vojenskými dějinami 20. století. Jaroslav Hrbek se narodil v rodině českého historika a orientalisty Ivana Hrbka. Jeho dědečkem byl československý legionář a generál Jaroslav Hrbek. V letech 1972–1976 studoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, odkud byl v roce 1976 po vykonstruované akci Státní bezpečnosti z politických důvodů vyloučen. V letech 1976–1990 pracoval v různých povoláních a historii se mohl věnovat jen ve volném čase. Při zaměstnání v roce 1982 dálkově dokončil svá vysokoškolská studia. Od roku 1990 pracoval jako vědecký pracovník v Historickém ústavu Československé armády a v roce 1998 se stal zaměstnancem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Byl autorem velkého množství knih zabývající se vojenskými dějinami 1. a 2. světové války. Na mnoha knihách spolupracoval se svým otcem Ivanem Hrbkem. Zemřel náhle v noci 17. dubna 2009 na selhání srdce. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny a především angličtiny.

Jaromíra Hüttlová

Jaromíra Hüttlová, rozená Jaromíra Eliášová byla česká středoškolská pedagožka, spisovatelka a překladatelka z němčiny a francouzštiny. Autorka knih a románů převážně pro mládež, dcera spisovatele T. E. Tisovského. Narodila se v rodině státního úředníka Zemského finančního ředitelství Tobiáše Eliáše a Rosalie . Jaromíra vyrůstala s bratry Oldřichem a Mojmírem a sestrou Miloslavou. V roce 1899 se Eliášovi přestěhovali do Prahy, kde začala chodit do pětitřídní školy v Praze na Karlově, pak pokračovala ve studiu na dívčím gymnáziu Minerva a středoškolské vzdělání zakončila maturitou na Akademickém gymnáziu v roce 1912. Ve studiu pokračovala na Filozofické fakultě pražské německé univerzity – latinu a němčinu, aby perfektně zvládla jazyk. Za rok po sňatku s německým praporčíkem PhDr. Willym Hüttlem, v roce 1917 získala doktorát– PhDr. a dále studovala oba jazyky na Univerzitě Karlově. Vysvědčení učitelské způsobilosti získala 18.12.1925; vyučovala v Praze na Reformním reálném gymnáziu ve Slezské ul. a Reálném gymnáziu Smíchov. Pak působila na Akademickém gymnáziu Na Příkopech a na Reálném gymnáziu ve Vršovicích v Kodaňské ulici, zde byl ředitelem prof. Josef Rybka, její druhý manžel od roku 1936. Po obsazení Sudet 1938 byly vdané profesorky předčasně penzionovány, aby se mohly umístit stovky profesorů odsunutých z pohraničí. V roce 1945 se J. Hüttlová-Rybková vrátila do škol – nejprve Klasické gymnázium Žižkov-Kubelíkova, pak Reálné gymnázium Lobkovicovo náměstí. Po zrušení gymnázií učila na nižším stupni škol , ale jiné předměty než měla aprobaci. V roce 1951 odešla do důchodu a až do konce svého života dávala soukromé hodiny němčiny, latiny a francouzštiny, většinou studentům z okolí svého stálého bydliště – na rozhraní S...

Georgette Heyer

Georgette Heyer byla anglická spisovatelka historických románů a detektivek. Psát začala v roce 1921, kdy z příběhu pro svého mladšího bratra vytvořila román The Black Moth. V roce 1925 si vzala George Ronalda Rougiera. Spolu žili několik let v Tanganice v Africe a v Makedonii, v roce 1929 se vrátili do Anglie. Poté, co se její román These Old Shades stal populárním, se Heyer rozhodla, že pozornost veřejnosti není nutná k tomu, aby se její knihy dobře prodávaly. Po zbytek svého života tak odmítala poskytovat rozhovory. Heyer v podstatě založila jeden ze subžánrů historického románu, historickou romanci. Částečně byla inspirována Jane Austenovou, ale na rozdíl od Austenové, která psala o době, ve které žila, Heyer byla nucena do svých knih hojně vkládat pasáže o daných dobách, aby čtenáři pochopili prostředí, v němž se děj odehrává. Aby si mohla být jistá jejich správností, sbírala Heyer odborné práce a vedla si detailní poznámky. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgette Heyer na anglické Wikipedii.

František Hampl

Narodil se v roce 1901 v Týnci nad Labem, pocházel ze čtyř dětí - sestra umřela mladá , bratr Rudolf byl odborným učitelem v Týnci a bratr Jan byl vysokoškolským profesorem. Byl vystudovaný inženýr ekonomie, učil na obchodní akademii v Berouně, později přednášel na VŠE, kde získal titul profesora. Během 2.SV byl ve spojení s československou exilovou vládou , byl zpravodaj, spolupracovník. Během této činnosti navázal přátelství např. s Jaroslavem Seifertem, který do Berouna jezdil během léta. Za tuto činnost byl také zatčen, odsouzen do Terezína, naposledy do Bayreuthu – byl odsouzen k trestu smrti, ale kvůli náletu, který se v té době uskutečnil, byl trest zmírněn na doživotí. Sám vždy říkal, že byl již smířen se smrtí, to co přišlo po konci 2.SV bral jako dar od Boha. Zemřel v Berouně 9. dubna.

Eva Hrubešová

Narozena 2.4.1947 v Praze. Spisovatelka a publicistka, práce z oboru pragensií.

Eva Hoffmannová

Narozena 23. 8. 1937 v Praze. Botanička, výtvarnice a odborná spisovatelka v oblasti přírodních věd, autorka monografií českých přírodovědců a knih o pěstování rostlin.

D. G Hessayon

Britský botanik.

Anne Hooper

Britská spisovatelka, novinářka a moderátorka. Autorka publikací o sexuologii.

