Všichni Autoři a témata

Josef Kutík (15)

Josef Kutík byl český spisovatel, autor knih pro mládež. Josef Kutík vystudoval Obchodní akademii v Hradci Králové. Aby se za nacistické okupace vyhnul totálnímu nasazení, přihlásil se do práce na železnici a pracoval zde jako dělník, posunovač, topič, tunelář, montér, vrtmistr, později jako telegrafista, průvodčí a výpravčí. Po osvobození pracoval nejprve jako odbytář, poté se zúčastnil budování tunelu v Malé Chuchli a pak pracoval sedm let jako horník . Byl také vedoucím knihkupectví a vedoucím reklamní agentury Mladé fronty. Publikovat začal roku 1960. V časopisech publikoval povídky, básně a bajky, psal kriminální romány a dobrodružné příběhy pro mládež.

John Jakes (22)

John Jakes celým jménem John William Jakes, je americký spisovatel.

John Habberton (17)

John Habberton byl americký spisovatel a literární kritik. Pracoval v novinách New York Herald. Známý je především jako autor knihy pro děti, v češtině obvykle uváděné jako Hýta a Batul nebo Helenina drůbež . Kromě toho psal příběhy ze života v Kalifornii, sebrané později v knize Romance of California Life: Illustrated by Pacific Slope Stories, Thrilling, Pathetic and Humorous .

John Erskine (13)

John Erskine byl americký pedagog a spisovatel. Narodil se v New Yorku, promoval na Columbia University . Profesor Erskine byl zaměstnán na Columbia University, kde založil Columbia College of Columbia University , kde později vedl program „Masterworks of Western Literature“ , dnes známý spíše pod názvem „Literature Humanities“ , který dnes tvoří druhou nejdůležitější složku osnov Columbia University. Je po něm pojmenováno náměstí v Bronxu. V Česku je známý především pro svůj životopisný román o Françoisi Villonovi Nezbedný mistr balad. V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Erskine na anglické Wikipedii.

John Creasey (17)

John Creasey byl anglický spisovatel především detektivních a sci-fi románů. Tento neobyčejně plodný autor vydal pod vlastním jménem a dvaceti osmi pseudonymy 564 knih. Narodil se do dělnické rodiny jako sedmé z devíti dětí. Od roku 1923 do roku 1935 pracoval v různých dělnických i úřednických profesích a snažil se stát se spisovatelem. Od roku 1926 psal pro sci-fi magazín Boy's Papers, první knihu vydal roku 1930, první román s kriminální a sci-fi zápletkou Seven Times Seven roku 1932 a od roku 1935 byl spisovatelem na plný úvazek. Během druhé světové války pracoval v United Kingdom's National Savings Movement a za tuto činnost obdržel roku 1946 Řád britského impéria ve třídě člen . Byl rovněž politicky aktivní za liberální stranu a neúspěšně za ni kandidoval do parlamentu. V 60. letech stranu opustil a založil vlastní politické hnutí All-Party Alliance. V roce 1953 založil britskou Crime Writers Association a stal se jejím historicky prvním předsedou. Roku 1962 ocenila organizace Mystery Writers of America jeho román Gideon's Fire , napsaný pod pseudonymem J. J. Marric, cenou Edgara Allana Poea a roku 1969 mu udělila své nejvyšší vyznamenání Grand Master Award . Od roku 1973 uděluje CWA na jeho počest cenu John Creasey Memorial Dagger . John Creasey je především autorem mnohasvazkových detektivních sérií, z nichž některé obsahují silné prvky hororu nebo sci-fi. Napsal je pod svým jménem i pod různými pseudonymy. Westerny psal pod pseudonymy Ken Ranger, Tex Riley a William K. Riley, milostné romány pod pseudonymy Margaret Cooke, M. E. Cooke, Elise Fecamps a Henry St John Cooper. Pod různými pseudonymy napsal také řadu samostatných románů. Seznam českých vydání autora je uvedeno podle jeho jednotlivých sérií, přičemž za českým názvem je jako první uveden...

Jodi Picoult (20)

Jodi Lynn Picoult je americká spisovatelka, která v roce 2003 získala cenu New England Bookseller Award. Jodi se narodila a vyrůstala v Nesconsetu na Long Islandu. Když jí bylo 13 let, přestěhovala se s rodinou do New Hampshire. Svou první knihu napsala v pěti letech a nazvala ji The Lobster Which Missunderstood. Jodi vystudovala tvůrčí psaní na Univerzitě v Princetonu a absolvovala v roce 1987. Ihned po škole vystřídala celou řadu pracovních míst, mezi které můžeme zařadit také editaci učebnic pro výuku anglického jazyka. Dále získala magisterský titul v oboru vzdělávání na Harvardu. Picoult zahájila svou spisovatelskou kariéru psaním DC komiksu Wonder Woman. Její kniha Nineteen Minutes, což byla novela o střelbě na škole, se stala hitem podle žebříčku New York Times Best Seller. Stejným hitem se stala i kniha z roku 2008 s názvem Change of Heart. Po celém světě se prodalo asi 14 milionů jejích knih. Jodi Picoult je vdaná za Timothyho Warreena Van Leera, mají tři děti a celá rodina žije v Hanoveru v New Hampshire. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jodi Picoult na anglické Wikipedii.

Jiří Žák (21)

Jiří Žák se narodil 9.9.1946 v Praze. Strávil řadu let v oblastních divadlech a v současné době je členem Divadla Na Vinohradech v Praze. V poslední době se však prosadil také jako publicista, překladatel a spisovatel. Přeložil více než 25 knih, v nichž významnou roli hrají především knihy herců a herecké životopisy. Jiří Žák napsal knihy: Francouzské rozhovory Hovory o knihách Na slovíčko, Francie... Jean Marais - Mé dveře jsou dokořán Kdyby nám Paříž vyprávěla Co ještě Paříž neřekla Co všechno Paříž zatajila Je také autorem scénářů dvou pořadů pro školy: o jeho nejmilejším básníkovi, kterým je Karel Hynek Mácha, a o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jiří Žák sbírá všechna vydání Máje Karla Hynka Máchy a staré pohledy města Chrudim.

Jiří Brabenec (19)

Jiří Brabenec byl český strojař, motocyklový závodník, spisovatel a novinář. Působil jako redaktor v novinách Mladá fronta a Lidová demokracie. Často vystupoval pod pseudonymem Eric Kraft. Absolvoval Průmyslovou školu strojnickou v Kladně , dva roky studoval studoval žurnalistiku na Svobodné škole politických nauk v Praze. V průběhu let vystřídal celou řadu zaměstnání od technických oborů přes motoristické až po novinařinu . Po skončení druhé světové války pracoval jako redaktor v deníku Mladá fronta a poté od roku 1951 až do svého nástupu do penze v roce 1971 v deníku Lidová demokracie. V roce 1961 podnikl společně s cestovatelem Potužníkem a kolegou spisovatelem Jedličkou cestu na malých motocyklech na Blízký východ, kde jako první motocyklisté projeli Sinajskou pouští. V době politického uvolnění a svobody tisku rozkryl a investigativně vypátral do té doby zcela neznámé informace a souvislosti kolem číhošťského zázraku a osoby katolického kněze Josefa Toufara, vyšetřovaného StB. První ze série článků vydaných na toto téma byl článek s titulem Jak a proč zemřel farář Josef Toufar z 12. května a následně Světlo pravdy nad číhošťským zázrakem z 23. května 1968, které oba vyšly v Lidové demokracii. V těchto článcích vůbec jako jeden z prvních veřejně obvinil prokurátora Čížka ze lži proti lidu i státu, když v lednu 1950 nezákonně zadržel a následně exekutivně stíhal číhošťského faráře. Sérií těchto reportážních článků výrazně napomohl k otevření trestního stíhání proti vyšetřovateli Ladislavu Máchovi, který byl přímo zodpovědný za brutální mučení a předčasnou Toufarovu smrt na konci února 1950. Trestní stíhání Ladislava Máchy však zastavila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy i přesto, že se proti němu podařilo získat dostatek vypovídajícího materiálu a bylo vyslechnuto přes 80 svědků. V době politického uvolnění před vp...

Jindřich Marek (19)

Narozen 22. 7. 1952 ve Šluknově. PaeDr., pedagog, historik a publicista, autor historických reportáží, prací o odboji, též detektivních příběhů.

Jaroslav Uhlíř (15)

Jaroslav Uhlíř je známý český hudební skladatel, zpěvák a herec, který se zasloužil o rozvoj dětské hudby a televizní tvorby. Uhlíř se narodil 14. září 1945 v Praze, původně studoval na výtvarníka, ale nakonec se zaměřil na hudbu. Značnou popularitu mu přinesla spolupráce s textařem Zdeňkem Svěrákem, s nímž vytvořil řadu písní pro dětské televizní pořady a filmy. Z jejich spolupráce vzešlo mnoho oblíbených melodií, které se staly stálicemi v českých domácnostech.

