961–1020 z 143864 Autoři
Josef Hons (24)
Ing. Josef Hons byl český vysokoškolský pedagog, spisovatel, básník, publicista. Narodil se v Kutné Hoře jako syn pekaře. Maturoval na reálném gymnasiu roku 1925 a odešel do Prahy, kde na Českém vysokém učení roku 1931 absolvoval obor stavba a údržba drah. Roku 1935 nastoupil k ČSD, složil zkoušky na výpravčího. ale pak se na odboru pro udržování dráhy v Praze věnoval své profesi. Již od počátku třicátých let přispíval do Volnosti a dalších periodik. Začátek protektorátu prožil Josef Hons jako dopravní referent na Generálním ředitelství stavby dálnic v Praze. v letech 1943–45 byl zaměstnancem Ředitelství drah v Praze. Toto šťastné profesní spojení a podpora ministerstva železnic mu dovolily v letech 1944 a 1945 strávit několik týdnů v rakouském Krumbachu, kde byl za války uložen vídeňský železniční archiv, a zde získal základy pro své díla. Po roce 1945 pracoval na ministerstvu dopravy , od roku 1957 až do odchodu do důchodu byl zprvu docentem, později profesorem na Vysoké školy železniční v Praze, po jejím přestěhování pak Vysoké školy dopravní v Žilině. Dále psal odborné články, skripta pro studenty, pohádky pro děti a knihy pro mládež. Za svou životní literární tvorbu oblasti historie techniky byl roku 1979 jmenován čestným členem Společnosti pro dějiny věd a techniky Čs. akademie věd.
Více od autora
Josef Holeček (34)
Josef Holeček byl český spisovatel s regionálním zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy. Dále působil jako překladatel a novinář. Narodil se v selské rodině Vojtěcha Holečka a Kateřiny Blahové ze Žďáru. Měl sedm sourozenců, kromě pěti, kteří se nedožili jednoho roku; čtyři vlastní: Annu , Vácslava , Jana a Františka Xavera redaktora v Chicagu a další tři, z druhého manželství otce s Eleonorou Blahovou sestrou Kateřiny: Marii Vaněrovou , Eleonoru Vaněrovou a Kateřinu řádovou sestru a učitelku. Josef si 16. 11. 1889 vzal za manželku Zdenku Zemanovou . Měli spolu tři děti: Jarolíma legionářského spisovatele, PhDr. Dariu Podlipskou překladatelku a PhDr. Jelenu Dolanskou-Heidenreichovou zpěvačku a pedagožku. Studovat začal v Písku, kde se spřátelil s Františkem Heritesem, dále v Českých Budějovicích a potom, jak sám napsal ve vzpomínkách, ho srdce táhlo do Tábora – na reálné gymnázium. V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ . Nejstarší táborský park dnes nese název Holečkovy sady. Od roku 1926 je v něm umístěn pomník Josefa Holečka. Přátelství navázané na táborském gymnáziu s Jihoslovany přivedlo Holečka k celoživotnímu zájmu o dějiny, literaturu a umění. Po studiích pracoval v Záhřebu jako vychovatel; od roku 1875 byl dopisovatelem Národních listů ve válce na Balkáně. Jeden čas sám vydával Slovanské listy. Pracoval v redakci Národních listů, překládal slovanský a finský folklor. Byl velkým zastáncem Slovanů, roku 1887 navštívil Rusko a v roce 1889 se dostal do Malé Asie a Cařihradu. Od roku 1895 až do své smrti žil na Smíchově (o...
Více od autora
Jiří Slíva (28)
Jiří Slíva je český výtvarník a básník, věnující se kreslenému humoru, litografii a knižní ilustraci. Kromě toho píše i verše pro děti a je autorem mnoha českých poštovních známek. V roce 1966 odešel z rodné Plzně do Prahy studovat VŠE. Po dokončení studia v roce 1971 už v Praze zůstal a nastoupil jako odborný pracovník Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. V roce 1979 se začal živit pouze kreslením, později také technice litografie. První písňové texty začal psát už během středoškolských studií, první kresby mu publikovala Mladá fronta v roce 1972. Od té doby mu byla věnována řada samostatných výstav v Česku i ve světě, vyšla mu řada samostatných knih a přes dvě desítky dalších ilustroval. Psal také verše pro dětský časopis Mateřídouška a jedna kniha veršů mu vyšla v roce 1987. Slívův kreslený humor je obvykle postaven na paradoxu – postavení jinak seriózních a běžných námětů do nečekaných kontrastů. Je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar, v jeho kapele Grafičanka hraje na kytaru.
Více od autora
Jiří Gruša (28)
Jiří Gruša byl český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. Od června 1997 do ledna 1998 zastával post ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve druhé Klausově vládě . V letech 2003 až 2009 byl prezidentem mezinárodního centra PEN klubu. Pro jednu ze svých knih použil pseudonym Samuel Lewis. Narodil se v Pardubicích. Jeho otec byl technickým úředníkem, který byl po válce nucen se přihlásit do dolu v rámci náboru pracující inteligence. Po absolvování středoškolského studia v Pardubicích byl Gruša, nyní pocházející z dělnické rodiny, přijat na Karlovu univerzitu, aniž by musel vstoupit do komunistické strany. Nejprve studoval český jazyk a historii, po roce přešel na Filozofickou fakultu studovat obory filozofie a historie. Během studia se u něho začal projevovat organizační talent, díky kterému působil na pozici redaktora v různých literárních časopisech. Svou poezii pravidelně zasílal do redakcí pražských novin, kde se jeho básně setkávaly vždy s odmítavou odpovědí redakcí pro intelektuální obsah a neplnění potřebných ideových předpokladů. Vysokou školu ukončil v roce 1962, kdy vyšla jeho básnická sbírka Torna. V tomto roce také nastoupil základní vojenskou službu. Dále se věnoval básnické tvorbě. V roce 1963 byla v pražských novinách zveřejněna část jeho práce, která byla vytržena z kontextu. V této práci byly zmíněna i osoba Fidela Castra. Díky tomu byl pozván do Dobříše, kde se setkal s celou řadou mladých spisovatelů. Zde vznikla myšlenka vzniku časopisu pro mladou literaturu, proto zorganizoval vše potřebné a ještě během jeho vojenské služby vznikl časopis Tvář, s odkazem na Františka Halase, jehož se stal redaktorem. Po měsíci působení v časopise Tvář, se objevil v tisku článek jeho přítele z Pardubic Vladimíra Medka, pojednávající o tom, že není správné, aby nevycházely starší básně bez stalinských ve...
Více od autora
Jan Halada (23)
Jan Halada je český historik, novinář, redaktor a spisovatel, autor knih literatury faktu. V letech 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor filozofie–historie. Na téže fakultě získal v roce 1971 titul PhDr. Po studiu začal pracovat jako redaktor nakladatelství Mladá fronta. V roce 1975 se stal vedoucím redakce společenskovědní literatury a od roku 1981 pak zástupcem šéfredaktora nebeletristického úseku nakladatelství. Zde působil až do roku 1988, kdy se stal šéfredaktorem Lidového nakladatelství. Od roku 1990 působí na katedry žurnalistiky nově vzniklé Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přednášel i na Filozofické fakultě UK, VŠE, ČVUT, Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, aj. V roce 1990 získal na FF UK vědeckou hodnost kandidáta věd . V roce 1996 byl jmenován docentem. Je autorem či spoluautorem asi čtyřiceti knih, mnoha článků a statí v četných periodikách. Je předsedou literární soutěže Cena Miroslava Ivanova za literaturu faktu. V roce 2012 obdržel Cenu M. Ivanova za celoživotní dílo a v roce 2013 obdržel slovenskou Cenu V. Zamarovského za literaturu faktu.