Alfred Hitchcock

Sir Alfred Hitchcock byl britský a americký filmový režisér a producent, který proslul jako mistr thrillerů a kriminálních příběhů s vysokou uměleckou hodnotou. Během své více než šedesátileté kariéry, která zahrnovala éru od němých filmů, přes vynález filmů mluvených až do doby barevných filmů, režíroval více než padesát filmů. Již během svého života patřil Hitchcock mezi nejúspěšnější a veřejností nejvíce uznávané světové režiséry a i nadále zůstává jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších režisérů doby. Je proslulý svým expertním a bezkonkurenčním zvládnutím tempa a napětí děje ve všech svých filmech. Hitchcock se narodil a byl vychováván v londýnském Leytonstone. Svou kariéru režiséra začal v Anglii v roce 1922, ale od roku 1939 pracoval převážně v USA. Roku 1956 také zažádal o americké občanství. Hitchcock žil se svou rodinou od roku 1940 do roku 1972 v Kalifornii. Zemřel v roce 1980 na ledvinové selhání. Hitchcockovy filmy silně čerpají ze strachu a fantazie a jsou známy svým typickým humorem. Často zobrazují nevinné lidi za okolností, které jsou mimo jejich kontrolu nebo chápání. Jediným Hitchcockovým filmem, který získal Cenu Akademie za nejlepší film , byl film Rebeka , i když další čtyři filmy byly také nominovány. Avšak Hitchcock nikdy nevyhrál Cenu Akademie za nejlepší režii . V roce 1967 mu byla udělena cena Irving G. Thalberg Memorial Award za celoživotní úspěch, ale nikdy nezískal Cenu Akademie za zásluhy . Během počátečních let své kariéry byl Hitchcock oblíben spíše u filmových diváků než u kritiků. Teprve v padesátých letech ve Francii kritici tzv. Nové vlny poprvé začali jeho filmy vnímat jako umělecká díla. Hitchcock byl jedním z prvních režisérů, na které aplikovali svou tzv. auteur theory, která zdůrazňuje uměleckou roli režiséra v procesu výroby filmu. Hitchcockovy inovace a představy ovlivni...

Sven Hedin

Dr. Sven Anders Hedin KCIE byl švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj , prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovršilo posmrtné vydání jeho Central Asia atlas. Jeho odkaz je do značné míry poškozen vztahem k nacismu. Jako patnáctiletý zažil Sven Hedin ve Stockholmu triumfální návrat polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda z prvního úspěšného proplutí Severovýchodním průjezdem. Od té chvíle toužil stát se objevitelem. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofen v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Po promoci, a když ovládl četné jazyky a nářečí a podnikl dvě cesty Persií, neuposlechl rad Ferdinanda von Richthofen, aby pokračoval ve studiích zeměpisu a obeznámil se s metodami zeměpisného výzkumu; proto musil později hodnocení výsledků svých expedic přenechat jiným učencům. Ve třech odvážných výpravách do hor a pustin Střední Asie v letech 1894 až 1908 zmapoval a probádal do té doby neznámá území Východního Turkestánu a Tibetu. Při návratu do Stockholmu roku 1909 byl uvítán stejně triumfálně jako Adolf Erik Nordenskjöld. Roku 1902 se stal doposud posledním Švédem z královského domu, který byl povýšen do šlechtického stavu, a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen. Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík své vědecké dokumentaci a populáním cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami...

Sven Hassel

Sven Hassel  taktéž Sven Hazel, vlastním jménem Børge Willy Radsted Arbing byl dánský spisovatel. Byl vychován tradiční dánskou výchovou pracující třídy. Již od 14 let pracoval na lodích jako stevard. V roce 1936 ukončil základní vojenskou službu. Podle jeho verze pro velikou nezaměstnanost, jež v té době Dánsko sužovala, se přesunul do Německa, kde vstoupil jako dobrovolník do Wehrmachtu, kde se stal členem 2. jízdního pluku. Jako voják německé branné moci se zúčastnil také tažení na Polsko, po této zkušenosti dezertoval. Byl chycen a odveden do koncentračního tábora. Z koncentračního tábora byl opětovně povolán do armády jako člen tzv. trestního praporu a poslán na východní frontu. Zde bojoval jako člen 2., 11. a 27. tankového pluku. Postupem času se však dostal prakticky na všechny fronty, vyjma severní Afriky. Hassel byl celkem osmkrát raněn. V letech 1945 až 1949 byl válečný zajatec a pobýval v ruských, amerických, francouzských a dánských zajateckých táborech. V tomto období také napsal svoji knihu Legie prokletých, která byla v Dánsku vydána v roce 1953. Od roku 1964 žil se svojí ženou v Barceloně ve Španělsku. Byl ženatý s Dorthe Jensen a má syna Michaela . V létě 1963 dánský novinář Georg Kringelbach zjistil, že Hassel ve skutečnosti pracoval pro dánskou verzi gestapa . Odhalení vedlo k emigraci Hassela do frankistického Španělska v roce 1964 Napsal celkem 14 knih, všechny pojednávají o válečných útrapách a jsou zčásti autobiografické. Knihy jsou psané jako seriál, ve všech vystupují prakticky stejné postavy a autor popisuje jejich vývoj, život i smrt. Jsou to Porta, Drobeček, Legionář, Dědek, Heide, Gregor Martin, Barcelona-Blom a Sven sám. Z těchto osob ale přežijí válku jen Drobeček, Legionář, Heide, Gregor Martin a Sven. Tyto romány byly přeloženy do 17 jazyků, Hassel publikoval ve více než 50 zemích. Po celém světě bylo prodáno více než 53 000 000 výtisků. Sven H...

Petra Hůlová

Petra Hůlová je česká spisovatelka. Po maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil. Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires. Později vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze. Je rozvedená, má tři děti. Je členkou Strany zelených a ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala na 8. místě kandidátky Strany zelených v Hlavním městě Praze . Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidovala na 6. místě kandidátky Strany zelených, ale neuspěla. Zdramatizovala román Iana McEwana Betonová zahrada, premiéra proběhla v lednu 2016 ve Švandově divadle. Spisovatelčin debut Paměť mojí babičce získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Próza Umělohmotný třípokoj získala Cenu Jiřího Ortena. Hůlová získala v roce 2008 Cenu Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga.

