Výpis všech autorů

Josef Suchý

Josef Suchý byl český fotbalista, československý reprezentant. Za československou reprezentaci odehrál 1 utkání . V lize odehrál 110 zápasů, vstřelil 1 gól, nastupoval za Viktorii Žižkov , Slavii Praha , opět Viktorii Žižkov a SK Prostějov . Mistr Československa z roku 1930, titul získal se Slavií Praha.

Josef Klima

Josef Klíma je český investigativní novinář, spisovatel a televizní reportér. Vystudoval Gymnázium Oty Pavla v Radotíně a Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Spoluzakládal týdeník Reflex, v letech 1990-1992 byl jeho šéfreportérem, spoluzakládal také české televizní investigativní pořady Na vlastní oči, Soukromá dramata a v letech 2014–2018 moderoval pořad Očima Josefa Klímy. V červenci roku 2018 bylo oznámeno, že přechází na Televizi Seznam. Natočil více než 400 televizních reportáží. 12 let psal sloupky do Lidových novin - rubrika s názvem Poslední slovo. Je nositelem novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky a Ceny Jana Beneše . Získal 5 ocenění TýTý za osobnost televizní publicistiky, jedno jako absolutní vítěz. Vydal CD Na vlastní uši , koncertuje s triem Na vlastní uši band a Kristýnu .

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková je český zpěvák, který působí v hudebním průmyslu od 60. let 20. století. Svou kariéru zahájila jako členka souboru Semafor a později se stala sólovou umělkyní. Zelenková je známá svým výrazným hlasem a emotivním projevem, díky nimž si ve své vlasti získala oddané příznivce. V průběhu let vydala řadu alb a singlů, které pokrývají celou škálu žánrů od popu po šanson. Její přínos české hudbě byl oceněn různými cenami a vyznamenáními, což odráží její postavení jako uznávané osobnosti české hudební scény.

Jitka Molavcová

Jitka Molavcová je česká herečka a zpěvačka, známá především díky svému působení na české muzikálové scéně. Je spjata s kultovním pražským divadlem Semafor, které bylo v 60. letech 20. století a později centrem avantgardních performancí a hudebních experimentů. Semafor, založený Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, se stal líhní nových talentů a inovativních představení, která kombinovala prvky jazzu, pop music a komedie. Jitka Molavcová Její přínos divadlu zahrnoval herectví i zpěv, díky čemuž se stala známou osobností v českých kulturních kruzích.

Jiří Žák

Jiří Žák se narodil 9.9.1946 v Praze. Strávil řadu let v oblastních divadlech a v současné době je členem Divadla Na Vinohradech v Praze. V poslední době se však prosadil také jako publicista, překladatel a spisovatel. Přeložil více než 25 knih, v nichž významnou roli hrají především knihy herců a herecké životopisy. Jiří Žák napsal knihy: Francouzské rozhovory Hovory o knihách Na slovíčko, Francie... Jean Marais - Mé dveře jsou dokořán Kdyby nám Paříž vyprávěla Co ještě Paříž neřekla Co všechno Paříž zatajila Je také autorem scénářů dvou pořadů pro školy: o jeho nejmilejším básníkovi, kterým je Karel Hynek Mácha, a o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jiří Žák sbírá všechna vydání Máje Karla Hynka Máchy a staré pohledy města Chrudim.

Jiří Sovák

Jiří Sovák, vlastním jménem Jiří Schmitzer , byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem. Narodil se 27. prosince 1920 v ulici Na bojišti do pražské rodiny hostinského, matka byla v domácnosti a zároveň kuchařka v jejich restauraci. Jiří měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava. Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce. Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu. Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře , v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa. Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla. Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru. Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru , kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády. Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34. Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“ Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Go...

Jiří Kuthan

Jiří Kuthan je český historik a historik umění, vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Odborně se zabývá především architekturou a uměním doby posledních Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Po studiu na gymnasiu v Písku absolvoval studium historie a dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Ve své diplomové, rigorózní a kandidátské práci se zabýval středověkou architekturou jižních Čech. V letech 1968-1969 pracoval jako odborný pracovník v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a člen redakce revue Arch, poté jako redaktor v nakladatelství Artia v oddělení publikací o umění . V letech 1972–1977 pracoval jako historik umění na Útvaru hlavního architekta města Prahy, 1977–1983 byl odborným pracovníkem Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Od 1. ledna 1984 nastoupil jako vědecký pracovník do Ústavu dějin umění ČSAV. V letech 1988-1989 absolvoval studijní pobyt v Německu umožněný nadací Konrad-Adenauer-Stiftung. Od roku 1990 vyučuje dějiny umění a památkové péče na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1994–1995 byl hostujícím profesorem na Technické univerzitě v Berlíně na Ústavu pro dějiny umění . V roce 1996 se habilitoval na Univerzitě Palackého v Olomouci a v roce 1997 získal titul DrSc. Od roku 2001 působí i v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dne 15. května 2002 byl jmenován profesorem pro dějiny umění na Univerzitě Karlově a v letech 2003–2018 vedl Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Je rytířem papežského řádu svatého Řehoře Velikého a rytířem katolického řádu sv. Lazara. V letech 2006–2007 krátce působil jako proděkan pro vědu na FF UK. V letech 2005–2012 člen vědecké rady Centra medievistických studií AV ČR a UK, od roku 2013 člen Vědecké ...

Jiří Kuchař

Jiří Kuchař je český spisovatel, publicista a badatel. Zabývá se alternativními metodami léčení a je autorem spirituálně zaměřené literatury a literatury faktu. Pravidelně publikuje v měsíčníku Regenerace . Jiří Kuchař je původním povoláním stavební inženýr. Jeho oborem byla podzemní voda. V době, kdy pracoval v národním podniku Stavební geologie, byl mezinárodním expertem v oboru hydrauliky podzemních vod. Po sametové revoluci založil nakladatelství Eminent a později stál Jiří Kuchař u zrodu měsíčníku Regenerace. Na svých zahraničních cestách navštívil Thajsko, Spojené státy, Egypt, Peru, Mexiko, Yucatan a Guatemalu. Silně jej ovlivnilo setkání se šamanem a zážitky spojené s ayahuascou . Za sérii článků o lidovém léčitelství v MF Dnes obdržel Jiří Kuchař bronzový bludný balvan. Ve volném čase studuje díla rakouského filosofa Rudolfa Steinera a švýcarského lékaře Carl Gustava Junga. Jiří Kuchař čerpal ze svých osobních zkušeností z návštěvy peruánského pralesa a jeho obyvatel. Celkem devět svazků z rozsáhlé sbírky průvodců Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, kterou Jiří Kuchař vytvořil ve spolupráci s Václavem Vokolkem. Spolu s Marianem Jelínkem napsal Jiří Kuchař knihy o psychické stránce tréninku, přípravy a sportu vůbec, o získávání motivace a dosahování úspěchu. Kniha se váže k události z roku 1958. Tehdy se v kysucké osadě Turzovka zjevila Panna Maria lesníkovi Matúši Lašutovi. Kniha se zabývá duchovním odkazem zjevení, přináší rozhovor s lesníkem a dokumentuje další známá mariánská zjevení z celého světa. Dvojsvazková kniha pojednává o uměleckých dílech shromážděných Adolfem Hitlerem, která po skončení druhé světové války zůstala opuštěna v Československu....

Jiří Kratochvil

Prozaik, esejista, dramatik, fejetonista. Narodil jsem se 4. ledna 1940 v Brně, s kterým jsem stále spojen pupeční šňůrou: všechny mé romány se odehrávají v Brně. Absolvoval jsem filozofickou fakultu, ale taky spoustu dělnických profesí. První povídku jsem publikoval ve čtyřiadvaceti, ale první knížka mi směla vyjít až v jednapadesáti , pak rychle následovaly četné další, osm vysílaných rozhlasových her a jedna inscenovaná divadelní. Posbíral jsem několik literárních cen a umístil své knížky i v zahraničí .

Jiří Horák

Jiří Horák se narodil 4. prosince 1884 v Benešově v rodině právníka, zemřel 14. srpna 1975 v Martině, kde je i na Národním hřbitově pochován mezi členy rodiny své manželky Anny Horákové-Gašparíkové, jedné z prvních slovenských profesionálních historiček, která byla knihovnicí a archivářkou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1906 absolvoval studium slavistiky a germanistiky na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl žákem a později spolupracovníkem Jiřího Polívky. V letech 1916 až 1919 byl profesorem na reálce, později na gymnáziu v Praze. Habilitoval v roce 1919 . V letech 1922 až 1926 působil jako mimořádný profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1926 byl profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk a mnoha dalších významných společností, i zahraničních. Významné je jeho působení v Československé akademii věd: v letech 1952-1954 byl vedoucím Kabinetu pro lidovou píseň, v 1954-1957 vedoucím folkloristického oddělení Kabinetu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a v letech 1957-1964 ředitelem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Ve svém díle monograficky zhodnotil dílo mnoha představitelů slovanských literatur a slavistiky . V rámci dějin národopisu vyzvedl J. Dobrovského, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, B. Němcovou, J. Kollára, P. J. Šafaříka, Ľ. Štúra, P. Dobšinského, J. L. Holubyho a A. Halaše. Jako folklorista se zabýval hlavně pohádkou a českými a slovenskými lidovými písněmi. Věnoval se porovnávacím dějinám slovanských literatur, slovanské folkloristice a historii národopisu. Je autorem mnoha monografií a editorem výběrů z českého, slovenského a slovanského folkloru. K jeho nejvýznamnějším dílům patří práce: Naše písně , Český Honza , České pohádky ...

