Všichni Autoři a témata

Jiří Čunát (2)

Vystudoval Katolickou teologickou fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Pedagogickou fakultu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Navštěvoval přednášky Michaela Marsche, Anselma Gruna a Christopha Schönborna. Učil na Základní škole ve Velkém Šenově, na Zvláštní škole v České Kamenici, v letech 1998 – 2001 byl ředitelem Školy v přírodě v Horním Prysku. V letech 2004 – 2012 je ředitelem Biskupského gymnázia Varnsdorf. Jako trvalý jáhen je inkardinován v Litoměřické diecézi. Vydal několik knih, pravidelně publikuje v tisku, vystupuje v rozhlasových pořadech. Režisér Milan Kučera o něm natočil filmový dokument „Správce farnosti“. Je spoluzakladatelem Akademie příslibu , podnětného prostředí pro mládež a Schrödingerova institutu – střediska volného času pro Šluknovský výběžek , který má pomoci řešit sociální znevýhodnění regionu. O nových metodách výuky přednášel na mnoha místech v české republice i v zahraničí . Byl autorem, spoluautorem a v některých případech realizoval projektovou výuku při letních táborech i v běžné výuce. Největší množství projektů Jiřího Čunáta je spojeno s Biskupským gymnáziem Varnsdorf a Lužickosrbským gymnáziem v Budyšíně. Většina projektů je zaměřena environmentálně a prožitkově s důrazem na základní lidské hodnoty života a křesťanské kořeny naší kultury. Projekt „Krajina za školou, co lužické domy vyprávěly“, který vedl Mgr. František Paulus a na kterém se aktivně spolupodílel byl v roce 2008 na Novoměstské radnice v Praze oceněn jako nejlepší projekt České republiky. Spielbergov...

Milada Nedvědová (1)

Narozena 17.12.1927 v Bělehradě , zemřela 23.4.2001 v Praze. Literární teoretička, redaktorka, překladatelka ze srbochorvatštiny.

Michail Fedorovič Rebrov (1)

Ruský letec a novinář.

Otto Dufek (1)

Narozen 17.10.1930 v Martínkově, okres Třebíč. Novinář, publicista, autor knih z oblasti protifašistického odboje, letectví a kosmonautiky.

Peter Lane (1)

Britský politolog a historik, autor prací z oboru.

Vojtěch Saudek (1)

Narozen 1951, zemřel 2003. Hudební skladatel.

Vladimír Štěpánek (1)

Narozen 8. 6. 1921 v Šumburku, zemřel 19. 3. 1997 v Praze. PhDr., diplomat, hudební vědec, kritik a publicista, práce z oboru, překladatel z ruštiny.

Vlastimil Ježek (1)

Vlastimil Ježek je český novinář, publicista a manažer. V letech 1993 až 1999 byl generálním ředitelem Českého rozhlasu a v letech 2004 až 2008 generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Poprvé byl ženatý se spisovatelkou Alenou Ježkovou. 23. prosince 1989 se jim narodila dcera Markéta. S druhou manželkou Martinou má dcery Kláru a Zuzanu. Maturoval na gymnáziu v Praze. Poté pracoval jako stavební dělník, tři semestry studoval stavební fakultu ČVUT v Praze a působil jako vychovatel mentálně retardovaných dětí. V roce 1990 vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1990 až 1993 pracoval v redakci později zaniklého deníku Práce. V roce 1993 zvítězil v konkurzu na generálního ředitele Českého rozhlasu, kterým byl až do roku 1999. Poté byl šéfredaktorem týdeníku Naše rodina a založil produkční agenturu TICHÝ-JEŽEK. 15. září 2004 byl ministrem kultury jmenován ředitelem Národní knihovny České republiky. Z funkce byl odvolán 9. září 2008. Spolu se Zdeňkem Tichým je spoluautorem knihy Šest z šedesátých o nejvýznamnějších českých divadlech malých forem . V roce 1996 v nakladatelství Primus vydal spolu s Kamilou Moučkovou knihu Říkali jí lvice. Je také spoluautorem učebnic Československo v letech 1968 – 1989 a Rok 1989 ve východní Evropě . Často publikuje své texty například v denících Právo, MF DNES, časopisech Týden, Reflex, Lidové noviny, Strategie, Učitelské noviny aj. V březnu 2009 představil svou knihu Střepiny chobotnice aneb Národ sobě. Pod Ježkovým vedením Národní knihovna zahájila přípravu pro výstavbu nové budovy. Byl vybrán pozemek na Letenské pláni a v mezinárodní architektonické soutěží byla vybrán návrhu týmu britského architekta českého původu Jana Kaplického z ateliéru Future Systems z 355 návrhů. Budova měla být dostavěna v roce 2012 a měla poskytnout prostor asi pro 10 milionů knih vytištěných po roce 1801. V červenci 2008 ministr Václav Jehlička (KDU-...

Antonín Gindely (1)

Narozen 3. 9. 1829 v Praze, zemřel 24. 10. 1892 tamtéž. PhDr., historik, středoškolský pedagog, univerzitní profesor, knihovník, zemský archivář.

Josef Moravec (1)

PhDr. Josef Moravec , pracovník Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd v Praze. Publikace z oboru české literatury, edice českých klasiků.

