10921–10980 z 147302 Autoři
Emmerich Alois Hruška (8)
Emmerich Alois Hruška byl český spisovatel a malíř. Emmerich Alois Hruška byl za svého života malířem, spisovatelem, redaktorem, dramatikem, vydavatelem bibliofilií, kabaretním hercem ale i dramaturgem v Kladně a v Praze. Na přelomu 20. a 30. let spolupracoval s Divadélkem Rokoko, v 30. letech působil v kulturní rubrice Poledního listu, ve 40. letech jako dramaturg Divadla Járy Kohouta. Též překládal z němčiny. Do výtvarného umění byl uveden Josefem Váchalem. Některá svá díla vydal pod pseudonymy Notus Ignotus, Henri Poire a Viktor H. Ražek. Kritika o Hruškově rozsáhlém a rozmanitém díle tvrdí, že nevyniká stylem, zato však kuriózností a groteskností. Zemřel roku 1957 v Libochovicích. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Více od autora
Emily Dickinson (7)
Emily Dickinsonová byla americká básnířka 19. století, avšak povahou poezie a svým osobním apelem byla roku 1930 označena britským básníkem a kritikem za „nejsoučasnější, nejživější z básníků“. Celé její dílo s výjimkou 13 básní bylo objeveno a vydáno až po její smrti. Teprve ve 20. století začaly vycházet její básně v původním, neupraveném znění. Narodila se a zemřela v Amherstu ve státě Massachusetts. Přestože její rodina zaujímala významné místo ve společnosti, Emily žila a tvořila v samotě. Po sedmi letech studia na amherstské Akademii pokračovala Dickinsonová v Mount Holyoke Seminary. V dívčím semináři strávila pouhý rok a poté se vrátila zpět do rodného města, které pak už prakticky neopustila. Později dokonce nevycházela ani ze svého pokoje. Obyvatelé Amherstu ji považovali za výstředního blázna kvůli její zálibě v nošení bílých šatů, neochotě vítat hosty apod. Většinu přátelství udržovala pouze písemnou formou. Emily Dickinsonová byla velmi plodná autorka. Její tvorba čítá asi 1800 básní, z nichž téměř všechny byly vydány až po její smrti. Básnířka sama souhlasila se zveřejněním pouze sedmi básní. Všechny byly vydány anonymně a pozměněny nakladateli, aby odpovídaly tehdejším básnickým normám. Její básně ignorovaly tehdejší básnické zvyklosti například tím, že používaly poloviční rým, byly krátké a málokdy obsahovaly název. Interpunkce a psaní velkých písmen jsou další znaky, jimiž se básně Emily Dickinsonové lišily od ostatních. Hlavními tématy jejích básní jsou smrt a nesmrtelnost, jež také dopodrobna rozebírala ve svých dopisech přátelům. Je s podivem, že básně objevila její mladší sestra Lavinia, až po její smrti v roce 1886. Je totiž velmi pravděpodobné, že mnoho autorčiných známých o jejím psaní vědělo. V roce 1890 vydali její přátelé Thomas Wentworth Higginson a Mabel Loomis Toddová první básnickou sbírku Emily Dickinsonové, která ale také nezůstala beze změn. První kompletní a...
Více od autora
Emilie Richards McGee (3)
Americká autorka romantických a detektivních příběhů. Původním povoláním rodinná terapeutka.
Více od autora
Emílie Fleischmannová (6)
PhDr. Emílie Fleischmannová - autorka učebnic pro obchodní akademie
Více od autora
Emilián Glocar (4)
Emilian Blažej Glocar pocházel z Moravy, vystudoval pravoslavné bohosloví v Sarajevu a působil jako duchovní nejprve v Jugoslávii, od r. 1939 v USA. Debutoval básnickou sbírkou Písně sirotků (1932, psal prózy z jihoslovanského světa a romány historické.
