Výpis všech autorů

Jwing-Ming Yang

Dr. Yang Jwing-Ming se narodil v r. 1946 na Tchaj-wanu. V 15 letech se začal učit wu-šu u šaolinského mistra stylu Bílého Jeřába Ccheng Ťin-caoa. Za 13 let svých studií u mistra Cchenga se stal dr. Yang odborníkem v metodě Bílého Jeřába pro obranu a útok, což zahrnuje jak použití holých rukou, tak různých zbraní jako jsou šavle, hůl, kopí, trojzubec a dvě krátké tyče. U stejného mistra studoval také styl Bílého Jeřába, oddíl čchin-na, masáž a léčbu bylinami. Ve věku 16 let začal studovat Jangův styl tchaj-ťi-čchüan u mistra Kao Tchao. Po studiu u mistra Kao Tchao pokračoval dr. Yang ve studiu a výzkumu tchaj-ťi-čchüanu pod vedením několika mistrů v Tchaj-peji. Získal kvalifikaci učitele tchaj-ťi. Když bylo Yangovi 18 let, vstoupil do koleje Tamkang v Tchaj-peji , aby tam studoval fyziku. Za pobytu na koleji začal studovat šaolinskou Dlouhou Pěst u mistra Li Mao-čchinga v klubu Kuo-šu koleje Tamkang a nakonec se stal pomocným instruktorem u mistra Li. V r.1971 získal titul bakaláře na tchajwanské Národní universitě a pak sloužil u vojenského letectva. Za této služby dr. Yang vyučoval fyziku na akademii čínského letectva a zároveň také vyučoval wu-šu. Po řádném propuštění z armády se v r. 1972 vrátil na kolej Tamkang, kde vyučoval fyziku a pokračoval i ve výcviku pod vedením Mistra Li. Li Mao-čching jej učil severnímu stylu wu-šu, který zahrnuje jak techniky beze zbraní , tak použití četných zbraní. Celkem vzato se nyní dr. Yang zabývá více než 20 let čínským wu-šu . Z toho 13 let zasvětil výcviku šaolinského stylu Bílého Jeřába , šaolinské Dlouhé Pěsti a tchaj-ťi-čchüan. Dr. Yang má za sebou 16 let praxe s vyučováním: 7 let na Tchaj-wanu, 5 let na Purdue University, 2 roky v Houstonu a 2 roky v Bostonu....

Jurij Petrovyč Dol'd-Mychajlyk

Ukrajinský spisovatel.

Judy Griffith Gill

Józef Ignacy Kraszewski

Józef Ignacy Kraszewski byl polský národní buditel, historik, spisovatel a literární kritik. Je považován za tvůrce polského historického a sociálního románu, přičemž v jeho díle, vycházejícím z romantismu, se projevují silné prvky kritického realismu. Józef Ignacy Kraszewski se narodil roku 1812 Varšavě, ale dětství strávil na otcově statku u Pružan v tehdejší grodněnské gubernii . Rozhodující vliv na jeho vychování měla jeho babička a prababička, které měly hluboký zájmem o literaturu i o politiku. Roku 1822 začal navštěvovat školu v Białe, od roku 1826 v Lublině a v letech 1827–1829 ve Svisloči, kde ukončil gymnázium. Na Vilniuské univerzitě pak studoval filozofii a literaturu a začal vydávat svá první díla, která však nebyla kritikou příznivě přijata. Za listopadového povstání v roce 1830 byl Kraszewski pro ilegální činnost zatčen a vězněn až do počátku roku 1832 . Po propuštění musel nejprve žít pod policejním dohledem ve Vilniusu, ale roku 1833 mu bylo povoleno vrátit se na otcův statek. Roku 1838 se oženil s Žofií Woroniczównou, neteří varšavského primase a odjel se svou ženou do Volyně, kde hospodařil na svých statcích. Roku 1839 získal své první literární vítězství románem Poeta i świat . Protože Kraszewski hodlal vytvořit nové literární středisko pro Volyň, Podolí a Litvu, vydával v letech 1841–1851 ve Vilniusu literární a vědecký časopis Ateneum, kolem něhož seskupil několik set předních spolupracovníků. Když toto literární hnuti skončilo nezdarem, přenesl Kraszewski sovu činnost do Varšavy, kde se stal spolupracovníkem Gazety Warszawskiej a později téměř všech temnějších časopisů. V té době se v jeho pracích začal projevovat vliv Dickensův, Balzacův a Gogolův a Kraszewski uveřejnil řadu svých vrcholných děl. Ačkoliv byl horlivým vyznavačem katolicismu, dospěl pod vlivem Hegela k názoru, že katol...

Jozef Cíger Hronský

Jozef Cíger-Hronský, původním jménem Jozef Cíger byl slovenský spisovatel, malíř, redaktor, nakladatel, autor literatury pro mládež, později tajemník a správce Matice slovenské. Byl úzce navázán na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu a establishment válečného Slovenského štátu, proto po roce 1945 emigroval do Argentiny, kde i zemřel. Narodil se ve Zvolenu v rodině tesaře Petra Pavla Cígera a Josefíny Cígerovej, rozené Markové. Pocházel ze sedmi dětí – měl čtyři bratry a tři sestry. Za manželku si vzal Annu Valérii, rozenou Ružinákovou, se kterou měl syna Juraje. V letech 1902–1907 navštěvoval lidový školní obor ve Zvolenu, později pokračoval v letech 1907–1910 na měšťanské škole v Krupině, a nakonec v letech 1910–1914 dokončil své vzdělání na maďarském učitelském ústavu v Levicích. Po dostudování učitelského ústavu působil od roku 1914 jako učitel na několika místech . V letech 1917–1918 se jako voják pěšího pluku účastnil vojenských operací na italské frontě. Nakonec se v roce 1927 na delší čas usadil v Martině – nejdříve jako učitel, od roku 1933 jako tajemník a od roku 1940 jako správce Matice slovenské, ve které působil až do roku 1945. Zasloužil se o založení tiskárny Neografia v Martině, která měla šířit slovenskou literaturu v levných edicích mezi vesnickými obyvateli. Hodně se věnoval i zakládání a redigování časopisů. Když učil v Krupině, spolupracoval s Pavolem Bujňákem při založení časopisu Hontiansky Slovák. Na měšťance v Kremnici zase s Jaroslavem Kejzlarem založil a redigoval edici Mládež. 19 let také redigoval časopis pro děti Slniečko. Na jeho návrh se uskutečnila v letech 1935–1936 cesta pracovníků Matice slovenské do USA za slovenskými vystěhovalci a krajanskými organizacemi. Jako předseda Matice slovenské přivedl tuto vrcholnou národní instituci na nebývalý stupeň rozvoje a prosperity a naplno rozvinul její vydavatelskou a výzkumnou činnost. V roce ...