Artur Závodský (1)

Artur Závodský byl český literární historik a teoretik, profesor dějin české literatury, divadelní vědec, kritik a publicista, též překladatel. Byl syn hostinského, vystudoval od 1923 až 1931 reálné gymnázium v Hlučíně a češtinu, filozofii a estetiku v letech 1931–1936 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Titul Doktor filozofie získal v roce 1938 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně sociologickou prací Dobrý občan moderní obce. Paul Bureau. Během studií pracoval politicky v Kostufře . Od 1936 do 1939 učil na gymnáziích v Brně a také od 1939 do 1950 v Hranicích, kde se významně podílel na organizování kulturního života . Během totálního nasazení v továrně firmy Kunz byl pro sabotáž zatčen a 1944/45 vězněn v Přerově, Brně a v koncentračních táborech ve Flossenbürgu a v Dachau. Po válce byl od 1946 do 1948 v Hranicích předsedou kulturní rady a vedoucím redaktorem týdeníku Okresního výboru KSČ Ruch. Roku 1950 se habilitoval prací František Ladislav Čelakovský a jeho umělecké dílo pro obor dějin české literatury na brněnské FF UK a počal přednášet také od 1950 do 1952 na JAMU. Na FF UK byl od roku 1952 odborným asistentem, od 1953 docentem, od 1960 profesorem. Titul Kandidát věd získal v roce 1956 prací Studie o Petru Bezručovi a Doktor věd v roce 1963 prací Gabriela Preissová. V letech od 1957 až 1961 zastával funkci proděkana pro vědeckou činnost fakulty. Roku 1963 dosáhl zřízení katedry slovanských literatur, divadelní a filmové vědy, kterou vedl až do reorganizace v roce 1973. Poté řídil oddělení divadelní a filmové vědy v rámci katedry věd o umění. Roku 1978 odešel do důchodu. Byl též vedoucím sekce pro studium dramatu v brněnské pobočce Literárněvědné společnosti při ČSAV, zastával funkce v Socialistické akademii aj. Vykonal studijní a přednáškové cesty do Německé demokratické republiky, P...

Jindřich Hegr (1)

Jindřich Hegr byl český malíř, grafik a ilustrátor. Studoval na Vyšší škole umělecko-průmyslové v Praze a na Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora V. Rady. Díla tvořil převážně ve svém ateliéru v pražských Vršovicích nebo na chalupě ve Svratouchu. Mezi jeho nejznámější díla patří například ručně vyřezávaný dřevěný betlém nebo ptačí klícky . Jeho tvorba byla vystavována nejen v Praze, ale také v galeriích v Paříži nebo ve Varšavě.

Dominique Enright (1)

Britská spisovatelka, publikace o historických osobnostech, jazykové publikace.

Markéta Nocourová (1)

Markéta Nocourová debutovala v roce 2016 románem Nahá před Bohem lásky. Původně plánovala, že půjde o její první a zároveň i poslední knihu. Proto také odjela studovat do Londýna a následně se chtěla věnovat filmové tvorbě. Po vřelém přijetí její prvotiny se však nakonec rozhodla pokračovat i na poli literárním, a tak vznikl román Hříšný polibek smrti.

Zdenka Marková (1)

Zdeňka Marková je česká politička, v letech 2010 až 2018 předsedkyně SNK ED, v letech 2006 až 2010 starostka města Nové Město na Moravě, členka SNK ED. Působí jako ředitelka plavecké školy. V komunálních volbách v roce 1998 neúspěšně kandidovala jako nestraník za subjekt "NEZÁVISLÍ" do Zastupitelstva města Nové Město na Moravě. Vzhledem k tomu, že se ale někteří zastupitelé vzdali mandátu, stala se zastupitelkou v průběhu roku 1999 . V komunálních volbách v roce 2002 uspěla jako členka SNK ED na kandidátce "Sdružení nezávislých" a následně byla zvolena i členkou rady města . Mandát zastupitelky obhájila v komunálních volbách v roce 2006 na kandidátce subjektu "Sdružení nezávislých a SNK ED". V listopadu 2006 pak byla zvolena starostkou města. Tou byla do listopadu 2010, kdy sice obhájila mandát zastupitelky města v komunálních volbách v roce 2010 , ale její strana skončila v opozici. Ve volbách 2014 již nekandidovala. V krajských volbách v roce 2000 neúspěšně kandidovala jako nestraník za "Sdružení nezávislých kandidátů" do Zastupitelstva Kraje Vysočina, skončila na pozici druhého náhradníka. Protože ale postupně dva zastupitelé téže strany rezignovali, stala se v roce 2003 zastupitelkou Kraje Vysočina. Rovněž v krajských volbách v roce 2004, v nichž kandidovala za "SNK sdružení nezávislých", neuspěla a skončila na pozici prvního náhradníka. Po rezignaci Jaroslava Kruntoráda se však v listopadu 2006 krajskou zastupitelkou stala. Do Zastupitelstva Kraje Vysočina kandidovala za SNK ED i v krajských volbách v roce 2008, ale strana se se ziskem 3,79 % hlasů do zastupitelstva nedostala. V krajských volbách v roce 2012 pak SNK ED a Nestraníci vytvořili kandidátku "Pro Vysočinu", za niž kandidovala i Zdeňka Marková. Subje...

Jiří Kráčmar (1)

Narozen 7. 4. 1935 ve Štěpánově, zemřel 2.10.2006. JUDr., regionální publicista, divadelní ochotník, překladatel ze slovenštiny, přispěvatel Našich novin a dalšího tisku na Olomoucku, autor publikací z oblasti zvykosloví a gastronomie.