Jaroslav Herout (12)

Jaroslav Herout byl český památkář a historik umění, působící v odborné organizaci státní památkové péče. Široké veřejnosti je známý především důkladnými a srozumitelnými publikacemi, seznamujícími zejména s typologií, genezí, tvaroslovím a terminologií historických staveb. V letech 1946-1952 vystudoval obory dějiny umění a klasická archeologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kdy byli jeho učiteli Jan Květ, Jaroslav Pešina a Václav Mencl. Titul PhDr. obdržel v roce 1952 po obhajobě rigorózní práce Vývoj gotického domu v Čechách. Směr jeho studia i pozdější profesní dráhy ovlivnilo prostředí historické Kutné Hory, ale také vzor předchůdce a vzdáleného příbuzného prof. Josefa Braniše. Václav Mencl jej záhy přivedl k publikační činnosti V roce 1954 nastoupil do odboru kultury Rady Krajského národního výboru v Pardubicích. Zde byl pověřen fotografickou a dokumentační službou. Od 1. ledna 1955 působil v Oblastní správě státního kulturního majetku. Tehdy se pracovně setkával s arch. Břetislavem Štormem, od kterého načerpal další znalosti. Od začátku roku 1959 byl nucen zaměstnání vícekráte měnit. Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody krátce zastupoval nemocnou pracovnici ve sbírce fotografií. Z odborného hlediska byla přínosná i několikaměsíční brigáda při stavebně-historických průzkumech, vedených dr. Dobroslavem Líbalem. Od srpna 1959 byl zařazen do koordinační komise pro kulturní využití státních hradů a zámků. Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody byl začleněn do oddělení státního seznamu kulturních památek . V té době přes značné pracovní nároky sepsal i několik publikací o zpřístupněných hradech a zámcích (Mnichovo Hradiště, Kunětická hora, Slatiňany, Lichnice, Košumbe...

Ján Praško (27)

Ján Praško Pavlov je český psychiatr a psychoterapeut, od roku 2008 přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a FN Olomouc. 22. března 2010 úspěšně absolvoval profesorské řízení na Univerzitě Palackého v Olomouci a byl vědeckou radou UP navržen prezidentovi republiky ke jmenování univerzitním profesorem lékařství, v oboru psychiatrie. Po promoci roku 1982 na lékařské fakultě UK v Praze pracoval až do roku 1987 jako sekundární lékař na psychiatrickém oddělení NsP Ostrov. V roce 1987 nastoupil jako klinický psychiatr a samostatný vědecký pracovník do tehdejšího Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze . Po roce působení se stal vedoucím lékařem oddělení neurotických poruch. Od roku 1994 vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti na Lékařské fakultě UPOL. Pracuje ve výborech České společnosti pro biologickou psychiatrii , České společnosti pro kognitivně behaviorální terapii , České neuropsychofarmakologické společnosti a Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně . Výzkumné činnosti se věnuje od roku 1985, kdy začal studovat cirkadiánní rytmy a léčbu pomocí jasného intenzivního světla u afektivních poruch. Dále se věnuje výzkumu etiologie a léčby deliria tremens , socioterapii a farmakoterapii u depresivních poruch , fototerapii u velkých depresivních poruch a farmakoterapii a psychoterapii v léčbě sociální fobie z pohledu dvouletého katamnestického sledování . Jeho manželkou je MUDr. Hana Prašková. Pracuje jako psychoterapeutka v Denním sanatoriu Horní Palata a přednáší na 1. LF UK. Je také spoluautorkou některých jeho publikací. Dcera Jana Prašková je spoluautork...

Jan Alda (18)

Alexandr Hořejší, známý pod pseudonymem Jan Alda , byl český básník, překladatel a novinář, jeho bratrem byl taktéž básník a překladatel Jindřich Hořejší. Narodil se v roce 1901 v rodině dělníka. Jeho bratry byli básník a překladatel Jindřich Hořejší a kulturní pracovník a překladatel Josef Hořejší. Vyrůstal na Smíchově a na Malé Straně v Praze. V jeho devíti letech se jeho rodina přestěhovala do vesnice Řeřichy poblíž Rakovníka, kde Alda později studoval na reálce. V roce 1916 začal publikovat v regionálním tisku Rakovnicka. Počátkem 20. let začal přispívat do mnoha periodik, a to ať básněmi, tak fejetony, epigramy, kurzivkami ale i prózami. Nejčastěji do Rudého práva, Práva lidu, Národního osvobození, Činu nebo Lidových novin. Odmaturoval roku 1920 a stal se učitelem na Slovensku. O dva roky později však onemocněl, kvůli čemuž se navrátil do Prahy. Tam se živil psaním básní a překládáním. Udržoval zde kontakt s levicově orientovanými uměli − Josefem Horou, Jiřím Wolkrem, Stanislavem Kostkou Neumannem, Jaroslavem Seifertem a jinými. V roce 1926 externě maturoval na učitelském ústavu a vyučoval na vesnicích na Podbořansku. Po obsazení pohraničních Sudet, v nichž se nacházely i Podbořany, odešel do Prahy, kde až do roku 1952 vyučoval. Po válce přispíval zejména do Práva lidu, Literárních novin a Plamene. Tehdy se zároveň věnoval překládání z francouzštiny, němčiny, angličtiny, čínštiny, gruzínštiny a běloruštiny. Jeho překlady vycházely hlavně časopisecky. Mezi lety 1945 a 1946 zároveň působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém. V rozmezí let 1945−1948 byl redaktorem dětské přílohy časopisu Národní obrození a mezi lety 1948 a 1952 redigoval zase pionýrskou přílohu Lidových novin. Od roku 1952 do roku 1956 působil jako vedoucí redaktor Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1952 zastával funkci tajemníka sekce dětské literatury ve Svazu československých spisovatelů. Po roce 1956 se zabýval pouze literární činn...

Hana Pražáková (14)

Hana Pražáková byla česká spisovatelka. Jejím otcem byl český prozaik František Křelina. Vystudovala češtinu a ukrajinštinu na Karlově univerzitě v Praze, po studiích pracovala jako nakladatelská redaktorka a překladatelka, v letech 1972 až 1990 byla redaktorkou literárně-dramatické redakce Československého rozhlasu v Brně. Je autorkou devíti knih pro děti a dívky, nejúspěšnější z nich Dárek pro Moniku, byla přeložena do několika jazyků. Česky vyšla třikrát, naposledy v roce 2000. V roce 2001 vydala memoárovou prózu Nadějí tu žijem, v níž líčí život své rodiny v padesátých letech, kdy byl její otec politickým vězněm v komunistickém vězení. Na ni pak navázala kniha Dobrý den Brno, v níž autorka zachycuje období normalizace v Brně, ale i devadesátá léta v Budapešti, kde její manžel Richard Pražák působil jako první velvyslanec České republiky. V posledních dvou letech svého života bojovala s rakovinou, ještě krátce před smrtí, 22. listopadu 2010 měla autorské čtení v Mahenově památníku v Brně.

Guido Knopp (22)

Guido Knopp je německý novinář, publicista, historik, zabývající se studiem moderních dějin . Guido Knopp se narodil v Treyse, Hesensku, avšak od dvou let věku vyrůstal v bavorském Aschaffenburgu, kam se rodina tehdy přestěhovala. Jeho rodina je z otcovy strany původem z Horního Slezska, z matčiny strany z Horního Hesenska. Po maturitě na gymnáziu studoval historii, politiku a žurnalistiku ve Frankfurtu nad Mohanem, Amsterdamu a Würzburgu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guido Knopp na německé Wikipedii.

František Trávníček (19)

Narozen 17.8.1888 ve Spešově u Blanska, zemřel 6.6.1961 v Brně. PhDr., profesor českého jazyka, publikace z oboru.

František Serafínský Procházka (24)

František Serafínský Procházka, František Seraf Procházka byl český redaktor, básník a spisovatel. Pokřtěn jménem sv. Františka z Assisi, kterému se říkalo Serafínský a to podle zjevení Krista obklopeného anděly serafy. Jeho křestní jméno je často mylně zapisováno. V letech 1873–1881 vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté vstoupil v Olomouci do kněžského semináře. Po dvou letech odešel do Prahy studovat filozofii, latinu, řečtinu a češtinu na Karlovu univerzitu. Po absolvování byl krátce učitelem na několika místech Prahy. Od roku 1891 pracoval ve Vilímkově nakladatelství jako redaktor Malého čtenáře. Od roku 1900 řídil městskou knihovnu v Praze na Královských Vinohradech. Od roku 1901 se stal redaktorem České grafické unie a v letech 1913–1939 řídil časopis Zvon. Zapojil se do činnosti v řadě tehdejších kulturních organizací – Moravská beseda, Svatobor, Spolek Máj, Společnost literatury pro mládež, Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. Stal se členem České akademie věd a umění. Hlavní těžiště jeho velice rozmanité práce bylo věnováno tvorbě pro děti. Čeští skauti jej znají jako autora textu junácké hymny. Zemřel 28. ledna 1939 v Praze.