Jiri Hanus

prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. je český historik a editor. Zabývá se dějinami 19. století, dějinami historiografie a církevními dějinami. Učí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, je pracovníkem jejího Historického ústavu. Zároveň působí jako jednatel v Centru pro studium demokracie a kultury, kde také rediguje časopis Proglas. Dne 30. dubna 2010 byl jmenován profesorem. Je editorem knih s historickou a náboženskou tématikou vydávaných Centrem pro studium demokracie a kultury, je šéfredaktorem časopisu Církevní dějiny.

Jiří Hájek

Jiří Hájek byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě. Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku. Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie , a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948. 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii . V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem . Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztah...

Jiří Černý

Narozen 4. 4. 1940 v Hradci Králové, zemřel 10. 11. 2019. Autor populárně naučných publikací pro děti.

Jindřich Hořejší

Jindřich Hořejší byl český básník, publicista a překladatel. Narodil se v Praze - Nuslích jako první z pěti dětí proletáře Vojtěcha Hořejšího a jeho manželky Barbory, rozené Schallerové. Otec pracoval jako truhlářský pomocník, později jako dělník Ringhofferovy vagónky na Smíchově a nakonec byl sklepníkem. Matka byla domácí švadlena rukavic. Studoval na malostranské reálce, kde začal publikovat libreta loutkových her, jednoaktovky a divadelní referáty . V roce 1904, kdy maturoval, otiskl své básně v almanachu absolventů školy. Jeden rok studoval na Pražské technice. V červnu roku 1905 školu opustil a pěšky odešel do Paříže, kde žil až do roku 1914 a stýkal se s českou bohémou. Vystřídal řadu zaměstnání, byl například myčem nádobí v hotelu, vyučoval české řemeslníky francouzštině a později se živil příspěvky zasílanými do českých časopisů. Vystudoval filosofii, francouzský jazyk a literaturu na pařížské Sorboně a ekonomické vědy v Dijonu, kde získal diplom roku 1909. Než narukoval na vojnu, zničil všechny své literární práce. První světovou válku prožil na ruské frontě. Po roce 1918 pracoval jako úředník na ministerstvu pro zásobování lidu, od roku 1922 až do konce života byl smluvním překladatelem do francouzštiny ve Státním úřadě statistickém v Praze. Ve 20. letech byl členem skupiny Devětsil. Jeho bratr Josef Hořejší byl ředitelem menšinových škol, překladatelem a autorem biografických článků o svém bratrovi Jindřichovi. Bratr Alexandr Hořejší byl také básník a překladatel, známý pod pseudonymem Jan Alda. Dcera Jiřina Hořejší je historička umění, bývalá vědecká pracovnice Ústavu dějin umění ČSAV a redaktorka časopisu Umění. Jeho dílo nemá dynamičnost jiných básníků této doby, začal proletářskou poezií a jako jediný z tehdejších básníků u ní zůstal. Během své tvorby neprošel téměř žádným vývojem. Své první články z let 1906-1910 podepisoval pseudonymem - dívčím jménem své matky Barbo...

Jaroslav Werstadt

Jaroslav Werstadt byl český historik, novinář a publicista. Jaroslav Werstadt se narodil v Plzni a po maturitě na místní reálce studoval na pražské technice a posléze také historii na Univerzitě Karlově. Brzy osiřel a už od roku 1908 se živil novinářskou činností, když pracoval jako redaktor Časopisu pokrokového studentstva. Během svého studia historie byl žákem Josefa Pekaře a Josefa Šusty a jako dizertaci předložil v roce 1920 práci Politické dějepisectví a jeho čeští představitelé. Jako student se účastnil politického boje a byl odpůrcem Rakouska-Uherska. Jako odbojář se během první světové války podílel na činnosti české Maffie. Po vzniku ČSR patřil k historikům blízkým T. G. Masarykovi a zasadil se o založení Archivu národního osvobození a jeho sloučení s legionářským archivem v Památník národního osvobození ; byl vedoucím jeho politického archivu. Ve své badatelské činnosti se věnoval zejména problematice odboje. Za zmínku stojí také jeho publicistická činnost. Redigoval Časopis pokrokového studentstva , Nové Čechy a Český časopis historický. Byl také přispěvatelem deníků České slovo, Lidové noviny, Národní listy, Národní osvobození, Prager Presse, Pokrokové revue, Svobodné noviny, Svobodné slovo a Svobodný zítřek. Podílel se také na založení časopisu Naše revoluce , jako orgán studia o dějinách odboje za první světové války. I v pomnichovském období byl rozhodným obhájcem étosu první republiky. Publikoval už ale pod pseudonymy Ladislav Vrbický, Vojtěch Landa apod. a polemizoval s druhorepublikovou revanší vůči politickému odkazu T. G. Masaryka, Edvarda Beneše či Kamila Krofty. Po obsazení českých zemí německými vojsky se podílel na odbojové činnosti a v letech 1939–1945 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald jako vězeň s číslem 1741. Po roce 1948 působil už pouze v Historickém klubu, k jeho...

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš je český spisovatel a autor divadelních her a komiksů. Vyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově, po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci . Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě. Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a od roku 1998 s přestávkami jako novinář v deníku Právo. Od roku 2006 je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty . S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa pravidelný literárně-hudební kabaret EKG.v Od roku 2014 vystupuje Jaroslav Rudiš v hudebním projektu Kafkaband, který zhudebňuje texty Franze Kafky. Na projektu podílí další hudebníci, jako například Jaromír Švejdík, Tomáš Neuwerth, Zdeněk Jurčík a další. Prvotina Nebe pod Berlínem získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do sedmi jazyků, vznikla podle něho divadelní i rozhlasová adaptace a autor jej načetl také jako audioknihu. Vydal trilogii komiksů Alois Nebel o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech. Alois Nebel byl v roce 2011 zfilmován technikou rotoskopie, byl poprvé uveden na filmovém festivalu v Benátkách. V roce 2012 získal Evropskou filmovou cenu jako nejlepší animovaný film. S germanistou Tomášem Dimterem pro vydání připravil knihu Německá čítanka. Gutenbergova čítanka současné německé prózy . V roce 2015 byl hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. V roce 2018 v Lipsku získal Cenu literárních domů za rozvoj česko-německého dialogu, kterou společně udělují literární domy N...

Jaroslav Andrejs

Jaroslav Andrejs byl první český autor, který komplexně literárně zpracoval příběh atentátu na Heydricha . Úředník, od roku 1936 žurnalista. Plodný spisovatel chlapecké, dokumentární a zpočátku i sentimentální četby, povídkář Hvězdy čs. paní a dívek. Knižně debutoval vzpomínkovou prózou Za našich mladých let . Zprvu psal pod pseudonymem Jan Dreys, pod jehož zčeštěnou podobou Jan Drejs vyšlo ještě první vydání reportáže Za Heydrichem stín. Své mládí trávil cestami po Evropě a severní Africe. Na těchto cestách sbíral náměty pro některá svá pozdější literární díla. Po válce pátral po dokumentech, týkajících se atentátu na Heydricha. Dostal se k unikátním informacím, které se staly podkladem jeho nejčtenější knihy „Za Heydrichem stín“, vydané v Našem vojsku. Jedná se o první literární zpracování tohoto tématu; i když od té doby byla řada informací výzkumem zrevidována, je kniha dodnes působivá. Zpracování rozšířil v knize „Smrt boha smrti“ v roce 1997. Zemřel ve více než čtyřiadevadesáti letech.

Jarmila Urbánková

Jarmila Urbánková, provdaná Galandauerová byla česká překladatelka a lyrická básnířka. Jarmila Urbánková se narodila v Horních Vilémovicích na Třebíčsku v rodině českobratrského faráře Jaroslava Urbánka. Po gymnáziu v Třebíči a v Přerově, kam se v roce 1924 přestěhovala , vystudovala Filozofickou fakultu MU v Brně , studium ukončila roku 1935. Po studiích se začala živit jako překladatelka. V listopadu 1935 odjela na pět měsíců do Londýna, aby se zdokonalila v angličtině. Za necelý rok se provdala za právníka Maxe Galandauera, aktivního komunistu brněnské Levé fronty. Na začátku okupace byl její muž zatčen. Později zemřel v koncentračním táboře. Jejich syn Jan Galandauer je historik. Po skončení války pracovala v Praze na ministerstvu informací. Na jaře 1953 přešla do Státního nakladatelství dětské knihy, kde byla vedoucí redaktorkou. V roce 1955 se stala redaktorkou Literárních novin, odkud za dva roky odešla a nastoupila do Zrcadla kultury v Čs. rozhlasu. Od začátku 60. let se věnovala výhradně literární práci. První básně uveřejňovala v přerovském deníku Obzor pod pseudonymem Jurka Baranákov nebo Marina Kraftová. Přispívala do Listů pro umění a kritiku, Literárních novin, Rudého práva, Tvorby, Večerní Prahy, Literárního měsíčníku aj. Překládala především z angličtiny, francouzštiny, němčiny, bulharštiny a slovenštiny. Zaměřila se na autory, jako jsou A. J. Cronin, G. Hauptmann, J. Keats, P. B. Shelley. Také přebásnila Shakespearovy sonety. Za básnické a překladatelské dílo byla v roce 1976 oceněna titulem zasloužilá umělkyně.

