Výpis všech autorů

James Herbert

James Herbert je jeden ze světových nejpopulárnějších romanopisců, je uznávaný mistr britského hororu.

J. Moussaieff Masson

Americký psychoanalytik, autor prací o psychologii a právech zvířat, editor korepondence S. Freuda, vyučuje též sánskrt.

Ivana Mudrová

Ivana Mudrová, rozená Fuksová je česká spisovatelka populárně naučné literatury historicko-místopisného a literárně-místopisného zaměření. Narodila se v Praze, kde absolvovala střední ekonomickou školu. Publikovat začala externě v časopisech, její první články vyšly v časopise Turista na cestu. V redakci Českého slova a Večerníku Praha pak několik let redigovala stránky věnované cestování, památkám a historii. Zde založila mimo jiné autorskou rubriku Kam značky nevedou, z jejíchž článků pak vznikl zárodek stejnojmenné knihy. Později se již věnovala výhradně autorské tvorbě. Kromě psaní knih také občas přispívá do časopisů cestopisného zaměření . Sama sebe charakterizuje jako "cestovatelku s literárními sklony". Knihy Ivany Mudrové jsou netradiční turistické průvodce s tipy na výlety a procházky obvykle do méně známých míst, často spojených se zajímavými osobnostmi nebo literárními díly. Doplňuje je převážně vlastními fotografiemi. Trochu odlišný charakter má kniha Tři anglické lásky, věnovaná anglickým spisovatelkám Jane Austenové, sestrám Brontëovým a Daphne du Maurier. Knihy o Česku Knihy se zahraniční tematikou

Ivan Málek

Ivan Málek byl český a československý lékař, mikrobiolog, člen Československé akademie věd, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V 50. letech představitel dogmatického stalinistického pojetí vědy. Po roce 1968 politicky a profesně odstaven. Maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, pak absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval roku 1932. Od roku 1934 působil jako asistent v Bakteriologicko-sérologickém ústavu lékařské fakulty. V letech 1941-1944 byl zaměstnán ve Státním zdravotním ústavu. V období let 1944-1945 působil v laboratořích Fragnerovy farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech. Během druhé světové války spolupracoval se skupinou komunisticky orientovaných lékařů, kteří připravovali projekt reformy československého zdravotnictví. V roce 1945 absolvoval studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-1950 byl docentem a později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Patřil mezi první osobnosti Československé akademie věd. Roku 1952 zakládal Biologický ústav ČSAV, který řídil. V letech 1962-1970 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Jako vědec se podílel na výzkumu vývoje nových léků. Stál u počátků tuzemského výzkumu antibiotik a je jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy. Angažoval se i politicky. Od konce 40. let 20. století se v jeho vědecké tvorbě objevují ideologicky podmíněné teorie inspirované sovětským vědcem Trofimem Lysenkem. Potlačoval naopak tradiční genetické teorie Gregora Mendela. Coby aktivní komunista se zapojil i do širších politických debat. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a další dřívější pilíře československé vědy. V roce 1955 vydal v tomto duchu propagandistickou publikaci Boj nového se st...

Ivan Hrbek

Ivan Hrbek byl český orientalista, historik a překladatel z arabštiny. Ivan Hrbek se narodil jako syn československého legionáře a generála Jaroslava Hrbka. Vystudoval v letech 1945–1950 semitskou filologii a dějiny islámu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1953 působil jako vědecký pracovník Orientálního ústavu ČSAV a od roku 1961 přednášel externě dějiny Afriky na FF UK. Jako hostující profesor přednášel i na vysokých školách v Maroku, Ghaně, Senegalu, Německu a Velké Británii. K jeho nejvýznamnějším překladatelským počinům patří překlad Koránu, vydaný poprvé v roce 1972, opatřený úvodní studií, komentářem, poznámkami, bibliografií, rejstříkem, konkordancí, doslovem a vysvětlivkami o rozsahu 280 stran. Súry Koránu ve svém překladu seřadil podle chronologického sledu zjevení v jednotlivých obdobích. Překlad Ivana Hrbka je dodnes čtenářsky nejpoužívanějším překladem Koránu v češtině a je zároveň považován i za jeden z nejpřesnějších českých překladů svaté knihy muslimů. Působil také jako člen autorského kolektivu mezinárodního vědeckého výboru UNESCO, který vydával General History of Africa. Přispíval také do Encyclopaedia of Islam. Publikoval také množství prací o námořních objevitelích, válečných lodích a bitvách. Některé z nich napsal spolu se svým synem historikem Jaroslavem Hrbkem. V mládí Hrbek konvertoval k islámu a formálně přijal muslimské jméno Ahmed. V období druhé světové války přispíval do časopisu Hlas, vydávaného českými muslimy. V období 1945 až 1955 vykonával fakticky funkci předsedy Muslimské náboženské obce pro Československo. K jeho žákům patří například současný český arabista a afrikanista Luboš Kropáček.

Ivan Černý

Ivan Černý je bývalý slovenský hokejový obránce. Po skončení aktivní kariéry působí jako trenér. V československé lize hrál za Slovan Bratislava CHZJD a Poldi SONP Kladno. Nastoupil ve 449 ligových utkáních, dal 84 gólů a měl 117 asistencí. Se Slovanem získal v roce 1979 mistrovský titul. Za reprezentaci Československa nastoupil v dubnu 1983 ve 2 utkáních. Reprezentoval Československo na mistrovství světa juniorů do 20 let v roce 1978, kde tým skončil na 4. místě, na mistrovství světa juniorů do 20 let v roce 1979, kde tým skončil na 2. místě a na mistrovství Evropy juniorů do 18 let v roce 1977, kde tým skončil na 2. místě. Kariéru končil v Itálii.

Isaak Emmanuilovič Babel'

Isaak Emmanuelovič Babel byl ruský spisovatel a dramatik. Spolupracoval s novinami a filmem a napsal řadu scénářů. Pocházel z rodiny malého židovského obchodníka. Začátek 20. století byl dobou nepokojů ve společnosti a masového odchodu Židů z Ruské říše. Sám Babel přežil pogrom v roce 1905 . Avšak jeho dědeček Šojl byl jedním z 300 zavražděných Židů. Aby byl přijat do přípravné třídy oděské Obchodní akademie Nikolaje I., Babel musel přesáhnout kvótu na židovské studenty. Avšak nehledě na výborné známky, které ho opravňovaly ke studiu, místo v akademii získal jiný chlapec, jehož rodiče podplatili vedení školy. Za rok, kdy se Babel učil doma, prošel program dvou tříd akademie. Kromě tradičních disciplín studoval talmud a zabýval se hudbou. Po neúspěšné snaze o přijetí na oděskou univerzitu začal navštěvovat kyjevskou vysokou školu. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Jevgenií Gronfejnovou. Plynně hovořil jidiš, rusky a francouzsky. Svá první díla psal Babel francouzsky, ale tato se nezachovala. První povídky v ruštině Babel publikoval v časopise „Letopis“ . Poté, na radu M. Gorkého, „šel mezi lid“ a vystřídal několik profesí. V prosinci roku 1917 začal pracovat ve „zvláštní komisi“, čemuž se jeho známí dlouho podivovali. V roce 1920 byl bojovníkem a politickým pracovníkem 1. jízdní armády maršála Buďonného. V roce 1924 v časopisech „Ljef“ a „Rudá novina“ publikoval řadu svých povídek, které později vytvořily cykly „Rudá jízda“ a „Oděské povídky“. V „Oděských povídkách“ Babel líčí život židovských zločinců na počátku 20. století, především zlodějů, lupičů, ale také řemeslníků a drobných obchodníků. V roce 1928 Babel uveřejnil divadelní hru „Západ Slunce“, v roce 1935 hru „Marija“. Na základě křivého obvinění byl v roce 1939 v rámci stalinských čistek zatčen a po zmanipulovaném procesu zastřelen. V roce 1954 byl rehabilitován.

