Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 901 - 960 z celkem 119591 záznamů

Scott Kelby
Scott Kelby je fotograf, grafik, publicista, autor řady bestsellerů a uznávaný odborník na využití Adobe Photoshop s důrazem na digitální fotografii. Je zároveň jedním z nejoblíbenějších lektorů kurzů Adobe Photoshop a šéfredaktorem magazínu Photoshop User, který se na svých stránkách pravidelně věnuje i využití Photoshopu Lightroom. V češtině vyšlo již několik jeho knih, např. Digitální fotografie ve Photoshopu CS4, Adobe Photoshop CS Kniha plná triků či Digitální fotografie v Adobe Photoshop Lightroom.
Více od autora
Sara Shepard
Sara Shepard je americká spisovatelka, autorka série románů Roztomilé malé lhářky , podle níž byl později natočen stejnojmenný seriál. Další její literární sérií je Hra lží . Do češtiny už bylo přeloženo 6 dílů této série a jeden díl, který je zřejmě na pomezí 4. a 5. dílu:
Více od autora
Peter James
Peter James je anglický spisovatel, scenárista a producent. Je jedním z nejprodávanějších autorů detektivek. Narodil se v Brightonu 22. srpna 1948. Jeho matka Cornelia James byla proslulá svou výrobnou rukaviček pro královnu Alžbětu II., kterou řídila společně s jeho otcem Petera Jamese, který pracoval také jako účetní. Po vystudování filmové školy v Ravensbourne strávil několik let v Kanadě a ve Spojených státech amerických, kde pracoval jako scenárista a producent. V 70. letech 20. století založil vlastní nezávislou produkční společnost, která se brzy stala jednou z významných ve Spojených státech amerických. Později svůj podíl ve společnosti prodal a vrátil se do Anglie. Zde spoluzaložil v roce 1993 jednu z prvních britských internetových společností. O čtyři roky později spoluzaložil první filmovou společnost a v roce 2001 druhou, na které působil po tři roky jako generální ředitel. V Anglii patří mezi uznávané bestselerové autory a filmové producenty. Na svém kontě má kolem dvaceti filmů a seriálů, z těch novějších to je Kupec benátský s Al Pacinem v hlavní roli. Všechny jeho práce prozrazují mimo jiné, hluboký zájem o medicínu, přírodu a paranormální jevy. Díky svým hororům bývá někdy nazýván jako „britský Stephen King“. Má svůj rozhlasový pořad na BBC. V současné době žije v Sussexu. Zabývá se nejen filmovou a literární tvorbou, ale i studiem prožitků mimo vlastní tělo, například při klinické smrti. K jeho koníčkům patří sbírání starých luxusních aut a závodění. Peter James má na svém kontě již více než 15 000 000 prodaných výtisků a v současné době se připravuje televizní seriál podle jeho detektivek.
Více od autora
Nikolaj Nikolajevič Nosov
Nikolaj Nikolajevič Nosov byl ruský autor dětských knih. Nejznámějšími jsou knihy o Neználkovi, které byly i několikrát zfilmovány. Narodil se v rodině estrádního umělce. V letech 1927–1929 studoval uměleckou školu v Kyjevě, poté přešel na filmový institut v Moskvě. Po dokončení studia v roce 1932 nastoupil jako režisér kreslených a populárně naučných filmů v Moskvě. Zde pracoval do roku 1951. První povídku publikoval v roce 1938, v následujících letech psal řadu dalších povídek i románů pro děti. V jeho knihách je obvykle hlavní postavou naivní dítě.
Více od autora
Joyce Carol Oates
Joyce Carol Oatesová je americká spisovatelka, básnířka a dramatička. Za novelu them získala roku 1969 National Book Award, na niž byla k tomu ještě osmkrát nominována. Třikrát byla rovněž nominována na Pulitzerovu cenu, nikdy ji však nezískala. Napsala přes 80 knih, některé navíc pod pseudonymy Rosamond Smith a Lauren Kelly. Její kniha Foxfire byla roku 1996 zfilmována.
Více od autora
Josef Ehm
Josef Ehm byl významný český fotograf uměleckých památek, pedagog a redaktor. V letech 1934–1946 učil na Státní grafické škole v Praze. Roku 1939 se zúčastnil výstavy Uměleckopúrůmyslového muzea v Praze Století české fotografie. Mezi léty 1939 a 1941 redigoval s Jaromírem Funkem časopis Fotografický obzor. Kromě toho přispíval svými fotografiemi do novin a časopisů , které vycházely opakované i v cizojazyčných verzích. Ilustroval také beletrii v Praze. Josef Ehm zůstal do konce své dlouholeté praxe vyznavačem černobílé fotografie, i když fotgrafoval i barevně. Ve druhé polovině 60. let nároky na fotodokumentaci ve sbírkových institucích vzrostly tak, že zaměstnávaly vlastní fotografy, takže s Ehmem ukončily spolupráci. "Papírové" zvětšeniny jeho fotografií se dodnes dochovaly na evidenčních kartách předmětů Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národní galerie v Praze, Národního muzea či ve fototé...
Více od autora
Jana Benková
Slovenská spisovatelka Jana Benková napsala první knížku Rozhovory na tělo v roce 1996, pak její pokračování a psaní už se nepustila. Pracovala jako novinářka i jako mluvčí v jedné z politických stran. Po odchodu z politického prostředí se rozhodla věnovat jenom psaní. Její knihy se setkaly s velkým ohlasem a Benková si odnesla mimo jiné i cenu TOP autorka roku. Její romány se vyznačují dynamikou, pozitivním nábojem, čtivým jazykem, ale také nepostradatelným humorem. V současnosti je na Slovensku autorkou 42 knih – sbírek rozhovorů se známými osobnostmi, sportovci, politiky, sportovní encyklopedie Slovenské hvězdy v NHL, ale hlavně románů, ktorým se věnuje dodnes. V České republice, kde je díky svým kořenům po otci, křtěném Vltavou, taky doma, jí do začátku roku 2021 vyšlo 15 překladů kníh a další se chystají.
Více od autora
Jakob Wassermann
Jakob Wassermann byl německý romanopisec, básník a esejista židovského původu. Patřil k nejčtenějším autorům své doby, jeho literárními souputníky byli Thomas Mann a Arthur Schnitzler. Wassermannova tvorba se zabývá mystikou a etickými otázkami, odráží se v ní dobový vliv psychoanalýzy. Byl redaktorem časopisu Simplicissimus a divadelním recenzentem. V letech 1926 až 1933 byl členem Pruské akademie umění. Jeho román ze soudního prostředí Případ Mauricius zfilmoval v roce 1954 Julien Duvivier. Od roku 1993 se v jeho rodném Fürthu uděluje Literární cena Jakoba Wassermanna.