Jane Goodall

Valerie Jane Morris Goodallová je anglická bioložka zabývající se výzkumem primátů – zejména šimpanzů. Již v mládí se zajímala o zvířata. Po ukončení studií krátce pracovala na Oxfordské univerzitě a ve svých 23 letech odcestovala na pozvání svého přítele do Keni. Začala zde pracovat spolu se slavným primatologem Louisem Leakeyem; ten rozvinul její zájem o šimpanze a podpořil ji při jejím rozhodnutí studovat tato zvířata ve volné přírodě v Národním parku Gombe v Tanzanii. Během dlouhé doby udělala mnoho objevů – zjistila například, že šimpanzi používají nástroje, že dokážou projevovat své emoce a že jsou masožravci, ale také např. to, že se mezi sebou vraždí. Šimpanze v Gombe studovala 45 let a získala si tak světovou pověst jako odborník na chování primátů. Jane Goodallová napsala několik knih a v roce 1977 založila The Jane Goodall Institute, jehož cílem je výzkum, vzdělávání a ochrana divoké přírody. Jane Goodallová i ve svém věku stále cestuje po celém světě a s nadšením se dělí o své cenné životní zkušenosti.

Jan Pelc

Jan Pelc je český spisovatel, představitel českého literárního undergroundu. Většinu 80. let 20. století strávil v emigraci. Jeho styl je typický syrovostí, krutostí a explicitou, s níž popisuje zejména dekadentní život a ubíjející svět maloměstské revoltující mládeže a lidí z okraje společnosti za normalizace. Jeho nejznámějším dílem je kontroverzní třídílný román ...a bude hůř, který byl i zfilmován. Jan Pelc vyrůstal v Klášterci nad Ohří. V letech 1972–74 studoval střední školu v Mladé Boleslavi, odkud byl ale vyhozen, načež roku 1977 absolvoval učební obor strojní zámečník v učilišti podniku ZKL Klášterec. Tomuto řemeslu se ostatně učil i Olin, hlavní postava Pelcova stěžejního románu ...a bude hůř. Po dvouleté vojenské službě Pelc pracoval v prunéřovské elektrárně. Roku 1981 Pelc emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Rakousko do Francie, což je trasa, kterou kopíruje putování Olina v poslední, třetí části románu. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille se Pelc usadil v Paříži, kde v letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid a v němž byla otištěna ukázka Dětí ráje, prostředního dílu románu ...a bude hůř. V Paříži Pelc v roce 1983 řídil také knižní edici Světlík. Paralelně s tím vydával Kus řeči, které vyšlo v pěti číslech. V době své emigrace se také podílel na programu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po Sametové revoluci se Pelc vrátil a žil v Praze, ale rád se vracel do Paříže, kde v polovině devadesátých let necelý rok i pracoval na českém velvyslanectví. Později se přestěhoval do Břeclavi, odkud pochází jeho žena. Pelc přispíval do mnichovské Národní politiky, římských Listů, vídeňského Paternosteru nebo do samizdatového časopisu Vokno. Je také autorem rozsáhlého rozhovoru s Mejlou Hlavsou - Bez ohňů je underground. Jeho trojromán ...a bude hůř vznikal tak, že jako první byl napsán druhý díl, následně třetí a poté první. Pelc se snaží ...

Jan Marius Tomeš

Jan Marius Tomeš byl básník, esejista, historik umění, výtvarný teoretik, překladatel. Patřil do meziválečné generace básníků, která vstoupila do literatury na přelomu 30. a 40. let 20. století. Mezi jeho nejbližší přátele patřili i jeho současníci Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Kainar, Kamil Bednář a další. Narodil se v Olomouci, ale dětství prožil ve městě Kunštát, které si zamiloval a kam se celý život vracel. Jeho otec byl notář a Jan Marius část mládí pobýval také v Brně, kde měl možnost vídat básníka Jiřího Mahena a seznámit se s poezií André Bretona; také se s velkým nadšením věnoval aviatice. Přispíval často do novin a časopisů té doby, z nichž některé vycházejí dodnes: Práce, Rovnost, Literární noviny, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Studentský časopis a další. Svoji první básnickou sbírku Klubko Ariadnino, 1942 publikoval za okupace. Po válce vyšly ještě dvě sbírky veršů Za..., 1946 a Ruby, 1947. Jeho abstraktní lyrika však nenašla odezvu u představitelů poválečného politicko-kulturního zaměření našeho státu a nemohla být publikována. V roce 1949 se oženil a po boku své ženy Heleny prožil celý život. Neměli žádné děti. Blízkým přítelem rodiny byl básník František Halas, který je pravidelně navštěvoval v Praze i v při letních pobytech v Kunštátě a byl inspirátorem díla J. M. Tomeše jako básníka i esejisty. Po válce vystudoval autor obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1951 do r. 1958 pracoval jako vedoucí oddělení moderního umění v Národní galerii v Praze. V roce 1952 získal titul PhDr. Od roku 1959 až do vynuceného odchodu na počátku normalizace v roce 1971 přednášel dějiny umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Byl autorem řady literárně a umělecko-historických studií, 13 zasvěcených monografií českých a 4 monografií zahraničních umělců, mnoha doprovodných textů v katalozích různých výstav a také knižních doslovů. Jeho výtvarně-teoretické komentáře k českému a s...

Jan Mareš

Jan Mareš je bývalý československý fotbalista, obránce, reprezentant Československa. V československé lize hrál za VCHZ Pardubice a Slavii Praha. Nastoupil ve 193 ligových utkáních a dal 9 golů. Jako obránce Slávie v letech 1969–1978 odehrál 371 utkání a vstřelil 35 branek. S Jánem Lužou tvořili spolehlivou stoperskou dvojici. Vítěz Českého poháru v sezóně 1973/74. Za československou reprezentaci odehrál v roce 1972 dvě přátelská utkání.

Jan Kostrhun

Jan Kostrhun je český spisovatel, scenárista a politik ČSSD, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Zemědělskou stranu, respektive za LSU, od poloviny 90. let poslanec Poslanecké sněmovny za ČSSD. Je ženatý, má tři děti. Jeho otec Jan Kostrhun byl novinářem a redaktorem Zemědělských novin. Absolvoval jedenáctiletou střední školu v Břeclavi, kde maturoval roku 1959. Roku 1964 vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. V letech 1965–1984 pracoval jako zootechnik. Nejprve na Státním statku Drnholec, po základní vojenské službě v Okresním plemenářském středisku v Hustopečích u Brna, zpočátku na postu plemenářského zootechnika, později odborného poradce a šlechtitele. V období let 1985–1990 pracoval coby scenárista. Ovšem již od roku 1965 byl aktivní jako literát, scenárista a publicista. Je autorem či spoluautorem 25 knih, pěti celovečerních filmů, pěti dokumentárních filmů, dvou televizních inscenací a pěti rozhlasových her. Je nositelem několika cen za literaturu a scénář a členem PEN klubu. Své prvotiny publikoval v Rovnosti a Práci, od roku 1965 pak uveřejňoval své texty v Zemědělských novinách, Rovnosti, Literárních novinách, Československém vojáku, Hostu do domu a Kurýru, později v časopisech Květy, Tvorba, Universitas, Literární měsíčník, Kmen, Mladý svět, Dikobraz, Vlasta, Malovaný kraj, Sedmička pionýrů, Rudé právo a rovněž v listu Smena na Slovensku a v sovětském časopisu Chudožestvennaja literatura. V roce 1970 vydal coby knižní prvotinu povídku Štika ve sborníku O rybářích pro rybáře. Pak se v 70. letech profiloval jako autor románů se soudobou tematikou , nichž se zabýval tematikou socializace venkova a emigrace. Dodatečně po přepracování vydal také prozy Svatba ve vypůjčených šatech a Strakatá kajda. Stylisticky využíval nadsázku, ironii. Od přelomu 70. a 80. l...

