Všichni Autoři a témata

Patrick Quentin (14)

Patrick Quentin, resp. Q. Patrick, je pseudonym autorského týmu , který vydával v letech 1931–1965 v USA detektivní romány. K dalším používaným pseudonymům autorů patří Jonathan Stagge. Duchovním otcem pseudonymu byl americký spisovatel britského původu Richard Wilson Webb , který roku 1931 napsal společně s herečkou Marthou Mott Kellyovou román Cottage Sinister a vydal jej pod pseudonymem Q. Patrick. Toto jméno autoři vytvořili ze svých přezdívek Patsy+Rick a Q přidali pro zajímavost. Roku 1932 vydala tato autorská dvojice ještě jeden román a tím jejich spolupráce skončila. Webb si pak našel novou spolupracovnici Mary Louisu White-Answellovou , se kterou vydal pod stejným pseudonymem další dvě knihy a jednu knihu napsal sám. Roku 1936 požádal Webb svého přítele, původem rovněž z Anglie, Hugha Callinghama Wheelera , aby se s ním podílel na tvorbě nové řady románů s detektivem Petrem Duluthem. Společně vydaným románem A Puzzle for Fools zahájili svou dlouholetou spolupráci, jejímž výsledkem byla celá řada knih, napsaných pod pseudonymy Q. Patrick, Patrick Quentin a Jonathan Stage. Jejich první romány mají charakter tradiční britské detektivky, pak začínají být příběhy realističtější a více psychologicky propracované. Odehrávají se obvykle v komorním rodinném prostředí, poznamenaném vzájemnou podezíravostí nejbližších lidí. Většina jejich příběhů nepatří do žádné série se stejnou vyšetřující osobou, přesto se jim podařilo vytvořit postavy tří detektivů: Petra Dulutha, divadelního producenta, Timothyho Tranta, klasicky vzdělaného newyorského policejního důstojníka, a doktora Hugha Westlaka, praktického pensylvánského lékaře. Když Webb přestal ze zdravotních důvodů na počátku 50. let psát, pokračoval Wheeler v psaní pod zavedenými pseudonymy sám a knihy vydané od roku 1952 jsou již jen je...

Otfried Preußler (13)

Otfried Preußler rozený jako Otfried Syrowatka byl německý spisovatel, jenž proslul dětskou literaturou. Mezi jeho nejznámější díla patří knihy Die kleine Hexe , Der Räuber Hotzenplotz a Krabat . Náplně svých knih a povídek čerpal hlavně z lidových vypravování a pověstí blízkého okolí po obou stranách hranice dělící Čechy a Slezsko. Narodil se v Liberci. Jeho předkové pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš. Byli skláři, malozemědělci a řemeslníci. Jeho rodiče byli učiteli. Jako dítě trávil mnoho času v obsažné knihovně svého otce. Ten se věnoval vlastivědě a sbíral lidové povídky, kvůli čemuž putoval českou vlastí. Syn Otfried jej na cestách často doprovázel. Dalším inspiračním zdrojem ke spisovatelské činnosti byla babička Dora, která ho značnou měrou ovlivnila a usměrnila svým bohatým vypravováním. Otfried vyrůstal v době růstu nacismu v Německu, který se snažil mladým lidem vnutit , že pravé hodnoty najdou v oddílech Hitlerjugend. Jako dospívající člověk propagandě uvěřil, proto jeho prvním spisovatelským počinem, které napsal v pouhých sedmnácti letech, je příběh o partě chlapců v Sudetech. Příběh prolezlý nacistickou propagandou nazvaný Erntelager Geyer propojuje romantiku letního tábora s nacistickým Hitlerjugend. Po válce byl román zakázán a úplně se na něj zapomnělo. V roce 1942 byl z gymnázia povolán do války a poslán na východní frontu, kde roku 1944 padl do sovětského válečného zajetí a pět let přežíval v zajateckých lágrech v Tatarstánu, odkud se do Německa vrátil v roce 1949. V bavorském městě Rosenheim našel svou rodinu, která byla mezitím vysídlena z Československa a také svou nevěstu Annelies Kind, s níž se v témže roce oženil. Narodily se jim tři dcery. Stal se učitelem prvního stupně. Kromě toho pracoval jako místní novinář a začínal psát povídky pro dětský rozhlas. Jako učitel pracoval až do roku 1970. Pak se v...

Oldřich Dufek (14)

Autor příruček o obchodování v potravinářství a kuchařek, působil v 50. a 60. letech 20. století.

Nina Bonhardová (14)

Nina Bonhardová, vlastním jménem Anna Urbánková , byla česká spisovatelka, novinářka a publicistka. Ve své tvorbě se věnovala především historickým námětům. Jejím synem byl klavírista Roman Bonhard . Nina Bonhardová se narodila v Żołyni v Haliči, kde byl její otec velitelem vojenské posádky . V Haliči také začala chodit do školy. V roce 1919 se její otec stal četnickým důstojníkem v Opavě a Nina Bonhardová zde v letech 1921–1925 vystudovala obchodní akademii. V roce 1926 se provdala a pak v Opavě pracovala jako úřednice pojišťovny. V roce 1940 se přestěhovala do Písku a v roce 1943 do Prahy, kde byla do roku 1945 zaměstnána ve Filmovém archivu. Roku 1946 se stala spoluzakladatelkou časopisu Vlasta, jehož byla poté šéfredaktorkou. Dále působila v redakcích několika časopisů , vedla týdeník Praha, pracovala v tiskovém odboru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy a později se stala vedoucí propagačního oddělení náborového podniku tohoto úřadu. Od roku 1953 do roku 1962 působila jako účetní Státního nakladatelství technické literatury. Poté se zcela věnovala literární tvorbě a žila střídavě v Praze a v Třeboni, v Tylově domku. A po celé vlasti pořádala literární večery často v klavírním doprovodu svého syna Romana. Nina Bonhardová je především autorkou historických románů založených na bohatém ději. Ve svých dílech, orientovaných na nejširší čtenářské vrstvy, zdůrazňovala úlohu lidových mas v dějinách a stala se jimi dovršitelkou tradice české historické prózy v duchu Aloise Jiráska. Svou literární tvorbu začala ve 30. letech psaním povídek, kritik a článků do novin a časopisů . Její prvotina, básnická próza Písecké vánoce 1940, byla nacistickými okupačními úřady zabavena. Svůj první...

Naďa Horáková (17)

Naďa Horáková – Sochorová se narodila 8. 2. 1962 v Hodoníně. Své dětství prožila v Ratíškovicích, kde také vychodila základní školu. Středoškolské vzdělání absolvovala v roce 1981 na Gymnáziu v Kyjově . Poté vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor - český jazyk a literatura a dějepis /rok 1988/. Naďa Horáková žije s rodinou v Mutěnicích u Hodonína. Učí na Základní škole v Dubňanech, současně píše historické romány a detektivky. Je spoluautorkou scénářů televizního seriálu Policie Modrava. Povolání: Učitelka češtiny a dějepisu na Základní škole v Dubňanech Spisovatelka Scenáristka *8. 2. 1962 v Hodoníně Rodiče Jiří a Marie Sochorovi Mladší sestra Dana Mateřská linie – klan Helena Otcovská linie – R1a1a Původ předků - Morava, Polsko, Rakousko Školy: Základní škola v Ratíškovicích Gymnázium v Kyjově Filozofická fakulta UJEP v Brně, obor čeština - dějepis 1985 – sňatek s mým manželem Dušanem 1986 – narození syna Kryštofa 1988 – narození syna Dušana Bydliště: Vinařská obec Mutěnice u Hodonína Miláčkové rodiny: Německý ovčák Ruby z Agíru Pražský krysařík Dingo z Hustopečí Záliby: Astrologie Numerologie Vykládání karet Snaha pěstovat orchideje Oblíbené: Pohádky Horory – bez krve a bez zombíků Filmy Hvězdný prach, Hvězdné války www.hostbrno.cz www.mobaknihy.cz www.mutenice.cz www.ratiskovice.cz www.rubico.cz www.sursum.cz www.vydavatelstviakcent.cz www.kacur.cz - Antikvariát Kačur

Miroslava Čížková (22)

Pedagožka, autorka učebnic a metodických materiálů pro výuku na základní škole, také autorka beletrie.