Více od autora
Ivan Mládek
Ivan Mládek je český hráč na banjo a kazoo, zpěvák, bavič, textař, skladatel, komik, kreslíř, humorista a autor deskových her. Narodil se roku 1942 v Praze. Vyrůstal v úřednické rodině v Holešovicích. Jeho otec Bohuslav Mládek byl právníkem. Ivan Mládek absolvoval střední průmyslovou školu strojní a poté Vysokou školu ekonomickou. Na VŠE byl mimo jiné i spolužákem Václava Klause. Od roku 1966 veřejně vystupoval s různými soubory z oblasti jazzu a country music . Na přelomu let 1967-68 byl ve Francii, kde se živil hraním na banjo a balalajku v ruských kabaretech. Po půl roce se vrátil do Československa a od počátku 70. let 20. století vystupoval s vlastní kapelou Banjo Band, kde hraje na tenorové banjo a zpívá. Je autorem více než 400 písní, píše humoristické povídky, recesistické pohádky a scénáře, kreslí humorné obrazy a vtipy. Televizním divákům je znám jako moderátor a spoluautor zábavných pořadů Čundrcountry show a Country estráda. Televizní stanice TV Barrandov vysílala jeho sitcomy Cyranův ostrov, Cyranův poloostrov a Noha 22. Před parlamentními volbami ČR v roce 2013 veřejně podpořil Stranu svobodných občanů, podle něj je to vhodná alternativa pro zklamané pravicové voliče. Dlouhodobě se také netají svým monarchistickým smýšlením, které formuloval mimo jiné ve své glose Díky bezvládí blíže k monarchii pro internetové noviny Neviditelný pes roku 2007. V rozhovoru ke 100. výročí vzniku republiky v roce 2018 uvedl, že rozpad Rakouska-Uherska a zánik monarchie byla chyba a vznik československé republiky byl spíše v zájmu vítězných mocností než československého lidu, neboť za císaře Karla I. spěla monarchie k federalizaci a větší svobodě. Poprvé se oženil v roce 1969 s Evou Mládkovou, se kterou má syna Štěpána , který je advokátem. Některé z písní Ivana Mládka se staly velmi známými a populárními, a to i v blízkém zahraničí. Mezi jeho známé hity patří ...
Více od autora
Ivan Broz
Ivan Brož byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Jako agent StB poprvé evidován coby externí přednášející VAAZ v Brně pod krycím jménem VLTAVA . Před rokem 1989 psal také politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.
Více od autora
Henrik Ibsen
Henrik Johan Ibsen byl norský dramatik a básník. Je považován za zakladatele realistického dramatu. Henrik Ibsen se narodil 20. března 1828 v jihonorském městečku Skien. Dojmy a zážitky z dětství a mládí , byly tak hluboké, že trvale působily na celou jeho tvorbu. Jeho otec pocházel ze starého zámožného bergenského rejdařského rodu. Založil si podnik ve Skien a jako obchodník byl velmi úspěšný, dokud nezačal spekulovat. V roce 1836 zbankrotoval a přišel o značnou část majetku. V patnácti letech odešel Ibsen do Grimstadu do lékárny Jense A. Reimanna jako pomocník. Avantýra s lékárníkovou služkou přivedla sotva zletilého muže do situace, kterou se později mnohokrát zabýval ve svých hrách. V nich se objevuje problém následků vlastních činů a téma viny. Na své nemanželské dítě doplácel Henrik Ibsen totiž patnáct let. K dítěti ani k matce se však nikdy nehlásil a poté, co mu skončila vyživovací povinnost, považoval záležitost za navždy uzavřenou. Básnickou dráhu zahájil už v Grimstadu. Tam psal své první příležitostné, politické a polemické básně. V Grimstadu vznikl také jeho první dramatický pokus Catilina 1849. V roce 1850 odešel Ibsen do Kristianie , aby se připravil v tzv. Heltbergově „továrně na studenty“ na maturitní zkoušky, jež by ho oprávnily k studiu medicíny. U maturity ale neuspěl . Literární činnost a politické zájmy mu navíc brzy zabíraly valnou většinu času. V témže roce napsal svou druhou hru Mohyla a podílel se s A. O. Vinjem na vydávání satirického časopisu Manden, později přezvaného na Andhrimmer, jehož hlavním redaktorem byl Ibsenův další přítel Paul Botten – Hansen. Jeho dalším dramatickým dílem byla sžíravá politická satira Norma čili Politikova láska . V této době na sebe svými dramatickými pokusy upozornil i slavnéh...
Více od autora
Eva Kačírková
Eva Kačírková, rozená Navrátilová, je spisovatelka detektivních románů, novel a scenáristka. Eva Kačírková se narodila do rodiny krejčího. Po studiích na gymnáziu vystudovala Přírodovědnou fakultu v Olomouci, obor biologie a chemie. Do roku 1962 učila na základních školách v okolí Olomouce. Poté pracovala v Praze jako laborantka a po mateřské dovolené od roku 1965 v různých administrativních zaměstnáních . Od roku 1973 se profesionálně věnuje literatuře. Eva Kačírková publikuje od sedmdesátých let v různých časopisech, např. Vlasta, Květy, magazín Interpress aj. Od roku 1971 spolupracuje s režisérkou Věrou Chytilovou, podílela se na scénáři k filmu Panelstory, kde hrála i jednu z hlavních rolí. Eva Kačírková získala v roce 1994 1. místo v Ceně Havrana o nejlepší detektivní povídku roku „Noční strach“. V roce 2003 byl její detektivní román „Tolary jsou zlaté“ nominován na Cenu Jiřího Marka. Knihy Evy Kačírkové byly přeloženy i do němčiny, ruštiny a slovenštiny.
Více od autora
Edith Piaf
Edith Piaf , narozená jako Édith Giovanna Gassion 19. prosince 1915 v Paříži, je jednou z nejslavnějších francouzských zpěvaček všech dob. Její hudební kariéra začala ve 30. letech 20. století, kdy byla objevena při zpívání na pařížských ulicích. Piaf si díky svému silnému hlasu a emotivnímu projevu rychle získala slávu a proslavila se svými baladami o lásce, ztrátě a smutku. Její charakteristická píseň "La Vie en Rose", vydaná v roce 1947, se stala trvalým mezinárodním hitem a je dodnes široce uznávaná.
Více od autora
Brian Wilson Aldiss
Brian Wilson Aldiss byl britský autor science fiction řazený mezi autory tzv. Nové vlny. Mezi jeho nejznámější díla patří román Nonstop a trilogie Helikonie. Brian Wilson Aldiss se narodil 18. srpna 1925 v Derehamu . Navštěvoval St. Peter´s Court Preparatory School v Bactonu, v roce 1936 byl přijat na Framlingham College v Suffolku a o tři roky později začal studovat na West Buckland School v Devonu. V září roku 1943 vstoupil do armády, v Norwichi absolvoval základní výcvik, načež byl převelen ke spojařům do tábora Catterick v Yorkshire. Od roku 1944 do roku 1947 sloužil na mnoha místech jihovýchodní Asie , odkud si přivezl nejednu inspiraci pro svou tvorbu. V roce 1947 odešel z armády a začal pracovat jako knihkupec v Oxfordu. O rok později se oženil s Olive Fortescueovou. První dítě, Clive, se mu narodilo v roce 1955, o rok později přestal pracovat jako knihkupec a dal se na dráhu profesionálního spisovatele. Druhé dítě, Caroline, se narodilo v roce 1959. V roce 1965 rozvedl se svou první ženou a vzal si Margaret Mansonovou. Spolu měli dvě děti, Timothyho a Charlotte . V roce 1954 vyšla Brianu Aldissovi první práce, A Book in Time, v únorovém vydání The Bookseller. První SF, Criminal Record, bylo publikováno v červencovém vydání Science Fantasy. Jeho první kniha, The Brightfount Diaries, vyšla o rok později. V roce 1957 vydal první SF knihu, sbírku krátkých povídek Space, Time, and Nathaniel a zároveň se stal literárním redaktorem Oxford Mail. První SF román Non-Stop vydal v roce 1958, za což mu byla udělena cena Nejslibnější nový autor roku 1959 na 16. World Science Fiction Convention. Hlavním tématem románu je cesta generační kosmické lodě a dramatické osudy jejich obyvatel. Ačkoliv nebyl prvním, kdo toto téma do science-fiction přinesl , jeho brilantním zpracováním s...