Helena Mniszkówna

Mniszkówna Helena, rodená Mniszek-Tchorznická , nar. 24.května 1878 rok v tom čase Volyň, zomrela 18. marca 1943 v Podlasie Sabniach. Poľská romantická prozaička. Písala prevažne zo života poľskej šľachty. V 19 rokoch sa prvý raz vydala za Vladislava Chyżyńskieho, s ktorým sa presťahovala do Litvy. Tam sa zrodila myšlienka napísať román Malomocná - románový súbor zo života aristokracie. Životné prostredie pre tento román získala práve počas prvého manželstva. Ale keď v roku 1903 zomrel jej manžel, vrátila sa k rodičom. Prvé dva zväzky románu Malomocná vyšli v roku 1909 s finančnou podporou jej otca. Kniha sa rýchlo rozpredala. Napriek tomu, že rukopis hodnotil aj Mark Twain, ktorý bol rodinným priateľom, neskôr sa objavili nepriaznivé kritiky, ktoré však nezabránili, aby sa vydalo už 16 vydanie tohto románu. V roku 1910 sa Helena druhý raz vydala za Anthonyho Rawicz Radomyskieho z Rogala. Z tohto manželstva sa narodili dve dcéry, dvojičky. V 1939 im Nemci zhabali majetok a o osem rokov neskôr sa stala druhý raz vdovou. Opäť sa vrátila domov k rodičom a tam zostala až do svojej smrti. Je pochovaná v rodinnej hrobke Mniszek-Tchorznických. zdroj foto: http://sabnie.pl/gmina/helena-mniszek/ iné zdroje fotografií a webstránok: http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/kuchary.html http://pl.wikipedia.org/wiki/Helena_Mniszk%C3%B3wna http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/helena_mniszek.html

Helena Haškovcová

Helena Haškovcová, je česká bioložka a filosofka, profesorka lékařské etiky. Hlavními tématy jejího odborného zájmu jsou lékařská etika, práva pacienta, informovaný souhlas, pravda na nemocničním lůžku, sociální gerontologie a problematika umírání . Helena Haškovcová vystudovala biologii a filosofii na Přírodovědecké a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala v různých biologických a zdravotnických ústavech: v letech 1968–1972 v Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV, od roku 1972 na Oddělení klinické imunologie Fakultní nemocnice v Praze 2, od roku 1982 do 1990 v Kabinetu gerontologie a geriatrie ILF Praha a v letech 1979–1986 současně působila v Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze. Od roku 1990 pracovala v Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde iniciovala vznik lékařské etiky jako samostatné lékařské disciplíny v ČR. V tomto oboru se také jako první v ČR roku 1992 habilitovala a o rok později byla jmenována profesorkou. V letech 1996–2002 působila na Husitské teologické fakultě UK jako vedoucí katedry psychosociálních věd a speciální etiky. Od roku 2002 do 2020 pracovala na Fakultě humanitních studií UK v Praze, byla garantkou doktorského studijního programu filosofie – aplikovaná etika. Prof. Helena Haškovcová je garantkou oboru lékařská etika České lékařské komory. Je autorkou 22 samostatných monografií, řady vědeckých článků, učebnic a příruček pro lékaře a zdravotníky. Je členkou české pobočky PEN klubu a několika oborových a vědeckých rad.

Heinrich von Kleist

Bernd Heinrich Wilhelm von Kleist byl německý dramatik, lyrický básník a publicista jeden z čelních představitelů raného německého romantismu. Roku 1811 spáchal sebevraždu společně se svou milenkou Henriettou Vogelovou.

Hartmut Aufderstrasse

Učebnice němčiny.

Hans Windisch

Fotograf.

Halldór Laxness

Halldór Kiljan Laxness, narozený Halldór Guðjónsson, byl islandský prozaik, básník, dramatik, esejista a překladatel. Vyrůstal na statku rodičů Laxnesi, studoval na gymnáziu v Reykjavíku, od roku 1919 cestoval po Skandinávii a Evropě. Roku 1922 konvertoval ke katolicismu, dokonce 8 měsíců strávil v klášteře Clerveaux v Lucembursku, kde přijal křestní jméno Kiljan. Vliv konverze ustoupil za pobytu na Islandu v létě 1926 – 1927, kde se začal zajímat o příčiny islandské chudoby, a v USA , kde se snažil proniknout do hollywoodské filmové produkce. Právě ve Spojených státech dospěl k marxistickému smýšlení a vzplanul pro socialismus. Ve 30. a 40. letech 20. století byl jedním z nejaktivnějších levicových intelektuálů a komentátorů doby. Jeho knihy většinou vyvolávaly politické debaty. V roce 1955 se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu. V 60. letech se definitivně rozešel s levicovou politikou. Tvořil především v islandštině, do které i překládal z angličtiny. Některá díla napsal v angličtině. Psal historické a společenské romány, životopisná díla i divadelní hry. Celé jeho dílo je opředeno ironickým humorem. V realistických románech řešil soudobé problémy, v 60. letech napsal několik experimentálních dramat se silným vlivem magična.

Gordon Thomas

Autor 53 knih, 45 milionů prodaných výtisků. Držitel mnoha cen a ocenění, dvakrát vyznamenán cenou Marka Twaina. Za knihu Shipwreck obdržel cenu Edgara Alana Poea. Sedm jeho knih se stalo předlohami filmů, včetně Voyage of the Damned, pětkrát nominovaného na Oskara. Kniha Gideon´s Spies se stala předlohou hlavního dokumentárního pořadu Channel Four. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. Gordon Thomas žije v Irsku, je ženatý a má čtyři děti.

Giorgio Scerbanenco

Narodil sa 27.7.1911 v Kyjeve ako Volodymyr- Giorgyo Šerbanenco a zomrel 27.11.1969 v Miláne. Narodil se v Kyjevě dne 28. července 1911. V raném věku se jeho rodina přistěhovala do Říma , poté se ještě jednou přestěhovali, a to do Milána, když mu bylo 18 let. Pracoval jako spisovatel na volné noze pro mnoho italských časopisů než se stal romanopiscem. Jeho první knihy byly detektivní romány a to jasně inspirován pracemi Edgara Wallace a S.S. Van Dina. Scerbanenco psal knihy různých žánrů, ale v Itálii se proslavil svými detektivní romány, z nichž mnohé byly zdramatizovány v italském filmu a televizi.