Josef Wolf

RNDr. Josef Wolf, CSc. profesor honoris causa Přední český antropolog a etnolog, který byl žákem profesora Jiřího Malého a Vojtěcha Fettera. Vystudoval na přírodovědecké a filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a zde také jako asistent působil od roku 1950. Během své padesátileté pedagogické a odborné činnosti přispěl k rozvoji kulturní a sociální antropologie a stal se spoluzakladatelem integrální antropologie v mezinárodním měřítku. Studia a povolání: 1946-1959 Přírodovědecká fakulta UK, Praha 1960-1973 FF UK, Praha 1974-1988 Ústav školských informací při MŠ ČSR 1988-1990 Psychologický ústav ČSAV od r. 1990 nezávislý publicista a spisovatel, hostující profesor UK v Praze a v zahraničí od r. 1999 profesor honoris causa, Univerzita v Antverpách

Josef Veselý

Narozen 1953 v Praze. Autor a překladatel knih o magii a alchymii.

Josef Staněk

Turistické průvodce po severovýchodních Čechách.

Josef Rakoncaj

Josef Rakoncaj, přezdívaný Rak je jeden z nejúspěšnějších českých horolezců, trenér horolezectví, autor knih o horolezectví a podnikatel v oblasti speciálního oblečení a vybavení pro trekking a horolezecké výpravy. Je ženatý a mezi jeho koníčky patří létání s ultralehkými letouny. Reprezentantem ČSSR byl od roku 1975. Na pískovcích Českého ráje udělal více prvovýstupů od roku 1976. V evidenci horolezeckých cest v České republice má evidováno 54 prvovýstupů. V roce 1983 a znovu o tři roky později vystoupil na vrchol druhé nejvyšší hory světa K2; to z něj udělalo vůbec prvního člověka na světě, který tuto horu zdolal dvakrát. V roce 1986 jako první horolezec na světě vystoupil podruhé na vrchol K2. Společně s Radkem Jarošem patří mezi nejúspěšnější české horolezce v počtu úspěšných výstupů na osmitisícové vrcholy. Josef Rakoncaj je zakladatelem a majitelem rodinné firmy Sir Joseph. V r. 1971 si začal šít vlastní horolezecké oblečení, nejdříve pro sebe, později pro své spolulezce a kamarády. Využíval svých bohatých zkušeností z expedic, upravoval střihy a vymýšlel praktické detaily usnadňující pohyb v náročných lezeckých terénech a při pobytu ve vysokých nadmořských výškách hledal nové funkční materiály. Bezprostředně po sametové revoluci zahájil svou podnikatelskou činnost. Vyrábět začal v malých výrobních prostorách a s doma pracujícími švadlenami. Jeho výrobky se rychle staly žádanými nejen v České republice, ale i v zahraničí. A tak se výroba mohla rozvíjet a Josef Rakoncaj vybudoval výrobní dílnu. V r. 1994 nastoupil do firmy syn Josefa Rakoncaje, Lukáš a v r. 2001 jeho dcera Lucie.

Josef Novotný

Pseudonym Kuzma a Jonny. Novinář, spisovatel, dramatik, autor kulturně historických reportáží. Redaktor mj. Středostavovského buditelele, týdeníku Nová Praha, Českého slova a Pražského ilustrovaného zpravodaje. Přispíval do Palečka, Trampa, Trnu. Autor mnoha románů, divadelních her, drobných humoristických prací, ale i literárně kritických studií. Psal i detektivní romány a rodokapsy. Napsal také řadu aktovek, výstupů a veseloher, knížek pro děti a mládež a vydal i obsáhlý výbor z našich pověstí a písní. Historické náměty zpracoval dílech v Junák kralevic Marko, Vilém Tell, Strakonický dudák Švanda. Dále pracoval mnoho let jako účetní , v roce 1946 přijal příjmení Novotný – Kuzma. Psal pod pseudonymy: Kuzma, Jonny , Gill March, Jeen Ch., Jiří Alexa, Vlasta Alexa.

Josef Liesler

Josef Liesler byl český malíř, grafik a ilustrátor. Absolvoval ČVUT, fakultu architektury a pozemního stavitelství, obor kresba . Mezi lety 1938–1941 působil jako člen výtvarné skupiny Sedm v říjnu. V letech 1942–1948 byl členem SVU Mánes, roku 1945 se stal členem SČUG Hollar, roku 1958 zakládal Skupinu 58, později byl také členem výtvarné skupiny Radar. Byl též členem Královské belgické akademie a nositelem světových i našich cen a uznání v oboru umělecké poštovní známky. Za jednu ze svých poštovních známek získal také cenu UNESCO pro nejkrásnější známku roku. Od roku 1969 byl zasloužilým umělcem. Prezident Václav Klaus mu udělil roku 2003 Medaili Za zásluhy druhého stupně. Zemřel ve věku 92 let. Josef Liesler měl svůj vlastní a osobitý malířský styl. Výtvarní teoretici na jeho díle, vzniklém v průběhu sedmdesáti let, oceňují zejména univerzálnost, lehkost improvizace a výjimečnou pracovitost autora. Tato kombinace mu umožnila zasahovat do rozmanitých výtvarných oborů: malby, volné a užité grafiky, známkové tvorby, plakátu, ilustrace i monumentálního malířství, mozaiky a sgrafita. Svá nejsilnější díla vytvořil na konci druhé světové války. Kombinoval v nich citace známých děl, například díla Francisca Goyi, Pabla Picassa, El Greca, Henri Daumiera či Salvadora Dalího, s vlastními prožitky, ironickým odstupem a humorem. V celém jeho díle je patrná výrazná inspirace surrealismem. On sám své dílo označoval jako „fantaskní realitu“. Spojoval v něm fantastické představy se vzpomínkami, současnou situaci s historickou pamětí. Maloval apokalyptické obrazy monster a fantomů, strojů a srostlých lidí, bestií a zrůd, které ohrožují člověka.