Více od autora
Ivo Pejčoch (39)
Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:
Více od autora
Howard Fast (33)
Howard Melvin Fast byl americký spisovatel, scenárista a publicista. Narodil se v chudé židovské rodině . Od dětství cestoval po Americe a živil se různými nekvalifikovanými profesemi, v osmnácti letech vydal svůj první román Two Valleys a stal se profesionálním spisovatelem. Věnoval se především námětům z americké historie: napsal životopis Thomase Paina nebo knihu Freedom Road, v niž se zabýval osudy černých otroků osvobozených po občanské válce. Psal také komerční literaturu pod pseudonymy E. V. Cunningham a Walter Ericson. Za druhé světové války pracoval pro Office of War Information. V roce 1943 vstoupil do Komunistické strany Spojených států amerických a psal pro její noviny Daily Worker. V roce 1950 byl vyšetřován Výborem pro neamerickou činnost a když odmítl vypovídat, byl odsouzen k tříměsíčnímu vězení. Velká nakladatelství s ním přestala spolupracovat, založil proto v roce 1952 vlastní firmu Blue Heron Press, kde vydal svůj nejúspěšnější román Spartakus. V roce 1952 neúspěšně kandidoval do Kongresu za American Labor Party. Byla mu udělena Stalinova cena míru. Ve druhé polovině 50. let se od komunismu odklonil, což vysvětlil rozčarováním z odhalení Stalinových zločinů a ze sovětské intervence v Maďarsku. Poté, co byl v roce 1960 zrušen zákaz působení komunistů v americkém filmovém průmyslu, odešel Fast do Hollywoodu a stal se scenáristou. Podle jeho námětů vznikly filmy Spartakus, Podzim Čejenů, Man In the Middle, Přelud, Jednadvacet hodin v Mnichově, The Immigrants a Dubnové ráno a seriály The Lives of Benjamin Franklin a How the West Was Won. Svůj život popsal v autobiografii Being Red . Spisovatelem se stal i jeho syn Jonathan Fast.
Více od autora
Franz Schubert (36)
Franz Schubert byl rakouský hudební skladatel, který významně ovlivnil raně romantickou hudební éru. Narodil se 31. ledna 1797 ve Vídni a navzdory krátkému životu byl plodný - zemřel 19. listopadu 1828 ve věku 31 let. Schubertovo dílo zahrnuje více než 600 světských vokálních skladeb , sedm kompletních symfonií, duchovní hudbu, opery, příležitostnou hudbu a velké množství komorní a klavírní hudby. Jeho Symfonie č. 8 h moll, známá jako "Nedokončená symfonie", je jednou z jeho nejslavnějších skladeb, ačkoli ji zanechal dokončenou pouze ve dvou větách.
Více od autora
František Bartoš (30)
Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: filologa F. Miklošiče a moravského historika a jazykovědce A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské , Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk , čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění . Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů ...
Více od autora
Eliška Horelová (27)
Eliška Horelová, rozená Nováková byla česká prozaička věnující se literatuře pro mládež. Absolvovala učitelský ústav a učila na školách. Studovala filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze a v roce 1952 zde získala doktorát. Později na této škole také vyučovala. Od poloviny 50. let publikovala v novinách a časopisech. Skutečným literárním počinem v oblasti literatury pro mládež se stala její historická románová trilogie Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa. Děj se odehrává těsně před druhou světovou válkou. Podobně je tomu v knize Kluci ze zabraného, věnované událostem let 1942 na Neveklovsku, nebo v románě Čas ohně, čas šeříků, v němž zachytila vzrušené dění posledních dnů války v Českých Budějovicích. V knihách ze života současných dětí uplatňovala znalost psychologie dětského myšlení, s úsměvem a ironií líčila trápení svých hrdinů a hrdinek.
Více od autora
Antonín Zápotocký (34)
Antonín Zápotocký byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953. Byl synem Ladislava Zápotockého , krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil v...
Více od autora
Aleš Palán (34)
Aleš Palán je novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice Vedl kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a Vysoké škole kreativní komunikace. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu, jeho rozhovory s Vítem Tajovským, bratry Reynkovými a s Ludvíkem Armbrusterem obsadily první místo v anketě Dobrá kniha Katolického týdeníku. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. Jeho zatím poslední spis Jako v nebi, jenže jinak: nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, obsahující rozhovory se solitéry z celé republiky, vyšel koncem roku 2019. Od února 2018 do března 2019 byl ředitelem nakladatelství Kalich. Nyní na volné noze.
Více od autora
Zuzana Maléřová (24)
Zuzana Maléřová je česká spisovatelka a publicistka. Od roku 1990 do roku 1997 pracovala jako tisková mluvčí činohry Národního divadla, na svých projektech spolupracuje s Českou televizí obyčejné životy natočila 11 dokumentárních filmů např. o Stanislavu Zindulkovi, Lubomírovi Kostelkovi, Martě Kubišové či Marii Drahokoupilové) a Českým rozhlasem , je stálou spolupracovnicí časopisu Xantypa. Součástí její knihy Kolemjdoucí je rozsáhlý cyklus deseti audio kazet a CD s podtitulem Hovory o životě s herci českého divadla. Od roku 2003 do roku 2007 měla svůj autorský pořad v Divadle Viola Praha, na jehož základě vznikly její dvě výpravné knihy. Od května roku 2008 vystupovala v představení Národního divadla uváděného na scéně Divadla Kolowrat Barevný život - benefice Blanky Bohdanové. Dlouhodobě spolupracuje s FK Dukla Praha . Za svou knižní prvotinu Život je kulatý získala Cenu literárního fondu. Manželem Zuzany Maléřové je fotograf Vlado Bohdan - syn herečky Blanky Bohdanové, který je spoluautorem řady jejích knih. Jejich dcera Alžběta Bohdanová je zpěvačka a herečka, mladší syn Jeroným Bohdan studuje výtvarnou školu a ilustroval knihu O květině. Dosud napsala 21 knižních titulů. Webové stránky Zuzany Maléřové
Více od autora
Vladimír Barta (49)
Pochádza z Banskej Štiavnice . Vysokoškolské štúdiá absolvoval v Nitre a postgraduálne absolvoval štúdium žurnalistiky na UK Bratislave. Žije a tvorí v Banskej Bystrici. Fotografickej tvorbe sa venuje už štvrté desaťročie. Je zakladateľom a predsedom novinárskeho Klubu fotopublicistov. Ešte počas redaktorskej práce v Československom a neskôr v Slovenskom rozhlase spolupracoval, ako autor fotografií a publicista, s rôznymi slovenskými i zahraničnými periodikami. Neskôr jeho tvorivá činnosť smerovala najmä ku knižnej tvorbe. Jeho meno sa objavuje v tiráži 109 slovenských a českých publikácií. Po revolúcii v roku 1990 zakladá vydavateľstvo reprezentačných obrazových kníh a fotoagentúru - AB ART press. Vlastným nákladom od r. 1990 do 1. 1. 2008 vydal 62 obrazových kníh o Slovensku a 8 sprievodcov. Niektoré publikácie boli ocenené a prezentovali Slovenskú republiku na medzinárodných výstavách. Medzi najkrajšie knihy Vladimíra Bártu patria: Krajina môjho srdca, Hory moje hory, Slovensko v treťom tisícročí, Slovensko v Európe, Slovenské hrady, Nad Slovenskom, Tatry čarovné. Počas svojej doterajšej tvorby na verejnosti sa prezentoval vyše 30 autorskými výstavami, na Slovensku i v zahraničí. S fotoaparátom prešiel mnoho krajín. Doménou v jeho tvorbe však naďalej zostáva Slovensko a jeho krásy.