Ferdinand Krch (17)

Ferdinand Krch byl český pedagogický pracovník, stoupenec reformní pedagogiky, redaktor časopisů pro děti a mládež, spisovatel. Narodil se v Praze na Smíchově jako třetí dítě ze sedmi sourozenců, do rodiny c. k. úředníka, stavebního rady Matyáše Krcha. Vystudoval reálné gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou však opustil těsně před řádným ukončením. Rozhodl se, že se bude věnovat výchově dětí. Po doplňovací maturitě na pražském učitelském ústavě sbíral několik let pedagogické zkušenosti jako pomocný a prozatímní učitel na pražských obecných školách, včetně internátní školy pro mladistvé kárance. V roce 1913 otevřel se skladatelem a pedagogem Josefem Křičkou bezplatný Dětský hudební ústav, který financoval z vlastních prostředků. V letech 1919–1924 byl Ferdinand Krch ředitelem Domu dětství v Horním Krnsku, reformního výchovného ústavu pro legionářské sirotky. Spolu s pedagogy Ladislavem Švarcem a Ladislavem Havránkem zde vybudovali opravdový dům dětství s rodinnými vztahy, důraz byl kladen na výchovu v přírodě, výchovu hrou a na jednotu mravní, citové, estetické a tělesné výchovy. V Domě dětství Ferdinand Krch důsledně propracoval svou „výchovu srdce“, stejně později vedl děti v Milíčově domě. V roce 1919 založil Ferdinand Krch časopis pro děti Zlatá brána. Později redigoval dětské časopisy Lípa a Radost . Krch byl autorem nebo spoluautorem mnoha dětských knih, divadelních her a zpěvníčků. Začátkem 30. let 20. století se Ferdinand Krch připojil k Přemyslu Pittrovi a jeho spolupracovníkům, kteří se rozhodli vybudovat Milíčův dům, denní útulek pro zanedbané žižkovské děti. Těm pak věnoval bezplatně svůj volný čas jako učitel sborového zpěvu, vedoucí čtenářských kroužků a vychovatel. V roce 1944 byl Krch spoluzakladatelem ilegálního Výboru křesťanské pomoci židovským dětem. Pro tyto děti, které se vrátily z koncentračních táborů, byly v květnu 1945 v rámc...

Evelyn Waugh (16)

Arthur Evelyn St. John Waugh byl anglický spisovatel, satirik a humorista píšící především tragické grotesky nemilosrdně kritizující tzv. vyšší společnost. Byl vrstevníkem Aldouse Huxleyho a přítelem Grahama Greena. Narodil se jako druhý syn v rodině Arthura Waugha, redaktora a literárního kritika. Vyrůstal v literárním prostředí, jeho bratr Alec byl rovněž spisovatelem. Měl začít studovat na renomované Sherborne School v Dorsetu stejně jako jeho otec a bratr. Bratr Alec ale otiskl kontroverzní novelu The Loom of Youth, ve které se dotkl otázky homosexuálních vztahů na koleji a která zpochybnila renomé školy. Proto byl vyloučen a Evelyn nastoupil na přísnou anglikánskou Lancing College ve West Sussexu. Díky zdejší výchově ztratil víru, ačkoli o náboženské otázky se velmi zajímal. V letech 1922–1924 studoval historii na Hertford College v Oxfordu. Vlastní studium zanedbával a žil životem zlaté mládeže. Tuto skutečnost ilustruje Waughova odpověď na otázku, jakému sportu se během studia věnoval. Odpověděl: „Chlastal jsem za Hertford“. Studia v Oxfordu nedokončil, od roku 1925 pracoval jako učitel na Arnold House School ve Walesu. Podle svých deníků se pokusil o sebevraždu při plavání v moři. V letech 1925–1927 učil na Aston Clinton v Buckinghamshire. V roce 1927 potkal Evelyn Gardner , vnučku významného aristokrata Henry Herberta, 4. hraběte Carnarvona. V roce 1928 se vzali. Ve stejném roce uveřejňuje svou první knihu: Sestup a pád. Manželství páru, který přátelé nazývali Ten-Evelyn a Ta-Evelyn , bylo krátké a nešťastné. V roce 1930 se rozvedli a Waugh konvertoval ke katolické církvi. V roce 1937 se oženil s katoličkou Laurou Herbert, shodou okolností rovněž vnučkou Henry Herberta, 4. hraběte Carnarvona. Toto druhé manželství bylo šťastné, manželé měli sedm dětí, syn Auberon Waugh...

Ernst Fischer (15)

Ernst Fischer byl rakouský marxistický spisovatel, novinář, literární vědec a politik. Psal také pod pseudonymy Peter Wieden, F. Ernst, W. Peter und P. Vidal. Fischer vyrůstal v buržoazním prostředí ve Štýrském Hradci, kde vstoupil do rakouské sociální demokracie. V roce 1927 přesídlil do Vídně, kde pracoval pro stranické noviny. Po nastolení tzv. austrofašismu v roce 1934 mohl díky přátelům prchnout do Prahy a posléze odcestovat do Moskvy; současně se stal členem Komunistické strany Rakouska. Po roce 1945 se vrátil do Rakouska, kde se stal předním marxistickým intelektuálem. V roce 1963 se účastnil Kafkovské konference v Liblici. V roce 1968/9 kritizoval potlačení Pražského jara, za což byl vyloučen Komunistické strany Rakouska. V posledních letech života byl blízký nedogmatickému marxismu. Ve svých dílech se zabýval jednak politickými otázkami, jednak zejména německojazyčnou literaturou , literární teorií a úlohou umění ve společnosti. Fischer požadoval od umění „adekvátní zobrazení skutečnosti“, které neizoluje literární témata od celosvětového dění; neprosazoval však jednostranně pouze socialistický realismus, nýbrž upozorňoval, že „k tomuto cíli nevede pouze jedna cesta“. Proto si cenil také některých měšťanských autorů, např. Thomase Manna. Vybraná díla

Dušan Šindelář (19)

Dušan Šindelář je český estetik, teoretik užitého umění, výtvarný a literární kritik, akademik a vysokoškolský pedagog. Narodil se v rodině venkovského učitele. Za 2. světové války byl totálně nasazen v Německu. Poté vystudoval filozofii a estetiku u prof. Jana Mukařovského na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval roku 1951, do roku 1958 zůstal ve škole jako asistent oddělení estetiky a zastával názory konformní s tehdejším komunistickým režimem. V 50. letech ho získala jako tajného spolupracovníka Státní bezpečnost. V 60.letech byl ovlivněn estetickými názory Emila Utitze. Působil v Praze při Ústavu bytové a oděvní kultury. Dále se po celý život věnoval práci pedagoga a popularizátora svého oboru. Habilitoval se jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil estetiku a teorii umění a v letech 1969-1980 byl prorektorem, dále učil na Akademii výtvarných umění v Praze, a to až do svého penzionování v roce 1991. Externě učil také na katedře estetiky FFUK. Roku 1969 získal titul DrSc., od roku 1988 byl členem korespondentem ČSAV. V letech 1954 – 1971 byl redaktorem časopisu Výtvarné umění, po zastavení jeho vydávání redaktorem časopisu Estetika, přispíval do časopisů Umění, Umění a řemesla, Tvar, Výtvarná práce, psal také do Literárních novin. Věnoval se zejména monografiím o estetice užitého umění, mimoumělecké estetice všedního dne. Psal úvody a stati do katalogů výstav současných výtvarných umělců, především sochařů , keramiků a sklářských výtvarníků , ale také malířů či grafiků . Sklářským výtvarníkem, sochařem a medailérem byl také jeho starší bratr Lumír Šindelář . Patřil k nejplodnějším autorům své generace. Mezi léty 1952 – 1988 vydal 64 titulů knih, studií, a textů katalogů výstav, množství studií. Mezi nejvýznamnější publikace...

Douglas Adams (23)

Douglas Noël Adams byl anglický spisovatel, dramatik humoristických rozhlasových pořadů a hudebník, který proslul knižní sérií Stopařův průvodce Galaxií. Tato pětidílná série, jíž se v tištěné podobě vydalo přes patnáct milionů výtisků, byla nejprve uvedena v rádiu, a posléze přepracována do podoby televizního seriálu, komiksové řady, počítačové hry a celovečerního filmu . Knihy se dočkaly také divadelního zpracování v několika provedeních - rané inscenace čerpaly z aktuálních Adamsových poznámek. Jeho fanoušci ho znají také pod jménem Bop Ad, které vzniklo chybným výkladem jeho nečitelného podpisu, nebo pod zkratkou jeho iniciálů, DNA. Kromě Stopařova průvodce napsal nebo se autorsky spolupodílel na třech dílech sci-fi seriálu Doctor Who . Mezi jeho další díla patří romány s hlavní postavou Dirka Gentlyho, dvě knihy Životic, na nichž spolupracoval s Johnem Lloydem, a dokumentární publikace Ještě je můžeme vidět - výprava za vymírajícími živočichy , která vznikla jako doprovod ke stejnojmennému rozhlasovému vysílání BBC. Dal také podnět k vytvoření počítačové hry Vesmírná loď Titanic, která byla později Terry Jonesem převedena do románové podoby. On sám se označoval za „radikálního ateistu“, přátelé a fanoušci ho znali také jako ekologického aktivistu a milovníka rychlých aut, fotoaparátů, počítačů Macintosh a dalších „technických vymožeností". Uznávaný biolog Richard Dawkins zasvětil svou knihu The God Delusion právě jemu a popisuje v ní, jak jeho výklad evoluce vyústil v Adamsovo „konvertování“ k ateismu. Byl nadšeným zastáncem techniky - například o e-mailu a Usenetu psal dávno předtím, než se staly populárními a široce rozšířenými. Ke konci života působil jako vyhledávaný lektor, přednášející o moderních technologiích a životním prostředí. Dne 25. května je na jeho památku pořádán Ručníkový den. Narodil se Janet A...

