Výpis všech autorů

Tomáš Vlček

Tomáš Vlček je historik umění se zaměřením na moderní umění a jeho vztahy s literaturou, galerijní pracovník a vysokoškolský pedagog. V letech 1954-1958 absolvoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. V letech 1958-1962 byl malířem dekorací v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od roku 1962 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Studia zakončil obhajobou diplomové práce Abstraktní tvorba Viktora Preissiga . Byl zaměstnán jako odborný pracovník památníku národního písemnictví . Od roku 1969 byl odborným a vědeckým pracovníkem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV , od roku 1900 do roku 1992 ředitel a předseda vědecké rady UTDU ČSAV, předseda Kolegia věd o umění AV ČR. Roku 1989 byl hostujícím profesorem University of Pennsylvania, Philadelphia. V letech 1994-1996 byl vedoucím Katedry dějin a filozofie umění na Středoevropské univerzitě v Praze, 1994-1996 prorektorem. Roku 1998 se habilitoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. 1997-1999 byl ředitelem Pražského kolegia umění, architektury a kulturní ekologie, roku 2000 pedagogem na Literární akademii J. Škvoreckého v Praze, na Filozofické fakultě UK a na Fakultě humanitních studií UK v Praze. V letech 2001-2011 byl ředitelem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Od roku 2009 profesor pro obor výtvarná výchova-teorie a tvorba na fakultě užitého umění a designu UJEP Ústí nad Labem, vedoucí Katedry dějin umění a architektury Fakulty architektury na Technické univerzitě v Liberci. Studijní cesty a pobyty: 1980-1990 Velká Británie, USA, Německo, Rakousko, 1993 Francie, Španělsko, 1996 USA, 1998-2000 Švýcarsko Od roku 1968 podrobně mapoval dílo Vojtěcha Preissiga. Zachránil i některá Preissigova díla, která skončila ve Sběrných surovinách. V 60. letech získal přes tisíc různýc...

Stanislav Vodička

Stanislav Vodička byl český umělecký knihvazač a spisovatel. Narodil se 15. 3. 1910 v Rožďalovicích na Nymbursku v chudé rodině. Začal se učit na krejčího, ale po 2 týdnech z učení odešel. Potom se díky šťastné náhodě dostal ke knihaři Janu Rajmanovi, kde se vyučil uměleckým knihařem. Spolu s ním se u Rajmana vyučil také Josef Studený ze Skřinářova, který byl synovcem básníka Jakuba Demla. Tak v knihařské dílně Jana Rajmana v Rožďalovicích poznal Stanislav Vodička Jakuba Demla asi roku 1928. Po vyučení se Vodička přestěhoval na nějaký čas do Prahy, kde pracoval u knihaře Ludvíka Bradáče. Po vojenské službě se pak vrátil do Rožďalovic. V roce 1934 odkoupil za 10 000 Kč od výše zmíněného J. Studeného knihařskou dílnu v Tasově. Dílna byla v domě č. p. 27, který patřil poštmistrovi Antonínu Demlovi, bratru básníka Jakuba Demla. V městečku Tasově na Českomoravské vrchovině žil S. Vodička téměř 20 let. Začátky v dílně bez zákazníků byly těžké. Jak říkal, vázal od bohatě zdobených a zlacených knih až po knihy, které rozžvýkala kráva. Vázal knihy mimo jiné také pro Nakladatelství Marie Rozy Junové, která vydávala díla Jakuba Demla nebo pro Dominikánské nakladatelství v Olomouci. Některé Demlovy knihy také koloroval. Ve Vodičkově knihařské dílně se často scházel Jakub Deml se svými přáteli a za krátko i knihař patřil mezi ně. O tomto přátelství i tehdejší době podal později svědectví v knize „Básník Jakub Deml v Tasově“. V roce 1948 svědčil u soudu ve prospěch Jakuba Demla, který byl neprávem obviněn z kolaborace s fašisty. Ve prospěch J. Demla svědčil také básník Vítězslav Nezval. V dubnu 1937 se S. Vodička oženil. Bydlel u Tasova na samotě zvané Papírna, v domě, kde se dříve ručně vyráběl papír. V tomto domě kdysi nějaký čas bydlel svůdce a vrah žen Hugo Schenck. Za války byla nouze o materiál a tak si vydělával a bylinami barvil zvířecí kůže sám. Po válce roku 1946 přemístil dílnu do tasovského lihovaru. ...

