Všichni Autoři a témata

Jacqueline Hickey (1)

Mary O'Keef Young (1)

Stefanie Roediger-Streubel (1)

Německá autorka publikací o výživě a minerálech.

Norman Manea (1)

Americký spisovatel rumunského původu, autor románů a esejí o holokaustu a o každodenním životě v komunistickém státě a v exilu. Též vysokoškolský učitel.

Anna Blahová (1)

PhDr., slovenská redaktorka, překladatelka z francouštiny a češtiny.

Antonín Zatloukal (1)

Prof. dr. Antonín Zatloukal studoval na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1935-1939. Jeho učiteli byli mj. profesoři F. Stiebnitz, F. Novotný, J. Kopal a V. Černý. V letech 1940-1945 vykonával různá, převážně manuální zaměstnání. Po 2 světové válce začal působit na filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci na katedře romanistiky, kde se stal docentem a později řádným profesorem. Olomoucké univerzitě zůstal věrný až do svého odchodu do důchodu. Byl členem našich i zahraničních společností a dlouholetým korespondentem Revue d'Histoire Littéraire de la France a L'Année balzacienne.

Milan Obst (1)

Od začátku 50. let publikoval v Národním divadle, Divadle, Javisku , Divadelních a filmových novinách, Divadelních novinách a České literatuře . Příznačné bylo Obstovo neustálé spojení s divadelní praxí. Pohostinsky režíroval v profesionálních divadlech, ale především spolupracoval s ochotnickými spolky jako instruktor, porotce amatérských přehlídek, režisér a příležitostně i jako herec. Sporadicky používal šifry MO, při práci na slovníkových heslech šifry mob. Z bohaté a všestranné Obstovy teatrologické práce jsou nejvýznamnější příspěvky k poznání českých divadelních dějin, především první poloviny 20. století. Soustavný zájem o uměleckou činnost svého vysokoškolského učitele Jindřicha Honzla, projevovaný řadou dílčích časopiseckých studií, péčí o režisérovu pozůstalost i editorskou prací, využil Obst v monografické studii Práce Jindřicha Honzla v letech dvacátých ; na základě obsáhlé dokumentace a konkrétní analýzy jednotlivých tvůrčích etap v ní sleduje Honzlovu divadelně teoretickou i praktickou režisérskou činnost v letech 1919–1931: od prvních režií v dělnických souborech přes období poetistického experimentování v Osvobozeném divadle až po angažmá v brněnském Národním divadle. Historii smíchovského divadla a jeho souborů mapuje příležitostná publikace Švandovo divadlo 1881–1981, na vztahy mezi českou a německou divadelní kulturou se soustřeďuje text přednášky Max Reinhardt a české divadlo. Významnou část Obstovy vědecké práce tvořily divadelněteoretické studie, zabývající se jevištní řečí a výstavbou dramatu , dramatickými druhy , otázkami vztahu literatury a divadla nebo di...

Stanislav Pošusta (1)

Stanislav Pošusta byl český a československý politik Československé sociální demokracie, později Komunistické strany Československa, a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. Po roce 1968 působil v disentu. Za druhé světové války byl aktivní v odboji a od srpna 1941 byl vězněn v koncentračním táboře. Po roce 1945 spoluzakládal Svaz české mládeže a stal se jeho ústředním tajemníkem. V roce 1948 se uvádí jako generální tajemník Svazu české mládeže a člen představenstva Československé sociální demokracie, bytem Praha. Během únorového převratu v roce 1948 patřil k frakci, která v sociální demokracii převzala moc, stranu proměnila na loajálního spojence komunistického režimu a ještě během roku ji sloučila s KSČ. Ve volbách v roce 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za ČSSD ve volebním kraji Opava. V červnu 1948 přešel v souvislosti se splynutím ČSSD s KSČ do poslaneckého klubu komunistů. V parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1954. V červnu 1948 byl kooptován náhradníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ ho potvrdil ve funkci. Na post rezignoval v prosinci 1952. V roce 1968 byl vedoucím odboru umění ÚV KSČ. Během normalizace byl aktivní v disentu, spoluzakládal Společnost pro studium demokratického socialismu. Když byla v listopadu 1989 obnovena sociálně demokratická strana, rozhodli členové zakládající schůze , že do strany nebudou přizváni žijící předúnoroví sociální demokraté, kteří ale po roce 1948 byli členy KSČ, a explicitně byl zmíněn Stanislav Pošusta. I po roce 1989 působil jako publicista. Angažoval se v sociálně demokratickém hnutí a podílel se na zakládání Masarykovy dělnické akademie. Jeho dcerou je překladatelka Stanislava Pošustová....

