Výpis všech autorů

Zdeněk Dytrych

18. prosince 1930 se v Praze narodil doc. MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc. Vyrůstal na Žižkově, jehož neopakovatelná atmosféra v období těsně před 2. světovou válkou mu byla průpravou pro další životní směřování. Maturoval v roce 1951. Na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze promoval v roce 1957. Již během studií absolvoval 4letou praxi na oddělení neuróz v Lobči. Po promoci působil rok v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích jako sekundární lékař, potom rok vyučoval na Filozofické fakultě UK v Praze a další rok působil jako sekundář v Psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích. Od 1. 1. 1961 působil v Psychiatrickém centru Praha nejprve jako vedoucí oddělení neuróz, později vedoucí laboratoře pro výzkum rodiny, dále jako vedoucí oddělení sociální psychiatrie a nakonec opět laboratoře pro výzkum rodiny. Atestaci z psychiatrie složil v roce 1960, kandidátem lékařských věd se stal v roce 1965. V lech 1990–1997 přednášel jako učitel na 3. lékařské fakultě UK. Byl členem České psychiatrické společnosti ČLS JEP, České demografické společnosti, členem výboru Komise pro odpovědné rodičovství Světové federace pro duševní zdraví a zástupcem této organizace pro střední a východní Evropu. Byl také konzultantem Oddělení pro plánované rodičovství WHO v Kodani. V průběhu své 40leté psychiatrické praxe se zabýval především psychogenními poruchami a biopsychosociálním výzkumem rodiny. Vždycky ho zajímaly různé rizikové populace a jevy na medicínském a sociálním rozhraní: pražská rozvodovost, porozvodová adaptace, problémové rodiny, rodiny a manželství vysokoškoláků, riziková mladá manželství, problémy rodin s dítětem, která má vrozenou vývojovou vadu, epidemiologie lehké mozkové dysfunkce, problémy nezletilých gravidních dívek, motivace žen ke třetímu a dalšímu těhotenství, psychické a sociální problémy žen žádajících o přerušení těhotenství nebo o sterilizaci. Ve spolupráci s WHO a Transnational Family Research Institute probíhá od konce 60. let rozsáhlá studi...

Wendy Darlenová

Petr Lander byl český výtvarník, skladatel, textař, spisovatel a překladatel. Studoval na Anglickém reálném gymnáziu v Praze, v septimě byl však zatčen a strávil více než rok ve vyšetřovací vazbě STB. Po dvouleté vojenské službě u PTP a maturitě na Výtvarné škole v Praze spolupracoval s nakladatelstvími jako knižní ilustrátor, jako kreslíř a grafik pracoval i pro krátký film. Patnáct let upravoval stránky Dikobrazu a publikoval v něm svůj kreslený humor. V sedmdesátých letech se věnoval hlavně volné grafice a navázal spolupráci s Pavlem Smetáčkem. Napsali a odvysílali spolu dva cykly rozhlasových pořadů „Setkání víceméně jazzová“ a „Proč právě takhle?“. Později se Lander uplatnil ve Smetáčkově Traditional Jazz Studiu jako autor textů i hudby. Po odchodu do důchodu v roce 1989 se věnoval překladům amerických autorů knížek pro mládež. Sám je autorem řady knih, vydaných pod pseudonymem Wendy Darlenová.

Vojtech Dangl

Vojtech Dangl byl slovenský historik, spoluzakladatel, přední představitel a popularizátor vojenských dějin na Slovensku. V rodných Šahách absolvoval základní a střední školu a po maturitě nastoupil na České vysoké učení technické v Praze, ale zakrátko přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval studium v oboru historie – filosofie. Následně v letech 1962–1968 působil jako odborný pracovník v Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici a po vojenské prezenční službě pracoval ve Slovenském ústavu památkové péče a ochrany přírody v Bratislavě . V letech 1970–2004 působil jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Bratislavě, kde v letech 1990–1994 zastával funkci zástupce náčelníka a v letech 1994–1999 ředitele odboru vojensko-historických výzkumů. V letech 1999–2004 působil jako předseda vědecké rady VHÚ. Roku 2004 odešel z VHÚ a ve své vědecko-výzkumné práci pokračoval v Historickém ústavu Slovenské akademie věd. Byl členem Slovenské historické společnosti, Slovensko-maďarské historické komise a Spolku slovenských spisovatelů. Zemřel 8. července 2018 a 12. července 2018 byl zpopelněn v krematoriu v Bratislavě. Dangl se vědecko-výzkumně i organizačně podílel na etablování vojenských dějin jako historické disciplíny na Slovensku. Stál u zakládání a konstituování VHÚ, který nadále slouží jako institucionální základna výzkumu vojenských dějin. Spoluzaložil a dlouhodobě vedl vědecký časopis Vojenská história vydávaný tímto ústavem. Systematicky zkoumal vojenské dějiny Slovenska. Je autorem 14 monografií a více než 50 studií a spoluautorem 10 kolektivních monografií a 11 encyklopedických děl. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vojtech Dangl na slovenské Wikipedii....

Václav Dvořák

Narozen 24. 2. 1976. Ing., autor odborných prací z oboru aplikované fyziky, numerických metod v mechanice tekutin a výzkumu ejektorů.

Václav Drška

Doc. PhDr. Václav Drška, Ph.D. je absolventem oboru český jazyk – dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době působí v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jeho publikační činnost je zaměřena k problematice vývoje raně středověkého státu a k sociálním a politickým proměnám středověké společnosti vrcholného středověku. Je autorem monografií Divisiones regni Francorum: královská moc a říšské elity franské říše do vzniku císařství , Dějiny Burgundska: nomen Burgundiae ve středověku a řady dalších odborných studií.

Tanja Dusy

Tanja Dusy je gastronomickou novinářkou na volné noze v Mnichově, ve své práci jde vždy s dobou a je opravdovou odbornicí na výživové trendy. Její recepty, které můžete nalézt už mnoho let v různých knihách, se vyznačují především kreati vitou a naprostou spolehlivostí.

Sylva Daníčková

Sylvie Daníčková, uměleckým jménem také Sylva Daníčková , je česká herečka, konferenciérka, redaktorka a překladatelka. Známa je například ze svého působení konferenciérky na světové výstavě Expo 58, kde uváděla pořady souboru Laterna magika . V českém filmu si zahrála několikrát, většinou se jednalo jen o drobnější či epizodní role, mezi její nejznámější role patří role slečny Barbory Jandové ve filmu Florenc 13.30 režiséra Josefa Macha z roku 1957. Jejím partnerem a přítelem od roku 1958 až do své smrti v roce 1969 byl český klavírista, malíř a hudební skladatel Jiří Šlitr .