Pavel Verner

Narozen 19. 5. 1947 v Rýmařově, zemřel 10. 3. 2009 v Praze. Spisovatel a autor divadelních her, novinář, politický komentátor. Používal pseudonym Helena Farská.

Pavel D Vinklát

Narodil se 27. listopadu 1959 v Jablonci nad Nisou a od pěti let bydlel v Liberci na Králově Háji. Absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze, v letech 1984–9 učil na SPŠ textilní v Liberci a následné čtyři roky byl dramaturgem libereckého Experimentálního studia. V roce 1995 spoluzaložil a vydával vlastivědný časopis Jizerské a Lužické hory a do roku 2000 byl jeho šéfredaktorem. Od roku 1997 se jako redaktor věnuje také knižní tvorbě, nejdříve v Nakladatelství 555 a po roce 2001 s manželkou Květou v nakladatelství Knihy 555. Je autorem či spoluautorem několika publikací . Od roku 2002 je redaktorem měsíčníku Krkonoše – Jizerské hory a současně se zabývá vlastivědnou a přírodovědnou publicistikou, píše poezii, fotografuje a skládá písně. V roce 1981 spoluzaložil a dosud je dramaturgem folkového festivalu Jizerská nota v Hejnicích. Od roku 1971 se věnoval závodně a později i trenérsky sportovní gymnastice, rekreačně se zabývá lyžováním, horolezectvím, vodáctvím a má rád volný pobyt v horské přírodě. Žije v Bílém Potoce pod Smrkem.

Miloslav A Valouch

Narozen: 4. srpna 1903 Pavlovičky Zemřel: 13. března 1976 Praha Miloslav A. Valouch byl český a československý fyzik, vysokoškolský učitel, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. V letech 1934-1952 byl docentem a asistentem teoretické fyziky na ČVUT Praha, od roku 1952 působil na Univerzitě Karlově. Po volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát získal až dodatečně v červnu 1948 poté, co se poslanec Klement Gottwald stal prezidentem republiky. V parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1954.)

Maria Valtorta

Maria Valtorta byla italská římskokatolická spisovatelka a básnířka. Narodila sa v Caserte rodičom pochádzajúcim z Lombardie. Otec Jozef sa narodil v Mantove roku 1862, vykonával službu pri 19. hlavnom jazdeckom regimente ako poddôstojník v hodnosti hlavného zbrojného strážmajstra. Dobrý a ústupčivý človek bol láskavým otcom a vychovávateľom jedinej dcéry. Matka Iside Fioravanzi sa narodila v Cremone roku 1861, bola profesorkou francúzštiny. Egoistická a bezohľadná deptala manžela a dcéru nezmyselnou, niekedy až krutou prísnosťou. Mária pri narodení takmer zomrela, potom ju zverili najatej dojke nie najlepších mravov. Mala iba osemnásť mesiacov, keď rodičia s dcérou opustili juh a odišli bývať do Faenze v kraji Romagna. Ďalšie sťahovanie do Milána a do Voghery znamenali rozhodujúce obdobia jej telesného vývoja a jej intelektuálneho i náboženského vzdelania, pri ktorom preukázala svoj silný charakter, prenikavé schopnosti, lásku k štúdiu a hlbokú duchovnú citlivosť. Štúdiá zavŕšila v prestížnom Kolégiu Bianconi v Monze, ktoré bolo jej hniezdom pokoja počas štyroch rokov, na konci ktorých ako sedemnásťročná pochopila, aký by mal byť jej vnútorný život podľa Božieho plánu. Roku 1913 jej otec odišiel zo zdravotných dôvodov do dôchodku a rodina sa presťahovala do Florencie, kde sa Mária venovala kultúrnym záujmom. Často chodievala s otcom do mesta. Keď sa začala svetová vojna, preukazovala lásku voči blížnym ako dobrovoľná ošetrovateľka vo vojenskej nemocnici. No vo Florencii ju poznačili aj veľmi tvrdé skúšky. Hrozná mama dvakrát prekazila jej túžbu vydať sa a roku 1920 ju istý delikvent udrel po chrbte železnou tyčou, čo znamenalo začiatok jej budúcich chorôb. Vtedy dostala Mária prozreteľnostne možnosť stráviť dva roky v Reggio Calabria u príbuzných, majiteľov hotela. Títo dobrí ľudia svojou láskou a prekrásna príroda sa podieľali na pookriatí jej tela i duše. Počas týchto prázdnin pocítila nové podnety k životu zakorenenom v Kristovi, ale ...