Bedřich Hájek (1)

Bedřich Hájek byl rakouský soudce a politik české národnosti z Čech, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady. Narodil se 31. července 1828 v Čejkovicích na Sázavě . Jeho otec byl později nájemcem dvora, pivovaru a lihovaru v Uhersku na Novomýtsku a svého syna dal na studia. Bedřich Hájek vychodil gymnázium v Litomyšli a Německém Brodě, pak absolvoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Podílel se na dění během revolučního roku 1848. Patřil mezi přátele Františka Ladislava Riegera a Franze Schmeykala. Byl posledním velitelem studentské legie na Karlo-Ferdinandově univerzitě. V roce 1850 nastoupil na praxi k c. k. okresnímu soudu ve Vysokém Mýtě, později k finanční prokuratuře v Praze. Od prosince 1854 byl neplacený auskultant u okresního soudu ve Vysokém Mýtě, od května 1855 aktuárem v Ústí nad Orlicí. Působil pak na soudech v Jičíně, Kolíně a Kutné Hoře. Roku 1870 se stal radou krajského soudu v Hradci Králové. V březnu 1877 byl přeložen k obchodnímu soudu v Praze, ale již od dubna 1877 působil na vrchním zemském soudu v Praze a ještě toho roku jmenován radou vrchního zemského soudu v Praze. Působil i jako poslanec Říšské rady , kam usedl ve volbách roku 1885 za kurii městskou v Čechách, obvod Praha . Ve volebním období 1885–1891 se uvádí jako Friedrich Hájek, c. k. rada vrchního zemského soudu, bytem Praha. Profiloval se jako stoupenec českého státního práva a na Říšské radě se připojil k Českému klubu . Sám patřil mezi staročechy. Roku 1894 byl povýšen do šlechtického stavu . Zemřel 16. srpna 1912 na Vinohradech v domě čp. 1163 . Některé zdro...

O Liu (1)

Jeronym Šubrt (1)

Narozen 6. 10. 1873 v Lounech, zemřel 30. 8. 1940 tamtéž. Učitel, mykolog a numismatik, literatura o českých menšinách, publikace o Lounsku.

Michaela Lorencová (1)

Narodila se v Poličce v roce 1981. Na cestu po Africe vyrazila ve svých 22 letech a byla to její první cesta na tento kontinent. Nadále cestuje s Ondřejem po celém světě, fotografuje a věnuje se také přístrojovému potápění. Publikuje reportáže v předních geografických magazínech. Je spoluautorkou knihy Nahá Afrika.

Jan Říha (1)

Jan Říha byl legendární československý fotbalista, reprezentant, který proslul zejména svým působením v pražské Spartě. Od patnácti let hrál za SK Písek, kde působil v letech 1930–1937. Od roku 1937 hrál 13 let za Spartu. Během své kariéry ve 429 zápasech vstřelil 224 branek, z toho 111 v nejvyšší soutěži, stal se členem Klubu ligových kanonýrů. Byl v té době označován jako kouzelník s míčem, jeden z nejlepších hráčů Evropy. Byl znám schopností se prokličkovat z obrany až do útoku přes řadu hráčů, které obíhal vně hřiště. Uměl klamat tělem, přesně přihrávat. Za československou reprezentaci odehrál v letech 1937 až 1948 s válečnou přestávkou 22 zápasů a vstřelil 8 gólů.

Karel Kilberger (1)

Narozen 21.12.1924 v Černožicích nad Labem. Ilustrátor a grafik.

Petr Kříž (1)

Stavební inženýr, zaměřuje se na důlní a podzemní stavitelství.

Věra Zářecká (1)

Josef Šimánek (1)

Josef Šimánek byl český básník, prozaik, dramatik, skaut a člen společnosti Universalia. Dětství a mládí strávil na Jindřichohradecku, jehož krajina se mu stala trvalou inspirací. Jeho přáteli byli grafik Josef Váchal, básník Jaromír Borecký, psychiatr Vladimír Vondráček, manželé filosof Vladimír Hoppe a výtvarnice Marie Hoppeová–Teinitzerová, a především básník Jaroslav Vrchlický . Spřátelil se také s operní pěvkyní Emou Destinnovou a navštěvoval ji v zámečku Stráž nad Nežárkou. Destinnová si jeho knihy oblíbila a vozila si je s sebou na své koncertní cesty. Studoval gymnázium v Jindřichově Hradci, pak světovou literaturu a moderní filologii na Karlo–Ferdinandově universitě v Praze . Ve své disertaci se věnoval dramatické tvorbě Williama Shakespeara. Pracoval jako tajemník Českého Zemského Svazu cizineckého a odborný rada v knihovně ministerstva zemědělství. Redigoval Pokrokovou revui , Knihovnu západních literatur , Knihovnu pro filosofii, umění a život , Zrcadlo, satirickou přílohu časopisu Samostatnost , časopis Týden světem , Nový obzor a další. Od roku 1918 pracoval v Zemské komisi pro péči o mládež, v letech 1924–49 byl vedoucím knihovny Pozemkového úřadu. V roce 1917 se stal spolupracovníkem A. B. Svojsíka, zakladatele českého skautingu. V průběhu let byl postupně vůdcem oddílu, zpravodajem náčelnictva Svazu skautů, představitelem klubu oldskautů. Byl častým přispěvatelem do skautských časopisů, pro mladší skauty – vlčata – přeložil Kiplingovy Knihy džunglí. Byl vyznamenán nejvyšším skautským vyznamenáním, Řádem stříbrného vlka. Šimánek začínal jako typický dekadentní básník. Patřil do okruhu České moderny. Ve svých textech se často věnoval okultním a mystickým tématům, exotické krajině Egypta, Španělska, al...