Ivo Pejčoch

Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:

Ivan Klicpera

Ivan Klicpera byl syn Václava Klimenta Klicpery z jeho druhého manželství, český spisovatel. Narodil se v Hradci Králové, jako nejmladší syn dramatika Václava Klimenta Klicpery. Ten se po předčasném úmrtí první manželky Anny v roce 1838 oženil s Annou Trnkovou, pozdější matkou Ivana Klicpery. Roku 1846 získal Václav Kliment Klicpera profesorské místo v Praze a rodina se do hlavního města přestěhovala. Z prvního manželství přivedl Václav Kliment Klicpera do nové rodiny pět dětí, o které se Anna Klicperová-Trnková starala. Další děti se narodily v novém manželství, vyššího věku se však dožil pouze Ivan Klicpera. Ten vystudoval Akademické gymnázium a v letech 1865-1869 studoval právnickou fakultu. Od roku 1867 pracoval při studiu jako advokátní koncipient. Doktorské zkoušky z důvodu těžké choroby nevykonal. Posledních dvanáct let svého života trpěl Ivan Klicpera plicní chorobou. Téměř nevycházel z domu a ošetřovala ho jeho matka Anna Klicperová . Byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Nejúspěšnější román Ivana Klicpery Jindra vyšel více než třicetkrát v letech 1876-1947, novodobé upravené vydání pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová ještě v roce 1992; román byl třikrát zfilmován a uváděn v divadelních adaptacích. Jednalo se o předchůdce tzv. dívčích románů. Práce Ivana Klicpery vycházely též časopisecky. V pracích s historickými náměty nedosáhl úrovně současníka Václava Beneše Třebízského. Na námět románu Jindra byly natočeny tři filmy: Román Jindra byl pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová též zdramatizován, od roku 1917 uváděn pražským Švandovým divadlem. Pražské Divadlo komedie uvádělo adapatci jako dvoudílnou s tituly Jindra a Jindra, hraběnka Ostrovínová a v roce 1934 dostal román podobu operety s hudbou Rudolfa Piskáčka. Mimo svou volnou literární činnost byl Ivan Klicpera též propagátorem díla svého otce. S Emilem Semrádem sepsal Klicper...

Igor Bukovský

MUDr. Igor Bukovský, PhD. je slovenský lekár, ktorý sa od roku 1992 venuje otázkam výživy a trendom v oblasti zdraviu prospešnej životosprávy. Absolvoval lekársku fakultu na Jeseniovej fakulte v Martine v rokoch 1984-1990 a lekársku fakultu Univerzity Komenského v Bratislave. Titul PhD. získal v roku 1999 v odbore Normálna a patologická fyziológia za výskum včasných štádii aterosklerózy. Výživou a prevenciou ochorení sa zaoberá vyše 16 rokov. Napísal knihy Miniencyklopédia prírodnej liečby, ktorá bola vydaná v štyroch jazykoch, Vegetariánske dieťa, Hľadá sa zdravý človek, Recepty na fajn časy a Návod na prežitie muža. Je členom Britskej spoločnosti pre výživu, Americkej spoločnosti klinickej výživy a niekoľkých ďalších odborných spoločností. Pôsobí ako lekár v Ambulancii klinickej výživy v Bratislave.

Ian McEwan

Ian McEwan je britský spisovatel, držitel Řádu britského impéria a autor známého románu Betonová zahrada. Pro ni a pro svá raná díla bývá v angličtině a francouzštině přezdíván Ian Macabre , v češtině někdy jako básník perverze. McEwan se narodil v Aldershotu v Anglii, ač velkou část svého života strávil na Dálném východě, v Německu a v severní Africe, kde byl jeho otec vyslán jako armádní důstojník. Mladý Ian vystudoval University of Sussex a University of East Anglia, kde byl absolventem kurzu tvůrčího psaní Malcolma Bradburyho. V roce 1999 s ním jeho první žena, Penny Allen, prohrála soudní spor a McEwanovi bylo uděleno opatrovnictví nad oběma jejich syny. Jeho druhá žena, Annalena McAfee, je redaktorkou britského deníku The Guardian. V březnu 2004, jen několik měsíců poté, co jej britská vláda přizvala na večeři s americkou první dámou, Laurou Bushovou, mu byl odepřen přístup do USA na bezpracovní vízum . Po pár dnech a mnoha ohlasech v britských médiích byl McEwan nakonec do USA přijat. Celní úředníci, jak sám uvedl, mu sdělili: „Stále vás nechceme pustit, přitahujeme takhle ale mnoho nežádoucí publicity.“ Vláda USA McEwanovi později poslala omluvný dopis. Je členem Královské literární společnosti , Královské umělecké společnosti a Americké akademie umění a věd . V roce 1990 mu byla udělena Toepferovou nadací v Hamburku Shakespearova cena. Jeho pravděpodobně největším oceněním je Řád britského impéria, jejž obdržel v roce 2000. V témže roce byl hostem Pražského festivalu spisovatelů. Ian McEwan je ateista. Jeho prvním vydaným dílem byla sbírka „makabrózních povídek“ První láska, poslední pomazání , jež v roce 1976 vyhrála Cenu Somerseta Maughama. Mezi první romány patří ...

Heinrich Harrer

Heinrich Harrer byl členem nacistických oddílů SS rakouský horolezec, cestovatel, geograf, fotograf a spisovatel. Narodil se v korutanském Hüttenbergu v rodině poštovního úředníka. Od roku 1933 do roku 1938 studoval geografii a sport na Univerzitě Karla Franzense ve Štýrském Hradci. Od mládí se věnoval lyžování a horolezectví. Mezi jeho předválečnými výkony vyniká zejména prvovýstup Severní stěny švýcarského Eigeru, který společně se skupinou rakousko-německých horolezců uskutečnil v roce 1938. Od roku 1933 byl členem nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP a oddílů SS. Toto po válce sám označil jako hloupou chybu a ideologický omyl. V létě roku 1939 odjel s německou expedicí do Tibetu. Jel s horolezeckým oddílem do Himálaje, kde cílem byl průzkum pákistánské osmitisícovky Nanga Parbat. Krátce po začátku druhé světové války v roce 1939 byl zajat britskou koloniální správou a internován společně s dalšími asi tisíci válečnými zajatci v indickém Déhrádúnu. Z internačního tábora se mu podařilo utéct, a protože potřeboval rychle zmizet z indického území, uchýlil se do Tibetu. Zde přečkal zbytek druhé světové války a několik poválečných let. Roku 1952 se vrátil do Evropy, odkud podnikal řadu etnografických a horolezeckých expedicí. Tou dobou byl již poměrně známou osobností a v letech 1965–1983 vysílala televize ARD pořad „Reportáže Heinricha Harrera“ . Přátelil se mj. se švédským cestovatelem Svenem Hedinem. Napsal více než 20 knih. Jeho nejznámějšími knihami jsou Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. Sedm let v Tibetu je bestseller popisující, jak společně s Peterem Aufschnaiterem utekli z britského internačního tábora v Indii, následné roky strávené v Tibetu i své přátelství se současným dalajlámou Tändzinem Gjamccho, jemuž dělal učitele angl...

Gisela Fischer

Gilles Ragache

Francouzský filolog, historik, absolvent Institutu politických studií v Paříži. Šéfredaktor časopisu Clefs pour l’Histoire . Od roku 1997 přednáší soudobé dějiny na univerzitě v Rouenu.

František Antonín Novák

František Antonín Novák se narodil dne 20. října 1892 v Chotěbuzi u Těšína, zemřel 17. prosince 1964 v Praze. Z Těšínska se jeho rodiče brzy odstěhovali do Plzně, gymnázium absolvoval v Roudnici nad Labem. Na univerzitě studoval přírodní vědy a chemii, v roce 1918 se stal asistentem na farmaceuticko-botanickém ústavu Karlovy univerzity. V roce 1921 habilitoval ze systematické botaniky a na Vysoké škole obchodní potom habilitoval pro obor užitkových rostlin. Od roku 1934 byl řádným profesorem systematické botaniky na Univerzitě Karlově v Praze, od roku 1945 botanický ústav vedl, ve stejném roce se stal i děkanem přírodovědecké fakulty UK. Popularizaci botaniky se věnoval na stránkách měsíčníku Naší přírodou, později řídil botanickou část Chvilek v přírodě , od roku 1948 řídil měsíčník Československé botanické listy. Pořádal i botanické exkurze v okolí Prahy. Od roku 1919 jezdíval na Slovensko, kde se zabýval především studiem hvozdíků, od roku 1923 se výrazně věnoval floristickému průzkumu Balkánského poloostrova. Z jeho prací jmenujme alespoň: Monografická studie o Dianthus gratianopolitanus Vill. . Monografická studie evropských druhů rodu Dianthus ze skupiny Dianthi fimbriati . Systematická botanika, 2. svazky, in: Rostlinopis . Rostliny, svazek I . Rostliny, svazek II, Horské rostliny . Květena a vegetace hadcových půd . Rostliny, svazek III . Horské rostliny , ty vyšly v roce 1963 i v polštině . Farmaceutická botanika: Systematika a morfologie léčivých rostlin . Vyšší rostliny: tracheophyta . Společně s Jaromírem Klikou, Karlem Šimanem a Bohumilem Kavkou také napsal ve své době velmi úspěšnou knihu Jehličnaté ....

