Všichni Autoři a témata

Václav Erben (57)

Václav Erben byl český spisovatel, známý zejména svými detektivními příběhy s kapitánem Exnerem. Absolvoval Obchodní akademii v Náchodě a divadelní dramaturgii a rozhlasovou režii na pražské DAMU. Pracoval jako novinář, redaktor a do roku 1990 jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. Psal od poloviny 60. let, debutoval povídkami psanými pro rozhlas. Kromě detektivek, z nichž mnohé byly zfilmovány nebo inscenovány v Československé televizi, psal také psychologická a historická díla. Od roku 1947 až do roku 1989 člen KSČ , po sovětské okupaci ČSSR v srpnu 1968 normalizační publicista, činný v propagaci branně-bezpečnostní politiky komunistického státu. V listopadu 1989 se stal předsedou České asociace autorů detektivní literatury. Od roku 1993 působil tři roky jako tiskový mluvčí předsedy ČSSD. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu ve volebním obvodě Ústí nad Orlicí . V 90. letech se věnoval rovněž publicistické činnosti, psal především komentáře do deníku Právo. Od roku 1997 do února 2000 byl členem Rady České televize za ČSSD. Byl manželem matky političky ČSSD Petry Buzkové. Jeho ostatky jsou uloženy na hřbitově v rodném Náchodě. Známé jsou zejména detektivky, ve kterých vystupuje příslušník Kriminální služby VB kpt. JUDr. Michal Exner: V roce 2017 byl uveden dvanáctidílný televizní seriál Kapitán Exner s Michalem Dlouhým v titulní roli.

Daphne Du Maurier (72)

Daphne du Maurier IPA byla anglická spisovatelka, autorka romantických napínavých románů a povídek, ve kterých často využívala detektivní zápletky a prvky gotického románu, hororu i fantastiky. Daphne du Maurier pocházela z umělecké rodiny , vzdělání získala v Paříži a jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění a psaní veršů a povídek. Roku 1926 se po rodinné dovolené v Cornwallu rozhodla, že se zde usadí. Cornwall se pak stal místem, kam situovala děj většiny svých příběhů. Svůj první román, The Loving Spirit , vydala roku 1931 a získala díky němu pozornost svého budoucího manžela, generála Fredericka Browninga. Provdala se za něho roku 1932 a měla s ním dvě dcery a syna Christiana. Manželství však bylo prý občas velmi chladné, což mnozí životopisci přičítají autorčiným údajným sklonům k homosexualitě. Slávu jedné z nejznámějších spisovatelek 20. století jí pak přinesl pirátský román Jamaica Inn a především pak psychologický román s detektivními prvky Rebecca . Oba romány zfilmoval Alfred Hitchcock. Du Maurier je autorkou patnácti románů, tří divadelních her a několika sbírek povídek, z nichž nejznámější je hororový příběh The Birds z roku 1952 rovněž zfilmovaný Alfredem Hitchcockem. Za své dílo získala celou řadu ocenění, roku 1952 se stala členkou Královské literární společnosti a roku 1969 jí byl udělen Řád britského impéria . Žila v ústraní v Cornwallu ve svém domě zvaném Kilmarth ležícím poblíž městečka Par, kam se přestěhovala po manželově smrti. Zde také roku 1989 zemřela a byl zde rozptýlen její popel....

Jaroslav Vrchlický (143)

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida , byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy , do hlavní školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Tam byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický . V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milost...

Miloš Václav Kratochvíl (80)

Miloš Václav Kratochvíl byl český spisovatel-prozaik, autor historické beletrie, filmový scenárista, dramaturg a pedagog. Studoval historii a archivnictví na Karlově Univerzitě. Za války pracoval v archivu. Po ní byl dramaturgem Československého státního filmu a profesorem na FAMU. Jeho syn Jan Kratochvíl byl herec, dramaturg, režisér a divadelní organizátor. Narodil se ve Vídni, kde jeho otec Václav Kratochvíl působil jako dvorní archivář. Bydlel tu do svých 14 let, pak se stal studentem malostranského gymnázia v Praze. Po jeho absolvování vystudoval na pražské filozofické fakultě obory historie a archivnictví. V roce 1928 získal doktorát a nastoupil zaměstnání v Archivu hlavního města Prahy. Když archiv Němci roku 1944 uzavřeli, pracoval krátce u firmy Nationalfilm. V letech 1945 až 1947 pracoval na Ministerstvu informací, pak se živil ve filmovém průmyslu. Byl tři roky filmovým dramaturgem a v letech 1950 až 1972 profesorem na Akademii múzických umění. V důchodu se věnoval nejen literární činnosti, v roce 1977 jej Rudé právo zařadilo mezi první signatáře Anticharty. V roce 1970 získal titul zasloužilého umělce a čtyři roky poté byl prohlášen národním umělcem. Ve 30. letech měl blízko k sociální tematice, v jeho díle se objevovaly motivy venkova, půdy. Svou prózu ozvláštňuje vnitřními monology postav, záznamy proudu představ, dokumenty v podobě dopisů a dobových kázání. Na druhou stranu jsou jeho díla poznamenána typizací postav a socialistickým realismem. V jeho dílech jsou zobrazovány nejnižší vrstvy a vyzdvihována jejich uvědomělost.

Kroky (31)

Zikmund Winter (89)

Zikmund Winter byl český spisovatel, kulturní historik a učitel. Zikmund Winter se narodil v rodině Antona Wintera, zvoníka kostela sv. Ducha na Starém Městě v Praze a Marie, rozené Procházkové. Rodina se stěhovala podle otcova působiště v různých pražských kostelech. Vystudoval Akademické gymnázium, po němž se rozhodl stát se knězem a začal studovat teologii pod záštitou rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Po roce těchto studií zanechal a začal studovat historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Navštěvoval mj. přednášky V. V. Tomka, J. Kalouska, A. Gindelyho a Josefa Emlera, u kterého si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii. Po absolvování studia nastoupil 1. října 1873 na své první učitelské místo na reálku v Pardubicích, kde jako jednoroční suplent vyučoval dějepis, zeměpis, češtinu, němčinu a logiku. Zde se seznámil a 7. ledna 1876 oženil s Marií Annou Šedou . Na závěr pardubické suplentury složil státní zkoušku a dosáhl tak učitelské způsobilosti. Od 1. října 1874 učil deset let na reálce v Rakovníku. Roku 1884 přesídlil do Prahy, byl jmenován c.k. školním radou a jako středoškolský profesor češtiny a latiny vyučoval na Akademickém gymnáziu. Od roku 1895 rodina Winterových se synem Jaroslavem a dcerou Josefou bydlela na Vinohradech v domě čp. 618 , dnešní Legerově ulici. Žili poklidným rodinným životem a Winter si několikrát na gymnáziu vzal dlouhodobou tvůrčí dovolenou, aby se mohl věnovat psaní. Zikmund Winter zemřel v bavorských lázních Reichenhall, kam každým rokem jezdil. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Badatelským centrem Winterových mladých let se stal rakovnický archiv. Vytěžil zejména městské knihy, rozvíjel svůj zájem o poznávání měšťanského života a jeho všednodennosti: jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak...

Miloslav Stingl (49)

Miloslav Stingl byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú . Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov. Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu , na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý. Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let. Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů. Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji...

John Galsworthy (105)

John Galsworthy byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Jeho nejznámějším dílem je románová trilogie Sága rodu Forsytů. Galsworthy pocházel ze zámožné středostavovské rodiny. Otec byl advokát, ředitel několika společností, matka byla dcerou továrníka. Absolvoval střední školu v Harrow a potom studoval námořní právo v Oxfordu. Byl výborný sportovec, rád hrál kriket a fotbal. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Navštívil Rusko, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland i Jižní Afriku. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě Pearsonové, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V letech 1903–1923 spolu často pobývali na statku Wingstone ve vesnici Manaton v oblasti Dartmooru. Galsworthy se postupem let stal úspěšným a váženým spisovatelem. Za první světové války se přihlásil do armády, ale byl odmítnut pro krátkozrakost. Pracoval jako dobrovolník–sanitář u Červeného kříže ve Francii a Belgii. V roce 1917 odmítl povýšení do šlechtického stavu. Od roku 1918 žil v Londýně, kde vlastnil vilu Grove Lodge ve čtvrti Hampstead. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN...

