2521–2580 z 148157 Autoři
Anders De la Motte (18)
Anders de la Motte je švédský spisovatel. Pracoval jako policista, šéf ochranky v IT firmě a mezinárodní konzultant bezpečnostních služeb . Proslavil se trilogií knih Game, Buzz a Bubble, kde zpracoval téma nebezpečí zneužívání informační technologie a manipulace .
Více od autora
Alois Joneš (12)
Alois Joneš je český spisovatel, novinář a ekonom. V roce 1953 ukončil studium na Vysoké škole ekonomických věd v Bratislavě a pak jako ekonom pracoval v různých podnicích. V letech 1968-1969 byl ředitelem nakladatelství a vydavatelství Svazu čs. novinářů. V letech 1970 – 1980 byl Alois Joneš vedoucím tiskového oddělení Filmového studia Barrandov. V roce 1980 opět změnil místo, stal se vedoucím hospodářsko-technické správy v radioterapeutickém ústavu v Praze na Bulovce. Odtud odešel v roce 1983 do nakladatelství Avicenum, kde nastoupil do funkce obchodního náměstka. Zde zůstal do roku 1987. Byl také novinářem. Oženil se s Mgr. Zojou, nyní Jonešovou a má s ní děti Josefa a Kristýnu . Psal hry, povídky, novely i romány z různých žánrů, od pohádek ke SF románům.
Více od autora
Alistair MacLean (19)
Alistair MacLean byl britský spisovatel. Narodil se v Glasgow roku 1922 jako syn ministra, který se učil angličtinu jako druhý jazyk, jeho mateřštinou byla totiž skotská galština. Velkou část svého dětství strávil v Daviotu, nedaleko Inverness. Připojil se ke Královskému loďstvu v roce 1941, válčil v druhé světové válce jako torpédový střelec, byl Japonci zajat a mučen. Po válce, studoval angličtinu na univerzitě v Glasgow, promoval v roce 1953, a stal se učitelem. Ve volných chvílích MacLean psal povídky. Vyhrál soutěž v roce 1954 s námořním příběhem Dileas. Nakladatelství Collins žádalo o román a on odpověděl s H.M.S. Ulysses, založeném na jeho vlastních válečných zážitcích. Byl to velký úspěch a MacLean se zanedlouho mohl věnovat pouze psaní. Na začátku šedesátých let Alistair MacLean vydal dva romány pod pseudonymem „Ian Stuart“ aby dokázal, že popularita jeho knih byla způsobená jejich obsahem a ne jménem na obalu. Knihy se prodávaly velmi dobře. Stal se natolik úspěšným, že se musel odstěhovat do Švýcarska jako daňový exulant. Řídil také hotel v Anglii. MacLeanovy pozdější knihy nebyly příliš úspěšné. Také se stále potýkal s alkoholismem, který nakonec způsobil jeho smrt v Mnichově v roce 1987. Byl dvakrát ženatý a měl tři syny se svou první manželkou. Jeho nejznámější díla, například Kam orli nelétají , byla i zfilmována.
Více od autora
Alfons Bohumil Šťastný (23)
Alfons Bohumil Šťastný, křtěný Bohumil Václav byl český spisovatel a překladatel, autor skautských příběhů a pravděpodobný autor detektivních příběhu s Léonem Cliftonem, které jsou také připisovány Jaroslavu Puldovi. Narodil se v Praze na Starém Městě v rodině řezníka Karla Šťastného. V roce 1900 se oženil s Josefou Knotkovou. Původním povoláním byl učitel, ale kvůli chorobě se musel učitelství vzdát a věnoval se literatuře pro mládež. Národní knihovna uvádí na 380 dobrodružných knih od A. B. Šťastného, označuje ho za pravděpodobného autora cliftonek, avšak totéž tvrdí i o Jaroslavu Puldovi, kterému cliftonky ve svém fondu připisuje. Na stranu Šťastného se přiklání portál detektivní literatury. Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky cliftonky digitalizuje a zveřejňuje, avšak otázku autorství neřeší. Každopádně se jedná o zajímavý fenomén české literatury, i když se knihy tváří jako překlady z angličtiny. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
Více od autora
Adolf Zábranský (11)
Adolf Zábranský byl český malíř, grafik a ilustrátor, představitel českého socialistického realismu. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely a na Akademii výtvarných umění v Praze u Willi Nowaka. Stal se členem SVU Mánes a Svazu československých výtvarných umělců. Byl autorem monumentálních děl z období socialistického realismu v 50. letech, především sgrafit Hrzánského paláce v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození". Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod". Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna. Zábranský patřil po srpnové okupaci 1968 k předním normalizátorům. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul Národní umělec a až do své smrti patřil k protežovaným výtvarníkům. Jeho monumentální cyklus Revoluční tradice našeho lidu, jímž se více méně otevřeně hlásí ke své původní přísné estetice padesátých let, představuje onen oficiální obraz dějinné teleologie, jež od husitství přes selské bouře a prvorepublikové dělnické stávky nalézá své nutné vyústění ve vítězství pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v „Únoru 1948“ . Dominantním principem tu je naprostá jasnost politického sdělení - od gest postav, transparentů až k rudým praporům a rudé dělnické krvi. Zábranský zamýšlel celý cyklus pro nově budovaný Palác kultury a když se ukázalo, že při výtvarné výzdobě se s "revolučními tradicemi" nepočítá, předělal celý cyklus uhlem a pastelem na kartony jako předlohu ke tkaným tapiseriím. Přestože Revoluční tradice mohly jen těžko dostát lépe „leninskému pr...
Více od autora
Adam Mickiewicz (23)
Adam Bernard Mickiewicz byl polský spisovatel, představitel polského romantismu. Narodil se ve vesnici Zaosie u Novogrodku , kde později studoval dominikánskou školu. Vystudoval na universitě ve Vilniusu a od r. 1819 vyučoval literaturu, historii a práva. Stal se jedním ze zakladatelů tajného spolku Filomatů a Filaretů. V té době se zamiloval do Maryly Wereszczakové, která se ale vdala za bohatšího hraběte Puttkamera. Tato nešťastná láska se projevila v autorově tvorbě. V roce 1823 byl zatčen i se svými přáteli a později vypovězen z Litvy. V letech 1824–1829 pobýval v Rusku – v Petrohradu, Moskvě, na Krymu a v Oděse, kde se stýkal s ruskou kulturní a společenskou elitou té doby, mj. s Puškinem a děkabristy). Poté žil ve Francii a Itálii. Od roku 1838 působil na katedře latinské literatury na Univerzitě v Lausanne, později také jako profesor slovanských literatur na Collège de France v Paříži. Požádal o ruku Evu Ankwiczovou, ale její otec tento svazek nepovolil. Proto se vrátil do vlasti, kde se oženil s krásnou Celine, dcerou Goethovy i Tomáškovy známé, skladatelky a carevniny polské dvorní pianistky Marie Szymanowské. Jejich štěstí netrvalo dlouho – Celine duševně onemocněla. V západní emigraci vystupoval jako jeden z hlavních představitelů polského zahraničního odboje. V září roku 1855 odjel do Istanbulu založit oddíly polské legie a také ze Židů složený tzv. Legion Żydowski pro válku s Ruskem. Zemřel náhle při epidemii cholery, pravděpodobně na tuto chorobu, třebaže se uvažovalo i o otravě arsenikem nebo o výronu krve do mozku. Jeho tělo bylo pohřbeno v Paříži na hřbitově v Montmorency, po třiceti pěti letech jej v roce 1890 převezli do Polska, což se stalo příležitostí k mohutné politické manifestaci.