Forrest Carter

Forrest Carter, vlastním jménem Asa Earl Carter byl americký spisovatel a tvůrce proslovů. Proslovy psal pro guvernéra George Wallace, který byl stoupencem segregace nazývaným pro své názory „Jižan“. Carter se vydával za sirotka, který byl svěřen do péče svých prarodičů Čerokíů, a tvrdil, že ze svých zážitků sepsal knihu Škola Malého stromu, která se stala světovým bestsellerem. Asa Carter se narodil v Annistonu ve státě Alabama v roce 1925 jako nejstarší ze čtyř dětí. Ačkoli tvrdil, že je sirotek, vychovali jej ve skutečnosti rodiče Ralph a Hermione Carterovi, kteří oba žili až do Carterovy dospělosti poblíž Oxfordu v Alabamě. Carter sloužil během 2. světové války v americkém námořnictvu na University of Colorado studoval žurnalistiku. Po válce si vzal indiánku Thelmu Walker. Měli čtyři děti a usídlili se v Birminghamu v Alabamě. Carter pracoval v několika rádiích, až nakonec zakotvil na stanici WILD v Birminghamu, kde pracoval v letech 1953–1955. Carterovy vstupy z radia WILD byly sponzorovány American State's Rights Association a show byla nakonec zrušena a Carter vyhozen. Obecní radu přestal vést, poté co odmítl omezit svou antisemitskou rétoriku a zabývat se více otázkou segregace černochů. Carter pak založil skupinu politických odpadlíků pojmenovanou North Alabama Citizen's Council. Ve stejných letech si také založil vlastní čerpací stanici. V březnu 1956 pracoval Carter na národních zprávách jako mluvčí pro segregaci. Byl dokonce citován, že se Národní asociace pro podporu barevných infiltrovala mezi americké náctileté s nemorálními rokenrolovými nahrávkami a volal po vyčištění jukeboxů od černošských interpretů. V polovině padesátých let pak založil paramilitární skupinu odštěpenou od Ku Klux Klanu a začal vydávat měsíčník Jižan, v němž vycházely teorie o nadřazenosti bílé rasy a antikomunistické články. Z této skupiny vzešli útočníci zodpovědní za útok na zpěváka Nata "Kinga" Colea v dubnu 1956 a za další útok na černošské...

Evžen Veselý

Evžen Veselý byl český fotbalový útočník a československý amatérský reprezentant. V roce 1927 se čtyřmi góly podílel na vítězství Sparty Praha v prvním ročníku Středoevropského poháru a o rok později se stal v dresu SK Prostějov amatérským mistrem Československa. Ve Slavii i ve Spartě byl nejčastěji náhradníkem a v obou klubech nastupoval převážně za rezervu. Ve Spartě se v roce 1927 prosadil do prvoligového mužstva, odehrál i jedno derby se Slavií a upozornil na sebe především v úvodu prvního ročníku Středoevropského poháru . V roce 1928 se stal s mužstvem SK Prostějov amatérským mistrem Československa. Ve druholigové sezoně 1932/33 nastřílel 22 branky, byl nejlepším střelcem SK Židenice a výrazně přispěl k premiérovému postupu tohoto klubu do I. ligy. V dresu SK Židenice zaznamenal v ročníku 1933/34 svůj poslední prvoligový gól i poslední prvoligový start . Jednou nastoupil za amatérské reprezentační mužstvo Československa v zápase s polským reprezentačním A-mužstvem. Toto utkání se hrálo v neděli 28. října 1928 v Praze na Letné v rámci Slovanských her u příležitosti 10. výročí vzniku Československa a přihlíželo mu 15 000 diváků. Ve 25. minutě se srazil s polským brankářem Szumiecem a oba byli nuceni opustit hřiště. Se Spartou Praha startoval v prvním ročníku Středoevropského poháru  a čtyřmi góly ve čtyřech startech se podílel na jejím prvním vítězství v této soutěži . Vstřelil první dvě branky Sparty v evropských pohárech a ve vídeňské odvetě dal dvě důležité branky, jimiž snižoval na průběžných 2:5 a konečných 3:5 z pohledu Sparty. Objevil se také v obou utkáních s Hungárií Budapešť. Do finále Amatérského mistrovství Československé republiky se probojovala mužstva SK Prostějov a SK Kr...

Eva Hartmanová

Pedagožka, autorka studijních materiálů ke zkouškám z českého jazyka a literatury.

Eva Bernardinová

Prozaička a básnířka Eva Bernardinová, rozená Raimová, se narodila 4. listopadu 1931 v Praze, kde vystudovala filozofickou fakultu a v roce 1956 získala doktorát filozofie. Po krátkém působení v literární redakci Českého rozhlasu v Praze následovala manžela na stavbu Orlické přehrady do Solenic. Toto prostředí se jí stalo trvalým inspiračním zdrojem pro literární tvorbu. V roce 1982 se vrátila do Prahy a pracovala jako redaktorka v časopise Tvorba a literární příloze Kmen, poté v Památníku národního písemnictví. Spolupracovala se školami pro nevidomé a počátkem 90. let 20. století se zasloužila o zrod projektu Book handicap.

Ernest Denis

Ernest Denis, počeštěně též Arnošt Denis , byl francouzský historik, politik, slavista a především bohemista, profesor na univerzitách v Bordeaux a na pařížské Sorboně. Je autorem mnoha děl o politických a kulturních dějinách Čechů, ale i dalších slovanských národů. Čechy považoval za kulturně i politicky nejvyspělejší, proto jim přisuzoval i vůdčí roli v boji slovanských národů střední a jižní Evropy za samostatnost. Byl přesvědčen o nezbytnosti získání samostatnosti pro český národ a vytrvalým bojovníkem za jeho práva. Založil a redigoval revue La Nation Tchèque . Svou neúnavnou činností, politickým a společenským vlivem se významně zasloužil o vytvoření Československa. Jakkoli jiné národnosti, je Ernest Denis postavou, kterou je nezbytné zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti českých moderních dějin. I přes svoji náklonnost k českým zemím zůstal Ernest Denis Francouzem hluboce poznamenaným porážkou v prusko-francouzské válce let 1870–1871 a angažovaným antiklerikálním republikánem. Mnohé jeho názory odrážejí vzrušenou atmosféru francouzské společnosti přelomu 19. a 20. století. Příčinu třicetileté války viděl hlavně v jezuitském komplotu. A ten se snažil odhalit a pohanět s o to větší vervou, že právě v době, kdy o českých dějinách intenzivně přemýšlel, se ve Francii rozhořel ostrý konflikt mezi církví a antiklerikály. Denis však jakožto angažovaný badatel do sebe nasál mnoho z bouřlivé atmosféry epochy Fin de siècle. Nikdy neskrýval svoji antipruskou a republikánskou orientaci. Myšlením a metodami však zůstal francouzským historikem své doby a vyhraněného politického smýšlení. V českých dějinách hledal souzvuky s historií své vlasti, což ho činí jedinečným. Ernest Denis se narodil v Nîmes , ve staré protestantské rodině. V roce 1870, během svých studií historie v Paříži se účastnil aktivně obrany obleženého města během prusko-francouzské války, která byla ukončena drtivou porážkou Fran...

Elizabeth Barrett Browning

Elizabeth Barrettová-Browningová, anglicky Elizabeth Barrett Browning byla anglická básnířka viktoriánského období. Narodila se v rodině majitele plantáží na Jamajce. Prožila šťastné dětství na anglickém venkově a získala výborné vzdělání. Ovládala francouzštinu, italštinu, němčinu, latinu a starořečtinu, částečně hebrejštinu a arménštinu. Publikovat začala ve dvacátých letech básně a překlady. Následkem pádu z koně v dětství měla zraněnou páteř. Toto zranění ji trápilo celý život. Přes naléhání lékařů, aby pobývala v teplém podnebí, jí despotický otec nedovolil odjet do Itálie. V roce 1845 se osobně seznámila s Robertem Browningem. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali přes Paříž do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. V roce 1849 se jim narodil syn „Pen“ , který se v dospělosti stal malířem. Životní příběh Elizabeth Barrettové-Browningové a její vztah s Robertem Browningem byl námětem několika literárních děl a muzikálu. Elizabeth Barrettová-Browningová navázala ve svém díle na romantické předchůdce. Již prvními sbírkami si získala respekt a za svého života byla některými soudobými kritiky považována za největší anglickou básnířku. Ve svých básních se zabývá sociálními otázkami , zastává se práv žen , vyjadřuje sympatie k revolučnímu osvobozovacímu a sjednocovacímu hnutí v Itálii v letech 1848 – 1849 v době První války za nezávislost . Nejznámějším a též často nejvýše ceněným dílem je sbírka 44 sonetů s názvem Portugalské sonety , které ukazují (spo...