Stephen R Donaldson

Stephen Reeder Donaldson se narodil v roce 1947 v Clevelandu a literárně debutoval Covenantovou trilogií . Od tří do šesnácti let žil v Indii, kde jeho otec, chirurg ortoped, provozoval rozsáhlou praxi mezi malomocnými – právě po vyslechnutí jedné otcovy promluvy na téma lepry si vytvořil postavu Thomase Covernanta jako hrdiny epické fantasy. V roce 1968 absolvoval střední školu v Ohiu, dva roky vykonával práce v nemocnici v rámci náhradní vojenské služby v Akronu a posléze navštevoval Kentskou státní universitu, kde dosáhl v roce 1971 titulu mistr svobodných umění v angličtině. Dnes žije v Albuquerque v Novém Mexiku.

Stefanie Dengler

Německá autorka učebnic němčiny, zaměřená na výuku cizinců.

Ruby Dixon

Petr Dorůžka

Petr Dorůžka je hudební publicista, syn Lubomíra Dorůžky. Po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole v Praze vystudoval obor zvuková technika na Elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze a poté do roku 1989 pracoval v oboru výpočetní techniky . Od roku 1968 se věnoval hudební publicistice, zaměřené na anglosaskou rockovou scénu. Spolupracoval s řadou hudebních časopisů., Mladý svět, Populár, Gramorevue, Kruh ). Připravoval texty pro licenčně vydávaná alba v Supraphonu , pořady pro pražské Divadlo Hudby a Československý rozhlas. Od roku 1988 připravuje pořad Hudba na pomezí . Po roce 1989 spolupracoval s vydavatelskou firmou Bonton jako producent. Organizoval také výjezdy českých umělců do Německa. Od 2002 externě přednáší o world music na katedře kulturní ekologie Fakulty humanitních studií University Karlovy a připravuje týdenní pořad Babillon pro kabelovou hudební TV Stanice O.

Peter Dragicevich

Novozélandský autor cestovních příruček a průvodců. Z knihy „Nový Zéland“ : Po téměř deseti letech práce pro různá vydavatelství uzavřel Peter životní kruh, když se vrátil do západního Auclandu, kde vyrůstal. Jakožto hlavní editor novin „Express“ strávil většinu devadesátých let psaním o místní umělecké, klubové a barové scéně. Vydávání novozélandských průvodců, na kterých se podílí pro Lonely Planet zůstává jeho nejoblíbenějším úkolem.

Pavla Dederová

Pedagožka, autorka studijních materiálů k maturitní zkoušce z českého jazyka a literatury.

Pavel Dvořák

Narozen 13. 5. 1937 v Praze, zemřel 21. 12. 2018. Slovenský historik, publicista, prozaik, autor populárně-naučných prací z dějin Slovenska.

Olga Drahotová

Absolvovala gymnázium v Pardubicích a obory dějiny umění a národopis na Filozofické fakultě UK v Praze v l. 1951–1956. Po kratším působením v Českém rozhlase a v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea v Praze pracovala od r. 1960 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, nejdříve při inventarizaci nezpracovaných sbírek, poté v odboru skla a keramiky jako odborný asistent, pak jako samostatný odborný pracovník a v l. 1990–1996 jako vedoucí odboru. I v důchodovém věku byla pak ve stavu muzea až do r. 2000. V l. Byla členkou AIHV – Mezinárodní asociace pro dějiny skla, Sklářské sekce ICOM, Sklářské sekce při České archeologické společnosti a České sklářské společnosti.

Monika Divišová

Narozena 1977. Bc., výživová poradkyně, práce o výživě a zdravém životního stylu.

Miguel Delibes

Miguel Delibes Setién byl španělský romanopisec a od roku 1975 člen Španělské královské akademie. Zprvu se živil jako sloupkař a novinář v deníku El Norte de Castilla, které později řídil, dokud se postupně nezačal věnovat v první řadě svým románům. Delibes byl velkým znalcem kastilského rurálního prostředí, jeho flóry a fauny, a také příznivcem lovu. Byl jedním z nejoceňovanějších španělských autorů doby po občanské válce ; množství jeho děl bylo zdramatizováno nebo sloužilo za předlohu filmovým projektům . V roce 1946 se oženil s Ángeles de Castro, se kterou měl sedm dětí. Od roku 1998 trpěl rakovinou, což mu znemožňovalo pokračovat v práci.

Max Dvořák

Max Dvořák byl historik umění působící ve Vídni, čelný představitel I. Vídeňské školy dějin umění. Max Dvořák se narodil 4. června 1874 na roudnickém zámku v rodině lobkowitzkého archiváře Maxe Dvořáka a jeho první ženy Hermíny Voglové. Přestože velmi brzy přišel o matku, jeho dětství bylo poměrně šťastné; na Maxe Dvořáka od mládí působil jeho otec, ve své době uznávaný historik, který mu poskytoval všestranný přehled a zejména také kultivované prostředí roudnického zámku, kde byl nadaný chlapec konfrontován s proslulou knížecí galerií i rozsáhlou knihovnou. Po obecné škole v Roudnici přešel na roudnické reálné gymnázium, kde začal psát verše a vedl studentský časopis; vysokoškolská studia zahájil v roce 1892 na české univerzitě v Praze, kde navštěvoval seminář historie; výběr oboru do značné míry předurčil fakt, že měl nastoupit na otcovo místo knížecího archiváře. Během studií v Praze byl žákem významných českých historiků té doby jako byl Jaroslav Goll, Antonín Rezek, Čeněk Zíbrt či Josef Emler. Na Maxe Dvořáka nejvíce zapůsobil Jaroslav Goll, u kterého pracoval v semináři na tématu Prvé poselství z Čech do Polska za Válek husitských; přestože vztah Golla a Dvořáka byl poněkud komplikovaný, Dvořák se k němu vždy hlásil jako ke svému učiteli; své dopisy Gollovi nikdy neopomněl podepsat slovy Váš vděčný žák. Gollovu přísnou objektivitu a kritické studium pramenů využíval Dvořák i ve svých pozdějších uměleckohistorických studiích, takže bývá řazen mezi příslušníky takzvané Gollovy školy. Na univerzitě se seznámil s jejími dalšími členy, budoucími historiky Josefem Pekařem, Bohumilem Navrátilem a zejména s Josefem Šustou; se Šustou pojilo Dvořáka celoživotní přátelství a jejich vydaná korespondence je jedním z nejvýznamnějších pramenů k Dvořákovu soukromému a profesnímu životu. Max Dvořák na sebe upozorňoval nejen schopnostmi a inteligencí, ale také elegantním a kultivovaným vystup...