Miroslava Besserová (17)

Miroslava Besserová byla česká scenáristka, publicistka a spisovatelka. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. Vytvořila mnoho scénářů pohádek, detektivek, dokumentů i dalších televizních pořadů. Pracovala jako dramaturgyně a scenáristka pro Českou televizi, televize Prima, Nova i Barrandov. Byla autorkou více než 30 knih. Byla manželkou herce Viléma Bessera, měli spolu jednoho syna. Ovdověla v roce 1985. Zemřela na rakovinu v roce 2017, bylo jí 71 let.

Miroslav Tyrš (20)

Miroslav Tyrš byl český národní obrozenec německého původu, kritik, historik umění, estetik a univerzitní pedagog. Podílel se na vzniku organizovaného tělocvičného hnutí v Čechách, zejména na založení Sokola, a je autorem českého tělocvičného názvosloví. Narodil se v sudetoněmecké rodině lázeňského a panského lékaře MUDr. Jana Vincence Tirsche na děčínském zámku. Jeho dědeček z otcovy strany – zedník Karel Tirsch – pocházel z Krbice , německojazyčné, dnes již zaniklé obce. Matka Vincencie Tirschová, rozená Kirschbaumová, i otec pocházeli z Čech, ale mluvili německy. Rodina žila v Děčíně pouhé čtyři roky, protože v roce 1836 se otec nakazil tuberkulózou a odešel s rodinou k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde ještě téhož roku zemřel. Matka se synem se uchýlila k příbuzným do Kropáčovy Vrutice na Mladoboleslavsku, ale v roce 1838 zde zemřela. Od šesti let byl vychováván v české vlastenecké rodině strýce z matčiny strany v Kropáčově Vrutici, později ve Stránově. V roce 1841 se přestěhoval do Prahy ke strýci Antonínu Kirschbaumovi a začal studovat. Zprvu na dvoutřídní triviální škole u Maltézů, pokračoval na malostranském gymnáziu. Zde se začal zajímat o studium antické kultury. Od dětství měl chatrné zdraví, a proto na radu svého lékaře začal v Praze cvičit. Navštěvoval tělocvičný ústav Schmidtův a později ústav Jana Malýpetra. Mladého Tyrše, tehdy šestnáctiletého, velice ovlivnila jednak revoluce v roce 1848, jednak humanitní studijní orientace, a proto se rozhodl přestoupit na tehdy nejlepší střední školu klasického zaměření, na akademické gymnázium, které bylo mimo jiné i díky svým prefektům orientováno vlastenecky. Po absolutoriu školy Tyrš odešel studovat na přání příbuzných na právnickou fakultu Karlovy univerzity. Práva jej nebavila, a proto přestoupil na filozofickou fak...

Miloslav Moulis (14)

Miloslav Moulis se narodil 30. dubna 1921 v Praze. Jeho otec byl právník a pracoval na ředitelství Československých drah. Za okupace byl jeho otec znovu zajat nacisty a tentokrát trestu neunikl a v roce 1943 byl popraven. Rodina žila v Praze, ale dlouho zde nezůstala a v roce 1923 se přestěhovala do Plzně, kde Miloslav absolvoval místní základní školu a poté chodil do gymnázia . Rodina děti vychovávala ve vlasteneckém duchu a mladého Miloslava zajímal veřejný život, chtěl se stát novinářem. Když byl studenty založen spolek Národní hnutí pracující mládeže krátce po okupaci, stal se jeho členem a byl za aktivity spojené s jeho činností zadržen gestapem . Někteří členové spolku utekli do zahraničního odboje a ti, kteří zůstali, byli zatčeni 29. května 1940. Miloslav Moulis byl odsouzen Lidovým soudem na dva a půl roku vězení. Pustili ho na Vánoce 1942, na svobodě však byl jen krátce a zatkli ho znovu. To už však soud neproběhl, ale odvezli ho rovnou do Malé pevnosti Terezín a poté do Osvětimi. Zde naštěstí nepobyl dlouho a byl poslán do Buchenwaldu, kde strávil zbytek války. 11. dubna 1945 byl tábor osvobozen Američany. Po válce se Moulis vrátil domů do Plzně a začal pracovat v novinách. V roce 1946 se přestěhoval do Prahy. Od té doby je činný literárně . V roce 1966 dostal od Ludvíka Svobody nabídku spolupráce se psaním jeho pamětí. Tato spolupráce trvala až do roku 1969, kdy byla skupina rozpuštěna. Až do roku 1993 potom působil v redakci Národního osvobození při Svazu bojovníků za svobodu. Miloslav Moulis se však publikační činnosti vě...

Miloš Anděra (15)

RNDr. Miloš Anděra, CSc. je český zoolog, ochránce přírody, ekolog, pedagog, vědecký kurátor zoologických sbírek, spisovatel-publicista, dlouholetý pracovník zoologického oddělení Národního muzea v Praze, v letech 1988 až 2002 vedoucí tohoto oddělení, autor mnoha desítek vědeckých i populárně-naučných statí a publikací. V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí za dlouholetý výzkum v oblasti zoologie a především za vynikající popularizaci vědy a ochrany přírody.

Michel Houellebecq (15)

Michel Houellebecq , narozen jako Michel Thomas , je francouzský spisovatel. Jeho otec byl horský vůdce a matka anestezioložka. Když mu bylo 6 let, jeho matka opustila rodinu, konvertovala k islámu a žije s muslimem. Malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, Henriette Houellebecqové, členky Francouzské komunistické strany a pravověrné stalinistky, v Crécy-en-Brie u Paříže. Dobrý vztah s babičkou měl vliv na jeho levicovost. Vystudoval lycéum v Meaux a Vysokou školu zemědělskou. Z prvního manželství se sestrou přítele má syna Etiennea , ale svazek se rozpadl již po roce vztahu. Znovu se pak oženil až v roce 1999. V 80. letech trpěl depresemi, které utápěl v alkoholu, a psal poezii. Na počátku 90. let napsal biografii amerického autora hororů, monarchisty H. P. Lovecrafta a svou románovou prvotinu Rozšíření bitevního pole . Druhý román, Elementární částice , ho rázem vynesl na francouzské literární nebe. Příběh dvou čtyřicátníků žijících ve světě masturbace a peep show pobouřil vládnoucí generaci osmašedesátníků a vyvolal senzaci. Dostal za něj dvě ceny: Velkou národní literární cenu pro mladé talenty a Listopadovou cenu. Ještě větší pobouření vyvolal třetí román, Platforma . Liga lidských práv ho udala za podněcování k rasové nenávisti. Soud však smetl tento pokus omezovat uměleckou svobodu. Houellebecq v něm skvěle vystihl ducha doby, když hrdinka umírá v Thajsku po teroristickém útoku islamistů. Její přítel pak říká, že pokaždé, když izraelské síly usmrtí palestinské dítě nebo těhotnou ženu, cítí uspokojení. Román přitom vyšel ještě před 11. zářím 2001. Dostal za něj Mezinárodní dublinskou cenu Impac. Dalším počinem byl čtvrtý román Možnost ostrova , který se dočkal i filmového zpracování. Režie filmu s názvem La Possibilité d'une île se ujal sám autor. Je laciné ztotožňovat autobiografického hrdinu a autora samotného. Houellebecq o sobě tvrdí, že je demokrat a evropský federalista...