Olga Hejná

Olga Hejná, rozená Daňková , byla česká sochařka, ilustrátorka a spisovatelka. Narodila se v rodině legionářů, kteří působili jako zdravotníci na Sibiři. Od roku 1929 rodina bydlela v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla dětskou obrnou. Studovala na hradeckém gymnáziu, ale nedokončila jej, od roku 1945 začala studovat sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Laudy. V roce 1950 univerzitu absolvovala s titulem akademická sochařka. Sochařstvím se živila do roku 1967. Od té doby se věnovala tvorbě pro děti. Přispívala do časopisů Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr a Včielka. Od roku 1947 spolupracovala s Českým rozhlasem, pro který psala pohádky a od roku 1961 dětský pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Od roku 1957 se podílela i na dětském televizním vysílání. Od 60. let 20. století psala příběhy a pohádky pro děti, které většinou ilustroval její manžel Miloslav nebo si je ilustrovala sama. Kromě ilustrátorské a spisovatelské profese tvořila rovněž drobné korálkové plastiky, které se nacházejí v českých i zahraničních galeriích, a koláže. V roce 2010 za svou práci obdržela ocenění Zlatá stuha. Jejím manželem byl akademický sochař Miloslav Hejný, měli spolu tři děti – Markétu, Zuzanu a Petra. Dcera Markéta je spisovatelka a syn Petr je výtvarník a violoncellista.

Naďa Horáková

Naďa Horáková – Sochorová se narodila 8. 2. 1962 v Hodoníně. Své dětství prožila v Ratíškovicích, kde také vychodila základní školu. Středoškolské vzdělání absolvovala v roce 1981 na Gymnáziu v Kyjově . Poté vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor - český jazyk a literatura a dějepis /rok 1988/. Naďa Horáková žije s rodinou v Mutěnicích u Hodonína. Učí na Základní škole v Dubňanech, současně píše historické romány a detektivky. Je spoluautorkou scénářů televizního seriálu Policie Modrava. Povolání: Učitelka češtiny a dějepisu na Základní škole v Dubňanech Spisovatelka Scenáristka *8. 2. 1962 v Hodoníně Rodiče Jiří a Marie Sochorovi Mladší sestra Dana Mateřská linie – klan Helena Otcovská linie – R1a1a Původ předků - Morava, Polsko, Rakousko Školy: Základní škola v Ratíškovicích Gymnázium v Kyjově Filozofická fakulta UJEP v Brně, obor čeština - dějepis 1985 – sňatek s mým manželem Dušanem 1986 – narození syna Kryštofa 1988 – narození syna Dušana Bydliště: Vinařská obec Mutěnice u Hodonína Miláčkové rodiny: Německý ovčák Ruby z Agíru Pražský krysařík Dingo z Hustopečí Záliby: Astrologie Numerologie Vykládání karet Snaha pěstovat orchideje Oblíbené: Pohádky Horory – bez krve a bez zombíků Filmy Hvězdný prach, Hvězdné války www.hostbrno.cz www.mobaknihy.cz www.mutenice.cz www.ratiskovice.cz www.rubico.cz www.sursum.cz www.vydavatelstviakcent.cz www.kacur.cz - Antikvariát Kačur

Miroslav Hucek

Miroslav Hucek, vlastním jménem Miroslav Hocek byl český fotograf. Věnoval se dokumentární a reklamní fotografii. Fotografoval od roku 1953. V roce 1957 začal studovat filmovou fotografii na FAMU, ale po roce studia zanechal. Pak do roku 1962 pracoval jako asistent kamery v Československé televizi. V letech 1960–1975 byl fotoreportérem časopisu Mladý svět. Po nuceném odchodu z redakce časopisu se stal fotografem na volné noze. Věnoval se reklamní fotografii a volné tvorbě zaměřené na člověka a výjevy ze života v cyklech Takoví jsme byli, Vesnice, Jak chutná polibek, Všude žijí lidé, U nás ve Zbraslavi, Cesta za snem, z nichž některé byly vydány knižně. Tvorbu Miroslava Hucka ovlivnila Steichenova Lidská rodina a fotografie Cartiera-Bressona a Eugene Smitha. Miroslav Hucek vystavoval od roku 1959, jeho fotografie jsou zastoupeny ve veřejných i soukromých sbírkách.

Michal Houba

Narozen 24. 10. 1958 v Praze. Výtvarník, typograf, knižní grafik, fotograf.

Kōhei Horikoshi

Japonský manga výtvarník.

Kevin Hearne

Americký spisovatel fantasy, narozen 9. prosince 1970 v arizonském Flagstaffu. Už odmala ho zajímaly superhrdinské komiksy a své sehrály i Hvězdné války, na střední k tomu přibyla ještě rocková muzika, což vytvořilo smrtící kombinaci. Během studií pedagogiky pracoval ve vysokoškolských novinách a začal se věnovat psaní, i když tehdy rozepsaný román zůstal jako několik následujících nedokončen. Po studiích se řadu let věnoval výuce středoškolské angličtiny, krátce v Kalifornii a po celých patnáct let i po návratu do Arizony. Dnes žije v arizonském Tempe a dál sbírá komiksy.

Karina Havlů

Karina Havlů . byla česká překladatelka a spisovatelka. Její otec byl textař a libretista, překladatel z angličtiny a právník Ivo T. Havlů. Část rodiny pocházela z Tábora. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a mimořádné studium filmové a televizní produkce na Famu. Řadu let žila v Římě. Vdaná za Igora Holuba. Věnovala se překladatelské činnosti z anglického a italského jazyka. Jednalo se o literaturu pro dospělé, ale i děti. Dále také o překlady divadelních her amerických a italských dramatiků. Rovněž se zaměřila na životopisy slavných osobností, např. Sophii Lorenovou, Benita Musssoliniho, Toma Hankse. Spolupracovala s časopisy a deníky např. Naše rodina, Zahrádkář, Tina, Večerní Praha. Jejím velkým koníčkem bylo kulinářství. Napsala mnoho kuchařských knih. Některé její knihy byly přeložené v zahraničí. Velkého úspěchu dosáhla s knihou "Vaříme v Remosce". Proto se jí říká "Královna remosek". Tlumočila, byla profesorkou na Střední knihovnické škole v Praze, pracovala jako filmová historička ve Filmovém ústavu. Své překlady podepisovala Karina I. Havlů.