Více od autora
Viktor Fischl (25)
Viktor Fischl , hebrejským jménem Avigdor Dagan, , byl český, židovský a izraelský básník, prozaik, překladatel a publicista. Viktor Fischl se narodil 30. června 1912 v Hradci Králové, kam se jeho rodiče přistěhovali z moravsko-slovenského pomezí. Otec Mořic Fischl byl knihvedoucí, matka Frieda byla rozená Ehrensteinová, oba příslušeli do Uher. Po maturitě na gymnáziu vystudoval sociologii a práva na Karlově univerzitě v Praze. Po studiích od roku 1933 pracoval jako novinář na volné noze, přispíval do Českého rozhlasu, byl redaktorem sionistického týdeníku Židovské zprávy a parlamentním sekretářem menšinové Židovské strany, začal se zajímat o literaturu, psal své první básně, vydané v sbírkách Člověk na mezi, Jaro, Kniha nocí a Hebrejské melodie. V roce 1938 stihl promovat na doktora práv a oženit se se Stellou Bergerovou. Fischl dobře sledoval, co se s Židy provádělo ve 30. letech v Německu, nejistotu vystřídalo rozčarování z Mnichova a vztek, proto hned v roce 1939 emigroval s ženou a dětmi do Londýna, kde začal pracovat pro zahraniční odboj. V Benešově exilové vládě zajišťoval komunikaci s britským parlamentem a řídil propagaci československé kultury. Do začátku září, než vypukla válka, zachránil z protektorátu asi dvě stě lidí, kterým v Londýně opatřil britská víza a zajistil pro ně v Anglii přijetí. V dubnu 1939 byl v Londýně představen Janu Masarykovi, který ho už předtím znal z jeho básní. Když Benešova exilová vláda přesídlila po obsazení Francie v roce 1940 z Paříže do Londýna, nabídl mu Masaryk, jenž byl nově jmenován ministrem zahraničí, místo na svém úřadě. Tak se začalo rozvíjet přátelství, které trvalo až do Masarykovy smrti v roce 1948. Až do konce války pak Fischl pracoval jako vedoucí oddělení pro kulturní propagandu v informačním odboru čs. exilového ministerstva zahraničí a jako styčný úředník mezi čs. vládou v exilu a čs. výborem anglického parlamentu. Působil také jako ...
Více od autora
Shannon Drake (29)
Heather Graham Pozzessereová je americká spisovatelka píšící historické romány, jejichž hlavním námětem je láska. Psala také pod svým rodným jménem Heather Graham, v současnosti je známější pod pseudonymem Shannon Drake. Spisovatelka se narodila 15. března 1953 v Miami-Dade County na Floridě . Na střední škole se seznámila s Hersheym Dennisem Pozzesserem, za kterého se po absolutoriu střední školy provdala. Později vystudovala obor divadelní umění na University of South Florida. Nejdříve se pohybovala v divadelním prostředí, později ji tato práce přestala naplňovat, a proto začala být literárně činná, nejdříve psala hororové příběhy a poté romance. V roce 1982 prodala svoji první novelu s názvem When Next We Love. V současnosti žije se svými pěti dětmi a manželem na Floridě.
Více od autora
Petr Skarlant (23)
Petr Skarlant byl český básník, spisovatel, dramatik a překladatel. Petr Skarlant se vyučil chemikem . Poté pracoval v několika dělnických profesích. Roku 1959 se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako knihovník a vystudoval knihovnickou školu, poté studoval filosofickou fakultu. V roce 1968 byl jedním ze zakládající členů KANu. Roku 1969 se stal spisovatelem z povolání, roku 1971 nastoupil na místo redaktora poezie, kde pracoval až do r. 1974. Poté byl opět spisovatelem na „volné noze“ a to až do roku 1988, kdy opět pracoval jako redaktor poezie. Od roku 1990 se živil jako spisovatel. Při vzniku ODS se stal jejím členem, ale později vystoupil. Byl členem PEN klubu a Obce spisovatelů. Roku 2001 obdržel od EU cenu za literaturu. Ve svém díle se zabývá milostnou tematikou. Cyklus Věku slasti: Milostné dějiny české buržoazie, rodinná sága rodiny Skotáků vyprávějící osudy členů této rodiny od 40. let do konce 20. století.
Více od autora
Petr Novák (27)
Petr Novák byl český rockový hudebník a písničkář, který se proslavil v 60. a 70. letech 20. století. Narodil se 6. září 1945 v Praze a proslavil se svými soft rockovými baladami a popovými hity. Novák byl zpěvákem skupiny George and Beatovens, kterou založil v polovině 60. let. Skupina sklidila úspěch s řadou hitů a přispěla k rozkvětu tehdejší československé hudební scény.
Více od autora
Peter Wohlleben (30)
Peter Wohlleben je německý lesník a autor knih o přírodě. Vystudoval lesní inženýrství na vysoké lesnické škole v Rottenburgu. Od roku 1994 pracoval jako úředník zemské lesní správy. V roce 2006 se stal správcem lesního revíru Hümmel. Při své práci se snažil o ekologicky šetrné hospodaření bez použití těžké techniky a pesticidů. V roce 2016 opustil ze zdravotních důvodů práci lesního správce.
Více od autora
Miroslav Bouchner (21)
Narodil se 16. prosince 1926 v Pohranicích na Slovensku, odkud se záhy s rodiči přestěhoval do Říčan. Po maturitě na gymnáziu v Praze absolvoval v r. 1951 Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. První zaměstnání získal ve Státním zdravotním ústavu v Praze, odkud po jednom roce odešel do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze - Ruzyni, kde pracoval šest let. Od r. 1959 až do odchodu do důchodu v r. 1990 působil ve VÚLHM. Tam se nejprve věnoval biologii koroptve polní, později biologické ochraně snůšek pernaté zvěře. Zmapoval oblasti výskytu tetřeva a tetřívka a zabýval se zaváděním bělokura rousného. Později se zaměřil na výzkum vodní pernaté zvěře, zejména na kachny a na využití umělých hnízd. S Klubem sokolníků spolupracoval na umělém odchovu loveckých dravců. Po celý život byl aktivním členem České společnosti ornitologické. Byl autorem více než 50 vědeckých a 120 odborných prací, množství populárních článků a několika knih. Myslivecké praxi byly věnovány jeho metodické příručky Divoká kachna - myslivecká péče a způsoby lovu a Umělá hnízdiště pro kachny. Nejobsáhlejší jsou jeho knihy Poznáme je podle stop, vydaná také v cizině, a Stopy zvěře, jimiž obohatil naši odbornou literaturu.
Více od autora
Ludvík Kundera (32)
Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...