Více od autora
Zenon Kosidowski (9)
Polský spisovatel a publicista. Vyšel z expresionismu , od 50. let psal literaturu faktu . -- Zenon Kosidowski byl polský spisovatel, esejista a básník, který se narodil 22. června 1898 v polském městě Inowroclaw. Vystudoval literaturu na Univerzitě v Poznani, poté působil jako editor časopisu expresionistů "Lázně". V letech 1928 až 1939 byl editor a ředitel rozhlasové stanice Polského rozhlasu v Poznani. Od roku 1939-1951 žil v USA. Ve svých knihách Biblické příběhy a Příběhy z evangelistů zpochybnil správnost skutků biblických postav včetně historicity Ježíše. Je autorem populárních sbírek esejů o historii starověkých civilizací a kultur. Zemřel 14. září 1978 a je pochován na vojenském hřbitově ve Varšavě.
Více od autora
Zdenko Feyfar (12)
Zdenko Feyfar, křtěný Zdenko Jaroslav Mořic byl český fotograf. Narodil se v rodině lékaře a amatérského fotografa MUDr. Jaroslava Feyfara v Jilemnici v Podkrkonoší. Po absolvování jilemnického gymnázia v roce 1933 odešel studovat na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 pracoval krátce jako úředník v bance. V letech 1940–1943 vystudoval obor fotografie na Státní grafické škole v Praze, kam jej přivedl a kde ho učil Jaromír Funke. K jeho profesorům patřil také Josef Ehm a Rudolf Skopec. Po ukončení studia pracoval do konce války jako filmový fotograf v barrandovských ateliérech. V roce 1945 se vrátil na Státní grafickou školu jako profesor. Vyučoval tam do roku 1951. V roce 1949 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v 1950 členem Svazu československých výtvarných umělců a roku 1958 členem skupiny průmyslových výtvarníků Umělecké besedy. Hlavními motivy fotografií Zdenko Feyfara jsou Krkonoše a Praha. Fotografie Prahy někdy zhotovoval v neobvyklém úzkém formátu na výšku v protikladu k horizontálně komponovaným krajinám. Feyfarovy Kachničky u Mánesa přiměly Ludvíka Součka v roce 1956 k napsání dlouhého článku do Československé fotografie a staly se ve své době symbolem přerodu české fotografie. Zdenko Feyfar fotografoval rovněž portréty, květiny, Šumavu, krajinu východních a středních Čech a na zahraničních cestách . Fotografie Zdenko Feyfara jsou zastoupeny ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, sbírce Svazu českých fotografů a Krkonošském muzeu v Jilemnici.
Více od autora
Zdeněk Topil (27)
Narozen 4. 5. 1959. PaeDr., majitel nakladatelství Tobiáš vydávajícího učebnice pro základní školy, učebnice češtiny, tahák z dějepisu.
Více od autora
Zdeněk Fiala (12)
Zdeněk Fiala byl český historik, profesor Univerzity Karlovy. Studoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1945–1949, na Státní archivní škole v letech 1946–1948. V letech 1945–1951 pracoval v archivu Ministerstva vnitra. Od roku 1951 působil na FF UK, v roce 1963 byl jmenován profesorem pomocných věd historických a o rok později byl pověřen vedením nově vzniklé katedry pomocných věd a archivního studia . Od roku 1973 byl členem korespondentem ČSAV. Zabýval se především diplomatikou, českými středověkými dějinami a dějinami historiografie. Se svojí nemalou autoritou vstupoval i do dlouhodobějších sporů české historie, jako byl spor o rukopisy a spor o pravost Kristiánovy legendy. Část jeho práce vydala posmrtně jeho žena Gabriela Čechová.
Více od autora
Zdeněk Bidlo (11)
Zdeněk Bidlo úředník, později redaktor Čs. rozhlasu v Praze, spisovatel a dramatik, autor rozhlasových pořadů, několika románů a divadelních her , v roce 1971 v době „normalizace“ propuštěn, pracoval v dělnických povoláních, jako zakázaný autor publikoval pod jménem Romana Cílka .
Více od autora
Vilhelm Moberg (8)
Karl Artur Vilhelm Moberg byl švédský prozaik a dramatik, známý především svou tetralogií Vystěhovalci o švédských sedlácích, kteří se v polovině 19. století vystěhovali do Minnesoty. Narodil se na malé farmě ve farnosti Algutsboda poblíž města Emmaboda v jižním Švédsku, v historické provincii Småland. Jeho otec byl voják a drobný sedlák. Roku 1907 se rodina přestěhovala na zemědělskou usedlost v blízké obci Moshultamåla. Pracoval jako zemědělec a lesní dělník a později i jako sklář. Byl vášnivým čtenářem a vzdělával se četbou. V letech 1916–1918 studoval na několika středních školách v obcích Grimslöv a Katrineholm. Studium ale musel přerušit, protože se nakazil španělskou chřipkou a byl nemocen půl roku. Po uzdravení pracoval do roku 1929 jako novinář v provinčních novinách v Östergötlandu. Roku 1923 se oženil s Margaretou Törnqvistovou. Jedna z jeho dcer, Eva Mobergová, se stala rovněž spisovatelkou. Debutoval roku 1921 sbírkou humoresek z vojenského života I vapenrock och linnebyxor . Roku 1926 se prosadil jako dramatik komedií Kassabrist , ale skutečné uznání čtenářů a kritiky si získal až roku 1927 románem Raskens: En soldatsfamiljs historia . Tento a následující román Långt från landsvägen z roku 1929 mu umožnily věnovat se pouze literatuře. Mobergovo rozsáhlé prozaické i dramatické dílo má silně realistický a demokratický charakter. Propagoval rousseauovský návrat k přírodě, jako republikán vystupoval proti švédské monarchii a proti ústupkům švédské vlády vůči nacistickému Německu. Jeho nejznámějším dílem se stala tetralogie Romanen om Utvandrarna o švédských sedlácích, kteří se v polovině 19. století vystěhovali do Minnesoty. Odpor proti despotickým monarchům vyjádřil také ve svém dvoudílném historiografickém díle Min sven...
Více od autora
Viktor Emil Frankl (19)
Viktor Emil Frankl byl rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie. Viktor Frankl se narodil ve Vídni v židovské rodině krátce poté, co se jeho rodiče do Vídně přistěhovali z Pohořelic u Brna. Jeho otec byl státní úředník. Vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, během studia se specializoval na neurologii a psychiatrii. Od nadšení ze Sigmunda Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nebyl spokojen dlouho. Když začal po skončení studia pracovat jako psychiatr ve Vídni a pomáhal budovat síť poraden po celém Rakousku zachváceném krizí, začal přicházet k názoru, že terapii je třeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná. Tvrdil, že přestal poslouchat své učitele a naučil se naslouchat svým pacientům a učit se od nich. Pracoval také v poradně pro mládež, kde se mj. zabýval problémem sebevražd při vydávání vysvědčení. Roku 1937 si založil soukromou praxi, specializovanou na neurologii a psychiatrii. V roce 1938, když Rakousko obsadili Němci, musel kvůli židovskému původu přestat léčit „árijské" pacienty. Ačkoli mohl mladý Frankl uprchnout do zahraničí, zůstal kvůli svým blízkým, kteří povolení vycestovat nedostali. V roce 1940 začal pracovat v Rothschild Hospital, kde vedl neurologické oddělení. Šlo o jedinou nemocnici ve Vídni, ve které tehdy byli ještě přijímání i Židé. Jeho lékařské diagnózy v několika případech zachránily nemocné před eutanazií podle nacistického programu. V prosinci 1941 se oženil s Tilly Grosser. V roce 1942 byl odeslán do koncentračního tábora. V průběhu války byl vězněn v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu. Za pobytu v koncentračních táborech se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pr...