Otakar Zachar (1)

Otakar Zachar byl český chemik. Vystudoval chemii v oboru pivovarnictví a sladovnictví na Českém vysokém učení technickém v Praze. Otec Otakara Zachara, Šebestián, byl druhým sládkem z rodu Zacharů v kročehlavském pivovaru. Za jeho spravování byl pivovar zmodernizován a dočkal se velkého rozmachu. Otakar převzal pivovar roku 1898 a v práci svého otce úspěšně pokračoval. Vynalezl pivo v prášku. Věnoval se také literární činnosti, byl redaktorem časopisů Kvas, Sládek a Český sládek. Přátelil se s četnými českými umělci, např. s malířem Mikolášem Alšem, se kterým se seznámil během studií. Jako přílohu časopisu Sládek vydal roku 1909 antologii Čeňka Zíbrta s názvem Pivo v písních lidových a znárodnělých , v níž Zíbrt sebral "v celek popěvky, písně lidové, staré i nové, české, moravské, slezské a slovenské o pivu." Zvláštní zájem projevoval o dějiny chemie a zvláště o alchymii. Studoval alchymistické rukopisy nejprve v knihovně Národního muzea v Praze, přičemž vydal v roce 1899 z rukopisu Mistra Antonia z Florencie Cestu spravedlivou v alchymii z roku 1457. Později pokračoval studiem v holandském Leydenu, kde se seznamoval s českými alchymickými knihami, které se tam dostaly z Uppsaly jako kořist odvezená Švédy za Třicetileté války z Čech. Stal se jedním z prvních historiků české alchymie. V Národním technickém muzeu v Praze založil alchymistické oddělení a rekonstruoval alchymistickou dílnu z 16. století.

Virgine Andrews (1)

Michail Michajlovič Bachtin (1)

Michail Michajlovič Bachtin byl ruský literární vědec a teoretik kultury, původce pojmů chronotop, monologičnost/polyfoničnost, karnevalismus. Navazují na něj mj. Tzvetan Todorov a Julia Kristeva. Narodil se ve staré ruské šlechtické rodině. Jeho otec byl ředitelem banky a často se stěhoval. Z tohoto důvodu Bachtin strávil své dětství v Orlu, Vilniusu a Oděse, kde v roce 1913 nastoupil ke studiu na místní univerzitě. Studoval historii a filologii. Později přešel na Petrohradskou státní univerzitu. Zde ho výrazně ovlivnil polský klasický filolog Tadeusz Stefan Zieliński. Studium dokončil v roce 1918. Poté se přestěhoval do malého města Něvel v západním Rusku, ve Pskovské oblasti. Zde dva roky působil jako učitel. Tehdy vznikl první "Bachtinův kruh", skupina intelektuálů diskutujících pravidelně o literárních, náboženských a politických tématech. V této skupině byli Valentin Vološinov a později Pavel Medveděv. Hlavním tématem diskusí byla německá filozofie. Bachtin tehdy pracoval na rozsáhlé práci týkající se morální filozofie, která nebyla nikdy plně publikována, v roce 1919 byla otištěna pouze malá část tohoto díla. V roce 1921 se Bachtin oženil s Elenou Alexandrovnou Okolovičovou. V roce 1923 u něj diagnostikovali osteomyelitidu, kostní onemocnění, které nakonec vedlo k amputaci nohy v roce 1938. V roce 1924 se Bachtin přestěhoval do Leningradu, kde získal post v Historickém ústavu. Chtěl časopisecky publikovat text O otázce metodiky estetiky v písemných dílech, avšak časopis, ve kterém se měl článek objevit, byl zastaven. Tato práce byla nakonec publikována až o 51 let později. Špatné publikační možnosti Bachtina provázely po celou kariéru. V roce 1929 nicméně vyšla práce Problematika Dostojevského děl, Bachtinovo první velké dílo, kde zavádí koncept dialogismu. Pocity triumfu však netrvaly dlouho. Bachtin v Leningradě občas navštívil schůze zvláštní skupiny, která se nazývala Voskresenije. Podporovala s...