Více od autora
Bret Harte
Francis Bret Harte, vlastním jménem Francis Brett Hart byl americký prozaik, básník, dramatik a žurnalista, který svým dílem podnítil využívání regionálních zvláštností v americké literatuře. Harte se narodil jako syn učitele, ale po otcově předčasné smrti musel přerušit školní docházku a ještě jako nedospělý si vydělávat na živobytí. Vzdělával se však sám rozsáhlou četbou, zvláště knih Charlese Dickense. Když se jeho matka znovu provdala, následoval jí roku 1854 do San Franciska. V Kalifornii však zamířil do vnitrozemí do oblasti zlatých dolů a zde se živil rozličnými zaměstnáními, snad i jako zlatokop nebo jako ozbrojený průvodce dostavníku. Brzy se však vrátil do klidnějších míst, stal se sazečem a v lokálních novinách začal publikovat své první povídky, neboť krátký pobyt v divočině mu posloužil jako literární inspirace. Roku 1857 se usídlil v San Francisku, od roku 1864 redigoval časopis The Californian a v letech 1868 až 1870 měsíčník The Overland Monthly, kolem kterého se soustředila skupina spisovatelů, mezi kterými byl například také Mark Twain. V San Francisku tak vzniklo jakési lokální literární středisko, které se postupně stávalo všeobecně uznávaným, neboť po skončení občanské války byla veřejnost ve znovusjednocených Spojených státech velmi ochotná dozvídat se podrobnosti o různých regionálních zvláštnostech. Hartovy povídky a novely z dob pionýrského osidlování amerického západu, z nichž mnohé lze z dnešního hlediska zařadit do kategorie westernu, měly mezi čtenáři okamžitý a veliký úspěch. Popisují v té době zcela nové prostředí kalifornských zlatokopů, využívají místního dialektu a vyznačují se humorem i sentimentalitou vyprávění, protože často zobrazují drsné mužné hrdiny se srdcem ze zlata. Tento úspěch vedl k tomu, že se Harte roku 1871 přestěhoval do Bostonu, kde mu místní měsíčník Atlantic Monthly nabídl za jeho další povídky velké hon...
Více od autora
Alois Mikulka
Alois Mikulka je český malíř, sochař, grafik, ilustrátor, scénograf, autor divadelních her pro děti, pohádek, básní a próz pro děti i dospělé. Za druhé sv. války, když byl jeho otec nacisty zavřený v Německu, musel doma pomáhat matce, protože měl ještě tři mladši sestry. Jako syn kriminálníka musel jít nejen na dva roky k převýchově do německé školy, ale také do Kuratoria pro výchovu mládeže. V letech 1948-52 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. Dále studoval monumentální malbu v ateliéru Jána Želibského na VŠ výtvarných umění v Bratislavě. Měl výstavy nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí Celý svůj život žije a pracuje v Brně. Je členem Spolku českých umělců grafiků Hollar.
Více od autora
Zdeněk Košler
Zdeněk Košler byl významný český dirigent, známý svou interpretací české klasické hudby i spoluprací s orchestry po celém světě. Narodil se 25. března 1928 v Praze, dirigování vystudoval na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze. Během své kariéry zastával Košler významné funkce v několika orchestrech, včetně opery Slovenského národního divadla a České filharmonie. Byl také hostujícím dirigentem mnoha mezinárodních těles.
Více od autora
Zdeněk Jirotka
Zdeněk Jirotka byl český spisovatel a fejetonista, autor humoristických románů, povídek, soudniček a rozhlasových hříček. Narodil se v Ostravě. Zde od roku 1925 studoval reálné gymnázium, avšak byl v kvintě vyloučen, načež se učil zedníkem. Nakonec v roce 1933 maturoval na Vyšší průmyslové škole stavitelské v Hradci Králové. Záhy vstoupil do armády, kde zůstal do roku 1939. Působil zde jako důstojník pěchoty, posléze jako stavební dozor u vojenských staveb. Sloužil v Košicích, Banské Bystrici, Olomouci, Vyškově a v Brně. Počátkem nacistické okupace pracoval na ministerstvu veřejných prací, ale už po roce 1942 se věnoval výhradně spisovatelské činnosti, což mu umožnil mimořádný ohlas na jeho prvotinu, humoristický román Saturnin. Jeho úspěch sice již nikdy nepřekonal, ale i kniha Muž se psem, v níž pro změnu parodoval detektivní žánr, se stala velmi oblíbenou. V letech 1945–1951 byl jejich redaktorem . Po roce 1951 pak byl dva roky redaktorem humoristického týdeníku Dikobraz. Mezi lety 1953 a 1962 působil v redakci Československého rozhlasu. Vedl zde nejprve redakci humoru a satiry, později redakci pro českou a slovenskou literaturu. V roce 1962 se opět vrátil do redakce Dikobrazu, stal se zde zástupcem šéfredaktora a na tomto postu setrval až do odchodu do důchodu v roce 1971. Kouzlo Jirotkova humoru tkví v inspiraci „suchým“ anglickým humorem. Za Jirotkův vzor jsou často označováni Jerome Klapka Jerome nebo Pelham Grenville Wodehouse. Od roku 1940 spolupracoval s Lidovými novinami. Po 2. světové válce byl redaktorem a zástupcem šéfredaktora humoristického časopisu Dikobraz . Krom uvedených tiskovin publikoval v periodikách Čs. novinář, Svět práce a Literární noviny. Humoristický román Saturnin vyšel roku 1942 a vypráví příběhy svérázného sluhy Saturnina, jeho pána a dalších postav, z nichž zejména Teta Kateřina se ...
Více od autora
Wilkie Collins
William Wilkie Collins byl anglický romanopisec, autor povídek a divadelních her. Svá díla vydával pod jménem Wilkie Collins. Řadí se k autorům tzv. senzačních románů , které byly velmi populární v Anglii 60. a 70. let 19. století. Za svůj život vydal 23 románů, šest sbírek povídek, jednu sbírku esejí, jeden cestopis, jednu biografii, patnáct divadelních her, přes 100 prací faktografického rázu a obrovské množství povídek, které nebyly vydány knižně, ale jen v časopisech. Ve své době byl jedním z nejvyhledávanějších a také nejlépe placených spisovatelů. Přátelil se s mnoha význačnými osobnostmi z literárních kruhů, velmi blízko měl zejména ke spisovateli Charlesi Dickensovi. Ale na rozdíl od Dickense, jehož popularita po smrti vzrůstala, bylo Collinsovo jméno trochu pozapomenuto. Nicméně v současnosti se stávají práce Wilkieho Collinse předmětem pozornosti kritiků i čtenářů. Napomáhají tomu i poměrně časté televizní a filmové adaptace jeho děl. Ve čtyřech svazcích byly vydány všechny jeho dopisy, které zveřejnily mnohé z jeho bouřlivého života. Vedl velmi nekonvenční, bohémský život, miloval dobré jídlo a víno, rád a často cestoval, udržoval dlouhodobé vztahy se dvěma ženami, ale s ani jednou se neoženil, a dlouhodobě se oddával braní velkých dávek opia, aby si ulevil od bolestí. Collinsův neortodoxní životní styl naznačuje jeho cynický pohled na tehdejší upjatou viktoriánskou společnost. To, spolu s jeho smyslem pro humor a kritikou křivd, jež se na lidech dopouštěla společnost, je patrné i v jeho románech. K nejznámějším dílům Wilkieho Collinse se řadí romány Žena v bílém , Měsíční kámen , Armadale a Bezejmenný. William Wilkie Collins se narodil v londýnské čtvrti Maryleboneu 8. ledna 1824 jako nejstarší syn Williama Collinse, uznávaného krajináře a portrétisty. Jméno dostal po svém kmotrovi, Siru D...
Více od autora
Vladimír Mináč
Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty . Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu. Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník . V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život. V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém p...