Josef Hrubeš

Josef Hrubeš je český malíř. Josef Hrubeš se narodil roku 1946 v Třebíči, v tzv. Židech, narodil se v domě, který zakoupil jeho dědeček v roce 1895. Zde žije celý život a tomuto místu se věnuje i ve své tvorbě. Od mládí se věnoval malířství, kdy jeho učitelem byl malíř Zdeněk Novotný. Ke konci 60. let se začal věnovat realistické malbě městských motivů, následně se věnoval imaginativní malbě a od roku 1990 pak opět maluje primárně realistické obrazy z rodné čtvrti. Od roku 2004 působí jako výtvarník na plný úvazek. V roce 1974 se poprvé zúčastnil okresní přehlídky umělecké činnosti, po roce 1990 jeho obrazy byly vystaveny na několika kolektivních výstavách, později pak každoročně vystavoval v Třebíči. Je zastoupen v soukromých i galerijních sbírkách v Česku i zahraničí .

Joe Hill

Joe Hill, vlastním jménem Joel Emmanuel Hägglund byl americký odborový aktivista a písničkář švédského původu, popravený za loupežnou vraždu, která mu nebyla spolehlivě dokázána. Narodil se v Gävle v početné rodině železničáře, po otcově předčasné smrti musel od dětství pracovat, aby uživil rodinu, léčil se z tuberkulózy. V roce 1902 emigroval do USA a živil se různými příležitostnými pracemi, změnil si jméno na Joseph Hillstrom, což později zkrátil na Joe Hill. V roce 1910, kdy pracoval jako přístavní dělník v Los Angeles, vstoupil do radikálně levicové organizace Industrial Workers of the World. Vystupoval na jejích akcích s vlastními satirickými písněmi, jako „There Is Power in a Union“, „The Preacher and the Slave“ nebo „The Rebel Girl“, zapojil se rovněž aktivně do mexické revoluce. V roce 1913 si našel práci jako horník v Utahu. Dne 10. ledna 1914 dva maskovaní muži přepadli hokynářství bývalého policisty Johna G. Morrisona v Salt Lake City a po krátké přestřelce zabili majitele a jeho syna. Pár hodin na to vyhledal místního lékaře Franka McHugha Joe Hill a žádal ošetření střelné rány v prsou. Lékař záležitost oznámil a Hill byl zatčen jako podezřelý. Uvedl, že byl postřelen v hádce kvůli ženě, odmítl však udat jména, aby chránil pachatele i čest oné dámy . Byl postaven před soud a ačkoli chyběl motiv i přímé důkazy , byl 28. června 1914 odsouzen k trestu smrti. Přispělo k tomu Hillovo chování u soudu, kdy dával najevo svoji politickou orientaci a pohrdání konzervativními venkovany, což mu nezískalo sympatie soudců ani poroty. Po vynesení rozsudku následovala vlna protestů především ze Skandinávie a z řad odborářů, revizi procesu žádal i americký prezident Woodrow Wilson, rozhodnutí však zůstalo v platnosti a 19. listopadu 1915 byl Joe Hill ve věznici v Sal...

Jiří Haager

Jan Hora

Heinrich Harrer

Heinrich Harrer byl členem nacistických oddílů SS rakouský horolezec, cestovatel, geograf, fotograf a spisovatel. Narodil se v korutanském Hüttenbergu v rodině poštovního úředníka. Od roku 1933 do roku 1938 studoval geografii a sport na Univerzitě Karla Franzense ve Štýrském Hradci. Od mládí se věnoval lyžování a horolezectví. Mezi jeho předválečnými výkony vyniká zejména prvovýstup Severní stěny švýcarského Eigeru, který společně se skupinou rakousko-německých horolezců uskutečnil v roce 1938. Od roku 1933 byl členem nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP a oddílů SS. Toto po válce sám označil jako hloupou chybu a ideologický omyl. V létě roku 1939 odjel s německou expedicí do Tibetu. Jel s horolezeckým oddílem do Himálaje, kde cílem byl průzkum pákistánské osmitisícovky Nanga Parbat. Krátce po začátku druhé světové války v roce 1939 byl zajat britskou koloniální správou a internován společně s dalšími asi tisíci válečnými zajatci v indickém Déhrádúnu. Z internačního tábora se mu podařilo utéct, a protože potřeboval rychle zmizet z indického území, uchýlil se do Tibetu. Zde přečkal zbytek druhé světové války a několik poválečných let. Roku 1952 se vrátil do Evropy, odkud podnikal řadu etnografických a horolezeckých expedicí. Tou dobou byl již poměrně známou osobností a v letech 1965–1983 vysílala televize ARD pořad „Reportáže Heinricha Harrera“ . Přátelil se mj. se švédským cestovatelem Svenem Hedinem. Napsal více než 20 knih. Jeho nejznámějšími knihami jsou Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. Sedm let v Tibetu je bestseller popisující, jak společně s Peterem Aufschnaiterem utekli z britského internačního tábora v Indii, následné roky strávené v Tibetu i své přátelství se současným dalajlámou Tändzinem Gjamccho, jemuž dělal učitele angl...

Gregg Andrew Hurwitz

Americký spisovatel, filmový scenárista, producent a autor komiksů. Též lektor tvůrčího psaní.