Hans Vontobel (1)

Švýcarský bankéř a mecenáš. Vystudoval právo na univerzitě v Curychu.

Jan Gloser (1)

Narozen 1. 4. 1942 v Příbrami na Moravě. Botanik, ekolog a rostlinný fyziolog, pracovník Botanického ústavu, literatura z oboru.

Lubomír Unar (1)

Jiří Komorous (1)

Brig. gen. JUDr. Jiří Komorous je český policista a současný ředitel Ochranné služby Policie České republiky. V roce 1983 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1984 pracuje u policie. Přes obvodní úřad vyšetřování na Praze 9, přes pražský úřad vyšetřování se dostal na protinarkotické oddělení správy. V roce 1994 se stal ředitelem Národní protidrogové centrály. V roce 2004 spolu se zpěvákem Danielem Landou založil řád Ordo Lumen Templi. Od policie odešel na vlastní žádost počátkem toku 2009, kdy ho nahradil ve funkci Jakub Frydrych. Krátce po svém odchodu vydal své paměti o působení u protidrogové policie nazvanou Lovci smrti. V červnu 2009 se stal náměstkem ministra vnitra Martina Peciny. Komorousovo jmenování kritizoval pro jeho bývalé styky s StB jiný bývalý dlouholetý policista Jan Kubice, který své výhrady neskrýval už v době, kdy byli oba aktivními policisty. Když totiž v roce 1987 usiloval o vstup do StB, označil se za „přesvědčeného internacionalistu, plně oddaného marxismu-leninismu“ a vyjádřil naprostý souhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Dne 8. května 2016 jej prezident Miloš Zeman jmenoval do hodnosti brigádního generála. Jiří Komorous je věřící křesťan, konvertita, římský katolík.

Jan Vávra (1)

Jan Vávra vystudoval herectví na divadelní falkutě AMU v Praze. Do roku 1990 se živil jako herec, působil v Činoherním klubu, Divadle na Vinohradech, Divadle S. K. Neumanna a hrál ve fi lmech, například v Kalamitě Věry Chytilové. Zároveň s několika přáteli vydával samizdatovou revue Prostor, kam psal pod pseudonymy Hugo Pludek a Kryštof Pochybný. Po pádu komunistického režimu začal pracovat jako novinář, byl šéfredaktorem týdeníku OF Fórum a komentátorem Lidových novin. Podílel se na vzniku TV NOVA, kde působil více než pět let jako šéf zpravodajství a moderátor nedělní politické diskuse 7 dní. V současné době je ředitelem televizní produkční společnosti.

Christian Destremau (1)

Francouzský spisovatel, zaměřený na dějiny druhé světové války.

Aleksandar Tišma (1)

Aleksandar Tišma byl srbský spisovatel, autor románů. Tišma se narodil v obci Horgoš u města Kanjiža na hranicích Srbska a Maďarska. Jeho otec byl srbské národnosti, matka byla židovského původu a mluvila maďarsky. Tišma nejdříve studoval na střední škole v městě Novi Sad. Během 2. světové války studoval ekonomii s francouzským jazykem a literaturou v Budapešti. Nakonec však vystudoval germanistiku na filozofické fakultě na Bělehradské univerzitě. Mezi lety 1945–1949 se živil jako novinář, psal pro Slobodnou Vojvodinu a Borbu. Poté pracoval jako editor a redaktor Matice srbské, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. V roce 1979 se stal dopisovatelem Vojvodské akademie věd a umění a na stálého člena povýšil o pět let později. Následně se rovněž stal členem Srbské akademie věd a umění . Od roku 2002 byl taktéž členem Akademie umění v Berlíně. Tišmova práce se tematicky zaměřovala na hledání svobody lidstva a na obtíže, se kterými se lidé na své cestě životem setkávají - utrpení, násilí, pocity zděšení či viny. Jeho dílo je společně s autory Czesławem Miłoszem, Danilem Kišem a György Konrádem někdy klasifikováno jako součást typické středoevropské literatury – temné, hloubavé, přesto humanitní a provokující k přemýšlení. V politických záležitostech Tišma často veřejně podporoval srbská pro-demokratická hnutí a jednal v jejich prospěch, přesto se on sám nikdy otevřeně k žádné politické organizaci nepřipojil. V roce 1993 v rámci rostoucí národnostní hysterie v zemi jako projev nesouhlasu s režimem Slobodana Miloševiće opustil Tišma Srbsko a rozhodl se žít v dobrovolném exilu ve Francii až do roku 1996. Zemřel v roce 2003 ve svých 79 letech v městě svých studií, Novém Sadu. Tišmova práce byla přeložena do 17 jazyků. Za svou práci obdržel řadu cen, například v roce 1977 Srbskou literární cenu za nejlepší román roku za román Upotreba čoveka (česky Použití člově...