Více od autora
Věra Nosková
Věra Nosková , je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Strakonic v jižních Čechách, kde žila do dvaceti let. Vystudovala zde gymnázium, později studovala při zaměstnání Střední pedagogickou školu v Praze. Do roku 1990 vystřídala asi 16 zaměstnavatelů a mnoho profesí . Nejdéle byla učitelkou v mateřské škole a noční vychovatelkou v Domově mládeže Haštalská v Praze. Po roce 1989 začala pracovat jako novinářka a externí rozhlasová redaktorka. Od roku 2003 se věnuje psaní beletrie. Ve vlastním nakladatelství vydává populárně vědecké publikace významných členů občanského sdružení Sisyfos, prózu jiných autorů a vlastní díla. Věra Nosková byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu. Věra Nosková žije v Praze, je vdaná a má dva dospělé syny. V 60. a 70. letech publikovala básně v časopisech Divoké víno a Literární měsíčník, některé texty byly uváděny v pořadech "Zelené peří" Mirka Kováříka v divadle Rubín. První sbírka básní připravená do tisku v Českobudějovickém nakladatelství Růže počátkem 80. let byla těsně před vydáním zakázána. Jediná sbírka básní "Inkoustové pádlo" vyšla roku 1988. Po roce 1989 našla nová zaměstnání jako tajemnice a redaktorka v Českém deníku, jako redaktorka Týdnu , reportérka obrazové přílohy Blesk Magazín, redaktorka Europress a nakonec jako spoluautorka přílohy " Věda a lidé" Hospodářských novin. Externě spolupracovala s Lidovými novinami a MF DNES, časopisy Reflex, Print and Publishing, Packaging, Sanquist, Listy, na Slovensku Rozmer a Prometheus V devadesátých letech uváděla pořad "Naše téma" v Českém rozhlase Vltava, a již několik let píše pravidelné fejetony pro týdeník Rozhlas. Vedle článků popularizujících vě...
Více od autora
Suzanne Enoch
Suzanne Enoch se narodila v Jižní Karolíně a jen co se naučila číst, toužila po tom, aby mohla psát. Jejím dětským snem bylo stát se zooložkou a psát knihy o dobrodružstvích z Afriky. Tento její sen však zničila reportáž National Geographic o nejjedovatějších hadech, z nichž 99% žije právě v Africe:-) Ale pak se v jejím životě po zhlédnutí Hvězdných válek objevil nový impulz, a to psaní fikce. Po vystudování oboru angličtina na Kalifornské univerzitě se Suzanne zhruba dva roky neúspěšně pokoušela psát fantasy romance, až ji nakonec romance z období regentské Anglie přivedly k napsání jedné vlastní. Jenže cesta k vydání knihy nebyla jednoduchá a Suzanne se zpočátku dočkala několika odmítnutí. Pak však nalíčila pastičku na jednoho světově uznávaného literárního agenta, díky jeho pomoci přepracovala svůj rukopis a v roce 1995 spatřila světlo světa její prvotina Black Duke’s Prize. Po úspěchu této knihy zasazené do doby regentské Anglie se Suzanne rozhodla i svou další knihu zasadit do tohoto svého oblíbeného období. Zkrátka shrnuto většina jejích dosud vydaných knih, jež charakterizují zajímaví hrdinové a vtipné dialogy, se odehrává buď přímo v tomto období nebo kolem něj. Suzanne v současné době žije sama v Anaheimu v Kalifornii se svým čtyřnohým miláčkem Cairn teriérem Katie a je vášnivou sběratelkou suvenýrů z Hvězdných válek, zejména postav a vesmírných lodí. Stále věří v to, že jednou najde svého vlastního hrdinu, který bude pohledný, urozený a taky tak trochu hříšný;-)
Více od autora
Sue Townsend
Susan Lillian Townsendová byla anglická autorka humoristických románů, známá díky sérii o Adrianu Moleovi. Narodila se jako nejstarší z pěti dětí v rodině poštovního doručovatele. Nedokončila střední školu a pracovala jako tovární dělnice, v osmnácti letech se provdala a měla tři děti, ale po pěti letech ji muž opustil. Později pracovala jako instruktorka kanoistiky, kde se seznámila se svým druhým manželem, s nímž má dceru. Koncem sedmdesátých let začala psát hry pro leicesterské divadlo Phoenix, velký literární úspěch zaznamenala v říjnu 1982 svojí knihou Tajný deník Adriana Molea. Jsou to fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem; se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové nebo falklandskou válku. Kniha se stala bestsellerem, byla přeložena do více než třiceti jazyků, vznikl podle ní televizní seriál i muzikál. Vznikla další pokračování, provázející tohoto nepraktického podivína až do dospělosti a středních let: Adrian utíká z domova, neúspěšně bombarduje nakladatele svými literárními pokusy, na dovolené v Moskvě se stane nedobrovolným účastníkem státního převratu, vychovává dva nemanželské syny a stane se televizní celebritou jako komicky nešikovný šéfkuchař. Zároveň stále glosuje aktuální politiku i popkulturu. Stihne také zabřednout do dluhů a musí opustit svůj dům a usadit se v bývalém zabředláku. Autorka trpěla silným diabetem, v jehož důsledku roku 2001 oslepla. V roce 2009 prodělala transplantaci ledviny. 25. února 2009 jí bylo uděleno čestné občanství města Leicester. Zemřela po krátké nemoci ve věku 68 let.
Více od autora
Rudolf Těsnohlídek
Rudolf Těsnohlídek byl český spisovatel, básník, dramatik, novinář a překladatel. Proslul zejména svojí bajkou o lišce Bystroušce. Užíval také pseudonym Arnošt Bellis. Pocit vyděděnosti měl u něj zřejmě kořeny už v jeho dětství. Jeho otec byl pohodný, což jeho rodinu poněkud vyčleňovalo z tehdejší společnosti. Studium započal v Čáslavi, odkud po čtyřech letech odešel do Hradce Králové, kde vystudoval gymnázium. Aktivně se zapojoval do činnosti soukromého studentského literárního kroužku. Poté začal studovat na filozofické fakultě v Praze, ale studia nedokončil. Na studiích se seznámil s anarchismem, díky čemuž pronikl do okruhu S. K. Neumanna. Po sebevraždě nemocné první manželky Jindřišky Kopecké na svatební cestě v Norsku, se v roce 1906 odstěhoval do Brna, kde krátký čas pracoval v redakci Moravského kraje a po jeho zániku v Lidových novinách. Od roku 1908 psal soudničky pro Lidové noviny, později psal i jiné útvary, např. v roce 1912 byl válečným dopisovatelem v Srbsku a Albánii za války s Tureckem. V roce 1914 se přestěhoval do Bílovic nad Svitavou, kde bydlel osm let. Jeho druhou manželkou byla Anna Kutilová z této obce. Manželství však netrvalo dlouho. V Bílovicích nad Svitavou došlo k události, která se stala inspirací pro založení tradice vánočních stromů republiky se sbírkou na pomoc dětem bez domova. K tomu jej pohnula událost, kdy s přáteli, s malířem Františkem Koudelkou a úředníkem Josefem Tesařem, nalezli 22. prosince 1919, v bílovickém lese, prochladlé sedmnáctiměsíční děvčátko, Lidušku. Poprvé byl vánoční strom republiky rozsvícen 13. prosince 1924 na brněnském náměstí Svobody a tato tradice se postupně rozšířila i do ostatních měst. Tyto sbírky přispěly k tomu, že 8. prosince 1929 byl v Brně-Žabovřeskách otevřen dětský domov Dagmar pro opuštěné děti. Potřetí se oženil v roce 1924. Vzal si Olgu Zámečníkovou-Vaseckou. Těsnohlídek 12. ledna 1928 v redakci Lidových novin v Brně spáchal se...