Martin Dytrych

Narodil se v roce 1968. Mgr., pedagog, vyučuje matematiku, zástupce ředitele ZŠ Bratří Čapků v Úpici, publikace z oboru.

Martin Dejdar

Martin Dejdar je český herec, dabér, tanečník, zpěvák, komik, moderátor a filmový producent. V roce 1987 ukončil Martin Dejdar studium na pražské DAMU a nastoupil ke svému prvnímu divadelnímu angažmá do pražského klubového divadla Studio Ypsilon. V tomto dnes již legendárním souboru byli jeho kolegy například Jiří Lábus nebo Oldřich Kaiser a mnozí další. V roce 1993 získal svou první hlavní roli ve filmovém muzikálu Šakalí léta. Následovaly filmy Amerika a Učitel tance, za druhý jmenovaný obdržel v roce 1995 cenu Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. V roce 1999 měl premiéru film Panství, který Martin Dejdar koprodukoval a hrál v něm hlavní roli, jako producent se následně podílel také na filmu Eliška má ráda divočinu. Kromě filmů byl obsazen do hlavních rolí televizních seriálů Zdivočelá země, Konec velkých prázdnin nebo Poslední sezona. Především svůj komediální talent a pohotovost využil Martin Dejdar při práci moderátora zábavných televizních pořadů jako Šance, Ptákoviny, Na vlastní nebezpečí nebo Vaše velká premiéra. Pro televizi dabuje Barta Simpsona v kresleném seriálu Simpsonovi. V dabingu dále propůjčil hlas například i Jimu Carreymu. V roce 2006 založil společně s producentem Romanem Rounem hokejovou charitativní show HC Olymp. Od září 2008 do října 2011 jej diváci mohli pravidelně vídat na TV Nova v původním českém sitcomu Comeback, kde hrál Františka „Ozzáka“ Pacovského. Pro roky 2011 a 2012 se stal členem poroty 2. a 3. ročníku Československo má talent. V roce 2017 se stal soutěžícím v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. V následující sérii se stal hereckým koučem nových soutěžících. Od roku 2019 hraje mjr. Josefa Strouhala v seriálu Specialisté. V roce 2020 vytvořil internetový projekt „Přání pro tebe“ s cílem pomáhat hercům, hudebníkům, zpěvákům a dalším tvůrčím osobnostem překlenout výpadek příjmu způsobený omezeními provozu divadel a kulturních zařízení souvisejícími se snahou zabránit šíření...

Marie Domská

Narozena 22. 9. 1982 v Hulíně. Středoškolská učitelka angličtiny. Autorka sci-fi povídek a románu.

Lubomír Dobrý

Emeritní profesor PhDr. Lubomír Dobrý, CSc. , československý basketbalový trenér a pedagog. Od srpna roku 1953 až do konce února roku 2013, tedy téměř šedesát let působil na katedře sportovních her Institutu tělesné výchovy a sportu, který od roku 1965 nese název Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Dne 22. ledna 2014 byl jmenován emeritním profesorem. Jmenovací dekret mu předal děkan fakulty a předseda fakultní Vědecké rady docent Vladimír Süss. Univerzita Karlova tak ocenila celoživotní přínos profesora Lubomíra Dobrého ve vědecké práci i ve prospěch fakulty. Ve své činnosti propojil akademickou, pedagogickou a trenérskou činnost. V letech 1950 až 1957 byl trenérem Československé basketbalové reprezentace mužů na Mistrovství Evropy v basketbale mužů 1953 v Moskvě a žen na Mistrovství Evropy v basketbale žen 1950 v Budapešti, 1952 v Moskvě, 1956 v Praze, na Mistrovství světa v basketbalu žen 1957 v Rio de Janeiro, Brazílie. Byl asistentem trenéra Vladimíra Hegera na ME 1978 v Polsku a asistentem trenéra Pavla Petery na Mistrovství Evropy v basketbale mužů 1985 ve Stuttgartu a 1987 v Athénách. S basketbalovou reprezentací mužů získal stříbrnou medaili na ME 1985, byl čtvrtý na ME 1953 a osmý na ME 1987, s týmem žen získal celkem pět medailí, stříbrnou za druhé místo na ME 1952 v Moskvě a čtyři bronzové za třetí místa . Od roku 1961 byl předsedou trenérské rady sekce košíkové ÚV ČSTV. V československé basketbalové lize žen byl v roce 1951 trenérem družstva žen Slavia Žabovřesky Brno, které získalo titul mistra Československa, další dvě sezóny 1952 a 1953 v československé basketbalové lize mužů byl trenérem Slavia Pedagog Brno se kterým získal dva tituly mistra Československa. Poté odešel do Prahy a po dobu 10 sezón v letech 1954 až 1964 byl trenérem družstva žen Slavia VŠ Praha . Dalších sedm sezón v letech 1972 až 1979 byl trenér...

Lilian Darcy

Od té doby, co se Lilian před deseti lety provdala za Američana, dělí svůj čas rovnoměrně na dobu strávenou v Americe a ve své rodné Austrálii. Její děti mají svojí občanství. Ve svých příbězích se snaží vykreslit charakteristické rysy obou kultur. pro Silhouette Romance je nováčkem, ale napsala již přes třicet knih pro edici Medical romance nakladatelství Mills & Boon.