František Herites

František Herites byl český lékárník, revizor účtů, básník, redaktor a spisovatel. Narodil se ve Vodňanech jako František Josef Emanuel, syn tamního lékárníka a purkmistra Antonína Karla Heritese a jeho manželky Anny, dcery lékárníka Emanuela Sehnala z Netolic. Roku 1869 absolvoval gymnázium v Písku, kde se sblížil s Otakarem Mokrým a Josefem Holečkem. S Josefem Kálalem a Janem Dunovským vydal studentský almanach Anemonky , jehož byl redaktorem. Po tříleté lékárnické praxi vystudoval na otcovo přání farmacii na Karlově univerzitě v Praze a ve Štýrském Hradci, kde absolvoval jako magistr a působil jako lékárenský praktikant. Odtud odešel pracovat do Rožnova, Netolic a do Prahy. 30. června roku 1880 se ve Vodňanech oženil se zdejší rodačkou Marií Martanovou , s níž vychoval dvě dcery. Po otcově smrti v roce 1883 převzal jeho vodňanskou lékárnu v domě na náměstí. Byl na čas i vodňanským starostou, zasloužil se o napojení jihočeských Vodňan na železnici a o zahájení úprav tamního kostela. Přizval k tomu svého přítele Mikoláše Alše. V roce 1895 zde uspořádal národopisnou výstavku, což vedlo k založení Městské galerie. Podnikání se mu nedařilo, raději psal. Když se zadlužil, v roce 1896 prodal lékárnu i rodný dům. V lednu 1896 přesídlil natrvalo do Prahy, kde s rodinou střídal podnájmy na Novém Městě. Marně sháněl místo stálého redaktora v některém časopise. A tak se stal revizorem lékárnických účtů, od r. 1897 také sekretářem Lékárnického grémia, a zůstal v zaměstnání až do penzionování v roce 1925. Tři roky byl redaktorem Časopisu českých lékárníků . Souběžně byl redaktorem Máje a v tomto nakladatelství i pracoval. Napsal mnoho povídek, črt a fejetonů do různých časopisů: Český svět, Domácí krb, Osvěta, Lidové noviny, Lumír, Národní listy, Ruch, Švanda dudák, Zlatá Praha, Květy, Máj, Světozor. Jeho jednoduché povídky s maloměstskými příběhy byly oblíbené u části...

František Hečko

František Hečko byl slovenský básník, spisovatel-prozaik, redaktor a publicista, manžel slovenské spisovatelky Márie Jančové. Narodil se v rodině vinohradníka a své vzdělání získal v Suché nad Parnou, Bratislavě, Košicích a v Praze. Pracoval na velkostatku a v Ústredním družstvu v Bratislavě, později byl redaktorom vícero novin a časopisů . Po skončení druhé světové války pracoval jako lidově výchovný referent v Matici slovenské, redaktor časopisů a edicí vycházejících v Matici slovenské a nakonec i šéfredaktor Matičného čítania. Působil také ve Svazu slovenských spisovatelů a v letech 1954–1956 se stal také jeho předsedou. Často sa stěhoval , nicméně pochován je na slovenském Národním hřbitově v Martině. Svoje první literární díla začal publikovat v časopisech . Je autorem básní se sociálními motivy, intimní lyriky a sociálních románů, tematicky čerpajících z prostředí vesnice a z období druhé světové války. Věnoval se také publicistické činnosti s národohospodářskou a kulturně výchovnou tematikou. Svojí tvorbou se řadí k literárnímu směru socialistický realismus. V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Hečko na slovenské Wikipedii.

Corinne Hofmann

Corinne Hofmannová je švýcarská spisovatelka, autorka autobiografických románů o životě v Keni. Hofmannová navštívila Keňu poprvé v roce 1986 a přestěhovala se tam v roce 1987. Bydlela zde se svým manželem Lketingou. Na konci roku 1990 utekla zpět do Švýcarska se svou tehdy malou dcerou. Její příběhy jsou podle skutečné události, které sama zažila.

Charlaine Harris

Charlaine Harris publikuje své romány již více než 25 let. Narodila se v deltě Mississippi a vyrůstala v oblasti oblopené bavlníkovými plantážemi. Teď žije v jižním Arkansasu se svým manželem, třemi dětmi a třemi psy. Ačkoli jejími prvními výtvory byly většinou duchařské příběhy, když nastoupila na Rhodes College v Memphisu, začala psát poezii a divadelní hry. Po vydání prvních dvou knih se rozhodla začít psát série. První kniha Real Murders o knihovnici Auroře Teagarden, získala nominaci na cenu Agatha . Charlaine brzy hledala další výzvu a výsledkem byla mnohem temnější Lily Bard série. Knihy jsou zasazeny do města Shakespeare v Arkansasu a jejich hrdinkou je žena, která se učí žít s následky útoku, který přežila . Když si Charlaine začala uvědomovat, že žádná z těchto sérii nepřevrátí literární svět, rozhodla se napsat knihu, kterou vždycky chtěla. Ani tradiční detektivku, ani čistou scifi nebo romanci. Kniha Dead Until Dark prolomila hranice žánru a učarovala čtenářům, kteří si užívají skvělá dobrodružství. Každá další kniha o Sookie Stackhouse, barmance z Louisiany, telepatce a přítelkyni upírů, vlkodlaků a různých dalších kreatur, láká víc a víc čtenářů. Southern Vampire Mysteries jsou publikovány v Japonsku, Británii, Německu, Řecku, Španělsku, Francii a Rusku. Charlaine stvořila i další literární hrdinku Harper Connely, která byla zasažena bleskem, čímž získala zvláštní schopnost nalézat mrtvá těla a zjistit, jak oběti zemřely. Charlaine je členkou celé řady amerických literárních klubů, např. Mystery Writers of America, Sisters in Crime, American Crime Writers League, Arkansas Mystery Writers Alliance.

Zdeněk Hurt

Narozen 1956. Letecký inženýr, práce z oboru.

Zdeněk Holoubek

Zdeněk Holoubek je bývalý český fotbalista, obránce. V československé lize hrál za SONP Kladno. Nastoupil ve 113 ligových utkáních.

Vít Haškovec

Narozen 1965. Autor životopisů slavných a známých osobností, nakladatelský redakor.

Stanislav Havelka

Narozen 1939, zemřel 21. 9. 2018 v Praze. Spisovatel a scénárista, autor komiksů, televizních scénářů Večerníčků, obrázkových seriálů a příběhů pro děti. Spolu s Petrem Chvojkou psal i pod pseudonymem Stanislav Hojka.

Nigel Hawkes

Britský autor vědeckých knih pro děti, mládež i dospělé.