Georgie Adams

Georgie Adamsová napsala řadu pohádkových knih pro malé čtenáře, mezi jinými například The Real Fairy Storybook , kterou ilustrovala Sally Gardnerová, A Year Full of Stories , již ilustrovala Selina Youngová, The Bible Storybook a The Nursery Storybook , kterou ilustroval Peter Utton . Adamsová je vdaná, má dvě již dospělé dcery a žije v Cornwallu.

Gennadij Petrovič Malachov

Gennadij Petrovič Malachov, Геннадий Петрович Малахов je ruský léčitel, popularizátor alternativního životního stylu a autor publikací a televizních pořadů o způsobech ozdravění organismu, urinoterapeut. Má střední vzdělání jako elektrozámečník. V roce 1988 absolvoval Centrální ústav tělesné výchovy v Moskvě. Jak Malachov sám říká, k myšlence zdravého životního stylu přišel, když onemocněl těžkou chorobou mandlí. Gennadij Malakov se snažil s nemocí vyrovnat pomocí očisty organismu, a tak se obrátil k Juriji Pavloviči, praktikujcícmu jógu, který ho dokázal postavit na nohy metodou "správného" dýchání. Později se seznámil s následovníkem učení P.K.Ivanova, spisovatelem Vladimírem Čerkasovem, který mu dal knihy od Paula Bragga, G. Sheltona a Walkera. V roce 1986 založil svůj klub Bodrosť, v němž vyprávěl, jak "vyčistit játra a správně jíst", a také se tam provozovaly lekce jógy, gymnastiky a u-šu. V polovině 90. let mu vyšly první knihy.

Gege Akutami

Japonský autor komiksů. Autor tvoří pod pseudonymem a jeho skutečné jméno není známo.

Franz Fühmann

Franz Fühmann byl německý spisovatel. Žil a pracoval jako povídkář, esejista a autor dětských knih v bývalé NDR. V mládí byl značně ovlivnil nacistickou ideologií, snad proto se po válce stal velkým zastáncem socializmu , který jej však v pozdějších letech rovněž trpce zklamal. Rodák z Rokytnice nad Jizerou v Krkonoších pocházel ze středostavovské rodiny. Po ukončení základní školy studoval 4 roky ve Vídni v jezuitské škole, odkud ale utekl a dostudoval gymnázium v Liberci studium ukočil maturitou. Po anexi Sudet Německem vstoupil do SA, v roce 1941 byl povolán do wermachtu a účestnil se válečných operací v Řecku a Sovětském svazu. V roce 1945 byl zajat a přeškolen v Noginsku nedaleko Moskvy na přesvědčeného marxistu. Po propuštění ze zajetí se vrátil do východního Německa, kde žil až do své smrti 8.7.1984. V této etapě svého života byl aktivním členem východoněmecké NDPD, pracoval jako politický pracovník v aparátu strany, od roku 1952 byl spisovatelem na volné noze. V roce 1956 získal cenu Heinricha Manna, dále pak řadu dalších německých i mezinárodních ocenění, byl členem Akademie umění. Jako autor byl mnohostranný, napsal řadu básní, balet, psal eseje a překládal poezii a také řadu knih sestavil jako editor, těžiště jeho práce ale zůstává v psaní dětských knih a převyprávění klasické literatury a ság a mýtů. Z jeho korespondence z posledního období života vyplývá jeho hluboké rozčarování socialistickým režimem, rozčarování tak hluboké, že nemohl dokončit své plánované stěžejní dílo.

František Tichý

Narozen 24.3.1896 v Praze, zemřel 7.10.1961 tamtéž. Akademický malíř, grafik, ilustrátor.

František Smolík

František Smolík byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze. Pocházel z rodiny se třemi dětmi, otec Ladislav byl vyučený krejčí, spolu se svou manželkou Marií však vedli malé hokynářství s mandlem. František Smolík chodil do měšťanky a později se vyučil elektrotechnikem . Od mládí miloval loutkové divadlo. S rodiči navštěvoval občas i pražská divadla . Krátce navštěvoval soukromou školu Karla Želenského . Sám začínal hrát již před první světovou válkou v různých kočovných a venkovských hereckých společnostech , kde žil dosti nuzným způsobem života. Od roku 1914 působil na scéně smíchovského Intimního divadla a smíchovské Arény. Po první světové válce, kdy bojoval v řadách rakouské armády v Rusku a v Itálii, hrál opět ve Švandově divadle, v pražské Uranii a v sezóně 1921/1922 v divadelním souboru Revoluční scéna E. A. Longena, působícím v Adrii na Václavském náměstí. V roce 1921 jej angažoval nově jmenovaný umělecký šéf Jaroslav Kvapil do činohry Městského divadla na Královských Vinohradech, kde působil až do roku 1934, odkud pak přešel hrát na naši první scénu do Národního divadla, kde působil až do roku 1965. K jeho největším úspěchům na této scéně patřilo účinkování v Čapkově Bílé nemoci koncem 30. let. V roli dr. Galéna se znovu představil v r. 1957. Další výraznou postavou byl Argan v Molièrově hře Zdravý nemocný v r. 1960. Byl velmi známý i oblíbený především pro svoji neobyčejnou skromnost, charakter, slušnost, noblesu, ohleduplnost, laskavost, zdvořilost i kavalírství. Tyto své pozitivní osobní vlastnosti velice často přenášel i do svých četných divadelních a filmových postav, kdy často hrál jemné, kultivované, oduševnělé a charakterní postavy. Fr...

František Škoda

František Škoda byl český a rakouský lékař, vysokoškolský pedagog a politik, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu. Pocházel z plzeňské rodiny Škodů, původně etnicky české . Otec Josef Škoda byl majitelem domu a zámečnické dílny. František Škoda se věnoval medicíně, stejně jako jeho bratr Josef Škoda, který byl lékařem a profesorem na Vídeňské univerzitě. Františkův syn Emil Škoda založil továrnu Škoda v Plzni. Ženatý byl s Annou rozenou Pivcovou. Ta zemřela roku 1836. Pak se oženil s Johannou rozenou Říhovou z Plzně. Právě s ní měl syna Emila. Ve věku čtrnácti let musel kvůli nedostatku financí přerušit studium na plzeňském gymnáziu a nastoupil jako učeň do zámečnické dílny svého otce. Premonstráti, kteří na gymnáziu vyučovali, ovšem poznali chlapcovo nadání a František díky tomu mohl opětovně nastoupit na školu , kterou dokončil roku 1821. Pak odešel na vysokou školu do Vídně, kde absolvoval medicínu. Ve Vídni si přivydělával doučováním dětí z místních rodin. Takto se seznámil i s továrníkem Bischofem. Díky němu mohl na studium medicíny do rakouské metropole nastoupit i bratr Josef. V roce 1826 František promoval ve Vídni. Pak se vrátil do Plzně a nastoupil jako městský lékař. Působil jako městský lékař v Plzni. V letech 1832–1840 byl prvním primářem plzeňské Městské nemocnice v Plzni. V roce 1830 dobrovolně nastoupil na dočasnou praxi do Haliče, kde pomáhal při zvládání epidemie cholery. Následně byl krajským lékařem v Klatovech. Byl rovněž členem správní rady Městského pivovaru. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politiky. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Plzeň. Uvádí se jako krajský lékař. Patřil ke sněmovnímu bloku pravice, do kterého náležel český politický tábor, Národ...