Více od autora
Vasilij Makarovič Šukšin (12)
Vasilij Makarovič Šukšin byl ruský prozaik, scenárista, filmový herec a filmový režisér. Vasilij M. Šukšin se narodil v chudé rolnické rodině. Již od patnácti let pracoval v různých zaměstnáních, později studoval na Kinematografickém institutu v Moskvě. Filmové a literární tvorbě se věnoval od šedesátých let. Vnesl do sovětské prózy prvek hravosti a filmové zkratky, zakrátko se stal mistrem ruské grotesky, situační i slovní komiky. Nejvétši popularitu mu ovšem ve světě vydobyla svou odzbrojující bezprostředností filmová i prozaická podoba Červené kaliny . V. M. Šukšin zemřel na srdeční selhání při natáčení filmu podle románu Michaila Alexandroviče Šolochova – Bojovali za vlast. Za svou tvorbu byl Sukšin vyznamenán in memoriam Leninovým řádem.
Více od autora
Václav Vlček (24)
Václav Vlček byl český prozaik, dramatik, lit. kritik a publicista, zakladatel redaktor časopisu o světa. Autor historické prózy a sentimentálních šablonovitých románů s hrdiny obětujícími osobní život národní myšlence. V jeho vile "Osvěta" bydlel od roku 1882 pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk a 14. září 1886 se tam narodil Jan Masaryk. Jejich výborné vztahy narušily rukopisné boje. Vlček byl veřejně činný. Určitou dobu byl členem zastupitelstva a městské rady na Vinohradech, zastával funkci jednatele Svatoboru a předsedy literárního odboru Umělecké besedy. Roku 1871 začal vydávat revue Osvěta. Redaktorem Osvěty zůstal až do konce života. V posledních letech trpěl kornatěním tepen, které postupně zasáhlo srdce a znemožňovalo mu pohyb. Dostal také šedý zákal, v jehož důsledku téměř oslepl. Zemřel ve své vile Osvěta na Královských Vinohradech 17. srpna 1908, pohřben byl na Vinohradském hřbitově.
Více od autora
Václav Jírů (15)
Václav Jírů byl český fotograf a redaktor. Začínal fotografovat jako fotoamatér, od roku 1926 publikoval fotografie a články. Poprvé vystavoval v roce 1933. Spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana, fotografoval v Osvobozeném divadle, věnoval se reklamní fotografii, stal se známým rovněž v zahraničním tisku . V roce 1940 byl zatčen gestapem pro odbojovou činnost, odsouzen na doživotí a vězněn do konce války. V knize Šesté jaro, kde jsou i jeho snímky pořízené krátce po osvobození, popsal svou zkušenost z vězení a koncentračních táborů. Po válce se stal členem Svazu československých novinářů a v roce 1948 členem Svazu československých výtvarných umělců. Věnoval se nadále fotografování, ale rovněž hledání nových talentovaných fotografů. V roce 1957 založil a vedl čtyřjazyčnou fotografickou revui Fotografie. Po emigraci synovce Jiřího Jírů v roce 1968, jemuž byl fotografickým učitelem, byl nucen Václav Jírů opustit místo šéfredaktora Fotografie. Do konce života pak organizoval fotografické výstavy a působil v porotách fotografických soutěží. Záběr tvorby Václava Jírů, zejména v předválečné etapě, byl velmi široký: sportovní fotografie, divadelní portrét, krajina, akt, sociální témata, reportáž. Po válce se soustředil na cykly přírody, krajiny a města. Častým tématem jeho fotografií byla Praha, kterou na rozdíl od mnoha jiných fotografů snímal v její nesentimentální každodennosti . Zemřel roku 1980 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
Více od autora
Trygve Gulbranssen (17)
Trygve Emanuel Gulbranssen byl norský spisovatel a novinář. Aktivně pracoval v norském sportovním hnutí a zaměřil se na sportovní činnost mládeže. Světové proslulosti získal románovou trilogií Věčně zpívají lesy , Vane vítr z hor a Není jiné cesty . Jedná se o rodovou ságu z drsného norského selského prostředí. Romanticky v ní ale líčí severskou přírodu v kontrastu s tvrdým životem i vztahy venkovských Seveřanů.
Více od autora
Tomáš Durdík (20)
Tomáš Durdík byl český archeolog a kastelolog, který se specializoval na českou hradní architekturu, hmotnou kulturu vrcholného a pozdního středověku i ochranu národního kulturního dědictví. Absolvoval studia prehistorie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1974. Po celou svou aktivní kariéru pracoval v Archeologickém ústavu AV ČR. Přednášel na Fakultě architektury ČVUT, Filozofické fakultě UK v Praze a také na Západočeské univerzitě v Plzni, kde od července 2012 vedl katedru archeologie. Stal se členem vědeckých rad EUROPA NOSTRA, Deutsche Burgenvereinigung e. V., expertem Mezinárodní rady pro památky a sídla, dále byl člen Comité permanent Castrum Bene a Comité Castella Maris Baltici, člen poroty pro udělování Ceny EU za ochranu evropského kulturního dědictví, člen vědecké rady NPÚ, předseda Stálé komise MK ČR pro hodnocení kulturních památek, starosta Společnosti přátel starožitností, člen Exekutivního výboru Českého národního komitétu ICOMOS, předseda Nezávislé památkové unie, člen Hlavního výboru České archeologické společnosti a člen Centra medievistických studií. Byl rovněž vedoucím redaktorem a předsedou redakční rady Časopisu Společnosti přátel starožitností, členem redakční rady časopisu Zprávy památkové péče a editorem sborníku Castellologica bohemica. Kromě odborných knih a článků byl autorem scénářů k televizním seriálům Hrady obývané i dobývané a Štíty království českého . V roce 2011 mu byla udělena prestižní mezinárodní cena Europa Nostra. Zemřel náhle 20. září 2012, den po návratu z archeologické konference Archaeologia historica v Českém Těšíně. Svými znalostmi, vtělenými též do četných publikací, i neformálním pedagogickým působením mezi brigádníky na archeologických výzkumech, přehledným objasňováním významu archeologického i stavebního dědictví na četných přednáškách či v televizních pořadech nepominutelně ovlivnil značnou část svých součas...
Více od autora
T. S Eliot (14)
Britsko-americký básník, dramatik, esejista a literární kritik. Držitel Nobelovy ceny naliteraturu.
Více od autora
T Svatopluk (19)
Vlastním jménem Svatopluk Turek. Pocházel z rodiny lékaře. Po maturitě na reálce v Kroměříži začal studovat malbu na Akademii výtvarného umění v Praze u prof. Maxe Švabinského a Jakuba Obrovského. 1922 ze školy odešel a studia již neukončil. Živil se výtvarnou prací. 1924 spoluzakládal v rodné obci organizaci KSČ. Od 1926 byl reklamním malířem u firmy Baťa ve Zlíně. Próza Botostroj, vyjadřující jeho postoj k této firmě, však vyvolala soudní proces, v němž byl rodinou Tomáše Bati žalován za urážku na cti. Proces probíhal od ledna 1933 do února 1938, kdy bylo vydání knihy soudně zakázáno. Po nuceném odchodu ze Zlína Svatopluk několik měsíců pracoval u prostějovské oděvní firmy Nehera a pak se stal výtvarníkem a spisovatelem ve svobodném povolání. Krátce redigoval časopis Nový obzor , od prosince 1938 do okupace kryl svým jménem jako majitel a vydavatel časopis Svět v obrazech . Žil postupně v Krásně nad Bečvou u Valašského Meziříčí, v Radošovicích u Prahy a v Praze. Během války se účastnil komunistického odboje, podílel se mj. na tisku ilegálního Rudého práva. Po 1945 pracoval nejprve v redakci Rudého práva a od 1947 opět ve Zlíně jako redaktor závodního listu Tep nového Zlína. Od 1950 se věnoval literatuře. Debutoval 1925 povídkou v časopise Pramen. Dále postupně přispíval do novin a časopisů: Lidová kultura, Tvorba, Kultura doby, Čteme, Praha–Moskva, Literární noviny, Rudé právo, Český dělník, po 1945 : Nový život , Literární noviny, Host do domu, Květy , Plamen, Tvorba, Film a doba. Režisér K. M. Walló natočil filmy podle románů Botostroj a Bez šéfa . Novela Švédský mramor byla Jaroslavem Kubátem zdramatizována pro divadlo s titulem Skandál v Březůvce ....
