Výpis všech autorů

Katerina Janouch

Katerina Janouch, rozená Kateřina Janouchová je švédsky publikující spisovatelka a novinářka česko-ruského původu, autorka literatury se sexuologickou tematikou. V lednu 2008 byla hostem pořadu "Uvolněte se, prosím" moderátora Jana Krause. Dcera disidenta Františka Janoucha, jaderného fyzika a pozdějšího zakladatele Nadace Charty 77, a jeho ženy, bioložky Ady Kolmanové. Žije od svých deseti let ve Stockholmu, kde se její otec usadil po vypovězení z Československa v roce 1974. Jako redaktorka, nebo samostatná novinářka pracovala a pracuje pro Mitt Livs Novell, Vecko-Revyn, švédské vydání Elle a další. Populární je její stálá rubrika o otázkách sexu v Expressen. Její knihy, psané a vydané ve švédštině, vyšly i v jiných jazycích. Překládá také z češtiny. Je podruhé rozvedená. S manželem Robertem Bohmanem, scénografem, vychovávají pět dětí . Problémy s jeho závislostí na alkoholu a kokainu, a jak z ní společně hledali cestu ven, publicisticky zpracovala mj. ve dvou ze svých knih. Od roku 2008 je členkou poradního výboru organizace Sector3, zabývající se úlohou neziskových organizací a jejich přínosem pro společnost.

Karina Havlů

Karina Havlů . byla česká překladatelka a spisovatelka. Její otec byl textař a libretista, překladatel z angličtiny a právník Ivo T. Havlů. Část rodiny pocházela z Tábora. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a mimořádné studium filmové a televizní produkce na Famu. Řadu let žila v Římě. Vdaná za Igora Holuba. Věnovala se překladatelské činnosti z anglického a italského jazyka. Jednalo se o literaturu pro dospělé, ale i děti. Dále také o překlady divadelních her amerických a italských dramatiků. Rovněž se zaměřila na životopisy slavných osobností, např. Sophii Lorenovou, Benita Musssoliniho, Toma Hankse. Spolupracovala s časopisy a deníky např. Naše rodina, Zahrádkář, Tina, Večerní Praha. Jejím velkým koníčkem bylo kulinářství. Napsala mnoho kuchařských knih. Některé její knihy byly přeložené v zahraničí. Velkého úspěchu dosáhla s knihou "Vaříme v Remosce". Proto se jí říká "Královna remosek". Tlumočila, byla profesorkou na Střední knihovnické škole v Praze, pracovala jako filmová historička ve Filmovém ústavu. Své překlady podepisovala Karina I. Havlů.

Karel Teige

Karel Teige byl český levicově orientovaný kritik a teoretik umění, výtvarný umělec, publicista a překladatel z francouzštiny. Jako teoretik a vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy zasáhl do téměř všech uměleckých odvětví – od architektury, přes výtvarné umění, divadlo, film, fotografii, typografii až k literatuře. Podílel se na vzniku a formování poetismu a ovlivnil také české přijetí surrealismu. Narodil se do rodiny historika a hlavního archiváře města Prahy dr. Josefa Teigeho . Obecnou školu nenavštěvoval, absolvoval ji soukromě v letech 1907–1911, stejně jako jeho o tři roky mladší sestra Hana. Velkou část svého dětství prožil v rodinné vile v Neveklově, kam se vracel i o prázdninách. Od roku 1911 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, mezi jeho spolužáky zde mimo jiné patřili Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman. Po maturitě , začal studovat dějiny umění na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde navštěvoval mimo jiné také přednášky profesorů Karla Chytila, Františka Drtiny, F. X. Šaldy a Vojtěcha Birnbauma. Studium ukončil roku 1923, po válce se pokusil získat doktorát, nicméně nedostavil se ke složení malé rigorózní zkoušky. V roce 1920 byl spoluzakladatelem a stal se vůdčí osobností Devětsilu, v němž se věnoval umělecké teorii a propagoval proletářské umění. Situace v Devětsilu se však brzy změnila a Teige se podílel na vzniku poetismu, pro nějž psal v Devětsilu manifesty. V letech 1927–1930 redigoval ReD , dále působil jako výtvarný referent Času , Ruchu , Práva lidu , Kmene , Lidových novin , Června a Československých novin . Stál také u zrodu Osvobozeného divadla. V letech 1929–1930 přednášel jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na uměleckoprůmyslové škole Bauhaus v Dessau. Ve stejné době se podílel na založ...

Karel Linhart

Narozen roku 1932. PhDr., CSc., odborný asistent na katedře filosofie a sociálních teorií pedagogické fakulty. Práce v oboru.

Kamelie

Julian ič Semenov

Josef Šubrt

Narozen 20.2.1929, zemřel 29.8.1976 v Praze. Nakladatelský redaktor, publikace pro mládež.

Josef Strnadel

Narozen 23.2.1912 v Trojanovicích pod Radhoštěm, zemřel 4.3.1986 v Praze. PhDr., knihovník, národopisný pracovník, beletrista, literární historik, referent a kritik, pořadatel literárních sborníků, překladatel z ruštiny, němčiny.

Josef Menzel

Josef Menzel, křtěný Josef Karel byl český novinář, překladatel a spisovatel dětských knih. Je otcem režiséra Jiřího Menzela. Za války publikoval pod pseudonymem Jan Vik. Mezi jeho nejčastěji publikovaná díla patří seriál knížek pro malé děti Míša Kulička.

Josef Kočí

Josef Kočí byl český historik. V roce 1939 navštěvoval II. ročník Raisova ústavu učitelského v Jičíně. V letech 1949 až 1953 působil na katedře historie Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze. Mezi lety 1953 až 1970 působil v Historickém ústavu Československé akademie věd. V roce 1965 získal vědeckou hodnost doktor historických věd. Od roku 1971 byl pracovníkem Ústavu československých a světových dějin ČSAV, kde byl poté dlouholetým vedoucím oddělení starších českých dějin a po určitou dobu i zástupcem ředitele. V letech 1971 až 1977 byl zaměstnán v Československo-sovětském institutu ČSAV. Publikoval práce v oboru českých dějin a dějin SSSR. Zabýval se zvláště obdobím 17. a 18. století. V letech 1977 až 1984 zastával funkci vedoucího odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Gustáva Husáka. V roce 1979 byl jmenován profesorem. V roce 1984 se stal členem korespondentem ČSAV. Působil jako vysokoškolský pedagog na různých vysokých školách v Československu i v zahraničí. Stal se jedním z hlavních představitelů československé marxistické historiografie druhé poloviny 20. století.