Více od autora
Ladislav Dvorský (22)
Ladislav Dvorský byl český spisovatel, autor knih pro děti a mládež, básník, prozaik, dramatik, publicista, jazykovědec a překladatel.
Více od autora
L. Ron Hubbard (38)
Lafayette Ronald Hubbard byl americký spisovatel, zakladatel dianetiky a scientologie. Mimo obrovského množství scientologické literatury napsal také mnoho dobrodružných a vědeckofantastických děl. Ty zpočátku publikoval v různých pulpových magazínech, čímž se zařadil mezi autory tzv. Zlatého věku science fiction. Narodil se v Tildenu v Nebrasce v rodině armádního důstojníka a feministické vysokoškolské pedagožky. V mládí hodně cestoval . V roce 1930 se zapsal na studium stavebnictví na George Washington University ve Washingtonu. Zapsal se také např. do jednoho z prvních kursů jaderné fyziky , nicméně oproti svým tvrzením neprospěl. Universitu nedokončil, opustil ji v roce 1931. Živil se pak jako pilot a spisovatel, jako letec se zúčastnil různých expedic. V roce 1933 si vzal svou první ženu, spisovatelku Margaret Grubbovou, s níž měl dvě děti. Krátce sloužil u United States Marine Corps a za druhé světové války sloužil u United States Navy. Hubbard psal pro různé literární časopisy vědeckofantastické, fantastické, detektivní, westernové a dobrodružné prózy, a to povídky, romány a jeden scénář. Používal řadu pseudonymů, byl velmi známým autorem. V roce 1950 publikoval knihu Dianetika, moderní věda o duševním zdraví , v níž popsal vlastní psychologickou teorii, nazývanou dianetika. Tato kniha se přes odmítnutí odborné veřejnosti široce rozšířila a stala se bestsellerem, jen za rok po vydání se prodalo 150 000 výtisků. Registroval také spolek Hubbard Dianetic Research Foundation . V roce 1952 rozšířil Hubbard dianetiku o „užitou náboženskou filosofii“, kterou nazval scientologie. V témže roce si také vzal svou poslední manželku, Mary Sue Whippovou. Až do konce života pak stál v čele scientologické církve. ...
Více od autora
Karel Hais (32)
Karel Hais byl český anglista, tvůrce televizního kurzu angličtiny, učebnic a slovníků.
Více od autora
Josef Hanzlík (25)
Josef Hanzlík byl český básník a autor knih pro děti. Věnoval se také překládání děl jugoslávských a amerických básníků a byl spoluautorem několika scénářů . Josef Hanzlík se narodil v Neratovicích, nejranější dětství však prožil v Táboře a od roku 1946 pobýval v Nejdku u Karlových Varů. V roce 1963 vystudoval psychologii na Filozofické fakultě v Praze. V letech 1964 až 1969 byl redaktorem měsíčníku Plamen. Pak změnil zaměstnání, ve Filmovém studiu na Barrandově se stal členem tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež. První básně publikoval roku 1959 v časopise Kultura. Začal básnickými sbírkami, pak i tvorbou pro děti. Napsal také řadu povídek, z nichž několik nese prvky do science fiction. Věnoval se též filmové a televizní tvorbě, zvláště pohádkové. Od roku 1991 se věnoval již pouze literatuře a překladatelství. Jeho věhlas však upadal a dožil téměř v zapomnění. Hanzlíkova pohřbu se účastnily přibližně jen tři desítky lidí. Hanzlík byl vedle Ivana Wernische a Antonína Brouska jedním z nejvýraznějších představitelů generace mladých básníků 60. let, kteří na sebe upozornili poezií v almanachu Mladé víno. Tito básníci nevytvořili homogenní, programově ucelený celek, jejich dílo bylo zprvu spíše nevyhraněné, mnohdy eklektické. Patrná je však jejich reakce na básníky starší generace. Zatímco jejich poezie byla jakousi antitezí díla básníků všedního dne , mnohou inspiraci nacházeli třeba v poezii Oldřicha Mikuláška. Hanzlíkovo dílo je silně emotivní, protknuté fantaskními a pohádkovými motivy. Mnohdy popisuje boj polarit dobra a zla. Hanzlíkovy básně jsou typické jakousi dobrotivostí nejbližšího okolí uprostřed mnohdy nevyzpytatelného a potenciálně ubližujícího okolního světa, pocitem jistoty v bezpečném mikrokosmu uprostřed nebezpečného makrokosmu. Taková motivika je nejsilnější...
Více od autora
Jiří Pernes (28)
Jiří Pernes je moravský historik, politika v květnu až dubnu 2010 též ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. a v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích , v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Dne 12. května 2010 byl pro podezření z plagiátorství Radou ústavu z pozice ředitele ke dni 13. května 2010 odvolán. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkéh...
Více od autora
Jaromíra Hüttlová (27)
Narozena 11. 11. 1893 v Táboře, zemřela 21. 10. 1964 v Praze. Středoškolská profesorka, autorka dívčích románů, populáně naučných prací a jazykových učebnic, překladatelka z francouzštiny a němčiny. Při psaní beletrie používala pseudonymy.
Více od autora
Jackie Merritt (31)
Jackie pevně věří tomu, že každý, kdo ovládá gramatiku, může napsat knihu. Stačí chtít a mít do toho chuť. Dokazuje to na svém vlastním příkladu. Po léta pracovala jako účetní a napsala stovky a stovky obchodních dopisů, nikdy ale ani jediné slůvko z jakéhokoliv příběhu. V roce 1987 se rozhodla, že to zkusí, a o rok později jí vyšla první kniha. Jackie žije s manželem na americkém jihozápadě. Kromě rodiny jsou její největší radostí knihy; ráda je píše, ráda je i čte. Když právě nepíše ani si neužívá četby, ráda amatérsky maluje a hraje na klavír. V češtině zatím Jackii vyšlo pětadvacet knih
Více od autora
Ivanka Devátá (30)
Ivanka Devátá je česká herečka a spisovatelka. Jejím otcem byl hudební skladatel a dirigent Antonín Devátý narozený ve Skutči 12. června 1903, maminkou dcera významného skutečského továrníka. Dětství strávila v Brně, po maturitě na plzeňském gymnáziu absolvovala studium herectví na DAMU a nastoupila do angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. Na své mateřské scéně ztvárnila řadu divadelních rolí domácího i klasického světového repertoáru, zpočátku dívčích, později charakterních i komediálních ženských postav překypujících temperamentem, výřečností a rázností. Její herecké umění využil rozhlas, film a televize, v roce 2012 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Po odchodu z divadla zahájila svou úspěšnou literární kariéru, do roku 2013 publikovala v několika vydáních 13 prozaických knih, čerpajících většinou z vlastních životních zážitků a divadelní praxe. Její povídky a fejetony nacházejí uplatnění v tisku i rozhlase. Ivanka Devátá je bývalá manželka herce a malíře Miloše Hlavici a herce Josefa Vinkláře, matka Marka Hlavici a Adama Vinkláře.
Více od autora
Ivan Skála (34)
Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, , byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického, konzervativního směru české kultury v období normalizace. Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce se stal redaktorem Rudého práva . Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!. V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát. Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Če...