František Muzika

František Muzika byl český malíř, ilustrátor, typograf a scénograf. V letech 1918–1924 studoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Jakuba Obrovského, Karla Krattnera a Jana Štursy. Poté odjel do Paříže, kde v letech 1924–1925 pokračoval ve studiích na Académie des beaux-arts. V letech 1945–1970 působil jako profesor na VŠUP v Praze ve Speciálním ateliéru užité grafiky ke knižní úpravě a plakátu. V roce 1921 vstoupil do Devětsilu, ale hned následující rok přešel do SVU Mánes. Dále byl členem Nové skupiny. Od roku 1927 spolupracoval s Otakarem Štorch-Marienem a stal se uměleckým ředitelem nakladatelství Aventinum a redaktorem časopisu Musaion. Později pracoval pro nakladatelství Melantrich a František Borový. Byl též významným scénografem, navrhl přes 100 výprav, z toho v letech 1927–1947 provedl 43 výprav pro Národní divadlo v Praze. Vedle rozsáhlé malířské činnosti se věnoval volné, užité a drobné grafice, ilustraci, typografii, karikatuře, výtvarné kritice a scénografii. Byl těsně svázán s meziválečnými avantgardními proudy a ve svých úpravách uplatňoval výrazový repertoár „nové typografie“, přesto má jeho typografická tvorba spíše klasicistní charakter. Muzikovou nejvýznamnější teoretickou prací je dvousvazkové monumentální dílo Krásné písmo ve vývoji latinky , které bylo vydáno i v německém překladu . Jaroslav Seifert, se loučí a vzpomíná na svého celoživotního přítele těmito slovy: Muzikovy obrazy a kresby jsou zastoupeny v mnoha českých a mezinárodních galeriích, včetně Centre Pompidou, Paříž. V Československu začal vystavovat v r. 1922. Článek o historii Pražského jara. Obrázky - logo od F. Muziky zdobi průčelí Rudolfina a Obecního domu.

František Listopad

František Listopad, rodným jménem Jiří Synek, v Portugalsku známý jako Jorge Listopad byl český a portugalský spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér. František Listopad byl vnuk nakladatele Adolfa Synka, starší bratr filmové scenáristky a dramaturgyně Aleny Munkové. Publikoval od roku 1938. Po roce 1941 se podílel na domácím odboji. Po válce spoluzakládal deník Mladá fronta, v němž řídil kulturní rubriku. Byl součástí uskupení tzv. dynamoanarchistů. V téže době studoval na FF UK estetiku a literární vědu. Po únoru 1948 se nevrátil z Francie. V roce 1959 se přestěhoval do Portugalska, kde žil a pracoval až do smrti. Byl mimo jiné ředitelem Národního divadla v Lisabonu. V Portugalsku též spoluzaložil vysokou filmovou a divadelní školu.

František Kotlaba

František Kotlaba byl český přírodovědec, mykolog, ochránce přírody a botanik. Po studiu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a pedagogickém působení pracoval od roku 1957 jako vědecký pracovník Národního muzea v Praze a v letech 1962–1990 Botanického ústavu ČSAV v Průhonicích. Zabýval se taxonomií, ekologií a chorologií hub, propagaci mykologie a ochrany přírody. Byl členem redakční rady odborného časopisu Mykologické listy a autorem mnoha odborných i populárních článků. Popsal řadu nových druhů hub, především ve spolupráci se svým kolegou Zdeňkem Pouzarem.

František Kele

RNDr. František Kele ml. PhD. byl slovenský horolezec, cestovatel, pedagog, publicista a geograf. František Kele se věnoval hledání stop působení Mórice Beňovského, Martina Kukučína a zejména Milana R. Štefánika ve světě . Od roku 1990 se angažoval v Společnosti Milana Rastislava Štefánika. Na téma Štefánik a jeho působení ve světě přednesl téměř 300 přednášek spojených s promítáním CD a DVD. Společnost Milana Rastislava Štefánika navrhla Keleho na státní vyznamenání. V roce 2011 získal nominaci na nejvyšší státní vyznamenání – řád Ľudovíta Štúra 1. stupně. Známým horolezcem a tatranským chatařem byl jeho otec František Kele st. Manželka Ľudmila Keleová je spoluautorkou tří cestopisů a dvou samostatných publikací . Dcera Tatiana Keleová - Vasilková píše romány. Přes 550 výstupů v Tatrách, z toho 50 prvovýstupů. Jeden letní, dva zimní přechody hlavního hřebene Tater. Výstup na Mont Blanc 1955. Působil na výpravách Ahhagar 1973, Hindúkuš 1974, Kilimandžáro 1977 , Patagonie 1982 - 3 . Vedl expedici na Mount Everest 1984, na Severní pól 1993, byl zástupcem vedoucího expedice na Karákóram 1988. Vystoupil i na Aconcaguu, Elbrus, Chimborazo, Popocatépetl. Nejaktivnější slovenský cestovatel 20. století, navštívil všechny kontinenty včetně Oceánie a Arktidy. Provedl tři cesty kolem světa. Uskutečnil přes 70 výprav a cest, např.: 1996: Posel Slovenska '96 - za zásluhy o Slovensko a jeho dobré jméno ve světě 1996: Zlatý podnikatelský Biatec za rok 1996 - za vytrvalé šíření dobrého jména Slovenska v zahraničí 2011: Křišťálové křídlo za celoživotní dílo roku Autor a spoluautor 35 publikací . V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Kele na slovenské Wikipedii....