Více od autora
Emil Tréval (8)
Emil Tréval , vlastním jménem MUDr. Václav Walter, byl český lékař a spisovatel. Psal beletrii, je autorem mnoha naturalistických románů, divadelních her a populárně vědeckých publikací. Emil Tréval studoval v Praze, Berlíně a Paříži. V roce 1883 vstoupil jako lékař do státní služby, působil v Čechách, na Moravě a ve Vídni. Od roku 1919 působil jako vrchní zdravotní rada v politické správě na Žižkově. Od 1925 byl členem Československé akademie, od 1927 byl v redakci beletristického časopisu Zvon. Ze začátku své tvorby psal pod svým vlastním jménem převážně vědecké a populárně zdravovědné spisy. Od let 80. let přispíval do časopisů Včela, Vesna a Moravské orlice. V této době tvořil fejetony s lékařskou tematikou. Jeho tvorba byla zprvu spíše realistická, šlo o pouhé vypravování. Postupem času začal autor směřovat svou tvorbu k symbolismu a dekadenci. Jeho literární tvorba je silně ovlivněna jeho povoláním lékaře. Častým tématem jeho mnohdy naturalistické tvorby bylo romantické pojetí ženských postav. Psal také o duševních poruchách, utkvělých představách, halucinacích, zrůdné erotice a o psychických i mravních otázkách manželství. Některá svá díla publikovali společně se svou manželkou Zdenou Walterovou pod společným pseudonymem Emil Tréval-Viola, či Emil Viola-Tréval. Užíval i jiných pseudonymů: Pantalon, Václav Prešovský, Ladislav Vašek, Jiří Okoř, Ben Trovato, Holofernes Kotě, Vrač, Prof. Zmatěj, Ad. Pisánka, a Trdlo Aristotele. Emil Tréval přispíval do časopisů Zlatá Praha, Lumír a j. Fejetony s lékařskou tematikou vydával v brněnském listu Beobachter pod titulem Aus dem Tagebuche eines Arztes.
Více od autora
Emil Šaloun (6)
Emil Šaloun je český hudebník, textař, scenárista a spisovatel, autor knih pro děti, trvale žijící v Německu. Vystudoval Pražskou konzervatoř a v sedmdesátých letech 20. století založil hudební skupinu, pro kterou psal hudbu i texty. Po jejím zákazu pak psal texty pro několik dalších hudebních skupin. Zároveň psal pohádkové scénáře pro Československý rozhlas a publikoval v Mateřídoušce a v jiných dětských časopisech. Roku 1980 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde žije dodnes a kde pracoval jako dramaturg a producent v hudebním vydavatelství. V Německu začal také publikovat pro děti, ale čeští čtenáři se k jeho knihám dostali až po roce 1989. Ve své tvorbě, podobně jako například Jaromír Kincl, rozvíjel poetiku moderní české pohádky Václava Čtvrtka. Mnoho jeho knih ilustroval Zdeněk Smetana. Většina jeho pohádek vyšla také na zvukových nosičích.
Více od autora
Emil Pospíšil (2)
Born 22 April 1958, Olomouc – died 14 October 1994, České Budějovice Czech folk guitarist, a sitar player, composer, singer
Více od autora
Emil Holub (4)
Emil Holub, křtěný Emilian Carl Johann Holub byl český lékař, cestovatel, kartograf a etnograf v Africe. Během dvou pobytů v jižní Africe v letech 1872–1879 a 1883–1887 zde vykonal několik vědeckých výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku. Na jeho druhé expedici jej doprovázela jeho manželka, spolupracovnice Růžena Holubová. Narodil se v Holicích v rodině lékaře Františka Holuba a jeho manželky Anny, rozené Ebertové. V roce 1857 se rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří. V dětství četl africký cestopis Davida Livingstona, který jej podle jeho pozdějších slov silně ovlivnil. První ročník gymnázia studoval na německém reálném gymnáziu v Praze, další ročníky pak na německém gymnáziu v Žatci, kde maturoval v roce 1866. Chtěl studovat přírodní vědy a archeologii, ale na přání otce začal studovat na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde 24. února 1872 promoval a získal titul doktor medicíny. Za podpory Vojtěcha Náprstka odjel 18. května 1872 na svou první cestu do jižní Afriky. Vyplul z anglického Southamptonu a po krátkém mezipřistání v Kapském Městě se vylodil 8. července v Port Elizabeth. Díky doporučení tamějšího rakouského konzula Adlera zde začal pracovat jako lékař v evropských rodinách. 26. srpna 1872 odešel vykonávat lékařskou praxi v městě Dutoitspan mezi hledači diamantů. V březnu 1873 se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu – „vědecké safari“ na území bečuánských kmenů, kde získal první zkušenosti s domorodci a výstrojí. Sestavil přírodovědnou sbírku, kterou ve dvaceti bednách odeslal Náprstkovi do Prahy. Dne 3. listopadu 1873 vyrazil na druhou vědeckou výpravu se zaměřením na sbírku etnografických materiálů, z níž se vrátil 7. dubna 1874. Probádal východní okraj pouště Kalahari a navštívil Šošong, hlavní sídlo bečuánského kmene Bamangwatů. Zpět se vracel podél řeky Limpopo. Třetí expedici vykonal od 2. b...