Léo Delibes

Léo Delibes vlastním jménem Clément Philibert Léo Delibes byl francouzský skladatel 19. století, přední osobnost hudebního romantismu. Delibes se narodil v roce 1836 jako syn listonoše. K hudbě měl blízko již od dětství, jelikož i jeho matka milovala hudbu, neboť byla dcerou operního pěvce. Delibesův otec však brzy zemřel a matka ho vychovávala se strýcem. Ti mu poskytli základní hudební vzdělání a dbali na to, aby se ze syna stal dobrý hudebník. Svou hudební dráhu započal v roce 1847, kdy začal navštěvovat pařížskou konzervatoř, kde studoval u Adolpha Adama. Později začal brát i lekce zpěvu a brzy se z něj mohl stát skvělý operní zpěvák či varhaník. Postupně pod vlivem učitele Adama začal skládat operety, pročež se stal v roce 1864 vedoucím sboru v pařížské Opeře. Mezi lety 1865-1871 byl též v kostele Saint-Pierre-de-Chaillot varhaníkem. V roce 1871 se ve věku 35 let oženil s Léontine Estelle Denainovou. Mezi jeho několik raných operet patří i Deux sous le charbon, kterou zkomponoval v roce 1856 pro divadlo Folies-Nouvelles. Ve spolupráci s Léonem Minkem zkomponoval balet La Source , dále balet Coppélia , po níž následoval balet Sylvia . Tyto balety setrvaly na baletních repertoárech dodnes. Delibes byl tedy v divadelních kruzích plně etablován a začal vynikat i několika svými operami. Mezi ně patří Le Roi l'a dit z roku 1873, vážnější Jean de Nivelle a konečně opera, s kterou velmi prorazil, jeho milovaná Lakmé z roku 1883 v populárním orientálním žánru té doby. Zde se tradice Gounodova a Bizetova projevuje ze své lepší stránky, plná barvy a melodie. Přibližně v této době začaly jeho opery působit na Delibesova oblíbence Čajkovského, který se s Delibesem setkal a složil mu úctu. To je poněkud obdivuhodné, když si uvědomíme, že Brahmse nazval „netalentovaným bastardem“. Později začal rovněž skládat úspěšnou a okouzlující scénickou hudbu k Hugově Le Roi s'amuse a několik...

Kateřina Dvořáková

Narozena 1974. Mgr., pedagožka, autorka učebnic a metodických materiálů pro výuku angličtiny, též sestavovatelka všeobecných testů.

Kateřina Dubská

PhDr. Kateřina Dubská je spoluzakladatelkou vydavatelství Computer Press a ERA, v letech 2006-2010 byla městskou zastupitelkou za Stranu zelených v Brně. Vystudovala Střední knihovnickou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci . Patřila k zakladatelům nakladatelství a vydavatelství Computer Press. Založila vydavatelství ERA, které se specializovalo na odbornou literaturu z oblasti architektury a stavitelství. Díky jejímu přispění vyšly publikace jako: Josip Plečnik, Nové městské prostory, Duch místa nebo Sídelní kaše. Iniciovala vznik časopisu ERA 21, který je uznávaným českým časopisem o architektuře. V roce 2000 založila Nadační fond Verda, který se zaměřuje na podporu nadaných romských studentů. Byla jednou z iniciátorek vzniku občanské koalice Nádraží v centru a referenda o poloze brněnského hlavního nádraží. Spoluzaložila občanské sdružení Brno, věc veřejná, které především díky výstavám Brněnský chodec iniciovalo veřejnou debatu ke stavu kvality a vzhledu brněnských veřejných prostor. V minulosti byla zastupitelkou v brněnské čtvrti Nový Lískovec, kde stále působí jako vedoucí redakční rady místního zpravodaje Lískáček. V krajských volbách v roce 2008 vedla kandidátku Strany zelených na Jižní Moravě. S výsledkem 3,6 % byla tato kandidatura neúspěšná. V současné době žije v Bílých Karpatech, věnuje se psaní knih a ekologickému zemědělství. V březnu 2013 vychází její první román Člověk Gabriel .

Kate Denton

Josef Dobrovský

Josef Dobrovský byl český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky. Svým mnohostranným dílem předznamenal i podnítil české národní obrození, třebaže sám k romantickým obrozencům nejen chronologicky, ale ani svým založením nepatřil. Byl nejvýznamnějším představitelem racionalistického osvícenství v českých zemích a k jeho největším zásluhám patří zavedení a soustavné uplatňování kritické metody ve vědeckém bádání bez ohledu na dopad jeho výsledků. Dobrovský byl jedním ze zakládajících členů Královské české společnosti nauk a společně s hrabětem Kašparem Šternberkem rovněž spoluzaložil Vlastenecké muzeum. Kromě klasických jazyků ovládal i hebrejštinu a některé další orientální jazyky, kterým se chtěl původně odborně věnovat, později postupně ovládl i všechny tehdy známé jazyky slovanské. Po Husovi a Komenském je právem pokládán za třetího Čecha světového významu. T. G. Masaryk jej označil za „prvního světového Čecha nové doby“. Dobrovského latinsky a německy psané dílo zahrnuje 363 již za jeho života publikovaných studií, monografií a kratších statí nebo recenzí a dalších 37 publikací, na kterých se podílel jako redaktor či editor. Jeho rozsáhlou vědeckou činnost lze rozdělit do několika základních oblastí, jimiž jsou historie, historiografie, biblistika, paleoslavistika, slovanská filologie a bohemistika. V českém kontextu jsou z Dobrovského spisů nejzásadnější: Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur a především jeho česká gramatika Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache . Dobrovský se ve své době pokusil rekonstruovat tzv. bratrský pravopis čili podobu češtiny v období jejího největšího rozkvětu v 16. a 17. století, neboť za nejklasičtější český text považoval kralický překlad Bible. Jazyk, jenž popsal ve své gramatice, je dodnes základem spisovné češtiny. Spisy, kterými ...

Jindra Dušek

Narozen 31. 7. 1931 ve Vysokém Mýtě, zemřel 31. 7. 2009 v Chocni. Prof., Ing., CSc., vysokoškolský učitel, biolog. Zajímal se o botaniku a entomologii, publikoval v tomto oboru i německy.

Jim DeFelice

Jim DeFelice se narodil v New Yorku. Je autorem techno-thrillerů Brother's Keepr a Havana Strike . Jim také napsal víc než tucet knih pro mladé lidi. Žije se svojí ženou a synem v Hudson Valley ve státě New York.

Jennifer Donnelly

Je americká spisovatelka narozená 16. srpna 1963 v Port Chesteru, ve státě New York. Studovala na University of Rochester obory anglickou literaturu a evropskou historii a absolvovala magna cum laude s vyznamenáním v anglické literatuře. Navštěvovala také Birkbeck College, University of London, v Anglii. Její opravdovým knižním debutem je román The Tea Rose z roku 2002, jenž u nás vyšel jako Čajová růže v roce 2004. Je to původně třídílná série na níž pracovala více jak 10 let. Jejím největším úspěchem je román Světlo severu, za který také získala nespočet ocenění a vyšel i u nás. Nyní u nás vychází např. její nejnovější počin čtyřdílná série Ohnivý vír. Momentálně žije v New Yorském Hudson Walley s jejím manželem Dougem a dcerou Daisy.