Josef Hrubeš

Josef Hrubeš je český malíř. Josef Hrubeš se narodil roku 1946 v Třebíči, v tzv. Židech, narodil se v domě, který zakoupil jeho dědeček v roce 1895. Zde žije celý život a tomuto místu se věnuje i ve své tvorbě. Od mládí se věnoval malířství, kdy jeho učitelem byl malíř Zdeněk Novotný. Ke konci 60. let se začal věnovat realistické malbě městských motivů, následně se věnoval imaginativní malbě a od roku 1990 pak opět maluje primárně realistické obrazy z rodné čtvrti. Od roku 2004 působí jako výtvarník na plný úvazek. V roce 1974 se poprvé zúčastnil okresní přehlídky umělecké činnosti, po roce 1990 jeho obrazy byly vystaveny na několika kolektivních výstavách, později pak každoročně vystavoval v Třebíči. Je zastoupen v soukromých i galerijních sbírkách v Česku i zahraničí .

Josef Beneš

Narozen 1. 3. 1917 ve Vlčnově u Uherského Hradiště, zemřel 2. 10. 2005 v Praze. PhDr. CSc., etnograf, etnolog, muzeolog, zaměřený na oblast Vlčnova a obecněji Slovácka, grafik, vysokoškolský pedagog.

John C Maxwell

John C. Maxwell byl dlouhá léta pastorem třech amerických církví, aby se v roce 1995 začal naplno věnovat rozvoji vůdcovství. Založil INJOY GROUP, skupinu organizací zaměřených na službu vedoucím a na pozvednutí úrovně vůdcovství v církvi a společnosti. Maxwell je plodným autorem více než dvou tuctů knih a je žádaným řečníkem na konferencích pro vedoucí.

Johanna Spyri

Johanna Spyri, roz. Heusserová , byla švýcarská spisovatelka knih pro děti. Proslavila se románem Heidi, děvčátko z hor . V dětství strávila několik let poblíž Churu v Graubündenu, později toto prostředí použila ve svých románech. Některá z českých vydání byla převyprávěna, jiná pouze inspirována: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johanna Spyri na anglické Wikipedii.

Jitka Lněničková

Narozena 7. 1. 1960. PhDr., historička, kurátorka Pavilonu skla v Klatovech a Sklářského muzea v Anníně, věnuje se historii evropského sklářství a dějinám každodennosti.

Jiří Zahradník

Jiří Zahradník byl český entomolog, autor řady publikací o hmyzu, fotograf a hudebník. Byl uměleckým vedoucím souboru Collegium musicum Český ráj. Až do své smrti žil v Lomnici nad Popelkou, rodném městě, jehož je čestným občanem. Jeho bratrem je český hudební skladatel Zdeněk Zahradník.

Jiří Weigl

Narozen 21. 1. 1958 ve Strakonicích. Ekonom a politik. Publikace z oboru.

Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda je český rozhlasový a televizní autor, novinář, moderátor a manažer. V letech 2014 až 2020 člen a místopředseda Rady Českého rozhlasu. Vystudoval obor překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval roku 1976 diplomovou prací na téma Próza Johna Updika v překladech do češtiny. Poté působil do r. 1983 jako tlumočník ve svobodném povolání. Od roku 1981 publikoval titulní rozhovory se slavnými osobnostmi v časopisu Mladý svět . Jako publicista a moderátor začal spolupracovat s Československým rozhlasem a Československou televizí . Pro rozhlas připravoval a uváděl pořady jako Dobré jitro, Mikrofórum či 3x60 a to stereo. Na obrazovce ČT uváděl cykly Hudební aréna a Studio mladých. Vydal své první knížky: antologii světových písničkářů Víc než jen hlas , cestopis Města z jiného těsta či knížku rozhovorů s československými hvězdami rocku a popu Nárok na rock. V letech 1990 a 1991 moderoval každotýdenní Hovory z Lán s prezidentem Václavem Havlem; byl rovněž zvláštním zpravodajem tehdejšího Československého rozhlasu z oficiálních zahraničních cest hlavy státu. Od r. 1990 do r. 2000 spoluuváděl rozhlasovou talk show Káva u Kische; výběr z nejlepších rozhovorů byl vydán ve třech stejnojmenných svazcích. Ve druhé polovině 90. let se stal ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha při České televizi. Poté byl šéfredaktorem Týdeníku Rozhlas, od r. 2002 šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a od r. 2004 do r. 2010 ředitelem stanice Český rozhlas 2 – Praha. Vyšly mu další autorské publikace, např. výběr z rozhlasových reportáží Svět uprostřed týdne či kniha rozhovorů Život se slepou bohyní, a také překlady z angličtiny jako antologie Toulky světem umění anebo příběh Nelsona Mandely a dalších spolu...

Jiří Spěváček

Jiří Spěváček byl český historik specializující se především na dějiny vlády Lucemburků v českých zemích. Vystudoval historii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1947 působil v Státním historickém ústavu a od roku 1952 jako vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV. Kromě historie se věnoval diplomatice a vydávání edic historických dokumentů k českým dějinám. V 80. letech spolupracoval s ČST jako odborný poradce k televizním inscenacím o Václavu IV. a Zikmundu Lucemburském.

Jiří Pejša

Otec Jiřího Pejši byl respicientem finanční stráže, oba rodiče záhy zemřeli. Po absolvování státního reálného gymnázia v Klatovech Pejša vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; absolutoria dosáhl již 1939, promoval však až v dubnu 1946. Během války pracoval v Klatovech jako zdravotník: nejprve v ordinaci praktického lékaře, od 1943 byl laborantem místní nemocnice, do níž také po promoci nastoupil na místo sekundáře. Po roce1947 pracoval jako obvodní a závodní lékař, nejprve souběžně v Železné Rudě a Čachrově , poté v Žichovicích a Strašeni. Od 1954 byl vedoucím lékařem střediska Okresního ústavu národního zdraví Přeštice v Dobřanech a současně závodním lékařem místní psychiatrické léčebny a dolu Dobré štěstí; od roku 1958 působil jako vedoucí lékař zdravotního střediska v Dobříši a závodní lékař dobříšských podniků. Do důchodu odešel v roce 1971.