Josef Kadlec

Narodil se na předměstí Plzně v rodině zedníka, sečtělého obdivovatele ruské klasické literatury. V Plzni Kadlec studoval reálku , 1937–38 byl archivářem a 1939–41 kresličem v plzeňských Škodových závodech; 1942 pracoval jako technický vedoucí v bratrově prodejně aut a motocyklů. 1943–45 byl totálně nasazen v Dessau v závodě Junkers. Už za války se jako samouk intenzivně zabýval ruským jazykem. Hned po osvobození se stal redaktorem nakladatelství Svoboda a působil tam až do roku 1950, zároveň se v tomto období etabloval jako překladatel ruské a sovětské literatury. Zprvu též navštěvoval na FF UK přednášky Bohumila Mathesia, s kterým se osobně sblížil a později úzce spolupracoval při propagaci a vydávání ruské a sovětské literatury. V roce 1951 přešel do měsíčníku Nový život, 1952 se stal tajemníkem Svazu československých spisovatelů pro zahraniční styky. 1953–56 působil jako kulturní rada na čs. velvyslanectví v Moskvě; zde se spřátelil s řadou sovětských spisovatelů . Po návratu řídil týdeník Kultura a revui Světová literatura . 1968–70 byl ředitelem nakladatelství Svoboda, 1970–71 redaktorem v Odeonu a 1972–77 vedoucím redaktorem cizojazyčných časopisů nakladatelství Orbis. Od roku 1978 až po odchod do důchodu v roce 1982 opět působil jako tajemník Svazu čs. spisovatelů pro zahraniční styky.

Josef Chuchro

Josef Chuchro byl proslulý český violoncellista, který se proslavil zejména interpretací klasického a romantického repertoáru. Narodil se 23. března 1930 v Československu a stal se významnou osobností světové klasické hudby. V roce 1951 byl Chuchro zakládajícím členem uznávaného Pražského smyčcového kvarteta, s nímž vystupoval až do roku 1979. Jeho kariéra se vyznačovala hlubokým porozuměním violoncellu, které mu umožňovalo podávat výkony s technickou precizností i emocionální hloubkou.

Josef Braun

Josef Braun byl český učitel, spisovatel a badatel. V rodném městě absolvoval pět tříd reálky a učitelský ústav. Učit začal ve Vídni na soukromé české škole spolku „Komenského“, po třech letech odešel z Vídně učit do Buštěhradu. Vedle četby a archivních studií na něj zapůsobil starobylý ráz Kutné Hory, z jejíž dějin v archivech nejčastěji čerpal. Své vědomosti si rozšířil studiem ve vídeňské dvorní knihovně. Přispíval do různých časopisů a napsal celou řadu historických povídek. Podepisoval se také Braun Kutnohorský. Zemřel mladý a velká část jeho prací vyšla posmrtně. V roce 1890 redigoval a obšírným životopisem doplnil posmrtné vydání sebraných spisů Václava Beneše Třebízského. Pohřben byl v Kutné Hoře..

José Ortega y Gasset

José Ortega y Gasset byl španělský filosof, sociolog a esejista, jeden z představitelů Generace 1914 a tzv. Novecentismu. V letech 1897 až 1898 studoval na Universidad de Deusto a mezi lety 1898 a 1904 Universidad Complutense de Madrid, kde získal doktorský titul z filosofie. Později pokračoval ve svém vzdělávání na řadě vysokých škol v Německu. V roce 1910 se stal profesorem metafyziky na Madridské univerzitě, kde působil až do roku 1936. Od roku 1931 působil jako republikánský poslanec. Po začátku občanské války ve Španělsku se uchýlil do exilu, ze kterého se vrátil v roce 1945. Jeho nejznámějším dílem byla kniha Vzpoura davů , ve které kritizuje tzv. davového člověka.

John Katzenbach

John Katzenbach americký autor populárních knížek. Pracoval jako zpravodaj trestního soudu pro noviny Miami Herald a Miami News. Je ženatý s Madeleine Blais a žijí v západním Massachusetts.

Jody Revenson

Americká filmová publicistika, scenáristika, editorka a autorka komiksů.

Jiří Válek

Český skladatel klasické hudby a pedagog. Narodil se 28. května 1923 v Praze , zemřel 6. října 2005 v Praze. Od konce 50. let 20. století patřil k vedoucím pracovníkům Pantonu, později byl také uměleckým vedoucím Supraphonu.

Jiří Tomek

Jiří Tomek byl moravský herec a dabér. Byl držitelem Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu . Vystudoval brněnskou JAMU . Své první angažmá měl v Slováckém divadle v Uherském Hradišti, avšak musel absolvovat dvouletou vojenskou službu. Poté vstoupil do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Hrál především komediální postavy . Ale zvládal také dramatické postavy . Působil v Městském divadle Brno ve dvou rolích: Byl podruhé ženatý a měl jednoho syna. Jeho první manželkou byla herečka Vlasta Fialová.