Více od autora
Pavel Tlustý
Narozen 3.3.1963 v Táboře. Doc.,RNDr.,CSc., matematik, vysokoškolský pedagog, práce z optimalizačních metod, statistiky a didaktické pravděpodobnosti.
Více od autora
Pavel Juřík
Ing. Pavel Juřík se narodil v roce 1965 v Praze. Po studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze měl příležitost podílet se v letech 1990-1998 na zavádění prvních mezinárodních platebních karet a bankomatů zapojených do systému MasterCard a později i Visa a American Express. V letech 1990-2001 byl předsedou nebo místopředsedou Sdružení pro bankovní karty a v bankovnictví pracuje dodnes. Na téma platebních karet napsal pět knih. Obsahem jeho knih nebyla jen technologie nebo marketing platebních karet, ale také historie, která sahá kupodivu až do konce 19. století. Na téma platebních karet a bankovnictví publikoval několik set článků v tuzemsku i v zahraničí. Jeho velkým koníčkem je historie, proto se rozhodl věnovat jiné oblasti, než je bankovnictví - historii české šlechty, která donedávna stála tak trochu stranou zájmu profesionálních historiků.
Více od autora
Michio Kushi
Mičio Kuši byl japonský odborník na makrobiotiku, který pomohl její popularizaci v USA na počátku 50. let 20. století. V mládí studoval mezinárodní právo a zajímal se o vytvoření celosvětového parlamentu pro uchování míru ve světě. Po svém setkání se slavným profesorem orientální medicíny a filosofie Jukikazuem Sakurazawou, na Západě známým jako George Ohsawa, zasvětil svůj život propagaci a výuce tradičního taoistického systému rovnováhy principů jin a jang. Na počátku padesátých let se přestěhoval do USA. Přednášel po celé Americe, západní Evropě i na Dálném východě. Je autorem mnoha knih, například Akupunktura – staré a nové způsoby, Přírodní zemědělství, Původ a léčení nemocí, Kniha o makrobiotice – umění žít zdravě, šťastně a svobodně, Strava pro předcházení nádorům, Do-in – cvičení pro tělesný i duchovní rozvoj člověka a mnoho dalších. Zemřel na rakovinu slinivky.
Více od autora
Michael Freeman
Britský novinář, spisovatel a fotograf se zaměřením na architekturu, interierovou architekturu, asijskou kulturu, architekturu a archeologii. Autor obrazových publikací a populárně-naučných publikací z oboru.
Více od autora
Marija Jurić Zagorka
Marija Jurić byla spisovatelka a první chorvatská profesionální novinářka. Podle ankety vyhlášené v roce 2005 záhřebským deníkem Vjesnik, je druhým nejčtenějším chorvatským autorem všech dob. V roce 2004 se v soutěži Největší Chorvat umístila na 34. místě. O životě Marie Jurić nebylo mnoho známo, dokonce ani datum narození. Původně bylo nejčastěji zmiňováno datum 1. ledna 1873, ale zkoumáním registrů ve Státním archivu bylo zjištěno, že se narodila dne 2. března 1873 ve vsi Negovec poblíž obce Vrbovac v bohaté rodině matky Josipe Domin a otce Ivana Juriće. Křtěna byla 3. března 1873 jménem Marianna. Dětství strávila v chorvatském Záhoří, kde její otec vlastnil farmu Golubovec a řídil statek Šanjugovo, vlastněný baronem Gezou Rauchem. Marija Jurić Zagorka byla zaměstnána v časopise Obzor, v roce 1896 jí v něm vyšel první článek, za několik let zde působila jako šéfredaktorka. Později začala vydávat první chorvatský „ženský časopis“ s názvem Ženski list a také časopis Hrvatica . Bojovala v nich nejen proti sociálnímu útlaku, maďarizaci a germanizaci chorvatské společnosti, ale i za práva žen. V roce 1903, poté, co zorganizovala masovou ženskou demonstraci, se dostala do vězení. Jejím rádcem a mecenášem byl Josip Juraj Strossmayer, který ji podporoval a k psaní románů povzbuzoval. Marija J. Zagorka udržovala velmi dobré kontakty i s politickými reprezentanty zemí, jejichž osud byl podobný historii Chorvatska. Patřili k nim T. G. Masaryk a Milan Hodža. Zemřela v Záhřebu 30. listopadu 1957. Pohřbena je na záhřebském hřbitově Mirogoj. Je autorkou 34 románů a 14 dramat. Psala romány pro široké publikum, spojuje v nich milostné příběhy s prvky národní historie. Některé z jejích próz byly uvedeny jako divadelní hry, některé i zfilmovány. Jejímu dílu se věnoval překladatel Dušan Karpatský. V t...
Více od autora
Ľubomír Feldek
Ľubomír Feldek je slovenský básník, prozaik, dramatik a překladatel a manžel spisovatelky Oľgy Feldekové. Pochází z úřednické rodiny, vzdělání získával v Senici, v Žilině, kde v roce 1954 i maturoval. Po skončení střední školy studoval na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě slovenský jazyk a literaturu. Už během studií začal pracovat jako redaktor ve vydavatelství Mladé letá, odkud musel v říjnu 1958 odejít v souvislosti s politickou perzekucí otce a zároveň mu na jeden rok zabránili uzavřít vysokoškolské studium státní zkouškou . V letech 1960–1961 pracoval jako redaktor závodního časopisu v Nižné na Oravě. V letech 1961–1973 byl spisovatelem ve svobodném povolání a v letech 1973–1986 vedoucím redaktorem oddělení původní a překladové poezie a současně dramaturgem divadla Nová scéna v Bratislavě. V roce 1989 protestoval proti uvěznění Václava Havla, podepsal politický manifest Několik vět a v listopadu se podílel na založení hnutí Veřejnost proti násilí. Od roku 1990 byl vedoucím redaktorem kulturní přílohy Ahoj, Evropa občasníku Veřejnost. V současnosti žije v Praze a Bratislavě První básně uveřejňoval ještě během studií na střední škole ve školním časopise Mladý průkopník. Jeho tvorba je inspirována českým poetismem, zejména poezií Vítězslava Nezvala. Poezii píše "pro všech pět smyslů", staví ji na neobvyklé citlivosti vnímání světa, zdůrazněné citovosti, konkrétnosti, obraznosti, fantazijnosti, intimnosti. V jeho poezii dominuje zejména metaforický princip. Kromě vlastní tvorby se věnoval i překladům z moderní světové poezie A klasických dramatických děl . Dále překládal díla takových autorů jako jsou: Rabíndranáth Thákur, Karel Jaromír Erben, Ján Kollár, Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine, Alexandr Sergejevič Puškin, Arthur Rimbaud, Vítězslav Nezval, Stefanov, Antonyč, Lautréamont, Ma...
Více od autora
Libor Sváček
Narozen 1967 v Českém Krumlově. Fotograf. V roce 1992 založil vlastní studio EXPHO a od té doby se profesionálně věnuje fotografii. Lákají ho především extrémní podmínky a technicky náročné úkoly, a tak si oblíbil i leteckou fotografii, která od počátku provází jeho tvorbu.