Více od autora
Steve Jackson (21)
Steve Jackson , anglický spisovatel, herní kritik a autor počítačových her. Spolu s přítelem Ianem Livingstonem založil v roce 1975 společnost Games Workshop a spolupracoval na sérii gamebooků Fighting Fantasy. Steve Jackson pracuje pro Lionhead Studios založené Peterem Molyneuxem na vývoji počítačových her a působí jako profesor na Brunel University v Londýně, kde přednáší teorii digitálních her.
Více od autora
Stanislav Richter (8)
Narozen 12. 11. 1924 v Příbrami, zemřel 27. 4. 1997 v Praze. Teoretik umění, výtvarný a divadelní kritik, publicista a redaktor. Historické publikace, turistické průvodce.
Více od autora
Stanislav Grof (17)
Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie. Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení. Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize. Jeho práce mu přinesla několik ocenění, např. cenu VIZE 97 manželů Dagmar a Václava Havlových. Na druhou stranu ho jeho kritikové obviňují z podporování nevědecké psychologie a je nositelem dvou Bludných balvanů. Pochází z České Třebové, jeho matka pocházela z katolické rodiny, rodina jeho otce byla bez náboženského vyznání. Dohodli se, že malého Stanislava i jeho bratra budou vést k náboženství a nechají je rozhodnout se v pozdějším věku, „aby si našli svoji vlastní cestu“. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali. Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat. V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů . Po srpnu '68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu. V té době dostal nabí...
Více od autora
Stan Lee (18)
Stan Lee , rodným jménem Stanley Martin Lieber, byl americký komiksový scenárista, redaktor, herec, producent, vydavatel, televizní osobnost, prezident a předseda společnosti Marvel Comics. Ve spolupráci s několika umělci, nejvíce s Jackem Kirbym a Stevem Ditkem, vytvořil příběhy známé po celém světě, které vycházely dříve v komiksové podobě, především tedy Spider-Man, X-Men, Iron Man, Fantastic Four, Avengers, Hulk, Thor, Daredevil, Doctor Strange a mnoho dalších. Lee následně svými komiksy přispěl k rozšíření společnosti Marvel Comics z malého vydavatelského domu ve velkou multimediální společnost. Roku 1994 byl oficiálně uveden do Síně slávy komiksového průmyslu. Rovněž byl v roce 2011 o jeho životě natočen osmdesátiminutový dokumentární film With Great Power – The Stan Lee Story. Narodil se 28. prosince 1922 jako Stanley Martin Lieber na Manhattanu v New Yorku do emigrantské rodiny rumunských Židů Celie Solomonové a Jacka Liebera. Ačkoliv vyrůstal v židovské rodině, nikdy se nevyjádřil, zda je či není věřícím. Jeho rodina byla zasažena velkou hospodářskou krizí, i proto se museli přestěhovat do Washington Heights. V roce 1931 se mu narodil sourozenec, bratr Larry Lieber. Kvůli špatné finanční situaci se Lieberovi znovu přestěhovali, tentokrát do Bronxu. Stanley Lieber v dětství obdivoval filmy s Errolem Flynnem. V mládí studoval na DeWitt Clinton High School v Bronxu. Už od mládí se zajímal o psaní a snil o napsání románu, ovšem jako mladý pracoval pouze v různých příležitostných zaměstnáních, např. v centru výzkumu tuberkulózy, kde psal nekrology a lékařské zprávy. Vystudoval roku 1939 a přidal se k WPA Federal Theatre Project, který byl vytvořen na podporu divadel. V roce 1939 díky svému strýci Robbie Solomonovi získal pozici asistenta v Timely Comics, divizi vydavatelství Timely, které vlastnil Martin Goodman, manžel Stanleyho Liebera sestřeni...
Více od autora
Søren Aabye Kierkegaard (14)
Søren Aabye Kierkegaard , čemuž se snad nejvíce blíží české nebo ), byl dánský filosof, teolog a psycholog. Kierkegaard silně kritizoval jak hegelianismus typický pro jeho dobu, tak to, co považoval za prázdné formality Dánské národní církve. Mnohé z jeho filosofických prací se zabývají tím, jak člověk žije, se zaměřením na prioritu konkrétní lidské reality spíše než na abstraktní myšlení, a s důrazem na význam osobního rozhodnutí a odhodlání. Jeho teologické práce se pak zaměřují na křesťanskou etiku a instituci církve a jeho psychologické práce zkoumají emoce a pocity jednotlivců, kteří čelí životním volbám. Kierkegaardovo rané dílo je psáno z pohledu rozličných pseudonymních postav, které v publikacích vyjadřují své vlastní rozdílné názory a vzájemně na sebe působí ve spletitém dialogu, což je součástí jeho filosofické metody, která byla inspirována Sokratem a sokratovským dialogem. Søren Kierkegaard využívá pseudonymy, aby důkladně prozkoumal konkrétní stanoviska, což může v některých případech trvat až několik knih, a on sám, nebo jiný pseudonym, v knihách těmto stanoviskům oponuje. Proto je odhalení smyslu jeho díla ponecháno na čtenáři, neboť „úkol musí být obtížný, neboť jen obtížné inspiruje ušlechtilé srdce“. V průběhu času vykládali různí učenci Kierkegaarda rozdílně, mimo jiné jako existencialistu, předchůdce dialektické teologie, postmodernistu, humanistu a individualistu. Søren Kierkegaard má velký vliv na současné myšlení, a to i za hranicemi filosofie, psychologie, literatury a teologie. Søren Kierkegaard se narodil do bohaté rodiny v Kodani, hlavním městě Dánska. Jeho matka, Ane Sørensdatter Lund Kierkegaard, sloužila před tím, než si vzala jeho otce Michaela Pedersena Kierkegaarda, jako služka v domácnosti. Byla to nenápadná osoba: tichá, prostá a bez zvláštního vzdělaní. Kierkegaardovy knihy na ni přímo neodkazují, ačkoli ovl...
Více od autora
Slávek Janoušek (6)
Slávek Janoušek je český písničkář a kytarista, známý svým přínosem české folkové a akustické hudební scéně. Jeho kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž se stal uznávaným díky svým poetickým textům, osobitému hlasu a zručné hře na kytaru. Janouškova hudba často odráží osobní příběhy, filozofické postřehy a hluboký vztah k přírodě, což má ohlas u širokého publika v jeho vlasti i mimo ni. V průběhu let vydal řadu alb, na nichž se projevuje jeho skladatelský i interpretační talent. Dobře přijatá je i jeho spolupráce s dalšími umělci, například s Jaroslavem Samsonem Lenkem, která ještě více upevnila jeho pověst v českém hudebním průmyslu.
Více od autora
Simone de Beauvoir (10)
Simone de Beauvoir , celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová nebo Simone Beauvoirová , byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života. Simone de Beauvoir se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu a po zbytek života zastávala ateistické názory. Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný otevřený svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931–1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské či...