Michail Michajlovič Zoščenko (10)

Michail Michajlovič Zoščenko byl ruský spisovatel, satirik a dramatik. Nejznámější z jeho díla jsou krátké satirické povídky, v nichž kritizuje morálku a mezilidské vztahy v porevoluční sovětské společnosti. Zoščenko se narodil jako syn malíře a herečky a vyrůstal se sedmi sourozenci. Po absolvování střední školy byl v letech 1913 až 1915 zapsán na Právnické fakultě v Petrohradě. V té době napsal své první povídky. Jeho studie přerušila vojenská služba v první světové válce, kam Zoščenko nastoupil dobrovolně v roce 1915. Během války utrpěl jako následek otravy bojovým plynem trvalé poškození srdce, v důsledku čehož byl v roce 1917 z armády propuštěn. Po návratu do St. Petersburgu napsal několik nepublikovaných příběhů, ovlivněných Maupassantem. Přes svou nemoc Zoščenko v letech 1918–1919 bojoval v občanské válce na straně Rudé armády. Po občanské válce si vydělával na živobytí v různých zaměstnáních. Byl mimo jiné vedoucím pošty, detektivem, chovatelem zvířat, milicionářem, obuvníkem, tesařem a administrativním pracovníkem. Od roku 1920, zpět v Petrohradě, začal znovu psát a jeho příběhy byly publikovány v mnoha satirických časopisech éry NEPu. První sbírka povídek vyšla v roce 1922 a pod názvem Povídky pana Modrobřicháčka . Tragikomické příběhy vyprávěné v ich-formě měly úspěch u kritiky i u veřejnosti. Zoščenko zde vytvořil typ civilního, neheroického, většinou nějak omezeného „sovětského člověka“ probíjejícího se všedním životem – typ, který se pak objevuje i v jeho dalších prózách. Jako stylistický prostředek používá Zoščenko takzvaný skaz, vyprávění ve stylizované hovorové řeči. V následujících letech byl Zoščenko v SSSR jedním z nejčtenějších autorů a jeho texty vycházely ve velkých nákladech v časopisech, novinách i knižně. V roce 1921 se básník připojil k nově vzniklé literární skupině Serapionovi bratři. Pos...

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (16)

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin byl ruský spisovatel a satirik. Ve svém díle, ideově spojeném s tzv. naturální školou útočil proti carství a nevolnictví, odhaloval podstatu měšťáctví či liberalismu a zesměšňoval carskou byrokracii. Nejznámějším z jeho děl je román o mravním úpadku statkářské rodiny nazvaných Panstvo Golovlevových a dále Historie jednoho města. V něm v groteskně satirických obrazech líčí dějiny města Hlupákova, jakéhosi ruského Kocourkova. Když carská cenzura sílila, uchýlil se k jinotajné formě zvířecích bajek a pohádek pro dospělé. Pocházel ze šlechtické rodiny. Vystudoval gymnázium v Carském Sele a poté nastoupil dráhu úředníka na ministerstvu vojenství. V té době se seznámil s utopickým socialismem. Za názory, které otiskl ve svých prvních pracích, byl v dubnu roku 1848 poslán do vyhnanství do Vjatky , kde byl osm let gubernátorským úředníkem. Po návratu v roce 1855 pracoval jako úředník v Rjazani a v Tveru. V roce 1862 odešel ze státní služby a pracoval jako redaktor časopisu Sovremennik. Po dvou letech pro neshody s vedením redakce odešel zpět do úřední služby. V roce 1868 byl penzionován. Poté spolupracoval s Nikolajem Alexejevičem Někrasovem při vedení časopisu Otěčestvennyje zapiski . Tento časopis po Někrasovově smrti vedl. Vydávání časopisu bylo v roce 1884 zastaveno.

Maxine Paetro (19)

Americká novinářka a spisovatelka. Pracovala také v reklamním průmyslu. Autorka krimi románů a publikace se zaměřením na reklamu. Spoluautorka detektivních románů s Jamesem Pattersonem.

Maxim Gorkij (19)

Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu. Maxim Gorkij se narodil v Nižném Novgorodě v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který byl synem důstojníka a zemřel na choleru v Astrachani. Gorkého matka ho vinila ze zapříčinění otcovy smrti, proto byl vychováván u despotického děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně. Od té doby se musel živit samostatně, střídal různá zaměstnání – byl poslíčkem v obchodě, umývačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník apod. Od patnácti let se toulal po Rusku a vzdělával se jako samouk, v této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884, se neúspěšně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V. S. Semjonova. V roce 1887 se v Kazani pokusil o sebevraždu, tento pokus o sebevraždu později popsal v autobiografické povídce Případ z Makarova života. Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a poté pracoval jako železniční hlídač. V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k vojenskému odvodu, ale ze zdravotních důvodů byl vojenské služby trvale zproštěn. Poté byl zatčen pro styky s revolučními narodniky a po propuštění byl dán pod stálý policejní dozor, který skončil až roku 1902. Na jaře roku 1891 se opět vydal na cestu po Rusku, procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a přes Kavkaz došel do Tbilisi, kde se na necelý rok usadil. Zde pracoval v železničních dílnách a v září 1892 v tbiliském listě Kavkaz uveřejnil svou první povídku Makar Čudra. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu, od roku 1895 žil v Samaře, kde pod pseudonymem Jegudijil Chlamida přispíval do Samarské gazety, v jejíž redakci se seznámil s Jekatěri...

Max Frisch (14)

Max Frisch byl švýcarský prozaik, dramatik a esejista, patří k spisovatelům německého jazyka ve 20. století. Frisch studoval germanistiku a forenzní psychologii. Od roku 1931 působil jako novinář. Zpočátku psal apoliticky a jen velmi málo textů z této doby bylo později převzato do souborného vydání. V roce 1933 cestoval: navštívil Prahu , Budapešť, Bělehrad, Sarajevo, Dubrovník, Záhřeb, Istanbul, Atény, Bari a Řím. Psal fejetony a na základě zážitků z cest vznikl i jeho první román „Jürg Reinhart - osudová letní cesta“ . Roku 1935 poprvé navštívil Německo a vydal „Malý deník z německé cesty“, ve kterém se vyjadřoval kriticky k antisemitismu. Jeho postoj k nacionálnímu socialismu ovšem tehdy ještě nebyl vyhraněně negativní: obdivně se např. vyjádřil o výstavě Herberta Bayera „Zázrak života“, která propagovala rasové teorie. Jeho první romány také mohly bez problémů v nacistickém Německu vyjít. Teprve ve 40. letech se u něj utvářelo kritické politické vědomí. Retrospektivně bývá tento jeho pozvolný vývoj dáván do souvislosti s konzervativním klimatem na curyšské universitě, kde někteří z profesorů obdivovali Hitlera i Mussoliniho. Po napsání druhého románu „Odpověď z ticha“ , o kterém se později vyjadřoval velmi kriticky, se rozhodl, že již nikdy nebude psát. Začal studovat architekturu . Otevřel si i vlastní architektonické studio. Kvůli nedostatku materiálu způsobenému válkou však svou první a jedinou větší stavbu mohl uskutečnit teprve v roce 1947. Svou architektonickou kancelář zavřel v lednu 1955. Frisch již během studií pravidelně navštěvoval v Curychu divadlo , které tehdy poskytovalo útočiště německým exulantům a nabízelo prvotřídní program. Jeho ředitel Kurt Hirschfeld jej povzbuzoval k psaní pro divadelní scénu. Jeho prvn...