František Bulánek-Dlouhán

Studoval na reálném gymnáziu v Praze-Libni a poté si zapsal češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Krátce studoval též ve Vídni a Tarbes. V letech 1929–33 působil jako středoškolský profesor v Praze a Prešově, poté pracoval jako redaktor Pražského ilustrovaného zpravodaje. Od roku 1945 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Brázda, později přejmenovaného na Státní zemědělské nakladatelství. Postupně zde řídil periodika Beseda naší rodiny , Český život , Chovatel , Drůbežnictví , Rolnické hlasy , Hospodář JZD . 1953 rovněž složil odbornou zkoušku drůbežnického zootechnika, 1961 odbornou zkoušku včelařskou; je autorem řady příruček o drůbežářství a včelařství. Od 1960 až do penzionování 1966 byl zástupcem ředitele Výzkumného ústavu včelařského v Dole u Libčic nad Vltavou a mj. zde redigoval sborníky vědeckých prací ústavu a další publikace se vztahem k oboru. Publikovat začal ve 20. letech min.st., psal hlavně pod jmény František Bulánek, Franta Dlouhán, František Bulánek-Dlouhán, Dlouhán-Bulánek, František D. Bulánek, František Dl. Bulánek; chlapecké romány psal pod pseud. Karel Černý nebo Karel Zd. Černý; drobné příspěvky podepisoval šiframi D., fd., fbd., -hán-. Autor konvenčních románů pro mládež, jejichž žánrové spektrum se pohybuje v širokém rozmezí od konvenční ženské a dívčí četby přes dobrodružný román pro chlapce až po popularizaci událostí spjatých s národní kulturou. Později byly velmi oblíbené jeho rozsahem nevelké biograficky pojaté prózy o několika českých významných spisovatelích.

Francis Jammes

Francis Jammes byl francouzský básník a prozaik, jeden z nejvýznamnějších představitelů křesťansky orientované literatury 20. století. Většinu života prožil v baskickém Béarnu. Pocházel ze starobylého rodu, byl spíše podprůměrným studentem, u maturity dokonce propadl z francouzštiny. Pracoval jako úředník. Jako básník debutoval kolem roku 1895, jeho básně okamžitě zaujaly, protože představovaly svěží a prostou alternativu k temnému a překombinovanému symbolismu té doby. Přátelil se s významnými literáty své doby a často cestoval, zejm. po severní Africe. Rád také lovil. V roce 1905 pod vlivem svého přítele Paula Claudela konvertoval ke katolicismu. Jeho básně jsou typické svou lyričností, prostotou a svěžestí, vztahují se často k prostému vesnickému prostředí. Jeho pozdější básně mají většinou náboženský námět, často jde vysloveně o básnické modlitby. Pro svou melodičnost byly často zhudebňovány. K jeho nejvýznamnějším sbírkám patří De l'Angélus de l'aube à l'angélus du soir . Vydal také celou řadu básnických próz, povídek i románů, nejvýznamnější z nich je patrně Roman du Lièvre . Většina jeho díla byla přeložena do češtiny, nejucelenějším výborem z jeho tvorby je Od rána do večera . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Francis Jammes na anglické Wikipedii.

Francesco Petrarca

Francesco Petrarca byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho. Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a tím vnímání své osoby značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu. Čeština připouští skloňování jména jak se zachováním písmena -c- , tak v podobě vytvořené v souladu s výslovnosti, tedy -k- . V titulech knih i v odborné literatuře se lze setkat s oběma variantami. Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro di Parenzo byl z rodného města v...

Eva Hrašková

Miluje vôňu kníh a všetko, čo súvisí s tvorbou knihy. Od vymyslenia príbehu, vykonštruovania zápletky, vykreslenia postáv, až po spoluprácu na obálke a marketingových aktivít spojených s knihami… Najviac zo všetkého si však cení spätnú väzbu od čitateľov. Milujúca maminka na plný úväzok, ktorej v hlave víria neustále nové príbehy, no má len zlomok času na ich zhmotnenie v knihe. Svojich čitateľov prekvapí hneď dvoma žánrami – ženský román s prvkami spoločenského románu a knihy s krimi nádychom plné napätia nielen pre ženy. V roku 2018 sa z jej mena stal už len pseudonym.

Eva Horáková

Eva Horáková je učitelka s dlouholetou praxí, matka dvou dětí. Vydala několik knížek prvního čtení v edici První čtení, to nic není nakladatelství Portál: Zvířátka, Pohádkový svět a Svět hraček a her.

Elizabeth George

Susan Elizabeth George, americká autorka detektivních románů, se narodila 26. února 1949 ve Warren v Ohiu. Vystudovala angličtinu na University of California a získala magisterský titul v oboru psychologie a poradenství. Je autorkou dvaceti románů. Podle série jedenácti příběhů, které popisují případy inspektora Lynleyho, byla natočena televizní adaptace pro BBC.

Elia Kazan

Elia Kazan, rodným jménem Elias Kazanjoglou byl americký herec, spisovatel, scenárista, divadelní a filmový režisér řeckého původu. Jednalo se o jednu z nejvýraznějších postav americké kinematografie 20. století. Mezi jeho nejznámější a umělecky nejhodnotnější snímky patří film Na východ od ráje natočený na motivy stejnojmenné knihy Johna Steinbecka v roce 1955. Elia Kazan se narodil v Istanbulu řeckým rodičům Georgovi a Atheně Kazantzoglou. Nedlouho po jeho narození rodina přesídlila nejprve do Berlína, krátce před první světovou válkou se pak i s mladším bratrem Avramem natrvalo usadila v USA. v New Yorku. Zde se otec živil jako obchodník s koberci. Svůj původ, důvody emigrace rodičů a vlastní dětství popsal Elia Kazan v autobiografické knize Ameriko, Ameriko, kterou přenesl na filmové plátno v roce 1963. Stejnojmenný film patří k jeho stěžejním dílům a získal řadu ocenění: Oscara za scénář ze tří nominací, sedm Zlatých glóbů, Zlatou mušli na festivalu v San Sebastianu. V roce 2001 byl zapsán do Národního filmového registru knihovny Kongresu USA , kde jsou uchovávány vybrané filmy jako dědictví pro další generace. Přestože otec očekával, že syn bude v rodinném podniku pokračovat, matka jej podporovala v touze po vlastní cestě. Poté, co absolvoval Williams College v Massachusetts, studoval dramatickou tvorbu na univerzitě v Yale Chtěl se stát divadelním hercem a v roce 1932 se přestěhoval do New Yorku, kde pokračoval ve studiu na Julliard School. Začal pracovat v divadle, kde začínal v různých pomocných divadelních profesích jako kulisák, osvětlovač, inspicient a asistent režie. Na počátku třicátých let také působil jakožto příležitostný filmový herec v malých epizodních rolích. Kazan se stal jedním z členů newyorské divadelní skupiny Group Theatre, do svého repertoáru zařazovala především méně známé hry se sociální a politickou tematikou. Zde potkal muže, kteří měli velký vliv na jeho profe...

Edward Bulwer Lytton Lytton

Anglický spisovatel a politik.

Edna Ferber

Pracovala jako žurnalistka, spisovatelka, zajímala se o práci žen, psala povídky, dokonce se pokoušela i o divadelní hry. Největší zájem u čtenářů byl o její romány, poutavě vyprávěné zajímavé náměty.

Edgar Collins

Zdeněk Vojtěch Peukert byl český spisovatel detektivních a dobrodružných knih, většinou publikovaných pod pseudonymy. Pracoval jako novinář a byl také československým reprezentantem a později trenérem v pistolových sportovních disciplínách. Psal detektivní a dobrodružnou literaturu pod mnoha pseudonymy . Pod vlastním jménem psal pohádky, romány a novely pro mládež. V některých svých knihách se vydával pod vlastním jménem za jejich překladatele.