Milan Holeček

RNDr. Milan Holeček byl vzděláním geograf a povoláním redaktor a publicista. Dvacet let redigoval měsíčník Lidé a země, více než deset let byl šéfredaktorem Nakladatelství České geografické společnosti. Celý profesní život věnoval popularizaci geografie a šíření zeměpisných znalostí. Redigoval a byl autorem či spoluautorem mnoha učebnic zeměpisu pro základní, střední a odborné školy i jiných publikací. Vyšlo mu několik samostatných knižních titulů a stále publikuje, zejména poznatky z dějin zeměpisných objevů. Zemřel po těžké nemoci 1.8.2019

Jiří Hajíček

Jiří Hájíček je český spisovatel. Vyrůstal v obci Purkarec, vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a pak Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity. Začínal s poezií, mimo jiné v pořadech Mirka Kováříka koncem osmdesátých let, knižně publikuje od roku 1998 jako prozaik. Ve svých povídkách a románech reflektuje především prostředí jihočeského venkova. V roce 2006 získal jeho román Selský baroko cenu Magnesia Litera za prózu. Jaroslav Rudiš vybral jeho román Rybí krev do Finnegan's List pro rok 2013 – seznamu vydávaného Společností evropských autorů a obsahujícího díla, která by měla být více překládána do evropských jazyků. Rybí krev byla následně vyhlášena knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2013. V roce 2015 byl Hájíček hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. Román Děšťová hůl zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin 2016 a získal Cenu Česká kniha 2017. V roce 2016 Dan Wlodarczyk podle knihy Jiřího Hájíčka natočil film Zloději zelených koní. Na protest proti zpolitizování členů poroty odmítl v roce 2018 udělení Státní ceny za literaturu. Romány Rybí krev, Dešťová hůl a Plachetnice na vinětách vydalo nakladatelství One Hot Book jako audioknihy.

Jan Hugo

Narozen 19.12.1955 v Praze. MUDR., lékař a nakladatel, práce a překlady z oboru medicíny.

Jan Hnízdil

Jan Hnízdil je známý český celostní a rehabilitační lékař, jeden z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih. Jan Hnízdil vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem, po škole pracoval jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství FTVS UK a deset let vedl rehabilitační oddělení fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jako externista také přednášel problematiku dopingu a sportovní zátěže na 3. LF UK v Praze. Je členem akreditační komise Ministerstva zdravotnictví ČR pro psychosomatiku. Jan Hnízdil je znám díky svému veřejnému působení a knihám, snaze o výklad medicíny celostně , tj. tak, že zdravotní stav pacienta výrazně závisí na jeho psychickém stavu a na jeho tzv. životním příběhu, kdy případná nemoc zapadá do kontextu pacientova života a řešení jednotlivých životních situací, také díky kritice současného jednostranně biologického zaměření moderní západní medicíny a snaze o jeho vyvážení o celostní pohled a návrat ke kořenům a pravému smyslu medicíny. Dále se opakovaně veřejně vyjadřoval k problematice dopingu ve vrcholovém sportu, o kterém napsal ze svých zkušeností sportovního lékaře knihu Doping, aneb, Zákulisí vrcholového sportu, kritizuje, podle něj chorobnou, provázanost zdravotnického systému a lobby nadnárodních farmaceutických firem, doporučuje a usiluje o změny ve vzdělávání budoucích lékařů ve smyslu výrazného rozšíření výuky psychosomatiky pro všechny budoucí lékaře bez ohledu na budoucí specializaci, protože psychosomatiku chápe jako jádro a výchozí bod pro další jednání a pomoc pacientům. Tyto myšlenky shrnul např. ve své netradičně pojaté knize o přístupu k vlastnímu zdraví každého člověka s názvem Mým marodům : Jak vyrobit pacienta. V součas...

František Hamza

František Hamza byl český lékař a spisovatel. V dnešní době je především znám jako zakladatel Hamzovy dětské léčebny v Luži. František Hamza studoval na nižším gymnáziu v Pelhřimově, pak pokračoval na vyšším gymnáziu v Německém Brodě , kde v té době učili osvícení želivští premonstráti. Absolvoval lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze . Po promoci na působil jako městský a později obvodní lékař v Luži. Místo svého působení zvolil zcela záměrně. Klimaticky odpovídalo realizaci jeho plánu, tedy zřízení dětské protituberkulózní léčebny, kterou založil roku 1901 ve vile pod poutním kostelem na Chlumku. Nejprve ji vedl ve vlastní režii, v roce 1908 však dosáhl jejího převzetí do správy země České a zůstal až do 1919 jejím ředitelem. Děti z chudých rodin zde léčil zdarma. Dnes tato léčebna nese název Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé. Založil také první školu v léčebném zařízení ve střední Evropě. Z jeho iniciativy vznikly další dětské protituberkulózní léčebny ve Starém Smokovci, Šumperku a Cvikově. Za 1. světové války byl činný v domácím protirakouském odboji. Jako poradce srbského ministerstva zdravotnictví byl vyznamenán vysokým srbským státním řádem. Po vzniku ČSR se roku 1919 stal sekčním šéfem ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, kde podnítil zřízení několika nových tuberkulózních sanatorií a studentských zdravotních ústavů v Praze a Brně. Byl spoluzakladatelem Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Po odchodu z ministerstva v roce 1922 přijal místo mimořádného profesora na nově vzniklé fakultě sociálního lékařství na Masarykově univerzitě v Brně a pokračoval zde ve své práci profesora do konce života. Byl hygienik a propagátorem ergoterapie a dalších zajímavých metod, které posunuly zdravotnictví novým směrem. Zasadil se o vytvoření instituce školních lékařů a studentských zdravotních ústavů. Jeho aktivity překročily r...

Claude Houghton

Claude Houghton byl Anglický romanopisec, narodil se v roce 1889 a zemřel v roce 1961. Psal romány a povídky, s prvky sci-fi a fantasy. Jeho první počin byl román Sousedé . Následovaly další romány jako Julian Grant bloudí , To byl Ivor Trent a další. Většina kritiků uvádí, že jeho nejlepší tvorba pochází z jeho raného období.