Allan Massie (1)

Narodil se v roce 1938 v Sungapuru a vyrostl v Aberdeenu. Vzdělání dosáhl na Glenalmondu a trinity College v Cambridgi, kde studoval historii. Je autorem několika historických románů, ale zabývá se i literaturou faktu. Mimo to je významným recenzentem a členem Královské literární společnosti.

Pravoslav Nesrovnal (1)

Narozen 12.10.1952 v Pelhřimově. Malíř, ilustrátor.

Karel Šandera (1)

Narozen 25.1.1903 v Mohelně na Moravě, zemřel 8.7.1959 v Praze. Ing., RNDr., DrSc., profesor technologie a fyzikální chemie potravin na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Práce v oboru.

Helga Königsdorf (1)

Německá matematička a spisovatelka.

Aleksandr L'vovič Kljačkin (1)

Sovětský technik, autor publikace o letadlových reaktivních motorech.

Icchokas Meras (1)

Litevský prozaik židovského původu. Od roku 1972 žil v Izraeli.

Victor Ion Popa (1)

Rumunský učitel, herec, překladatel, dramatik a autor populárních písní.

Jan Dreys (1)

Jaroslav Andrejs byl první český autor, který komplexně literárně zpracoval příběh atentátu na Heydricha . Úředník, od roku 1936 žurnalista. Plodný spisovatel chlapecké, dokumentární a zpočátku i sentimentální četby, povídkář Hvězdy čs. paní a dívek. Knižně debutoval vzpomínkovou prózou Za našich mladých let . Zprvu psal pod pseudonymem Jan Dreys, pod jehož zčeštěnou podobou Jan Drejs vyšlo ještě první vydání reportáže Za Heydrichem stín. Své mládí trávil cestami po Evropě a severní Africe. Na těchto cestách sbíral náměty pro některá svá pozdější literární díla. Po válce pátral po dokumentech, týkajících se atentátu na Heydricha. Dostal se k unikátním informacím, které se staly podkladem jeho nejčtenější knihy „Za Heydrichem stín“, vydané v Našem vojsku. Jedná se o první literární zpracování tohoto tématu; i když od té doby byla řada informací výzkumem zrevidována, je kniha dodnes působivá. Zpracování rozšířil v knize „Smrt boha smrti“ v roce 1997. Zemřel ve více než čtyřiadevadesáti letech.

Vladimír Podlena (1)

Vladimír Podlena , kapitán dálné plavby, spoluautor publikace z oblasti námořního loďstva.

Heide-Lore Kluckhohnn (1)

Německá autorka dětské knihy o psech.

Sharon Yntema (1)

Americká publicistka.

Christine H Beard (1)

Americká publicistka, práce o vegetariánství.

Jaroslav Vácha (1)

Narozen v Praze. Redaktor a překladatel. Vystudoval estetiku, sociologii a filozofii na UK. V roce 1949 vyloučen ze studia na filmové fakultě AMU. Prošel pak různými profesemi a nakonec pracoval jako redaktor v Nakladatelství ČSAV. Překládal z němčiny, angličtiny a francouzštiny.

Josef Vodehnal (1)

Narozen 30.4.1892 v Praze, zemřel 26.2.1971 tamtéž. PhDr., středoškolský profesor, spisy z oboru historie a české literatury, husolog, překladatel.

Ulrike Lieb-Schäfer (1)

Německá novinářka, autorka cestovních průvodců.

Miroslav Hedbávný (1)

Miroslav Hedbávný je nejenom třebíčským rodákem, autorem několika knih, ale i třebíčským učitelem. Působil jako učitel českého jazyka a literatury na ZŠ v Borovině a následně i na ZŠ Benešova a dále jako ředitel tehdejšího Okresního pedagogického centra. Jeho celoživotní zálibou je historie našeho regionu. Mezi jeho nejznámější díla patří Třebíčské pověsti a zajímavosti, Třebíč v proměnách, Pověsti Třebíčska, Pověsti Vysočiny aj. Je také spoluautorem knihy Osobnosti Třebíčska.