Ed Mac Bain

Dušan Závada

Narozen 11.6. 1915 v Brně, zemřel 29.12. 1993 v Praze. Dr., publikace z oboru zahraničního obchodu, obchodní cizojazyčné slovníky.

Dušan Uhlíř

Dušan Uhlíř je český historik, zabývající se především dějinami 18.–20. století a také dějinami napoleonských válek. V roce 1961 absolvoval studium historie a českého jazyka na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Po studiu od roku 1963 působil v Historickém ústavu ČSAV v Praze. V roce 1967 získal titul PhDr. a v roce 1968 CSc. V roce 1973 nastoupil do Krajského kulturního střediska v Brně, kde pracoval až do roku 1978. Poté rok pracoval v Městském kulturním středisku S. K. Neumana v Brně. V letech 1979–1984 byl ředitelem muzea ve Slavkově u Brna. Poté se stal ředitelem Muzea města Brna, kde působil až do roku 1993. Od roku 1993 dodnes působí na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. V roce 1993 se habilitoval v oboru obecných dějin novověku a v roce 1998 byl jmenován profesorem. 1990-2014 externí výuka na katedře historie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 2013 emeritní profesor.

Dora Slabá

Učebnice a konverzace z oboru angličtiny, překlady.

Demis Roussos

Demis Roussos řecký zpěvák a umělec, který se v 60. a 70. letech 20. století proslavil na mezinárodní scéně. Narodil se 15. června 1946 v Alexandrii v Egyptě řeckým rodičům jako Artemios Ventouris Roussos a proslavil se především svým výrazným hlasem a melodramatickým stylem vystupování. Roussos zahájil svou hudební kariéru již v mládí a první výraznější úspěch zaznamenal jako člen progresivní rockové skupiny Aphrodite's Child po boku Vangelise a Loukase Siderase. Skupina dosáhla na přelomu 60. a 70. let značného úspěchu v Evropě díky hitům jako "Rain and Tears".

Dean Dixon

Dean Dixon byl afroamerický dirigent, který v polovině 20. století významně přispěl k rozvoji klasické hudby. Dixon se narodil v New Yorku a studoval na Juilliard School a Kolumbijské univerzitě. Svou kariéru zahájil ve Spojených státech, ale potýkal se s rasovými překážkami, které omezovaly jeho možnosti. Navzdory těmto problémům se v roce 1941 stal prvním Afroameričanem, který řídil Newyorskou filharmonii.

David Michie

David Michie je australský spisovatel. Ve svém díle se zabývá buddhismem, věnuje se tématům meditace a bdělé pozornosti. Jeho knihy byly přeloženy do 25 jazyků a vyšly ve více než 30 zemích. Přednáší také na mezinárodních konferencích.

Darina Rolincová

Darina Rolincová , známá také jako Darinka, je slovenská zpěvačka, která se proslavila jako dětská hvězda a později se prosadila jako úspěšná popová umělkyně v Československu a následně na Slovensku. Narodila se 7. července 1972 v Bratislavě a svou hudební kariéru zahájila již v útlém věku, své první album vydala ve 13 letech. V průběhu 80. a 90. let se těšila značné popularitě a vydala několik alb a singlů, které měly ohlas u posluchačů v její vlasti i mimo ni.

Cullen Bunn

Americký autor komiksů .

Chuck Palahniuk

Charles Michael Palahniuk, známější jako Chuck Palahniuk je americký postmoderní spisovatel. Věnuje se depresivním tématům na pozadí současné americké společnosti, čerpá ze svých vlastních frustrací a vlastní novinářské kariéry, jeho díla končí téměř vždy tragicky. Jeho romány byly zprvu nakladateli odmítány jako příliš temné a depresivní, brzy se ale staly kultovními. Jeho nejvýznamnějším dílem je jeho prvotina Klub rváčů , zfilmovaná v roce 1999 režisérem Davidem Fincherem. Oficiální stránky autora o sobě uvádějí, že jsou největším a nejrychleji se měnícím autorským webem na internetu. Narodil se Pascu ve státě Washington. Jeho rodiče se jmenují Carol a Fred Palahniukovi. Vyrůstal se svou rodinou v mobilním domě v přilehlém městě Burbank. Rodiče se později rozvedli, a tak Chuck a jeho tři sourozenci trávili hodně času se svými prarodiči na jejich dobytkářské farmě ve východním Wahshingtonu. Vystudoval žurnalistiku na Oregonské universitě. Školu dokončil v roce 1986. Při studiu pracoval ve stanici KLCC, která přísluší k National Public Radio v městě Eugene v Oregonu. Po studiích se přestěhoval do Portlandu. Krátkou dobu psal pro místní noviny, poté začal pracovat v továrně na kamiony Freightliner jako mechanik dieselových motorů. V této práci zůstal až do chvíle, než se rozběhla jeho spisovatelská kariéra. V té době také psal návody jak opravovat kamiony a krátkou dobu psal pro noviny . Po náhodné účasti na úvodním semináři organizace zvané Landmark Education své novinářské práce definitivně zanechal v roce 1988. Protože ve svém životě chtěl dělat něco víc než jen své zaměstnání, stal se dobrovolníkem pro útulek pro bezdomovce. Později byl také dobrovolníkem v hospici, kde vozil smrtelně nemocné pacienty na sezení jejich terapeutických skupin. S dobrovolnictvím přestal po smrti jednoho pacien...

Christopher Golden

Je losangeleský autor mnoha bestsellerů a cenami odměněných knih jako je například Strangewood, třídílná Shadow Sága, Hellboy: The Lost Army , Hellboy: Bones of Giants, a řady thrillerů pro mladší čtenáře Body of Evidence , které se průběžně objevují v televizi. Sám nebo ve spolupráci napsal řadu věcí od románů a faktografií až ke komiksovým sériím a minisériím založeným na populárních televizních seriálech, např. Buffy the Vampire Slayer a její odvozenou větev Angel. Goldenovy nejnovější komiksové práce zahrnují pokračování série Angel, Wolverine, Punisher: Revelation, Batman: Real Worlds a Mike Mignolas B.P.R.D. Golden se narodil a vyrostl v Massachusetts, kde žije se svou rodinou dodnes. Vystudoval Tufts University. V současnosti dokončil další sbírku povídek s Hellboyem Hellboy: Odder Jobs a román Wildwood Road.

Christian Callec

Narozen v Alžíru, žije v Nizozemí, publicista, autor knih o gastronomii a příbuzných oborech.