Jiří Haager

Jindřich Spáčil

Jindřich Spáčil byl český učitel, spisovatel a amatérský archeolog. Narodil se ve Kvasicích , otec Tomáš Spáčil byl hajným, komorníkem kvasického knížete Thuna, později správcem zámku v Kvasicích. Učitelství studoval v Praze. Koncem roku 1916 byl povolán k rakouské domobraně. Po skončení první světové války vykonal v roce 1919 dodatečně maturitní zkoušku. V té době vystoupil z církve a stal se členem sociální demokracie. Ze strany vystoupil na počátku 20. let, později se stal členem národních socialistů a v roce 1948 členem KSČ. Svou učitelskou dráhu zahájil ve Kvasicích, později působil v Lednici a v Hulíně. Od roku 1937 byl ředitelem školy pro ženská povolání v Kroměříži, a to až do jejího zrušení v roce 1951. Zemřel v Kroměříži, kde je také na místním hřbitově v čestném hrobě pohřben. Jindřich Spáčil přispíval do regionálního i celostátního tisku . Literárním debutem mladého učitele se stala útlá knížečka Kvasice v dávnověku, která vyšla v roce 1919. Patřila do série knih o životě pravěkých lidí , ve kterých se zobrazil Spáčilův zájem o archeologii. K nejúspěšnějším titulům Jindřicha Spáčila patřily: Městečko Kvasice , Kudlovská dolina , Kroměřížský sněm 1848–1849 , Z časů dávných a nedávných , Bludné kořeny , Ať žije sněm! , Tvrz nejpevnější , Lásky a rebelie , Kroměřížská kronika , Tisíce růží , Velociped, stroj rychlonohý , Prstýnek s rubínovým kamenem a Náušnice z Madagaskaru Již od svého mládí se Jindřich Spáčil věnoval archeologii. Aktivně se podílel na založení muzea ve Kvasicích. V roce 1927 věnoval obci své sbírky, které pak v roce 1947 vytvořily základ muzea. V roce 1956 bylo muzeum zrušeno a sbírkový fond převeden do Okresního muzea v Kroměříži. Za svou celoživotní práci získal Jindřich Spáčil...

Jindřich Plachta

Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle , byl český herec a spisovatel. Narodil se jako první dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 1910–1911 byl s rodiči v ukrajinském Bachmutu , kde otec pracoval na výstavbě lihovaru. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu. V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal v kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Jeho první role byla pražská klepna – paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku. Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20. let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla. V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hr...

Jerzy Edigey

Jerzy Edigey, vlastním jménem Jerzy Korycki , byl polský právník, novinář a spisovatel, autor detektivních románů a také několika dobrodružných knih pro děti a mládež. Z matčiny strany pocházel ze staré šlechtické rodiny tatarského původu, která se v 16. století usídlila v Litvě. Svůj literární pseudonym si zvolil podle jednoho z náčelníků Zlaté hordy, který údajně stál u zrodu rodu Korických. Vystudoval práva na Varšavské univerzitě. Během studia se připojil k radikálnímu pravicovému národnímu hnutí a stal se členem Tábora velkého Polska a později Národně radikálního tábora . Byl zatčen a vězněn v izolačním táboře ve městě Bereza Kartuska . Po propuštění pracoval jako advokátní koncipient se specializací na obchodní právo a jako redaktor sportovního oddělení deníku ABC navazujícího na myšlenky OWP a ONR. Po skončení druhé světové války pracoval jako advokát a žurnalista. Působil také několik let jako trenér polských veslařů a jako funkcionář Polské veslařské asociace. Zahynul společně se svým bratrem při autonehodě a na základě svého přání byl pohřben na muslimském tatarském hřbitově ve Varšavě. Jako spisovatel debutoval velmi pozdě románem Czek dla białego gangu . Celkem napsal více než čtyřicet detektivních románů a několik historických dobrodružných románů pro děti a mládež. Brzy se stal nejvýznamnějším představitelem žánru, který Stanisław Barańczak nazval „policejní román“ , čímž myslel dílo tendenčně ideologicky zaměřené na reklamu práce bezpečnostních orgánů v socialistickém státě. Protože však Edigey měl ze své advokátní praxe podrobné znalosti o soudních případech, o práci bezpečnostních orgánů a také osudech lidí, kteří se octli v rozporu se zákonem, byla jeho díla velmi úspěšná nejen doma, ale i v zahraničí (jeho knihy byl...

Jenny Colgan

Jenny Colganová se narodila v Prestwicku ve Skotsku. Po vystudování Edinburské univerzity pracovala šest let ve zdravotních službách, přivydělávala si jako kreslířka komiksových příběhů a vystupováním jako sólová komička. V roce 2010 napsala svou první knihu Amanda's Wedding a od té doby se věnuje psaní humorných romantických románů, které oslovují zejména současné mladé moderní ženy. V roce 2013 vyhrála svou knihou Welcome to Rosie Hopkin's Sweetshop of Dreams cenu za nejlepší romantický román roku udílenou Asociací autorů romantických románů. Jenny Colganová je vdaná a se svým manželem Andrewem má tři děti. Převážně žije ve Francii, často také navštěvuje Londýn.

Jennifer Probst

Svůj první příběh s milostnou zápletkou napsala Jennifer Probstová ve dvanácti letech. Přečetla ho sice jen svojí tehdejší třídní učitelce, ale sama říká, že od té doby už nemohla s psaním přestat. Dala si sice několik drobných přestávek – například když se vdávala, když čekala prvního syna, když s manželem kupovali a zařizovali dům, když čekala druhého syna, když dělala státnice z anglické literatury nebo když se u nich doma zabydlovali dva nalezení psi –, nyní už se však psaní zase věnuje na plný úvazek. Jennifer Probstová se proslavila především jako autorka erotických romancí ze současnosti a její knihy se pravidelně objevují na špicích prestižních žebříčcích bestsellerů New York Times, USA Today a Wall Street Journal. Manželská smlouva , která je prvním dílem volné „manželské“ série , byla v první desítce nejlepších knih Amazonu za rok 2012.