Anton Hykisch

Anton Hykisch je slovenský politik, spisovatel-prozaik, dramatik a autor literatury pro děti a mládež. Narodil se v rodině úředníka a své vzdělání získal v Banské Štiavnici, Pukanci, v Levicích a nakonec v Bratislavě, kde studoval v letech 1951-1956 na Vysoké škole ekonomické. Ve volbách roku 1990 byl zvolen za Kresťanskodemokratické hnutie do Slovenské národní rady. V letech 1993 - 1997 byl velvyslancem Slovenské republiky v Kanadě. Svá první díla začal publikovat v roce 1954, kdy se začal věnovat nejen próze, ale i literární publicistice. Zpočátku svoje díla publikoval v různých časopisech a první dílo mu knižně vyšlo v roce 1963. Ve svých dílech se věnuje vykreslení mezilidských vztahů, jejich ideálů i současného reálného života, psal také o problémech lásky a o existenčních problémech mladých lidí, řeši otázky osamělosti, přátelství a charakteru. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anton Hykisch na slovenské Wikipedii.

Vilém Hejl

Vilém Hejl byl český prozaik, scenárista a překladatel. Studoval a maturoval na Drtinově gymnáziu, nepřijat na VŠ z kádrových důvodů . V roce 1953 byl zatčen a odsouzen za sdružování se proti republice. Na Pankráci si odseděl cca 1 rok. Po propuštění z vězení nemohl dlouhodobě nalézt práci a tak pracoval v mnoha zaměstnáních. Od roku 1959 již v tzv. svobodném povolání. Do poloviny 60. let napsal cca 60 scénářů pro Krátký film Praha. Jednalo se o scénáře dokumentárních filmů, populárně vědeckých filmů atd. Zároveň začal překládat z angličtiny, ruštiny, němčiny. Na jaře roku 1968 zakládal klub K 231, kde pak pracoval jako jeho tiskový tajemník. Klub navrhoval plošnou rehabilitaci politických vězňů odsouzených a vězněných komunistickým režimem. Návrh požadoval zrušit všechny rozsudky za politické trestné činy v procesech v letech 1948–1967. Tato rehabilitace ale nebyla veřejností přijata, neboť lidé byli až příliš zmanipulovaní a nevěřili v jejich nevinu. Psal proto různé vysvětlující články, proč takový klub vznikl a proč si vytkl právě tento cíl, např. v Literárních listech. Na začátku podzimu roku 1968 odjel i s manželkou na plánovanou cestu do Západního Německa, odkud se vrátil v prosinci 1968. Postupně zanikaly časopisy a noviny do kterých přispíval. Od začátku 70. let už byl tzv. zakázaný autor. Psal a překládal však dál pod jmény autorů, kteří nebyli tzv. na indexu. Ještě do roku 1971 autorsky přispíval a zároveň i vystupoval v pořadu Písničky pod obraz, později přejmenovaném na Šanson 70. Společně s ním vystupoval i Karel Kyncl, Ilja Racek, Josef Kemr, Ljuba Hermanová, Jan Petránek, Jaroslav Jakoubek. Byl sledován Státní bezpečností, později musel chodit i na výslechy, aby podával tzv. vysvětlení, a to zejména proto, jak je možné, že jsou v zahraničí vydávána jeho díla. Později StB změnila taktiku a vyšetřovatelé se s ním...

Rudolf Richard Hofmeister

Rudolf Richard Hofmeister, rožmitálský rodák, původně rukavičkář, později úředník, spisovatel. Zabýval se zejména historií a vlastivědou. Měl dvě velké životní záliby. Studium prehistorie i paleontologie a psaní. Počátkem 20. století postupně vytvořil sérii knih s pravěkou tematikou – epopej lidstva, kde vymyšlené, mnohdy fantastické příběhy kombinoval s literaturou faktu. Psal také životopisy, cestopisy, povídky a další sci-fi romány. Spolu s Eduardem Štorchem bývá považován za zakladatele "pravěké povídky" na našem území. Své obrázky z pravěku publikoval v Národních listech a ve Zlaté Praze, kde vzbudily velkou pozornost. V r. 1919 vydal u nakladatele Otty soubor zmíněných Život v pravěku. Pravěk jej zajímal i nadále a ve dvacátých letech vyšel třídílný soubor Pravěk Čech. I dalšími pracemi se vracel k dávné historii: V jeskyním bludišti moravském , Zátoka života , Poušť atd. R. R. Hofmeister byl milovníkem přírody a dobrým turistou. Proto také napsal knihu Malebné toulky po Čechách . Na slovanský jih nás zavádí Ostrov Ráb, perla Adrie . Zvláštní složkou Hofmeisterovy tvorby jsou jeho práce z oboru místní vlastivědy, k nimž dlužno počítat tři knihy životopisné: Kořeny, Probíjení a Cestu člověka. Čistý regionalismus se ukazuje v knize Nové Rožmitálské obrázky, kde jsou historické povídky a kulturně historické doklady k dějinám města. O Jakubu Janu Rybovi napsal knihu Uštvaný genius. Rodné město Volenice při příležitosti spisovatelových 65. narozenin jmenovalo Mistra Hofmeistera čestným měšťanem. Dílo Epopej listva * 1918 Život v pravěku * 1922 Zátoka života * 1921–1929 Pravěk Čech, tří díly * 1923 Judith * 1928 V kolébce praslovanstva Životopisy * 1934 Uštvaný génius Fantastické knihy * 1927 Eopsyché , * 1922 Extase, úžasy a vidění * 1928 Kosmický smích Jiné prá...