Masaaki Ninomija (10)

Mary Renault (12)

Mary Renaultová, vlastním jménem Eileen Mary Challansová , byla britská spisovatelka historických novel a románů. Českým čtenářům je patrně nejvíce známa z populárního dvoudílného díla o starověkem řeckém attickém králi Théseovi Býk přichází z moře a Král musí zemřít. Pocházela z lékařského prostředí, její otec byl v Londýně lékařem. Po ukončení svých studií v Oxfordu se stala zdravotní sestrou. Vzhledem ke své lesbické homosexuální orientaci se stala představitelkou britské sexuální revoluce. Po skončení 2. světové válce odjela v roce 1947 se svou životní partnerkou do Jižní Afriky. Celý život upřímně obdivovala a věřila v antické ideály demokracie a spravedlnosti, proto se také zapojila do politických hnutí, která bojovala proti tamějšímu apartheidu. Velmi ráda cestovala po celém světě, na podkladě svých cest do Řecka napsala své nejznámější populární historické novely a romány.

Martina Formanová (12)

Martina Formanová, rodným jménem Martina Zbořilová je česká spisovatelka a scenáristka, jejímž manželem byl oscarový režisér Miloš Forman. Během vysokoškolského studia pracovala jako modelka. Ve Spojených státech, kam poprvé odletěla v roce 1994, se nejdříve živila úklidem. Následně dokončila studium scenáristiky na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění. V první polovině 90. let udržovala partnerský vztah se zpěvákem Karlem Gottem. V roce 1998 přivedla na svět dvojčata Andrewa a Jamese Formanovy. V roce 1999 se provdala za jejich otce, režiséra Miloše Formana, s nímž se seznámila v rámci konzultací na své diplomové práci. Jejím domovem je rodinná lesní usedlost ve státě Connecticut. Vlastní také byt v New Yorku. V rozhovoru pro časopis Moje psychologie v únoru 2018 uvedla, že je feministka.

Marie Calma (23)

Marie Veselá, roz. Hurychová , byla česká spisovatelka, překladatelka a pěvkyně , ale i přední organizátorka kulturního dění v Luhačovicích. Pocházela z rodiny pražského advokáta Matěje Hurycha. Byla druhou manželkou MUDr. Františka Veselého , zakladatele lázeňství v Luhačovicích. Je pochována na pražských Olšanech. Od 30. let 20. století udržovala také písemnou korespondenci s Marií Calmou–Veselou česká prvorepubliková spisovatelka Tylda Meinecková. Marie Calma se ve své literární činnosti věnovala jak poesii , Jarní zpěvy , Ejhle člověk ), tak pohádkám , Pohádka o českých muzikantech ) a próze ). Marie Calma překládala především z francouzštiny a také polštiny .

M Il‘jin (17)

Ruský prozaik, autor uměleckonaučné prózy pro děti a publicista. Původně chemický inženýr, od roku 1930 se věnoval pouze literatuře.

Luanne Rice (11)

Luanne se narodila v roce 1995 ve státě Connecticut. K literatuře tíhla už od malička a její matka, učitelka angličtiny, dceřinu zálibu ochotně podporovala. V jedenácti letech vydala svou první báseň. O čtyři roky později publikovala první povídku a první román jí vyšel v roce 1986

Lenka Andrýsková (23)

Metodička pro vzdělávání, autorka pracovního sešitu čtení a psaní pro začínající školáky.

Kubašta Vojtěch (24)

KTO (10)

Kenneth Grahame (14)

Kenneth Grahame byl skotský spisovatel. Narodil se v Edinburghu a když mu bylo pět let, zemřela mu matka. Jeho otec jej spolu se sourozenci nakonec poslal žít k babičce. Chtěl studovat na Oxfordské univerzitě, avšak kvůli financím mu to nebylo umoženěno. V roce 1879 začal pracovat pro Bank of England. Svou nejznámější knihu s názvem The Wind in the Willows publikoval v roce 1908 . Zemřel v anglickém Pangbourne ve věku 73 let.

Ken Wakui (16)

Japonský komiksový scenárista a kreslíř. Autor manga komiksů.

Katarína Kerekesová (14)

Katarína Kerekesová je slovenská animátorka, režisérka, výtvarníčka a ilustrátorka. Je manželkou dokumentaristu Petra Kerekesa. V posledných rokoch je známa najmä ako tvorca televízneho večerníčka Mimi a Líza a spoluautorka rovnomennej ilustrovanej detskej knihy, ktorej hlavnou hrdinkou je nevidiace dievčatko

Karol Sidon (14)

Karol Sidon je vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, náboženský myslitel, bývalý chartista a disident židovského původu. Některé povídky psal pod pseudonymem Chaim Cigan. Narodil se v Praze v době Protektorátu Čechy a Morava v tzv. smíšeném manželství. Jeho židovský otec Alexander Sidon pocházel z Trnavy, kde byl prvním rabínem po dlouhém vypovězení Židů z města od roku 1856 jeho prastrýc rabi Šimon Sidon, po kterém byl pojmenován. Vzdálenějším příbuzným byl rabi Josef Chaim Sonnenfeld. Alexander byl roku 1944 zatčen a vězněn gestapem v Pečkárně, na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti, kde byl téhož roku umučen. Karol byl poté skrýván na venkově do konce okupace. Matka ho vychovávala sama až do roku 1948, kdy se znovu provdala za Žida Josefa Grose. Jeho nevlastní otec opakovaně utekl z terezínského ghetta, kladenských dolů, z Varšavy, z Treblinky a naposledy ze sovětského gulagu. Po maturitě na JSŠ vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Poté krátce pracoval v Československém rozhlase, do roku 1968 byl dramaturgem Krátkého filmu ve studiu Jiřího Trnky. V letech 1968–1969 byl redaktorem Literárních listů a Listů. Roku 1968 obdržela jeho rozhlasová hra Dvojí zákon státní cenu k 50. výročí založení republiky. Do roku 1970 publikoval autobiograficky laděné knihy, které se staly kultovní pro tehdejší mladou generaci, Sen o mém otci a Sen o mně a scenáristicky spolupracoval s režisérem Jurajem Jakubiskem. Od roku 1970 pracoval jako ineditní autor manuálně a jako prodavač tisku, po podpisu Charty 77 byl propuštěn a následně byl zaměstnán jako topič. Roku 1978 obdržel exilovou cenu Jiřího Koláře za román Boží osten, který vyšel v samizdatové edici Petlice, kde vydal i svůj románový esej Evangelium podle Josefa Flavia a neuvedené divadelní hry. Osud obou otců přispěl k tomu, že se ...

Karina Havlů (19)

Karina Havlů . byla česká překladatelka a spisovatelka. Její otec byl textař a libretista, překladatel z angličtiny a právník Ivo T. Havlů. Část rodiny pocházela z Tábora. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a mimořádné studium filmové a televizní produkce na Famu. Řadu let žila v Římě. Vdaná za Igora Holuba. Věnovala se překladatelské činnosti z anglického a italského jazyka. Jednalo se o literaturu pro dospělé, ale i děti. Dále také o překlady divadelních her amerických a italských dramatiků. Rovněž se zaměřila na životopisy slavných osobností, např. Sophii Lorenovou, Benita Musssoliniho, Toma Hankse. Spolupracovala s časopisy a deníky např. Naše rodina, Zahrádkář, Tina, Večerní Praha. Jejím velkým koníčkem bylo kulinářství. Napsala mnoho kuchařských knih. Některé její knihy byly přeložené v zahraničí. Velkého úspěchu dosáhla s knihou "Vaříme v Remosce". Proto se jí říká "Královna remosek". Tlumočila, byla profesorkou na Střední knihovnické škole v Praze, pracovala jako filmová historička ve Filmovém ústavu. Své překlady podepisovala Karina I. Havlů.