Více od autora
Ema Labudová (3)
Ema Labudová se narodila v roce 1999 a v rámci čtyřiadvacetileté historie Literární ceny Knižního klubu se stala nejmladší vítězkou. Novelu Tapetář napsala ještě na gymnáziu. Hispanistiku studuje na Univerzitě Karlově.
Více od autora
Elsa Morante (2)
Elsa Morante byla italská spisovatelka. Matka byla židovského a otec sicilského původu. Od roku 1941 byla manželkou spisovatele Alberta Moravii, rozešli se roku 1961, ale nikdy nerozvedli. Za svůj první román Menzogna e sortilegio získala cenu Premio Viareggio. Druhý román L'isola di Arturo získal Cenu Strega. Roku 1984 získala francouzskou cenu Prix Médicis Etranger za román Aracoeli. K jejím nejznámějším dílům patří román La storia , román o Římě za druhé světové války. Natalia Ginzburgová knihu nazvala "nejkrásnějším románem století", odmítla ji však levicová literární kritika kvůli »pesimistickému pohledu na dějiny«, odmítavá recenze Piera Paola Pasoliniho dokonce rozbila jejich dlouholeté přátelství . Literární teoretičky Věra Křížová a Věra Suková o autorčině tématech napsaly: "Ve svých vyprávěních se Morantová nevyhýbala kruté realitě života. Výraznými protagonistkami jejích příběhů jsou italské ženy potýkající se s každodenními problémy. Nejsou to však ženy bezmocné, ale naopak bojovnice, které se i přes nepřízeň osudu snaží překonat překážky a ze své často bezvýchodné situace vybřednout. Tato víra ve schopnost žen úspěšně se vypořádat s životními nesnázemi pramenila možná i z povahy a zkušeností samotné spisovatelky, která se celý život úspěšně snažila být soběstačná."
Více od autora
Ellie Midwood (6)
Americká lingvistka a spisovatelka zaměřená na historii 2. světové války a holocaustu. Autorka historických románů.
Více od autora
Elizabeth Berg (5)
Elizabeth Bergová je populární americká autorka příběhů o citových problémech současného světa. Během osmi let napsala osm románů, které se staly bestsellery, okouzlily čtenáře i kritiku a některé z nich získaly různá prestižní ocenění. Vystudovala zdravotní školu a než se začala plně venovat psaní, pracovala jako ošetřovatelka. Má dvě dospělé dcery a žije ve stáítě Massachusetts, Pokoj k pronajnutí je její první román, který vychází v českém jazyce.
Více od autora
Eliška Walterová (6)
Eliška Walterová je česká pedagožka, která se zabývá srovnávací pedagogikou a analýzou zahraničních vzdělávacích systémů a možnostmi využití jejich zkušeností v českém vzdělávání. Je rovněž autorkou nových vzdělávacích programů, které reflektují potřeby škol i žáků a žákyň. Na Pedagogické fakultě UK založila výzkumné pracoviště. Je autorkou knihy Školství - věc /ne)veřejná, která zpracovává výsledky analýz názorů a postojů české veřejnosti ke školství a vzdělávání včetně názorů na jeho vývoj, reformy a současné problémy. Od roku 2015 je členkou Vědecké rady Fakulty humanitních studií, UTB ve Zlíně. Od roku 1998 do 2014 byla ředitelkou Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání. Od roku 2004 do 2016 byla členkou World Council of Comparative Education Societies .