Více od autora
Helena Zmatlíková (33)
Helena Zmatlíková rozená Wehrbergerová byla česká malířka a ilustrátorka. Ilustrovala přibližně 250 knížek, hlavně pro děti. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila ve škole volné a užitné grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis . Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur. Za své dílo získala řadu ocenění za nejkrásnější knížku. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958. Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy a dětských knížek od Eduarda Petišky. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na večerníčku Domeček u tří koťátek. Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě. Jejím synovcem je právník a politik Pavel Rychetský. Její syn Ivan Zmatlík byl ženatý s herečkou Kateřinou Macháčkovou, se kterou má dceru Helenu. Místem jejího posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov v Praze.
Více od autora
Helena Růžičková (22)
Helena Růžičková, narozená jako Helena Málková , byla populární česká herečka. Původně vystudovaná zubní laborantka. Od dětství se pohybovala kolem divadla, např. v dětském baletu Národního divadla. Přes choreografku a jevištní techničku se nakonec dostala k divadelnímu herectví. Při zkouškách na DAMU, kam nikdy nebyla přijata, potkala svého manžela Jiřího Růžičku st., rovněž divadelního herce a později též pomocného režiséra na Barrandově. Na svatbě jí šla za svědka její velká kamarádka Jiřina Bohdalová. Vrcholem jejího divadelního umění byla role Hejtmanky v Gogolově Revizorovi. Z nepřeberného množství filmových rolí si ji diváci nejvíce pamatují jako Heduš v trilogii Homolkových a jako Škopkovou v trilogii Slunce, seno... V televizi zazářila v seriálu Vlak dětství a naděje. Odtud pochází i její legendární věta: „Na tragickej život jsem já pes!“ Další významnou, dramatickou roli vězeňkyně Helgy si zahrála po boku Ivany Chýlkové v seriálu Přítelkyně z domu smutku z roku 1992. Její doménou byl ale humor. Věnovala se estrádním vystoupením jako Duo Kix , zejména v dobách, kdy nesměla hrát ani na divadle, ve filmu, nebo v televizi. Spolu s novinářkou Marií Formáčkovou napsala několik knih o svém boji s rakovinou. Velmi často se spekuluje o jejích věšteckých schopnostech. Byla kartářka, ale této ativitě se začala vyhýbat . Posléze vykládala z kávové sedliny a dělala numerologii. Byla matkou herce Jiřího Růžičky ml., kterého přežila o téměř 5 let a s nímž hrála v několika oblíbených českých filmech a jezdila s ním s estrádním programem po republice. Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004 v plzeňské fakultní nemocnici ve věku 67 let po dvouletém boji s rakovinou. Její popel byl rozptýlen na Olšanských hřbitovech v Praze. Heleně Růžičkové dal režisér Jan Kačer příležitost v Gogolově Revizorovi, kde hrála hejtmanku po boku Pavla Landovského. Na tomto představení...
Více od autora
Hannah Howell (30)
Dustin Hannah Howell alias Sarah Dustin alias Sandra Dustin alias Anna Jennet. Hannah Howell se narodila v roce 1950 v Massachusetts, USA a je známou autorkou historických romancí. Na svém kontě má více jak 40 knih, a to převážně s tématikou ze staré dobré Anglie, či středověkého Skotska a také několik western příběhů ) Některé své knihy publikovala pod pseudonymy Sarah Dustin, Sandra Dustin nebo Anna Jennet. Hannah je pyšná na svůj původ – její předci z matčiny strany byli původními kolonisty, kteří osidlovali Ameriku již v 17. století. Svého manžela, leteckého inženýra, Hannah potkala během jedné cesty do Anglie a své ano si řekli již před více jak 35 lety. Mají dva syny a dvě vnoučata. Rovněž jejich domácnost doplňují tři kočky Spooky, Matilda a Shadow. Hannah byla ženou v domácnosti a svou spisovatelskou kariéru zahájila až v roce 1988. V současné době je členkou amerických romantických spisovatelů a píše zhruba jednu knihu měsíčně, takže je autorkou velmi plodnou. Ve volném čase se ráda věnuje historii, čtení, kroketu, hraje na piano a miluje zahradničení.
Více od autora
Esther Verhoef-Verhallen (30)
Esther Verhoef-Verhallen je již dlouhá léta zárukou čtivých a srozumitelných naučných knih o zvířatech, které oslovují širokou čtenářskou veřejnost. V roce 1997 se její Encyklopedie koček umístila v žebříčku CPNB Top 100 nejlépe prodávaných knih. Její knihy vycházejí v mnoha zemích na celém světě. Kromě psaní knih o zvířatech a fotografování se Esther věnuje redaktorské práci, je hlavní redaktorkou časopisu o zvířatech a šéfredaktorkou měsíčníku pro milovníky koček.
Více od autora
Egon Hostovský (25)
Egon Hostovský byl český prozaik, redaktor a novinář. Narodil se ve východočeském Hronově v továrnické rodině se židovskými kořeny jako nejmladší z osmi dětí. Studia započal na náchodském reálném gymnáziu, zde také ve studentském časopise publikoval své první texty pod pseudonymem H. Noge. Po maturitě začal roku 1927 studovat Filozofickou fakultu UK, v roce 1929 krátce navštěvoval univerzitu ve Vídni. Studium roku 1930 předčasně ukončil a až do roku 1937 pracoval postupně v různých pražských nakladatelstvích, většinou jako lektor – v roce 1930 se též podílel na překladu románu svého bratrance, rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který vyšel o rok později pod názvem Dobrodružství života . V období 1937–39 pracoval jako úředník československého ministerstva zahraničí. Roku 1939 ho vlámský a holandský PEN klub pozval na propagační přednáškové turné po Beneluxu, kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa. Hostovský zvolil emigraci a po trase Brusel – Paříž – Lisabon se dostal v únoru 1941 do USA. Usadil se v New Yorku a vstoupil do služeb tamějšího československého konzulátu. Ve své vlasti se znovu objevil až v roce 1946, o rok později se vrátil s úmyslem zůstat natrvalo a začal znovu pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Únorový převrat však znamenal změnu situace, a Hostovský opět odešel z Československa: roku 1948 odjel jako legační tajemník ministerstva do Norska. Po krátkém pobytu v Norsku pak pokračoval do své druhé americké emigrace, v níž žil od roku 1950 až do smrti . V roce 1957 získal americké občanství. V Americe se živil jako učitel češtiny, poradce pro evropské literatury a novinář , spolupracoval také jako redaktor s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa . Posléze se etabloval jako p...
Více od autora
Dominik Landsman (19)
Svého času na Mateřské dovolené autor knížky Deníček moderního fotra Až budu velký, budu kosmonaut nebo učitelka. Autor vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně obor Finance podniku, následně pracoval jako realitní makléř. V době, kdy dostal v zaměstnání výpověď, hledal novou práci, ale když konečně nastoupil, po čtrnácti dnech sám odešel. Rozhodl se tedy zůstat místo manželky na mateřské dovolené, které se syn narodil zhruba měsíc před výpovědí. O zážitky z mateřské dovolené se rozhodl podělit s ostatními, a jelikož v dětství zkoušel psát pohádky a povídky, rozhodl se napsat knihu. Nejdříve založit vlastní blog, kde humorně, s nadhledem a cynismem popisoval dny prožité se svým maličkým synem. Po ohromném úspěchu na blogu vydal své příspěvky knižně, a to se stejně velkým úspěchem: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti, Deníček moderního fotra 2 – aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech. Dominik Landsman aktuálně zveřejňuje své příspěvky v časopisech a na internetu, pracuje na knihách jiného zaměření a věnuje se svému koníčku – rybaření.