Karel Veselý (18)

Anglista, autor anglických učebnic.

Karel Ladislav (19)

Karel Ladislav Kukla, byl prozaik, dramatik, novinář, nakladatelský redaktor, překladatel z angličtiny a francouzštiny. Současným čtenářům je známý především svou knihou Podzemní Praha. Už jako poměrně mladý zazářil aktovkou Anatomové, která se na repertoár Národního divadla dostala v době, kdy bylo Kuklovi sotva 21 let. Hra byla příznivě přijata i dobovými kritiky. Úspěch Kukla sklidil i svou následující činohrou Svatební noc, která následně získala Nerudovu cenu. V dalších letech se K. L. Kukla i přes dosavadní úspěchy divadelní tvorbě příliš nevěnoval a naplno žil novinářským řemeslem. Psal fejetony do Národní politiky. Pro nakladatele Bedřicha Kočího redigoval Národní obzor a Velký lidový slovník naučný. Redigoval také přírodopisný Svět zvířat a jiné tiskoviny. Vedle toho do češtiny z angličtiny přeložil Twainova Dobrodružství tuláka Finna . Převyprávěl i pohádky Boženy Němcové . K. L. Kukla žil poměrně bohémským životem. Miloval život noční Prahy, jako investigativní novinář si oblíbil prostředí pražské galérky. Jeho reportáže žel trpěly značným zkreslováním a zveličováním pražského života, pražského podsvětí zvláště. Výsledkem toho byla jeho nejznámější braková díla z pražského podsvětí. Ve fiktivní reportáži Podzemní Praha například popisuje ve skutečnosti neexistující podzemní labyrint pod hlavním městem, který podle Kukly podzemními štolami spojuje pražské Židovské pece s podzemím Vyšehradu. Jinými podzemními chodbami vedenými pod dnem Vltavy je pravobřežní podzemní Praha spojena s podzemím na pravém břehu Vltavy. Různými chodbami se tak lze podle Kukly dostat až daleko za Břevnov. Jeho smyšlené reportáže – zvláště Podzemní Praha – byly na přelomu 19.a 20. století i během první republiky velice populární. Miroslav Josef Krňanský natočil podle Kuklovy knihy Bahno Prahy němý film. Podzemní Praha se jako tragikomedie dostala koncem dvacátých let do repertoáru Tylova divadla. Začátkem sedmdesátýc...

Julian Semenovič Semenov (11)

Ruský prozaik a překladatel.

Joseph Roth (12)

Joseph Roth – 27. května 1939 Paříž) byl rakouský spisovatel a novinář židovského původu, který se proslavil zejména romány Pochod Radeckého a Kapucínská krypta. Narodil se v rodině židovského obchodníka v haličském městě Brody. Jeho otec se však brzy nato na cestě z Hamburku pomátl, byl odvezen do ústavu pro choromyslné a později k zázračnému rabínovi v Haliči, kde ještě dlouho jako nesvéprávný žil. Jeho choroba uvedla rodinu do těžkého postavení, protože matka se s manželem nemohla ani rozvést a chasidští židé pokládali choromyslnost za boží trest. Po maturitě roku 1913 odešel Roth do blízkého Lvova, kde začal studovat na univerzitě. O rok později odešel do Vídně, kde studoval filosofii a germanistiku, ale roku 1916 se dobrovolně přihlásil do armády a sloužil jako armádní novinář ve Lvově. Válka, smrt císaře Františka Josefa I. a rozpad Rakouska-Uherska znamenaly pro mladého Rotha těžký otřes – nejen ztrátu rakouské vlasti, ale i konec „starých časů“, s nímž se nikdy úplně nesmířil. Po válce nemohl ve studiu pokračovat a začal psát do novin, od roku 1920 v Berlíně. Roku 1922 se ve Vídni oženil s Friederike Reichler, od roku 1923 psal fejetony pro prestižní Frankfurter Zeitung, přispíval ale i do jiných novin, např. Prager Tagblatt. V první polovině 20. let inklinoval Roth k socialismu. V tomto duchu je zaměřená jeho publicistika do rakouských listů Der Neue Tag a Vorwärts . V roce 1925 byl korespondentem Frankfurter Zeitung v Paříži a v následujících letech psal reportáže z cest např. po Sovětském svazu, který navštívil v létě 1926, Jugoslávii, Polsku a Itálii. Cesta do SSSR mu poskytla námět pro román Útěk bez konce. Už v roce 1926 začala jeho žena trpět duševní nemocí, která se stále zhoršovala, takže od roku 1930 žila po ústavech a roku 1940 zahynula jako oběť nacistické eutanázie choromyslných. Její choroba jej velice trápila a snažil se hledat pomoc i u haličského rabína. Jelikož nic ...

Josef Rybák (20)

Josef Rybák byl český komunistický publicista, kritik, básník a prozaik. Narodil se v rodině košíkáře Eduarda Rybáka a jeho manželky Marie, rozené Adámkové , jako jedno z jejich sedmi dětí. Otec mu padl v 1. světové válce. V Písku vychodil dvouletou obchodní školu a od roku 1922 pracoval na Slovensku. Do Čech se vrátil v roce 1933 a od té doby až do okupace pracoval jako novinář v komunistickém tisku . Po okupaci se vrátil do komunistického tisku, v letech 1948-1958 pracoval ve vedení kulturní rubriky Rudého práva. V roce 1959 se stal šéfredaktorem Literárních novin, ale v roce 1964, v důsledku měnícího se politického klimatu, musel z funkce odejít; několik let se neangažoval a věnoval se vydávání svého díla. Opět plně činný byl až za normalizace, v roce 1972 spoluzakládal Svaz českých spisovatelů a v letech 1977–1982 byl jeho předsedou. V roce 1973 mu byl udělen titul národní umělec. Básnické prvotiny vydal roku 1924. V básních i próze vycházel ze svého dětství na Písecku . Jeho tvůrčí názory byly blízké proletářské literatuře S. K. Neumanna a Jiřího Wolkera. Jako kritik a publicista se zaměřoval obecně na kulturu, literaturu, výtvarné umění – sám také občas přispíval ilustracemi do časopisů a novin. Ilustroval i některé své knihy. Díky svému pobytu na Slovensku měl zájem i o tamější kulturu.

Josef Pondělík (11)

Sportovní novinář a redaktor, publikace z oboru.Začínal ve sportovní rubrice deníku Práce v letech 1945 - 50.Pak působil v deníku Československý sport a v Týdeníku Gól.Jako novinář byl při triumfu naší kopané v Chile 1962.Byl spoluautorem dalších knih o kopané.Jeho poslední kniha Století fotbalu vyšla po jeho smrti.

Josef Pepson Snětivý (21)

Ing. Josef Snětivý, zvaný Pepson se věnuje muzice a knížkám, seč mu to podnikání a početná rodina dovolí. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale celý život tíhne k tónům a slovům. V kapelách nejrůznějších žánrů prožil skoro dvacet let.