Eda Kriseová

Eda Kriseová je česká novinářka a spisovatelka. Je členkou PEN klubu, Obce spisovatelů, Kafkovy společnosti a správní rady Nadace Central and Eastern European Book Project v Amsterodamu. Po maturitě v roce 1957 vystudovala Institut novinářství a osvěty na Univerzitě Karlově, kterou absolvovala v roce 1963. Poté se stala novinářkou v časopise Mladý svět, kde působila až do roku 1968. V roce 1969 byla reportérkou v časopise Listy. Po zákazu Listů nemohla publikovat ani pracovat v publicistice, proto se koncem roku 1969 stala asistentkou v Ústavu pro teorii a dějiny sdělovacích prostředků při UK. V letech 1974 až 1976 pracovala v universitním archivu, poté byla nucena také toto místo opustit a pracovala zcela mimo obor. V listopadu 1989 byla členkou Koordinačního centra Občanského fóra a mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do rezignace V. Havla v červenci 1992 byla poradkyní prezidenta, od roku 1991 působila také jako ředitelka sekce Stížnosti a milosti prezidentské kanceláře. Od července 1992 se věnuje jen literární činnosti. Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a absolvovala autorská čtení v řadě zemí. Začínala jako reportérka, její reportáže byly velmi často z exotických zemí. S vlastní literární tvorbou začala až po roce 1972, kdy ji bylo znemožněno pracovat v oboru žurnalistiky.

Dorothy Laudan

Spisovatelka.

Dobruše Fajkusová

Středoškolská učitelka češtiny, angličtiny a výtvarné výchovy.

Chris Carter

Chris Carter je původem Ital, narozený v Brazílii. Vystudoval psychologii a chování zločinců na Michiganské univerzitě. Jako člen týmu soudní psychologie michiganského státního zastupitelství vyslýchal a studoval mnoho zločinců včetně sériových a mnohonásobných vrahů, odsouzených k doživotním trestům. Začátkem 90. let se Carter přestěhoval do Los Angeles, kde strávil deset let jako kytarista v různých glamrockových skupinách. Pak opustil hudební branži a stal se spisovatelem na plný úvazek. Nyní žije v Londýně. Dvojitý kříž je jeho první román. Navštivte jeho internetové stránky www.chriscarterbooks.com.

C. D Payne

Humoristický spisovatel C. Douglas Payne se narodil v roce 1949 v Akronu , průmyslovém městě plném továren a vlezlé zimy. Přesto vyrostl v teplém ovzduší, obklopen láskou rodičů a tří sester. Po studiu na Akronské střední škole se zapsal na Harvard College, kde jeho hlavním oborem byla evropská historie. Absoloval ji v roce 1971 a odebral se studovat život, což činil mimo jiné jako sázeč, redaktor, fotograf, reklamní agent, grafik, výrobce nábytku a hraček, projektant a stavitel přinejmenším jednoho domu, svého vlastniho. Momentálně sní o profesi ambulantního hráče na akordeon, o němž věří, že bude nástrojem jednadvacátého století. Psaní pro něj nikdy nebyl problém , horší bylo přimět někoho, aby mu za ně platil. Po skvělém úspěchu prvotiny románu Mládí v hajzlu, je tento problém dokonale vyřešen. V současné době žije C. D. Payne se svou manželkou ve městě Sonoma County, severně od San Franciska.

Brno State Philharmonic Orchestra

Brno State Philharmonic Orchestra , v češtině známý jako Filharmonie Brno, je významný český orchestr se sídlem v Brně, druhém největším městě země. Orchestr byl založen v roce 1956 a stal se jedním z předních symfonických těles v České republice. Má za sebou bohatou historii provádění českého i světového repertoáru, včetně děl velikánů klasické hudby, jako jsou Beethoven, Dvořák a Mahler, ale i současných skladatelů.

Břetislav Ditrych

Břetislav Ditrych je český spisovatel, básník, autor literatury faktu a publicista. Narodil se v Polabí. Zde, v městečku Cerhenice, strávil i dětství a mládí a vrací se sem ve svém literárním díle, například v povídkovém souboru Stínové postavy . Ve čtrnácti letech odešel na střední průmyslovou školu do Prahy, která se mu stala novým domovem. Studoval na Vysoké škole ekonomické a větší část života pracoval v projektovém ústavu. V této době zároveň působil jako externí spolupracovník zejména Mladé fronty a Mladého světa, kam přispíval rozhovory a reportážemi, ale rovněž Československé televize, pro kterou psal scénáře dokumentárních filmů. V 90. letech se stal konzultantem pro francouzské společnosti investující v České republice. Francie, její kultura a jazyk jsou Ditrychovou celoživotní láskou. Po odchodu do penze se věnuje usilovněji autorské činnosti především na poli literatury faktu a prózy, ale vydává i první básnické sbírky. Kromě toho pravidelně přispívá do časopisů jako Host, Reflex, Xantypa nebo revue Přísně tajné. Na jaře 2015 se zúčastnil literárního pobytu v Krakově, který podpořil Mezinárodní visegrádský fond. Soubor sedmi básní, které vznikly během tohoto pobytu, byl přeložen do polštiny. Nejrozsáhlejší část jeho díla sestává z literatury faktu. Dominantním tématem jsou počátky letectví. Poprvé se jim věnuje v Báječných mužích na létajících strojích , jež následují Báječné ženy na létajících strojích , životopis patrně nejslavnějšího českého letce První a sám: Neobyčejný život a zbytečná smrt aviatika Jana Kašpara a příběhy snílků a dobrodruhů z dob ještě ranějších v knize Jak létají sny . Do oblak bere čtenáře i v Světě pod barevnými křídly , kde zaznamenává dobrodružné cesty pilota ultralehkých letounů Jiřího Zítky, v knize Sláva balonům! pojednávající o počátcích balonového létání v Čechách, a naposledy v Proti Rudému baronovi o Manfredu von Richthofenovi i těch, se k...

Boney M.

Boney M. je euro-karibská vokální skupina, kterou založil německý hudební producent Frank Farian. Skupina, která původně působila v západním Německu, dosáhla velké popularity v éře diska na konci 70. let. Boney M. 's sound je charakteristický směsí reggae, disca, funku, gospelu, soulu a popu, což poskytlo charakteristický taneční rytmus a optimistickou atmosféru, která měla ohlas u publika po celém světě. Klasickou sestavu skupiny tvořili čtyři západoindičtí umělci působící v Londýně: Liz Mitchell a Marcia Barrett , Maizie Williams a Bobby Farrell . Nejvíce je proslavily hity jako "Daddy Cool", "Ma Baker", "Rasputin", "Rivers of Babylon" a "Sunny". V průběhu let se na stránkách Boney M. prodalo více než 150 milionů desek po celém světě, což z nich činí jednu z nejúspěšnějších skupin v historii hudebního průmyslu. Jejich pódiová vystoupení byla velmi teatrální a poutavá, což přispělo k jejich pověsti vynikajících bavičů. Navzdory změnám v sestavě a obdobím nečinnosti zůstala hudba Boney M. 'vlivná a je nadále oslavována prostřednictvím kompilací, remixů a samplovaných skladeb různých umělců napříč žánry.

Bohuslav Březovský

Bohuslav Březovský byl český prozaik a dramatik. Psal zejména psychologické romány a také se věnoval tvorbě pro mládež. V Poličce absolvoval reálné gymnázium a pak pokračoval ve studiích v Praze, na Karlově univerzitě. Zvolil si obory právo a pak i filozofii. V letech 1936 až 1938 byl redaktorem Národního osvobození a pak v letech 1939 – 1941 pracoval v nakladatelství Melantrich a Orbis. V roce 1944 byl zatčen a zbytek války strávil v koncentračním táboře Kalek u Chomutova pro manžele židovek a tzv. židovské míšence . Po návratu pracoval opět v Národním osvobození. V období 1948 – 1951 byl zaměstnán v Československém státním filmu. Dalším zaměstnavatelem mu bylo v letech 1951 – 1955 nakladatelství Československý spisovatel, byl zde redaktorem stejně, jako v dalším zaměstnání v časopisu Květen, kde pracoval v letech 1955 – 1957. Potom byl spisovatelem z povolání. V období normalizace po roce 1970 měl potíže s vydáváním knih. Byl zetěm spisovatele Karla Nového. Březovský napsal sedm románů a řadu povídek a pohádek. Jeho románová tvorba navazuje na tradici psychologické prózy. analyzuje postavení a komplikované dozrávání člověka ve světě sociálních a etických převratů. V Poličce je po něm od roku 2017 pojmenovaná ulice v nové zástavbě vznikající směrem na město Bystré.

Berliner Philharmoniker

Berliner Philharmoniker , známý také jako Berlínská filharmonie, je jedním z nejprestižnějších světových orchestrů, jehož historie sahá až do roku 1882, kdy byl založen. V průběhu let se v jeho čele vystřídala řada významných dirigentů, mezi nimiž byli Hans von Bülow, Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan, Claudio Abbado a sir Simon Rattle. Od roku 2019 je šéfdirigentem orchestru Kirill Petrenko. Orchestr Berliner Philharmoniker je proslulý svými virtuózními výkony a osobitým zvukem, které byly zachyceny na mnoha nahrávkách v širokém spektru repertoáru.