Donatien Alphonse François de Sade (13)

Markýz de Sade, celým jménem Donatien Alphonse François, markýz de Sade byl francouzský šlechtic, autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih. Z jeho jména byl odvozen pojem sadismus. Pocházel ze starobylého jihofrancouzského šlechtického rodu. Jeho otcem byl hrabě Jean-Baptiste-François-Joseph de Sade a matkou Marie-Éléonore de Maillé de Carmen, která byla z příbuzenstva rodu Condé-Bourbon. Také proto se místem jeho narození stal pařížský palác Condé, kde vyrůstal až do roku 1744, kdy se dostal do konfliktu s princem Louis-Josephem de Bourbon a v důsledku toho bylo nutné místo jeho bydliště změnit. Odjel tedy ke své babičce do Avignonu, avšak kvůli svému chování ani zde dlouho nevydržel a byl poslán na zámek Saumane, který spravoval jeho strýc abbé de Sade. Od svých 10 do 14 let navštěvoval v Paříži školu řádu jezuitů Lycée Louis-le-Grand, poté nastoupil do Školy lehké kavalerie ve Versailles a 5. prosince 1755 byl promován v hodnosti druhého poručíka Královské pěší gardy. V letech 1757–1763 se účastnil sedmileté války, ale hned po jejím skončení odešel z vojenských služeb. Z důvodu tíživé finanční situace rodiny de Sade bylo nutné hledat finančně zaopatřenou nevěstu. Nejvhodnější se jevila Renée-Pélagie de Montreuil, s níž se také de Sade 17. května 1763 oženil. Rod de Montreuil neměl zdaleka takovou prestiž jako de Sade, ale byl o to bohatší, což v danou chvíli rozhodovalo. Spořádaný manželský život však netrval dlouho. Již 18. října 1763 umožnil svým činem vznik prvního z řady skandálů, které měly následovat později. Do své chaty si nechal pozvat prostitutku Jeanne Testardovou. To samo o sobě pro muže jeho poměrů tolik výjimečné nebylo, de Sade se však nespokojil pouze s běžnými službami a nutil Testardovou snášet bičování. Ta se po události obrátila na policii a de Sade byl 29. října zatčen a ve Vincennes vězněn do 13. listopadu 1763, kdy král Ludvík XV. podep...

Dagmar Kludská (19)

Dagmar Kludská spisovatelka a kartářka, podnikatelka - spisovatelka, rodiče Josef K. - spolumajitel cirkusu a Božena Kludská v domácnosti. ST Gymnázium Praha 4. Zájmy, psaní, hudba - jazz, esoterika, tanec, psychologie, Krédo: Kdo pozitivně myslí, ten pozitivně jedná a tomu se i dějí pozitivní věci. Práce 1959 - 62 artistka, Čsl. cirkus, 1963 - 65 zpěvačka, PKS Praha , 1959 - 68 tanečnice a zpěvačka, Pragokoncert. 1979 - 89 dělnice, Nár. podnik Výtahy. Mezi tím mateřská dovolená . Dagmar Kludská se narodila ve znamení Panny jako třetí dcera ze čtyř rodičům, jejichž jméno úzce souvisí s cirkusem Kludský. Její dětství by se dalo nazvat jednou velkou šňůrou cirkusových vystoupení. Byla podvyživené bledé dítě, trpící těžkým bronchiálním astma. Školu měnila každý týden a tak jí nejvěrnější kamarádkou byla malá opička Kiwi. Zkoušela všechno možné tanec, step, žonglování, jízdu na koni, cvičení na hrazdě, a nakonec s ní maminka nacvičila číslo s třiceti ochočenými holoubky s nimiž procestovala celou Evropu. V šestnácti letech se na zájezdě v Itálii seznámila s řeckou tanečnicí a kartářkou Penelope, která ji poprvé seznámila s tajemstvím karet. V této době však chtěla především zpívat a tak se v osmnácti letech vydala na dráhu profesionální zpěvačky. Když jí bylo devatenáct let, vystupovala s různými kapelami v Chebu, Sokolově, Liberci, Praze a v Karlových Varech, kde se seznámila se svým budoucím manželem a otcem jejich čtyř dětí Roberty , Ivety , Miroslava a Adriany . Manželství trvalo patnáct let než došlo k rozvodu. Jako žena samoživitelka se snažila postarat o rodinu a čtyři malé děti jak se dalo. Neštítila se žádné práce. Byla deset let mazačkou výtahů, pokojskou, listonoškou, prodavačkou, servírkou, vypomáhala v domácnostech s úklidem. Občas svým známým a kamarádkám vyložila osud z karet. Po revoluci se rozhodla svou činnost oficiálně zlegalizovat a stala se řádně registrovanou profesionální kartářkou. Její stále se...

Cyril Bouda (22)

Cyril Bouda, křtěn Cyrill Mikoláš Bouda , byl český malíř, grafik a ilustrátor a profesor na Karlově univerzitě. Narodil se v Kladně, ale většinu života prožil v Praze. Oba rodiče Cyrila Boudy byli výtvarníci; otec byl středoškolským profesorem kreslení, matka Anna Boudová Suchardová umělecko-průmyslovou výtvarnicí, sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardů. Za kmotra mu byl Mikoláš Aleš. V roce 1923 absolvoval Bouda Umělecko-průmyslovou školu v Praze u Františka Kysely, v roce 1926 zakončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u Maxe Švabinského. Dále byl na AVU asistentem T. F. Šimona. V letech 1946–1972 působil jako pedagog a posléze jako profesor na Pedagogické fakultě UK v Praze a v Brandýse nad Labem . Mezi jeho žáky na pedagogické fakultě patřil například Jaroslav Weigel. Často pobýval v Ptáčově u Třebíče, tam ho přivedl Bedřich Vaníček a manželé Antonín a Ludmila Kybalovi, jeho druhá manželka Helena pocházela z Třebíče. Žil v zahradním domku ve Vlašské ulici na úpatí Petřína. Jeho syn Jiří Bouda se stal rovněž grafikem. Ulice Cyrila Boudy je v Kladně, Prostějově, ve Slaném a v Třebíči. Pamětní deska v Kladně na vile Libochvíle. Věnoval se nejprve volné grafice a malbě obrazů. Je však znám především jako mnohostranný a velmi pilný autor užité grafiky. Celý život pracoval jako ilustrátor knih, zvláště pohádek, českých pověstí, humoristických a historických knih . Své ilustrace převáděl také do podoby kreslených filmů . Zvládal mnoho grafických technik, dřevoryt a mědiryt, lept a zejména litografii. Byl mj. grafikem-návrhářem československých známek. Vytvořil také návrhy pro vitráže a...

Christina Lauren (21)

Christina Lauren je pseudonym dvou autorek, Christiny Hobbsové a Lauren Billingsové. Na románu Božský bastard začala Christina Hobbsová pracovat v roce 2009 a pod názvem The Office zveřejnila první verzi na internetu, kde vzbudila ohromný zájem. Později ho s pomocí Lauren Billingsové přepracovaly a upravily do knižní podoby s titulem Beautiful Bastard. Kromě volného pokračování, Božský cizinec, doplňuje sérii ještě Božský hráč, který se v českém překladu objeví v červnu 2014. Přestože od sebe autorky odděluje celá Nevada, povídají si spolu i několikrát denně a shodnou se na tom, že Ruby Pumps je nejlepší barva laku na nehty všech dob, a kdyby mohly, proseděly by celý den na molu v San Clementu a pozorovaly oceán. Český Fan web Christiny Laurenové – http://beautifulbastard.rafejnet.cz/

Charlotte Link (26)

Charlotte Link je německá spisovatelka. Je dcerou právníka a německé spisovatelky, novinářky Almuth Link. Po maturitě se rozhodla ke studiu práv, avšak studium nedokončila, neboť se rozhodla neodmítnout smlouvu s nakladatelstvím Bertelsmann-Verlag na tři svoje knihy. Její o 16 měsíců mladší sestra Franziska zemřela v únoru roku 2012 po šesti letech nemoci na rakovinu. Svoji sestře také posléze Charlotte zasvětila knihu s názvem Sechs Jahre: Der Abschied von meiner Schwester.

Charles Bukowski (24)

Charles Bukowski , celým jménem Henry Charles Bukowski, přezdívaný Hank nebo Buk, původním německým jménem Heinrich Karl Bukowski, byl původem německý básník a spisovatel, který se proslavil nekonvenčními autobiografickými prózami a vulgárním stylem. Vzhledem ke svému stylu bývá často přiřazován ke spisovatelům poněkud vágní skupiny beat generation, kam patří zejména Jack Kerouac, William Seward Burroughs nebo Allen Ginsberg. Osobně se však tomuto zařazení vždy velmi silně bránil. Historky o tom, že byl nechtěným nemanželským dítětem, které o sobě sám šířil, nejsou pravdivé. Narodil se 16. 8. 1920 v německém Andernachu. Jeho otec Heinrich Bukowski tam po skončení 1. světové války sloužil v místní posádce americké armády, zamiloval se do osmnáctileté švadleny Kathariny Fett a vzal si ji. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Los Angeles, kde Charles Bukowski strávil bezmála 50 let života. Český překladatel jeho díla Robert Hýsek v pořadu Schůzky s literaturou, který vysílala stanice ČRo Vltava v neděli 15. května 2016 , tvrdí, že se Bukowski narodil ve vesnici Pazderna na Frýdecko-Místecku a po emigraci do Spojených států svou skutečnou identitu úspěšně zatajil. Nemluvil dobře anglicky a pro svůj německý původ byl často terčem posměchu ostatních dětí, trávil čas většinou o samotě. V mládí díky své izolaci navštěvoval knihovnu a hodně četl. John Fante, Sherwood Anderson, Ernest Hemingway, Robinson Jeffers, Edward Estlin Cummings, James Thurber, Ezra Pound, D. H. Lawrence, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Louis-Ferdinand Céline, Antonin Artaud, Knut Hamsun, Franz Kafka, Albert Camus a další, to byli autoři, kteří jej významně ovlivnili. V roce 1936 nastoupil na vyšší střední školu, kam chodili potomci rodičů, kteří netrpěli finanční nouzí, i proto špatně nesl svou chudobu. V Americe probíhala hospodářská k...