Více od autora
Josef Kožíšek
Josef Kožíšek byl český básník, učitel a esperantista. Narodil se v rodině rolníka v Lužanech, gymnázium vystudoval v Plzni a učitelský ústav v Příbrami roku 1881. Pak působil jako učitel či ředitel na řadě tehdejších obecných škol a to až do roku 1920. Mimo jiné v Měčíně a v Klecanech; v letech 1895–1918 byl řídícím učitelem v obecné škole v Zápech. Po první světové válce se stal ředitelem literárního oddělení Státního nakladatelství v Praze. Jeho první verše byly určeny pro příbuzné a přátele jeho žáků a měly nahradit tak zvané „Malé gratulanty“. I další básně psal Kožíšek pro děti, jejichž svět zobrazoval, a stal se tak následovníkem Josefa Václava Sládka a předchůdcem Františka Hrubína. Prosté jsou i názvy jeho sbírek: Doma i Na sluníčku 1890, Oku i srdéčku 1891. První z nich vyšla v roce 1890, když už předtím autor publikoval v časopisech. Nejznámější je asi básnička Polámal se mraveneček. Celkem vydal dvanáct knih, kromě Poupat také čítanky Ráno a Studánka. Kožíšek je i autorem řady pedagogických článků zaměřených zejména na počátky čtení. Kožíšek věděl jak se dětem co nejvíce přiblížit. Používal jednoduchého říkadlového verše.V básničkách je rozpor mezi dobrem a zlem nebo líčí krásy venkovského života a lidové zvyky.
Více od autora
Josef Holeček
Josef Holeček byl český spisovatel s regionálním zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy. Dále působil jako překladatel a novinář. Narodil se v selské rodině Vojtěcha Holečka a Kateřiny Blahové ze Žďáru. Měl sedm sourozenců, kromě pěti, kteří se nedožili jednoho roku; čtyři vlastní: Annu , Vácslava , Jana a Františka Xavera redaktora v Chicagu a další tři, z druhého manželství otce s Eleonorou Blahovou sestrou Kateřiny: Marii Vaněrovou , Eleonoru Vaněrovou a Kateřinu řádovou sestru a učitelku. Josef si 16. 11. 1889 vzal za manželku Zdenku Zemanovou . Měli spolu tři děti: Jarolíma legionářského spisovatele, PhDr. Dariu Podlipskou překladatelku a PhDr. Jelenu Dolanskou-Heidenreichovou zpěvačku a pedagožku. Studovat začal v Písku, kde se spřátelil s Františkem Heritesem, dále v Českých Budějovicích a potom, jak sám napsal ve vzpomínkách, ho srdce táhlo do Tábora – na reálné gymnázium. V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ . Nejstarší táborský park dnes nese název Holečkovy sady. Od roku 1926 je v něm umístěn pomník Josefa Holečka. Přátelství navázané na táborském gymnáziu s Jihoslovany přivedlo Holečka k celoživotnímu zájmu o dějiny, literaturu a umění. Po studiích pracoval v Záhřebu jako vychovatel; od roku 1875 byl dopisovatelem Národních listů ve válce na Balkáně. Jeden čas sám vydával Slovanské listy. Pracoval v redakci Národních listů, překládal slovanský a finský folklor. Byl velkým zastáncem Slovanů, roku 1887 navštívil Rusko a v roce 1889 se dostal do Malé Asie a Cařihradu. Od roku 1895 až do své smrti žil na Smíchově (o...
Více od autora
John Connolly
Je autorem řady detektivek, se sympatickým detektivem Charliem Parkerem a také výboru tajemných povídek Nokturna. Získal cenu US Shamus Award udělovanou za detektivní romány a pravidelně přispívá do listu Irish Times. Žije v Dublinu. Více informací o autorovi naleznete na jeho webových stránkách: www.johnconnolly.co.uk
Více od autora
John Arcudi
Zkušený vypravěč John Arcudi se asi nejvíce proslavil Maskou. Kromě toho ale napsal i ty nejlepší příběhy do Vetřelců a Terminátora, měl vlastní sérii o flákači se superschopnostmi Major Bummer a v současnosti rozvíjí Hellboyovský vesmír řadou Ú.P.V.O.
Více od autora
Johannes von Buttlar
Více od autora
Jiří Orten
Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...
Více od autora
Jack Kerouac
Jack Kerouac IPA, vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, byl americký spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se především svými autobiografickými romány, zejména pak dílem Na cestě. Předci Jacka Kerouaca pocházeli z Francie. Jeho děd, tesař Jean-Baptiste Kirouack, se společně se svou ženou Clémentine Bernierovou přestěhovali z Francie do Nashui, města v americkém státu New Hampshire. Stalo se to v roce 1889 krátce poté, co se jim narodil syn Léon, budoucí Kerouacův otec. Léon se stal reportérem a obchodníkem a roku 1915 si vzal Gabrielle Lévesqueovou, budoucí Kerouacovu matku. Rok po svatbě se jim narodilo první dítě, syn Francis Gerard; roku 1918 pak dcera Caroline. Jako třetí a poslední dítě Gabrielle Kerouacové přišel na svět Jean-Louis. Doma mu říkali „Ti Jean“, čili „Malý Jan“. Teprve později, když se Jean-Luis začal stýkat s nefrancouzskými obyvateli, se z něj stal „Jack“. Když byly Jackovi čtyři roky, zemřel mu ve věku devíti let na revmatickou horečku jeho starší bratr Gerard. Kerouaca tato událost hluboce poznamenala, prohloubila jeho závislost na matce a promítla se i do jeho tvorby. Doma rodina Kerouacových mluvila jedním z francouzských dialektů, proto je Kerouacův mateřský jazyk francouzský. Angličtinu se začal učit až v šesti letech a docela s ní bojoval. Otec Jacka Leo Kerouac byl v Lowellu známou postavou. Vznětlivý, avšak šlechetný, mírně výstřední muž s náklonností k barům a dostihovým závodům si zakládal na své nezávislosti. Vlastnil malou tiskárnu, díky níž mohl zaplatit prostorný starý dům. V roce 1936 se vylila řeka Merrimack z břehů a zatopila otcovy dílny. Ten byl nucen prodat dům a hledat si práci jako tiskař, kdekoli to bylo možné. S úpadkem otcovy role živitele domu a hlavy rodiny sílil matčin vliv. U otce se objevily zdravotní problémy, z části způsobené pitím alkoholu. Nenosil ...
Více od autora
Ivana Čornejová
Ivana Čornejová je česká historička specializující se na české a církevní dějiny 16.–18. století a dějiny českého školství, zejména Univerzity Karlovy. Jako pedagožka se habilitovala a získala titul docentky. Pracuje v Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu Univerzity Karlovy, kde působí jako vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy. Mimo to externě přednáší na Pedagogické fakultě UK. Jejím prvním manželem byl Jiří Rak, jejím druhým manželem je historik Petr Čornej.
Více od autora
Fan Vavřincová
Fan Vavřincová, vlastním jménem Věra Peigerová, provdaná Němotová, byla česká spisovatelka a autorka televizních scénářů. Podle jejího románu byl natočen například film Eva tropí hlouposti. Narodila se v Praze–Podolí, v rodině Vavřince Peigera , který se postupně vypracoval z účetního a disponenta až na ředitele firmy Česká cukerní. Po základní škole vystudovala gymnázium v Praze-Dejvicích. Po maturitě ještě dva roky studovala externě na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde získala státnice z němčiny, francouzštiny a ruštiny. V dubnu 1935 se provdala za Bohumila Němotu , majitele likérky; svatba se konala v žižkovském kostele sv. Prokopa. Po sňatku žili manželé Němotovi na zámku Sudovice u Nového Knína, měli dvě dcery, Felicii a Ivanku. Psát začala už na gymnáziu, ve svých šestnácti letech . Do povědomí lidí vstoupila díky filmu režiséra Martina Friče , který byl natočen podle jejího námětu – knihy Patsy tropí hlouposti. Po roce 1948 nemohla až do konce 60. let publikovat a pracovala jako úřednice a účetní v Novém Kníně, Dobříši a Praze. Od roku 1957, kdy vyhořel zámek Sudovice, žila v Praze. Je pohřbena v Novém Kníně. Díla Fan Vavřincové mají výlučně zábavný charakter. Často se jednalo o románky pro ženy a dívky. Humor, nadhled a laskavost jejích příběhů si získaly širokou oblibu. Značnou část prací uveřejnila pod vlastním jménem Věra Němotová. Pseudonym Fan Vavřincová vznikl z otcova křestního jména Vavřinec a častého rodinného křestního jména František. Pod druhým pseudonymem Anna Lorencová vydala dívčí román Divoška Kim. Od roku 1936 se její příspěvky objevovaly v řadě časopisů, jako např. List paní a dívek , Pražanka, Ahoj, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda. Po okupaci ...