Více od autora
Eliška Hašková-Coolidge (2)
Eliška Hašková Coolidge je bývalá ředitelka Kanceláře prezidentských zpráv a sekretářka pěti amerických prezidentů v Bílém domě . V letech 1981–1990 působila na Ministerstvu zahraničí USA. V 90. letech se vrátila do České republiky, založila Coolidge Consulting Services a přednáší „Umění a management společenského chování, obchodní a diplomatický protokol“. Je lektorkou na mnoha tuzemských a mezinárodních konferencích. Eliška Hašková Coolidge se narodila v Praze ve významné české bankovní rodině. Její dědeček, František Hašek, zakladatel Bankovního domu Hašek a spol., byl prezidentem burzy a jedním z hlavních akcionářů vydavatelství Melantrich. Za neochotu spolupracovat s nacisty byl 5. června 1942 popraven. Část svého dětství strávila u své babičky na Šumavě. V lednu 1948 odjel její otec do USA na pozvání od ministra obchodu Spojených států za účelem jednání o možnostech, jak rozšířit vzájemnou obchodní spolupráci. Po převzetí moci komunisty byl z důvodu své bezpečnosti nucen za oceánem zůstat. O rok později, poté, co byli komunisty vyhnáni z rodné bubenečské vily, se mamince s osmiletou Eliškou a s jejím tříletým bratrem podařilo, pěšky přes šumavské hvozdy, utéci. Nejprve do Německa a poté do Francie. Ze postihlo malou Elišku další životní trauma. Z důvodu rozchodu rodičů musela sama, bez maminky a bratra, v říjnu 1950 odletět za svým otcem do USA. Zde nastoupila na internátní školu. Později se podařilo do Washingtonu emigrovat i její babičce. Ta vysvobodila Elišku od pobytu v internátech a vytvořila jí v podstatě nový domov. Vychovávala Elišku s důrazem na morálku, k víře v Boha a k českému vlastenectví. Krom toho ji učila společenskému chování. Po střední škole studovala obor diplomacie na fakultě School of Foreign Service Georgetownské univerzity. Studium zakončila roku 1959 s vyznamenáním. Profesní kariéru zahájila v roce 1963 Bílém domě, kde byla o rok později jmenována prezidentem L.B. Johnsonem d...
Více od autora
Elfriede Jelinek (6)
Elfriede Jelineková, nepřechýleně Elfriede Jelinek , je rakouská spisovatelka, která žije ve Vídni a Mnichově. V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „muzikální proud hlasů a protihlasů v románech a dramatech, s jedinečnou jazykovou vášnivostí odhalují absurditu a deformující moc sociálních klišé“. Elfriede Jelineková se narodila roku 1946 v Mürzzuschlagu. Její otec, chemik Friedrich Jelinek, měl česko-židovské kořeny. Dědeček Friedrich byl knihařem a aktivně se projevoval v sociálně-demokratické politice , po sňatku konvertoval k římskému katolicizmu. Jelineková jeho názory parafrázovala prostřednictvím matky jednoho z hrdinů románu Die Ausgesperrten . Otcovo „válce prospěšné“ zaměstnání ho uchránilo pronásledování nacistickým režimem; během války pracoval v podniku pro výrobu syntetického kaučuku Semperit. Friedrich Jelinek onemocněl v padesátých letech psychickou chorobou, která se v šedesátých letech neustále zhoršovala. Zemřel v roce 1969 na psychiatrické klinice. Elfriede jeho pomatenost těžce nesla. Trpěla pocitem viny a nepochopením, které zpracovávala ve své tvorbě. Její matka Olga, rozená Buchner, pocházela z vídeňského měšťanstva. O vzdělání dcery se starala matka Olga, emancipovaná žena, šéfka personálního oddělení Siemens. Jelineková chodila do katolické školky a poté do klášterní školy, kterou pociťovala jako velmi omezující. Její nápadný neklid ji přivedl na radu sester na dětskou psychiatrii, ačkoliv bylo její chování z lékařského hlediska v pořádku. Nehledě k tomu, plánovala pro ni matka kariéru zázračného dítěte, a Jelineková dostávala v hudební škole hodiny klavíru, kytary, flétny a houslí. Ve 13 letech byla přijata na vídeňskou konzervatoř ke studiu hry na varhany, klavír a příčnou flétnu. Paralelně k tomu absolvovala veřejné gymnázium. Po maturitě se poprvé psychicky zhroutila, avšak přesto ...