Jaroslav Šedivý

Jaroslav Šedivý je český historik a bývalý politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1961 získal doktorát. Od roku 1952 vykonával základní vojenskou službu, první rok v poddůstojnické škole u 2. dělostřeleckého pluku v Plzni, druhým rokem byl rozkazem ze dne 15. října 1953 přeložen do Prahy k 70. pěšímu praporu jako překladatel do ruštiny pro sovětského poradce ve Vojenské kontrarozvědce, která byla součástí Státní bezpečnosti. Výzvu ke vstupu do služebního poměru ve Vojenské kontrarozvědce v roce 1954 odmítnul. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze, od roku 1957 poté jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval např. jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – např. pro knihu Pokořená revoluce propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V Míčovně pražského hradu obdržel 7. března 1998 "Čestnou medaili T. G. Masaryka", kterou mu udělilo Masarykovo demokratické hnutí. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku. Václav Klaus jej 28. října 2005 vyznamenal Medailí Za zásluhy II. stupně. Je ženatý s Marií Šedivou, mají syna Jiřího a dceru Hanu.

Jaroslav Pešina

Jaroslav Pešina byl český historik umění, profesor Univerzity Karlovy. Narodil se jako prostřední ze tří dětí v rodině velkoobchodníka s kávou a cukrem Jana Pešiny a jeho ženy Zdenky, rozené Meisnerové . Rodina pobývala střídavě v Praze a na venkovském sídle v Senohrabech. Po maturitě v Praze studoval v letech 1931–1936 dějiny umění na Filozofické fakultě UK u profesorů V. Birnbauma, J. Cibulky, J. Šusty a Antonína Matějčka, s jehož dcerou Alenou se roku 1941 oženil. Roku 1939 obdržel Římské stipendium v pobočce Českého historického ústavu v Římě. V letech 1939–1950 pracoval v Národní galerii v Praze, ve sbírce starého umění. Roku 1950 se habilitoval a roku 1954 byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě UK, kde v letech 1963–1970 vedl katedru dějin umění, než byl jako bezpartijní funkce zbaven. Dále na téže katedře přednášel dějiny gotického malířství a vedl proseminář dějin umění až do roku 1980. Působil v Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd jako člen ústavní rady a vědecký redaktor, přispěl k rozvoji Národní galerie v Praze, v níž se stal předsedou nákupní komise pro staré umění i členem vědecké rady. Byl členem Mezinárodního komitétu dějin umění. Jako ocenění prestiže, kterou svým dílem vydobyl české medievalistice, mu byla roku 1972 udělena Herderova cena.. V letech 1953-1993 byl členem redakční rady, 1961-1970 šéfredaktor časopisu Umění. Věnoval se hlavně domácímu malířství pozdní gotiky a renesance, v období okupace také knižní vazbě a moderní české grafice, pod tlakem politické situace v první polovině 50. let rovněž dílu Mikoláše Alše. Jaroslav Pešina zásadním způsobem přispěl k poznání českého gotického malířství a jeho zařazení do evropského kontextu, uspořádal roztříštěný památkový fond a jeho chronologii, osvětlil otázky autorství děl. Mnoho jeho dílčích studií, které publikoval zejména v časopise Umění, vyústilo ve velké soubor...

Jaroslav Jankovec

Narozen 26.4.1896 v Malenicích nad Volyňkou, zemřel 6.9.1961 v Praze. Dirigent a skladatel, práce z oboru.

Jaroslav Hrbek

Jaroslav Hrbek byl český historik zabývající se především vojenskými dějinami 20. století. Jaroslav Hrbek se narodil v rodině českého historika a orientalisty Ivana Hrbka. Jeho dědečkem byl československý legionář a generál Jaroslav Hrbek. V letech 1972–1976 studoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, odkud byl v roce 1976 po vykonstruované akci Státní bezpečnosti z politických důvodů vyloučen. V letech 1976–1990 pracoval v různých povoláních a historii se mohl věnovat jen ve volném čase. Při zaměstnání v roce 1982 dálkově dokončil svá vysokoškolská studia. Od roku 1990 pracoval jako vědecký pracovník v Historickém ústavu Československé armády a v roce 1998 se stal zaměstnancem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Byl autorem velkého množství knih zabývající se vojenskými dějinami 1. a 2. světové války. Na mnoha knihách spolupracoval se svým otcem Ivanem Hrbkem. Zemřel náhle v noci 17. dubna 2009 na selhání srdce. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny a především angličtiny.

Janis Joplin

Janis Joplin byla americká rocková, soulová a bluesová zpěvačka a skladatelka, všeobecně považovaná za jednu z největších a nejvlivnějších umělkyň své doby. Proslavila se koncem 60. let jako zpěvačka psychedelicko-kyselé rockové skupiny Big Brother and the Holding Company a později jako sólová umělkyně s vlastními doprovodnými skupinami The Kozmic Blues Band a The Full Tilt Boogie Band. Její syrový, silný vokál a elektrizující pódiová prezentace uchvátily publikum a zapsaly ji do hudební historie.

Jane Feather

Jane Feather, roz. Robotham, sa narodila v roku 1945 v Káhire a vyrastala v New Forest v južnom Anglicku. Vyštudovala na Oxforskej univerzite sociológiu. V roku 1978 sa presťahovala do New Jersey, kde pracovala ako sociálna pracovníška na psychiatrickej klinike. Je vydatá a má tri deti. V roku 1981 sa znova sťahovali a priamo do Washingtonu a tam začala aj jej spisovateľská kariéra. Pod pseudonymom Claudia Bishop vydala 5 dobrodružných románov zo súčastnosti, ale celosvetový úspech a popularitu táto Britsko-Americká spisovateľka získala až za historické romány. Takmer každý z jej príbehov sa stal bestsellerom a má na svojom konte viac než 10 miliónov predaných výtiskov.

Jan Krůta

Jan Krůta je český textař, publicista a spisovatel, od března 2019 člen Rady Českého rozhlasu. Vystudoval český jazyk a tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil jako učitel, v roce 1970 však musel zaměstnání z politických důvodů opustit. Následně začal pracovat jako redaktor Sedmičky pionýrů, od roku 1972 byl deset let kulturním redaktorem Mladého světa, poté pracoval velmi krátce jako redaktor časopisu Ohníček a s přestávkami až do roku 2002 jako šéfredaktor časopisu Sluníčko. Na jaře roku 1989 byl spoluzakladatelem a později ředitelem mediální firmy Bonton, a.s. Pracuje jako textař a spisovatel, jeho texty zpívá celkem asi 80 interpretů a kapel. Především se jedná o Dalibora Jandu, pro něhož složil například texty k písním „Hurikán“ a „Kde jsi?“. Celkem složil více než 1 300 textů, mimo jiné také pro Hanu Zagorovou, Helenu Vondráčkovou, Karla Gotta, Michala Davida a Hanu Hegerovou a další. Dále je rovněž autorem 32 knih pro děti i dospělé. Působí ve své umělecké agentuře Arcadia Art Agency a externě spolupracoval s Českým rozhlasem jako občasný autor a moderátor nedělního Dobrého rána na stanici Dvojka. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Praze jako nestraník na 4. místě kandidátky hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Dne 27. března 2019 byl ve druhém kole volby zvolen Poslaneckou sněmovnou PČR novým členem Rady Českého rozhlasu. Jeden z poslanců při volbě upozorňoval, že jeho jméno je spojeno s normalizačním textem „Případ Magor“ z prosince 1976, ve kterém „kolektiv redakce Mladého světa“ hanil skupinu Plastic People. V roce 1990 autor Roman Lipčík v obsáhlém článku Případ underground) uvedl, že skutečným autorem byl právě Krůta. Jan Krůta v knize Klec na slavíky ) podrobně rozebírá vznik uvedeného článku a připomíná, že byl pouze autorem několika řádků hodnocení předložených písní....