Více od autora
Chris Ryan (33)
Chris Ryan se narodil roku 1961 nedaleko Newcastlu. V šestnácti nastoupil jako dobrovolník k letce C 23. pluku Special Air Service. Následovala léta výcviků a akcí s 22. pravidelným plukem SAS. Účast na mnoha protiteroristických a bojových akcí jako člen přepadových komand a odstřelovač. Bývalý člen britské vojenské speciální jednostky SAS a veterán Války v zálivu Chris Ryan vešel ve známost v roce 1994, kdy se krátce po opuštění SAS stal autorem několika knih. Kromě knih o přežití a SAS, kde čerpal ze svých bohatých zkušeností, napsal sérii beletristických knih z prostředí britských speciálních sil. Své zážitky z první války v Perském zálivu zachytil v románu Jediný unikl, který byl i zfilmován. Chris Ryan v současné době pracuje jako odborník na problematiku osobní ochrany ve Spojených státech.
Více od autora
Bruno Ferrero (36)
Bruno Ferrero je italský římskokatolický kněz, salesián a spisovatel. Jako sedmnáctiletý vstoupil k salesiánům a v roce 1974 přijal kněžské svěcení. V letech 1988 až 2009 pracoval v nakladatelství Elledici, a to od roku 1996 jako jeho ředitel. Od roku 2011 řídí salesiánský časopis Il bollettino salesiano.
Více od autora
Aleksandr Ivanovič Kuprin (26)
Alexandr Ivanovič Kuprin, rusky Александр Иванович Куприн byl ruský spisovatel tatarského původu, autor novoromantických a psychologických próz odehrávajících se buď v exotickém prostředí, nebo na jihu Ruska. K nejznámějším patří novely Jáma a Souboj. Granátový náramek zfilmoval roku 1965 Mosfilm, režii měl Abram Room. Novela Jáma vyvolala skandál tím, že pojednávala o prostituci. I Lev Tolstoj novelu kritizoval za přílišný naturalismus. Souboj zase vyvolal odpor carské armády, neboť realisticky popisoval život v ní, který Kuprin velmi dobře znal. Sám vystudoval vojenskou akademii a byl několik let profesionálním vojákem. Alexandr Kuprin v dopise své ženě přiznal, že název Souboj zvolil proto, že v novele vyzval na souboj carskou armádu, která "mrzačí duši a ubíjí v člověku to nejlepší". Nástup bolševiků roku 1917 vnímal rozporuplně. Pocházel ze šlechtické rodiny, která však zchudla již v 19. století. Přátelil se s Maximem Gorkým, Lenina obdivoval a dokonce se s ním sešel a připravil na jeho žádost plán reforem venkova, zároveň ho však zneklidňovaly některé tyranské postupy zejména tajné policie. Nakonec, když se během občanské války dostal na území bělogvardějců, se rozhodl z Ruska odjet. V letech 1919 – 37 žil v exilu, nejprve krátce ve Finsku a poté ve Francii. Snášel ho však velice těžce. Žil v chudobě, chronické nostalgii a propadl alkoholismu. Na závěr svého života se proto vrátil do Sovětského svazu. Byl uvítán a opečováván oficiálním Svazem spisovatelů. Všechna svá hlavní díla vytvořil před rokem 1919. Jeho dílo překládali do češtiny např. Libuše Baudyšová, Zdeňka Psůtková, František Zpěvák a další. Je pochován v Sankt-Petěrburgu.
Více od autora
Vojtěch Kubašta (40)
Vojtěch Kubašta byl český malíř, grafik a ilustrátor. Od roku 1919 žil v Praze. V roce 1938 dostudoval architekturu na ČVUT v Praze, jeho pedagogy byli např. Oldřich Blažíček, Zdeněk Wirth, V. V. Štech a Antonín Engel. Od roku 1937 se věnoval knižní grafické úpravě. V roce 1941 přednášel reklamní grafiku na Rotterově škole v Praze. V období 1945–1949 byl grafikem nakladatelství Aventinum. Od roku 1953 spolupracoval s nakladatelstvím Artia, tyto knihy vyšly v překladech do 22 jazyků. Zemřel na Dobříši, pochován je na hřbitově Na Malvazinkách. Ve čtyřicátých letech ilustroval dětské knihy . V poválečném období se jeho tvorba přesunula z grafické úpravy knih pro dospělé ke kolorované grafice s pražskými motivy, trojrozměrným papírovým betlémům a především pokračoval v práci na knihách pro děti. Ty nejen ilustroval, ale také vytvářel podle vlastních návrhů trojrozměrné rozkládací knihy, ve své době na světové úrovni. Díky jejich exportním vydáním z Artie je dodnes ve světě uznáván jako jeden z průkopníků prostorové dětské knihy. Jen část z nich vyšla i česky , jiné byly vydány česky až po roce 1989. Z pozdějších knih ilustrovaných Kubaštou jsou známé zejména naučné knihy H. a E. Škodových Už vím proč I a II a Zákulisí velkoměsta . Velkou kolekci výtvarníkových knih schraňuje americké muzeum Bienes Museum of the Modern Book. Zde také proběhla v roce 2005 výstava jeho děl následovaná výstavou v Praze v r. 2006. Výstava Kubaštových prostorových knih a dalších jeho prací proběhla v Brně do 29. června 2014. Součástí byly i prostorové pohlednice.
Více od autora
Vlastimil Vaněk (19)
Zahradní architekt. V letech 1946-1950 vedl v rodinném podniku trvalkové odvětví. Po likvidaci závodu pracoval v chrudimském cukrovaru. V letech 1956-1958 byl samostatným vědeckým pracovníkem ve Výzkumném ústavu místního hospodářství v Praze. V r. 1958 založil a do konce 60. let vedl nové odvětví - šlechtění trvalek a výrobu osiv. Napsal velké množství publikací z oboru zahradnictví a okrasného rostlinstva. Byl přispivatelem řady odborných časopisů - Chataře, Zahrádkáře, Domova. K jeho zájmům patřilo také malování, umělecká fotografie a hudební skladba.
Více od autora
Vladimír Menšík (18)
Vladimír Menšík byl známý československý herec, který nebyl znám především jako hudebník nebo skladatel. Narodil se 9. října 1929 v Ivančicích v Československu a stal se jedním z nejoblíbenějších herců své země. Jeho kariéra trvala několik desetiletí, během nichž se objevil v mnoha filmech, televizních pořadech a divadelních inscenacích. Menšík proslul zejména svými komediálními rolemi a schopností navázat s diváky kontakt díky svému humoru a vřelosti.