Vidiadhar Surajprasad Naipaul (1)

Sir Vidiadhar Surajprasad Naipaul, T. C., známější jako V. S. Naipaul, byl britský romanopisec hindského vyznání a indo-trinidadské etnické příslušnosti. Chaguanas, kde se Naipaul narodil, je převážně hinduistické městečko. Střední školu vystudoval v hlavním městě země Port of Spain. Do Anglie se odstěhoval roku 1950. Studoval v Oxfordu. Po studiích pracoval sedm let jako rozhlasový reportér a novinář. Jeho první čtyři romány – The Mystic Masseur , The Suffrage of Elvira , Miguel Street a A House for Mr Biswas se odehrávají na rodném Trinidadu. Na fiktivní ostrov Isabelu je umístěn román The Mimic Men . Mezi jeho další knihy patří Mr. Stone and the Knights Companion , A Flag on the Island , In a Free State , za kterou obdržel Booker Prize. K dalším jeho známým dílům patří autobiografie The Enigma of Arrival či Half a Life . V českém překladu vyšly jeho romány Dům pro pana Biswase, V ohybu řeky a Pouť. Naipaul žil v Wiltshiru v Anglii. V roce 1990 mu byl udělen královnou Alžbětou II. rytířský titul a v roce 2001 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Výběr švédské akademie vyvolal však v jeho případě množství odmítavých reakcí. Naipaul je totiž autorem dvou kontroverzních knih Among the Believers: An Islamic Journey a Beyond Belief: Islamic excursions among converted peoples , kterými si ostrou kritikou islámu znepřátelil muslimské čtenáře. Jeho ženou byla bývalá žurnalistka Nadira Naipaul. Byl potomkem politicky vlivné trinidadské rodiny Capildeo. Jeho otcem byl Seepersad Naipaul, mladší bratr Shiva Naipaul, synovec Neil Bissoondath a bratranec Vahni Capildeo....

Mychajlo Kocjubyns'kyj (1)

Antonín Tichý (1)

Antonín Tichý * 27. 10. 1941 Náchod Náchodský rodák a krkonošský patriot žije ve Svobodě nad Úpou. Po neúspěšném pokusu být lesníkem se vyučil kolářskému řemeslu. Zbytek předdůchodového věku pracoval jako truhlář. Je literát samouk, od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku, hlavně v časopise Krkonoše – Jizerské hory, vydávaném ve Vrchlabí, a v experimentálním půlročníku Výčepní list, který obětavě vydává Rodinný výčep v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Je členem redakční rady tohoto periodika.

André Cognat (1)

André Cognat se narodil v Lyonu 21.2.1938. V roce 1961 opustil nejen Francii, ale i civilizaci a odjel do Jižní Ameriky, kde se posléz usadil v povodí řeky Maroni mezi Indiány Wayana, přijal jméno Antecume a později se stal i náčelníkem vesnice Antecume-Pata. Je autorem autobiografické knihy Žil jsem mezi Indiány a dokumentárních filmů o životě Indiánů. Snaží se zastupovat Indiány ve střetu s civilizací, zastává názor, že je její vliv spíše negativní; pokud ji akceptují, jen minimum z nich je schopno se začlenit do moderního způsobu života a naopak většina z nich je vytržena z tradičních kořenů a v podstatě degeneruje.

Emmerson Hough (1)

Jānis Akurāters (1)

Jānis Akuraters byl lotyšský básník, spisovatel a politik. Byl jedním z iniciátorů založení nezávislého Lotyšska, byl také jedním z účastníků zakládajícího zasedání Lidové rady 17. listopadu 1918 a jedním ze spoluautorů zákona o založení Lotyšska ze dne 18. listopadu 1918. Stal se prvním oceněným Cenou vlasti v oblasti literatury . Jānis Akuraters se narodil v obci Dignāja , v rodině lesníka. Zakladatelem rodu Akuraterů byl voják napoleonské armády, který během války v roce 1812 dezertoval a nadále žil na panství Sala u města Jēkabpils. Navštěvoval základní školu v Birži, poté pokračoval v městské škole v Jēkabpilsu. Absolvoval učitelské zkoušky a pracoval jako učitel v Elkšņi , Irši , Jumurdě a Iļģuciemsu u Rigy. V roce 1903 odešel studovat do Moskvy, studoval na právnické fakultě. Během studií často navštěvoval moskevské knihovny a muzea. V roce 1904 se vrátil do Lotyšska. Svou nejznámější báseň „Ar kaujas saucieniem uz lūpām“ věnoval tragickým událostem revoluce roku 1905. Jānis Akuraters byl zatčen celkem třikrát. Leden až červen roku 1905 strávil ve vazbě. V lednu 1906 byl podruhé zatčen a vězněn až do konce června. Akuraters byl potřetí zatčen v bytě lotyšské dekadentní spisovatelky, která tvořila pod pseudonymem Zemgaliešu Biruta, kde na něj tajná policie připravila „léčku“. Zadržen byl až do začátku června 1907, kdy byl deportován do Pskovska. Odtud uprchl do Finska, ale na konci roku 1907 přešel přes Švédsko až do Norska. V Oslu napsal knihu vzpomínek ze svého dětství „Kalpa zēna vasara“. V roce 1908 se vrátil do Lotyšska. Během první světové války sloužil u Lotyšských střelců, účastnil se Vánočních bitev. V listopadu 1917 byl zvolen do představenstva Lotyšské národní rady ve Valce. V roce 1918 byl zvolen do Lidové rady. Dne 23. září 1919 bylo Akuratersem zřízeno Lotyšské národní divadlo, pracoval tehdy jako vedoucí literárního a divade...