Čeněk Zíbrt

Čeněk Zíbrt, vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt , byl český kulturní historik, folklorista a etnograf, profesor Karlovy univerzity. Někdy vystupoval pod pseudonymem E. Horský. Vincenc Zíbrt byl český kulturní historik a bibliograf. Studoval na gymnáziu v Písku a později na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl roku 1888 promován na doktora filozofie. Ve studiu pokračoval na univerzitách v Mnichově, Berlíně, Krakově, Lvově, Varšavě a v Petrohradu. Podnikl několik studijních cest do Norimberka, do Paříže, Ženevy a Basileje. Roku 1891 se stal docentem všeobecné kulturní historie na české Filozofické fakultě se specializací na Rakousko-Uhersko a zároveň byl přijat za písaře knihovny Muzea království českého. Roku 1901 byl mu udělen titul mimořádného profesora a začal přednášet o kulturní historii. Psal o „Kulturní historii“ do Ottova slovníku naučného. Zároveň působil v Muzeu království českého a roku 1904 po odchodu knihovníka Adolfa Patery do výslužby byl jmenován na jeho místo. Zíbrt patřil mezi nejplodnější české spisovatele. Literárně činný byl od roku 1884, napřed v časopisech, pak řadou samostatných děl a studií z oboru kulturní historie a folkloru. Věnoval se totiž vedle prací o všeobecné historii hlavně studiu lidu československého a chtěje porozumět jeho minulé historii, přirozeným postupem vydal se na studie o nynější lidové tradici v životě lidovém, kdežto Zikmund Winter obírá se hlavně dějinami měst českých a August Sedláček dějinami šlechty. Tím dán jest rozvrh Zíbrtových prací. Jsou to jednak teoretické úvahy o studiu kulturní historie a rozpravy v oboru hlavně dějin středověkých, jednak jsou to obrazy z kulturních dějin českých, jednak srovnávací studie o českém lidu v celém jeho vývoji až po dnešní dobu. Úřad knihovníka dal Zíbrtovi kromě toho podnět k několika pracím na poli knihovědy a pomohl při provádění jeho životního monumentálního díla "Bibliografie české h...

Camille Lemonnier

Camille Lemonnier byl belgický, francouzsky píšící symbolistický spisovatel, básník, novinář a výtvarný kritik. Pocházel z vlámské rodiny, jeho výchova ale byla čistě francouzská. Nedokončil studia práv, určitou dobu pracoval jako úředník. Od roku 1870 se věnoval pouze literatuře. Střídavě žil na belgickém venkově a v Paříži. Napsal více než 70 knih.

C. J Sansom

Christopher John \"C. J.\" Sansom je anglický romanopisec a autor detektivek. Narodil se v roce 1952 a vystudoval universitu v Birminghamu, kde získal titul bakaláře svobodných umění a doktora historie . Jak si z námětů, které si pro své napínavé romány vybírá, snadno domyslíme, C. J. Sansom je vášnivým milovníkem dějin – a navíc i právníkem. Vystudoval historii na univerzitě v Birminghamu a po několika letech praxe přidal ještě vzdělání advokáta. Jedenáct let působil jako právník, ale protože ho nepřestávalo lákat psaní, rozhodl se na rok odejít ze zaměstnání a pokusit se prorazit jako spisovatel. A proč si zvolil právě období anglické reformace? „Období vlády Tudorovců bylo jedním z nejdramatičtějších úseků v dějinách Anglie. Jindřich VIII. se rozešel s Římem, prohlásil se hlavou anglikánské církve a náboženské rozpory se mnohdy staly záminkou k bezohlednému boji o vliv a majetek. Napadlo mě, že například kolem rušení klášterů se nepochybně odehrávaly dramatické mocenské konflikty, a protože podobné téma ještě nikdo přede mnou nevyužil, rozhodl jsem se ho zpracovat po svém.“

Brian L Weiss

Brian L. Weiss, M. D., byl v době svých studií na Kolumbijské univerzitě vynikající student. Na lékařské fakultě Yaleovy univerzity získal diplom a právo nazývat se doktorem medicíny, a později se tamtéž stal vedoucím katedry psychiatrie. Jako internista působil v nemocnici Bellevue při Newyorské univerzitě a jako primář psychiatrického oddělení v nemocnici Mount Sinai v Miami. Jeho kniha Mnoho životů, mnoho Mistrů, publikace o začátcích a ohromujících objevech na poli neinkarnační regrese, se stala světovým bestsellerem a mnohé přesvědčila o tom, že dosud nevysvětlitelné jevy nutně nemusejí být v rozporu s exaktní vědou. Příběh mladé ženy Catherine, která prochází minulými životy a postupně se zbavuje současných potíží, se dá stěží nazvat jinak než fascinujícím čtením. Další Weissova práce, Jedna duše, mnoho těl, mu však může směle konkurovat. Geniálního psychiatra totiž napadlo, že pokud je možné „posílat“ lidi do časů dávno minulých, mělo by to jít i do budoucnosti… Dr. Weiss dnes pořádá semináře, školení a kurzy po celém světě. Je šťastně ženatý, má dvě děti a žije v Miami na Floridě.

Bohumír Polách

Bohumír Polách byl český prozaik, textař a dramatik. Na raných dílech spolupracoval s Františkem Kožíkem. Pokřtěn byl jako Bohumír Josef Skočovský, syn notářského kancelisty Antonína Skočovského a jeho manželky Marie, rozené Kopřivové . Literatura bez dalšího upřesnění uvádí, že vyrůstal v rodině důstojníka. Jednalo se o Cyrilla Polácha , majitele realit v Žabovřeskách, později ruského legionáře a důstojníka čsl. armády. Bohumíra Skočovského ale adoptoval až v roce 1920 a ten přijal příjmení svého adoptivního otce Polách. Na úmrtním oznámení Cyrilla Polácha je již Bohumír Polách uveden jako syn. Studoval na obchodní akademii v Brně. V době studií se již věnoval amatérskému divadlu ve spolku Mošna v Brně-Žabovřeskách. V roce 1917 musel studia přerušit, narukoval a byl odeslán na frontu. Maturoval v roce 1919 a byl až do roku 1954 zaměstnán jako bankovní úředník. V roce 1922 vystoupil z církve. Ve 30. letech ho Václav Jiřikovský vyzval ke spolupráci. Bohumír Polách vytvořil autorskou dvojici se spisovatelem Františkem Kožíkem , který v ní publikoval pod pseudonymem Jiří Žalman. Spolu napsali především řadu operet a písňových textů . Ve své době byla tato díla úspěšná, některá byla zfilmována, vesměs byla uvedena na předních operetních scénách; kritikou byla přijímána spíše vlažně. V roce 1945 vstoupil Bohumil Polách do KSČ a jeho život se zpolitizoval. Změna v díle Bohumíra Polácha v poválečném období byla natolik zřejmá, že i Rudé právo později označilo rok 1945 v jeho díle za „jasný předěl“. V roce 1946 se podílel na volební kampani a v letech 1948–1952 pracoval v brněnských akčních výborech. Od roku 1952 žil v Praze. Zde byl od roku 1954 do roku 1961 ředitelem Českého literárního fondu. Po odchodu do důchodu žil v Brně, kde též zemřel. Auto...