Alexander Friedrich (1)

Německý publicista, práce o energii a energetickém hospodářství.

Pierre Merle (1)

Francouzský novinář a spisovatel.

Josef Ogoun (1)

Narozen 25.8.1889 v Počenicích na Moravě, zemřel 1.1.1952 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, spis o R. Heydrichovi, zpráva o konferenci Školou k míru.

Karel Mejsnar (1)

Narozen 16.2.1914 v Selci. RNDr., CSc., pracovník Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. Práce v oboru tělesné výchovy.

John Macmurray (1)

Britský filozof.

Stanislav Teršl (1)

Autor publikací o textiliích a odívaní.

Antonín Satke (1)

Antonín Satke byl český folklorista, etnograf a dialektolog. Patří k nejvýznamnějším československým folkloristům 2. poloviny 20. století, primárně byl zaměřený na oblast Slezska a Opavska. PhDr. Antonín Satke, CSc. se narodil 12. listopadu 1920 v Komárově u Opavy. Vyrůstal v příměstském prostředí jako syn koláře. Po občanské škole nastoupil na Obchodní akademii v Ostravě, kde studoval v letech 1935 až 1939. Již během dospívání se začíná více zajímat o literaturu, jazyk a projevy folkloru. Další Satkeho studia však byla přerušena nástupem druhé světové války. Za války byl Antonín Satke totálně nasazen. Nejprve v Ratiboři, od roku 1943 ve zbrojovce v Chuchelné a nakonec u Krakova. Po roce 1945 si Satke splnil doplňkovou maturitu v Ostravě a začíná studovat bohemistiku a rusistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zde se, jako se svými vyučujícími, setkal například s dialektologem a znalcem staré češtiny Václavem Vážným či fonetikem Bohuslavem Hálou. Odborně se Satke na univerzitě věnoval zejména dialektologii. Jeho další zájem, slovanský folklor, nebyl dosud samostatným oborem. Po úspěšném zakončení studia se stal roku 1948 učitelem na gymnáziu v Opavě, zanedlouho byl však režimem donucen k přestupu na střední průmyslovou školu strojnickou. V soukromí se věnoval sběratelské i odborné práci dialektologa, což zúročil v roce 1953, kdy byl přijat do Slezského studijního ústavu jako externí pracovník - referent pro folkloristiku. O dva roky později byl již řádným zaměstnancem. Na počátku 60. let byl Satke, spolu s dalšími členy spolku Společenství laiků, obviněn z rozvracení republiky a v květnu roku 1961 byl zatčen a odsouzen na 4,5 roku nepodmíněně. Byl mu zkonfiskován majetek, zejména rodný dům v Komárově. Veškeré instituce, v nichž dříve pracoval, se od něj odklonily, Slezský ústav s ním ukončil smlouvu, vyloučila ho Národopisná společnost, nesměl praco...

Alois Hora (1)

Narozen 1885 v Chrasti u Chrudimi, zemřel v prosinci 1942 v Kolumbii. Ing., geometr, stavitel, stati o vodních stavbách, beletrie pro mládež.

Ladislav Buzek (1)

PhDr. Ladislav Buzek pochází z Jindřichova Hradce. Jeho snem bylo popularizovat lidovou kulturu prostřednictvím krátkých filmů, proto v letech 1946–1951 studoval dějiny umění a archeologii a zároveň filmovou kameru u prof. Plicky, kterou však z politických důvodů nedokončil. Téměř dvě desetiletí pracoval jako novinář, v pražské redakci Svobodného slova, od roku 1968 jako vedoucí redaktor v Ostravě. Pobyt na Moravě prohloubil jeho zájem o lidovou kulturu, tradice a umění, což ho přivedlo ke studiu etnografie a folkloristiky, které absolvoval v letech 1964–1968. Počátkem 70. let se přestěhoval do Vsetín a našel uplatnění ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde působil až po odchod do důchodu. Odborně se věnoval především zvykosloví a lidovému divadlu a na tato témata publikoval i články v odborných časopisech. Pro muzeum vytvořil řadu programů, např. mikulášské průvody, tradiční jarmarky, rekonstrukci hry o sv. Dorotě a další. Neocenitelná je především jeho dokumentace mizejících projevů života v lidovém prostředí, zejména lidových zvyků a obyčejů na Valašsku, které velmi citlivě zachycoval jednak filmovou kamerou, jednak objektivem fotoaparátu. Jako autor několika etnografických dokumentů stál u zrodu rožnovského Etnofilmu , prvního festivalu amatérských filmů s národopisnou tematikou. Dlouholeté odborné a jazykové zkušenosti zúročil i v důchodovém věku jako aktivní průvodce cestovních kanceláří, lektor vzdělávací akademie ve Vsetíně a dlouholetý spolupracovník Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně.