František Halas (91)

Byl básníkem, prozaikem, překladatelem, a politicky a kulturně činným člověkem. Narodil se 3. října 1901 v Brně v rodině textilního dělníka. Rodina jeho otce pocházela z Kunštátu na Českomoravské vrchovině. Když mu bylo osm let, zemřela mu matka, rodina se přestěhovala do Svitávky u Blanska a otec se znovu oženil. V roce 1914 se rodina opět přestěhovala do Brna. Učil se knihkupcem a v době otcova zajetí na ruské frontě v době první světové války pracoval jako příručí a v letech 1922-24 jako úředník v pojišťovně. Již v mládí ho otec přivedl mezi komunistickou mládež a v roce 1921 se stal členem KSČ. Psal do novin první články a verše. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revue Pásmo. V roce 1925 odjel na půl roku do Paříže, po návratu se přestěhoval do Prahy a našel zaměstnání jako redaktor nakladatelství Orbis. V roce 1931 podnikl novou cestu, tentokrát do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase: fakta a dokumenty . Roku 1936 se také oženil a z manželství se narodili dva synové. Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po válce byl přednostou odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Zemřel 27. října 1949 v Praze na selhání srdce, pohřben je v Kunštátu. Jeho dílo není příliš obsáhlé , ale je považováno za vrchol české poezie meziválečných let a bylo vzorem pro mnoho mladých básníků. Verše nejsou libozvučné, často jsou násilně přerušené, autor vytvářel vlastní slova, neologismy nebo neobvyklou větnou skladbu. Zdůrazňoval smrt a používal archaismy. Jeho dílo je ovlivněno existencionalismem....

Eduard Bass (86)

Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt , byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky. Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko. V letech 1920–1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.

Jan Drda (89)

Jan Drda byl český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik. Laureát Státní ceny a zasloužilý umělec . Narodil se v Příbrami jako syn dělníka a nalezenkyně. V roce 1921 ztratil matku, která zemřela při porodu dalšího dítěte. Jeho otec se po rozpadu svého druhého manželství dal na pití a od dětí odešel. Jana a jeho sestru Marii pak vychovával dědeček. Měl se vyučit klempířem, ale jeho babička prosadila, aby studoval na klasickém gymnáziu v Příbrami, kde roku 1934 maturoval a začal studovat filologii na pražské Karlově univerzitě. Od mládí psal povídky i hry pro ochotnické divadlo. Studium filologie nedokončil, zato už od roku 1932 přispíval do novin a časopisů. Svoji románovou prvotinu Městečko na dlani vydal v 25 letech. V letech 1937 až 1942 byl redaktorem Lidových novin, do kterých přispíval fejetony, črtami a reportážemi. Po osvobození přesídlil do Svobodných novin, později do deníku Práce, aby se v roce 1948 vrátil do Lidových novin, tentokrát jako jejich šéfredaktor . Roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, nicméně inklinoval k ní již před druhou světovou válkou a již tehdy tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele, kteří se stavěli proti komunistickému vidění světa. Po Únoru 1948 zastával významné kulturní i politické funkce. V roce 1955 obdržel Řád republiky. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát obhájil ve volbách v roce 1954 a v parlamentu zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1960. V letech 1949 až 1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů. Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Drda a Řezáč nevybíravě postupovali zejména proti katolicky orientovaným a ke katolicismu inklinujícím autorům jako byli Jakub Deml, Jan Zah...

Robert Louis Stevenson (96)

Robert Louis Stevenson byl skotský romanopisec, básník, spisovatel cestopisů a amatérský hudební skladatel, vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře. Narodil se v roce 1850 v hlavním městě Skotska Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Přibližně ve věku osmnácti let si změnil druhé jméno z „Lewis“ na „Louis“. Jeho otec Thomas Stevenson, dědeček Robert Stevenson i pradědeček byli významní stavitelé a provozovatelé majáků. Po nich zřejmě zdědil náklonnost k dobrodružství, volání moře a cestování. Jeho dědeček z matčiny strany Lewis Balfour byl profesorem etiky a pastorem. Právě v jeho domě strávil významnou část dětství. Stevenson o něm říkal, že po něm zdědil zálibu v pronášení veřejných proslovů a zároveň odpor k jejich poslouchání. Pravděpodobně po své matce Margaret Balfourové měl slabé plíce , následkem čehož trávil celé zimy v posteli, přičemž mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny předčítala z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů . Přes léto ho posílali, aby si hrál venku, kde se projevoval jako živé bezstarostné dítě. V jedenácti letech se jeho zdraví zlepšilo natolik, že ho rodiče zapsali na Edinburskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburskou univerzitu a následovat tak svého otce, stavitele majáků. V této době hodně četl. Zvláště Shakespeara, Waltera Scotta, Johna Bunyana a Arabské příběhy tisíce a jedné noci. Na Edinburskou univerzitu nastoupil v sedmnácti letech, ale brzy zjistil, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti, aby uspěl jako inženýr. Během cesty, na kterou ho jeho otec vzal v naději, že v něm vzbudí zájem o konstrukci majáků, zjistil, že má plnou hlavu spíše podivuhodných romancí opěvujících pobřeží a ostrovy, které navštívili. Jeho přísný otec nakonec přijal jeho rozhodnutí věnovat se litera...

Rex Stout (70)

Rex Todhunter Stout byl americký spisovatel, autor detektivních románů. Proslul především svými romány s Nero Wolfem a jeho asistentem Archie Goodwinem. Prvním románem s těmito postavami byl Zmije hraje golf a posledním Rodinná záležitost . Je řazen ke klasikům amerického detektivního románu. Podle jeho knih bylo vytvořeno mnoho rozhlasových her, natočeno několik filmů a televizních seriálů, např. seriály Nero Wolfe a A Nero Wolfe Mystery . Narodil se v Noblesville v americké Indianě, avšak krátce poté se jeho kvakerští rodiče John Wallace Stout a Lucetta Elizabeth Todhunter Stoutová odstěhovali spolu se svými devíti dětmi do Kansasu. V letech 1906–1908 sloužil v americkém námořnictvu . V dalších čtyřech letech vystřídal asi třicet nejrůznějších profesí, včetně prodavače doutníků, a zároveň začal časopisecky publikovat své básně, povídky a články. Peníze mu však přineslo až vyvinutí školního bankovního systému kolem roku 1916. Systém, který přijalo zhruba 400 amerických škol a který umožňoval kontrolovat spoření žáků na účtech škol, mu vynesl tolik, že mu to umožnilo intenzivní cestování po Evropě. V roce 1916 se oženil s Kennedy z Topeky v Kansasu. V roce 1933 se rozvedli a v témže roce se oženil s Polou Hoffmanovou z rakouské Vídně. Svoji literární kariéru zahájil v roce 1910, když začal psát pro sešitové romány , kde zveřejňoval romantické a dobrodružné příběhy. Jeho první příběhy byly zveřejněny v All-Story Magazine, a poté i v celá řadě dalších časopisů. V roce 1927 se stal profesionálním spisovatelem a o dva roky později přišel o veškeré peníze z podnikání. Svou první knihu „How Like a God“ napsal v Paříži v roce 1929. Jedná se o neobvyklý psychologický příběh napsaný ve 2. osobě. V průběhu své literární kariéry využíval celou řadu literárních forem od črt, přes povídky a romány....