Bonnie Bryant (20)

Bonnie Bryantová se narodila a vyrůstala v New Yorku. Žije se dvěma syny v Greenwich Village. Bonnie Bryant je autorkou více než padesáti knih pro mladé čtenáře, včetně literárního zpracování filmových hitů, jako jsou například Želví nindžové, které napsala pod jménem B.B.Hillerová přijatým v manželství. Knihy z řady Dívky v sedlech začala psát v roce 1986. Ačkoliv na koni jezdila i dříve, jezdeckému sportu se věnovala intenzivně až v době psaní těchto knížek a zjistila, že se učí společně se svými postavami Lisou,Stefi a Carol. Tvrdí, že tyto dívky jsou mnohem lepší jezdkyně než ona. B.Bryantová v rozhovoru udává, že napsala 175 knih, ze kterých 140 pojednává o koních a z nich 111 je součástí série Dívka v sedle. Celkově se jejích knih prodalo na 18 miliónů. Bryantová mluví i o pravidlech literatury pro děti a mládež a o ohlasech svých knih v různých zemích světa.

Bohuslav Reynek (21)

Bohuslav Reynek byl český básník, malíř, grafik a překladatel. Narodil se v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka a jeho manželky Marie, rozené Divišové. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval zemědělství na C.K. Vysoké škole technické, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát své první básně . V roce 1914 se seznámil s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše, se kterým spolupracoval až do konce jeho života. Svými překlady poezie i prózy, vlastními básněmi a grafikami velmi ovlivnil mnoho staroříšských edic, zejména edici Dobré dílo. Roku 1923 odjel do Grenoblu, aby poznal autorku knihy Ta vie est là…, básnířku Suzanne Renaudovou, kterou si 13. března 1926 v Grenoblu vzal za manželku. Následujících deset let žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny, narozenými v letech 1928 a 1929, střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku. Roku 1944 byli Reynkovi donuceni se vystěhovat ze statku. Po několika měsících hledání nového bydliště se celá rodina nastěhovala do Staré Říše k dětem J. Floriana, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se na statek vrátili, ale po komunistickém puči v roce 1948 byl Reynkův statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. V této době vzniká většina Reynkova grafického díla a dozrává také jeho osobitý básnický projev. V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých mladých umělců (např. Jiří Kolář, Ivan Diviš nebo Ivan M...

Bohuslav Březovský (19)

Bohuslav Březovský byl český prozaik a dramatik. Psal zejména psychologické romány a také se věnoval tvorbě pro mládež. V Poličce absolvoval reálné gymnázium a pak pokračoval ve studiích v Praze, na Karlově univerzitě. Zvolil si obory právo a pak i filozofii. V letech 1936 až 1938 byl redaktorem Národního osvobození a pak v letech 1939 – 1941 pracoval v nakladatelství Melantrich a Orbis. V roce 1944 byl zatčen a zbytek války strávil v koncentračním táboře Kalek u Chomutova pro manžele židovek a tzv. židovské míšence . Po návratu pracoval opět v Národním osvobození. V období 1948 – 1951 byl zaměstnán v Československém státním filmu. Dalším zaměstnavatelem mu bylo v letech 1951 – 1955 nakladatelství Československý spisovatel, byl zde redaktorem stejně, jako v dalším zaměstnání v časopisu Květen, kde pracoval v letech 1955 – 1957. Potom byl spisovatelem z povolání. V období normalizace po roce 1970 měl potíže s vydáváním knih. Byl zetěm spisovatele Karla Nového. Březovský napsal sedm románů a řadu povídek a pohádek. Jeho románová tvorba navazuje na tradici psychologické prózy. analyzuje postavení a komplikované dozrávání člověka ve světě sociálních a etických převratů. V Poličce je po něm od roku 2017 pojmenovaná ulice v nové zástavbě vznikající směrem na město Bystré.

Bohumír Polách (17)

Bohumír Polách byl český prozaik, textař a dramatik. Na raných dílech spolupracoval s Františkem Kožíkem. Pokřtěn byl jako Bohumír Josef Skočovský, syn notářského kancelisty Antonína Skočovského a jeho manželky Marie, rozené Kopřivové . Literatura bez dalšího upřesnění uvádí, že vyrůstal v rodině důstojníka. Jednalo se o Cyrilla Polácha , majitele realit v Žabovřeskách, později ruského legionáře a důstojníka čsl. armády. Bohumíra Skočovského ale adoptoval až v roce 1920 a ten přijal příjmení svého adoptivního otce Polách. Na úmrtním oznámení Cyrilla Polácha je již Bohumír Polách uveden jako syn. Studoval na obchodní akademii v Brně. V době studií se již věnoval amatérskému divadlu ve spolku Mošna v Brně-Žabovřeskách. V roce 1917 musel studia přerušit, narukoval a byl odeslán na frontu. Maturoval v roce 1919 a byl až do roku 1954 zaměstnán jako bankovní úředník. V roce 1922 vystoupil z církve. Ve 30. letech ho Václav Jiřikovský vyzval ke spolupráci. Bohumír Polách vytvořil autorskou dvojici se spisovatelem Františkem Kožíkem , který v ní publikoval pod pseudonymem Jiří Žalman. Spolu napsali především řadu operet a písňových textů . Ve své době byla tato díla úspěšná, některá byla zfilmována, vesměs byla uvedena na předních operetních scénách; kritikou byla přijímána spíše vlažně. V roce 1945 vstoupil Bohumil Polách do KSČ a jeho život se zpolitizoval. Změna v díle Bohumíra Polácha v poválečném období byla natolik zřejmá, že i Rudé právo později označilo rok 1945 v jeho díle za „jasný předěl“. V roce 1946 se podílel na volební kampani a v letech 1948–1952 pracoval v brněnských akčních výborech. Od roku 1952 žil v Praze. Zde byl od roku 1954 do roku 1961 ředitelem Českého literárního fondu. Po odchodu do důchodu žil v Brně, kde též zemřel. Auto...

Anthony Ryan (29)

Anthony Ryan je skotský spisovatel fantasy a sci-Fi, nejznámější svými knihami o Vélinovi Al Sorna, z nichž první byla vydaná v roce 2013. Než se začal naplno věnovat psaní, pracoval jako výzkumník. V současné době žije v Londýně v Anglii. Má titul v oboru středověké historie. Pochází ze Skotska, vystudoval historii a většinu svého dospělého života žil a pracoval v Londýně. Po dlouhé kariéře v britské státní správě začal po úspěchu svého prvního románu Píseň krve psát na plný úvazek. V současnosti dokončuje druhý díl plánované trilogie Tower Lord a pokračuje v psaní sci-fi série Slab City Blues, která vychází v elektronické podobě. Románu Píseň krve se už prodalo přes sto tisíc výtisků.

Andre Gide (19)

André Paul Guillaume Gide byl francouzský prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1947. Narodil se roku 1869 v rodině významného právníka a profesora Paula Gida. Mládí prožil v silně náboženském rodinném prostředí, které po otcově smrti ovládla matka. Ač původně katolička, zavedla v rodině přísný režim protestantsky puritánských mravů. Studoval na několika školách a pro špatný zdravotní stav musel studia několikrát přerušit. Jako student Alsaské koleje se začal živě zajímat o literaturu, přispíval do různých revuí, seznámil se Stéphanem Mallarmém, Paulem Valérym, Paulem Claudelem a dalšími předními francouzskými básníky. Začal vydávat svá první díla, silně poplatná symbolismu, od kterého se však brzy odklonil. V letech 1893-1894 podnikl ozdravné cesty do severní Afriky a stal se blízkým přítelem Oscara Wilda, se kterým se seznámil v Alžíru. Tyto cesty, na kterých se seznámil s palčivými národnostními a sociálními problémy a také objevil svět smyslů, přispěly k tomu, že se odvrátil od výchovou vštěpované přísné sebekázně k vyhraněnému individualismu a etickému, filozofickému i estetickému relativismu. Výrazem tohoto přerodu se stala lyrická próza Pozemské živiny , kterou je možno považovat za jakýsi Gidův manifest, ve kterém vyjadřuje svůj požadavek na osvobození vlastního já. To představuje jakýsi asketismus naruby, podle kterého se smysly musí otevřít všemu, co je přirozené, lidský život je sám o sobě dostatečným cílem, náboženské příkazy a morální konvence nezavazují. Subjektem i objektem jeho analýzy se stává hrdina, který nechce být spoután žádnými principy a ve všem se chce odlišit od ostatních lidí. Svědčí o tom jeho epické příběhy Imoralista , Těsná brána , Vatikánské kobky i Pastorální symfonie , které sledují a rozvíjejí konflikty, vznikající ze střetu silného jedince s omezujícím vlivem prostředí. Roku 1909...