Vsevolod Èmil'jevič Mejerchol‘d (1)

Ruský divadelní režisér, pedagog a herec.

Nikolaj Pavlovič Ochlopkov (1)

Ruský divadelní herec a režisér.

Ladislav Jeništa (1)

Lékař, od r. 1903 primář nemocnice ve Vysokém Mýtě. Po r. 1900 přispíval do Revue pro neurologii, Časopisu lékařů českých, ČM, ND, Pražské revue, Rozhledů a Noviny. Jeho lékařské studie obsahují i zřetel sociologický. Úvahy z psychologie a etiky jsou založeny na jemném pozorování lékaře a vedeny mravním soucitem. Ve spise Kam život cílí hlásá kult života, založený na hodnotě práce a na životní harmonii. Zdůrazňuje povinnost každého pečovat o své zdraví a prodloužit život co nejvíce. Nemoc a bolest jsou oprávněné a nezbytné prvky života; bolest a utrpení člověka dokonce obrozují. Smrt je třeba brát jako zákonitou nutnost.

Radovan Richta (1)

PhDr. Radovan Richta, DrSc. byl český sociolog a filosof, který razil termín vědeckotechnická revoluce a s ním spojenou teorii o náhradě fyzické práce prací duševní. Jeho nejvýznamnější projekt, Civilizace na rozcestí se zabývá „společenskými a lidskými souvislostmi vědeckotechnické revoluce“. Je to vlastně ekonomická, technologická a sociologická prognóza dalšího vývoje světa, která pojednává o přeměně tehdejší industriální společnosti na společnost, kterou dnes označujeme termínem informační. Humanistické ideály, kterými má být tato přeměna vedena, přispěly svým dílem ke vzniku představy o „socialismu s lidskou tváří“, která se stala mottem obrodného procesu v roce 1968. Někteří dnešní historici filosofie považují za nedostatek, že Civilizace na rozcestí – na rozdíl od pozdějších prognóz Římského klubu – neuvažovala např. o vyčerpání přírodních zdrojů a tedy ani o tzv. mezích růstu. Nicméně pamětníci soudí, že přinesla myšlenky, které byly ve své době naprosto přelomové. Radovan Richta se narodil v Praze na Smíchově v rodině úředníka ČSD, tam také vystudoval Vančurovo reálné gymnázium a za války v roce 1943 maturoval. Od října 1943 pak byl totálně nasazen v pražské továrně Avia jako pomocná kancelářská síla. Radovan Richta se od počátku zapojil do činnosti odbojové skupiny Předvoj, kterou založili jeho přátelé a spolužáci z gymnázia a která v roce 1944 významně posílila zdecimované odbojové struktury Komunistické strany Československa. 22. října 1944 byl Radovan Richta zatčen a do konce války vězněn napřed na Pankráci a od 23. ledna 1945 ve vězení pražského gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Tam Richta onemocněl tyfem a řadou plicních onemocnění, která se rozvinula v těžký případ tuberkulózy. Těsně před koncem války, 1. května Radovana Richtu zachránila skupina Červeného kříže, která evakuovala těžce nemocné vězně.[...

Joanna Gutmann (1)

Poradkyně a lektorka v oblasti administrativy a komunikačních dovedností. Práce z oboru.