Raymond Chandler (63)

Raymond Thornton Chandler byl americký autor detektivních románů, povídek a scénářů, nejvýznamnější zástupce tzv. hard-boiled fiction . Narodil se v irsko-americké rodině. Chicago právě zažívalo velký boom a vděčilo za to rychle se rozvíjející železnici. Rodiče ho dali na univerzitu, kde měl výborné studijní výsledky. Díky tomu dostal možnost odjet do Evropy, a to hlavně do Londýna, kde začal psát pro několik časopisů. Chandler byl nejdříve hlavně básníkem. Někteří jeho styl dokonce připodobňují ke stylu, jaký používal Thomas Stearns Eliot. Chandler totiž používal volný verš, on sám pokládal tento styl básní ne za modernismus, ale další součást anglické tradice a její přirozený vývoj. V roce 1912 odjel zpět do USA, zřejmě protože se bál, že psaním neuživí sebe a svou matku. V srpnu 1917 vstoupil do kanadské armády a jako vysoký důstojník bojoval mimo jiné i na nechvalně známé západní frontě. V červnu 1918 jako jediný z celé čety přežil s otřesem mozku boje na hřebenu Vimy a po vyléčení se přihlásil do pilotního kurzu R.F.C. Válka ale skončila dříve, než se Chandler stihl stát vojenským pilotem. V jednom dopisu z války Chandler napsal: Kvůli těmto hrůzným zážitkům se u Chandlera poprvé objevilo silnější holdování alkoholu, nebylo to však naposled. Po válce se Chandler usadil v Kalifornii, oženil se a čekal na literární inspiraci. V té době si vydělával různě, jistou dobu i vyplétáním tenisových raket, avšak po absolvování kurzu účetnictví se uchytil ve světě byznysu. Dotáhl to až na výkonného ředitele a člena správní rady několika malých, ale bohatých ropných společností a koncem 20. let vydělával slušné peníze. Další těžký úder zasadila Chandlerovi smrt jeho o dost starší manželky a také jeho matky , na kterou byl celý život silně upnutý. A Chandlerovi se opět připomněl jeho sklon k al...

Petr Šulc (151)

Narozen 2. 1. 1961. Ing., Ph.D., novinář, redaktor, publicista a nakladatel, též autor a vydavatel knih pro děti. Ing., Ph.D.

Thomas C. Brezina (143)

Petr Bezruč (95)

Petr Bezruč je literární pseudonym, pod kterým vystupoval slezský básník Vladimír Vašek . Je považován za autora jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska nemají svou genezí, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů, byť je to sporné . Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou. Narodil se v roce 1867 v Opavě do rodiny Antonína Vaška a jeho ženy Marie Vaškové . Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku, Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Na základě filologického rozboru dokázal, že autorem jejich textu je Václav Hanka a obvinil ho z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity nucen i s rodinou přestěhovat se do Brna. Každé léto však malý Vladimír Vašek trávil v Háji u Opavy, kam se jeho otec vracel za svou zálibou – lovem. Dětství Vladimíra Vaška zůstalo ovšem poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Otec Antonín Vašek zemřel na tuberkulózu v roce 1880. Jeho vdova Marie Vašková zůstala se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. V roce 1881 začal Vladimír Vašek navštěvovat tehdejší Slovanské gymnázium v Brně . Nejhorší prospěch měl z němčiny, matematiky a zpěvu. Sám později přiznal, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě na měšťance Vaškovi posměšně přezdíval Anton (z německého ein Ton = „jeden ...

Jiří Wolker (123)

Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker , byl český básník, představitel tzv. proletářské poezie. Rod Wolkerů pochází z předměstí Prostějova, kde žil Jiřího praděd Martin Wolker. Martinův syn Karel se zde živil jako kožešník a vnuk Ferdinand bydlel již v samotném Prostějově. V roce 1899 si Ferdinand vzal za manželku Zdenu Skládalovou , dceru svého firemního společníka a prostějovského měšťana Jiřího Skládala. Ferdinandovi a Zdeně se v březnu 1900 v domě č. 22 narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině bankovního úředníka Ferdinanda Wolkera a jeho ženy Zdeny, vystudoval Gymnázium Jiřího Wolkera . V letech 1916–1917 se pod vedením Antonína Svojsíka účastnil skautských táborů v Orlovských lesích nedaleko hradu Lipnice. Do dvaceti let trávil prázdniny ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce, u babičky Anežky Skládalové. Tato vila dnes nese název vila Jiřího Wolkera a je kulturní památkou. Od roku 1919 studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze pobýval do června 1923. V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve. Od roku 1921 byl členem prostějovské pobočky KSČ. V letech 1921–22 byl členem Literární skupiny a 1922–23 Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností. V dubnu 1923 mu byla zjištěna tuberkulóza. Od června do prosince téhož roku se léčil ve Vysokých Tatrách, v Tatranské Poliance a na chorvatském ostrově Krk; nakonec byl smrtelně nemocný převezen domů, kde za několik dní zemřel. Je pochován na městském hřbitově v Prostějově. Po smrti se jeho dílo stalo několikrát terčem bojů o umělecký odkaz. Už v roce 1925 se v časopise Pásmo, vydávaném Devětsilem, objevil nepodepsaný článek (autory byli Černík, Hala...

Jarmila Loukotková (66)

Jarmila Loukotková byla česká prozaička a překladatelka . Narodila se v Praze v rodině českého amerikanisty, etnografa a lingvisty Čestmíra Loukotky, a v Praze také vystudovala reálné gymnázium . Po maturitě krátce studovala na soukromé jazykové škole francouzštinu, ale už od roku 1943 pracovala jako úřednice na pražském magistrátu. Až po válce mohla zahájit studium estetiky a francouzštiny na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy, které dokončila v roce 1949. Přispívala do periodik jako O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Květy a další. Pro Československý rozhlas napsala hru Fialinka . Ve svých románech se zabývá především historickými náměty z období antiky, nebrání se ale i námětům ze současnosti. Je též autorkou knih pro mládež. V roce 1983 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Napsala řadu historických próz zaměřených na antiku a středověk. Na některých jejích prózách je patrná ideologická tendenčnost, o většině však lze říci, že se pokouší o kvalitní historickou beletrii, která neignoruje realitu a historické skutečnosti, ačkoliv s nimi nakládá beletristicky běžným způsobem.

Antoine de Saint-Exupéry (65)

Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry byl francouzský spisovatel, pilot, často je považován také za filozofa a humanistu. Mezi jeho nejznámější díla patří Země lidí, Citadela nebo Malý princ. Jean de Saint-Exupéry byl inspektorem pojišťovny v Lyonu, kde se seznámil s Marií de Fonscolombe . Vzali se v roce 1896]. Po narození dvou dcer se jim v Lyonu 29. června 1900 narodil syn Antoine. O dva roky později mu přibyl bratr François. Krátce před narozením své dcery Gabriely Jean de Saint-Exupéry, Antoinův otec, náhle zemřel. Matka se snažila, aby děti měly šťastné dětství, a proto trávily část roku na zámku u jejích rodičů, část u její pratety na zámku Saint-Maurice-de-Rémens. Rozlehlý park zdejšího zámku se vryl všem dětem hluboko do paměti, na šťastné chvíle zde prožité Antoine vzpomínal po celý svůj život. Měl velmi rád svou matku, po celý život mu byla útočištěm. V rodině mu říkali „Král Sluníčko“, pro jeho modré oči a blonďaté vlasy. Spolu se svým bratrem studoval na jezuitském gymnáziu. Již v dětství psal básně, zabýval se i „vynalézáním“ a rád se díval na létající piloty. S úderem válečného roku 1914 se paní de Saint-Exupéry stala ošetřovatelkou v Amberieu. V roce 1916 studovali oba synové na koleji ve Fribourgu ve Švýcarsku. Zde roku 1917 složil maturitu. V Paříži na Lyceu sv. Ludvíka absolvoval přípravku ke studiu na námořní akademii. U přijímacích zkoušek na akademii však neuspěl, a tak v letech 1920–1921 studoval architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts. Studia nedokončil. Rád a bouřlivě diskutoval v kavárnách o literatuře již dříve, nyní však, díky své příbuzné, přišel do kontaktu se spisovatelskou komunitou. Seznámil se také s Louisou Vilmorinovou a zasnoubili se. Povinnou vojenskou službu nastoupil roku 1921 ve Štrasburku, na vlastní žádost byl přidělen...

Miloslav Šimek (59)

Miloslav Šimek byl český komik, herec a spisovatel, známý svým přínosem českému humoru a zábavě. Narodil se 7. března 1940 v Praze a svou prací v divadle, rozhlase a televizi se stal významnou osobností české kultury. Šimek je známý především díky spolupráci s Jiřím Grossmannem, s nímž vytvořil populární komediální dvojici, která zanechala trvalou stopu v české komedii. Jejich vystoupení často kombinovala humor s hudebními prvky, což mělo u diváků velký ohlas.