Jiří Opelík

Jiří Opelík je český literární kritik, historik, editor a učitel. Narodil se v rodině bankovního úředníka, po maturitě na gymnáziu studoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého, byl žákem také Oldřicha Králíka a Pavla Trosta, absolvoval roku 1955 diplomovou prací Zakarpatské dílo Ivana Olbrachta. Poté byl asistentem na katedře bohemistiky v Olomouci a zároveň dva roky musel nuceně pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Své tituly získal za práci na tématech: Románové dílo Václava Řezáče a monografii Josefa Čapka. Od roku 1954 publikoval své kritiky, články a studie v mnoha časopisech, pracoval v Ústavu pro českou literaturu v Praze, později začal též redigovat, pravidelně přispíval do Zpravodaje Společnosti bratří Čapků. Napsal mnoho předmluv a doslovů k českým dílům 20. století, kterými se celoživotně zabývá. Již na počátku své kariéry se etabloval jako lexikograf svým autorským a redakčním podílem na Slovníku českých spisovatelů. Věnoval se studiu některých autorů, obzvláště Olbrachta, Závady, Kainara, Mikuláška, Skácela, Strnadela, Kundery a Vaculíka. Díla i autory soudil důkladnou analýzou tvaru a významového směřování, jako oponentovi ideologického hodnocení literatury mu byla kritériem přesnost pojmenování evokované skutečnosti, důslednost, nedůslednost či hranice spisovatelovy umělecké metody a míra autonomnosti jeho uměleckého světa. Oceňoval zejména díla směřující k intelektualizaci, k úvahovosti, analytičnosti a koncepčnímu pojetí reality, toto vše realizoval ve svém reprezentativním výboru ze svých kritik a to pojmenoval Nenáviděné řemeslo. Po počátku normalizace se vzdal literární kritiky a věnoval se literární historii, lexikografii a ediční činnosti. Podílel se spolu s J. Slavíkem na Lexikonu české literatury. V Opelíkově díle dominuje zájem o dílo bratří Čapků, vyniká jeho ediční počin výboru z literárněvědných prací Oldřicha Králíka a soubor poezie Jana Skácela. Jiří Opelík byl jedním z vůdčích...

Jiří Marhold

Narozen 16.8.1932. Mistr kuchař a spisovatel, publikuje o kulinářském umění, vydal několik kuchařských knih.

Jiří Mareš

Jiří Mareš byl český fotbalista, reprezentant Československa. Za československou reprezentaci odehrál v roce 1926 tři utkání a dal jeden gól. Hrál za AFK Vršovice a Viktorii Žižkov.

Jiří Macků

Narozen 26. 5. 1940 v Brně. Novinář, redaktor sportovního týdeníku, sportovní publicista historik, majitel Nakladatelství C&K.

Jiří Kroužek

Ing., autor učebnic základů administrativy.

Jiří Kalousek

Jiří Kalousek byl český malíř, kreslíř, karikaturista a ilustrátor. Byl žákem Antonína Pelce a Františka Muziky na VŠUP. Ilustroval řadu knih pro děti, humoristických publikací, leporel, kreslených filmů i umělecky naučné literatury.

Jiří Jelen

Narozen 1929. Autor prací o železnici.

Jiří Heřman

RNDr. Jiří Herman je český matematik a ředitel brněnského matematického gymnázia na třídě Kapitána Jaroše. Zároveň vyučuje na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval obecné otázky matematiky a informatiky na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1981 získal titul RNDr. za učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů se zaměřením na matematiku. Působí též jako zástupce jihomoravských gymnázií v asociaci ředitelů gymnázií.

Jiří Faltus

Jiří Faltus byl umělecký knihař. Narodil se 11. března 1911 v Zadním Dole u Klášterce nad Orlicí v rodině rolníka. V Klášterci nad Orlicí vychodil obecnou školu i měšťanku. Po dokončení školy v Klášterci se rodina odstěhovala do Semelkovic u Mělníka. Jiří se však brzy vrátil zpět, aby se učil knihařskému řemeslu u zkušeného mistra Jana Bálka, vazače knih v Nádražní ulici v Žamberku. Po třech letech učení složil v roce 1929 tovaryšskou zkoušku. Působil pak krátce v Roudnici nad Labem a začátkem třicátých let odešel do Prahy k firmě Štěpánek na Vinohradech, kde se zdokonalil v ručním zlacení. Získal tak praxi, kterou uplatnil ve své pozdější umělecké práci. V roce 1934 se oženil a společně se svou ženou se podílel na provozu obchodu s papírem a knihami, věnoval se i práci v knihařské dílně. Jiří Faltus byl aktivním členem Sokola a výborným šachistou. Po roce 1948 hrozilo jeho knihařské dílně znárodnění, podařilo se mu však odolávat až do roku 1958, kdy byl jeho podnik definitivně znárodněn. Jiří Faltus zde chvíli pracoval jako vedoucí, později jako knihařský dělník, po odchodu do penze se věnoval pouze umělecké knižní vazbě. V roce 1972 byl zaregistrován ve Svazu výtvarných umělců jako mistr uměleckých řemesel. Jiří Faltus zemřel 2. listopadu 1993 ve věku 82 let. V říjnu roku 2002 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství města Žamberka, v březnu 2011 byla odhalena pamětní deska na domě v Žamberku ve kterém žil a pracoval.

Jiří Bohuněk

Autor učebnic fyziky pro základní školy, pedagog.