Josef Ludvík Fischer (17)

Josef Ludvík Fischer byl český filosof a sociolog, představitel filosofického strukturalismu. Po studiích na klasických gymnáziích v Českých Budějovicích a v Třeboni absolvoval na Filosofické fakultě pražské univerzity češtinu, němčinu a filosofii. Doktorem filosofie byl promován roku 1919 . V letech 1921–1923 pracoval v pražských knihovnách a aktivně se zapojil do levicového hnutí. Přispíval do Neumannova Června, Václavkovy Studentské revue, spolupracoval se Zdeňkem Nejedlým v časopisu Var. Kvůli své levicové činnosti byl přeložen dál od centra, do Studijní knihovny v Olomouci, kde byl zaměstnán až do roku 1933. V letech 1924–1930 byl členem Komunistické strany Československa. V roce 1927 se prací Saint-Simon a Auguste Comte habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně jako docent pro obor sociologie, v roce 1930 i pro obor filosofie. Na přelomu 20. a 30. let spolu s Bedřichem Václavkem a Jiřím Mahenem redigoval Index , s Inocencem Arnoštem Bláhou a Emanuelem Chalupným založil a vedl Sociologickou revui . V letech 1933–35 byl zaměstnancem univerzitní knihovny v Brně, mimořádným profesorem Masarykovy univerzity pro obory sociologie a dějiny filosofie se stal v roce 1935. V Brně se podílel na práci Levé fronty a v roce 1938 se stal předsedou brněnské odbočky Společnosti přátel demokratického Španělska. Po nacistické okupaci Československa se až do konce války skrýval v Nizozemí. Po návratu do Brna byl v říjnu 1945 jmenován řádným profesorem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, ve školním roce 1945–46 zastával funkci jejího děkana. Zároveň se podílel na obnovení olomoucké Univerzity Palackého, na které z pověření ministra školství Zdeňka Nejedlého v letech 1946–49 vykonával funkci rektora . V únoru 1948 manifestačně znovu vstoup...

Josef Jiří Stankovský (21)

Josef Jiří Stankovský byl český divadelník, spisovatel a dramatik, autor mnoha desítek knih a divadelních her. Pocházel z bohaté rodiny správce velkostatku. Mládí prožil v Čelákovicích, kde jeho otec zakoupil hospodářství. Vystudoval gymnázium v Praze, ale poté nedokončil studium práv, protože se začal plně věnovat divadlu a psaní. Od 60. let 19. století začaly být jeho hry hrány v kamenných divadlech . Pokus o vedení vlastního divadla skončil po dvouletém působení v roce 1875 krachem a následnou těžkou nemocí. Posledních několik let se živil prakticky výhradně psaním. Zemřel ve věku 35 let. Za svůj život napsal desítky divadelních her a hříček, románů, povídek i faktografických knih. Stručný výběr:

Josef František Karas (21)

Josef František Karas byl český spisovatel historických románů, přezdívaný Moravský Jirásek. Narodil se v rodině tkalce Josefa Karase a jeho manželky Kateřiny, rozené Klinkáčové . Zájem o historii v něm probudil už ve škole v Tišnově učitel dějepisu. V letech 1889–1891 studoval na gymnáziích v Brně ; po dvou letech, kdy dobře prospíval z dějepisu a latiny, ale z dalších předmětů mu hrozilo propadnutí, studium ukončil. Protože mu zemřela matka a příbuzní odmítli ho dále podporovat, musel se živit sám. Učil se zámečníkem a knihařem, roku 1893 odešel do Prahy. Zde se stal stavebním úředníkem a současně se vzdělával v knihovnách a archivech. Pokoušel se psát, ale své pokusy pálil, i když ho Jaroslav Vrchlický pobízel k další práci. V době pražského pobytu se přátelil i s Jakubem Arbesem. V roce 1896 se vrátil do Tišnova, kde přijal zaměstnání v advokátní kanceláři. Poté, co utratil dědictví po matce, byl jako pobuřující element z Tišnova vyhoštěn a přijal místo v mramorových lomech v Nedvědici. Roku 1900 se v Moravských Knínicích oženil se svou celoživotní partnerkou Františkou Nasadilovou a o rok později se s ní a otcem přestěhoval do Brna. Po třech letech bez zaměstnání byl v letech 1904–1914 redaktorem různých moravských periodik; poté žil v Hutisku jako spisovatel z povolání, redaktorem se opět stal roku 1919. Od roku 1926 pobýval osaměle v Dluhonicích. Byl slavnostně pohřben v Přerově, jeho ostatky byly roku 1982 přemístěny na Valašský Slavín. Životní družkou Josefa Františka Karase byla Františka, rozená Nasadilová . Dcera Vilma Volková–Karasová byla spisovatelka a národopisná pracovnice, věnující se moravskému Valašsku. Z rozsáhlého Karasova díla jsou nejtypičtější historické romány, povídky a divadelní hry odehrávající se na Moravě...

John Lennon (14)

John Lennon byl kultovní anglický hudebník, zpěvák a skladatel, který se celosvětově proslavil jako člen skupiny Beatles, jedné z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin v historii populární hudby. Po rozpadu Beatles v roce 1970 se Lennon vydal na sólovou dráhu, během níž vydal několik uznávaných alb. Jeho debutové sólové album " John Lennon /Plastic Ono Band", vydané v roce 1970, je známé svým syrovým, minimalistickým zvukem a hluboce osobními texty, které odrážejí jeho boje a terapeutický dopad terapie prvotním křikem.

John Knittel (16)

John Hermann Knittel se narodil v r.1891 v Dhárváru Indii jako syn basilejského misionáře a vnuk zvonaře z Esslingenu. V pěti letech přesídlila rodina do Švýcarska. Po absolvování gymnázia a obchodní školy odešel do Anglie, kde pracoval jako bankovní úředník, obchodoval s filmy a podílel se na vedení divadla, později se stal spisovatelem. Zimu trávil většinou v severní Africe a nakonec se usídlil u Ženevského jezera. od r. 1933 žil poblíž Káhiry, potom střídavě v Egyptě a v Maienfeldu, kde zemřel v r.1970. Kromě svého několikrát zfilmovaného světového bestselleru "Via Mala" napsal jedenáct dalších románů a mnoho povídek.

Jirina Prekop (18)

Jiřina Prekopová publikovala též pod jménem Jirina Prekop, byla česká dětská psycholožka a autorka populárně naučné literatury z oblasti dětské psychologie a výchovy, která působila v Německu. Byla známou propagátorkou neověřené formy psychoterapie, tzv. terapie pevným objetím. Vyvinula přitom vlastní neakreditovanou metodu, tzv. Terapie pevným objetím podle Prekopové. Bývala proto terčem kritiky, v České republice proti terapii a Jiřině Prekopové vystupuje například organizace APLA, sdružující rodiče dětí s autismem. Zemřela v Praze ve věku 90 let.

Jiří Pejša (10)

Otec Jiřího Pejši byl respicientem finanční stráže, oba rodiče záhy zemřeli. Po absolvování státního reálného gymnázia v Klatovech Pejša vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; absolutoria dosáhl již 1939, promoval však až v dubnu 1946. Během války pracoval v Klatovech jako zdravotník: nejprve v ordinaci praktického lékaře, od 1943 byl laborantem místní nemocnice, do níž také po promoci nastoupil na místo sekundáře. Po roce1947 pracoval jako obvodní a závodní lékař, nejprve souběžně v Železné Rudě a Čachrově , poté v Žichovicích a Strašeni. Od 1954 byl vedoucím lékařem střediska Okresního ústavu národního zdraví Přeštice v Dobřanech a současně závodním lékařem místní psychiatrické léčebny a dolu Dobré štěstí; od roku 1958 působil jako vedoucí lékař zdravotního střediska v Dobříši a závodní lékař dobříšských podniků. Do důchodu odešel v roce 1971.