Mika Waltari (69)

Mika Toimi Waltari byl finský spisovatel, novinář a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je historický román Egypťan Sinuhet. Mika Waltari byl jedním z nejplodnějších finských autorů. Napsal nejméně 29 románů, 15 novel, 6 sbírek pohádek, 6 sbírek poezie a 26 dramat. Podílel se také na tvorbě scénářů pro film a rádio, psal literaturu faktu, překládal a napsal stovky přehledů a článků. Ve světě je nejznámějším finským autorem a jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. V roce 2000 vznikl ve Finsku klub Miky Waltariho, jehož předsedou se stal Panu Rajala, znalec jeho díla. Mika Waltari se narodil v Helsinkách. Ztratil otce, luteránského faráře, když mu bylo pět let. Jako chlapec zde zažil finskou občanskou válku. Později šel na přání své matky studovat teologii na Helsinskou univerzitu, ale brzy teologii opustil a přesunul se k filozofii, estetice a literatuře. Promoval v roce 1929. Během studií přispíval do několika časopisů, psal poezii a hororové příběhy inspirované Edgarem Allanem Poem. Ve 20. letech se stal vůdčí osobností skupiny „Nositelé ohně“, která se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu, a propagovala orientaci na moderní evropské proudy. Svou první knihu Jumalaa paossa vydal roku 1925. V roce 1927 odcestoval do Paříže, kde napsal svůj první román Velká iluze . Roku 1929 se vydal do Istanbulu. O této cestě zanechal svědectví v knize Vlak osamělého muže . Roku 1931 se Waltari oženil s Marjattou Luukkonenovou. Později se jim narodila dcera Satu, která se také stala spisovatelkou. Během 30. let byl pod velkým stresem kvůli nespavosti a depresím, což si vyžádalo několik hospitalizací. Předválečná díla odrážela složitou mezinárodní situaci Finska, a odehrávala se zejména v Helsinkách. V roce 1937 napsal své první velmi úspěšné dílo Cizinec přichází , psychologickou novelu z vesnického prostředí. Kniha byla již několikrá...

Josef Hora (153)

Josef Hora byl český básník, překladatel, novinář a literární kritik. In memoriam byl jako první jmenován národním umělcem. Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše. Po maturitě odešel do Prahy na práva, kam však trvale přesídlil až v roce 1919. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou přešel do kulturní rubriky Českého slova. Působil též v časopisech Moderní revue, Zvon a později vydával vlastní časopis Plán. Podílel se na Literárních novinách. Po rozchodu s komunisty postupně přešel od stranického novinaření k publicistice, založil sbírku drobnějších monografií Postavy a dílo, do které přispěl svazečkem o K. Tomanovi . Pro jeho dílo mělo velký význam cestování – navštívil Itálii, SSSR, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko a Jugoslávii. Válku prožil těžce nemocný. Zemřel krátce po osvobození, pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Znaky jeho proletářské poezie jsou poměrně podobné Wolkerovým, ale Hora nepsal balady, nýbrž lyriku. Samozřejmě, že od Pracujícího dne se jeho proletářská poezie vyvíjela, ale ani ne tak svým smyslem, vývoj byl spíše literární. Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány, které nedosahují úrovně autorových básní: V dalších sbírkách již Hora opouštěl proletářskou poezii. Hora byl vynikající překladatel z ruštiny, přeložil Puškinova Evžena Oněgina, dále překládal Lermontova, Jesenina a Pasternaka, pořídil také výbor ze slovinské poezie: Hvězdy nad Triglavem. Josef Hora byl 22. června 1945, den po své smrti, jmenován prvním národním umělcem. Je také nositel...

Johann Wolfgang von Goethe (124)

Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...

Jaromír Tomeček (67)

Jaromír Tomeček byl český spisovatel. Narodil se v rodině kroměřížského krejčího Jana Tomečka a jeho manželky Anny, rozené Dohnalíkové z Přerova. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1925 studoval práva, ale nedokončil je, poté byl notářem na Podkarpatské Rusi. V této době přispíval do Lidových novin. V roce 1939 se vrátil na Moravu a stal se úředníkem v Brně. Dne 5. června 1930 se na Slovensku oženil s Helenou Kýácovou. V roce 1942 byl nasazen na nucené práce do Německa. Po druhé světové válce dostudoval práva , poté se stal zaměstnancem Zemského úřadu. Od roku 1954 působil jako redaktor v časopise Host do domu, na tomto místě vydržel až do roku 1962, kdy se stal spisovatelem z povolání. Jeho dílo lze charakterizovat jako prózu se zaměřením na přírodní témata. Ve svých dílech se zabýval nejen realistickým či lyrickým popisem, ale také otázkami s přírodou spojenými, jako je její ochrana před lidskou bezohledností a kořistěním.

Joy Fielding (81)

Joy Fieldingová je kanadská spisovatelka románů a herečka žijící v Torontu. V roce 1966 promovala na bakaláře na univerzitě v Torontu, obor anglická literatura. Ještě pod jménem Teppermanová prožila krátkou hereckou kariéru, během níž se objevila v komedii Winter Kept Us Warm a v jedné epizodě seriálu Gunsmoke. Během tohoto období se dostala i do Hollywoodu, nicméně odtamtud z rozčarování odjela. Později si změnila jméno podle anglického spisovatele Henryho Fieldinga a začala psát. Několik jejích románů bylo zfilmováno, za nejúspěšnější bývají považovány Jane utíká a Dej mamce pusu . Sama Fieldingová v rozhovoru uvedla: „See Jane Run pravděpodobně zná nejvíce lidí. Bylo tam ale víc mezníků. Kiss Mommy Goodbye mě doopravdy usadila, See Jane Run mne posunula na další stupeň. Každá kniha se však prodává více pevných vazeb než předchozí, tudíž je těžké říci, která byla doopravdy nejúspěšnější, protože bych mohla říci: Na téhle jsem vydělala nejvíce peněz, téhle se prodalo nejvíce výtisků a tahle byla úspěšná v Německu. Takže obě jsou populární v jiném smyslu.“ Fieldingová je vdaná a má dvě dcery. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joy Fielding na anglické Wikipedii.

Robert van Gulik (44)

Robert Hans van Gulik byl nizozemský orientalista, diplomat, hudebník a spisovatel, nejlépe známý jako autor detektivních příběhů o soudci Ti, jejichž hlavní postavu si vypůjčil z čínského detektivního románu z 18. století Slavné případy soudce Ti. Robert van Gulik vyrůstal v Indonésii, kde se také naučil čínsky. Od roku 1935 působil jako nizozemský diplomat v Japonsku, v Číně, v Indii a v Libanonu. Od roku 1965 až do své smrti na rakovinu v roce 1967 pak byl nizozemským velvyslancem v Japonsku. V roce 1949 Robert van Gulik přeložil do angličtiny čínský detektivní román z 18. století Slavné případy soudce Ti a vydal jej v Tokiu. Hlavní postava tohoto románu, soudce Ti, je založena na skutečné historické postavě soudce a státníka Ti Žen-ťie, který žil na konci 7. století v období dynastie Tchang, avšak v románu se vyskytují četné anachronismy z dynastie Ming . Díky překladu tohoto zapomenutého díla se Robert van Gulik začal zajímat o čínské detektivní příběhy a rozhodl se, že zkusí sám jeden takový příběh napsat. Takto vznikl román The Chinese Bell Murders, který Robert van Gulik psal od roku 1948 do roku 1950 a ve kterém si „vypůjčil“ soudce Ti a jeho pomocníky ze Slavných případů soudce Ti. Van Gulikovy příběhy soudce Ti pokračují v dlouhé tradici čínských detektivních příběhů a úmyslně zachovávají řadu klíčových prvků této literární kultury. Zejména soudce Ti ve většině van Gulikových románů souběžně řeší tři různé a často na sobě nezávislé detektivní případy, jak je to ve starých čínských detektivních románech obvyklé. Otázka, kdo zločin spáchal, resp. „utajení“ odpovědi na ni před čtenářem až do samého závěru příběhu, také nestojí tolik v centru pozornosti, jako je tomu v západních detektivkách, i když přece jen více, než v tradičních detektivkách čínských. Řadu svých románů o soudci Ti van Gulik také sám ilustroval. Na van Gulikov...

Bedřich Smetana (189)

Bedřich Smetana byl český hudební skladatel, který je považován za otce české hudby. Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouského císařství a dnes leží v České republice. Smetana byl průkopníkem vývoje hudebního stylu, který se úzce ztotožnil se snahami jeho země o samostatnou státnost. Nejznámější je jeho opera "Prodaná nevěsta" a symfonický cyklus "Má vlast", který zachycuje historii, legendy a krajinu jeho rodné země.