Mojmír Horyna

Mojmír Horyna byl český historik umění, odborník na českou barokní architekturu a dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Předkové Mojmíra Horyny pocházeli z Poděbrad, ale v devatenáctém století pracovali v Rakousku jako stavitelé železnic a vojenští inženýři. Otec byl před válkou soukromník a po komunistickém převratu v únoru 1948 přišel o majetek a živil se jako dělník. Mojmír Horyna studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v době částečného uvolnění režimu ve druhé polovině 60. let . Během studií navštěvoval Otto Munelese, který ho zasvětil do filozofických disciplín. Roku 1968 absolvoval studijní pobyt v Grazu u prof. Heinricha Gerharda Franze, na Vídeňské univerzitě a na Institut für Kunstgeschichte ve Štýrském Hradci. V roce 1973 obhájil diplomovou práci na téma pražských sochařských vrcholně barokních oltářních nástavců, kterou později rozšířil a obhájil i jako práci rigorózní. Stranické orgány mu až do 80. let znemožnily ucházet se o vědeckou aspiranturu a do roku 1982 nevlastnil cestovní pas. V letech 1969–1970 byl asistentem ve Sbírce starého českého umění NG a poté byl pracovníkem státní památkové péče . V atelieru stavebně-historického průzkumu Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze, který v té době vedl Dobroslav Líbal, zpracoval řadu stavebně-historických průzkumů. V letech 1988–1990 byl odborným pracovníkem sbírky starého českého umění NG. Po roce 1990 byl odborným asistentem, od roku 1993 docentem UDU FF UK v Praze pro obor teorie a dějiny umění. V letech 1997 a 1998 studijní pobyty v Českém historickém ústavu v Římě. Od roku 2000 do r. 2006 byl ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK, od roku 2001 profesorem UK Praha pro obor dějiny umění. Přednášel dějiny barokního umění též v Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK. Roku 2006 b...

Marie Homolová

Narozena 1946 v Praze. Novinářka, redaktorka Lidových novin, týdeníku Vlasta, publicistka, knihy o českých historických památkách a o významných osobnostech historie.

Lisi Harrison

Lisi Harrison se narodila 29. 7. 1975 v Toronto, Kanada . Narodila se a vyrostla v kanadském Torontu, studovala filmovou vědu na univerzitě v Montrealu, ale po dvou letech školu opustila, protože pochopila, že chce být spisovatelkou a ne natáčet filmy. Proto přesídlila na bostonskou Emerson College, kde vystudovala tvůrčí psaní. Řadu let pracovala pro MTV, kde se podílela na přípravě televizních show, také psala sloupky pro nejrůznější noviny a časopisy. Je autorkou celé řady knih pro mládež a největší úspěch slavila se sérií Dívčí parta. V CooBoo vycházejí její knihy o příšerách, totiž pardon, SOVácích z Monster High.

Ladislav Hosák

Ladislav Hosák byl český historik a vysokoškolský pedagog. Po absolvování gymnázia ve Strážnici nastoupil v roce 1923 na Filosofickou fakultu University Karlovy ke studiu dějepisu a zeměpisu. Poté přestoupil na nově zřízenou Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po absolvování studií učil nejprve na gymnáziích v Příboře, Břeclavi a konečně od roku 1930 v Brně. V roce 1946 nastoupil na Pedagogickou fakultu University Palackého v Olomouci, kde v roce 1949 získal habilitaci a v roce 1963 byl jmenován profesorem československých dějin a historické vlastivědy. To bylo možné v uvolněnější atmosféře 60. let, nicméně na jmenování profesorem čekal Hosák poměrně dlouho, a dva měsíce před udělením profesury požádal o odchod do důchodu. Jeho nejvýznamnějším počinem bylo vydání Historického místopisu země Moravskoslezské . Další z místopisných děl vztahujících se k Moravě:

Jozef Horák

Jozef Horák, pseudonymy Ivan Mráz, Ján Adam, Ján Adamov, Jožo H. Tepliansky byl slovenský spisovatel-prozaik, dramatik, básník, redaktor, literární teoretik, tvůrce čítanek a učebnic, autor literatury pro děti a mládež, kulturní a osvětový pracovník. Narodil se v rodině horníka Jána Horáka a jeho manželky Kataríny jako jedno z jejich čtyř dětí. Otec mu zemřel v roku 1914 v 1. světové válce a o rodinu se potom starala pouze matka, která zemřela v roce 1923. Studoval na gymnáziu v Banské Štiavnici, později na učitelském ústavu. Působil lako učitel v Teplé, v letech 1946-1948 působil jako lidověvýchovný referent v Matici slovenské v Martině, kde se také stal redaktorem dětského časopisu Slniečko a redigoval edice Most a Kvety. Po odchodu z Matice slovenské působil od roku 1953 jako ředitel na škole ve Svatém Antonu, později v Podsitnianské a v letech 1964-1967 v Banské Štiavnici. Zemřel 11. června 1974 v Prešově, pochován byl v Banské Štiavnici. Jeho beletristická díla čerpají z banskoštiavnického prostředí, odkud sám pocházel. Napsal téměř čtyři desítky knížek. Debutoval v roce 1927 básní Ecce! v regionálním periodiku Hlasy spod Sitna, sbírkou pověstí Sitniansky vartár. 1856

Josef Lukl Hromádka

Josef Lukl Hromádka byl český protestantský a zejména luterský, později českobratrský evangelický teolog, vysokoškolský pedagog, žák Karla Bartha a teologický interpret marxismu. Orientoval se mimo jiné na sociální problematiku. Narodil se jako nejstarší syn zámožného luterského sedláka a měl po něm převzít rodový statek. Když otec viděl, že ho sedlačení nepřitahuje, nechal ho studovat na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Po maturitě studoval teologii ve Vídni, v Basileji, v Heidelbergu, v Aberdeenu a v Praze. Roku 1912 byl ordinován a stal se vikářem ve Vsetíně. Roku 1917 obhájil titul doktora filosofie prací o Masarykově filosofii náboženství na Filosofické fakultě UK. Během pastorské činnosti usiloval o sjednocení české luterské a reformované církve, k němuž došlo koncem roku 1918. Roku 1920 se habilitoval na pražské Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké a roku 1928 byl jmenován řádným profesorem systematické teologie. Angažoval se v mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. V roce 1939 uprchl před nacismem do USA, kde přednášel dialektickou teologii na Princeton Theological Seminary a po válce se vrátil zpět do vlasti. Jeho pozice po převratu v roce 1948 vyvolala rozporné reakce, protože se stavěl proti slepému antikomunismu a zastával distancovanou kritickou solidaritu s československým státem, který ho ovšem propagandisticky využíval. Angažoval se v ekumenickém a mírovém hnutí . Za tuto svou činnost byl roku 1958 oceněn Leninovou cenou míru a dalšími komunistickými řády. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla pro něho i osobní tragédií, zvlášť když se ukázalo, že jeho kolegové z KMK invazi většinou podpořili....