Jan Hnízdil

Jan Hnízdil je známý český celostní a rehabilitační lékař, jeden z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih. Jan Hnízdil vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem, po škole pracoval jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství FTVS UK a deset let vedl rehabilitační oddělení fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jako externista také přednášel problematiku dopingu a sportovní zátěže na 3. LF UK v Praze. Je členem akreditační komise Ministerstva zdravotnictví ČR pro psychosomatiku. Jan Hnízdil je znám díky svému veřejnému působení a knihám, snaze o výklad medicíny celostně , tj. tak, že zdravotní stav pacienta výrazně závisí na jeho psychickém stavu a na jeho tzv. životním příběhu, kdy případná nemoc zapadá do kontextu pacientova života a řešení jednotlivých životních situací, také díky kritice současného jednostranně biologického zaměření moderní západní medicíny a snaze o jeho vyvážení o celostní pohled a návrat ke kořenům a pravému smyslu medicíny. Dále se opakovaně veřejně vyjadřoval k problematice dopingu ve vrcholovém sportu, o kterém napsal ze svých zkušeností sportovního lékaře knihu Doping, aneb, Zákulisí vrcholového sportu, kritizuje, podle něj chorobnou, provázanost zdravotnického systému a lobby nadnárodních farmaceutických firem, doporučuje a usiluje o změny ve vzdělávání budoucích lékařů ve smyslu výrazného rozšíření výuky psychosomatiky pro všechny budoucí lékaře bez ohledu na budoucí specializaci, protože psychosomatiku chápe jako jádro a výchozí bod pro další jednání a pomoc pacientům. Tyto myšlenky shrnul např. ve své netradičně pojaté knize o přístupu k vlastnímu zdraví každého člověka s názvem Mým marodům : Jak vyrobit pacienta. V součas...

Jan Červenka

Jan Červenka byl český prozaik, dramatik, básník a překladatel z francouzštiny a španělštiny, ve své poezii navazoval na Jaroslava Vrchlického. Narodil se v rodině Jana Červenky, klasického filologa a překladatele. Po vystudování gymnázia v Hradci Králové studoval na pražské univerzitě práva. Po dokončení studií působil jako tajemník městského úřadu na Vinohradech, ale věnoval se také organizaci literárního života v Praze. Patřil mezi zakladatele literárního spolku Máj, jehož byl řadu let tajemníkem, a podílel se i na organizaci stejnojmenného nakladatelství. Přispíval do řady časopisů: Květy , Máj , Národní listy , Lumír , Ruch , Rozhledy literární ad. Nejvýznamnější oblastí jeho činnosti je poezie, patřil k žákům a pokračovatelům Jaroslava Vrchlického. Námětem jeho poezie byla zpočátku téměř výlučně láska a milostný cit, v pozdějších letech se objevuje tematika vyrovnání a smíření se životem. Veřejně poprvé vystoupil roku 1879 v Květech s překladem básně Fr. Coppéea a v Lumíru s vlastními básněmi i s překlady několika básní španělských. První sbírku svých lyrických básní Amoroso vydal v roce 1883, po ní následovaly další sbírky: z roku 1885 Ztišené vlny a z roku 1891 Písně Závišovy. Písně Závišovy jsou nejznámější z jeho sbírek, jde o milostnou lyriku opěvující ženu a lásku k ní. Tato sbírka byla zhudebněna Rudolfem Frimlem . Co se týče formální stránky básní, usiloval Jan Červenka, většinou však neúspěšně, o zavedení nových forem, např. tzv. trylků, což byly básně o pěti slokách, z nichž každá následující sloka je kratší o jeden verš. Jeho prozaické práce, uveřejněné většinou v Lumíru, byly souborně vydány pod názvem Novelly . O rok později byla vydána druhá sbírka jeho novelistických prací Dětské kartony . V jeho prozaickém díle jde většinou o povídky z vesnického a maloměstského prostředí a také zde bývá ústředním...

Jan Bouzek

Jan Bouzek byl profesorem klasické archeologie na Filozofické fakultě a přednášel kulturní antropologii a kulturologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 2011 externě vyučoval i na Masarykově univerzitě v Brně. Přednášel též na Komenského univerzitě v Bratislavě a na Opolské univerzitě v Polsku. Byl hostujícím profesorem v Německu, Rakousku, Francii a USA, a vedl řadu archeologických výzkumů v České republice i v zahraničí . Studoval zejména vztahy mezi starověkými civilizacemi. Jeho hlavní specializací byla raně řecká, etruská a thrácká archeologie.

Jakuba Katalpa

Jakuba Katalpa, vlastním jménem Tereza Jandová je česká spisovatelka a výtvarnice. Vystudovala bohemistiku, mediální studia a psychologii. Její manžel Jan Koubek je také spisovatelem. Autorka se ve svých knihách věnuje tématu vztahů mezi Čechy a Němci. Náměty pro svou tvorbu částečně čerpá například z příběhů, jež poslouchala během svého dětství, které strávila v Sudetech. Svůj pseudonym Jakuba si zvolila kvůli své oblibě mužského jména Jakub, příjmení Katalpa odkazuje na druh listnatého stromu.