Amos Oz (18)

Amos Oz byl izraelský spisovatel, esejista, novinář a profesor literatury na Ben Gurionově univerzitě v Beer Ševě. Od roku 1967 byl předním zastáncem dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho knihy byly vydány ve zhruba 41 jazycích, včetně arabštiny, ve 35 státech světa. Je nositelem řady ocenění a vyznamenání, včetně Řádu čestné legie, Ceny knížete asturského, či Izraelské ceny. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku Ynet zvolen 41. největším Izraelcem všech dob. Amos Oz se narodil v Jeruzalémě ve čtvrti Kerem Avraham na Amosově ulici č. 18. Jeho rodiče, Jehuda Arje Klausner a Fanja Musman, byli sionističtí přistěhovalci z východní Evropy. Otec vystudoval historii a literaturu v litevském Vilniusu, později pracoval v Jeruzalémě jako knihovník a spisovatel. Jeho dědeček z matčiny strany vlastnil mlýn v Rovně v západní Ukrajině. Rodina patřila mezi pravicové revizionistické sionisty. Ozův příbuzný Josef Klausner byl při prezidentské volbě roku 1948 protikandidátem Chajima Weizmanna za stranu Cherut. Rodina byla nábožensky vlažná, přesto Oz navštěvoval náboženskou školu Tachkemoni. Střední školu absolvoval v Rechavji. Hluboce ho poznamenala sebevražda jeho matky, ke které došlo v jeho dvanácti letech. V patnácti se odstěhoval do kibucu Chulda, kde ho adoptovala místní rodina . Tehdy si Amoz změnil příjmení z Klausner na Oz, což v hebrejštině znamená síla. Až do roku 1986 učil v kibucu na střední škole. Poté se kvůli astmatu syna Daniela přestěhovali i se svou ženou Nily do Aradu v Negevské poušti. Oz začal vyučovat literaturu na nedaleké Ben Gurionově univerzitě. Po prvních literárních úspěších postupně i díky honorářům snižoval svou angažovanost v kibucu. V 50. letech sloužil v izraelské armádě v jednotce Nachal, zúčastnil se mimo jiné potyček na izraelsko-syrské hranici. Bě...

Alexandra Niklíčková (23)

Narozena 2. 9. 1978 v Klatovech. Překladatelka z angličtiny. Hudebnice, písničkářka, harmonikářka a textařka.

Aleksandr Aleksandrovič Fadejev (26)

Ruský spisovatel.

Alan MacDonald (19)

Britský žurnalista a publicista.

Zdeněk Štěpánek (8)

Zdeněk Mézl (12)

Zdeněk Mézl byl český grafik a ilustrátor, používající osobitý styl dřevorytu, podle kterého jsou jeho díla na pohled rozpoznatelná. V letech 1949-1953 studoval u profesora Vodrážky na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, následně v letech 1953-1956 u profesora Vladimíra Pukla na pražské akademii výtvarných umění. Studium přerušil na jeden rok kvůli studijnímu pobytu na sofijské Akademii v Bulharsku. Po návratu do Prahy dokončil studium u profesora Pukla v roce 1960. Již na Akademii se Zdeněk Mézl pouštěl do prvních ilustračních pokusů v technice dřevorytu, která jej pak provázela celý život. Zdeněk Mézl dal dřevorytu nový význam. Dokonale ovládl materiál i techniku a ve svých grafických listech a ilustracích uplatňuje smysl pro jasnou a přehlednou siluetu vyplněnou řadou jemných detailů, smysl pro jednoduché, lapidární vyjádření děje a úsměvný pohled na svět, někdy laskavý, jindy ironický. Mézl sám sebe označuje za kritického realistu - je mu blízký Hierynomus Bosch a Francisco de Goya. Volné tvorbě se věnuje po obdobích vyplněných bohatou činností ilustrátorkou. Jako ilustrátor se po svém postupně vypořádal jak s antickými bájemi, tak s Jaroslavem Haškem, Ezopovými bajkami či Danteho Peklem. Vybírá si autory, kteří mu umožňují ztvárnit ironizující nadsázku. Během své kariéry ilustroval více než 100 knih, vytvořil 3 poštovní známky a řadu svébytných grafických listů, obrazů a plastik. Celkem za svůj život vyryl 170 000 centimetrů čtverečních zimostrázových a hruškových desek. Samostatně vystavoval v Čechách, Belgii, Itálii, Holandsku, Německu, Japonsku, v Jihoafrické republice. V roce 2002 byl ve Velké Británii prohlášen za jednoho z nejlepších světových dřevorytců 20. století. Zemřel ve věku 81 let v jedné z pražských nemocnic.

Yrsa Sigurðardóttir (23)

Yrsa Sigurðardóttir je islandská spisovatelka, autorka románů pro děti a mládež a detektivek. Rodačka z Reykjavíku ukončila 1983 gymnasium Menntaskólinn í Reykjavík, studovala stavební inženýrství na Islandské univerzitě, které ukončila titulem B. C. a pokračovala na Concordia University v Montrealu, kde v roku 1997 získala akademický titul Master of Science. Několik let pracovala jako inženýrka pro společnost Fjarhitun. Čtyři roky byla technickou vedoucí v mezinárodním týmu pro velký evropský elektrárenský projekt na východě Islandu u Kárahnjúkar Damm. V odlehlém pracovním táboře se zde ve volné čase v 1998 začala věnovat literatuře. Se svým manželem a dvěma dětmi bydlí v Seltjarnernes u Reykjavíku a vede úspěšně dvojí život spisovatelky a inženýrky. Napsala 5 románů pro děti a mládež , 2 z nich získaly islandské ocenění za literaturu tvoří sérii označovanou Tóra Gudmunsdottir, jsou volně propojeny postavou advokátky Tóry Gudmunsdottir a jejího německého přítele Matthiase, bývalého policisty. V dramatických napínavých detektivních příbězích hrají podstatnou roli i nevyřešená tajemství minulosti. Atraktivitu dosahuje autorka zobrazením neotřelého osobitého islandského prostředí a neopomíjí náznaky severské mystiky jako přitažlivou kulisu událostí. Tóra ani Matthias nedisponují nadpozemskými vlastnostmi superhrdinů ani geniálními technickými pomůckami. Je to sympatická realistická dvojice v uvěřitelných přesto dech beroucích příbězích. Další knihy jsou samostatné detektivní romány, ve kterých jsou pro děj důležité záhadno a nadpřirozené jevy. „Ég man þig“ přináší dvojici vyšetřovatelů - policistku Dagný a psycho...

Yasunari Kawabata (5)

Jasunari Kawabata byl japonský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1968. Byl prvním Japoncem, který získal toto ocenění. Jasunari Kawabata se narodil do rodiny lékaře z Ósaky 14. června 1899. Velmi brzy osiřel, když mu zemřeli oba rodiče, babička, u níž poté žil, a sestra, ještě než dosáhl devíti let života. Poté musel ošetřovat svého smrtelně nemocného dědečka a po jeho smrti žil ve středoškolském internátu. V letech 1920 až 1924 studoval na Tokijské univerzitě klasickou japonskou a anglickou literaturu a severské literatury.) Do literatury vstoupil ještě za studií ve svých dvaadvaceti letech povídkou Šókonsai ikkei . Za jádro svého díla považoval krátké stručné prózy, kterých napsal přes sto a které souhrnně označoval jako Tamagokoro no šósecu . Usiloval v nich v souladu s neosenzualistickou školou nové citlivosti odmítající naturalismus o vyjádření bezprostředních citového prožitku metodou náznakovosti a symboličnosti. Své práce zveřejňoval nejprve v časopisech Šinšičó a Bungei šundžú a později v neosenzualistickém časopise Bungei džidai , který sám roku 1924 založil a ve kterém propagoval nové moderní evropské směry tohoto období jako byl kubismus, dadaismus a expresionismus. On sám se pokoušel nalézt soulad mezi domácí literární tradicí a evropským písemnictvím. Zajímal se o evropské avantgardní autory a rovněž sám překládal z angličtiny. Po sňatku v roce 1931 se přestěhoval do bývalého samurajského hlavního města Kamakura a zimní období trávil v Zuši. Zabýval se také buddhismem, zejména během druhé světové války, kdy odmítl podporovat oficiální militarismus, cestoval po Mandžusku a věnoval se studiu japonského klasického románu Gendži Monogatari. V Japonsku se brzy stal velmi uznávaným spisovatelem, o čemž svědčí i to, že v letech 1945–19...