Více od autora
Eduard Wondrák (5)
Eduard Wondrák se narodil dne 27. října 1919 v Žatci. Dětství a mládí prožil v Praze, ovšem i po matčině smrti, když se otec znovu oženil, jezdíval syn až do roku 1938 velmi často k žateckému příbuzenstvu. Vychován byl ve dvojjazyčném, česko – německém prostředí, načež jeho medicinské studium zhatilo uzavření vysokých škol nacistickými okupanty. Teprve po druhé světové válce mohl proto Eduard Wondrák absolvovat lékařskou fakultu Karlovy univerzity. V té době se rodiče přestěhovali do Ústí n. Lab. a posléze do Kralup n. Vlt. Mladý lékař pak nastoupil chirurgickou praxi v nemocnici v Litoměřicích, krátce působil také v Lovosicích a po tři roky zastupoval obvodního lékaře v Třebenicích. Eduard Wondrák se začal intenzivně zabývat regionálním kulturně – historickým bádáním, dějinami lékařství a dalšími obdobnými tématy. Roku 1956 odešel na Moravu. Nastoupil na I. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci, kde záhy získal vedoucí postavení a současně se stal docentem katedry chirurgie lékařské fakulty při Palackého univerzitě. Po roce 1989 pak byl jmenován profesorem tohoto vysokoškolského ústavu. Eduard Wondrák platil za jednoho z našich nejpřednějších odborníků v úrazové chirurgii. Byl autorem mnoha odborných přednášek a publikací, skript pro studenty a dvou monografií z oboru traumatologie pohybového ústrojí. Za dobu své odborné a pedagogické činnosti vychoval stovky studentů a získal řadu epigonů a přímých následovníků mezi mladými adepty chirurgie. Přitahoval je nejenom vynikajícími teoretickými znalostmi a praktickými zkušenostmi, ale i nevšedně taktním přístupem. Své žáky nepoučoval, ale vždycky doopravdy učil. Přitom např. nikdy neodmítal pomoc, jestliže se jednalo o závažné poranění, léčené na jiném pracovišti. Byl i propagátorem včasné operační léčby u pacientů vyššího věku – a rád obětoval osobní volno k realizaci této své zásady. Jen jedinému nemocnému nevěnoval patřičnou pozornost – a to sobě samému. K závažné operaci byl kdysi přijat v poslední c...
Více od autora
Èduard Nikolajevič Uspenskij (4)
Eduard Nikolajevič Uspenskij, rusky: Эдуард Николаевич Успенский byl ruský sovětský spisovatel, dramatik, scénárista a autor dětských knih.
Více od autora
Eduard Krainer (5)
Narozen 10. 8. 1971. Bezpečnostní konzultant a lektor, bývalý policista a vojenský zpravodajec, autor románu.
Více od autora
Eduard Kohout (3)
Národní umělec Eduard Kohout, vlastním jménem František Eduard Kohout, byl český herec, po desítky let byl jedním z protagonistů činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde byl v angažmá v letech 1916 až 1960, kdy odešel do důchodu, ale pohostinsky zde hrál takřka do své smrti. Vystupoval i ve filmu, v rozhlase a televizi. Narodil se v Českých Budějovicích jako syn truhláře. Během studií na reálce v Plzni ho přivedl profesor Jaroslav Hurt k lásce k divadlu. Studia nedokončil, roku 1906 odešel k divadelní společnosti A. Šípkové. Do roku 1909 prošel řadou společností . U Zöllnera se Kohout setkal s Václavem Vydrou, který se stal jeho hereckým kolegou a přítelem. Jeho talent rozpoznal Vendelín Budil, který jej přijal v roce 1909 do Městského divadla v Plzni na Vydrovo doporučení. Zde pobyl Kohout čtyři sezóny do roku 1913, právě V. Budil se stal Kohoutovým vzorem, od něho převzal velké dramatické gesto, vzrušený výraz hlasu a pozdně romantické rysy herectví. Poté hrál Kohout rok v Intimním divadle na Smíchově. Mezi lety 1914–1916 byl členem Vinohradského divadla . Od roku 1916 zakotvil díky Jaroslavu Kvapilovi v Národním divadle, kde se záhy stal protagonistou shakespearovských her. Právě v meziválečném období dokázal tragickým postavám Shakespearovým a Sofoklovým vtisknout pečeť tehdejšího poválečného mládí s jeho pocity prožitého zla. Vytvořil tu přes sto postav světového i českého dramatu. Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického realismu, později se přes impresionismus dostal k expresionismu. Svůj herecký projev dokázal postupně utlumit, stal se civilní až věcný. Eduard Kohout dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, v němž dokázal být jedinečný a na první poslech poznatelný. Do dějin českého divadelnictví vstoupila jeho spolupráce s režiséry...