Maria Dąbrowska (1)

Maria Dąbrowska, rodným jménem Marja Szumska byla polská spisovatelka, esejistka a dramatička. Čtyřikrát byla navržena na Nobelovu cenu a pro své občanské postoje byla neformální mravní autoritou. Narodila se v nepříliš bohaté venkovské rodině a v letech 1907-1914 studovala sociologii, filosofii a přírodní vědy ve švýcarském Lausanne a v Bruselu. Ještě za studií si vzala aktivistu Mariana Dąbrowského, který roku 1925 nečekaně zemřel. Od roku 1917 žila ve Varšavě, od roku 1956 v jakési vnitřní emigraci. Byla aktivní i v politických a společenských sporech. V roce 1964 spolu s 33 dalšími polskými spisovateli a vědci podepsala protest proti komunistické cenzuře. Navzdory tomu proti ní komunistická vláda přímo nezasáhla, obdržela několik cen a vyznamenání a když roku 1965 zemřela, byl jí vypraven státní pohřeb. V roce 1909 začala psát články pro polské noviny na téma politických a hospodářských reforem a družstevnictví. Její první významná povídka, Janek, vyšla v roce 1914. Následně vydala několik sbírek povídek, včetně Uśmiech dzieciństwa , Ludzie stamtąd , kde započal její celoživotní zájem o rolnictvo, a Znaki życia . Během třicátých let pracovala na polském ministerstvu zemědělství a svůj časný zájem o družstevnictví využila i při tvorbě prvního dílu svého klasického čtyřdílného románu Noce i Dnie . Román byl často srovnáván s jinými uznávanými rodinnými ságami . Noci a dni vypráví příběh Bogumiła a Barbary, kteří se oba narodí do upadajících statkářských rodin, které se pokoušejí zachránit sňatkem. Příběh je sledován až do Bogumiłovy smrti roku 1914. Každá z hlavních postav je nucena přehodnotit osobní hodnoty pod tlakem měnící se společnosti. Kromě prózy Dąbrowska napsala dvě historické hry a řadu esejů, včetně knihy esejů o Josephu Conradovi Szkice o Conradzie . Přeložila též do polštiny ...

Ester Krumbachová (1)

Ester Krumbachová byla významná česká filmařka. Ve své práci kombinovala řadu uměleckých profesí, neboť byla režisérka, dramatička, spisovatelka, scenáristka, výtvarnice, scénografka a kostýmní návrhářka. Jednalo se o výraznou představitelku tzv. České nové vlny československého filmu v 60. letech 20. století. V roce 1946 absolvovala Školu uměleckých řemesel v Brně. Začínala jako kostýmní výtvarnice v divadle v Českých Budějovicích, později v Městských divadlech pražských a nakonec i v pražském Národním divadle. V roce 1961 se etablovala i v českém filmu nejprve jako výtvarnice ve snímku Muž z prvního století režiséra Oldřicha Lipského. Coby výtvarnice a návrhářka kostýmů pak velmi často spolupracovala s mnoha režiséry České nové vlny. Spolupracovala i na trezorových snímcích Ucho Karla Kachyni a Valérie a týden divů Jaromila Jireše, což během tzv. normalizace způsobilo, že od roku 1970 nesměla dlouhých 20 let u filmu vůbec pracovat. V té době se věnovala především spisovatelské a scenáristické činnosti. Po roce 1989 se opět k filmování vrátila, nicméně její tehdejší návrat nebyl už zdaleka tak úspěšný jako tomu bylo v 60. letech 20. století. Trpěla také velkými depresemi, které utápěla v alkoholu, což patrně uspíšilo její smrt v roce 1996. „Ester Krumbachová byla múza, jakási šedá eminence filmů ze šedesátých let. Pracovala se mnou jako výtvarnice na filmu Démanty noci, společně jsme napsali scénář k O slavnosti a hostech a spolupracovali jsme na filmu Mučedníci lásky. Když jsem byl v Amsterdamu, vymysleli jsme spolu přes telefon krátký film Matka a syn. Byla talentovaná, psala, tvořila kostýmy a návrhy, ovlivnila nejen mě, ale i Věru Chytilovou. Otakar Vávra a Karel Kachyňa natočili své nejlepší filmy ve spolupráci s ní. Pozitivně ovlivnila český film.“ ...

Jánis Gríziňš (1)

Arsen Diklič (1)

Srbský básník, prozaik, dramatik, autor poezie a prózy pro děti a mládež, filmový scenárista.

Nils Ahnlund (1)

Švédský historik zabývající se dějinami 17. století. Profesor na Stockholmské univerzitě a Švédské akademii.

Vít Obrtel (1)

Vít Obrtel byl český architekt, teoretik architektury, designér, návrhář nábytku, scénograf, typograf, knižní grafik, básník a redaktor. Vít Obrtel se narodil do rodiny Heleny Obrtelové a Františka Obrtela , novináře a spisovatele. Celé dětství prožil v Olomouci, kde také zahájil středoškolské studium na reálce, ale dokončil je maturitou v Praze . Poté vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze . Po praxi v soukromém ateliéru vstoupil do služeb pražské obce jako architekt-projektant. Od roku 1927 působil ve stavebním oddělení Ministerstva pošt a telegrafů v Praze a Karlových Varech. V roce 1931 založil v Praze vlastní architektonický ateliér. V roce 1941 byl vězněn v koncentračním táboře Terezín. Od roku 1948 pracoval v pražském projektovém ústavu s pozdějším názvem Stavoprojekt . V roce 1960 se podílel na založení pracoviště zaměřeného na projektování zdravotnických zařízení . Zde působil jako vedoucí projekčního střediska až do odchodu do důchodu .. Byl jedním z členů tzv. Puristické čtyřky. Stál v čele časopisu Kvart . V roce 1931 vydal spolu s Bohuslavem Broukem a Jindřichem Štyrským kulturní leták Rok. Publikoval projekty a texty v revuích Stavba, Pásmo, Disk, Tam-tam, Fronta, ReD, Plán, Rock, Kvart, Architektura, Československý architekt aj., přičemž čtvrtletník Kvart založil, byl jeho šéfredaktorem, typografem a grafickým úpravcem. Knižní grafikou a typografií – v konstruktivistickém duchu – se zabýval od roku 1926 a upravil téměř padesát knižních titulů, zejména svých přátel – V. Vančury, V. Nezvala, J. Seiferta, Fr. Halase aj., nejvíce pro Škeříkovu knižnici Symposion. Člen řady spolků, např. Spolku posluchačů archit...