Jean Dutourd

Jean Gwenaël Dutourd byl francouzský novinář, kritik a prozaik. Jeho dílo zahrnuje na sedm desítek krátkých i rozsáhlých próz. Do češtiny byly přeloženy dvě knihy, Vejce pro Maršála a Hrůzy lásky. Narodil se v rodině zubního lékaře Francise Dutourda a Andrée Haasové. Ve svých dvaceti letech byl dva týdny vězněn po německé invazi do Francie za druhé světové války. Po šesti týdnech se mu podařilo utéci a vrátil se do Paříže. Studoval na Sorboně, studia zcela neuzavřel, nezískal osvědčení z psychologie. Na Sorboně se seznámil s filozofem Gastonem Bachelardem. V době studií, 22. května 1942, se oženil s Camille Lemercierovou, měli syna Frédérica a dceru Claru, která zemřela. Na začátku roku 1944 byl zatčen, utekl a podílel se na osvobození Paříže během Pařížského povstání. První knihu vydal v roce 1946. V letech 1963 – 1999 publikoval články ve francouzských novinách France-Soir. 14. července 1978 se stal terčem útoku, který zničil jeho byt v Paříži, nezpůsobil však žádné oběti na lidech. 30. listopadu 1978 byl zvolen do Francouzské akademie. Od roku 1987 do roku 2007 připravoval týdenní sloupky v Radio Courtoisie. 8. května 1989 byl zvolen do Académie nationale des Sciences, Belles-lettres et Arts de Bordeaux. V roce 1997 byl zvolen za člena Serbian Academy of Sciences and Arts, oddělení pro jazyk a literaturu. Spolupracoval s Philippem Bouvardem v programu francouzského radia na RTL Les Grosses Têtes, kde odpovídal od roku 2001 denně telefonicky na dvě otázky a účastnil se osobně vysílání jako čestný host. Svou účast ukončil v roce 2008. Do roku 2009 předsedal Sdružení na obranu francouzského jazyka. Dutourd zemřel 17. ledna 2011 ve věku 91 let. Jeho pohřeb se konal dne 21. ledna 2011 v kostele Saint-Germain-des-Prés v Paříži, pak na hřbitově hřbitově Montparnasse. Zúčastnil se jej také novinář Philippe Bouvard, spisovatelé Alain Decaux a Max Gallo, historička Helene Carrere d'Encausse, vydavatel Raphaël S...

Jaroslav Drobník

Narozen 20. 12. 1929 v Praze, zemřel 30. 8. 2012. Prof., RNDr., DrSc., biofyzik, propagátor biotechnologií a především geneticky modifikovaných organismů. Autor prací z oboru.

Jana Dorčáková

Kontrolní a metodická pracovnice České správy sociálního zabezpečení, práce z oboru důchodového pojištění.

Jan Dobiáš

Jan Dobiáš se narodil v roce 1975. Momentálně žije v Pardubicích a pracuje jako elektromontér. Počátky jeho literární kariéry se pojí s časopisy Ikarie a Dech draka. Nedlouho na to se rovněž zúčastnil soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera a jeho povídky se objevily v Drakobijcích II - IV. Své texty uspořádala do sbírky Po dračím ohni . Nedlouho poté se Jan Dobiáš pustil i do psaní románů. Na kontě má epickou fresku Modrá laguna čarodějů, rudý měsíc války a poetický příběh Až na kraj světa. Pro texty Jana Dobiáše je typická velká dávka vtipu a skládání poct velikánům fantastiky.

Jan Dlouhý

Autor disertační práce z oblasti strojírenství.

Ivan Dieška

Ivan Dieška byl československý horolezec, funkcionář, publicista a spisovatel, zasloužilý mistr sportu a držitel zlatého odznaku Iamesu, ve své době patřil mezi nejlepší slovenské horolezce a byl také nejvýznamnějším publicitou. Předseda trenérské rady čs. horolezeckého svazu, spoluzakladatel čs. skalních závodů, organizátor prvních středoevropských boulderingových závodů. Napsal horolezecké encyklopedie a vrcholné sportovní funkcionáře přesvědčil o významu horolezectví jako vrcholového sportu, čímž horolezci získali značnou finanční podporu. Jeho spolulezci byli např. jeho bratr Peter Dieška či Pavel Pochylý. 210 výstupů ve Vysokých Tatrách

František Dostál

František Dostál je český fotograf žijící v Praze. Ačkoliv patří mezi uznávané české fotografy, pravdou je, že focení po celý svůj život bral jako „pouhý“ koníček. Námětem jeho fotografií jsou především lidé pražských ulic. Narodil se v Praze. Studoval na průmyslové škole strojnické, kde se i poprvé seznámil s fotografií. Fotografovat začal o něco později, nikdy se však nestal fotografem z povolání. Téměř do svého důchodu pracoval jako konstruktér obráběcích strojů. Prvotní inspirací mu byla jeho rodná pražská čtvrť Vršovice. Zachycoval lidi v různých momentkách, zdánlivě obyčejných situacích. Jeho fotografie však nikdy obyčejné nebyly. Doslova propadl kouzlu pražských ulic. František Dostál je dobrým pozorovatelem svého okolí, dokonce i maličkosti a zdánlivě všední věci zachycoval způsobem, kterým se fotografie staly tak „nevšední“. Zmáčknutím spouště uměl vnést do fotografie určitou nadsázku a humor. Uměl zachytit okamžik, tak jako by uměl předvídat a věděl, že tento okamžik nastane. Jeho první snímek byl otištěn v polovině 60. let v týdeníku Květy a následovaly tisíce dalších.

Eva Dienerová

Slovenská učitelka, autorka hravých cvičebnic pro děti.