Irvin David Yalom

Ingmar Bergman

Ernst Ingmar Bergman byl švédský filmový, divadelní a rozhlasový režisér, spisovatel a dramatik, jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století. Typické Bergmanovy filmy jsou obvykle komorní a vynikají psychologickou hloubkou. Vedle mezilidských vztahů se často zabývají existenciálními otázkami , smrtí, osaměním, pravdou a vírou v Boha. Matka Karin, rozená Åkerblomová, byla zdravotní sestrou a pocházela z vážené rodiny. Otec Erik Bergman byl pastorem státní luteránské církve. Ve 30. letech 20. století se otec stal farářem farnosti Hedviky Eleonory v Östermalmu ve Stockholmu. Ingmar Bergman zde vyrůstal v přísném religiózním prostředí, což se později promítlo i do jeho tvorby. Měl staršího bratra Daga, který se stal diplomatem, a mladší sestru Margaretu . V letech 1937–40 studoval na Stockholmské univerzitě literární historii, ale jeho zájem si postupně získávalo divadlo a následně i film. Po promoci dělal režijního praktikanta v Stockholmském divadle. V té době uveřejnil několik svých novel a napsal řadu her, např. Kašpárkova smrt či Rakel a uvaděč . Ve věku 26 let se stal ředitelem Hälsingborského městského divadla a nejmladším ředitelem divadla v Evropě vůbec. Byl i režisérem Göteborského městského divadla , Městského divadla v Malmö a v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu . Filmy natáčel od 40. let, mezinárodní věhlas začal získávat koncem 50. let, kdy uvedl snímky Sedmá pečeť a Lesní jahody. Stal se světově nejznámějším švédským filmařem a jeho tvorba se pro mnoho zahraničních diváků stala synonymem pro švédský film vůbec. Bergman pracoval s dlouhodobě stálým štábem a okruhem oblíbených herců, mezi něž patřili Gunnar Björnstrand, Max von Sydow, Erland Josephson, Liv Ullmannová, Harriet Anderssonová,...

Heinrich Harrer

Heinrich Harrer byl členem nacistických oddílů SS rakouský horolezec, cestovatel, geograf, fotograf a spisovatel. Narodil se v korutanském Hüttenbergu v rodině poštovního úředníka. Od roku 1933 do roku 1938 studoval geografii a sport na Univerzitě Karla Franzense ve Štýrském Hradci. Od mládí se věnoval lyžování a horolezectví. Mezi jeho předválečnými výkony vyniká zejména prvovýstup Severní stěny švýcarského Eigeru, který společně se skupinou rakousko-německých horolezců uskutečnil v roce 1938. Od roku 1933 byl členem nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP a oddílů SS. Toto po válce sám označil jako hloupou chybu a ideologický omyl. V létě roku 1939 odjel s německou expedicí do Tibetu. Jel s horolezeckým oddílem do Himálaje, kde cílem byl průzkum pákistánské osmitisícovky Nanga Parbat. Krátce po začátku druhé světové války v roce 1939 byl zajat britskou koloniální správou a internován společně s dalšími asi tisíci válečnými zajatci v indickém Déhrádúnu. Z internačního tábora se mu podařilo utéct, a protože potřeboval rychle zmizet z indického území, uchýlil se do Tibetu. Zde přečkal zbytek druhé světové války a několik poválečných let. Roku 1952 se vrátil do Evropy, odkud podnikal řadu etnografických a horolezeckých expedicí. Tou dobou byl již poměrně známou osobností a v letech 1965–1983 vysílala televize ARD pořad „Reportáže Heinricha Harrera“ . Přátelil se mj. se švédským cestovatelem Svenem Hedinem. Napsal více než 20 knih. Jeho nejznámějšími knihami jsou Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. Sedm let v Tibetu je bestseller popisující, jak společně s Peterem Aufschnaiterem utekli z britského internačního tábora v Indii, následné roky strávené v Tibetu i své přátelství se současným dalajlámou Tändzinem Gjamccho, jemuž dělal učitele angl...

Heda Bartíková

Heda Bartíková je česká redaktorka, novinářka a spisovatelka. Její tatínek byl spisovatel Alois Hříbal. Po základní škola absolvovala Střední průmyslovou školu zemědělskou, ale zemědělství se nevěnovala. Pracovala jako novinářka, v Kartografii byla techničkou, na tělovýchovné škole ČUV ČSTV působila v roli odborné referentky. V roce 1985 se stala redaktorkou nakladatelství Olympia. Hodně psala, používala také pseudonym Hedy Bartley.. Psala poezii, detektivky, biografii o Páralovi, horrorové a sci-fi povídky. Povídky ji otiskly časopisy Květy, Maska, Magazín Co vás zajímá a další.

Hana Vrbová-Piskáčková

Hana Pinknerová

Hana Pinknerová , je křesťansky orientovaná spisovatelka a publicistka. Vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudebního časopisu Opus musicum, korepetitorka v divadle, umyvačka oken, archivářka, učitelka, redaktorka knižního vydavatelství a domácí učitelka. Pro rozhlasovou stanici Trans World Radio psala a nahrávala příspěvky, čtyři roky vysílala pravidelnou relaci Zadáno pro dámy. V 90. letech byla ředitelkou konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Pravidelně publikuje. Nyní provozuje knihkupectví a galerii. Je vdaná, má dvě dcery, žije v Brně.

Gustav Brom

Gustav Brom byl český bigbandový leader, aranžér a klarinetista, narozený 22. května 1921 ve Veľkých Levárech na Slovensku. Proslavil se v Evropě a významně ovlivnil jazzovou scénu zejména ve východní Evropě ve 20. století. Bromova kariéra trvala více než pět desetiletí, během nichž vedl vlastní soubor Gustav Brom Big Band. Tato skupina se stala jedním z nejoblíbenějších a nejtrvalejších orchestrů v Československu a byla známá svým spojením jazzu s dalšími hudebními styly, včetně swingu a popu.