Jiří Běhounek

Jiří Běhounek je český lékař a politik, od října 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2008 až 2020 hejtman Kraje Vysočina, od roku 1998 zastupitel města Pelhřimov, od dubna 2021 místopředseda ČSSD. Vystudoval SVVŠ Přípotoční v Praze. Poté nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze – Fakulta všeobecného lékařství, postgraduální studium: Atestace ortopedie I. a II. stupně. Je ženatý, má syna a dceru. Po ukončení vysoké školy v roce 1976 nastoupil na Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov. V roce 1980 složil atestaci z ortopedie I. stupně a následně v roce 1986 atestaci II. stupně. Týž rok byl jmenován nástupcem primáře MUDr. Dýška na oddělení ortopedie Nemocnice Pelhřimov, kterým byl až do svého zvolení hejtmanem na podzim 2008. V letech 1996–2000 v Nemocnici Pelhřimov vykonával funkci náměstka HTS a od roku 2001 byl vědeckým sekretářem odborné České společnosti pro ortopedii a traumatologii – ČSOT. Následně se věnoval politické kariéře. Po odchodu z pozice hejtmana Kraje Vysočina se stal náměstkem ředitele Nemocnice Pelhřimov. V letech 1985–1989 byl členem KSČ. Jako nestraník je od roku 1998 členem Zastupitelstva města Pelhřimov a od roku 2002 do roku 2010 byl členem Rady města. V roce 2004 byl zvolen do Zastupitelstva kraje Vysočina, kde byl předsedou Zdravotní komise Rady kraje Vysočina. V říjnu 2008 byl v krajských volbách lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 39,87 % hlasů, a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 14. listopadu 2008 byl zvolen hejtmanem kraje Vysočina. V prosinci 2008 byl zvolen místopředsedou Asociace krajů České republiky a místopředsedou Regionální rady Jihovýchod. Od roku 2010 je předsedou Regionální rady Jihovýchod. V říjnu 2012 byl v krajských volbách opět lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 29,26 %. Jiří Běhounek získal 9866 preferenčních hlasů a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 9. listopadu 2012 byl opět zvolen hejtmanem Kraje Vysočina. Stal se tak ...

Jindřich Hilčr

Skutečné jméno je Hiltscher Jindřich narodil a zemřel v Čelákovicích Byl to lyrický básník, autor knih pro děti, nakladatelský redaktor, překladatel z ruštiny a slovenštiny. Absolvent gymnázia v Brandýse nad Labem , v l. 1945-1947 studoval srovnávací literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze. Redaktor v nakladatelstvích Mladá fronta, Nový život, Státní nakladatelství dětské knihy, Zlatý máj a Květy. V Albatrosu se podílel na založení Klubu mladých čtenářů a Edice světových autorů. Zakládající člen společnosti Oldřicha Wenzla v Mělníku. - Autor krajinné a reflexivní lyriky, vyjadřující vztah k rodnému Polabí a Vysočině. Překladatel slovenské a ruské poezie pro děti, editor literatury pro mládež.

Jevgenij Nikolajevič Čirikov

Jevgenij Nikolajevič Čirikov byl ruský prozaik, dramatik a publicista. Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otec byl vysloužilým armádním důstojníkem, později pracoval jako policejní úředník. Roku 1883 Čirikov úspěšně ukončil studium na gymnáziu v Kazani a nastoupil na tamější univerzitu. Zpočátku navštěvoval právnickou fakultu, o rok později přešel na fakultu matematickou. V prosinci roku 1887 byl spolu s Vladimirem Iljičem Leninem jedním z účastníků studentského shromáždění, za což byl vyloučen z univerzity a poslán do vyhnanství do Nižního Novgorodu. Po této události přišel o právo pobývat v univerzitních městech. Již během svých studií na gymnáziu se připojil ke společenskému hnutí narodnictví, později byl ovlivňován myšlenkami marxismu. Za pokus o obnovení činnosti organizace Narodnaja volja byl Čirikov roku 1890 zatčen. Následující období jeho života se neslo ve znamení neustálého stěhování. Pobýval ve městech Caricyn, Astrachaň, Kazaň, Samara, Minsk, kde byl pod neustálým policejním dohledem. Čirikov často měnil zaměstnání a veškerý svůj volný čas věnoval literatuře. Od roku 1907 žil v Petrohradě. Během první světové války působil jako válečný dopisovatel listu Russkoje slovo . Únorovou revoluci přijal, k říjnové revoluci však zaujal nepřátelské stanovisko. Průběh revoluce Čirikova přiměl přehodnotit své dosavadní politické názory a přestat podporovat extrémní politická uskupení. Ve svých článcích psal o potlačování demokracie a krutosti bolševického režimu. Nespokojenost s tehdejší společenskou situací přiměla Čirikova přesídlit se společně se svou manželkou, herečkou Valentinou , do Rostova na Donu, později na Krym. V listopadu roku 1920 se ze Sevastopolu vydal do Konstantinopole a začátkem roku 1921 do Sofie. Jeho další zastávkou se stala Praha, kde byl populární již dlouho před svým příjezdem.[...

Jaroslav Vlček

Narozen 22.1.1860 v Banské Bystrici , zemřel 21.1.1930 v Praze. PhDr., profesor české literatury, publikace z oboru dějin české a slovenské literatury, redakční činnost, překlady z němčiny.

Jaroslav Řasa

Spisy z oboru nástrojářství a strojírenské technologie.

Jaroslav Pánek

Jaroslav Pánek je český historik, odborník na české a středoevropské dějiny raného novověku. Poté, co v letech 1965–1970 absolvoval studium historie, pomocných věd historických a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracoval jako archivář a ředitel v Okresním archivu v Benešově. V roce 1976 nastoupil do Ústavu československých a světových dějin ČSAV , kde působí dodnes. V letech 1998–2005 byl jeho ředitelem a dalších sedm let zastával post místopředsedy Akademie věd. Od roku 1990 působí také na FF UK a krátce přednášel i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Habilitoval se v roce 1992 na FF UK v oboru raně novověkých dějin a v roce 1996 byl jmenován profesorem českých a slovenských dějin. V letech 1997–2000 byl prorektorem pro zahraniční styky Univerzity Karlovy. Kromě toho po několik let vedl Sdružení historiků České republiky a Český národní komitét historiků a hostoval na univerzitách v Německu a ve Francii. Momentálně je vedoucím redaktorem Českého časopisu historického, ředitelem Českého historického ústavu v Římě a členem celé řady tuzemských i zahraničních profesních sdružení, odborných komisí a vědeckých i redakčních rad. Překládá také ze slovinštiny a srbštiny. Je autorem kontroverzního posudku, v němž odmítá plagiátorství Martina Kováře, bývalého vedoucího Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož práce zabývající se Stuartovci a Walpolovou érou byly etickou komisí FF UK a Univerzity Karlovy v únoru 2019 jednoznačně označeny za plagiát. Pánek tehdy ve svém posudku uvedl, že „důvody pro obžalobu nesdílím a důvody pro ni odmítám, neboť podklady žalobců jsou nesprávné a zčásti přímo lživé“. Více než 60 českých historiků ve společném prohlášení jeho posudek označilo za problematický s tím, že představuje takovou relativizaci hodnotících kritérií etiky vědecké práce, která může mít "pro historickou vědu v našem prostředí dev...