Více od autora
Eduard Doubek (3)
Eduard rytíř Daubek, v dobových českých pramenech uváděn i jako Edvard rytíř Doubek , byl rakouský a český šlechtic, velkostatkář a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady. Narodil se roku 1811 v Praze jako syn statkáře Franze Daubka a jeho manželky Josefy . Vystudoval gymnázium v Praze a absolvoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde roku 1836 promoval a získal titul doktora práv. Patřily mu četné nemovitosti, mimo jiné palác Platýz v centru Prahy, pozemky na Smíchově a statky v Chanovicích, Nové Vsi a Oseku. Prosazoval moderní metody zemědělské výroby. V roce 1872 byl povýšen do dědičného rytířského stavu. Od zemských voleb v roce 1861 zasedal na Českém zemském sněmu, kam byl zvolen za kurii velkostatkářskou, nesvěřenecké velkostatky. Do sněmu se po krátké několikaměsíční přestávce vrátil v zemských volbách v březnu 1867. Již od 60. letech 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Zemský sněm ho v roce 1861 delegoval do Říšské rady za kurii velkostatkářskou. Znovu ve vídeňském parlamentu zasedal od roku 1867 a opětovně od roku 1870 . Zemský sněm ho do parlamentu ve Vídni vyslal také roku 1872. Složil slib 14. května 1872. Uspěl i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873. Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi 4. září 1877. K roku 1861 se uvádí jako velkostatkář s trvalým bydlištěm v Praze. Uvádí se, že jako konzervativec odmítal návrhy reforem prosazovaných německorakouskými liberály. Hlásil se ovšem k německé národnosti, byť v národnostních otázkách vystupoval umírněně. Zemřel 9. května 1882 v Praze, pohřben byl na Olšanech. Politice se věnoval i syn Eduard Daubek mladší ....
Více od autora
Dwight David Eisenhower (5)
Generál Dwight David Eisenhower, známý též jako Ike, byl americký pětihvězdičkový generál a 34. prezident Spojených států amerických. Během druhé světové války byl vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě . Po válce nějakou dobu zastával nejvyšší vojenské funkce v ozbrojených silách USA. V roce 1952 odešel jako voják do důchodu, ale zároveň vstoupil do americké vysoké politiky. Získal nominaci Republikánské strany pro kandidaturu na prezidenta USA a v prezidentských volbách roku 1952 zvítězil. Úřad prezidenta USA poté zastával po dvě funkční období v letech 1953–1961. Narodil se do německo-americké rodiny v Denisonu ve státě Texas, vyrůstal však v Kansasu. Byl třetí ze sedmi synů Davida Jacoba Eisenhowera a Idy Elizabeth Stover. Byl jediným jejich dítětem, které se narodilo v Texasu. Eisenhowerovi předkové v mužské linii připluli do Severní Ameriky v roce 1741. Pocházeli z vesnice Karlsbrunn v tehdejším – v rámci Svaté říše římské – samostatném hrabství Nassau-Saarbrücken. Jejich původní jméno znělo Eisenhauer. Usadili se napřed v Yorku v tehdejší britské korunní kolonii Pensylvánie. Hans Nikolaus Eisenhauer se pak přestěhoval do Lancasteru, rovněž v Pensylvánii. Do americké občanské války rodina Eisenhowerů prakticky vůbec nezásahla. V roce 1892 se rodina přesunula do Abilene. Dwightův otec pracoval ve školství. Jeho matka se v roce 1895 rozhodla pro změnu náboženského vyznání a připojila se k Mezinárodním badatelům Bible, později známým jako Svědkové Jehovovi. Od roku 1896 do 1915 jejich dům sloužil jako místo, kde se místní skupina badatelů Bible scházela. Svědkové Jehovovi jsou silně zaměřeni proti vojenství a válce, což výrazně ovlivnilo život Dwighta Eisenhowera. Projevilo se to zejména v roce 1911, kdy se rozhodl nastoupit na United States Military Academy v městě West Point ve státě New York. To také způsobilo, že dům jeho matky už nebyl místem, ...
Více od autora
Dušan Spáčil (7)
Narozen 7. 2. 1956 v Praze. Publicista, autor poezie a hudebních textů, reportážních knih.
Více od autora
Dušan Frič (3)
Narozen 11.3.1924 ve Zlonicích u Kladna, zemřel 2.1.1989 v Praze. RNDr., asistent katedry geografické geologie, práce z oboru regionální geografie, zakladatel časopisu Lidé a země.