Günter Grass

Günter Wilhelm Grass byl německý spisovatel. V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Proslul zejména románem Plechový bubínek, jenž se řadí ke klíčovým textům evropské poválečné literatury. Narodil se roku 1927 ve Svobodném městě Gdaňsku. Otec Wilhelm Grass byl etnický Němec protestantského vyznání, matka Helene římská katolička původem z kašubského etnika. Rodiče vlastnili malý koloniál, což se také odrazilo v jejich nepříliš dramatickém životě katolicky orientované nižší střední třídy. Günter Grass studoval na gdaňském gymnáziu Conradinum; roku 1942 narukoval do pomocných sborů válečného námořnictva , odkud o dva roky později přestoupil k Waffen SS. V únoru 1945 se účastnil bojové operace s 10. tankovou divizí SS „Frundsberg“. 20. dubna však byl zraněn a později zajat americkou armádou, rekonvalescenci podstoupil v Mariánských Lázních. Rozhodnutí vstoupit do armády ve svých pamětech popisuje jako „útěk z měšťáctví, které jej stísňovalo v domě rodičů“. Dlouhou dobu však tuto skutečnost tajil a vyjevil ji až ve svých pamětech , které údajně zneužil pro vlastní reklamu. V následujících dvou letech se učil kameníkem v Düsseldorfu, kde si osvojil základy práce s kamenem. Studoval sochařství a kresbu na Umělecké akademii v Düsseldorfu a později, v rozmezí let 1953–1956, na berlínské Universität der Künste. Mezitím se stal členem Skupiny 47. Často zdůrazňuje, že: „Ve výtvarném umění jsem se vyučil, v literatuře jsem pouze samouk.“ Vystavil celou řadu soch a kamenických prací, sám si pak ilustruje své knihy. Většina výše uvedeného je patrná i v jeho knihách, jež nejsou autobiografií, ale často se odehrávají v jeho rodném Gdaňsku . Roku 1954 se Grass oženil se švýcarskou studentkou baletu Annou Schwarzovou; zde lze vysledovat pravděpodobný původ záliby jedné z hrdinek Psích...

Gregg Andrew Hurwitz

Americký spisovatel, filmový scenárista, producent a autor komiksů. Též lektor tvůrčího psaní.

Greg Iles

Narození: 8. dubna 1960 60 let, Stuttgart, Německo Patří k americkým autorům napínavých thrillerů, jejichž díla se pravidelně objevují v první desítce titulů na žebříčcích bestsellerů listu New York Times.Absolvent mississippské univerzity se několik let živil jako muzikant ve skupině Frankly Scarlet. Po úspěchu své první knihy se začal profesionálně věnovat psaní příběhů. Žije s manželkou a dvěma dětmi v Natchezu v Mississippi.

Graham Masterton

Graham Masterton je nejen uznávaným autorem hororů, ale píše i thrillery, katastrofické romány, historické knihy. Dokonce je autorem série instruktážních příruček o sexu. Ve svých 24 letech se stal šéfredaktorem časopisu Penthouse. Několik jeho děl se stalo fenomény žánru, část z nich byla dokonce zfilmována. Nejvíce ho proslavilo jedno z prvních děl, konkrétně z roku 1976, The Manitou. Velice úspěšná je také série krimipříběhů v hlavní roli s komisařkou Katie Maguirovou . Jako jediný autor mimo Francii získal prestižní cenu Prix Julia Verlanger za svůj román Family Portrait , který je inspirován novelou O. Wilda Obraz Doriana Graye. V roce 1989 se začaly vydávat autorovy horory v Polsku a od té doby se stal Graham Masterton jedním z nejuznávanějších a nejčtenějších autorů v této zemi. V roce 2014 se autor zúčastnil literárního festivalu Měsíc autorského čtení, který je pořádaný brněnským nakladatelstvím a agenturou Větrné mlýny. Tato agentura natočila pro Českou televizi cyklus “Skotská čítanka – Don't Worry – Be Scottish” - díl s Grahamem Mastertonem režíroval Mátyás Prinkler.

Gianni Rodari

Gianni Rodari byl italský novinář a spisovatel literatury pro děti a mládež. Po světě se proslavil jako autor moderních pohádek pro děti i dospělé. V roce 1970 se stal laureátem Ceny Hanse Christiana Andersena, nejvyššího mezinárodního ocenění na poli dětské literatury. Do češtiny bylo přeloženo několik Rodariových knih pro děti. Mezi nejznámější patří:

Gaius Iulius Caesar

Gaius Julius Caesar byl vojevůdce a politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v císařství. Z jeho jména pochází titul caesar a odvozené císař , kterým ale sám Caesar nebyl; prvním římským císařem se stal až jeho prasynovec a adoptivní syn Augustus . Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu. Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Junia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů. Mnohé z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků , které sepsal ze svých vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sall...

Gabriele Praschl-Bichler

Gabriele Praschl-Bichler se narodila roku 1958 ve Vídni. Po imatrikulaci na vysoké školy vystudovala francouzskou literaturu a umění, a později italskou literaturu a umění. V průběhu studia pracovala v divadle . Po promoci v roce 1983 získala titul PhDr., stále pokračuje v práci v divadle a mezitím spolupracuje jako odborná asistentka v uměleckých galerií a u vydavatelů. Od roku 1989 pracuje jako spisovatelka na volné noze, většinu času tráví bádáním v archivech. Je autorkou více než 20 knih o umění a kultuře. Nejvíce se věnuje tématu Habsburkové.

Gabriela Kopcová

Narodila se r. 1945 v Domamili na Vysočině. Knihovnice, spisovatelka, výtvarnice. Publikuje pod svým rodným jménem Kopcová a také pod jménem Střeláková - viz: http://www.databazeknih.cz/autori/gabriela-strelakova-38101

Gabriela Babušová

Mgr., pedagožka.

František Sláma

František Raboch

Narozen: 9.4.1900 v Kozolupech, okres Plzeň-sever, zemřel: 23.3.1984. JUC. nedokončil právnickou fakultu Univerzity Karlovy Praha; městský tajemník v Berouně , pracovník ministerstva výživy, tajemník Společnosti pro racionální výživu, redaktor jejích publikací, pořadatel a spoluautor řady odborných kuchařských publikací. Držitel několika vyznamenání Společnosti pro racionální výživu. Nekrolog: Výživa lidu,39,1984,č.4,s.63.