Jaroslav Kolář

Jaroslav Kolár se narodil roku 1929 v Praze, vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval vědeckou aspiranturu a jako vědecký pracovník v letech 1953–1991 pracoval v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd, později Akademie věd České republiky. Jeho ústředním zájmem je starší česká literatura. Podílel se na řadě výzkumných úkolů a na pracích encyklopedické povahy, vydával staročeské literární památky, zabýval se metodologií literárního studia starších období a jeho historií. Věnuje se problémům editologie, vlivu staré literatury na dobu národního obrození a vztahům mezi literaturou a folklorem. V roce 1991 se habilitoval jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy souborem studií o starší české literatuře. Od počátku devadesátých let zde vyučuje jako externí pedagog.

Jaroslav Jelínek

Narozen 14. 4. 1908 v obci Cetule pod Stražištěm, zemřel 19. 2. 1986. Filolog - bohemista, pedagog. Vedoucí pracovník Výzkumného ústavu pedagogického. Vedoucí výzkumné skupiny pro vyučování českého jazyka. Podílel se na vypracovávání všech poválečných učebních osnov a řady učebnic českého jazyka pro 1. stupeň základních škol. Vedoucí redaktor časopisů Klas a organizačního věstníku Škola měšťanská a časopisu Teorie i praxe.

Jaromíra Hüttlová

Narozena 11. 11. 1893 v Táboře, zemřela 21. 10. 1964 v Praze. Středoškolská profesorka, autorka dívčích románů, populáně naučných prací a jazykových učebnic, překladatelka z francouzštiny a němčiny. Při psaní beletrie používala pseudonymy.

Jaromír Kincl

Jaromír Kincl byl profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se především římským právem a právem starých Germánů, mezi oblasti jeho zájmu však patřilo i kanonické právo a právní dějiny českého středověku. Překládal také z latiny .

Jaromír Hanzlík

Jarmila Kelnarová

PhDr. Jarmila Kelnarová, PhD. . Působila jako ředitelka na Střední zdravotnické škola Brno, Jaselská. Je spoluatorkou řady učebnic.

Jana Strouhalová

Jana Jůzlová

Vystudovala historii na FF UK a živí se jako spisovatelka a redaktorka naučných knih. Roku 2007 debutovala cestopisem Tři ženy v Indii , na nějž navázala knížečkou esejů Jak si užít cestování . S historikem Radkem Diestlerem vytvořila příručky Velcí panovníci Evropy a České dějiny v kostce , texty doplnila ilustrace Aleše Jiránka v knize Pražské věže . Dětským čtenářům jsou určené její knihy Světoví Češi 1 a II a Čeští cestovatelé , vše s ilustrátorem J. Fixlem. Původně se však věnovala psaní fantasy . Je držitelkou Ceny Karla Čapka, titulu Lady fantasy a Encouragement Award z Euroconu v Kyjevě.

Jan Žižka z Trocnova

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny, a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné, vycházet lze pouze z kusých zmínek v několika náhodou zachovalých listinách. Proto se ani odborníci nemohou shodnout, a v biografických pracích, věnovaných táborskému hejtmanovi, zastávají často i vzájemně protichůdné názory. Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jagella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V létě r. 1419 byl Žižka jedním z čelných účastníků první pražské defenestrace, avšak nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice byla příčinou, kvůli níž metropoli opustil, a odcestoval do Plzně. Poblíž tohoto města dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace, po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nicméně nucen město přenechat nepříteli, a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, patrně mu náležel post vojenského velitele. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka, a s největší pravděpodobností zcela oslepl . Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpr...

Jan Zerzán

Před víc jak 30 lety se vyléčil z onkologického onemocnění pomocí stravy. Od té doby studuje nejrůznější dietologické směry u nás i v zahraničí. Vede mnoho let dietologickou poradnu pro lidi s nejrůznějšími chronickými nemocemi. Provádí testování individuálních potravinových zátěží.

Jan Spálený

Jan Spálený je český hudebník, zpěvák a skladatel, známý svým významným přínosem pro českou hudební scénu. Uznáván je zejména jako lídr skupiny ASPM , kterou založil v 60. letech 20. století. V jeho tvorbě se často prolínají prvky rocku, jazzu a blues a po několik desetiletí se významně podílel na formování zvuku české hudby. Spáleného kariéra se vyznačuje řadou úspěšných alb a spoluprací s dalšími umělci. Je známý také svou hrou na trubku a osobitým vokálním stylem. Během své kariéry získal Jan Spálený uznání za svůj umělecký přínos a zůstává respektovanou osobností českého hudebního průmyslu.