August Sedláček

August Sedláček byl český historik, genealog, sfragistik a heraldik. Narodil se 28. srpna 1843 v Mladé Vožici, v rodině justiciára Františka Sedláčka a jeho manželky Františky, rozené Šemberové . Zde také začal chodit do školy. Dne 16. června 1850 se přestěhoval s rodiči do Počátek , kam byl jeho otec přeložen jako soudce nově zřízeného okresního soudu. Poslední roky tehdejší hlavní školy absolvoval v Jindřichově Hradci. Poté začal studovat na gymnáziu v Jihlavě, odkud přestoupil na gymnázium v Písku, kde v roce 1863 maturoval. V letech 1863–1867 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Celá rodina byla v Praze policejně hlášena od roku 1872. Mimo jiné navštěvoval přednášky historiků Václava Vladivoje Tomka, Antonína Gindelyho, Konstantina Höflera, archeologa Jana Erazima Vocela a klasického filologa Jana Kvíčaly. Podobně jako Zikmunda Wintera i jeho nejvíce inspiroval archivář Josef Emler. V letech 1867–1869 působil v Litomyšli jako středoškolský profesor dějepisu, zpočátku též latiny, češtiny a němčiny, poté v letech 1869–1875 v Rychnově nad Kněžnou a v letech 1875–1899 v Táboře, kde mimo jiné učil Emanuela Chalupného. V Ličně nedaleko Rychnova nad Kněžnou se v roce 1871 oženil s Ernestinou Hlavatou. Když v 52 letech v roce 1899 zemřela, odešel do penze a přestěhoval se do Písku, kde pracoval jako městský archivář. Dne 26. dubna 1922 se v Písku oženil podruhé, s učitelkou Terezou Barcalovou , která byla téměř o 40 let mladší. Již od mládí tíhl k historické topografii a ke kastelologii. Přípravou patnáctidílného díla Hrady, zámky a tvrze království Českého strávil přes dvacet let. Z nakladatelských důvodů vycházelo po celý jeho život a vydání bylo dovršeno teprve posmrtně. Při práci v archivech shromáždil množství materiálu, jen gene...

Arnošt Vaněček

Arnošt Vaněček byl úředník, překladatel, spisovatel, prezident českého PEN klubu. Narodil se v Nových Benátkách, které jsou dnes součástí Benátek nad Jizerou. Jako otec byl v matrice zapsán umělecký zahradník Jan Vaněček , zahradník v tehdejším Německém Brodu, jako matka jeho manželka Marie rozená Vanclová . Podle vyjádření Arnošta Vaněčka však jeho matka manžela brzy po svatbě opustila a vrátila se do rodných Nových Benátek. Tam se seznámila se skutečným otcem, notářem Arnoštem Čeřovským. Ten ale roku 1904 zemřel a ke změně matričního záznamu nedošlo. Po „matričním“ otci měl Arnošt Vaněček příjmení, po skutečném křestní jméno. Obchodní akademii začal studovat v roce 1914 v Hradci Králové, maturoval po válce roku 1918 v Praze a nastoupil jako úředník na revizní odbor ministerstva národní obrany. Další zaměstnání měl v bankách a při něm studoval politickou ekonomii, estetiku a literaturu na pražské Karlově univerzitě. Roku 1921 se stal členem Komunistické strany Československa a po roce 1930 se angažoval v Umělecké besedě. V letech 1929–1937 založil a řídil v Praze nakladatelství bibliofilií, v němž vydával bibliofilskou edici Mys dobré naděje . V roce 1940 byl zatčen gestapem a rok strávil v řadě vězení . Roku 1941 byl propuštěn a vrátil se k práci bankovního úředníka. O rok později se stal redaktorem v Nakladatelství Josef Lukasík a stal se i členem vedení Umělecké besedy. Po skončení druhé světové války pracoval v kulturní komisi Ústřední rady odborů, odtud šel do filmového odboru ministerstva informací a další změnou byl do roku 1957 archiv Svazu československých spisovatelů. Po tomto roce se stal překladatelem z angličtiny a spisovatelem z povolání. V letech 1952...

Anuše Kejřová

Anuše Kejřová se narodila roku 1874 jako Anna Nápravníková v Kralupech nad Vltavou. Byla velmi činorodá a podnikavá, a proto se kromě psaní kuchařek věnovala i dalším činnostem. Na přelomu minulého století se stala majitelkou koncesované školy kuchařské, kterou v roce 1910 založila a kde také sama vyučovala. Kromě toho učila vaření i na dívčí měšťanské škole a dívčím lyceu v Hradci Králové. Dále také pořádala “kočovné” kuchařské a hospodářské kurzy určené mladým dívkám, které měly zájem se kromě vaření naučit i správnému hospodaření v domácnosti. V roce 1905 napsala a poprvé vydala knihu s názvem “Úsporná kuchařka – Zlatá kniha malé domácnosti”, v níž zužitkovala své bohaté zkušenosti.

Alexandr Batěk

Narozen 15. 6. 1874 v Prádle u Nepomuku, zemřel 6. 4. 1944 v Praze, PhDr., chemik, spolutvůrce českého chemického názvosloví anorganických sloučenin, popularizátor chemie; zabýval se chemií lanthanoidů, duchovním rozměrem chemického bádání; středoškolský učitel v Plzni a v Praze, esperantista, pacifista, místopředseda pražské Chelčického mírové společnosti, redaktor časopisů Zájmy všelidské a Správný život. vydavatel sci-fi časopisu Zpravodaj z Kéžbybyl , spisovatel sci-fi, propagátor vzniku moderního "vědeckého" náboženství, organizovaného ve Volném sdružení klasů.

Aleš Cibulka

Aleš Cibulka je český televizní a rozhlasový moderátor a publicista. Začínal v roce 1992 jako rozhlasový moderátor v karlovarském soukromém rádiu Diana. Dva roky působil v Televizi Nova, kde moderoval pořad Snídaně s Novou. Od roku 1998, kdy ukončil svá studia na Vyšší odborné škole herecké, se stal spolupracovníkem a posléze i zaměstnancem České televize, kde moderoval pořad Dobré ráno s ČT. Rovněž s kolegyní Magdou Reifovou moderoval pro Českou televizi zeměpisnou soutěž pro děti Baťoh a společně s Ivanou Andrlovou a Zbyškem Pantůčkem účinkuje také v pořadu věnovaném českému jazyku O češtině. Jeho hlas je známý z pořadů Dobré jitro s Českým rozhlasem, Host do domu a Tobogan. Poté, co Yvonne Přenosilová jako jeho host pořadu Host do domu počátkem května 2006 řekla, že „pan Paroubek, jak říkám, si trošku hraje na Mussoliniho…“, byl z pořadu odvolán a mohl nadále moderovat již jen zábavný pořad Tobogan. 17. ledna 2015 uvedl 1000. díl, pro Aleše Cibulku to byl díl s pořadovým číslem 396. a 11 let s pořadem. 28. února 2015 Aleš Cibulka odvysílal svůj 400. díl. Od roku 2019 dostal postupně v rámci nové koncepce stanice Dvojka více prostoru . Vysílá dnes pořady Nedělní kolotoč , Dva na dvojce, Blízká setkání, Na červeném koberci, O češtině a další. Dvakrát společně s Jiřinou Jiráskovou moderoval slavností vyhlašování cen TýTý. Každý rok moderuje dětskou soutěž Zlatý oříšek. Kromě této činnosti působí i jako umělecký publicista, napsal celkem 3 knihy, z toho dvě životopisné knihy o české herečce Nataše Gollové a jednu knihu o Zdence Sulanové. Po dlouhé známosti uzavřel v roce 2007 registrované partnerství s Michalem Jagelkou. V České televizi moderoval také např. pořad Kolo plné hvězd, kam zval známe osobnosti, které si na "kole plném hvězd" vytáčely zábavné scénky z různých pořadů. Od roku 2012 moderoval na TV Barrandov každodenní soutěž Česká tajenka, kterou po něm převzal ...

Alan Marshall

Alan Marshall byl australský spisovatel, publicista, cestovatel a folklorista. V roce 1908 onemocněl dětskou obrnou a od té doby byl nucen používat berle. Od roku 1922 do roku 1933 pracoval jako úředník, v této době se začal zajímat o psaní. Měl svůj vztah i k Československu, neboť si od roku 1965 dopisoval s Boženou Foltýnovou, která mu napsala, protože ji zaujala jeho kniha. Roku 1972 dokonce přijel do Prahy, kde se s ní osobně setkal. Během svého života obdržel celou řadu ocenění např. Řád Británie, Řád za přátelství mezi národy a v Austrálii získal mj. Řád za služby literatuře Austrálie, Čestný doktorát právních věd. Biografii nazvanou I can jump oceans: the world of Alan Marshall o něm napsal Harry Marks.