Více od autora
Sue Townsend (24)
Susan Lillian Townsendová byla anglická autorka humoristických románů, známá díky sérii o Adrianu Moleovi. Narodila se jako nejstarší z pěti dětí v rodině poštovního doručovatele. Nedokončila střední školu a pracovala jako tovární dělnice, v osmnácti letech se provdala a měla tři děti, ale po pěti letech ji muž opustil. Později pracovala jako instruktorka kanoistiky, kde se seznámila se svým druhým manželem, s nímž má dceru. Koncem sedmdesátých let začala psát hry pro leicesterské divadlo Phoenix, velký literární úspěch zaznamenala v říjnu 1982 svojí knihou Tajný deník Adriana Molea. Jsou to fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem; se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové nebo falklandskou válku. Kniha se stala bestsellerem, byla přeložena do více než třiceti jazyků, vznikl podle ní televizní seriál i muzikál. Vznikla další pokračování, provázející tohoto nepraktického podivína až do dospělosti a středních let: Adrian utíká z domova, neúspěšně bombarduje nakladatele svými literárními pokusy, na dovolené v Moskvě se stane nedobrovolným účastníkem státního převratu, vychovává dva nemanželské syny a stane se televizní celebritou jako komicky nešikovný šéfkuchař. Zároveň stále glosuje aktuální politiku i popkulturu. Stihne také zabřednout do dluhů a musí opustit svůj dům a usadit se v bývalém zabředláku. Autorka trpěla silným diabetem, v jehož důsledku roku 2001 oslepla. V roce 2009 prodělala transplantaci ledviny. 25. února 2009 jí bylo uděleno čestné občanství města Leicester. Zemřela po krátké nemoci ve věku 68 let.
Více od autora
Petr Wittlich (20)
Petr Wittlich je český historik umění a autor řady odborných publikací v oboru dějiny umění. Petr Witllich se narodil 23. května 1932 v Českých Budějovicích. Pochází z umělecky zaměřeného prostředí: jeho otec v 16 letech odešel z domu s kočovnou hereckou společností, matka byla dcerou hudebníka z herecké skupiny paní Zellnerové. Do základní školy docházel v Telči . Původně chtěl být malířem. Jak sám říká, žádná velká osobnost v době jeho mládí ho nijak zásadně neovlivnila; důvodem byla silná vlna emigrace významných osob tehdejší československé společnosti po roce 1948. V roce 1951 úspěšně vykonal přijímací řízení na FF UK na obor Dějiny umění . Jeho studium na FF UK bylo pochopitelně poznamenáno politickými názory 50. let, řada odborníků musela své působení na univerzitě ukončit, aby mohli být nahrazeni politicky „spolehlivějšími“ lidmi; samozřejmě nemohl za uměním cestovat a tak většinu děl poznal pouze skrze reprodukce. Přes nepřízeň doby se snažil být vždy ve styku i tzv. „neoficiálním uměním“ – např. skupina „Máj“ , skupina „konfrontací“ . Zájem o umělce na „černé listině“ bylo pro tehdejší politický režim nežádoucí, proto když jednou Petr Wittlich napsal do časopisu Umění článek o moderním sochařství , příspěvek nakonec nevyšel. Svá vysokoškolská studia dokončil v roce 1956, absolvoval prací o Janu Štursovi. Poté začíná na UK jeho dlouholetá kariéra asistenta. Habilitační práci odevzdal v roce 1969, ale o rok později mu byla vrácena a označena jako politicky nevhodná, proto byl odborným asistentem celých 30 let. Wittlich se snažil dějiny umění obhajovat, podporovat zájem o památkovou péči a kulturu jako takovou i...
Více od autora
Petr Prouza (28)
Petr Prouza je český spisovatel a novinář. Maturoval v roce 1960 a poté vystudoval práva . Do roku 1968 se věnoval právu, poté se stal postupně redaktorem několika časopisů, přičemž mezi jednotlivými redaktorskými zaměstnáními byl spisovatelem z povolání. V letech 1970–1977 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil tehdy již zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi pod pseudonymem Emil Werner publikovat seriál astrologických statí. Tím se ocitl v hledáčku StB, byl vyhozen z redakce a další roky byl bez zaměstnání. V letech 1989–1990 byl tajemníkem Sdružení československých spisovatelů. Později působil jako jednatel česko-německo-rakouské Nadace Bernarda Bolzana. Po odtajnění agentů StB bylo uvedeno, že byl agentem s krycím jménem Brňák. Že je v seznamech StB evidován neoprávněně potvrdilo soudní jednání v r. 1999, soud posléze nařídil také výmaz z oficiálního registru MV ČR. Je členem Penklubu a Klubu českých spisovatelů.
Více od autora
Olga Hejná (21)
Olga Hejná, rozená Daňková , byla česká sochařka, ilustrátorka a spisovatelka. Narodila se v rodině legionářů, kteří působili jako zdravotníci na Sibiři. Od roku 1929 rodina bydlela v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla dětskou obrnou. Studovala na hradeckém gymnáziu, ale nedokončila jej, od roku 1945 začala studovat sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Laudy. V roce 1950 univerzitu absolvovala s titulem akademická sochařka. Sochařstvím se živila do roku 1967. Od té doby se věnovala tvorbě pro děti. Přispívala do časopisů Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr a Včielka. Od roku 1947 spolupracovala s Českým rozhlasem, pro který psala pohádky a od roku 1961 dětský pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Od roku 1957 se podílela i na dětském televizním vysílání. Od 60. let 20. století psala příběhy a pohádky pro děti, které většinou ilustroval její manžel Miloslav nebo si je ilustrovala sama. Kromě ilustrátorské a spisovatelské profese tvořila rovněž drobné korálkové plastiky, které se nacházejí v českých i zahraničních galeriích, a koláže. V roce 2010 za svou práci obdržela ocenění Zlatá stuha. Jejím manželem byl akademický sochař Miloslav Hejný, měli spolu tři děti – Markétu, Zuzanu a Petra. Dcera Markéta je spisovatelka a syn Petr je výtvarník a violoncellista.
Více od autora
Louis Armstrong (21)
Louis Armstrong , důvěrně známý jako "Satchmo" nebo "Pops", byl výraznou osobností světového jazzu a jedním z nejvlivnějších umělců v historii této hudby. Armstrong se narodil 4. srpna 1901 v New Orleans v Louisianě a jeho kariéra trvala pět desetiletí, od 20. do 60. let 20. století. Byl trumpetistou, skladatelem, zpěvákem a příležitostným hercem, známým pro svůj charismatický pódiový projev a hlas stejně jako pro svou hru na trubku.
Více od autora
Joy Adamson (13)
Joy Adamsonová byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat. V roce 1977 jí byl udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění Narodila se jako Friederike Victoria Gessnerová v Opavě, v ulici Na Rybníčku čp. 48. Byla druhorozená dcera ing. V. Gessnera , který byl stavebním radou na technickém oddělení zemského úřadu v Opavě a Friederiky Gertrudy, roz. Greipelové. V Opavě žila dvanáct let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl rakouský podnikatel Carl Weisshuhn. Se svým prvním mužem Viktorem von Klarwillem odcestovala roku 1937 do Afriky, kde poznala svého druhého muže, švýcarského přírodovědce Petera Ballyho, který ji prvně začal říkat Joy. Díky němu začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její poslední muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malou lvici, kterou se jim oběma po velkém úsilí nakonec podařilo zčásti „znovuzdivočet“ a navrátit do přírody. Její životní příběh popsala v knize Příběh lvice Elsy. Navazující knihu Příběh levhartice Penny dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována. Založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, která má dodnes pobočky v USA, Kanadě, Japonsku a Keni. Prostřednictvím této nadace byly například založeny národní parky Meru a Samburu. Její život ukončil v roce 1980 bývalý zaměstnanec Paul Wakwaro Ekai, kterého propustila za krádež. Podle pitvy ji ubodal, on sám tvrdí, že ji zastřelil. Za tuto vraždu byl poslán na doživ...