Jan Sokol

Jan Sokol byl český filosof, disident, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog, publicista a politik. Byl poslancem Federálního shromáždění v letech 1990–1992, ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Josefa Tošovského v roce 1998 a posledním protikandidátem Václava Klause ve volbách prezidenta České republiky v únoru 2003. Byl jedním z výrazných českých křesťanských intelektuálů. Zabýval se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednášel na četných českých i zahraničních univerzitách, zejména na evropská a filosofická témata. Byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy . Patřil mezi aktivní přispěvatele Wikipedie, byl také čestným členem spolku Wikimedia Česká republika. Narodil se 18. dubna 1936 v Praze do katolické rodiny, jeho otec Jan byl architekt, jeho dědeček František Nušl byl astronom a matematik. Jeho mladší bratr Václav je grafický umělec. Vyučil se na zlatníka; pracoval jako zlatník a později mechanik. V roce 1958 v dálkovém studiu odmaturoval, od roku 1963 dálkově studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1964–1990 pracoval jako programátor, později byl vedoucím výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu matematických strojů; vydal několik knih a řadu článků o počítačích. Byl jedním z hlavních architektů operačních systémů pro počítače EC1021 a řady EC1025, EC1027. Pomohl najít uplatnění při programátorské práci lidem vyhozeným z různých zaměstnání a celý tento tým se stal pro fungování ústavu nepostradatelný. Zabýval se různými odvětvími techniky , ale i botanikou. Roku 1961 se oženil s Františkou roz. Patočkovou , dcerou filosofa Jana Patočky. Manželé měli dva syny a dceru. Od roku 1990 byl Jan Sokol členem redakční rady časopisu Přítomnost (v letech 1995–2000 v...

Jan Rychlík

Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na české a slovenské dějiny 19. a 20. století a na dějiny Balkánu. Je autorem celé řady studií a článků, knižních monografií Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914–1945 , dále Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945–1992 a Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989–1992 , a syntéz Dějiny Bulharska , Dějiny Chorvatska a Dějiny Makedonie , spoluautorem Dějin Srbska a editorem edice Korespondence T. G. Masaryka se slovenskými veřejnými činiteli . Ve Vyšehradu vyšlo jeho zpracování dějin formování balkánských národů habsburské a osmanské monarchie Mezi Vídní a Cařihradem .

Jan Řehounek

Jan Opatřil

Jan Opatřil se narodil 17. 3. 1987 ve znamení ryb. Čtení a psaní ho bavilo od dětství a není tedy divu, že zatoužil stát se spisovatelem. Jan Opatřil dosud vydal 8 knih, z toho dvě pod pseudonymem Dan Angus. Píše, čte v knihovnách, základních školách a kavárnách. Dělá, co ho baví a naplňuje. Je nesmírně vděčný za podporu svých čtenářů, neboť oni dávají smysl tomu, co dělá.

Jan Novák

Česko-americký spisovatel, filmový scénárista a dramatik Jan Novák se narodil 4. dubna 1953 v Kolíně. Navštěvoval první ročník kolínského gymnázia. O prázdninách v roce 1969 odešel s rodiči do Rakouska a odtud po ročním pobytu v uprchlickém táboře Traiskirchen do USA. Studoval na Shimer College ve státě Illinois a humanitní vědy na Chicagské univerzitě. V tomto městě také se svou rodinou stále žije. Vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, deset let pracoval v computerovém oddělení telefonní společnosti, koncem devadesátých let byl několik let zaměstnán u bezpečnostní agentury jako strážce při převozu peněz. Od studentských let se věnuje literární činnosti. Zprvu psal verše, které publikoval časopisecky. Knižně debutoval česky psaným souborem povídek Striptease Chicago, které vyšly v nakladatelství 68 manželů Škvoreckých v Torontu . Od té doby píše anglicky. Je autorem próz Perfektní život , Miliónový jeep , Samet a pára , Co já vím? , Komouši, grázlové, cikáni, fízlové a básníci , Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války , Děda , a divadelních her Čížci , České nebe , Strýček Josef , Aljaška a několika filmových scénářů (nejvýznamnější je jeho scénáristická spolupráce s Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Maxmiliánem Schellem s Jurajem Jakubiskem a Davidem Ondříčkem. Dnes píše především anglicky, svoje díla do češtiny nepřekládá. Tvrdí, že je docela přínosné, když to překládá někdo jiný, protože často objeví věci, které by přeložil jinak a hůř. Co mu nesedí, to si opraví podle svého. Jan Novák patří k mladší vrstvě emigrace, která vyrůstá v osobnosti teprve v zahraničí a je ve způsobu psaní podstatně méně zatížena českou literární tradicí....

Ján Lenčo

Ján Lenčo je slovenský spisovatel, literární kritik a autor literatury pro děti a mládež. Narodil se v rodině úředníka a učitelky a své vzdělání získával v Žilině a v Bratislavě kde v letech 1952-1957 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Komenského slovenský jazyk, literaturu a dějiny. Pracoval jako redaktor vydavatelství Slovenský spisovateľ. V roce 1959 se vrátil do rodné Žiliny. Zde se stal nejprve redaktorem deníku Pravda , kde byl zodpovědný za regionální kulturu. Později se stal učitelem na střední škole v Žilině a úředníkem v knižním podniku. Od roku 1976 do roku 1988, kdy odešel do penze, pracoval v kině Úsvit jako správce. Od roku 1988 byl v důchodu. Psát začal už v 50. letech, kdy začal uveřejňovat své recenze a kritiky. Zde se věnoval dílům a problémům současné slovenské literatury, ale i německým originálním a přeloženým dílům. Prózu začal publikovat v časopisech Mladá tvorba, Kultúrny život či Slovenské pohľady, vícerá dílka mu vyšla i v humoristicko-satirickém časopise Roháč. Ve svých dílech nastoluje mnohé otázky lidského bytí a existence - otázky života, smrti, pravdy, spravedlnosti, moci, myšlení, lidských tužeb a citů, prostě všeho, co člověku pomáhá, ale i brání v seberealizaci. Při psaní využívá mnohé literární formy, jako legendy, podobenství, bajky, grotesky až absurditu. Pro jeho tvorbu je také příznačná intelektuálská epika, zaměřená proti nelidskosti, bezpráví, diktátu, útlaku a nesvobodě. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Lenčo na slovenské Wikipedii.