Edgar Dutka

Edgar Dutka je český vysokoškolský učitel, scenárista, režisér a spisovatel, který se stal v roce 2005 za román Slečno, ras přichází nositelem Státní ceny za literaturu. Edgar Dutka vyrůstal od sedmi do devíti let společně se svojí o pět let starší sestrou v dětském domově, protože jejich matka byla v období někdejšího československého komunistického režimu na šest let uvězněna za tzv. protistátní činnost. U Břeclavi byla spojkou převaděčů přes státní hranici.Z vězení matka se spoluvězeňkyní uprchla, přešla hranici a odjela do Austrálie. Se synem se setkala až po 20 letech v roce 1968. Dutka až do maturity vyrůstal v pěstounské rodině u sestřenice své matky. Po dvou letech na Vysoké škole chemické v Pardubicích ze studií zběhl. Po vojně dělal jeden rok číšníka, později odešel do Prahy, kde vystudoval FAMU. Je autorem scénářů divadelních her, českých televizních animovaných seriálů, mezi které náleží Béďa rošťák či Já Baryk.

Duran

Duran Duran je kultovní britská novovlnná skupina, která vznikla v Birminghamu v roce 1978. V 80. letech 20. století byla kapela vůdčí silou "druhé britské invaze" v USA, která byla hnána MTV. Jejich pověst byla vybudována na řadě hitových singlů a živých videoklipů, které měly ohlas u širokého světového publika. Původní sestavu tvořili Simon Le Bon , Nick Rhodes , John Taylor , Roger Taylor a Andy Taylor . Obrovského úspěchu dosáhli svým debutovým albem " Duran Duran " z roku 1981, na kterém se objevily hity jako "Girls on Film" a "Planet Earth". Jejich třetí album "Seven and the Ragged Tiger", vydané v roce 1983, obsahovalo hitové singly "The Reflex" a "New Moon on Monday". V průběhu let vydala skupina Duran Duran několik alb, udržela si věrnou fanouškovskou základnu a pokračovala v mezinárodních turné. Navzdory změnám v sestavě a posunům v trendech populární hudby zůstali relevantní, což dokazuje i jejich album "Future Past" z roku 2021, které ukazuje jejich schopnost vyvíjet se a zároveň zůstat věrní svému osobitému stylu. Během své kariéry prodali Duran Duran po celém světě více než 100 milionů desek, což z nich dělá jednu z nejprodávanějších kapel v historii. Získali také řadu ocenění, včetně dvou cen Grammy a dvou cen Brit Awards.

Demosthenes

Démosthenés , byl athénský politik, řečník a právník. Tento autor slavných filipik se narodil v zámožné athénské rodině roku 384 př. n. l. a zemřel v roce 322 př. n. l. V mládí, když mu bylo 7 let, ztratil svého otce, který vlastnil zbrojířskou dílnu. Otec tajně doufal, že jeho syn převezme rodinou živnost, ale Démosthenés si už jako mladík vzal do hlavy, že se stane slavným řečníkem, neboť toužil po popularitě: záviděl úspěšným vítězům procesů jejich věhlas, který si svými vystoupeními mezi lidmi získávali. Pro profesi řečníka scházelo Démosthenovi přirozené nadání, dokonce podle svědectví mírně šišlal a drmolil, takže o jeho zarputilých cvičeních se vyprávějí celé legendy. Říká se, že jeho první řeč skončila totálním fiaskem, kdy jako řečník musel odejít z řečniště. Není ostatně divu, Athény se staly centrem rétoriky a diváci byli značně zhýčkaní. Po této řeči prý spěchal domů, kdy jej cestou dohnal přítel a známý herec Satyrka. Ten mu v praxi ukázal, kde dělá chyby a Démosthenés se začal horlivě učit správně mluvit a vyslovovat. Zjistil, že mimika, tón hlasu a gestikulace jsou velice důležité pro přednesení řeči. Začal tvrdě pracovat na své kondici a projevu. Pilně studoval také literaturu, zvláště sloh Thukydida, naslouchal přednáškám Platóna, který byl pokládán za skvělého mistra slohu. Poté začal dělat vše, aby jeho hlas zesílil – přednášel za výstupu na horu nebo se snažil překřičet příboj. Aby dosáhl čisté výslovnosti, dával si do úst kaménky, a přesto se snažil mluvit čistě a hlasitě. Postupem času si Démosthenés získal pověst schopného řečníka a řada Athéňanů projevila zájem o jeho služby. Nejprve se zabýval soukromými procesy, postupem času se čím dál více věnoval politice. Kolem roku 350 př. n. l. pronesl první ze svých slavných filipik – řečí namířených proti králi Filippovi II. Makedonskému. Vladaře označil za úhlavního nepřítele a žádal, aby se athénská politika otočila proti němu. Nedostalo se mu v...

Dan Drápal

Dan Drápal je český evangelikální teolog a publicista. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem. V letech 1967–1972 vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Po vystudování nezískal státní souhlas v komunistickém Československu nutný pro výkon duchovenského povolání. Teprve v roce 1977 se stal vikářem sboru ČCE v Praze-Holešovicích. Ve volbách do Sněmovny v roce 2002 kandidoval jako nezávislý za Volbu pro budoucnost Od června 2007 byl předsedou KDU-ČSL na Praze 8. V roce 2009 z KDU-ČSL vystoupil a stal se šéfredaktorem časopisu Konzervativní listy. V roce 2013 kandidoval ve volbách do Sněmovny za KDU-ČSL v hlavním městě Praze z 16. místa jako člen KDU-ČSL, zvolen do Sněmovny nebyl. Na webu Nadačního fondu Generace 21, který v letech 2015 a 2016 usiloval o přesídlení 152 či 153 iráckých křesťanů do České republiky, je uveden jako první z 9 členů poradního sboru nadačního fondu, kteří byli iniciátory tohoto projektu pomoci uprchlíkům z Iráku a Sýrie. V rozhovoru pro iDnes.cz, zveřejněném 5. dubna 2016, připustil, že výtky vůči projektu jsou zčásti oprávněné a „něco se nepovedlo“. Problémy přičítá především odkázanosti na spolupracovníka Salmána Hasana, Iráčana žijícího dlouhodobě v Česku, který působil jako tlumočník a zprostředkovatel, i nedostatku zkušeností a etnickým odlišnostem mentality. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 kandidoval za KDU-ČSL v Praze.