Více od autora
Daniela Krolupperová
Daniela Krolupperová je česká spisovatelka dětských knih a překladatelka ze skandinávských jazyků. Vystudovala nordistiku s finštinou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté studovala na lidové vysoké škole v Norsku žurnalistiku a jazyky na univerzitách v Helsinkách a Oslu. Při studiu pracovala jako redaktorka zahraniční redakce v tiskové agentuře ČTA. Od ukončení studia pracuje jako překladatelka a tlumočnice ve svobodném povolání. Daniela Krolupperová žije v Praze a má tři dcery. Velkou zálibu vždycky nalézala ve sportu. V dětství řadu let závodně plavala, nyní ráda cvičí aerobik, v zimě jezdí na běžkách a v létě téměř neslézá z kola. Autorka píše knihy nejrůznějších žánrů pro děti všech věkových kategorií. Odmala psala příběhy, hodně četla, vymýšlela komiksy. První autorčiny knihy směřovaly k populárně-naučné literatuře pro děti, ale příběhy na sebe nenechaly dlouho čekat. Spisovatelka za ně získala mnohá ocenění, její knihy se pravidelně umisťují na předních místech celostátní čtenářské ankety SUK – Čteme všichni. Mezi poslední vydané knihy v nakladatelství Albatros patří např. Policejní křeček, Bubáček a Myšošlap, či Zmizelá škola a Kouzelná aktovka.
Více od autora
Božena Benešová
Božena Benešová, roz. Zapletalová, byla moravská básnířka a spisovatelka. Větší část svého mládí prožila v Uherském Hradišti a Napajedlích, kde se i vdala. V roce 1908 se přestěhovala do Prahy. Její rodiče byli Roman Zapletal a Bertha Zapletalová-Kostelniková. Za manžela si vzala r. 1896 Josefa Beneše, se kterým se r. 1912 rozvedli; zůstali spolu až do jeho smrti r. 1933. Jejím prastrýcem byl moravskoslezský vrchní státní zástupce František Zapletal z Luběnova . Velký vliv na ni mělo přátelství s Růženou Svobodovou. Pomohla jí z rezignované melancholie v době po svatbě a podporovala ji jako spisovatelku. Bohatě korespondovaly, Svobodová ji navštívila na Moravě, společně cestovaly do Itálie . Přátelství trvalo až do smrti Růženy Svobodové v roce 1920. Svobodová vyžadovala po Benešové kázeň a každodenní práci s literaturou, nutila ji dokončovat práci. Seznámila ji s F. X. Šaldou. Na druhou cestu do Itálie v r. 1907 se vydaly Svobodová s Benešovou spolu s Josefem Svatoplukem Macharem. V roce 1907 a 1908 redigovala Benešová přílohu Ženské revui Žena v umění. Tato zkušenost jí otevřela dveře k pozdější spolupráci s jinými časopisy, např. Masarykovou Naší dobou. V této situaci se r. 1908 rodina rozhodla přestěhovat do Prahy. Během válečných let 1914–1918 dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí a začala pracovat na dosud největším literárním díle, románu Člověk. Roku 1926 začala pracovat v YWCE jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora ap. Práce byla do určité míry východiskem z finanční nouze, dívky z klubovny YWCA si ji velmi oblíbily a utvořily kroužek „Dívky Boženy Benešové“. Později, když byla nemocná, jim diktovala poslední pokračování Dona Pabla, Dona Pedra a Věry Lukášové. Od 24. května 1932 byla řádnou členkou České akademie věd a umění. Zemřela 8. dubna 1936 ve svém dejvickém bytě v S...
Více od autora
Albert Pilát
Albert Pilát byl český mykolog, botanik a muzejní pracovník. Albert Pilát pocházel z rodiny pražského úředníka Karla Piláta a jeho ženy Marie, rozené Tauchenové. Když v roce 1922 dokončil studium na Akademickém gymnáziu v Praze a začal studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, byl již plně oddán botanice a zcela orientován na mykologii vyšších hub. Na vysoké škole byl žákem Josefa Velenovského, se kterým se seznámil už jako středoškolský student na počátku 20. let. Pilát byl už v té době pilným sběratelem makromycetů , které určoval a studoval. Když byl v roce 1923 založen Československý mykologický klub, stal se jeho aktivním členem. O rok později začal klub vydávat časopis Mykologia a Pilát se stal okamžitě nejpilnějším přispěvatelem až do zániku časopisu v době světové hospodářské krize. V roce 1926 dosáhl doktorátu, v té době už rok pracoval jako asistent v botanickém ústavu přírodovědecké fakulty. Odtud odešel o dva roky později a v roce 1930 nastoupil do botanického oddělení Národního muzea v Praze jako pomocný vědecký pracovník a v roce 1933 získal postaveni definitivního odborného pracovníka. Zde dostal za úkol prozkoumat bezcenný materiál neznámého původu, který byl určen ke skartaci. Tak Pilát zachránil obrovský poklad české mykologie, jednalo se o část mykologického herbáře slavného muzejního badatele Augusta Cordy. Dalším jeho obrovským přínosem byla jeho sbírkotvorná práce. Začal budovat rozsáhlý mykologický herbář, především ze svých vlastních sběrů, ale také výměnou se zahraničními kolegy mykology i mykologickými ústavy. Získával také sbírky ostatních československých mykologů. V únoru 1948 přijal Pilát funkci přednosty botanického oddělení Národního muzea. Při reorganizaci muzea v roce 1965 bylo vedle botanického oddělení vytvořeno samostatné mykologické oddělení a Pilát se stal jeho přednostou. Toto pracov...
Více od autora
Zuzana Nováková
Narozena 22.2.1943 v Praze. Básnířka, beletristka, malířka a ilustrátorka, spisovatelka pro děti a mládež, autorka televizních pohádek a romantických příběhů.
Více od autora
Zdeněk Burian
Zdeněk Michael František Burian byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi společně s profesorem Josefem Augustou. Zdeněk Michal Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici. Jeho otcem byl Eduard Burian. Jeho matkou byla Hermína Burianová. V letech 1905 až 1909 pobýval Zdeněk Burian s rodiči ve Štramberku v domě čp. 38. Kolem roku 1910 se Zdeněk Burian přestěhoval s rodiči do Kopřivnice a začal zde navštěvovat obecnou a měšťanskou chlapeckou školu. V roce 1919 složil úspěšně přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Dne 24. října 1919 byl čtrnáctiletý Burian zapsán jako mimořádný studující Akademie výtvarných umění v Praze. Nastoupil do prvního semestru Všeobecné malířské školy, kterou vedl profesor Jakub Obrovský. Na škole vydržel ale pouze necelé dva roky. Ve školním roce 1920/1921 šestnáctiletý Zdeněk Burian svá studia přerušil. Po odchodu ze školy se začal živit jako ilustrátor. Ilustroval především dobrodružnou literaturu. První knihou, k níž takto přispěl, bylo Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona, které vyšlo v září roku 1921. V letech 1924 až 1925 zahájil ilustrování časopisu „Širým světem“ a knih České grafické unie. Od roku 1925 pracoval na geografickém cyklu „Země a lidé“. Dne 14. února 1927 se Zdeněk Burian oženil s Františkou Loudovou . Pro nakladatelství Josefa Richarda Vilímka začal od roku 1927 Burian postupně ilustrovat časopisy: Humoristické listy, Malý čtenář, Dobrodružný svět, ...) a potom též i dobrodružné knihy. V roce 1930 ilustroval Zdeněk Burian první knihy nakladatele Jana Toužimského. Od června roku 1932 pak začal pracovat pro nakladatelství Toužimský & Moravec. Pod vedením docenta Josefa Augusty namaloval Zdeněk Burian v roce 1935 svých prvních šest rekonstrukcí. Vzájemná spolupráce trvala až do...