František Herites

František Herites byl český lékárník, revizor účtů, básník, redaktor a spisovatel. Narodil se ve Vodňanech jako František Josef Emanuel, syn tamního lékárníka a purkmistra Antonína Karla Heritese a jeho manželky Anny, dcery lékárníka Emanuela Sehnala z Netolic. Roku 1869 absolvoval gymnázium v Písku, kde se sblížil s Otakarem Mokrým a Josefem Holečkem. S Josefem Kálalem a Janem Dunovským vydal studentský almanach Anemonky , jehož byl redaktorem. Po tříleté lékárnické praxi vystudoval na otcovo přání farmacii na Karlově univerzitě v Praze a ve Štýrském Hradci, kde absolvoval jako magistr a působil jako lékárenský praktikant. Odtud odešel pracovat do Rožnova, Netolic a do Prahy. 30. června roku 1880 se ve Vodňanech oženil se zdejší rodačkou Marií Martanovou , s níž vychoval dvě dcery. Po otcově smrti v roce 1883 převzal jeho vodňanskou lékárnu v domě na náměstí. Byl na čas i vodňanským starostou, zasloužil se o napojení jihočeských Vodňan na železnici a o zahájení úprav tamního kostela. Přizval k tomu svého přítele Mikoláše Alše. V roce 1895 zde uspořádal národopisnou výstavku, což vedlo k založení Městské galerie. Podnikání se mu nedařilo, raději psal. Když se zadlužil, v roce 1896 prodal lékárnu i rodný dům. V lednu 1896 přesídlil natrvalo do Prahy, kde s rodinou střídal podnájmy na Novém Městě. Marně sháněl místo stálého redaktora v některém časopise. A tak se stal revizorem lékárnických účtů, od r. 1897 také sekretářem Lékárnického grémia, a zůstal v zaměstnání až do penzionování v roce 1925. Tři roky byl redaktorem Časopisu českých lékárníků . Souběžně byl redaktorem Máje a v tomto nakladatelství i pracoval. Napsal mnoho povídek, črt a fejetonů do různých časopisů: Český svět, Domácí krb, Osvěta, Lidové noviny, Lumír, Národní listy, Ruch, Švanda dudák, Zlatá Praha, Květy, Máj, Světozor. Jeho jednoduché povídky s maloměstskými příběhy byly oblíbené u části...

František Hečko

František Hečko byl slovenský básník, spisovatel-prozaik, redaktor a publicista, manžel slovenské spisovatelky Márie Jančové. Narodil se v rodině vinohradníka a své vzdělání získal v Suché nad Parnou, Bratislavě, Košicích a v Praze. Pracoval na velkostatku a v Ústredním družstvu v Bratislavě, později byl redaktorom vícero novin a časopisů . Po skončení druhé světové války pracoval jako lidově výchovný referent v Matici slovenské, redaktor časopisů a edicí vycházejících v Matici slovenské a nakonec i šéfredaktor Matičného čítania. Působil také ve Svazu slovenských spisovatelů a v letech 1954–1956 se stal také jeho předsedou. Často sa stěhoval , nicméně pochován je na slovenském Národním hřbitově v Martině. Svoje první literární díla začal publikovat v časopisech . Je autorem básní se sociálními motivy, intimní lyriky a sociálních románů, tematicky čerpajících z prostředí vesnice a z období druhé světové války. Věnoval se také publicistické činnosti s národohospodářskou a kulturně výchovnou tematikou. Svojí tvorbou se řadí k literárnímu směru socialistický realismus. V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Hečko na slovenské Wikipedii.

František Hampl

Narodil se v roce 1901 v Týnci nad Labem, pocházel ze čtyř dětí - sestra umřela mladá , bratr Rudolf byl odborným učitelem v Týnci a bratr Jan byl vysokoškolským profesorem. Byl vystudovaný inženýr ekonomie, učil na obchodní akademii v Berouně, později přednášel na VŠE, kde získal titul profesora. Během 2.SV byl ve spojení s československou exilovou vládou , byl zpravodaj, spolupracovník. Během této činnosti navázal přátelství např. s Jaroslavem Seifertem, který do Berouna jezdil během léta. Za tuto činnost byl také zatčen, odsouzen do Terezína, naposledy do Bayreuthu – byl odsouzen k trestu smrti, ale kvůli náletu, který se v té době uskutečnil, byl trest zmírněn na doživotí. Sám vždy říkal, že byl již smířen se smrtí, to co přišlo po konci 2.SV bral jako dar od Boha. Zemřel v Berouně 9. dubna.

Fraňo Kráľ

Fraňo Kráľ byl slovenský meziválečný básník, spisovatel-prozaik socialistického realismu a poválečný politik. Narodil se v rodině slovenského vystěhovalce v USA, ale jako dvouletý se spolu s matkou vrátil zpět na Slovensko, ačkoliv finanční situace rodiny byla velmi špatná. Vzdělání získal v Smrečanech, kde bydleli po návratu z USA, později pokračoval ve studiu v Liptovském Mikuláši a odmaturoval na učitelském ústavu ve Spišské Nové Vsi. Už v době studia musel těžce pracovat a kvůli špatné stravě onemocněl tyfem, který ho velmi zdravotně poznamenal na celý život, nemoc zanechala trvalé stopy a pozdější plicní onemocnění bylo jeho přímým následkem. Narukoval na vojenskou službu, ale onemocněl tuberkulózou. Léčil se pak v Tatranských Matliarech, kde se utužil v sociálních otázkách a ve svém politickém přesvědčení. Později byl převezen do sanatoria v Prosečnici na Sázavě. Ještě ne zcela doléčený byl ze sanatoria propuštěn a začal pracovat jako učitel v Okoličném, později byl přeložen do malé vesničky Kováčovce v okrese Modrý Kameň a na další místa. V roce 1931 se dostal do Bratislavy, ale pro svoji komunistickou ideologii byl předčasně penzionován. Po válce pracoval na Pověřenictvu školství, byl členem ÚV KSS a členem předsednictva Svazu československých spisovatelů. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Slovenské národní rady. Opětovně do ní byl zvolen ve volbách roku 1954 a zasedal zde až do své smrti. V roce 1953 byl jmenován národním umělcem. Počátky jeho literární činnosti spadají do období jeho léčení v Tatranských Matliarech, kde napsal a publikoval svoje první verše . Na jeho tvorbu měla velký vliv i setkání s českými avantgardními spisovateli, se kterými se setkal v době svého léčení v Česku – Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Josef Hora a Stanislav Kostka Neumann a jiní. Zpočátku byl ovlivněn proletářskou poezií, později poetismem a symbolismem, ale také válečným utrpením. V...

Eva Kutaková

Eva Kuťáková dokončila Jedenáctiletou střední školu v Karlových Varech roku 1955. Od roku 1957 do roku 1962 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru latina-čeština. V roce 1962 získala doktorský titul, roku 1982 jí byla udělena hodnost kandidáta věd a roku 1987 byla jmenována docentkou. Spolu s Janou Zachovou a Václavem Markem stvořila knihu "Moudrost věků", jde o soubor latinských citátů, rčení a přísloví. Spolupracovala také na pořadu České televize "Disco latine", který si kladl za úkol seznámit širokou veřejnost s latinským jazykem a antickou kulturou.