Karel Šrom (1)

Karel Šrom byl český hudební skladatel a publicista. Absolvoval gymnázium v Praze a pokračoval studiem práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po promoci pracoval v právním oddělení Obce pražské až do roku 1945. Hudbu studoval soukromě. Byl mimo jiné žákem Karla Háby. V letech 1927–1929 byl hudebním dramaturgem Osvobozeného divadla. Působil jako hudební referent časopisů Československá republika, Venkov a Rytmus. Po skončení války se stal vedoucím hudebního odboru Československého rozhlasu a redaktorem hudebního oddělení nakladatelství Orbis a Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. V letech 1954–1960 působil jako ředitel Českého hudebního fondu. Byl autorem mnoha publicistických prací propagujících českou hudbu a české umělce. Napsal stovky textů pro hudební vysílání Československého rozhlasu. Má velkou zásluhu na vybudování a organizaci Českého hudebního fondu. Komponoval rovněž taneční skladby a scénickou hudbu.

Antonín Opravil (1)

Narozen 25.12.1886 ve Velké Bystřici u Olomouce, zemřel 1961. Důstojník, spoluautor vojenské terminologie, publikace a redakční činnost v oboru kultury řeči a jazykové správnosti češtiny.

Jan Löwenbach (1)

Narozen 29. 4. 1880 v Rychnově nad Kněžnou, zemřel v srpnu 1972 v New Yorku . JUDr., advokát, hudební kritik, básník, práce v oboru práva, muzikologie a hudebních dějin, autor libret k operám, překladatel z němčiny.

František Sedlák (1)

Sedlák, František, hudební pedagog a psycholog, sbormistr, narozen 27. 7. 1916, Jaroměřice nad Rokytnou, zemřel 17. 6.2002, Brandýs nad Labem. Po absolvování obecné a měšťanské školy v Jaroměřicích nad Rokytnou studoval od roku 1930 učitelský ústav ve Znojmě . Pedagogickou dráhu zahájil v témže roce jako učitelský praktikant a po zkoušce učitelské způsobilosti na témže ústavu v roce 1937 jako výpomocný učitel na obecných školách v okrese Moravské Budějovice. Již v době studií na učitelském ústavě ve Znojmě vystupoval sólově jako houslista, hrál ve smyčcovém kvartetu a řídil studentský pěvecký sbor. Soukromě studoval v letech 1937–41 hru na housle a hudební teorii na hudební škole v Moravských Budějovicích u Váši Holuba. Od roku 1942–45 působil na obecných školách v Semčicích a v Dobrovicích okrese Mladá Boleslav. V hudebním vzdělávání pokračoval na hudební škole v Mladé Boleslavi. V roce 1944 vykonal na pražské konzervatoři státní zkoušku ze hry na housle a o dva roky později ze sborového zpěvu. V roce 1945 odešel s rodinou do pohraniční České Lípy, kde do roku 1948 působil na obecné škole, do roku 1950 na škole hudební a od roku 1949 na střední škole. V České Lípě byl patnáct let violistou v Českolipském smyčcovém kvartetu, houslistou v tamním orchestru a založil a vedl pěvecký sbor při II. střední škole, s kterým se úspěšně zúčastňoval sborových soutěží a absolvoval desítky veřejných vystoupení. V roce 1950 byl povolán do Liberce, kde na pedagogickém gymnáziu vyučoval hudební výchovu a hru na housle. Po krátkém návratu na střední školu do České Lípy působil od roku 1955 opět v Liberci na Pedagogické škole pro vzdělávání učitelů národních škol a zároveň dálkově studoval Vysokou školu pedagogickou v Praze, obor hudební výchova – hra na nástroje . V Liberci vedl od roku 1950 různé mládežnické soubory a stočlenný sbor při Pedagogické škole, s nímž v soutěžích obsazoval přední místa. Byl členem krajského poradního sboru a někol...

Josef Jiránek (1)