Více od autora
Sergej Vladimirovič Michalkov (18)
Sergej Vladimirovič Michalkov byl ruský dramatik a autor knih pro děti. Především je znám jako autor dvou verzí slov hymny Sovětského svazu a posléze hymny Ruska. Jeho synové Andrej Končalovskij a Nikita Michalkov jsou známými ruskými herci a režiséry, jeho manželka Natalia Petrovna Končalovská byla básnířka a překladatelka. Hymna Sovětského svazu byla v Československu opakovaně vydávána od roku 1945. Z češtiny přeložil do ruštiny libreto opery Antonína Dvořáka Čert a Káča. Z ostatních děl vyšlo česky:
Více od autora
Scott Snyder (27)
Scott Snyder je americký komiksový scenárista. Svou první příležitost získal u Marvel Comics, ale brzy přesídlil k vydavatelství DC Comics a tamnímu imprintu Vertigo. Proslul především svou originální sérií American Vampire a prací na sériích Batman a Swamp Thing. Mimo tvorby komiksů se věnoval či stále věnuje i výuce tvůrčího psaní na New York University, Columbia University a Sarah Lawrence College. V České republice vydaly komiksy Scotta Snydera nakladatelství BB/art a CREW. Vertigo: DC Comics:
Více od autora
Samuil Jakovlevič Maršak (19)
Samuil Jakovlevič Maršak, rusky Самуи́л Я́ковлевич Марша́к byl ruský a sovětský spisovatel židovského původu, autor literatury pro děti. Byl rovněž překladatelem, zejména z angličtiny. Verše začal psát již jako dítě. Navštěvoval gymnázium ve Voroněži, avšak v roce 1902, v jeho patnácti letech, se rodina přestěhovala do Petrohradu, tedy mimo Zónu osídlení, v níž mohli mít ruští židé trvalé bydliště a tedy i chodit do škol. Pomohl mu však židovský filantrop se šlechtickým titulem David Günzburg, který ho představil vlivnému literárnímu kritikovi Vladimiru Vasiljeviči Stasovovi, jenž byl z dětské Maršakovi poezie tak nadšen, že mu zajistil z protižidovských opatření výjimku. Stasov také Maršaka seznámil s Maximem Gorkým a Fjodorem Šaljapinem, s nimiž se spřátelil. Když v roce 1904 Maršakovi diagnostikovali tuberkulózu, nabídl mu Gorkij, aby žil v jeho letním bytě na Jaltě, u Černého moře, kde bylo vhodnější ovzduší. V roce 1904 Maršak rovněž publikoval své první verše, a to v časopise Židovský život. V té době zastával sionistické postoje. V roce 1907 se vrátil z Jalty do Petrohradu a následně vydal řadu svých textů v populárním časopise Satyricon. Poté se podíval na Blízký východ a v roce 1912 se přestěhoval do Anglie a vystudoval zde filozofii na Londýnské univerzitě. Zamiloval se zde do anglické kultury a zvláště poezie. Vydal ještě během studií své ruské překlady básní Williama Blakea, Roberta Burnse a Williama Wordswortha. Roku 1913 navštívil experimentální školu ve Walesu, kde započal jeho velký zájem o formování dětí, zejména pak literaturou tvořenou speciálně pro ně. Krátce před první světovou válkou, v roce 1914, se vrátil do Ruska a živil se dále překládáním. K dětské literatuře ho nasměrovala práce s dětmi židovských uprchlíků z Voroněže po začátku války a také smrt jeho dcery v roce 1915. V roce 1920 se přestěhoval do Krasnodaru, kde bylo velké množství sirotčinců, plných kvůli světové i občanské válc...
Více od autora
Richard Evelyn Byrd (5)
Richard Evelyn Byrd byl americký polární badatel a letec. Jako první přeletěl dne 9. května 1926 letadlem Fokker F.VIIa/3m severní pól, což však bylo následně zpochybněno. Jen tři dni po něm – 12. května – uskutečnil přelet pólu i Roald Amundsen s Američanem Ellsworthem a Italem Umbertem Nobilem vzducholodí Norge. Roku 1929 pak Byrd vykonal první let nad jižním pólem. Roku 1928 zahájil své jihopolární výpravy, neboť byl přesvědčen, že Antarktida je souvislá pevnina. Objevil při nich mnoho neznámých území a pohoří. Tyto výpravy přinesly cenné poznatky meteorologické a glaciologické. V letech 1946 až 1947 stál v čele největší polární výpravy v dějinách, Operace Highjump. Byrd patřil k průkopníkům leteckého průzkumu polárních oblastí, a zejména jeho antarktické výpravy znamenaly velký přínos k poznání šestého světadílu.
Více od autora
Rattlesnake Annie (3)
Rattlesnake Annie , vlastním jménem Rosan Gallimore, je americká country zpěvačka a skladatelka známá svou osobitou směsí country hudby s westernovým nádechem. Narodila se 26. prosince 1941 v Missouri a svou přezdívku získala díky své fascinaci hady v dětství. Annie zahájila svou hudební kariéru v 70. letech 20. století a získala si uznání díky své schopnosti hrát na různé nástroje a díky svým skladatelským schopnostem.
Více od autora
Radomír Socha (18)
RNDr. Radomír Socha, DrSc. Narozen v Krnově. Vědecký pracovník v oboru entomologie v Biologickém centru Akademie věd ČR - Ústavu původní biologie v Českých Budějovicích. Zabývá se též mykologií, fotografováním přírody, malbou obrazů a psaním poezie.
Více od autora
Radek Roubal (18)
Slovenský publicista, turista, horolezec. Redaktor časopisu Horolezec. Turistické průvodce, knihy o turistice a horolezectví
Více od autora
Pyotr Ilyich Tchaikovsky (17)
Pyotr Ilyich Tchaikovsky byl ruský skladatel období romantismu, jehož díla patří k nejoblíbenějším skladbám klasického repertoáru. Narodil se 7. května 1840 v ruském Votkinsku a již v raném věku projevoval široké hudební zájmy. Čajkovského vzdělání na petrohradské konzervatoři dále zdokonalilo jeho schopnosti, což ho přivedlo na místo profesora moskevské konzervatoře. Během své kariéry složil řadu děl, která prošla zkouškou času, včetně symfonií, oper, baletů, instrumentální a komorní hudby.
Více od autora
Plútarchos (10)
Plútarchos, starořecky Πλούταρχος byl řecký spisovatel, historik a filozof, autor historických a moralistických děl. Plútarchos v mládí hodně cestoval po tehdy známém světě – osobně poznal Řecko, Egypt, Malou Asii, několikrát navštívil Řím. Studoval v Athénách, Korinthu a v egyptské Alexandrii a získal velmi kvalitní vzdělání. V pětačtyřiceti letech se usadil ve svém rodném městě a žil zde až do smrti. Stal se slavným již za svého života. V rodném městě zastával významné úřady a založil zde pobočku platónské akademie. Získal čestné občanství Athén, byl poctěn přátelstvím římských císařů Traiana a Hadriana a udržoval úzké kontakty s delfskou věštírnou, kde pravděpodobně působil jako kněz. Plútarchos byl velmi plodný autor. Ve starověku bylo známo 227 jeho literárních prací, do současnosti se dochovalo jen asi 150. Jeho hlavním historickým dílem jsou Životopisy slavných Řeků a Římanů , dvacet dva dvojic životopisů významných řeckých a římských osobností, které navzájem porovnával a které měly podle něho být vzorem a poučením pro život. Plútarchos totiž nehledal jen společné rysy slavných osobností, ale především jejich morální kvality. Plútarchovy životopisy měly velký význam i v pozdějších obdobích, kdy z nich čerpali náměty pro své hry mnozí světoví dramatici . Druhou velkou skupinu jeho děl tvoří moralistická etická díla, latinsky nazývaná Moralia . Jde o drobnější práce, které řeší mnohé etické otázky každodenního života, morálky a chování . Napsal také mnohá díla, která se věnovala literatuře, přírodovědě, filozofii, matematice, náboženství a dalším oborům. Pro svou manželku napsal dílko Útěcha ženě a kromě toho vytvořil asi sto stručných příběhů Ctnosti žen....