Blahoslav Dokoupil

Literární historik a lexikograf Středoškolské vzdělání s maturitou získal 1968–71 na SVVŠ v Boskovicích; češtinu a angličtinu vystudoval na FF UJEP v Brně . Po vojenské službě nastoupil k studijnímu pobytu v brněnské pobočce Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Zde působil až do roku 2006, kdy odešel do invalidního důchodu. PhDr. 1979 na základě práce K typologii historického románu, CSc. 1985 na základě práce Český historický román 1945–1965. V letech 1999–2003 působil jako externí pedagog na FF MU. Přispíval do Brněnského večerníku, České literatury, Kmene, Rovnosti, Tvaru, Tvorby, Nových knih, Duhy aj. , je autorem mnoha doslovů ke knihám historické beletrie. Používal šifry bd, dok. Ve své literárněhistorické a kritické činnosti se Dokoupil orientoval na českou poválečnou literaturu, zvláště na systémovou klasifikaci a zmapování vývoje historického románu. V knižní prvotině Český historický román 1945–1965 chronologicky sleduje na bohatém faktografickém materiálu vymezeného období tvorbu předních i okrajových autorů; klade přitom důraz na specifičnost žánru, slučuje teoreticko-klasifikační východiska s ideovou a tematickou interpretací konkrétních děl. V publikaci Čas člověka, čas dějin, analyzující vývoj historického žánru do roku 1986, převažuje literárněkritický přístup. V devadesátých letech se Dokoupil soustředil na literárněhistorickou lexikografii: byl vedoucím redaktorem a hlavním autorem Slovníku českého románu 1945–1991, jeho následujícího, doplněného a rozšířeného vydání pod názvem Slovník české prózy 1945–1994, a zejména Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000. Rozsáhlá studie Česká historická próza 20. století, která sumarizuje výsledky Dokoupilova celoživotního bádání bez limitujícího vlivu komunistické ideologie, zůstává v rukopisu, podobně jako fragmenty různých dalších lexikografických a encyklopedic...

Antonín Dufek

Antonín Dufek byl český fotbalista. Odchovanec Slavie Praha, který v první československé lize během šesti sezón nastupoval na levém křídle za SK Slavia Praha, SK Prostějov a SK Kladno a vsítil celkem patnáct ligových branek. Byl členem kádru mistrovské Slavie v roce 1932/1933, jednou byl se Slavií druhý a dvakrát se umístil na třetím místě s Prostějovem . Účastník 65. derby pražských S v září 1931 ve finále Středočeského poháru, které proslulo tvrdostí a jehož dohrou byla žaloba za úmyslné ublížení na zdraví . Ve Středoevropském poháru nastoupil v letech 1936 a 1937 ve všech šesti utkáních SK Prostějov proti SK Admira Vídeň, Újpest FC a Grasshopper Club Curych a vstřelil dvě branky. Obě v červnu 1936 v památných zápasech proti rakouskému mistru Admiře Vídeň, za kterou nastupoval Josef Bican. První zápas vyhráli prostějovští ve Vídni senzačně 4:0 , ve vypjaté odvetě na Hané byl vyloučen jeden hráč domácích a pět hráčů hostí a domácí přes prohru 2:3 slavili postup do čtvrtfinále . Při populárnich zápasech mezi reprezentacemi žup reprezentoval Moravu. Kariéru zakončil v klubu ABC Braník, se kterým hrál druhou nejvyšší soutěž v Protektorátu Čechy a Morava. https://iffhs.de/history-mitropa-cup-4/

Alexander Dubček

Alexander Dubček byl československý politik slovenské národnosti, hlavní osobnost pražského jara 1968. Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček byl vyučený tesař, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Biškek v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné sovětské občanství. Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. Měl tři syny. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Absolvoval Vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal akademický titul doktora sociálně-politických věd . Protože z dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955–1958 studoval politické vědy, současně s Michailem Gorbačovem. Po roce 1989 mu byly uděleny čestné doktoráty řady světových univerzit, např. v Itálii, Španělsku či USA. Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustavení takzvané Kolderovy komise. Od roku 1962 zastával funkci vedoucíh...

Adam Drda

Adam Drda je český novinář a dokumentarista. V roce 1989 začal pracovat v tehdy ještě samizdatové revui Střední Evropa, kde jako redaktor působil do poloviny devadesátých let. Jeho články vycházely v Českém deníku a Lidových novinách, kde také vedl komentářové rubriky, později jako komentátor spolupracoval s Hospodářskými novinami, s Revolver Revue a s týdeníkem Respekt. V letech 1999 až 2005 byl analytikem domácí politiky a reportérem české redakce BBC. Od roku 2005 se věnuje především moderním čs. dějinám a tematice holocaustu, působí jako externí redaktor Českého rozhlasu, je jedním ze dvou tvůrců dokumentárního cyklu Příběhy 20. století . Spolupracuje též s Českou televizí jako scenárista, m.j. na dokumentárních cyklech Neznámí hrdinové a Příběhy 20. století. Jako autor a editor se od roku 2007 podílí na projektech neziskové organizace Člověk v tísni. V roce 2010 se zastal spisovatele Václava Mika, který rozpoutal v České republice doslova společenskou hysterii svým prohlášením, které poukazovalo na údajně rasistickou pasáž v knize Mikeš Josefa Lady. Drda publikuje především v Revolver Revue, pro kterou například v roce 2014 připravil jako editor spolu s Terezií Pokornou velký výbor z každodenních glos, komentářů a záznamů Události Bohumila Doležala. Kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera. V roce 2015 připravil pro RR/100 velký text Český dav, věnovaný tzv. kauze Kundera. Za svou práci získal Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2007.

Zeno Dostál

Zeno Dostál byl český spisovatel a režisér. Narodil se jako druhorozený syn konického advokáta, starosty, malíře a hudebníka JUDr. Mojmíra Dostála a Charloty, rozené Bock-Löwové. Oba rodiče byli za války vězněni v koncentračních táborech, synům poskytly dočasný asyl na venkově dvě z otcových sester. Rodiče přežili, ale krátce po návratu přišli při epidemii tyfu o staršího syna Igora. Zeno vystudoval klasické gymnázium v Prostějově, po neúspěšné přijímací zkoušce na Akademii výtvarných umění v Praze, začal studovat matematiku a výtvarnou výchovu na pražské Pedagogické fakultě. V důsledku otcova nového, tentokrát komunistického uvěznění, byl z kádrových důvodů ze studia vyloučen. V letech 1954–1956 absolvoval základní vojenskou službu ve východoslovenském Trebišově a poté vystřídal řadu dělnických profesí , byl skladníkem, obchodním zástupcem, truhlářem a od roku 1959 topičem a poté strojvůdcem parní lokomotivy v kladenských hutích. V letech 1960–1991 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov, kde se vypracoval od pomocného rekvizitáře, asistenta režie a pomocného režiséra k II. režisérovi. Spolupracoval s Otakarem Vávrou, Ladislavem Helgem, Jiřím Krejčíkem, Josefem Machem, Jaromilem Jirešem, Jurajem Herzem, Karlem Kachyňou. V roce 1969 se chystal debutovat jako režisér , z politických důvodů k tomu však nedošlo, k samostatné práci se dostal až v roce 1990 . Od roku 1961 publikoval příspěvky ve filmovém časopise Záběr , fejetony a povídky v Rudém právu, v Československém rozhlase, scenáristicky se prosadil v ostravské televizi . Do literatury vstoupil v roce 1981 triptychem Býk, Beran a Váhy, kterým zahájil cyklus inspirovaný znameními zvěrokruhu. V 90. letech se věnoval psaní, filmové režii a působil jako předseda Židovské obce v Pra...