Josef Jiránek – 9. ledna 1940 Praha) byl český klavírista, hudební pedagog a skladatel. Byl synem Petra Jiránka , řídícího učitele v Ledcích a ředitele kůru ve Všejanech. Otec byl všestranným hudebníkem. Hrál na všechny dostupné nástroje, a měl vlastní kapelu, pro kterou skládal taneční písničky. U něj získal Josef základní hudební vzdělání. Rodina zřejmě hudbou žila, neboť hudbě se profesionálně věnovali i další bratři: Alois, František, Karel a Stanislav. V roce 1859 se rodina přestěhovala do Všejan, kde byl lesmistrem Karel Smetana, bratr Bedřicha Smetany. Bedřich Smetana rozpoznal Josefovo mimořádné nadání, přijal jej do své rodiny a učil jej hře na klavír a skladbě. Již v roce 1867 uspořádali v Loučni společný koncert ,a v roce 1881 vystoupili i v Praze. Vedle klavíru se učil i na housle a na harfu. Nastoupil přímo do druhého ročníku Varhanické školy v Praze, a po ročním studiu podnikl s violoncellistou Hanušem Wihanem koncertní turné po Čechách. V letech 1876–1877 učil zpěv na reálném gymnáziu v Praze. V roce 1877 odešel za svým bratrem Aloisem do Ruska a učil na dívčím gymnáziu D. D. Obolenské v Charkově klavír, harfu, zpěv a hudební teorii. Zde také vznikla většina jeho skladeb a instrumentálních děl. V roce 1891 se vrátil do Prahy, a stal se profesorem klavíru na Pražské konzervatoři. Jako klavírista proslul zejména coby zasvěcený interpret skladeb Bedřicha Smetany. Při Smetanově jubileu v roce 1924 absolvoval na 50 koncertů v Čechách a v Jugoslávii. S rodinou Bedřicha Smetany zůstal ve styku i po jeho smrti. Učil na klavír Smetanovy dcery, i dcery Smetanových sester. Byl rovněž učitelem hudby v rodině hraběte Nostice. Veřejně vystupoval až do svých 82 let. Kromě sólových koncertů doma i v zahraničí spolupracoval s Českým kvartetem, a byl činný i jako doprovazeč. Jako skladatel se po návratu z Ruska odmlčel. Důvodem bylo nejen časové vytížení pedagogickou a koncertní činností, ale i nástup no...

Aimé Agnel (1)

Aimé Agnel je psychoanalytik a bývalý předseda Francouzské společnosti analytické psychologie.

Paul Clark (1)

Odborník na čínský jazyk a čínskou kulturu, vysokoškolský pedagog působící na Novém Zélandu, specializace na čínštinu, současnou čínskou populární kulturu, včetně filmů, problémy kulturní čínské revoluce a na čínské sociální dějiny od roku 1949.

Trevor Lord (1)

Americký autor obrazových publikací o automobilech, motocyklech a jízdních kolech.

Stanislava Brůhová (1)

Žije v Českých Budějovicích, kde pracuje jako oční lékařka, věnuje se ateliérovému fotografování a tvorbě fotomontáží. Spolu se svým manželem podniká dobrodružné cesty po světě. O cestování po Blízkém a Středním východě napsali zatím čtyři "fotocestopisy".

Jiří Brůha (1)

Žije v Českých Budějovicích, kde pracuje jako architekt. Spolu se svou manželkou podniká dobrodružné cesty po světě. O cestování po Blízkém a Středním východě napsali zatím čtyři "fotocestopisy".

Oto Lupták (1)

Narozen 22.4.1935. Malíř.

H. Byron Earhart (1)

Religionista, zabývá se japonským náboženským systémem.

Álex Rovira Celma (1)

Španělský autor, odborník na obchod, marketing, publikace z oboru.

Fernando Trías de Bes Mingot (1)

Španělský ekonom a spisovatel.

William James (1)

O fotografovi pojednává článek William James . William James, byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů vědecké a empirické psychologie, autor vlivných knih o mystice, o psychologii náboženství a filosofii výchovy a významný představitel pragmatické filosofie. Byl 14. nejcitovanějším psychologem ve 20. století. Narodil se v bohaté newyorské rodině, jeho otec se zajímal o literaturu, o Swedenborgovu teologii a měl bohaté styky s americkou i evropskou intelektuální elitou té doby: s Emersonem, C. S. Peircem, E. Machem, Johnem Dewey, Markem Twainem, J. Frazerem, Henri Bergsonem, H. G. Wellsem, G. K. Chestertonem, S. Freudem, C. G. Jungem. Stejně jako jeho pět velmi nadaných sourozenců dostal vynikající vzdělání, několikrát navštívil Evropu a naučil se řadu jazyků. Jeho bratr Henry James se stal velmi úspěšným spisovatelem. Od roku 1864 studoval medicínu na Harvardově univerzitě, kde pak také působil až do smrti . V roce 1867–1868, když se léčil z depresí v Německu, objevil psychologii Hermanna Helmholtze a Freudova učitele Pierre Janeta. Po promoci se stal asistentem lékařství na Harvardově univerzitě, ale od roku 1876 se už věnoval pouze psychologii a od roku 1897 se stal tamtéž profesorem filosofie. Nebyl myslitel akademické učenosti, nýbrž stále se snažil, aby jeho myšlení studentům i čtenářům pomáhalo lépe žít. V psychologii kritizoval dogmatické školy, které podle něho k ničemu nevedou. Proti mechanistickým výkladům myšlenkových procesů zdůrazňoval, že člověk vždycky sleduje nějaké cíle, hledá, volí a jedná. Slavný je Jamesův výklad emocí: není to tak, že by člověk viděl medvěda, dostal strach, a proto utekl, nýbrž tak, že uteče, jak spatří medvěda, a teprve potom dostane strach. Emoce jsou tedy cosi prvotního a bezprostředního, vyvolaného přímo vjemy nebo podněty. Pravda je podle něj to, co se lidem dlouhodobě osvědč...