Jovan Cvijić (1)

Jovan Cvijić byl srbský vědec, začínal studiem geografie a geologie, postupně však přesouval svůj zájem k otázkám etnologickým a sociologickým. Své práce psal v srbštině, francouzštině, němčině i angličtině. Vystudoval geografii na univerzitě v Bělehradě , kde absolvoval roku 1889. Poté studoval ještě geologii na Vídeňské univerzitě, zde získal titul roku 1893. Poté se vrátil do Bělehradu, kde byl na Filozofické fakultě Bělehradské univerzity jmenován profesorem. Později se stal rektorem školy , pod jeho vedením vzniklo pět nových fakult - lékařská, zemědělská a teologická v Bělehradě, plus filozofické fakulty ve Skopje a v Subotici. Jeho žák Jovan Erdeljanović se stal prvním profesorem na nově vzniklé katedře etnografie. Roku 1910 Cvijić založil Srbskou geografickou společnost a stal se jejím prvním prezidentem. Tuto pozici držel až do smrti. V roce 1921 byl zvolen prezidentem Srbské královské akademie věd a umění a zůstal jím rovněž až do své smrti. Již jeho vídeňská diplomová práce Das Karstphanomen, věnovaná krasovým jevům, byla přelomovou a dočkala se mnoha vydání a překladů. Jako první určil ledovcový původ 102 jezer v pohoří Stara planina, čímž výrazně posunul představy o průběhu doby ledové v Evropě. Když přesunul svůj zájem na lidi, vyslovil některé revoluční myšlenky - například, že člověk je ekologicky senzitivní bytostí a jeho životní prostředí ovlivňuje jeho psychiku . Zavedl též pojem "metastázové hnutí", aby popsal pomalé změny v lidských společnostech. Folkloristická a etnografická data, která sesbíral na Balkáně, byla často vůbec první vědecky získaná data z této oblasti. Jeho studie mj. sehrály velkou roli při určování státních hranic Jugoslávie po první světové válce, když byl vyslán srbskou vládou na Pařížskou mírovou konferenci . Za kontr...

Bohumil Smetánka (1)

Narozen 10.8.1902 v Bukovině u Čáslavi, zemřel 5.10.1942. Evangelický kněz, spolupracovník časopisu Hus. Práce o evangelické církvi a J. A. Komenském.

Jaroslav Písařík (1)

Autor publikací o pěstování rostlin.

Jan Niebauer (1)

Autor studie o dějinách bohoslužby, monografie o Lutherově manželce, editor sbírky modliteb a literárněvědných a editorských prací. Narozen 3.5.1918 v Německu. Farář Českobratrské církve evangelické.

Vladimír Kokolia (1)

Vladimír Kokolia je český malíř a profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Kromě výtvarných aktivit je znám pro svou hudební a literární činnost, a také jako znalec kompostování a čínského tradičního taiji Vyrůstal ve Veverských Knínicích a v Brně na Lesné. V letech 1971–1975 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor Propagační grafika. Dále studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v roce 1981 absolvoval v oboru malířství u profesora Jana Smetany. Po jednoroční vojenské službě zůstal až do roku 1992 na volné noze. V roce 1983 se oženil; s manželkou Evou mají tři děti. V 80. letech byl umělecky aktivní zejména v Brně a v Praze, vystavoval na neoficiálních místech i ve státních galeriích a vystupoval s E. Z té doby se datuje také jeho zájem o tradiční čínské taijiquan. Jeho umělecká aktivita je velmi široká, je i básníkem a textařem. V letech 1984–1997 působil jako zpěvák brněnské skupiny E, patřící svého času k absolutní špičce české alternativní a undergroundové hudby. Od roku 1992 je na AVU v Praze vedoucím pedagogem ateliéru Grafika II. V roce 2006 byl jmenován profesorem. Mnoho let se věnuje cvičení stylu Čchen tchaj-ťi čchüan, na FaVU v tomto smyslu vyučoval předmět Stání před stojanem. Je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1990. Jeho webové stránky obsahují tzv. kokopedii, informační stránku stejného formátu jako je Wikipedie. Vladimír Kokolia je tvůrcem se širokým záběrem malířských a grafických technik. Jeho tvorba je v oblasti základních forem velmi různorodá – od figurativní, přes krajiny či objekty až k ryze abstraktní. Je tomu tak proto, že pro něj nejsou specifikace tohoto druhu podstatné. Je naopak zřejmé, že pro jeho práci je mnohem důležitější vlastní sdělení, které poté provede způsobem k tomu účelu nejvhodnějším. V díle Vladimíra Kokolii dominuje snaha o průnik do podstaty světa, který ho obklopuje, s důrazem na úlohu lidského jedince v něm. A s jistoto...