Jan Kvirenc

Mgr. Jan Kvirenc vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor český jazyk - dějepis a pracuje jako gymnaziální profesor dějepisu. Zabývá se metodikou výuky dějepisu a popularizací historie; organizátor i lektor dějepisného vzdělávání a recenzent dějepisných publikací. Dlouholetý člen výboru Asociace učitelů dějepisu ČR. Autorsky, editorsky či lektorsky se podílel na řadě dějepisných učebnic, atlasů a sborníků; pravidelně přispívá do časopisu literatury faktu Přísně tajné. Velký ohlas vzbudil jeho dvoudílný projekt „Historie v dokumentech“, a to České dějiny do roku 1914 a Evropa do roku 1914 . Od r. 2017 spolupracuje s nakladatelstvím Grada, pro které kromě dárkové reprezentativní publikace České dějiny – 100 památných míst připravil i knížku pro děti o českých panovnících. Za dlouholetou spolupráci s Národním pedagogickým muzeem a knihovnou J. A. Komenského byl v r. 2012 vyznamenán Medailí J. A. Komenského. V roce 2018 obdržel prestižní ocenění Učené společnosti ČR a Nadačního fondu Neuron pro pedagogy.

Jan Knob

Jan Knob byl český spisovatel-prozaik, publicista a odborný vědecký pracovník, původním povoláním učitel. Po studiích na učitelském ústavu a absolutoriu pedagogiky na vysoké škole pracoval nejprve jako učitel na základních školách, později i na turnovském gymnáziu. V roce 1939 se stal ředitelem brusírny polodrahokamů v Turnově. V padesátých letech 20. století byl politicky perzekvován a pracoval jakožto pomocný dělník a technik, mimo jiné i v podniku LIAZ Jablonec. Od roku 1962 působil jako ředitel a vědecký pracovník vlastivědného Muzea v Turnově, kde se zabýval historií zdejšího kraje a odborným zkoumáním zdejšího broušení drahých kamenů. Patří mezi výrazné představitele českého ruralismu.

Ján Hrušovský

Ján Hrušovský byl slovenský spisovatel - prozaik, novinář a esejista. Narodil se v rodině advokáta a vzdělání získával v Martině a Revúci. Pracoval ve Slovenské bance v Novém Sadu jako účetní. V době 1. světové války se nacházel téměř celou dobu na frontě, po ukončení války pracoval v redakci Slovenského Východu v Košicích, později v Národných novinách v Martině. V roce 1920 odejel na roční studijní pobyt do Itálie, kde působil na velvyslanectví v Římě. Po návratu domů pokračoval v práci pro tisk - byl redaktorem Slovenského denníku v Bratislavě a později ttaké vykonával funkci jeho šéfredaktora. V době 2. světové války pracoval na Úřadu propagandy klerofašistického Slovenského státu, po osvobození nastoupil v roce 1946 do redakce časopisu Sloboda, kde pracoval až do roku 1956, kdy odešel do důchodu. Svoji literární kariéru začínal publikováním fejetonů, povídek a žánrových obrázků v různých periodikách. Psal povídky, romány, prozaická díla s autobiografickými prvky, ale také kratší prozaické útvary. Ve svých dílech se vrací k oběma světovým válkám a z potřeby vyrovnat se s jejich následky jak po psychické, tak i po morální a citové stránce. Věnoval se i dobrodružným a historickým románům, ve kterých se vracel k známým osobnostem, vázaným se svojí činností či životem ke Slovensku, a tato díla vydával nejprve na pokračování v různých časopisech, dokud vyšla i knižně jako ucelená díla - často přepracovaná a pod jinými názvy. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Hrušovský na slovenské Wikipedii.

Jan Eskymo Welzl

Jan Velcl nebo Jan Eskymo Welzl , dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a vypravěč uvedený jako spisovatel. Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let. Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat. Není vůbec jisté, jestli Welzl inuitsky uměl, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné. V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s ...

Jan Drábek

Jan Drábek narozený v roce 1935, opustil Československo s rodiči v roce 1948. Působil jako hlasatel Svobodné Evropy. Čtvrt století prožil v kanadském Vancouveru, nejdříve jako středoškolský profesor, později jako spisovatel a publicista. Po roce 1990 byl velvyslancem ČR v Keni a Albánii. Žije ve Vancouveru.

James Swallow

James Swallow je s více než pětatřiceti knihami autorem bestsellerů žebříčku NewYork Times, mezi něž patří knihy ze světa Star Treku, Doktor Who, Warhammer 40.000 a StarGate. Mezi jeho další zásluhy patří scénáře videoher a rozhlasových dramat, včetně titulů Deus Ex: Human Revolution, Fable: The Journey, Battlestar Galactica a Killzone 2.

Jakub Malý

Jakub Malý, celým jménem Jakub Josef Dominik Malý byl český národní buditel a novinář, autor publikací z oboru historie a literatury, překladatel z angličtiny, francouzštiny a němčiny. Používal též pseudonymy Budislav a Václav Pravda . Vystudoval na Karlově universitě filosofii a práva, seznámil se s mnoha tehdejšími vlastenci . Začal psát básně do mnoha častopisů, živil se jako učitel jazyků. Spolupracoval s Jungmannem na sestavování Slovníku, pracoval jako redaktor a překladatel . Vydával ostře protivládní politické články, historické spisy . Na sklonku života vydal své paměti, v nichž popsal situaci na počátku národního obrození . Mimo vlastní tvorbu překládal, především z angličtiny , francouzštiny, němčiny a polštiny. Je autorem prvního překladu Charlese Dickense z roku 1840. Psal i německy. Patřil k nejplodnějším českým spisovatelům své doby.

J. P Delaney

Britský spisovatel narozený v Ugandě a kreativní ředitel britské reklamní agentury. Vlastním jménem Tony Strong vystudoval anglickou literaturu na Oxfordské univerzitě . Poté pracoval jako copywriter. Od roku 1997 do roku 2003 vydával každé dva roky detektivní romány . Pracuje na scénářích pro britskou televizi. Žije a pracuje střídavě v Londýně nebo v anglickém hrabství Oxfordshire .