Radim Brázda (1)

Narozen 1965 v Nové vsi u Oslavan. Po studiích filozofie a politické ekonomie asistent na katedře filozofie MU v Brně, přednášky a práce ze soudobé filozofie a etiky, člen hudebního sdružení.

Ippolito Nievo (1)

Ippolito Nievo se narodil jako syn právníka Antonia Nieva a benátské šlechtičny Adely Marinové. Roku 1848 když mu bylo 17 let vstoupil do občanské gardy, stal se mazziniovcem a členem různých revolučních výborů. Roku 1855 dostudoval práva a odešel s otce do Udine, odkud podnikal spolu s bratrem pěší výlety po friulském kraji a blízkých Alp. Byl obviněn rakouskou vládou z podvratné činnosti a ujel do Milána, kde se horlivě věnoval novinařině a kde začal psát své knihy. Prožil tu také velkou lásku k sestřence Bice Melziové. Roku 1859, když vypukla válka proti Rakousku, vstoupil dobrovolně do jižního pluku, kde statečně bojoval. Po válce byl jmenován plukovníkem a hlavním interdantem. Dne 4. března 1861 se nalodil na starý parník Ercole, ale do cíle už s parníkem nedojel.

Adolf Scherl (1)

Adolf Scherl byl český teatrolog, divadelní historik a kritik a muzikolog. Jeho badatelský zájem se zaměřil především na dvě oblasti: starší divadlo od doby baroka po ranou etapu národního obrození a na meziválečnou avantgardu. Svojí divadelně-historickou prací se podílel autorsky a redakčně na velkých historických a lexikografických projektech. Narodil se v Praze v rodině JUDr. Adolfa Scherla, úředníka České průmyslové banky. Matka byla vnučkou Ferdinanda Náprstka, rodina měla divadelní tradice. Zájmem Adolfa Scherla byla v mládí zvláště hudba, studoval hru na klavír a kytaru. Maturoval v roce 1944 na reálném gymnáziu a krátce působil jako technický úředník. Od roku 1945 začal studovat muzikologii u prof. Josefa Huttera na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a později přestoupil na studium estetiky u prof. Josefa Mukařovského. Účastnil se divadelního semináře . Na škole se také seznámil s Jindřichem Honzlem, který tam přednášel. Ten pozval Adolfa Scherla ke spolupráci na časopisu Otázky divadla a filmu, kde pak Scherl poprvé publikoval. V roce 1946 vstoupil do KSČ. V roce 1948 se stal asistentem v semináři estetiky na fakultě, na podzim roku 1949 se stal tajemníkem děkana, avšak v roce 1951 musel z fakulty i z KSČ odejít pro „byrokratismus a pravicovou úchylku“. Rigorózní zkoušky na fakultě složil dodatečně až během vojenské základní služby. . V roce 1953 se vrátil do Prahy a působil ve svobodném povolání a věnoval se divadelní kritice. V roce 1957 jej vyzval prof. František Černý ke spolupráci v nově založeném Kabinetu pro studium českého divadla v Ústavu pro českou literaturu ČSAV . Ve skupině prvních...

Oldřich Procházka (1)

Narozen 1901 v Plzni. JUDr., národohospodář, práce z oboru.