Luděk Švorc (1)

Luděk Švorc byl kladenský fotograf a spisovatel. Ve svém díle se inspiroval krajem Kladenska a Křivoklátska.

Arthur Binz (1)

Josef Menšík (1)

Narozen 4.2.1910 v Lysicích u Blanska, zemřel 1985. Ing., učitel vinařské školy, publikace z oboru.

Karel Červenka (1)

Narozen v roce 1975. Mgr. et Mgr., Ph.D., sociolog, též zaměřený na speciální pedagogiku - etopedii, vysokoškolský pedagog.

Ernst Benjamin Salomo Raupach (1)

Německý spisovatel a dramatik.

Václav Horák (1)

Bedřich Fučík byl literární kritik a historik, editor a překladatel. Vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého patřil k významným představitelům literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci.

Menandros (1)

Menandros, řecky Μένανδρος, byl antický řecký dramatik, nejznámější z autorů Nové attické komedie. Narodil se v zámožné rodině a jeho otec Diopeithés je podle některých totožný s athénským generálem a guvernérem Chersonésu stejného jména. Byl přítelem a možná i žákem Theofrastovým a jeho blízkým přítelem byl athénský diktátor Démétrios z Faléru. Byl také chráněncem makedonského generála Ptolemaia Sótéra, který ho zval ke svému dvoru, což Menandros odmítl. Žil ve své vile v Pireu a podle jedné zprávy se utopil při koupání. Menandros napsal přes sto komedií a v každoroční soutěži při athénském festivalu Lénaia osmkrát zvítězil. Velmi populární byl také ve Římě, kde na něj někteří autoři navazovali , jiní od něj přebírali celé pasáže včetně zápletky. Ještě v 11. století měli prý v Konstantinopoli rukopisy 23 jeho her. Ty se však asi ve středověku ztratily. Zlom nastal v roce 1905, kdy se v egyptské Káhiře při stavbě kanalizace našly pozůstatky knihovny antického advokáta Dioskora, žijícího ve 3. století, a s nimi fragment Menandrovy komedie Perikeiromené a značná část komedie Epitrepontes . Další objev přišel v roce 1958, kdy se znovu v Egyptě našla další Menandrova hra, tentokrát kompletní. Byl to Dyskolos. Světu ji představil profesor Ženevské univerzity Victor Martin. Jinak je známo množství zlomků a sbírka slavných citátů, které se hojně užívaly.

Lubomír Přibyl (1)

Lubomír Přibyl je český malíř a grafik. V letech 1952–1957 absolvoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara, kde vyučovali prof. Zdeněk Balaš, Karel Müller a Karel Tondl. Roku 1957 složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze , ale akademická výuka ho neuspokojovala a po roce studia byl pro nezájem vyloučen. Mezi jeho spolužáky patřili tvůrci českého informelu, kteří ho ovlivnili ve volbě netradičních výtvarných materiálů. Roku 1959 se seznámil s Jiřím Kolářem a Bělou Kolářovou. Následující dva roky pracoval v propagačním oddělení továrny ČKD Přístroje ve Vysočanech, kde se seznámil s Vladimírem Boudníkem a Josefem Hamplem. Poprvé vystavoval roku 1959 s V. Boudníkem v závodní jídelně ČKD a v témže roce samostatně v divadle Rokoko. Během zaměstnání v továrně měl možnost navštívit režimem přísně střeženou zkušebnu v Běchovicích, vybavenou generátory vysokého napětí. Lubomír Přibyl se pak začal hlouběji zabývat světelnými fenomény, fyzikálními a geometrickými zákony a technikou. Roku 1961 se spolu s V. Boudníkem, J. Istlerem a R. Fremundem zúčastnil bienále v Lublani, kde si jeho grafický list z cyklu Mythy vybrala k vydání International Graphic Arts Society v New Yorku. V Praze Přibyla navštěvovali zahraniční galeristé z Paříže, Baden-Badenu a nizozemského Curaçao a zvali ho k výstavám. Roku 1963 se stal členem SČUG Hollar. Od roku 1964 se účastnil výstav Pratt Graphic Center v New Yorku. Na Bienále v Lublani získal roku 1963 ocenění a z Bienále 1965 jeho grafický list zakoupila Knihovna Kongresu ve Washingtonu. Koncem roku 1964 se uskutečnila Přibylova souborná výstava v Galerii Fronta v Praze. V letech 1966–1968 ho v Praze zastupovala Galerie Platýz a v Německu Klaus Staeck, který vydal několik jeho grafických listů a vystavil Přibylovy práce v galeriích v Mannheimu a Heidelbergu. V Paříži vystavovaly jeho práce Galerie Lambert a Galerie Arnaud, v USA od šedesátých let Ja...

O Liou (1)

František Holec (1)

PhDr. František Holec, CSc. V letech 1949 až 1986 pracoval v Archivu hlavního města Prahy . Byl zakladatelem a dlouholetým redaktorem sborníku Documenta Pregensia, v letech 1966 - 1986 redaktorem Pražského sborníku historického, v období let 1975 - 1990 členem redakční rady Sborníku archivních prací. Dále byl aktivním členem komise památkové péče rady NVP v letech 1975 - 1990 a členem muzejní rady Muzea hl. m. Prahy ve stejném období.

Christoph Dohmen (1)

Prof. dr. Christoph Dohmen je německý starozákoník, profesor biblické teologie: exegeze a hermeneutiky Starého zákona na univerzitě v Řezně, člen Papežské biblické komise, zabývající se židovsko-křesťanským dialogem.