Více od autora
Duke Ellington And His Orchestra (8)
Duke Ellington, narozený 29. dubna 1899 jako Edward Kennedy Ellington, byl slavný americký skladatel, pianista a kapelník, který se nesmazatelně zapsal do světa jazzu i mimo něj. Jeho kariéra trvala více než půl století, během něhož vedl svůj orchestr od roku 1923 až do své smrti v roce 1974. Ellingtonův orchestr se stal jedním z nejvlivnějších jazzových souborů, známý svým jedinečným zvukem a hudební všestranností. Za svůj život složil tisíce skladeb, včetně koncertů, suit a filmové hudby.
Více od autora
Donna Douglas (6)
Donna Douglasová žije v Yorku se svým manželem a dcerou. Kromě psaní románů je také velmi uznávanou novinářkou na volné noze. Jako Donna Hayová napsala několik úspěšných romantických příběhů. Sestřičky jsou prvním románem ze série o sestrách z nemocnice Nightingale.
Více od autora
Donald MacIntyre (2)
Donald George Frederick Wyville Macintyre . Britský důstojník britského Královského námořnictva, za 2. světové války během bitvy o Atlantik se osvědčil jako úspěšný velitel eskort konvojů. Napsal mnoho knih o britských námořních dějinách.
Více od autora
Diane Pershing (6)
Američanka, dříve zpěvačka, herečka, filmová kritička, televizní scénáristka, nyní píše romány pro ženy.
Více od autora
Diana Hamilton (7)
Diana Hamilton se narodila v anglickém městě. V 18, studovala na umělecké vysoké škole, kde se setkala s Peterem. Získala titul v oboru reklamy Copywriting a pracovala jako copywriter. Vzala si Petra, měli dceru Rebeccu a syna Paula, když se přestěhovali do Walesu . Vrátili se do Shropshire , Anglie , kde měli další dítě Andrewa. Začala psát v roce 1970, ale vydala svůj první román v roce 1986. Hamiltonová zemřela 3. května 2009 ve svém domě v Shropshire.
Více od autora
Dezsö Kosztolányi (6)
Dezső Kosztolányi byl maďarský básník, prozaik a překladatel. Narodil se v uherském městě Subotica, které mu později posloužilo jako model pro fiktivní město Sárszeg, použité v jeho novelách. Začal studovat v Budapešti a později ve Vídni, kde také začal pracovat jako novinář. Od roku 1908 byl budapešťským zpravodajem. V roce 1907 vydal první básnickou sbírku Mezi čtyřmi zdmi, v roce 1910 druhou, Nářky chudého dítěte, která byla velmi úspěšná. Od té doby vydal obrovské množství novel i básnických sbírek, téměř jednu knihu ročně. Od roku 1908 přispíval do časopisu Nyugat svými básněmi. Zemřel v roce 1936 na rakovinu. Mimo své vlastní dílo byl velmi plodným překladatelem, zejména z angličtiny. Do maďarštiny přeložil například Romea a Julii, Alenku v říši divů či Kiplingovu báseň Když. Překládal také básně Rainera Maria Rilkeho a Paula Valéryho. Antologie překladů: Moderní básníci , Čínské a japonské básně .
Více od autora
Dermot O'Leary (5)
Britsko-irský televizní a rozhlasový moderátor, autor knihy pro děti.
Více od autora
Denisa Kirschnerová (4)
Je dcerou Heleny Štáchové a Miloše Kirschnera, kteří po celém světě proslavili postavičky Spejbla a Hurvínka. Vystudovala obor kulturologie na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako dramaturgyně v Divadle Spejbla a Hurvínka. Napsala tři knížky, pět CD, pět divadelních her a podílela se i na televizních scénářích pro ČT. Je svobodná a bezdětná. Má o dva roky mladšího bratra Miloše.
Více od autora
Delia Parr (4)
Delia Parr je pseudonym, pod ktorým sa skrýva spisovateľka historických romancí Mary Lechleidnerová. Vyrastala v New Jersey, promovala na Rutgers University. Pracuje ako učiteľka na strednej škole a popri tom sa venuje písaniu, hlavne počas letných prázdnin. Je matkou troch dospelých detí a žije v Collingswoode, New Jersey.