Více od autora
Petra Lamschová (14)
Je absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci. Vystudovala obor učitelství pro 1. stupeň ZŠ na pedagogické fakultě a žurnalistiku na filozofické fakultě. V médiích působí více než deset let. V současné době je šéfredaktorkou časopisu Dieta a spolupracuje s nejvýznamnějšími odborníky na zdravou výživu, dietology, fitness trenéry či lektory, kteří jsou nejrespektovanější ve svém oboru v ČR.
Více od autora
Petr Sís (19)
Petr Sís je mezinárodně uznávaný autor knih pro děti, ilustrátor, grafik a tvůrce animovaných filmů českého původu. Narodil se v Brně jako syn režiséra Vladimíra Síse, vyrůstal v Praze. Na konci 60. let podobně jako mnoho jeho vrstevníků propadl západnímu rock and rollu, nechal si narůst dlouhé vlasy a s přáteli založil bigbeatovou kapelu. O něco později se stal jedním z prvních československých DJs. Jako hudební publicista pořídil řadu rozhovorů s hvězdami tehdejší angloamerické hudební scény a v roce 1969 uváděl pražský koncert skupiny The Beach Boys. Vedle toho svými ilustracemi pravidelně přispíval do časopisů, maloval obaly na hudební desky a filmové plakáty. Studoval na The Royal College of Art v Londýně a pražské VŠUP, kterou v roce 1974 absolvoval animovaným videoklipem k písni kapely Blue Effect nazvaným Mimikry. V roce 1980 Sísův krátký animovaný film Hlavy získal hlavní cenu na filmovém festivalu v tehdejším západním Berlíně. O dva roky později na základě nabídky výboru olympijských her v Los Angeles natočit animovanou sportovní znělku na téma veslování získal povolení vycestovat do USA. Když se státy východního bloku rozhodly letní olympijské hry bojkotovat, dostal příkaz okamžitě se vrátit do ČSSR. Sís v té době pracoval na videoklipu ke skladbě Boba Dylana You Gotta Serve Somebody určenému pro tehdy začínající MTV, proto termín návratu oddaloval, až se jeho pobyt v zahraničí stal pro československé úřady nelegálním. V roce 1984 se přestěhoval na americké východní pobřeží, kde žije a pracuje dodnes. O čtyři roky později získal americké občanství. Je autorem sedmadvaceti knih pro děti a mládež a k dalším přibližně šedesáti knihám vytvořil ilustrace. Také natočil řadu animovaných filmů a věnuje se filmovému plakátu, výtvarným objektům i nástěnným malbám. Je autorem mozaiky v newyorském metru či obří tapiserie na letištích v Praze a v Dublinu. Od září 2019 do února 2020 se v pražské galerii DOX uskutečnila...
Více od autora
Petr Křivský (7)
Narodil se 28. 6. 1944 v Sobíňově a od roku 1969 žije v Praze. Vystudoval obor historie-filozofie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Pracoval v Ústavu československých a světových dějin ČSAV a ve Státním pedagogickém nakladatelství. Původním povoláním je historik a jeho zájem je zaměřen k evropským dějinám XIX. století a k dějinám sociálně utopického myšlení. Kromě desítek odborných a populárně vědných článků, recenzí a knižních doslovů sestavil a přeložil výbor z díla Ch. Fouriera Velká metamorfóza a spolu s Alešem Skřivanem vydal knihy Opožděná expanze , Moře, objevy, staletí , Století odchází a Věk starý a nový .
Více od autora
Petr Feldstein (17)
PhDr. Petr Feldstein v Praze v rodině významného českého literáta a překladatele. Novinář, publicista, spisovatel. Absolvent Karlovy univerzity . V letech 1968–1989 za svou předcházející novinářskou a publicistickou činnost politicky perzekvován. Pracoval mj. jako brigádník Českého statistického úřadu, náborář v divadle, studnař, korektor, propagační referent Státního závodiště. Několik knih v té době vydal pod pseudonymy. Od března 1990 v Československé, respektive České televizi jako zástupce šéfredaktora, později dramaturg. Autor a spoluautor televizních dokumentárních seriálů i samostatných dokumentů, převážně se sportovní tematikou. Z publikací a knih vydaných po roce 1990 uveďme Fotbal jménem Masopust , Dědictví po Napoleonovi , A život šel dál , Život plný koní , Utečenci . Spoluautor publikace Zlaté medaile . Z ocenění, která získal, uveďme Cenu Jiřího Kössla , udělenou Českou olympijskou akademií, a Cenu Oty Pavla , udělenou Českým olympijským výborem.
Více od autora
Pavel Klener (16)
Pavel Klener je český lékař, specializací hematoonkolog a onkolog, a politik. Za rok 2012 obdržel hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za průkopnictví v zavádění chemoterapie zhoubných nádorů do klinické praxe, její vysvětlování moderními poznatky molekulární biologie a založení této disciplíny v Československu. V roce 1961 vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Poté pracoval jako lékař a pedagog na II. interní klinice FN. V roce 1988 byl jmenován profesorem. Od roku 1990 do prosince 2007 byl přednostou I. interní kliniky hematologie 1. LF UK a VFN. Mezi lety 1990–1993 byl proděkanem 1. LF UK v Praze a v období 1994–2006 pak prorektorem UK pro vědu. Od roku 2002 byl ředitelem Ústavu hematologie a krevní transfúze. Z této funkce byl 7. listopadu 2007 odvolán ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem pro tato údajná selhání: Zdroj: audiovizuální záznam MZČR. V letech 1989 až 1990 byl ministrem zdravotnictví a sociálních věcí v české vládě, v letech 1990 až 1992 pak poslancem ČNR za Občanské fórum a působil také mj. ve Výboru pro vědu, kde vedl Komisi pro vědu. V květnu 1990 byl zvolen členem hlavního výboru Masarykova demokratického hnutí. V letech 1992 až 1995 byl členem ODA. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2006 kandidoval jako nestraník za Stranu zelených v obvodu č. 17 - Praha 12. Postoupil sice do druhého kola, ale v něm ho porazil v poměru hlasů 37,57 % : 62,42 % kandidát ODS Tomáš Grulich. Neuspěl ani ve volbách do Senátu PČR v roce 2008, kdy kandidoval jako nestraník za KDU-ČSL v obvodu č. 27 - Praha 1. Se ziskem 11,82 % hlasů skončil na 5. místě a nepostoupil tak ani do druhého kola.
Více od autora
Paulina Świst (11)
Paulina se narodila 27. září 1986 v Glivicích v polském Horním Slezsku. Vystudovala práva na Jagellonské univerzitě v Krakově. Pracuje jako právnička ve vlastní advokátní kanceláři ve Vratislavi. Zaměřuje se na trestní právo.