Xenofón (10)

Xenofón byl starořecký spisovatel, historik, filosof, vojevůdce, vojenský a politický teoretik a Sókratův žák. Protože zastával monarchistické názory a obdivoval Spartské zřízení, byl vypovězen z Athén. V roce 401 př. n. l. se zúčastnil výpravy řeckých žoldnéřů ve službách Kýra Mladšího do nástupnické války v Persii. O této výpravě napsal své nejznámější dílo Anabáze . Svůj obdiv k silným vládcům vyjádřil v dílech O Kýrově vychování, Hierón a Agésilaos, ke Spartě pak v díle Spartská ústava. Filosofické spisy Obrana Sókratova a Vzpomínky na Sókrata jsou cennými prameny vědomostí o Sókratovi. S malým úspěchem navázal dílem Hellénika na historika Thúkýdida. Vyšší úrovně dosahuje v prakticky zaměřených dílech s tematikou ekonomie nebo jezdectví , O státních příjmech a jiných. Na konci života se mohl vrátit do Athén. Po Xenofónovi je pojmenován kráter Xenophon na odvrácené straně Měsíce. Xenofón pocházel z bohaté athénské rodiny, patřící do Ercheiského dému. Jeho otec se jmenoval Gryllos a byl bohatým jezdcem. V mládí se zapojil do posledních střetnutí peloponéské války jako kavalerista. Možná bojoval i v bitvě u Arginús. V té době se seznámil s athénským filosofem Sókratem a stal se jeho posluchačem. Během oligarchické „Vlády třiceti“ působil ve skupině jezdců, o něž se tento režim opíral. Ve svých Řeckých dějinách se zmiňuje o krutých činech tohoto oddílu. Díky tomuto a svým konzervativním názorům byl však po svržení této vlády a obnovení demokracie donucen Athény opustit. Roku 401 př. n. l. přijal pozvání svého přítele Proxena, který v té době v Řecku verboval žoldnéřské vojsko, a připojil se společně s asi 1...

Winfried Maass (14)

Německý novinář a spisovatel.

W Awdry (24)

Anglický kněz, autor dětských knih.

Vincent Šikula (20)

Vincent Šikula byl slovenský spisovatel-prozaik, básník a dramatik, autor literatury pro děti a mládež. Narodil se v rodině lesního dělníka a své vzdělání získal v Dubové, v Nitře a nakonec v Bratislavě, kde studoval v letech 1956-1959 na Hudební pedagogické škole a po jejím zrušení na Státní konzervatoři hru na lesní roh. V letech 1961-1964 pracoval jako učitel v Modře, v letech 1967-1968 pak pracoval jako redaktor v časopise Romboid, v letech 1969-1973 byl dramaturgem ve Slovenské filmové tvorbě. Od roku 1973 pracoval jako redaktor ve vydavatelství Slovenský spisovatel, v letech 1994-1999 byl předsedou Spolku slovenských spisovatelů. V roce 1979 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Publikovat začal krátkými prozaickými díly, která mu vyšla ve sbírce v roce 1964. Jeho díla jsou založena na životní a vypravěčské bezprostřednosti, jejich základem jsou osobní zážitky, zkušenosti, dojmy a pocity mladého člověka. Nevytváří ucelené příběhy, jen volně spojuje situace, motivy a představy, čímž zvýrazňuje naoko bezvýznamné věci a odkrývá trvalé hodnoty lidského života, jako je láska, domov, přátelství či práce. Svou tvorbou navazuje na naturismus autorů jako byli František Švantner, Margita Figuli či Dobroslav Chrobák, ale velký vliv na jeho tvorbu měli i starší autoři, jako např. Martin Kukučín, či Jozef Gregor-Tajovský. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vincent Šikula na slovenské Wikipedii.

Veronika Bendová (18)

Veronika Bendová je česká spisovatelka. Veronika Bendová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Debutovala v roce 2012, knižně jí vyšly dvě novely. Nonstop Eufrat byl přeložen do španělštiny jako Non-stop Éufrates. Vytěženej kraj byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za prózu.

Věra Ludíková (19)

Věra Ludíková po maturitě nastoupila do Pragovky, 1969 zaměstnána v Odeonu, v 90. letech personalistka v nakladatelství Ivo Železný. Poté poradce v Parlamentu. Majitelka nakladatelství Chronos. Píše básně a povídky. Publikuje i v Chůdových kořenech.

Václav Renč (20)

Václav Renč byl český básník, dramatik a překladatel, představitel spirituálního proudu české literatury. Po maturitě začal studovat Filozofickou fakultu UK v Praze, kterou absolvoval v roce 1936. Již při studiích redigoval spolu s Františkem Halasem časopis Rozhledy po literatuře. Po ukončení vysoké školy pracoval na několika místech jako redaktor , později jako nakladatelský redaktor. V té době spolu s dalšími katolickými spisovateli kritizoval Masaryka a další představitele liberální politiky. V roce 1938 napsal nekrolog Karla Čapka, v němž jej označil za nepřítele číslo tři českého národa a jeho katolicko-křesťanského vědomí. V letech 1945–1948 byl dramaturgem olomouckého divadla. Od roku 1947 působil v roli dramaturga ještě v Zemském divadle v Brně. Po roce 1948 byl, jako ostatně celá katolická skupina, v nemilosti režimu. Roku 1951 byl zatčen a o rok později ve vykonstruovaném procesu s katolickou inteligencí odsouzen na 25 let vězení. Propuštěn byl až v květnu 1962 a rehabilitován až roku 1990. Část svého života prožil ve Fryštáku, kde se usadil se svou ženou Alenou, rozenou Sedlákovou. Ve Fryštáku má pamětní desku umístěnu u vchodu do Městské knihovny na místním penzionu. Při jeho pohřbu v Brně, podle vzpomínek účastníků, nad hrobem promluvil i básníkův přítel z vězení, litoměřický kněz Josef Helikar. Roku 1998 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka II. třídy. Jeho dcera Zuzana Nováková se stala spisovatelkou, syn Ivan Renč se stal režisérem a spisovatelem, syn Jan Václav Renč byl hudební skladatel, hudebník a textař . Mezi jeho vnuky patří například režisér a herec Filip Renč, skladatel a hudebník Dominik Renč, fotograf Benedikt Renč, režisér a výtvarník Adam Renč, scénografka a výtvarnice Kristina Karmazínová nebo spisovatelky a překladatelky Ester a Luisa Novákovy. Kromě vlastní tvorby př...

Václav Novotný (19)

Patřil ke starší generační vrstvě Gollových žáků, studoval od r. 1887. V roce 1891-1896 byl pomocníkem Václava Vladivoje Tomka v archivních pracích pro Dějepis města Prahy, ve školním roce 1895-1896 suplujícím učitelem na reálném a vyšším gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. Jeho žádost o místo adjunkta v pražském městském archivu byla v roce 1896 zamítnuta, přes vřelé doporučení V.V. Tomka i Josefa Emlera . Vstoupil jako praktikant od 1. prosince 1896 do státní služby v pražském místodržitelském archivu. Habilitoval se v oboru českých dějin v roce 1898, v roce 1905 byl jmenován titulárním mimořádným profesorem, ale teprve po jmenování skutečným mimořádným profesorem v roce 1908 po odchodu Josefa Kalouska , profesora českých dějin, z činné služby mohl opustit místo koncipisty v místodržitelském archivu a od svých 39 let se plně věnovat univerzitní práci na filosofické fakultě české univerzity. Řádným profesorem se stal v roce 1911. Jeho písemnou pozůstalost převzal od Historického ústavu ČSAV v roce 1991 Archiv Akademie věd ČR v Praze.

Václav Mencl (16)

Václav Mencl je český pravicový politik, člen ODS, počátkem 90. let 20. století primátor Brna, v letech 1996-1998 senátor a v letech 2002 až 2013 poslanec Poslanecké sněmovny. Od roku 2015 je členem RRTV. V roce 1967 vystudoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně a poté až do roku 1990 pracoval jako projektant ve Výzkumném ústavu vodohospodářském podniku Stavoprojekt Brno. V komunálních volbách roku 1990 byl za Sdružení pro Brno zvolen do zastupitelstva Brna. Stal se pak primátorem Brna. Jeho nástup do funkce byl výsledkem složitých povolebních jednání. Ačkoliv v zastupitelstvu byla výrazně zastoupeno Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, nedokázalo získat většinovou podporu pro svého kandidáta. Naopak Menclovo Sdružení pro Brno, ač relativně menší subjekt, mělo blíže k Občanskému fóru a výsledkem dohod pak bylo zvolení Mencla primátorem. Členem ODS se stal roku 1991. Po dobu výkonu primátorské funkce čelil opakované kritice a opozice z řad HSD-SMS se snažila docílit jeho odvolání. Z primátorské funkce byl nakonec odvolán 30. září 1992. V období let 1992 až 1995 pracoval jako vedoucí Ústavu územního plánování na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně. V letech 1995 až 1998 byl náměstkem ministra hospodářství a ministra pro místní rozvoj coby ředitel sekce regionální politiky a územního plánování. V senátních volbách roku 1996 byl zvolen členem horní komory českého parlamentu za Senátní obvod č. 19 – Praha 11. V 1. kole získal přes 47 % hlasů a v 2. kole porazil svého rivala poměrem 64:36. Zasedal v senátním výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a byl místopředsedou senátorského klubu Občanské demokratické strany. V horní komoře parlamentu setrval jen po dva roky, do senátních voleb roku ...