Antonín Sova (106)

Antonín Sova byl český básník a 1. ředitel Městské knihovny v Praze. Jeho otec Jan Sova byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, který dnes leží v kraji Vysočina. Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova. Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce Josefě, rozené Skalické. Její smrt roku 1878 a otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech. Záznam o sňatku je zaznamenán v matriční knize v SOA Třeboň na této adrese https://digi.ceskearchivy.cz/6232/25/1846/1141/53/0 Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov a Valburga Turková. Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. S pomocí básníka Adolfa Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a Jaroslava Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1892 navštívil Itálii. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Těžká, bolestná choroba , která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný po...

Anton Pavlovič Čechov (103)

Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...

Vladimír Neff (71)

Vladimír Neff byl český spisovatel, překladatel a scenárista, otec spisovatele Ondřeje Neffa. Narodil se v Praze, kde také absolvoval obecnou školu. Pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, otec Vladimír Neff byl významným obchodníkem s kuchyňským zbožím a majitelem velké prodejny v Praze na Příkopech a chtěl mít syna obchodníka. Mezi lety 1921 a 1925 navštěvoval reálné gymnázium v Truhlářské ulici, obchodní akademii v Resslově ulici a poté až do roku 1928 francouzskou obchodní akademii v Ženevě. Po studiu pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni a v roce 1929 jako dobrovolník v obchodním domě v Brémách. Rok poté nastoupil do podniku svého otce. Od roku 1935 pracoval jako cizojazyčný lektor v pražském nakladatelství Melantrich, ale už od roku 1939 se živil jako spisovatel z povolání. V roce 1950 byl krátkodobě zaměstnán na Barrandově jako scenárista. V letech 1946–1953 bydlel na Slapech, později jen v Praze. Roku 1977 podepsal Antichartu. Jeho první literární počiny se datují už do druhé poloviny 30. let, především jsou to detektivní parodie a částečně politická satira. Za okupace jej pak zaměstnávala především práce na popularizačně vědeckém slovníku dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž pak vyšel těsně před komunistickým převratem roku 1948. První výrazný úspěch u veřejnosti zaznamenal psychologickým románem Třináctá komnata z roku 1944 a následně novelou Marie a zahradník. Jeho vrcholnými díly pak jsou historické romány, především pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj a trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka. Také překládal, a to z francouzštiny, němčiny a ruštiny. Psal rovněž filmové scénáře ....

James Patterson (117)

James Patterson je americký spisovatel. Prodal více než 300 milionů výtisků svých knih. Studoval anglický jazyk na Manhattan College a Vanderbilt University v Nashville ve státě Tennessee. V současné době žije se svou ženou Susan a synem Jackem v Palm Beach County na Floridě. Píše thrillery, fantasy i knihy pro mládež. Napsal sérii knih s detektivem Alexem Crossem, z nichž dvě knihy byly zfilmovány v hlavní roli s Morganem Freemanem. Další řadou jsou příběhy Woman's Murder Club . Podle těchto románů vytvořila americká televizní stanice ABC seriál. Jedním z producentů je i James Patterson. Získal cenu Children's Choice Book Awards Author of the Year 2010. Nakladatelství Albatros vydalo fantasy Witch and Wizard – Čarodějka a Čaroděj, Maximum Ride.

André Maurois (80)

André Maurois, , vlastním jménem Émile Salomon Wilhelm Herzog , byl francouzský spisovatel, esejista, historik, kritik a publicista. Původní pseudonym André Maurois přijal za vlastní jméno v roce 1947. Narodil se v průmyslnické rodině z Alsaska, která po obsazení Alsaska Německem po Prusko-francouzské válce v letech 1870–1871 přesídlila do Normandie. Vystudoval Lycée Corneille v Rouenu. Zde ho mimo jiné učil Émile Chartier, známý pod pseudonymem Alain. Pak pracoval deset let v otcově továrně. Byl velkým obdivovatelem anglické kultury a anglického stylu života. Díky svým znalostem působil během první světové války v armádě jako vojenský tlumočník a styčný důstojník u britského expedičního sboru. Z této zkušenosti čerpal ve svých prvních satirických knihách. Po jejich úspěchu se věnoval literatuře. V roce 1938 byl zvolen do Francouzské akademie. V roce 1939 opět nastoupil do armády. Po porážce Francie odešel přes Anglii a Kanadu do USA. Ze svého působení v armádě v době první světové války napsal satiry Mlčení plukovníka Bambla a Řeči doktora O’Grady , které mu získaly ihned velkou popularitu a byly přeloženy do řady jazyků. Je autorem románů z prostředí normandského zámožného měšťanstva: Bernard Quesnay , Dvě lásky Filipa Marcenata nebo Rodinný kruh . Další jeho romány jsou Pud štěstí , Zaslíbená země a Zářijové růže . Velmi populární jsou jeho románové životopisy řady slavných osobností: Honoré de Balzac, Robert Browning a Elizabeth Barrettová-Browningová, George Gordon Byron, François René de Chateaubriand, Frédéric Chopin, Benjamin Disraeli, Alexander Fleming, Victor Hugo, Cecil Rhodes, George Sandová, Percy Bysshe Shelley, Ivan Sergejevič Turgeněv, Voltaire a dalších. Napsal rovněž Dějiny Anglie, Francie, Německa a Spojených států amerických....

Patricia Vandenberg (150)

Německá spisovatelka, jedná se pouze o pseudonym, její skutečné jméno je Gerty Schiede. Psala zejména zamilované romány z lékařského prostředí.

Karel Havlíček Borovský (108)

Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček , byl český novinář, spisovatel, básník a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození . Karel Havlíček byl synem Matěje Havlíčka, kupce, a Josefíny Dvořákové, dcery sládka z Horní Cerekve. V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala. Jeho otec měl zde na náměstí živnost . V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti. Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v carském Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin. Psal také do satirické přílohy časopisu Če...

Olympic (45)

Olympic je známá česká rocková skupina, kterou založil v roce 1963 v Praze Petr Janda, který je dodnes jejím kytaristou a frontmanem. Skupina je pozoruhodná tím, že jako jedna z prvních založila žánr rockové hudby v bývalém Československu. Během své bohaté kariéry vydala skupina Olympic řadu alb a je oslavována za svůj přínos české hudbě. V průběhu let zažili různé změny v sestavě, ale na české hudební scéně si udrželi stálou pozici.

Jan Suchl (67)

Jeho otec byl obuvník, zedník a cirkusový a později tovární dělník; z matčiny strany byla rodina německá. Od podzimu 1944 byl Suchl totálně nasazen v opravně leteckých motorů ve Strakonicích. Roku 1945 rodina přesídlila do severočeského pohraničí, Suchl v původním bydlišti zůstal ještě do roku 1946, aby mohl ve Volyni dokončit obchodní školu. Obchodní akademii vystudoval již v Liberci . Vedl osobní oddělení bavlnářských závodů Nisan a poté pracoval v různých funkcích v liberecké Tesle. V letech 1969–70 byl v Liberci redaktorem Severočeského nakladatelství, 1971–85 ředitelem nového Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem. Roku 1975 uzavřel dálkové studium Fakulty žurnalistiky Univezity Karlovy . V roce 1985 přešel do Prahy na funkci šéfredaktora nakladatelství Čs. spisovatel. Od roku 1990 podnikal ve vlastním nakladatelství Erika a v dalších oborech . V letech 1981–88 opakovaně navštívil Sibiř , 1988 Peking a 1990 New York.

Hana Lamková (100)

Narozena 11. 4. 1934 v Praze. Loutkářka, loutkoherečka, režisérka a scenáristka loutkových her.

Arthur Charles Clarke (67)

Sir Arthur Charles Clarke byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem 2001: Vesmírná odysea. Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“. Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu. Počátky jeho díla jsou spojovány s obdobím Zlatého věku science fiction. 2001: Vesmírná odysea vznikala současně s filmovou verzí režiséra Stanley Kubricka. Byla inspirována jeho povídkou Hlídka , ale během přípravy scénáře se rozrostla v celý román. Kubrick přišel za Clarkem se žádostí o román, podle kterého bude možné natočit „příslovečně dobrý vědeckofantastický film“. To vyústilo ve skutečně jedinečnou spolupráci v celé historii sci-fi filmů. Napsal také mnohé jiné knihy včetně Setkání s Rámou , tří pokračování Vesmírné odyssey a mnoha příběhů vážných i humorně laděných – například povídka Hvězda o duchovním dilematu jezuitského kněze na archeologické expedici v dalekém vesmíru. Stal se vynálezcem geostacionární telekomunikační družice. S myšlenkou satelitu zavěšeného na pevném místě na obloze přišel dávno před vypuštěním první družice – už v roce 1945. Jeho jménem byla pojmenována planetka – „4923 Clarke“ a dinosaurus Serendipaceratops arthurcclarkei objevený v australském Inverlochu. Velkou část života strávil na Srí Lance, kde také přežil tsunami v roce 2004. Narodil se v pobřežním městě Minehead v Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis Amazing Stories, publikující fantastické povídky. Tak...