Více od autora
Paul Féval (17)
Paul Henri Corentin Féval byl francouzský prozaik a dramatik období romantismu, považovaný za jednoho ze zakladatelů moderního kriminálního thrilleru, známý svými dobrodružnými romány psanými v duchu Alexandra Dumase staršího a Eugèna Suea. Často bývá označován jako Paul Féval starší pro odlišení od svého syna, rovněž spisovatele Paula Févala mladšího. Život Paul Féval se narodil roku 1816 v Rennes v Bretani. Pocházel ze staré advokátské rodiny a jeho rodiče si přáli, aby pokračoval v rodinné tradici. Vystudoval proto práva na univerzitě v rodném městě a v devatenácti letech se stal advokátem. Ztráta prvního případu mu však natolik znechutila právnickou praxi, že odešel do Paříže, kde získal zajištěné postavení jako bankovní úředník. Pro zanedbání svých pracovních povinností, zaviněné jeho čtenářskou vášní, byl však po několika měsících propuštěn, a musel se živit jako pracovník reklamní kanceláře a jako korektor. Roku 1841 však vydal v La Revue de Paris svou prvotinu, novelu Klub tuleňů , která zaujala, a od té doby rostlo jeho jméno v oblibě jak u čtenářů, tak i u redaktorů nejdůležitějších pařížských novin. Roku 1844 pak vydal pod pseudonymem Francis Trolopp dodnes vydávaný kriminální román Tajnosti Londýna , napsaný po vzoru Tajností pařížských Eugèna Suea, který měl veliký úspěch, což mu umožnilo věnovat se zcela psaní. Následovalo potom neméně než třicet románů, jejichž cílem bylo napnout a pobavit čtenáře, z nich je dnes nejznámější historický dobrodružný román napsaný v duchu Alexandra Dumase staršího Hrbáč z roku 1857. Féval se také snažil své romány zdramatizovat, v tom však již příliš úspěšný nebyl, s výjimkou Hrbáče z roku 1862, kterého napsal ve spolupráci s Augustem Anicetem-Bourgeoisem a který byl uváděn nepřetržitě 250x za sebou. Roku 1865 se Féval stal prezidentem Société des Gens de Lettre , tuto pozici si ...
Více od autora
Patrick Ness (19)
Patrick Ness je americký spisovatel a novinář, v současnosti žijící v Londýně. Má dvojí občanství . Je známý díky knihám pro mládež, včetně trilogie Chaos a Volání netvora . Patrick Ness se narodil na vojenské základně Fort Belvoir ve Virginii, kde byl jeho otec poručíkem Armády Spojených států. Poté se přestěhoval na Havaj, kde žil následujících šest let. Dalších deset let strávil ve Washingtonu. Poté odcestoval do Los Angeles. Zde studoval anglickou literaturu na Univerzitě Jižní Kalifornie. Po dokončení univerzity pracoval jako spisovatel pro kabelovou společnost. V roce 1997 vydal první povídku v časopisu Genre a začal pracovat na své první novele. V roce 1999 se odstěhoval do Londýna. Zde učil tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě a začal psát recenze pro The Daily Telegraph, The Sunday Telegraph. Od června 2012 píše pro The Guardian. Nakladatelství Walker Books vydalo během let 2008 až 2010 jeho první tři novely. První byl román Hlas nože , který vyhrál každoroční soutěž Guardian Children's Fiction Prize. Následovala pokračování Temný ráj a Válka Hluku . Společně se série nazývá Trilogie Chaos. Hlas nože byl poté znovu vydán pod titulem Chaos Walking: Book One. Následně Patrick Ness vydal 3 krátké povídky doplňující Trilogii Chaosu: The New World , The Wide, Wide Sea a Snowscape . Všechny tři povídky jsou k dispozici online. Další novelu, Volání netvora , vydal v roce 2011. Za knihu obdržel CILIP Carnegie Medal. Jim Kay, který knihu ilustroval, získal CILIP Kate Greenaway Medal. Poprvé tak obě ocenění získala jedna kniha. Filmová verze Volání netvora měla v kinech premiéru 14. října 2016. Jeho další kniha Něco víc vyšla 5. září 2013. a byla nominována na Carnegie Medal 2015. 27....
Více od autora
Ostravak Ostravski (9)
Ostravak Ostravski je pseudonym ostravského blogera, který od roku 2004 vydává blog psaný fonetickým přepisem ostravského dialektu. Jeho pravá identita není známa, občas se spekuluje i o možnosti, že za pseudonymem Ostravak se skrývá některá známá a osobnost ze slezsko-moravského regionu . Texty z jeho blogu, psané v období let 2004 až 2006, vycházely i knižně a na CD nosičích . V ostravském studiu České televize vznikl podle blogu komponovaný 24dílný pořad Deník Ostravaka vysílaný v roce 2007. 23. února 2007 měla na prknech Divadla loutek Ostrava premiéru hra Z deniku Ostravaka v režii Radovana Lipuse. V roce 2016 podle knih vznikl celovečerní film Ostravak Ostravski režiséra Davida Kočára, v hlavní roli s hercem Igorem Chmelou. Premiéra filmu byla 20. října 2016.
Více od autora
Orchestr Osvobozeného Divadla (4)
Orchestr Osvobozeného Divadla , často spojovaný s významným českým skladatelem Jaroslavem Ježkem, byl orchestrem avantgardního Osvobozeného divadla, které bylo v meziválečném období předním pražským divadelním hnutím. Osvobozené divadlo bylo známé svými satirickými a politicky vyhrocenými představeními, která často kritizovala tehdejší společenské a politické prostředí. Zásadní roli při formování hudebního stylu souboru sehrál Jaroslav Ježek, který byl od roku 1928 až do své emigrace v roce 1938 hlavním skladatelem divadla. Jeho skladby byly inovativní, mísily prvky jazzu, vážné hudby a modernistických směrů a vytvářely jedinečný zvuk, který se stal synonymem pro inscenace divadla.
Více od autora
Miroslav Rutte (20)
Miroslav Rutte byl český literární a divadelní kritik, esejista a publicista, dramatik, prozaik a básník, filmový estetik, autor filmových scénářů. Narodil se v Praze v rodině c.k. notáře Eugena Rutteho. Studoval na gymnáziu v Žitné ulici a v letech 1908–1914 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studia se posléze ujal jako sedmý v řadě divadelních referentů divadelní rubriky Národních listů a to po odchodu Otokara Fischera. Svůj první referát zde uveřejnil 5. ledna 1923. V Národních listech působil nepřetržitě až do válečných let . Zemřel roku 1954 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
Více od autora
Mirko Vosátka (8)
Mirko Vosátka byl český spisovatel, přírodovědec, skaut a vychovatel. Od devíti let byl členem skautského oddílu vedeného Jaroslavem Novákem, při pobytu ve slovinské Lublani tam založil družinu říčních skautů. Pak působil mezi normálními i vodními skauty v Československu, později v dalších podobných oddílech. Byl autorem knih o tábornictví a ochraně přírody. Měl skautskou přezdívku Grizzly. Výběr z díla:
Více od autora
Miloslav Novotný (20)
Prozaik, literární historik a bibliograf, kunsthistorik, překladatel. Otec byl lékařem. Novotný vystudoval gymnázium v Písku a češtinu a němčinu na FF UK . 1921–1924 byl tajemníkem Svazu osvětového v Praze, od 1922 externím redaktorem Národních listů, od 1924 knihovníkem Národního muzea. Spolu s Josefem Volfem zde založil Literární archiv a roku 1927 se stal jeho správcem. Od 1937 přednášel souběžně dějiny knihoven a knihtisku na Státní knihovnické škole v Praze. 1939 byl jmenován zemským muzejním radou, 1941 prozatímním správcem a zároveň vedoucím Literárního archivu a 1945 přednostou knihovny Národního muzea. 1951–1955 působil jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, poté odešel do důchodu. Hlavním přínosem pro českou literární vědu byla Novotného činnost literárněhistorická, zaměřující se zejména na národní písemnictví 19. století. Celoživotní bibliologická praxe i přístup k pramenům v knihovně Národního muzea měly vliv na metodu jeho vědecké práce, založené na pozitivistickém shromažďování dokumentů a zpřístupňování bibliograficko-životopisných údajů, rezignující většinou na hlubší analýzu literárního vývoje a kulturních souvislostí. Pramennou povahu mají studie máchovské , zejména však řada prací souvisejících s životem a tvorbou Boženy Němcové . Zásadní místo v Novotného vědecké činnosti zaujímá práce editorská. Rozhodující zásluhu měl na kritickém vydání sebraných spisů Boženy Němcové a Jana Nerudy, uspořádal a vydal též podstatnou část díla Karla Havlíčka, Zikmunka Wintra, Josefa Hory, Rudolfa Těsnohlídka a Jiřího Wolkra. Veškerý dostupný materiál o Němcové a Nerudovi se pokusil shromáždit v nedokončeném souboru dokumentů Život Boženy Němcové a Život Jana Nerudy. Edičně vý...