Zdeněk Dráb

Narozen 1925 v Praze. Ing., CSc., docent, literatura z oboru automatizace a systémového inženýrství.

Wendy Dranfield

Britská spisovatelka, autorka kriminálních románů.

Waris Dirie

Waris Dirie je somálská modelka, spisovatelka, herečka a aktivistka za lidská práva. Waris Dirie se narodila v roce 1965 nomádské rodině v Somálsku. Ve třinácti letech utekla z domu, aby se vyhnula domluvenému sňatku se starším mužem. S pomocí své tety se z Mogadiše dostala až do Londýna, kde žila u bohatých příbuzných – somálského velvyslance, pro které pracovala. Po skončení jeho doby působnosti se Waris rozhodla zůstat v Londýně a nevrátit se s nimi do Somálska. V prvních měsících se Waris živila jako uklízečka v místním McDonaldu. Waris náhodou objevil fotograf Terence Donovan, který jí pomohl dostat se až na titulní stranu Pirelliho kalendáře. Tím odstartovala její modelingová kariéra. Úspěšně pak propagovala přední světové značky Chanel, Levi´s, L´Oréal nebo Revlon. V roce 1987 si Waris zahrála vedlejší roli v bondovském filmu Dech života. Předváděla také na molech v Londýně, Miláně, Paříži a New York City. Objevila se i v módních časopisech Elle, Glamour a Vogue. V roce 1995 o ní BBC natočilo dokumentární film Nomádka v New Yorku . Na vrcholu své kariéry, v roce 1997, v rozhovoru pro časopis Marie-Claire poprvé otevřeně promluvila o ženské obřízce, kterou v dětství prodělala. Tento rozhovor oblétl média po celém světě. V témže roce se Waris stala velvyslankyní Populačního fondu OSN , který bojuje proti praktikování ženské obřízky ve světě, a také navštívila svou matku v rodném Somálsku. Její první autobiografická kniha Květ pouště vyšla v roce 1998 a brzy se stala mezinárodním bestselerem. Waris později úspěšně vydala další knihy nazvané Svítání v poušti , Dopis mé matce a Děti pouště , která byla použita v evropské kampani namířené proti ženské obřízce.V roce 2009 byl na motivy její knihy Květ pouště natočen celovečerní film, ve kterém si hlavní roli zahrála etiopská supermodelka Liya Kebede. Film se zatím promítal ve 20 zemích světa vč...

Vladimír Denkstein

Vladimír Denkstein byl český historik umění, který se věnoval středověkému výtvarnému umění, ředitel Národního muzea v Praze. Po maturitě na Malostranském Jiráskově gymnáziu studoval v letech 1924-1928 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zeměpis, historii , později dějiny umění . Ve studiu pokračoval jako stipendista polské vlády ve Varšavě a v Krakově v letech 1928–1929. V letech 1930–1932 byl asistentem prof. Vojtěcha Birnbauma a promoval roku 1932 disertací o gotické cihlové architektuře v Čechách. Pracoval nejprve v Městském muzeu v Českých Budějovicích a s jeho ředitelem Františkem Matoušem vydal knihu Jihočeská gotika, která byla přeložena do několika jazyků. 1938-1939 byl suplujícím profesorem dějin umění na Fakultě architektury ČVUT, od r. 1940 pracoval v zemském archivu a Národní galerii. Dne 1. července roku 1940 nastoupil do národopisného oddělení Národního muzea, odkud jej Josef Opitz roku 1941 výměnou za dr. Františka Kršňáka převedl do oddělení historické archeologie. Koncem 2. světové války byl totálně nasazen do továrny. Hned roku 1945 vstoupil do KSČ. Od roku 1945 byl přednostou, od roku 1948 zastupujícím ředitelem, v letech 1956-1970 vedoucím oddělení historické archeologie a ředitelem Národního muzea. V letech 1971-1972 byl tajemníkem Střediska pro výuku muzeologie FF UK při NM v Praze. Ve 40. a 50. letech se věnoval vědeckému zpracování kamenosochařství období středověku ve sbírce Lapidária, tuto práci začal spolu s Janem Květem pod vedením Josefa Opitze, spolu se Zoroslavou Drobnou a Janou Kybalovou ji uzavřeli roku 1958 katalogem Lapidária. V letech 1948–1951 spolu se Z. Drobnou redigoval Časopis Národního muzea. Jako člen českého výboru Mezinárodní rady muzeí, předseda Svazu českých muzeí a politicky spolehlivý ředitel významné instituce měl v 50. a 60. letech dost příležitostí procestovat země západní i j...

Viktor Dackevič

Ruský autor přírodovědných publikací a fotograf.

Tanja Dusyová,

Sína Drahorádová-Lvová

Sína Lvová byla prozaička, autorka románů, redaktorka a překladatelka z japonštiny. Přeložila a publikovala celou řadu dětských pohádek z českého i exotického prostředí . Překládala romány a poezii z japonského a čínského prostředí. Zpracovávala cestopisné zápisky a cestovatelské deníky českého antropologa a misionáře P. Pavla Šebesty, které vycházely ve spoluatorství.

Simon Dresner

Autor prací z oblasti environmentalistiky.

Silke Demme

Německá autorka učebnic němčiny.

Shawna Delacorte

Sandra Dieckmann

Britská ilustrátorka a autorka knih pro děti.

Roman David

Narozen roku 1968. Politolog. Práce z politologie a práva.