V. P Borovička (78)

Vystudoval ekonomii na Vysoké škole obchodní a od roku 1946 pracoval jako skladník. V letech 1962–1963 byl redaktorem deníku Lidová demokracie a pak se už věnoval pouze psaní. Ale znám je jako autor literatury faktu z oblasti kriminalistiky, špionáže a knih pro děti. Napsal také dva sci-fi romány. Pracoval i jako filmový a televizní scenárista. Na filmových a TV scénářích spolupracoval zejména s Františkem Vlčkem.

Karel Plicka (74)

Karel Plicka, též Karol Plicka , byl český a slovenský etnograf, folklorista, sběratel, hudebník, filmový scenárista, režisér i kameraman, fotograf, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění. Pocházel z rodiny zámečníka z Vítova u Slaného, který si ve Vídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala do České Třebové. Od roku 1904 Karel Plicka začal fotografovat , v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty. Po studiu učitelského ústavu v Hradci Králové působil jako učitel v Úpici. V roce 1914 poprvé navštívil Slovensko. Válku prožil vzhledem k hudebnímu nadání u vojenské hudby ve Vídni. Roku 1918 se stal učitelem v Novém Městě nad Metují, kde založil a řídil komorní a recitační soubor České filharmonie. Od roku 1923 se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službách Matice slovenské. V letech 1924–1928 studoval na univerzitě v Bratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu. Část snímků vyšla jako Pohľadnice Národopisného odboru Matice slov v návaznosti na starší projekt Pavola Socháně. Komplexnější typ dokumentace představoval film, kterým se Plicka zabýval od jara 1926. Jeho první filmové poetické dokumenty získal domácí i mezinárodní ocenění v Benátkách). Mistrovským dílem se stal film Zem spieva , během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Některé filmové a fotografické obrazy z knihy Slovensko jsou tematicky totožné. V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním f...

Vítězslav Hálek (114)

Vítězslav Hálek, zřídka také Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek, v evidenci obyvatelstva Siegfried Halek , byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie. Narodil se v Dolínku u Odolena Vody v rodině hostinského. Měl se stát knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se tedy psaním básní a udělováním kondic . Poměrně hodně cestoval, navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest mu byly inspirací k básním, také je zpracovával ve fejetonech. Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydal ve třech svazcích almanachu Máj, který v letech 1858 - 1863 redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis Lumír. Spolu s ním také redigoval časopis Květy. Hálek byl mnohostranně činný jako novinář, literární a divadelní kritik, fejetonista, básník, povídkář a dramatik i organizátor literárního a kulturního života. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy Večerní písně, v nichž opěvoval šťastnou a vyrovnanou lásku jako hodnotu společenskou, vytvářející hlubší lidské vztahy, a zároveň vyslovoval pojetí básníka jako důležitého činitele v národním životě. Z Hálkovy epiky mají význam Pohádky z naší vesnice, soubor balad a romancí, zobrazujících veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu nebo charakterizující svérázné lidové figurky. Významná je Hálkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. Do protikla...

James Hadley Chase (68)

James Hadley Chase, rodným jménem René Lodge Brabazon Raymond, byl anglický spisovatel. Psal především detektivní romány a thrillery. Používal několik dalších pseudonymů: James L. Docherty, Raymond Marshall, R. Raymond a Ambrose Grant. Jeho zápletky se vyznačují množstvím vražd, násilných scén a špionážních intrik. Často se odehrávají v USA, přestože Chase v této zemi byl pouze dvakrát - k popisu reálií využíval encyklopedie, mapy a slovníky. K nejslavnějším patří hned jeho první kniha z roku 1939 Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou, která byla dvakrát zfilmována - prvně roku 1948 režisérem St. John Legh Clowesem, podruhé roku 1971 Robertem Aldrichem pod názvem The Grissom Gang. Napsal více než 90 knih a stal se klasikem detektivního a krimi žánru.

Astrid Lindgren (83)

Astrid Lindgrenová, výslovnost, rodným jménem Astrid Anna Emilia Ericssonová , byla švédská autorka knih pro děti. Mimo příběhy pro děti psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích po celém světě. V roce 1958 jí byla udělena Cena Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih. Astrid Lindgrenová vyrůstala v městečku Vimmerby ve Švédsku. Mnoho jejích knih je inspirováno vlastním dětstvím, které strávila na farmě svého otce Samuela Augusta Ericssona . Astrid byla druhým dítětem, narodila se rok po Gunnarovi , následovaly další dvě dívky, Stina a Ingegerd . V roce 1923 začala pracovat v lokálním tisku, ale do dvou let otěhotněla s ženatým kolegou a byla nucena pod tlakem okolí odejít z domova. V Kodani 4. prosince 1926 porodila syna Larse, kterého z nedostatku financí dala do pěstounské péče. Poté odjela do Stockholmu, kde začala pracovat jako sekretářka. V dubnu 1931 se provdala za Sture Lindgrena , který se kvůli ní rozvedl, což jí umožnilo vzít si zpět syna. 21. května 1934 se jí narodila dcera Karin. Od roku 1937 pracovala jako stenografka pro švédského profesora kriminalistiky Harry Södermana. Tato práce ji inspirovala k románům o Kalle Blomkvistovi. Nejslavnější postava Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha vznikla z příběhů, které vyprávěla své dceři před spaním. Kniha se stala rychle velmi úspěšnou a udělala z Lindgrenové mezinárodně známou autorku. V roce 1976 Astrid Lindgrenová zjistila, že její mezní daňová sazba představuje 102 % zdanitelných příjmů. Napsala proto povídku Pomperipossa ve světě peněz, která vyprovokovala velké diskuse o švédském daňovém systému a pravděpodobně přispěla k první volební porážce Sociální demokracie po čtyřiceti letech vládnutí. ...

František Běhounek (63)

František Běhounek byl český fyzik, akademik, profesor a spisovatel, autor odborné literatury, literatury pro mládež a science fiction. Narodil se 27. října 1898 v Praze. Studoval na reálném gymnáziu, kde maturoval roku 1916. Dále studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity a zde získal roku 1922 doktorát přírodních věd. Po absolutoriu Karlovy univerzity pokračoval ve studiu v Paříži na Sorboně a díky dvouletému stipendiu studoval rovněž radiologii, pod přímým vedením paní Marie Curie-Skłodowské. Po návratu do Československa působil na Státním radiologickém ústavu . Roku 1926 se zúčastnil, na přímou přímluvu paní Skłodowské, části výpravy Roalda Amundsena k severnímu pólu, vzducholodí Norge. Prováděl měření na Špicberkách, ale vlastního letu k pólu se ještě nezúčastnil – letěly jen jeho měřicí přístroje. Roku 1928 byl, jako specialista na kosmické záření, vědeckým členem posádky vzducholodi Italia, pod vedením generála Umberta Nobileho. Na vzducholodi Italia, jako první Čech, přeletěl nad severním pólem. Následné ztroskotání při návratu vzducholodi, několikatýdenní pobyt na ledové kře a záchranu sovětským ledoborcem Krasin, popsal v knize Trosečníci na kře ledové , později vydáno jako Trosečníci polárního moře. Kniha byla přeložena do řady světových jazyků. V roce 1929, rok po návratu z této výpravy, habilitoval na Karlově univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. Nadále se zabýval vědeckou prací i psaním knih. V letech 1933–1945 vedl v Praze Státní radiologický ústav, který předtím zakládal. V letech 1936–1938 se podílel na založení observatoře atmosférické elektřiny na Štrbském plese. Po roce 1945 byl vedoucím fyzikálního oddělení Radioléčebného ústavu v Praze. Od roku 1951 vedl Onkologický ústav, který se stal o pět let později součástí Ústavu jaderné fyziky ČSAV. V roce 1953 byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Roku 1954 získ...