Více od autora
David Wishart (6)
David Wishart se narodil v Arbroathu, malém městě na východním pobřeží Skotska, roku 1952. Vystudoval klasickou latinu a řečtinu, literaturu a historii na Edinburghské Universitě, následující čtyři roky vyučoval latinu a řečtinu na skotských školách. Poté se stal učitelem angličtiny a cizích jazyků v Kuvaitu, kde vedl i kursy psaní . Po čtyřech letech se přestěhoval do Soluně v Řecku, kde pracoval pro britský konzulát. V roce 1986 odešel do Jiddy v Saudské Arábii, kde pracoval pro Národní komerční banku jako učitel angličtiny a psaní. V roce 1990 se přestěhoval zpátky do Skotska s manželkou Ronou a dvěma dospělými dcerami Mairi a Maggie a odtud už neodešel.
Více od autora
David Wilkerson (6)
David Ray Wilkerson byl americký křesťanský kazatel a evangelista, který působil zejména v New Yorku při kostelu na Times Square, který založil. Nejvíce se proslavil díky své knize Dýka a kříž, podle které byl natočen i stejnojmenný film. Během své kazatelské služby založil program Teen Challenge pro zotavení se z drogové závislosti. Zemřel 27. dubna 2011 poblíž Cuney v Texasu při autonehodě. Po svém působení David Wilkerson začal psát knihy a dělat přednášky. „Dýka a kříž“ vyšla zpracovaná jak v knižní, tak filmové formě. Na jeho prvotní jiskru navázaly díla jako: „Začalo to dýkou a křížem“. Pořádal mnoho přednášek, kde především kritizoval moderní společnost. Ve svém díle Dýka a kříž popisuje celou svojí životní pouť, která podle jeho vyprávění začíná v roce 1958, kdy působil jako pastor v Philpsburgu a jednoho večera si prohlížel časopis Life a uviděl perokresbu, na které byl Newyorský gang zvaný „Draci“, který napadl chlapce s obrnou. Davida Wilkersona tato příhoda pobouřila a umínil si, že těmto hochům musí pomoci u soudu. Od té doby David Wilkerson chodil po New Yorku a obracel tamní gangy. Po své misii v Newyorských ulicích založil neziskovou organizaci. Teen Challenge, která se snaží zajistit pomoc narkomanům, kteří potřebují psychický domov či pomoci od návykových látek. Společnost dodnes působí ve více než 68 zemích světa. V ČR momentálně existují dvě pobočky a to v Poštovicích a ve Šluknově. Na tuto organizaci navázala také World Challenge.
Více od autora
David Ruzicka (7)
David Růžička ; Narozen v Kolíně, vyrůstal v Cerhenicích. V letech 1987-1993 studoval v Plzni. Po několika životních epizodách, v nichž působil jako myč nádobí, učitel hudby, hudebník v orchestru, zaměstnaný nezaměstnaný, průzkumník veřejného mínění a příležitostný příživník a kytarista, nastoupil jako ošetřovatel v domově důchodců, kde pracuje dodnes. Žije v Praze. Knižně publikoval sbírky: Posmrtný život mouchy ; Jakýpacopa? Písně pana Opa , Totok etudy
Více od autora
David Richo (4)
Psychoterapeut, učitel a spisovatel, působí v Santa Barbaře a San Francisku a klade důraz na jungovská, transpersonální a duchovní hlediska.
Více od autora
David Mitchell (6)
První román Davida Mitchella nazvaný Ghostwritten vyšel v roce 1999. Získal cenu Mail on Sunday/John Llewelllyn Rhys Prize jako nejlepší kniha autora do pětatřiceti let a dostal se i mezi nominované na cenu First Book Award listu Guardian. Další román number9dream následoval v roce 2001 a i jeho kvality byly oceněny nominací na Booker Prize a James Tait Black Memorial Prize. Za román Cloud Atlas získal nominace na Booker Prize, James Tait Black Memorial Prize, Arthur C. Clarke Award a Nebula. V roce 2003 se David Mitchell volbou do Granta’s Best of Young British Novelists zařadil mezi nejlepší britské romanopisce. V nedávné době se vrátil z několikaletého pobytu v Japonsku a nyní žije v Irsku.
Více od autora
David Jirsa (6)
Narozen 1989 v Litomyšli. Literární teoretik. Zaměřuje se na české básníky 20. století, evropské meziválečné avantgardy, současnou německou literaturu a anglickou renesanci. Editor odborné publikace.
Více od autora