Tony Wolf (19)

V 50. a 60. letech bezesporu zvýšil počet čtoucích britských dětí. Dneska jeho jméno ale zná jen málokdo. Jedná se o italského autora a ilustrátora knih pro děti Tonyho Wolfa. Tony Wolf je ve skutečnosti pseudonym, civilním jménem je Antonio Lupatelli. Narodil se v Busseto roku 1930. Za svůj život spolupracoval s řadou zahraničních vydavatelů, mj. z Francie, či Anglie. Pracoval s Fratelli Fabbri Editore, Payot Film, Fleetway, nebo Dami Editore. Kreslířskou kariéru začal roku 1958 náčrty story-boardů pro animované filmy pro francouzskou filmovou společnost Film Payot. Víceméně ve stejné době začal přispívat náčrty cílené na předškoláky také pro Fleetway, které se objevily v několika týdenních komixech a vánočních speciálech. Tyto ilustrace zahrnovaly žabáka Freddyho, Fun in Toyland, Jacka s Jill a řadu dalších příběhů, které se objevily v jeho budoucích knížkách ilustací. V roce 1961 začla dlouhodobá spolupráce s italským vydavatele Fratelli Fabbri Editori ve vytváření kreseb pro školní učebnice a knihy pohádek. Nezapomenutelná je série I Cuccioli pod pseudonymem Tony Wolf. Od roku 1978 začal pracovat výlučně s vydavatelem Dami Editore, kde vytvořil nekonečno knih pod různými pseudonymy. Mezi jeho výtvory pro Dami byly Le storie del Bosco a Il Viaggio delle Meraviglie . Na sklonku 80. let Lupatelli navrhoval krásně ilustrované sady hracích tarotových karet pro Scarabeo. Mezi tyto sady patří Tarocchi degli Gnomi , Tarocchi della Buona Tavola , Lo Zodiaco degli Gnomi , Tarocchi dei Celti .

Ted Andrews (17)

Je mezinárodně uznávaný autor, učitel, vypravěč a mystik, lídr v oblasti lidského potenciálu se specializuje na metafyzické a duchovní oblasti. Zaměřuje se na překlady ezoterických materiálu, aby byly srozumitelné a praktické pro všechny.

Taťána Polášková (6)

Středoškolská pedagožka, působící v Českém Těšíně, autorka učebnic českého jazyka a literatury. Vystudovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě v Ostravě. Je spoluautorkou učebnice literatury pro střední školy.

Stanisław Przybyszewski (27)

Stanisław Feliks Przybyszewski , Prusko – 23. listopad 1927, Jaronty , Polsko) byl polský dekadentní a expresionistický spisovatel, dramatik a básník, člen hnutí Mladé Polsko. Svá díla psal německy i polsky. Stanisław Feliks Przybyszewski byl synem učitele. Byl problémovým studentem střední školy, vystřídal několik škol a nakonec maturoval v roce 1889 na německém gymnáziu v Toruni. Poté odešel do Berlína, kde studoval nejprve architekturu a později lékařství. Zde se seznámil s filosofií Friedricha Nietzscheho a se satanismem. Rovněž se aktivně účastnil berlínského bohémského života. V této době k jeho přátelům patřili například Edvard Munch, Richard Dehmel a August Strindberg, se kterými se setkával ve vinárně Zum schwarzen Ferkel . V roce 1892 byl redaktorem berlínského polsky psaného socialistického týdeníku Gazeta Robotnicza. V roce 1895 byl spoluzakladatelem časopisu Pan a publikoval též v časopisu Die Fackel, který vydával Karl Kraus . V Berlíně žil se svou družkou Marthou Förder, se kterou měl tři děti . 18. dubna 1893 se oženil s norskou pianistkou a spisovatelkou Dagny Juel a v letech 1894-1898 žil střídavě v Berlíně a v rodném městě své ženy Kongsvinger v Norsku. Měli spolu dvě děti: syna Zenona a dceru Ivu . V roce 1896 byl zatčen pro podezření z vraždy své družky Marthy Förder. Po zjištění, že spáchala sebevraždu otravou oxidem uhelnatým, byl propuštěn. Jejich tři děti byly umístěny do různých sirotčinců. Na podzim 1898 se manželé Przybyszewští přestěhovali do Krakova, kde se Stanisław Przybyszewski stal záhy vedoucí osobností místní skupiny mladých pokrokových umělců Mladé Polsko a pracoval jako redaktor časopisu Życie, který byl jejich platformou. Vydávání časopisu bylo ale dalšího roku zastaveno pro problémy s cenzurou a problémy finanční. Při návště...

Stanislav Šusta (14)

Stanislav Šusta je český spisovatel, prozaik a autor literatury faktu. Stanislav Šusta se roku 1941 vyučil strojním zámečníkem a pak pracoval jako dělník. Roku 1948 maturoval na strojní průmyslové škole. Následné studium na Vysoké škole politické nedokončil. V letech 1948-1950 byl redaktorem Rudého práva a pak Obrany lidu. Roku 1956 absolvoval vojensko-politické učiliště a roku 1957 přestoupil do složek Ministerstva vnitra. Roku 1973 vystudoval fakultu žurnalistiky. V letech 1969–1979 byl redaktorem a později i šéfredaktorem časopisu Stráž vlasti a od roku 1980 pracoval jako redaktor nakladatelství Naše vojsko. Jako spisovatel se soustředil na psaní literatury faktu, detektivních románů, dobrodružných příběhů pro mládež z práce Veřejné bezpečnosti a příběhů z občanské války v Rusku. Jeho knihy jsou ideově orientované na komunistický režim v Československu.

Simona Monyová (26)

Simona Monyová, vlastním jménem Simona Ingrová, byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Čerpala ze svých zkušeností, především s mezilidskými vztahy a domácím násilím. Několik jejích románů bylo zfilmováno. S manželem Borisem Ingrem vlastnili vydavatelství Mony, ve kterém od roku 2002 vycházely její knihy. V srpnu 2011 ji její manžel zavraždil v jejich domě v Brně-Obřanech. Ingr jí při hádce zasadil šest ran nožem. Po sérii soudních stání Nejvyšší soud v březnu 2013 Ingrovi za vraždu manželky definitivně potvrdil patnáctiletý trest vězení. Simona Monyová se narodila v Brně jako prvorozená dcera manželů Jitky a Gustava Urbánkových, o pět let později se narodil bratr Gustav. Před nástupem do školy bydlela Simona i s rodiči u prarodičů z matčiny strany. K dědečkovi, profesionálnímu hudebníkovi, měla velice blízký vztah a právě jím vytvořenou přezdívku „Mony, Monynka“ použila později pro svůj profesionální pseudonym „Monyová“. Byla matkou tří synů. Spisovatelka zemřela začátkem srpna 2011 ve svém brněnském bytě na následky mnoha bodných ran. Zavraždil ji její manžel – bývalý kameraman České televize Boris Ingr. Muž, který ji údajně léta týral a znásilňoval. Volání o pomoc, které autorka nenápadně zanechávala ve svých románech a posléze i v textovkách přátelům, nebylo dostatečně hlasité. Ingr stále sveřepě tvrdil, že si nevzpomíná, jak jeho žena zemřela. Podle verdiktu soudu se na ni vrhl s nožem v ruce a zasadil jí šest smrtelných ran - většinou do břicha a do hrudníku. Subtilní spisovatelka se chránila rukama, ale zbytečně. Umírala v bolestech několik minut. Ingr pak pobodal ještě sám sebe a vyskočil z okna. Záchranáři, které sám přivolal - paradoxně pro Monyovou, jej našli krvácejícího před domem. Začal hystericky křičet, že záchranáři nemají pomáhat jemu, ale jeho ženě. Právě toto „gesto“ bývalému kameramanovi nakonec ušetřilo tři ro...

Simon & Garfunkel (14)

Simon & Garfunkel byla americká folkrocková dvojice, kterou tvořili zpěvák a skladatel Paul Simon a zpěvák Art Garfunkel. Patřili k nejpopulárnějším nahrávacím umělcům 60. let a stali se kontrakulturními ikonami sociální revoluce tohoto desetiletí. Duo se poprvé zformovalo v roce 1956 pod názvem Tom & Jerry a dosáhlo určitého úspěchu s písní "Hey, Schoolgirl". Proslavili se však až v roce 1965 hitem "The Sound of Silence", který se objevil na jejich druhém albu "Sounds of Silence".

Sara Orwig (24)

Americká autorka milostných románů.

Roman Karpaš (21)

Roman Karpaš je český publicista, historik, typograf, grafik a nakladatel. Mezi roky 1969 a 1973 studoval na Karlově univerzitě, kde byli jeho učiteli Cyril Bouda či Karel Šmíd. V letech 1978–1983 stál v čele liberecké Malé výstavní síně. Od poloviny svého zdejšího působení navázal spolupráci se Severočeským nakladatelstvím, pro něž pracoval jako výtvarník. V závěru osmdesátých let 20. století, mezi roky 1988 a 1990 byl v tomto nakladatelství zaměstnán coby výtvarník a technický redaktor. Ve své tvorbě se od osmdesátých let 20. století věnoval grafice. Vytvořená díla vystavoval jak autorsky, tak také na kolektivních výstavách, a to v Československu či později České republice, ale též v zahraničí . Věnuje se také vývoji tvorby pohlednic. Zjištění, k nimž dospěl, sepsal do knihy nazvané Pohlednice: historie lístků, které zmenšily svět. Ta tvoří základy tohoto sběratelského oboru. Další své knihy píše s tematikou Jizerských hor, Frýdlantska a Liberecka. Spolupracuje na nich i se svou manželkou Márií, pocházející ze Slovenska.