Jaroslav Vacek , byl československý legionář, vrchní dozorce krajské věznice, vlastenec, funkcionář protinacistického odboje, oběť nacistické okupace . Narodil se v rodině sedlářského pomocníka Josefa Vacka a manželky Marie, rozené Rytířové. Po skončení základní školní docházky se v Táboře vyučil truhlářem. V r. 1914 byl povolán do armády, odjel na frontu I. světové války; jako vojín dragounského pluku přeběhl v prosinci 1914 do ruského zajetí a v říjnu 1916 vstoupil v Oděse do československé dobrovolnické jednotky. Prošel mnoha bojovými střety a do vlasti se vrátil jako příslušník 1. jezdeckého pluku Jana Jiskry z Brandýsa dlouhou cestou – transsibiřskou magistrálou a lodí až v roce 1920. V ČSR legionář Vacek nastoupil do státní služby, nejprve u Krajského soudu v Kutné Hoře a v roce 1923 jako dozorce vězňů u Krajského soudu v Táboře, zde se stal v roce 1938 vrchním dozorcem krajské věznice. V rodném Táboře se zapojil do společenského života, zejména do aktivit vlasteneckých, protože národní cítění a husitské tradice i táborský patriotismus byly jeho životním vyznáním. Od začátku okupace republiky se Vacek zapojil do odboje a stál v popředí snah o vytvoření koordinačního centra protinacistického odboje v regionu. V říjnu 1939 se v Písku konala tajná ustavující schůzka jednotného orgánu odboje – Jihočeského národního revolučního výboru a Vacek se stal jeho členem. Počátkem roku 1940 gestapo zatklo v protektorátu Čechy a Morava mnoho odbojářů, zejména z organizace Obrana národa. Bylo zatčeno i několik členů regionálního odboje, a tak se vytvořilo nové vedení a jedním z čelných pracovníků byl Jaroslav Vacek. Využíval svého místa v krajské věznici – zprostředkovával domluvy uvězněných před výslechy, vynášel a předával vzkazy rodinám, varoval občany Němci podezírané, v kanceláři tiskl letáky. Navazoval kontakty s lidmi z organizací Sokol, hasičů, Národního hnutí... Zdroj: wikipedia.org