Jiří Kostečka (15)

Jiří Kostečka je český pedagog, didaktik češtiny, autor učebnic českého jazyka a literatury. V roce 2014 byl oceněn ministrem školství nejvyšším resortním vyznamenáním, Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za celoživotní pedagogické působení. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština-angličtina. Z fakultních učitelů byl nejvíce ovlivněn profesorkou Marií Čechovou, která ho při studiích i v dalším profesním působení výrazně orientovala na didaktiku českého jazyka a slohu. Následně se věnoval pedagogické činnosti na řadě středních i vysokých škol v České republice i v zahraničí. V r. 1982 nastoupil jako učitel češtiny, angličtiny a filozofie na Gymnázium Na Zatlance, pak působil na několika dalších pražských gymnáziích a na Gymnáziu Václava Hraběte v Hořovicích. Devět let strávil na kolejním Gymnáziu Open Gate, kde se podílel na výuce podle programu mezinárodní maturity International Baccalaureate, stejně jako později na Gymnáziu Nový PORG v Praze. Souběžně s výukou na středních školách vedl semináře didaktiky českého jazyka i literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a na Katedře českého jazyka a literatury na Technické univerzitě v Liberci. V roce 2008 obhájil disertační práci na téma Motivace a aktivizace žáků při výuce českého jazyka na gymnáziích. V roce 2014 pomáhal založit bilingvní česko-anglickou základní školu Wonderland Academy v Praze, na které působil jako ředitel a učil na 1. stupni. V zahraničí vyučoval v letech 1993 až 1996 češtinu na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Dále učil výběrově starořeckou literaturu na athénském gymnáziu Moraitis School; při výměnných pobytech též vyučoval na gymnáziu v nizozemském Hilversumu a na Brecon High School ve Velké Británii. V pedagogické dráze pokračuje od roku 2017 působením u krajanských dětí v Austrálii a na Novém Zélandu. Kostečka je členem redakční rady recenzov...

Jiří Černý (8)

Narozen 25. 2. 1936 v Praze, zemřel 17. 8. 2023 tamtéž. Novinář, hudební publicista a redaktor, práce z oboru.

Jindřiška Ptáčková (20)

Jindřiška Ptáčková Po vysoké škole pracovala nejprve ve školství, posléze jako redaktorka v Učitelských novinách, v časopisech Mladá dáma, Delfín, Světem zvířat a v nakladatelstvích Orbis a Rodiče jako knižní redaktorka. Publikovala povídky, pohádky a básničky například ve Sluníčku. Trvale žije v Praze, e-mail: jindriptac@centrum.cz

Jindřich Hořejší (12)

Jindřich Hořejší byl český básník, publicista a překladatel. Narodil se v Praze - Nuslích jako první z pěti dětí proletáře Vojtěcha Hořejšího a jeho manželky Barbory, rozené Schallerové. Otec pracoval jako truhlářský pomocník, později jako dělník Ringhofferovy vagónky na Smíchově a nakonec byl sklepníkem. Matka byla domácí švadlena rukavic. Studoval na malostranské reálce, kde začal publikovat libreta loutkových her, jednoaktovky a divadelní referáty . V roce 1904, kdy maturoval, otiskl své básně v almanachu absolventů školy. Jeden rok studoval na Pražské technice. V červnu roku 1905 školu opustil a pěšky odešel do Paříže, kde žil až do roku 1914 a stýkal se s českou bohémou. Vystřídal řadu zaměstnání, byl například myčem nádobí v hotelu, vyučoval české řemeslníky francouzštině a později se živil příspěvky zasílanými do českých časopisů. Vystudoval filosofii, francouzský jazyk a literaturu na pařížské Sorboně a ekonomické vědy v Dijonu, kde získal diplom roku 1909. Než narukoval na vojnu, zničil všechny své literární práce. První světovou válku prožil na ruské frontě. Po roce 1918 pracoval jako úředník na ministerstvu pro zásobování lidu, od roku 1922 až do konce života byl smluvním překladatelem do francouzštiny ve Státním úřadě statistickém v Praze. Ve 20. letech byl členem skupiny Devětsil. Jeho bratr Josef Hořejší byl ředitelem menšinových škol, překladatelem a autorem biografických článků o svém bratrovi Jindřichovi. Bratr Alexandr Hořejší byl také básník a překladatel, známý pod pseudonymem Jan Alda. Dcera Jiřina Hořejší je historička umění, bývalá vědecká pracovnice Ústavu dějin umění ČSAV a redaktorka časopisu Umění. Jeho dílo nemá dynamičnost jiných básníků této doby, začal proletářskou poezií a jako jediný z tehdejších básníků u ní zůstal. Během své tvorby neprošel téměř žádným vývojem. Své první články z let 1906-1910 podepisoval pseudonymem - dívčím jménem své matky Barbo...

Jevgenij Nikolajevič Čirikov (19)

Jevgenij Nikolajevič Čirikov byl ruský prozaik, dramatik a publicista. Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otec byl vysloužilým armádním důstojníkem, později pracoval jako policejní úředník. Roku 1883 Čirikov úspěšně ukončil studium na gymnáziu v Kazani a nastoupil na tamější univerzitu. Zpočátku navštěvoval právnickou fakultu, o rok později přešel na fakultu matematickou. V prosinci roku 1887 byl spolu s Vladimirem Iljičem Leninem jedním z účastníků studentského shromáždění, za což byl vyloučen z univerzity a poslán do vyhnanství do Nižního Novgorodu. Po této události přišel o právo pobývat v univerzitních městech. Již během svých studií na gymnáziu se připojil ke společenskému hnutí narodnictví, později byl ovlivňován myšlenkami marxismu. Za pokus o obnovení činnosti organizace Narodnaja volja byl Čirikov roku 1890 zatčen. Následující období jeho života se neslo ve znamení neustálého stěhování. Pobýval ve městech Caricyn, Astrachaň, Kazaň, Samara, Minsk, kde byl pod neustálým policejním dohledem. Čirikov často měnil zaměstnání a veškerý svůj volný čas věnoval literatuře. Od roku 1907 žil v Petrohradě. Během první světové války působil jako válečný dopisovatel listu Russkoje slovo . Únorovou revoluci přijal, k říjnové revoluci však zaujal nepřátelské stanovisko. Průběh revoluce Čirikova přiměl přehodnotit své dosavadní politické názory a přestat podporovat extrémní politická uskupení. Ve svých článcích psal o potlačování demokracie a krutosti bolševického režimu. Nespokojenost s tehdejší společenskou situací přiměla Čirikova přesídlit se společně se svou manželkou, herečkou Valentinou , do Rostova na Donu, později na Krym. V listopadu roku 1920 se ze Sevastopolu vydal do Konstantinopole a začátkem roku 1921 do Sofie. Jeho další zastávkou se stala Praha, kde byl populární již dlouho před svým příjezdem.[...

Jeff Smith (19)

Americký kreslíř, autor komiksů.

Jeff Lemire (22)

Jeff Lemire je kanadský komiksový scenárista a kreslíř proslul pro své autorské komiksy Sweet Tooth, The Nobody a Descender. Dále také prací na sériích Animal Man a Green Arrow . Komiksy Jeffa Lemireho vydávají například nakladatelství CREW a Comics Centrum. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jeff Lemire na anglické Wikipedii.

Jarosław Iwaszkiewicz (14)

Jarosław Leon Iwaszkiewicz byl významný polský prozaik, básník, esejista, překladatel a libretista, spoluzakladatel básnické skupiny Skamander, spolupracovník a redaktor řady literárních časopisů, v letech 1959–1980 předseda Svazu polských spisovatelů. Zastával také diplomatické funkce a byl dlouholetým poslancem Sejmu Polské lidové republiky. Čtyřikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu . Je nositelem Řádu budovatelů lidového Polska a Spravedlivým mezi národy.