Vladimír Liška (95)

Vladimír Liška je přední český záhadolog, publicista a spisovatel. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech minulého století patřil k zakladatelům Československé archeoastronautické asociace, která se zaměřovala na propagaci paleoastronautiky, ufologie, parapsychologie, psychotroniky a řešení historických otazníků a záhad. Od roku 2001 se plně věnuje publicistické dráze.

Wilbur A Smith (73)

Narodil se v Zambii britským rodičům. Jako rok a půl staré dítě prodělal mozkovou malárii, avšak úspěšně se vyléčil. Studoval v Jihoafrické unii na Michaelhouse v Natalu a na Rhodes University v Grahamstownu. S prvními dvěma ženami měl dohromady tři děti, obě manželství skončila rozvodem. Potřetí se oženil v roce 1971 s Danielle Thomasovou, jež zemřela na rakovinu roku 1999. Poté se v roce 2000 oženil s Tádžičankou Mokhiniso Rakhimovovou a žije s ní v Londýně. Romány se vyznačují poutavým dějem s nečekanými zvraty, odehrávají se většinou v Africe, která je autorovi velkou inspirací. Důraz je kladen na autentičnost sdělení a důsledně jsou zpracovány detaily. Základem díla jsou ságy rodu Courtneyů a Ballantyneů. Jiná, čtyřdílná série je zasazena do starověkého Egypta a patří do ní též i jeho nejúspěšnější román Řeka bohů.

Marie Kubátová (72)

Marie Kubátová, rozená Kutinová , byla česká spisovatelka, dramatička, farmaceutka a představitelka krkonošské regionální literatury. Vymyslela Krkonošské pohádky. Marie Kubátová vystudovala gymnázium v Londýnské ulici v Praze a později dívčí reálné gymnázium ve Vodičkově ulici taktéž v Praze. V roce 1941 úspěšně složila maturitní zkoušku. Podařilo se jí složit zkoušky na učitelský ústav, kam ale nenastoupila. Po skončení války vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1946 pokračovala ve studiu přírodních věd dálkově. Studia dokončila v roce 1949. V roce 1977 získala titul RNDr. na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové. Marie Kubátová se jako Marie Kutinová narodila 8. srpna roku 1922 v Praze na Pankráci. Zde strávila své dětství a rané mládí. Prostředí pražského předměstí, kde se, mimo jiné, denně setkávala s trestanci z místní věznice, v ní probudilo hluboké sociální cítění. Její otec, Ing. Jan Kutina , v roce 1918 založil malé nakladatelství Besední pořady. Specializoval se na tituly, podporující potřeby venkovských tělovýchovných spolků a škol, a také na folklórní materiál. Nakladatelství se věnoval s vlasteneckým zápalem a obětoval mu i zdraví. Matkou Marie Kubátové byla spisovatelka a národopisná sběratelka PhMr. Amálie Kutinová , která také sepsala několik děl, z nichž nejznámější jsou autobiografické knihy o ní a její sestře v sérii knih o Gabře a Málince. Oba rodiče měli na Marii Kubátovou nebývalý vliv a byli pro ni vzorem. Pravdou ovšem je, že se rodina často potýkala s existenčními problémy, a to především v období protektorátu Čechy a Morava, kdy bylo jejich nakladatelství zavřeno. Rodina se během prvního roku 2. světové války přestěhovala do Křince u Nymburka. Tady si matka, vystudovaná magistra farmacie, otevřela lékárnu. Dospívající Marie sem nastoupila jako praktikantka. Malé polabské město s...

Jaromír John (90)

Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik. Bohumil Markalous se narodil v Klatovech, gymnázium absolvoval v Chrudimi , kde byl jeho otec Václav Markalous profesorem . Chtěl se stát středoškolským učitelem a přihlásil se na pražskou Univerzitu, kde studoval pedagogiku, psychologii a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filosofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších oborů. Po úspěšném ukončení absolvoval dva semestry na Univerzitě v Innsbrucku . Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen , fotograf a psychiatr, ve dvacátých letech brněnský Devítisilák . Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně. Markalous se otázkou estetické výchovy začíná zabývat v roce 1909–1910, kdy se stal na kratší dobu učitelem na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1909 vydává první článek „Estetická výchova na školách obchodních“, následně v roce 1911 stať „O dětských hrách a hračkách“. V únoru 1915 narukoval do první světové války na balkánskou frontu. Roku 1916 dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1917 obhájil na FF UKF v Praze rigorózní práci: Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Podnikl řadu cest do Rakouska a Německa . Roku 1922 byl na ročním pobytu v Paříži a navštěvoval přednášky Viktora Basche a Charlese Lalo. Roku 1924 byl jmenován důstojníkem Académie des beaux-arts v Paříži. V let...

Jude Deveraux (91)

Jude Deveraux, vlastním jménem Jude Gilliam White, se narodila 20. září 1947 ve Fairdale, Kentucky, USA a má čtyři mladší bratry. Vystudovala obor umění na Murray State University. S psaním knih začala v roce 1976 pod pseudonymem Jude Deveraux a její první kniha byla publikována o rok později. Osobní život Jude by mohl dát námět na nejednu knihu - poprvé se vdala v roce 1967, ale manželství vydrželo jen čtyři roky. Po nějakém čase se vdala znovu a narodil se jí syn. Ani toto manželství nevydrželo a skončilo rovněž rozvodem a ještě k tomu její syn v pouhých osmi letech zemřel při motocyklové nehodě:- zas tak uchvatná není. Každopádně největší slávu Jude přinesla její sametová série Montgomeryovic bratrů.

Josef Lamka (86)

Josef Lamka byl český výtvarník, scenárista, režisér a animátor. Je znám hlavně jako tvůrce populárních animovaných seriálů pro děti jako O vodníku Česílkovi, Káťa a Škubánek, Matylda, Cvoček astronautem, O človíčkovi, Terezka v nesnázích, Flok a Flíček, Království květin, Putování za švestkovou vůní, Inspektor Fousek na stopě.

Jackie Collins (66)

Jackie Collins byla anglická spisovatelka. Napsala celkem 32 románů, přičemž všechny se objevily v seznamu bestsellerů dle New York Times. Jackie Collins se narodila 4. října 1937 v Londýně jako mladší sestra filmové herečky Joan Collinsové. Její matka byla tanečnice a otec agent filmových hvězd. Jackie studovala na škole Francis Holland School, ze které je v 15 letech vyloučili. Během tohoto období údajně měla poměr s tehdy devětadvacetiletým Marlonem Brandem. Později se Collinsová se svojí starší sestrou Joan přestěhovala do Hollywoodu. Její sestra se stala herečkou a ona se o to také v několika nízkorozpočtových filmech pokoušela, pak se ale rozhodla již herectví nevěnovat. Poprvé se vdala za obchodníka Wallace Austina, se kterým měla dceru Tracy a roku 1964 se s ním rozvedla. O rok později, roku 1965, se Collinsová provdala za milionáře Oscara Lermana, se kterým později měla dvě dcery; Tiffany a Rory. Lerman ale roku 1992 zemřel a Jackie se již nikdy neprovdala, pouze na konci života žila s přítelem Frankem Calcangninim. Jackie Collins zemřela 19. září 2015 v Beverly Hills na rakovinu prsu. Rakovina prsu jí byla diagnostikována již šest let před smrtí, ale ona se o tom médiím nezmiňovala. Sama její sestra Joana se o nemoci mladší sestry dozvěděla až dva týdny před Jackiinou smrtí. Roku 1968 se odhodlala publikovat svoji první knihu; Svět je plný ženatých mužů. Sama Collinsová přiznává, že hlavním prostředkem jejího zviditelnění byl právě její druhý manžel, americký milionář Oscar Lerman. Později vydala Collinsová román Hollywoodské manželky, který obsadil první místo v žebříčku bestsellerů New York Times. Právě tato kniha je jejím nejznámějším dílem. Knihy Collinsové byly především o milostných avantýrách, penězích a alkoholu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jackie Collins na anglické Wikipedii....