Více od autora
Milan Rochla (8)
Milan Rochla byl známý český stavební inženýr a akademický pracovník VUT v Brně. Proslul zejména svou publikací Stavební tabulky, přezdívané "Rochly", které byly půl století základní příručkou projektantů. V roce 1944 absolvoval Střední průmyslovou školu stavební Brno. Působil 30 let na Fakultě stavební VUT v Brně, v Ústavu pozemních staveb. Nejprve jako asistent u prof. Siřiště, v roce 1976 získal docenturu. Byl členem komise pro technické kreslení ÚNM Praha. Jeho hlavní dílo jsou "Stavební tabulky", stručný a přehledný katalog všech někdejších stavební výrobků s vyobrazeními, základními rozměry a vlastnostmi v rozsahu jednoho tisíce stran. Vyšly je nejprve jako vysokoškolská skripta v letech 1960-1979 celkem v 10 vydáních a nákladu 10 000 výtisků. Jako kniha byly tištěny v letech 1969-1989 v 6 vydáních o celkovém počtu 190 000 výtisků. Na jeho dílo po roce 1989 navázala Jolana Slavíčková pod názvem "Nové Rochlovy stavební tabulky" vydávané v letech 1999-2009.
Více od autora
Milan Blahyňka (22)
Milan Blahyňka je český literární teoretik narozený na Slovensku. Věnoval se především dílu Vítězslava Nezvala. Milan Blahynka se narodil v Ružomberku a do roku 1939 vyrůstal na Slovensku, neboť jeho otec zde působil jako důstojník četnictva. Po rozpadu Československa se rodina přestěhovala na Moravu, nejprve do Starého Města u Uherského Hradiště, později do Osvětiman u Kyjova a posléze do Ježova u Kyjova, odkud pocházeli jeho rodiče. Otcem Milana Blahynky byl Štěpán Blahynka, někdejší četník na Slovensku, pozdější velitel tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu a v Letech, po válce okresni velitel SNB v Uh. Hradišti a Kyjově. V Kyjově Blahynka roku 1951 maturoval na reálném gymnáziu. Poté studoval češtinu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci; studium ukončil roku 1956 diplomovou prací o Vítězslavu Nezvalovi. Pracoval pak jako metodik Krajské lidové knihovny v Olomouci a od roku 1957 jako profesor na jedenáctileté střední škole v Litovli; působil i jako externí redaktor v olomouckém Krajském nakladatelství. V roce 1960 začal postgraduální studium na Institutu společenských věd při ÚV KSČ . Titul PhDr. získal roku 1968 za monografii Marie Pujmanová, titul CSc. roku 1969 za práci Vývojová logika avantgardy. Na začátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ. Přesto se uvádí mezi signatáři Anticharty. V letech 1963–1989 pracoval v Ústavu české literatury Československé akademie věd , a to nejprve jako vědecký aspirant, poté jako vědecký pracovník; později souběžně přednášel na Pedagogické fakultě v Ostravě. V roce 1989 se stal odborným asistentem na katedře české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Do brněnské pobočky ÚČL se vrátil v říjnu 1990 po nuceném odchodu z FF UK. Na podzim 1991 byl předčasně penzionován. Navazoval především na marxistické koncepce Anatolije Vasiljeviče Lunačarského a Ladislava Štolla. Analyzoval tzv...
Více od autora
Michael Moorcock (14)
Michael John Moorcock je anglický spisovatel píšící především science fiction a fantasy literaturu. Do povědomí se dostal nejvíce díky svému románu s hlavním hrdinou Elricem z Melniboné, jenž měl klíčový vliv na poli fantasy v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Jako editor kontroverzního britského science fiction magazínu New Worlds, od května 1964 do března 1971 a poté znovu od roku 1976 do 1996, Moorcock podpořil vývoj „New Wave“ science fiction ve Velké Británii a nepřímo ve Spojených státech amerických. Vydání románu Bug Jack Barron od Normana Spinrada jako románu na pokračování bylo notoricky známé; v parlamentu dokonce někteří britští poslanci odsuzovali Arts Council pro jejich financování tohoto magazínu. V roce 2008 jmenoval časopis The Times Michaela Moorcocka v seznamu „Padesát nejlepších britských spisovatelů od roku 1945“. Michael Moorcock se narodil v Londýně roku 1939. Krajina Londýna, zejména oblast Notting Hill Gate a Landborke Grove, měla důležitý vliv na jeho tvorbu . Moorcock uvedl The Gods of Mars od Edgara Ricea Burroughse, The Apple Cart od George Bernarda Shawa a The Constable of St. Nicholas od Edwina Lestera Arnolda jako první tři knihy, které zachytily jeho představivost. Moorcock je bývalý manžel Hilary Bailey. Je také bývalý manžel Jill Riches, která se později vdala za Roberta Calverta. Jill Riches ilustrovala také některé obálky Moorcockových knih, včetně přebalu the Gloriana. Byl zakládajícím členem Swordsmen and Sorcerers' Guild of America , neformální skupiny osmi autorů hrdinské fantasy založené v šedesátých letech dvacátého století a vedené Linem Carterem. Moorcock byl předmětem dvou prací, monografie a interview, Colina Greenlanda. V roce 1983, Greenland publikoval The Entropy Exhibition: Michael Moorcock and the British 'New Wave' in Science Fiction. V roce 1992 následovalo interview Michael Moorcock: Death is No Obstacle. Moorcock se v...
Více od autora
Martin Patřičný (16)
Martin Patřičný je český výtvarník a spisovatel. Jeho současná tvorba zahrnuje především „dřevěné obrazy“ a v menší míře také dřevěné sochy. V minulosti se zabýval i tvorbou uměleckých notových pultů, které vystavil např. v roce 1998 v Obecním domě v Praze. Jeho knižní tvorba se věnuje jak dřevu, v knihách Dřevo krásných stromů a Pracujeme se dřevem, tak volné tvorbě ve sbírkách povídek Jako v nebi, Patřičný nejen dřevo a nejnověji v Patřičné Čítance. V letech 2008–2011 odvysílala Česká televize dokument Kus dřeva ze stromu, kde Patřičný se svým vnukem, Jiřím, poeticky seznamují diváky s jednotlivými českými stromy, jejich dřevem, zvláštnostmi, použitím. Na scénáři pracoval Patřičný s B. Ludvíkem, který byl zároveň režisérem. Výtvarník, recitátor, autor knih. Má dva bratry, Pavla a Jana. Řemeslu – řezbář a soustružník dřeva – se vyučil soukromě u svého strýce. Prošel několik středních škol a maturoval na gymnáziu. V době totality pracoval v dělnických profesích, skladník, dřevorubec, řidič aj. V prvním manželství se narodila dcera Martina. Od roku 1982 podruhé ženat – děti manželky Miluše – Pavel, Šárka. V roce 1985 se narodil syn Martin. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Má za sebou řadu výstav v tuzemsku, např. 1993 - Rudolfinum, Praha, 1995 - Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 - Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 - Akademie věd. Včetně několika expozic pro veletrh Svět knihy. V zahraničí vystavoval kromě Evropy - např. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006–2007 - Salon des artistes indépendants, Paříž v roce 2008 v Torontu - Library North York Centre, v New Yorku - Queens College Arts centre, 2013. Největší výstava Patřičný a hosté – O dřevě Národní zemědělské muzeum Praha. Za výtvarnou práci získal mj. ocenění v roce 2005 - Médaille bronze za dekorativní umění . Od roku 1998 uspořádal přes sto Dřevěných večerů diskusních i hraných s poezií a živou hu...
Více od autora