Bohumil Starý

Narozen: 2.1.1908 v Držkově, okres Jablonec nad Nisou, zemřel: 7.3.1988. RNDr. entomolog, fytopatolog; absolvent přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno ; středoškolský profesor ; vědecký pracovník Státního výzkumného ústavu pro ochranu rostlin , Ústavu rostlinné. výroby , Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského .

Bohumil Bauše

Bohumil Bauše byl český učitel, přírodovědec, spisovatel a překladatel. Pocházel z rodiny středoškolského profesora Václava Baušeho a jeho manželky Eleonory, rozené Bartákové. Po absolvování gymnasia v Hradci Králové pokračoval studiem na filozofické fakultě Karlovy-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po jejím ukončení, povinné praxi suplenta a složení pedagogické zkoušky nastoupil jako středoškolský učitel, postupně na gymnasiích v Jindřichově Hradci, Německém Brodě a Táboře. Po smrti první ženy Zdenky roku 1876 zakotvil v Praze, kde od školního roku 1876/77 vyučoval na c. k. vyšším reálném gymnasiu v Truhlářské ulici. Roku 1880 se podruhé oženil, s Hermínou Stiebitzovou , s níž měl syny Prokopa, Ivana a dceru Marii, které patřila k prvním posluchačkám filozofie na Karlově univerzitě. V roce 1905 odešel do důchodu s titulem školního rady. Jako veliký propagátor přírodních věd napsal mnoho článků do školních programů a výročních zpráv škol, v nichž působil, a mnoho odborných fejetonů do různých časopisů přírodovědeckých i beletristických. Některé pak vyšly knižně. Byl autorem několika odborných knížek a spoluautorem Ottova slovníku, Brehmova Života zvířat. Překládal různé články z cizích jazyků a k překladům jiných kolegů psal úvodníky či doslovy. a mnoho dalších a další

Blanka Matasová

Učitelka fyziky a matematiky.

Becky Albertalli

Becky Albertalli je americká autorka Young Adult literatury. Je známá díky svému debutu Simon vs. the Homo Sapiens Agenda , který získal Cenu Williama C. Morrise jako nejlepší debut roku 2015 napsaný pro mládež. Podle knihy byl natočen film Já, Simon . Její další knihy jsou The Upside of Unrequited , Leah on the Offbeat a What If It's Us, kterou napsala spolu s Adamem Silverou. Albertalli uvedla, že k práci spisovatelky ji inspirovala australská autorka Jaclyn Moriarty. Ve spolupráci s Adamem Silverou: Se svou sestrou Caroline vyrůstala v Atlantě, kde nyní žije se svým manželem Brianem a syny Owenem a Henrym. Albertalli navštěvovala vysokou školu v Connecticutu, kde se zaměřovala na obor psychologie, poté se přestěhovala do Washingtonu, D.C., kde získala doktorát z klinické psychologie. Pracovala jako psycholožka až do roku 2012, kdy se jí narodil první syn, a následně se rozhodla zkusit napsat knihu. Albertalli byla vychována v reformní židovské domácnosti. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Becky Albertalli na anglické Wikipedii.

Arkady Fiedler

Arkady Fiedler byl polský spisovatel, novinář, zoolog a cestovatel. Arkady Fiedler vystudoval reálné gymnázium v Poznani a pak studoval filosofii a přírodní vědy na Jagellonské univerzitě v Krakově. Studium bylo přerušeno vypuknutím světové války. Byl povolán do německé armády a bojoval v oblastech Velkopolska. V letech 1918–1919 se podílel na Velkopolském povstání, díky kterému bylo Velkopolsko připojeno k nově vzniklé Polské republice. Stal se nadporučíkem četnictva a byl jmenován vedoucím organizačního oddělení Národního policejního ředitelství. Po skončení války pokračoval ve studiu na univerzitě v Poznani a v letech 1922–1923 vystudoval Akademii grafických umění v Lipsku. Od roku 1927 procestoval jako zoolog řadu zemí, kde sbíral exponáty pro polská muzea a poznával tamější život a kulturu. O svých cestách pak psal cestopisy a reportáže oblíbené zejména mezi mládeží, protože v nich spojoval poznatky s dobrodružným syžetem. Za druhé světové války byl důstojníkem polských ozbrojených sil ve Francii a Anglii. Roku 1946 se vrátil zpět do Polska a usadil se v Puszczykówu u Poznaně, kde v roce 1974 založil ve svém domě muzeum věnované jeho literární činnosti. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Seznamuje v nich čtenáře se zážitky ze svých cest , se zajímavou přírodou, neznámými domorodými kmeny i zaniklými civilizacemi. Za své dílo obdržel mimo jiné roku 1974 Cenu předsedy vlády za tvorbu pro děti a mládež, roku 1978 Státní cenu 1. stupně za celoživotní dílo a roku 1979 Řád budovatelů lidového Polska.

Arkadij Timofejevič Averčenko

Arkadij Timofejevič Averčenko byl ruský spisovatel, humorista, satirik, dramatik a divadelní kritik. Narodil se v kupecké rodině. Nedokončil gymnázium a od patnácti let pracoval jako písař a úředník. V roce 1897 odjíždí pracovat do Donbasu a asi v roce 1900 do Charkova. Zde otiskl 31. října 1903 v novinách Jižní kraj svou první povídku Jak jsem pojistil život . V letech 1906-1907 přispíval do místních humoristických časopisů Štyk , Meč . V roce 1908 odjíždí do Petrohradu, kde se stal sekretářem časopisu Strekoza , který byl později přejmenován na Satirikon 1908–1913 a Nový Satirikon 1913–1918. Od roku 1913 byl pak jeho redaktorem. V letech 1910–1912 cestoval po Evropě s malíři Aleksejem Aleksandrovičem Radakovem a Nikolajem Vladimirovičem Remizovem. Z této cesty napsal knihu Výprava do západní Evropy satirikonovců: Južakina, Sanderse, Mifasova a Krysakova. Říjnovou revoluci nepřijal. V srpnu 1918 zastavili bolševici vydávání časopisu Nový Satirikon. Na podzim 1918 uprchl Averčenko na jih do Sevastopolu, kde se angažoval v novinách Приазовский край, Юг a Юг России proti bolševikům. 15. listopadu 1920 byl Sevastopol dobyt Rudou armádou. Averčenko odjel jednou z posledních lodí do Konstantinopole. V červnu 1922 přijel do Prahy, kde zůstal až do své smrti. V létě roku 1924 absolvoval oční operaci, po které mu lékaři zakázali pracovat. Začátkem roku 1925 byl hospitalizován se srdeční chorobou, které v březnu 1925 podlehl. Averčenkovu knihu Tucet nožů do zad revoluce četl Vladimir Iljič Lenin a spisovatele nazval „zuřivým psem, uboze vyjícím do plamenů Revoluce...“ Meduza Gordone, Falstaff, Foma Opiskin, Volk, Ave Na motivy Averčenkových děl napsal Jan Pišta divadelní hru Šalebné rozmary dam ...

Antoninus Marcus Aurelius