Władysław Stanisław Reymont

Władysław Stanisław Reymont byl polský prozaik, člen hnutí Mladé Polsko, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1924. Władysław Stanisław Reymont, vlastním jménem Władysław Stanisław Rejment, se narodil roku 1867 . Pocházel ze skrovných poměrů, byl jedním ze sedmi dětí venkovského varhaníka. Pokoušel se studovat na gymnáziu v Čenstochové, v letech 1880-1884 se vyučil krejčím ve Varšavě, odkud byl nakonec policejně vykázán. Po krátkém pobytu u otce odešel z domova a živil se jako železničář, dělník a herec kočovné společnosti, byl i novicem v klášteře. Ze své rodné oblasti, spravované tehdy carským Ruskem, odešel roku 1893 opět do Varšavy a v neustálém boji o udržení holé existence se pokoušel o literární zpracování svých bohatých, často velice neutěšených životních zkušeností. Podmínky, ve kterých psal svá první díla, byly strašné. Jak sám píše: „Noci jsem trávil v místnosti tak chladné, že jsem psal zabalený do kožešiny s kalamářem pod lampou, aby inkoust nezamrzl“. Ve Varšavě psal například v kostele, protože tam bylo teplo. Jeho těžkou hmotnou situaci postupně zlepšily výtěžky z literární a reportérské činnosti, takže roku 1894 mohl navštívit Londýn. Brzy se v literatuře prosadil svou houževnatou prací, silou barvitého vidění a svým pozorovacím talentem a stal se společně se Stefanem Żeromskim a Gabrielou Zapolskou nejvýznamnějším představitelem uměleckého hnutí Mladé Polsko . Roku 1899 byl zraněn při železničním neštěstí, obdržel odškodnění a stálá renta, vyplácená železniční společností, mu umožnila léčení v Itálii a cestu do Francie. Po první světové válce se usadil na vlastním statečku v obci Kołaczkowo u Wrześni . Roku 1920 navštívil polské kolonie v USA. Jako znalec selského a venkovského prostředí zachytil v řadě s...

William King

William King je britský spisovatel působící v žánru science-fiction a fantasy. Jeho povídky se objevily v sbornících The Year's Best SF, Zenith a časopisech White Dwarf a Interzone. Jde o autora cyklu o Gotrekovi a Felixovi ze světa Warhammeru a autorem série Hvězdný vlk ze světa Warhammer 40 000. Intenzivně cestuje po Evropě a Asii. Aktuálně žije s manželkou Radkou v Praze. Z cyklu o Gotrekovi a Felixovi ze světa Warhammeru zatím vyšlo česky 9 knih , ze světa Warhammer 40 000 4 knihy. V Ikarii mu vyšla povídka Visiting the Dead, v Pevnosti Strážce úsvitu. Pohybuje se kolem her na hrdiny a většina jeho románů se odehrává ve světě různých herních systémů. Výjimkou je Terraršká tetralogie a 3 samostatné romány . V současnosti pracuje na trilogii Tirion & Teclis, ve které se vrací do světa Warhammeru, nikoliv však k příběhům Felixe a Gotreka, ale konfliktu mezi elfy. Warhammer: Gotrek & Felix V psaní příběhů o Gotrekovi a Felixovi pokračuje Nathan Long. Warhammer: Tirion & Teclis Warhammer 40 000: Hvězdný vlk V sérii pokračuje Lee Lightner 'Warhammer 40 000: The Macharian Crusade' Warhammer 40 000: Samostatné romány Terraršská tetralogie Kormak strážce Samostatné romány

Walter Lübeck

Walter Lübeck prozkoumal důkladně některé z kořenů léčivého systému Reiki v teorii i v praxi, a to kromě Japonska i na mystickém ostrově Bali, v Hongkongu – na prahu Číny, na rozsáhlých cestách po jižní Indii. Umožnily mu to více než desetileté zkušenosti s různými formami vnitřního bojového umění, s asijskou filosofií a spiritualitou, stejně jako i rozličné asijské metody Čchi-Kungu a Nei-Kungu. od r.1987 začal pracovat s Reiki a od roku 1989 je Mistrem Reiki. Walter Lübeck - *narození 17.února 1960 žije a pracuje v zemi Weser Hill, mýtická krajina s mnoha starověkými solovými poli ho inspirovala osobně i profesionálně. Od mládí se začal zajímat o mystiku, parapsychologii a alternativní léčení. Různé vzdělávací programy, například v tradiční Usui systému Reiki, Neurolinguistischem programování , Silva metoda kontroly mysli, Tai Chi, vnitřní styl kung-fu a asijské formy meditace jsou základem jeho činnosti. Na školení zdravotnických odborníků si prohloubil své znalosti a zkušenosti v naturopatické medicíně. Pracuje v jeho centru Rainbow v Hameln a ve světě vedoucí seminářů, duchovní léčitel a duchovní učitel: Usui systému Reiki, Ching, Vyvinul Rainbow Reiki, Lemurskou Tantru, energie a práci s Oracle starověkého čínského I-ťingu, duchovní NLP, multikulturní šamanismu , křišťálové léčení a etnickou hudbu. Podle motta: "Jednota v rozmanitosti", on používá metody a přístupy z různých duchovních tradic z jednotného konceptu, s cílem zajistit vysokou účinnost ve svých vzdělávacích programech, seminářích, konzultacích, v 24 knihách . Ve vzdělávacích videích s názvem "Rainbow Reiki" a různých článcích v odborných časopisech byly zdokumentovány mnohé z výsledků jeho výzkumu. Na podzim roku '96 vydal své první hudební produkci "Duha trance" v tisku Wind Horse. Weitere sind in Arbeit. Více v pracích. Walter Lübeck je založena na třech zásadách: *podpoře osobní odpovědnosti *rozvíjení sc...

Vladimír Preclík

Vladimír Preclík byl český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog, předseda uměleckého spolku Mánes. Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni je otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je i v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta čtvrtého římského papeže sv. Klimenta. Narodil se v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. Josefa Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. Vystavoval od roku 1958 a uspořádal více než 80 samostatných výstav doma i v cizině. Získal řadu ocenění a uznání. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní jury mezi největších 50 sochařů světa. V témž roce byl jeho více než čtyřmetrový dřevěný Strom života vystaven mezi uměleckými díly na světové výstavě EXPO´67 v Montrealu, kde se vedle sebe octla jména Preclík a Picasso. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí . Jeho první manželkou byla akademická sochařka a malířka Zdena Fibichová, jejímž dědečkem byl hudební skladatel Zdeněk Fibich. Na svých dalších plastikách pracoval zejména ve svém novém atelieru v Braníku v Praze 4, kde rovněž převážně bydlel až do předčasného úmrtí Zdeny Fibichové. V 60. letech 20. století byl spoluzakladatelem a organizátorem proslulých Mezinárodních sochařských sympozií v Hořicích, obnovených po vnucené normalizační přestávce počátkem 90. let, která přivedla do Čech evropské i světové sochaře. Jako jeden z prvních podepsal v roce 1989 petici kulturních a dal...

Vladimír Drnák

Jan Václav Rosůlek, pseudonym Vladimír Drnák byl český poštovní úředník, básník, prozaik a dramatik, autor románů z období první světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí, próz z různých žánrů populární literatury a knih pro děti. Pocházel z úřednické rodiny. Pardubickou reálku nedostudoval a roku 1911 se stal poštovním úředníkem. V letech 1914–1918 bojoval na italské frontě. Po návratu pracoval opět jako poštovní úředník na různých slovenských poštovních úřadech a také v Pardubicích. Roku 1931 se přestěhoval do Prahy jako úředník Poštovní hospodářské ústředny a v této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu roku 1947. Dne 29. března 1920 se v Pardubicích oženil s učitelkou jazyků Markétou Netušilovou . Jejich dcera Helena byla herečka a dokumentátorka v Divadelním ústavu. Do literatury vstoupil několika básnickými sbírkami patetických veršů a divadelní hrou pro děti. Brzy se však jeho doménou stala próza, těžící z válečných zážitků první světové války. Jeho povídky a romány s touto tematikou podávají drastický obraz utrpení šikanovaných vojáků na italské frontě. Později začal s rutinní obratností produkovat celou řadu dobrodružných, detektivních a konvenčních společenských příběhů i dívčích románů. Pod pseudonymem Vladimír Drnák pak publikoval své závažnější, především životopisné romány. Po roce 1945 psal především práce pro mládež.

Vladimír Doležal

Narozen 24.8.1952 v Chlumu u Třeboně. Majitel českobudějovického nakladatelství Dona, redaktor, fotograf, fotograficky se podílí na tvorbě kuchařských a kynologických knih.

Vilém Kraus

Narozen 30. 5. 1924 v Praze, zemřel 7. 6. 2013. Prof., Ing., CSc., začínal ve vinařství Mělník, poté vystudoval zemědělskou univerzitu a později studoval na univerzitě v Brně. Odborník v oblasti vinařství a vinohradnictví, autor prací z oboru. Otec stejnojmenného vinařského odborníka.