Více od autora
Josef Polišenský (27)
Josef Polišenský byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky. Josef Polišenský v letech 1935–1939 vystudoval historii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přestože uzavřel studium svou doktorskou prací už v roce 1939, z důvodu uzavření českých vysokých škol mohl být promován až po skončení druhé světové války. Současně se studiem univerzity navštěvoval Státní archivní školu, kterou absolvoval roku 1940. V roce 1947 se habilitoval v oboru obecná historie, 1951 byl jmenován státním docentem, 1957 jmenován profesorem obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v témže roce dosáhl titulu doktora historických věd. V 60. letech 20. století působil krátce jako hostující profesor na Universidad de Chile. V této době pracovně navštívil také Uruguay, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Kubu. Na konci 60. let se stal spoluzakladatelem Střediska Iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jehož byl v letech 1967–1981 prvním vedoucím. V roce 1969 byl vyslán jako hostující profesor na University of California v Berkeley. Byl členem Rakouské akademie věd a Nizozemské královské akademie věd. Publikační aktivita Josefa Polišenského zahrnuje více než 120 knižních titulů vydaných kromě češtiny ve stěžejních světových jazycích a kolem jednoho a půl tisíce odborných pojednání publikovaných v prestižních světových historických časopisech.
Více od autora
Jan Vodňanský (30)
Jan Vodňanský je spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní a lidový filosof. Jeho texty jsou plné osobitého absurdního a intelektuálního humoru. Věnuje se také tvorbě pro děti. V roce 1965 vystudoval Jan Vodňanský Fakultu strojní ČVUT a krátce pracoval jako projektant. V roce 1973 vystudoval dálkově Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1974 je ve svobodném povolání. V 90. letech přednášel filozofii na Univerzitě Karlově v Praze. Roku 1964 začal vystupovat ve dvojici s Petrem Skoumalem, později spolupracoval např. s Přemyslem Rutem a Světlanou Nálepkovou. Jan Vodňanský zemřel ve středu 10. března 2021 ve věku 79 let. Příčinou jeho úmrtí byl covid-19.
Více od autora
Fredrik Backman (25)
Fredrik Backman je švédský sloupkař, blogger a spisovatel. Je autorem knih Babička pozdravuje a omlouvá se a Muž jménem Ove. Obě knihy byly bestsellery v jeho rodném Švédsku a byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků. Fredrik Backman vyrostl v Helsingborgu. Píše pro Helsingborgs Dagblad a Moore Magazine. V roce 2012 debutoval s knihou Muž jménem Ove, která byla zfilmována a měla premiéru 25. prosince 2015. Backman je ženatý s Nedou Shafti Backmanovou.
Více od autora
František Buriánek (33)
František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...
Více od autora
François Mauriac (27)
François Charles Mauriac ) byl francouzský romanopisec, esejista, dramatik, básník a novinář, nositel Nobelovy cenu za literaturu za rok 1952. Je jednou z největších osobností dlouhé řady francouzských katolických spisovatelů. François Mauriac se narodil jako nejmladší z pěti dětí v zámožné bankéřské rodině. V jeho necelých dvou letech mu zemřel otec a od té doby o děti spolu s matkou pečovali prarodiče. Matka byla velmi zbožnou katoličkou a François byl proto v sedmi letech poslán do školy Mariánského řádu Collège de Grand-Lebrun na předměstí Bordeaux. V Bordeaux pokračoval i v univerzitních studiích, které zakončil v roce 1905. V roce 1906) pak Mauriac odešel do Paříže, kde se připravoval na přijímací zkoušky na École Nationale des Chartes, kam byl přijat v roce 1908. Příliš dlouho se však na této škole nezdržel – po několika měsících jí opustil na základě pevného rozhodnutí zasvětit svůj život literatuře. Své první dílo, básnickou sbírku Les mains jointes vydal hned v následujícím roce , další sbírku básní Adieu à l'adolescence pak v roce 1911. Poté se zaměřil spíše na prózu, v roce 1913 vydal svůj románový debut L’Enfant chargé de chaînes a postupně si osvojil svůj typický velmi poetický a sugestivní styl psaní. Jeho rané práce patří současně do období jeho osobní mladistvé spirituální krize, kdy trpí pocitem, že křesťanské duchovní zaměření člověka je potlačujícím faktorem přirozených lidských potřeb. Téma boje mezi city a rozumem, resp. touhou a odpovědností uvnitř člověka se tak stává ústřední problematikou Mauriacových děl i do budoucnosti, ovšem již v mnohem hlubším rozměru. Po skončení první světové války, během které sloužil na Balkáně jako příslušník Červeného kříže, vydal Mauriac v roce 1922 sbůj další román Le baiser au lépreux , který byl jeho prvních výrazným úspěchem. Další Mauriacovy práce byly...
Více od autora
Ferdinand Peroutka (26)
Ferdinand Peroutka byl český spisovatel, dramatik a publicista. Bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české předválečné demokratické žurnalistiky. Je autorem díla Budování státu, pojednávajícího o vzniku a prvních letech Československa. Studoval gymnázium v Praze, odkud však před maturitou v roce 1913 odešel a započal svoji novinářskou kariéru příležitostnými příspěvky do Herbenova časopisu Čas. Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu. Narodil se 6. února 1895 v Praze čp. 668-II jako syn Emanuela Peroutky, úředníka klubu cukrovarníků v Praze, a jeho manželky Leontiny roz. Kopfové původem z Obory na Jičínsku. Jeho rodiče uzavřeli sňatek 10. dubna 1894 v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Ferdinand byl jejich první potomek; později se jim narodil ještě syn Karel a dcera Ludmila . V letech 1919–1924 působil jako redaktor novin Tribuna, později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Jeho činnost byla podporována prezidentem republiky T.G. Masarykem, který též pod různými šiframi často do časopisu přispíval. V letech 1924–1939 byl Peroutka také politickým komentátorem Lidových novin. Byl členem kruhu tzv. Pátečníků, což byla skupina intelektuálů, kteří se scházeli v Čapkově vile a někdy i u prezidenta Masaryka, zejména v prostředí Lánského zámku. Jako novinář se ve svých politických komentářích věnoval širokému rozsahu témat vnitřní i mezinárodní politiky. Patřil k výrazným kritikům nacismu a komunismu, jejichž ideologie považoval za zhoubné. Z těchto důvodů byl už během první republiky často napadán jak komunisty, tak ze strany krajně pravicových kruhů. Opakovaně kritizoval Adolfa Hitlera za jeho lži a falešné sliby. V článku Češi, Němci a židé, který vyšel v Přítomnosti 22. února 1939 v období druhé republiky, Peroutka napsal: Podle odborníka na dějiny médií 1...
Více od autora
Edita Plicková (30)
Narozena 1940 v Praze. Edita Plicková je výtvarnice - malířka, ilustrátorka, graička, obrázkové práce pro děti, na jejíchž ilustracích vyrostlo už několik generací dětí. Je autorkou mnoha ilustrací ke knihám pro děti, k edukativním materiálům. Ilustrace připravila mimojiné např. i k večerníčku. Mnozí z nás dostali při odchodu od lékaře například didaktické kartičky, jiní vyrůstali na omalovánkách či knížkách plné jejích ilustrací. Má zkrátka široký umělecký záběr. Získala Cenu Noci s Andersenem za ilustrace ke knize Dagmar Lhotová a Zdeněk K. Slabý: Pohádky, které přinesl vítr. Spolupracovala na více než 45 knížkách a 25 leporel. Má dvě dcery.
Více od autora