Helena Šmahelová (72)

Helena Šmahelová, provdaná Helena Trostová, byla česká spisovatelka a autorka rozhlasových her. Pocházela z východočeské mlynářské rodiny. Prožila poměrně rušné dětství a mládí. S rodiči pobývala na Moravě a později na Slovensku v Bratislavě, kde také zahájila své středoškolské studium na reálce. To však nedokončila, neboť se vrátila do Čech za nemocnou matkou do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů se odstěhovala k babičce do Chrudimi, v Jaroměři se vyučila knihkupkyní. Od roku 1931 pracovala jako úřednice v chrudimské nemocenské pojišťovně. Zde se seznámila s Jaromírem Johnem, se kterým později žila a pracovala od roku 1943. Od roku 1937 až do roku 1943 pracovala v nemocenské pojišťovně v Praze, od roku 1943 žila s Jaromírem Johnem ve Slatiňanech. Od roku 1946 bydlela v Olomouci, kde John získal místo profesora na Univerzitě Palackého. Na jeho popud si také po válce dokončila vzdělání, nejprve v roce 1948 maturitou a později studiem na Filosofické fakultě Palackého univerzity, kde v roce 1952 obhájila doktorát filosofie. V roce 1952 se provdala za docenta olomoucké univerzity Pavla Trosta. Od roku 1952 do roku 1956 pak pracovala jako psycholožka v brněnské protialkoholní léčebně. V roce 1956 se odstěhovala z Olomouce do Prahy a působila jakožto spisovatelka z povolání. Kromě toho také pečovala o dílo a literární odkaz svého přítele Jaromíra Johna. Helena Šmahelová byla sestřenicí českého filmaře Alexandra Hackenschmieda, přítelkyní spisovatele Jaromíra Johna a manželkou jazykovědce Pavla Trosta.

Marie Pujmanová (96)

Marie Pujmanová, rozená Hennerová, byla česká spisovatelka a novinářka, laureátka Státní ceny . Byl jí udělen titul národní umělkyně . Její otec Kamil Henner byl univerzitním profesorem církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Bratr, Kamil Henner mladší, se stal významným neurologem. Sestra Anna Hennerová se provdala za pražského dramatika Jana Bartoše a krátce na to roku 1920 tragicky zemřela. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích a 8. června 1912 se provdala za syna zdejšího zámožného advokáta a politika Augusta Zátky Vlastislava Zátku. Svatba se konala v Praze v kostele Panny Marie Sněžné. Manželství však nebylo šťastné a po jejím nervovém onemocnění skončilo rozvodem. Podruhé se roku 1919 provdala za Ferdinanda Pujmana, z manželství se narodili dva synové: přírodovědec Vojtěch Pujman a spisovatel Petr Pujman . Pujmanová se později myšlenkově rozešla s pravicovými intelektuály i s třídou, ze které pocházela, od 30. let 20. století se orientovala na levicovou politiku a věnovala se dělnické problematice. Několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. V letech 1937–1939 byla místopředsedkyní Společnosti přátel demokratického Španělska. Přispívala do Rudého práva , Literárních novin, Lidových novin, Tribuny, Českého slova, Přítomnosti atd. Po roce 1945 byla aktivní také v oblasti zestátněné české kinematografie. Působila jako členka Filmového uměleckého sboru a Filmové rady, kde se podílela na hodnocení a schvalování filmových projektů. V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek tehdejšího režimu. Dle tvrzení A. C. Nora např. spolupodepsala prohlášení, ve kterém souhlasila s popravou Milady Horákové a odsoudila ji. V denním tisku zveřejňovala svá mírová prohlášení, byla člen...

Thomas Mann (69)

Paul Thomas Mann byl německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Thomas Mann byl bratrem spisovatele Heinricha Manna a ekonoma Karla Viktora Manna . Se svou manželkou Katiou Mannovou měl šest dětí. Byli to tři synové, spisovatel Klaus Mann , historik a politolog Golo Mann a hudebník a literární vědec Michael Mann . Známými se stali i jeho tři dcery, herečka, kabaretiérka a spisovatelka Erika Mannová , spisovatelka Monika Mannová a ekoložka a spisovatelka Elisabeth Mannová-Borgeseová a také jeho vnuk, psycholog a spisovatel Fridolin Mann . Řada rodinných příslušníků byla pro něj vzorem pro postavy v některých jeho dílech. Narodil se v Lübecku v patricijské rodině obchodníka s obilím a lübeckého senátora Thomase Johanna Heinricha Manna. Matka, hudebně nadaná Julia da Silva Bruhns, pocházela z Brazílie z rodiny velkostatkáře německého původu. Po smrti senátora Thomase Manna roku 1891 a likvidaci rodinné firmy podle závěti zemřelého se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Zde působil jako volontér v pojišťovací společnosti, jeden rok pracoval v redakci satirického časopisu Simplicissimus, navštěvoval přednášky na univerzitě a v letech 1895–1898 pobýval v Itálii společně s bratrem Heinrichem. S vlastními literárními pokusy začal v roce 1893 a o rok později debutoval svou novelou Gefallen. První velké dílo, román Buddenbrookovi, vyšel v roce 1901. Kniha sklidila okamžitý úspěch a z Manna se stal téměř přes noc proslulý německý spisovatel. Roku 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl šest dětí , z nichž se výrazněji proslavily dvě: Klaus, který se rovněž stal spisovatelem, a Golo, jenž se věnoval historii. Skutečnost, že Thoma...

Maksim Gor‘kij (98)

Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu.

Jeffery Deaver (87)

Jeffery Deaver , je americký autor detektivních románů. Do češtiny jeho dílo překládají Jiří Kobělka, Zuzana Pernicová, Milada Suderová a Michal Švejda. Narodil se 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaverovou, která píše romány pro mládež. Svou první knihu, která se skládala z dvou kapitol, napsal když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem třiceti dvou románů a tří sbírek povídek. Proslul se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.

Vojtěch Steklač (68)

Vojtěch Steklač byl český spisovatel a překladatel. Po maturitě pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval sociologii a filozofii – absolvoval v roce 1970. Literární činnost zahájil již během studia na vysoké škole v 19 letech. V roce 1969 se stal redaktorem časopisu Ohníček a pak Pionýr. V časopise Pionýr pracoval deset let a brzy se stal jeho šéfredaktorem. V roce 1989 byl několik měsíců šéfredaktorem časopisu Filip a pak se stal dramaturgem Československé televize, jímž byl až do roku 1991. Od roku 1991 byl televizním scenáristou a spisovatelem z povolání. Pod pseudonymy Velký Pirát, Růžek a Kapr píše komiks kreslený Věrou Faltovou:

Viktor Dyk (107)

Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň. V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen . I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně. Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí , tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatý...

Alberto Moravia (39)

Alberto Moravia , vlastním jménem Alberto Píncherle, , byl italský spisovatel, novinář a literární kritik. Představitel italského neorealismu. Narodil se v Římě, roku 1916 se u něho projevila kostní tuberkulóza a poté se několik let léčil v několika sanatoriích v Alpách, proto vzdělání získal především od soukromých učitelů. Ve třicátých letech poměrně úspěšně bojoval s tehdejší fašistickou cenzurou. Jelikož pocházel z židovské rodiny, během druhé světové války téměř nemohl publikovat, byl na něj dokonce vydán zatykač, o kterém se včas dozvěděl, a tak se skrýval mezi dělníky. Jeho poválečná literatura a názory vedly ke sporům s církví. Katolická církev zařadila v roce 1952 jeho spisy na Index zakázaných knih. Od roku 1958 do roku 1970 poměrně hodně cestoval, navštívil Anglii, Francii, USA, Mexiko, Čínu, ve třicátých letech navštívil i SSSR. Přes své ne zcela běžné názory se stal v letech 1959–1962 předsedou Mezinárodního PEN klubu. Moravia se ve svých dílech zabýval úpadkem rodiny, motivy odcizení a krachem lidských vztahů. Jeho nejtypičtějším tématem je nuda a její vliv na člověka. Později se zabýval také antifašistickou tematikou. Postupem času se Moravia dostával stále více k sexuální tematice, na jeho díle je patrné ovlivnění neorealismem a surrealismem a S. Freudem, tento trend se projevoval už v předválečných dílech, ale plně toto téma rozvinul až na sklonku svého života. V těchto dílech se pro něho sex stal základním momentem lidského života, díla jsou proto eroticky velmi otevřená. Mnoho z jeho románů a povídek bylo zfilmováno.