Jaroslav Veis (13)

Jaroslav Veis je český spisovatel , publicista, novinář, redaktor a překladatel z angličtiny. Jaroslav Veis se narodil roku 1946 v Praze. Po maturitě roku 1963 začal pracovat v nakladatelství Svoboda. Roku 1964 se přihlásil ke studiu žurnalistiky na Institutu osvěty a novinářství, resp. Fakultě osvěty a novinářství, resp. Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy , které ukončil roku 1970. Roku 1971 se oženil s novinářkou a rovněž překladatelkou z angličtiny Veronikou Maxovou, se kterou má dva syny. Od roku 1970 do roku 1972 pracoval Jaroslav Veis jako odborný asistent v Ústavu světové ekonomiky Československé akademie věd. Roku 1973 nastoupil jako redaktor do časopisu Sedmička pionýrů a začal se zabývat popularizací vědy a techniky a psaním vědeckfantastických povídek. Své populárně vědecké články vydával v celé řadě periodik a za tuto svou činnost obdržel roku 1976 cenu Československé akademie věd. Svou práci v Sedmičce pionýrů ukončil Jaroslav Veis roku 1984, kdy se stal vedoucím redaktorem v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 1990 do roku 1993 pak působil v deníku Lidové noviny . Poté odjel na roční stipendium do USA. Po návratu v roce 1994 krátce pracoval ve zpravodajské redakci Rádia Svobodná Evropa v Praze a od roku 1995 začal souběžně pracovat v redakci vědeckého časopisu KMIT a v Centru nezávislé žurnalistiky. V roce 1995 získal Cenu ČSAV.. Roku 1996 se stal členem Centra mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a komentátorem týdeníku Týden. Od roku 1997 působí jako poradce předsedy a nyní místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky Petra Pitharta. Kromě své činnosti literární a popularizační se Jaroslav Veis také podílel na vzniku českého sci-fi fandomu. Sci-fi tvorbou se zabýval i teoreticky, je autore...

Jaroslav Pešina (13)

Jaroslav Pešina byl český historik umění, profesor Univerzity Karlovy. Narodil se jako prostřední ze tří dětí v rodině velkoobchodníka s kávou a cukrem Jana Pešiny a jeho ženy Zdenky, rozené Meisnerové . Rodina pobývala střídavě v Praze a na venkovském sídle v Senohrabech. Po maturitě v Praze studoval v letech 1931–1936 dějiny umění na Filozofické fakultě UK u profesorů V. Birnbauma, J. Cibulky, J. Šusty a Antonína Matějčka, s jehož dcerou Alenou se roku 1941 oženil. Roku 1939 obdržel Římské stipendium v pobočce Českého historického ústavu v Římě. V letech 1939–1950 pracoval v Národní galerii v Praze, ve sbírce starého umění. Roku 1950 se habilitoval a roku 1954 byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě UK, kde v letech 1963–1970 vedl katedru dějin umění, než byl jako bezpartijní funkce zbaven. Dále na téže katedře přednášel dějiny gotického malířství a vedl proseminář dějin umění až do roku 1980. Působil v Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd jako člen ústavní rady a vědecký redaktor, přispěl k rozvoji Národní galerie v Praze, v níž se stal předsedou nákupní komise pro staré umění i členem vědecké rady. Byl členem Mezinárodního komitétu dějin umění. Jako ocenění prestiže, kterou svým dílem vydobyl české medievalistice, mu byla roku 1972 udělena Herderova cena.. V letech 1953-1993 byl členem redakční rady, 1961-1970 šéfredaktor časopisu Umění. Věnoval se hlavně domácímu malířství pozdní gotiky a renesance, v období okupace také knižní vazbě a moderní české grafice, pod tlakem politické situace v první polovině 50. let rovněž dílu Mikoláše Alše. Jaroslav Pešina zásadním způsobem přispěl k poznání českého gotického malířství a jeho zařazení do evropského kontextu, uspořádal roztříštěný památkový fond a jeho chronologii, osvětlil otázky autorství děl. Mnoho jeho dílčích studií, které publikoval zejména v časopise Umění, vyústilo ve velké soubor...

Jaroslav Pátek (15)

Narozen 7.5. 1934 v Horní Lhotce u Havlíčkova Brodu, zemřel 23.7. 2003; prof. PhDr. CSc.; historik; zabýval se dějinami vědy a techniky, dějinami zemědělství a potravinářského průmyslu, dějinami podnikání a československým bankovnictvím, problematikou kapitálových a kartelových vztahů Československa k Německu a Rakousku v meziválečném období, didaktikou dějepisu;

Jane Goodall (6)

Valerie Jane Morris Goodallová je anglická bioložka zabývající se výzkumem primátů – zejména šimpanzů. Již v mládí se zajímala o zvířata. Po ukončení studií krátce pracovala na Oxfordské univerzitě a ve svých 23 letech odcestovala na pozvání svého přítele do Keni. Začala zde pracovat spolu se slavným primatologem Louisem Leakeyem; ten rozvinul její zájem o šimpanze a podpořil ji při jejím rozhodnutí studovat tato zvířata ve volné přírodě v Národním parku Gombe v Tanzanii. Během dlouhé doby udělala mnoho objevů – zjistila například, že šimpanzi používají nástroje, že dokážou projevovat své emoce a že jsou masožravci, ale také např. to, že se mezi sebou vraždí. Šimpanze v Gombe studovala 45 let a získala si tak světovou pověst jako odborník na chování primátů. Jane Goodallová napsala několik knih a v roce 1977 založila The Jane Goodall Institute, jehož cílem je výzkum, vzdělávání a ochrana divoké přírody. Jane Goodallová i ve svém věku stále cestuje po celém světě a s nadšením se dělí o své cenné životní zkušenosti.

Jana Martincová (13)

Narozena 1970 v Opavě. MUDr., zaměřena na zdravotnické vzdělávání, též publikační činnost pro děti.

Jana Knitlová (9)

Prozaička, dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka Rozená Poslušná. Manželka spisovatele Oldřicha Knitla. Narodila se v rodině advokáta. Po jedenáctileté střední škole studovala na DAMU režii a dramaturgii. Absolvovala 1965 režií Lorkovy Krvavé svatby a první poloviny hry Ivy Janžurové Holčičí improvizace. Jako zpěvačka a herečka působila pod rodným jménem v Semaforu , v divadle Paravan a v literární kavárně Luxor . Dále účinkovala v pražském zájezdovém divadle Zuzany Kočové Maringotka . 1965 byla pomocnou silou v bufetu Metro. Publicisticky přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum, jako reportérka působila v Čs. televizi. 1967–74 byla lektorkou a později dramaturgyní v Divadle Jiřího Wolkra, 1974–89 dramaturgyní a scenáristkou Filmového studia Barrandov , poté ve svobodném povolání. Příležitostně se uplatnila i jako divadelní režisérka. V současné době režíruje rozhlasové pořady na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Od 1994 pracuje pro Bílý kruh bezpečí – také jako jednatelka pražské poradny a odborná konzultantka na lince domácího násilí , v rámci občanského sdružení Audabiac – uměním ke svobodě se věnuje projektu zaměřenému na rozvíjení tvůrčí fantazie dětí z dětských domovů.

Jan Štursa (14)

Jan Josef Štursa byl český sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství. Po skončení měšťanky se chtěl stát zahradníkem, avšak jeho otec si přál, aby jeho syn byl krejčí. Tento záměr však jeho otci rozmluvil jeho učitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Vydal se proto studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky. Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka. V Myslbekově ateliéru vznikaly jeho první akty. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. Akademii úspěšně absolvoval v roce 1904. Díky stipendiu Nadace Josefa Hlávky podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války. Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924. V letech 1916–1925 bydlel na adrese Anglická čp. 1219/27, na fasádě domu směrem na náměstí Míru je pamětní deska s bustou. Byl řádným členem České akademie věd a umění a členem Societé Nationale des Beaux Arts v Paříži, SVU Mánes a uměleckých spolků v Mnichově a Vídni. Dne 28. dubna 1925 se zúčastnil umístění své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Strom...

Jan Novák (16)

Narozen 4. 4. 1953 v Kolíně. Prozaik a dramatik, píše česky i anglicky.