Více od autora
Vitalij Valentinovič Bianki
Vitalij Valentinovič Bianki se narodil 12. února 1894 v Petrohradě v rodině významného ruského biologa. Prostředí, které jej od dětství obklopovalo, vzbudilo v něm trvalý zájem o ruskou přírodu. Léta strávená ve škole a na univerzitě - vystudoval přírodovědeckou fakultu petrohradské univerzity - tento zájem ještě prohloubila a rozšířila. Už jako chlapec propadl Bianki lovecké vášni, a jako jinoch a student biologie proto poznal rolníky, lesníky, navázal styky se starými lovci losů i medvědů, s lidmi, kteří obdivuhodně dobře znali složitý život v lese. Účastnil se výzkumných výprav, podnikl první cesty po Uralu a Altaji, krátce působil ve škole a potom ve vlastivědném muzeu - a to vše mu pomohlo nashromáždit si poznatky, vzory, zkrátka materiál k budoucí práci. A když na konci roku 1922 v Leningradě vznikl při knihovně dětské literatury Pedagogického ústavu předškolní výchovy kroužek spisovatelů pro děti, přišel tam i V. Bianki. Zde předčítal své první přírodovědecké povídky a tím vlastně začal svou literární činnost. První knížku pro děti \"Domečky v lese\" vydal v roce 1924. Za více než 30 lety své literární činnosti napsal V. V. Bianki na 300 pohádek, povídek a novel. Nejznámější jsou jeho \"Lesní noviny\", které v roce 1961 vyšly v 10. vydání . Je to jakýsi kalendář přírody pro samostatná pozorování během celého roku. I mladý čtenář, jenž si otevře dílo Vitalije Valentinoviče Biankiho, se mnoho dozví. Naučí se pozorovat domácí přírodu, stane se jejím pečlivým ochráncem. Zamiluje si ji. Autorovy knihy mu v tom pomohou. V. V. Bianki zemřel 9. června 1959. Jeho žákem byl další autor knih o přírodě, Nikolaj Sladkov.
Více od autora
Tove Jansson
Tove Marika Jansson byla finská spisovatelka , autorka písňových textů, malířka, ilustrátorka a autorka komiksů. Jejím nejslavnějším dílem jsou knihy o skřítcích muminech a jejich přátelích. Narodila se jako nejstarší dcera v umělecké rodině sochaře Viktora Janssona a grafičky a ilustrátorky Signe Hammeearstenové-Janssonové. Její mladší bratr Per Olof byl fotografem a nejmladší Lars ilustrátorem - právě on se později výrazně podílel na rozvoji „muminího odkazu“ a převzal po své sestře například sérii komiksů o muminech. Tove Janssonová patřila k švédsky hovořící menšině ve Finsku a velkou část života prožila na ostrově Klovharu, jednom z ostrovů Pellinki u Porvoo. Její životní partnerkou byla finská grafička Tuulikki Pietilä. První kresby uveřejnila v patnácti letech v liberálním časopise Garm. Studovala na výtvarné akademii Konstfack ve Stockholmu, poté na kreslířské škole finské Národní galerie v Helsinkách a v Paříži na École d'Adrien Holy a École des Beux Arts. Postavička Muminka se poprvé objevila v ilustracích na stránkách Garmu v roce 1940 a v roce 1945 vyšla první samostatná kniha o muminech. Právě mumini vydobyly Janssonové světový věhlas, ačkoliv napsala i řadu knih na jiné téma. Za své dílo obdržela mimo jiné cenu Hanse Christiana Andersena v roce 1966, cenu Švédské akademie v roce 1972, cenu Pro Finlandia roku 1976 a Literární cenu Selmy Lagerlöfové roku 1992. Komiksové stripy o muminech vycházely na pokračování nejprve krátce v časopise Ny Tid, od roku 1954 pak pravidelně vycházely především v anglických novinách Evening News - po roce 1960 sérii převzal Lars Jansson. Řady 1-4 vyšly česky jako Muminek - svazek jedna, překl. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Praha: Argo, 2009.
Více od autora
Susanna Kubelka
Susanna Kubelka se narodila v Linci, vystudovala anglistiku a po promoci pracovala tři roky jako novinářka ve vídeňském deníku Die Presse. Proslula zejména svými humorně erotickými romány a optimistickými knížkami pro ženy každého věku.
Více od autora
Stanislav Hložek & Petr Kotvald
Stanislav Hložek & Petr Kotvald je české hudební duo známé svými vystoupeními a nahrávkami v oblasti pop music v 80. letech a později. Ve své vlasti na sebe poprvé výrazně upozornili jako členové skupiny "Kotvald-Hložek-Roth", která se později přejmenovala na "Kotvald-Hložek". Jejich spolupráce se vyznačovala řadou úspěšných hitů a alb a přispěla k rozvoji československé a později české hudební scény.
Více od autora
Sigrid-Maria Größing
Sigrid-Maria Größing je historička, spisovatelka a germanistka. Sigrid-Maria Großing po absolvování vysokoškolského studia historie, zeměpisu a literatuře, věnovala výuce na různých středních školách v Rakousku a Bavorsku. Později absolovovala doktorské studium historie a získala titul Ph.D. Vydala několik knih, především o dějinách habsburské dynastie, ale také několik kuchařek. Po úspěchu jejích prvních knih, které byly přeloženy do několika jazyků, se může od roku 1986 plně věnovat spisovatelské činnosti. Größing je vdaná a má dvě dospělé děti . Společně s manželem žije v Grossgmain u Salcburku.
Více od autora
Sigmund Freud
Sigmund Freud , rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl česko-rakouský lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se ve Freibergu, dnešním Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho promluv, snů, přenosových emocí a odporu během terapie. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie , tzv. první topika a tzv. druhá topika . Velkou pozornost věnoval též kultuře a náboženství. Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století. Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku. Jeho původní židovské jméno znělo Šlomo Simcha. Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí „radost“. Jméno Šlomo obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená „moudrý muž, který se těší z učení“. Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém Zikmundovi, českém národním patronu . Motivací volby tohoto jména měla být snaha po konformitě s českým okolím. Byl nejstarším z osmi dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Ja'akova Freuda s Amálii Nathanovou. Narodil se do společenst...
Více od autora
Robert Kirkman
Robert Kirkman je americký komiksový scenárista nejvíce známý pro své komiksy Živí mrtví a Invincible od nakladatelství Image Comics a Ultimate X-Men a Marvel Zombies od Marvel Comics. Také spolupracoval s Toddem McFarlanem na komiksové sérii Haunt. Je jeden z pěti partnerů Image Comics a jediný z těchto pěti, který není spoluzakladatelem. V současnosti vykonává funkci provozního ředitele Image Comics. Na českém trhu byly vydány následující komiksy se scénářem Roberta Kirkmana:
Více od autora