Daniel Okáli byl slovenský a československý literární kritik, básník, publicista a politik za Komunistickou stranu Slovenska , poúnorový poslanec Slovenské národní rady a pověřenec vnitra. V 50. letech pronásledovaný v rámci procesu s buržoazními nacionalisty. Pocházel z dvojčat. V dětství oba sourozenci brzy ztratili matku i otce a od věku pěti let vyrůstali v evangelickém sirotčinci v Modre. Studoval na lyceu v Bratislavě a gymnáziu v Trenčíně. V letech 1921–1926 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se zapojil do studentských levicových organizací. V roce 1922 založil Okáli, Vladimír Clementis a Ján Poničan Voľné združenie študentov-socialistov zo Slovenska, které se pak v roce 1924 přetvořilo v skupinu DAV se stejnojmenným časopisem. Ve 30. letech patřil mezi významné představitele mladých komunistických intelektuálů ze Slovenska podobně jako Gustáv Husák nebo Laco Novomeský, kteří akcentovali slovenskou svébytnost, oproti jiným funkcionářům KSČ, kteří byli orientováni centralisticky a zcela odmítali slovenské autonomistické aspirace. Mnohem později, v 50. letech, se tento rozdíl v názorech na státoprávní uspořádání projevil i ve vnitrostranickém boji v KSČ, jehož obětí se stal. Byl aktivní jako literární kritik, publicista a básník. V roce 1932 vydal sbírku proletářské poezie Ozvena krvi a zápasov. V roce 1932 odešel z okruhu davistů a po zbytek éry před rokem 1945 působil jako advokátní koncipient v Nových Zámcích a Bratislavě, pak jako advokát v Skalici. V roce 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1945–1946 pracoval na postu prezidiálního šéfa Slovenské národní rady pro vnitřní otázky. Následné dva roky zastával pozici vládního zplnomocněnce pro výměnu obyvatelstva s Maďarskem a předseda Československé přesídlovací komise. Byl tehdy aktivní i při slovakizaci regionů na jihu Slovenska, kde prosazoval masivní přejmenovávání ... Zdroj: wikipedia.org