Marcel Vanek

Narozen v roce 1964 v Bratislavě ilustrátorovi a divadelní herečce. Později se u babičky v Košicích začínal postupně věnovat minerálům.

Lubomír Vejražka

Lubomír Vejražka je pracovník v neziskovém sektoru , publicista a spisovatel, bývalý horolezec. Knižně a publicisticky se dlouhodobě věnoval tématu zemětřesení pod Huascaránem, při němž zahynulo 31. května 1970 celkem 14 českých horolezců a 70000 Peruánců, dlouhodobě řeší téma rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých let a muklů samotných, taktéž napsal dvoje pohádky z prostředí mašinek. V letech 1979 až 1984 studoval na Stavební fakultě ČVUT. Na fakultě chtěl zůstat a věnovat se výuce studentů a aplikovanému výzkumu. Protože odmítl splnit požadavek katedry TZB vstoupit do KSČ, nástup na dohodnuté místo se nekonal. Od roku 1975 se věnoval závodně veslování. V dorostu získal na dvojskifu titul na mistrovství Československa, prvním rokem v mužích pak v roce 1980 titul na skifu v lehké váze. Jeho dobře nastartovanou závodní kariéru ukončil vážný úraz plic. Po vyléčení začala éra vysokohorské turistiky, později horolezectví a cestování po mimoevropských velehorách – 3x Kavkaz, 1x Fanské hory, 5x Bílé Kordilléry v Peru, 5x Himálaje; nejvyšší dosažený vrchol Kedar dom 6831 m v Garhwalském Himálaji. Po roce 1990 tři roky podnikání ve stavebnictví. Protože se již tehdy začalo rozmáhat uplácení zakázek, ukončil podnikání. Od roku 1993 se věnoval projektu Huascarán, který se vracel do roku 1970 k zemětřesení v Peru, při němž zahynulo 14 českých horolezců a 70000 Peruánců. Výsledkem se staly postupně tři knihy v letech 1995, 1999 a 2000. Čtvrtá kniha k padesátiletému výročí události vyjde na konci rolku 2020 . V rámci projektu Huascarán vznikl s ČT čtyřdílný dokumentární film Vysoko v horách And . Projekt přispěl k česko-peruánský vztahům, díky projektu si vyměnili dary prezidenti ČR a Peru Václav Havel a Alberto Fujimori, autoři projektu byli přijati dvakrát prezidentem Peru, dvakrát předsedkyní Parlamentu Peru. Záštitu nad projektem převzal p...

Kateřina Váňová

Narozena 1977. Mgr., vysokoškolská pedagožka, autorka prací z oboru literární vědy, zaměřuje se na literaturu pro děti.

Karel Valdauf

Karel Valdauf byl český hudebník a skladatel. Je autorem více než 150 písní. Pocházel z rodiny venkovských hudebníků. Jeho otec i strýcové hráli v kapele jeho dědečka. On sám začal v této kapele hrát již jako třináctiletý kluk. Poprvé hrál na taneční zábavě na malý bubínek, flétnu a housle. V letech 1928–1930 studoval na vojenské hudební škole a poté hrál šest let u plukovní hudby v Plzni na flétnu, podle potřeby i na baskřídlovku, klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku či bicí. Po odchodu do civilu vytvořil malou kapelu a cestoval s kočovnou divadelní společností. Stal se flétnistou policejní hudby v Praze a v roce 1942 založil u policie salonní orchestr, který nesl název "Orchestr kriminální policie". Po 2. světové válce založil konečně orchestr pod vlastním jménem. Orchestr Karla Valdaufa se stal v Československu nesmírně populární a postupně se zařadil mezi špičkové dechové orchestry Evropy. Často koncertoval v zahraničí a jeho nahrávky vycházely na gramofonových deskách v Německu, USA, Rakousku, Japonsku, Jugoslávii, Švýcarsku a v Holandsku. Své hudební znalosti, které mu ve Svinech poskytl Štěpán Valter, si prohloubil v letech 1950–1954 na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a dirigování u Bohuslava Špidry a Pavla Dědečka. Z prvního manželství měl dceru Evu a syna Karla . S druhou manželkou, Zorkou Kohoutovou, zpěvačkou své kapely Valdaufinky, měl dva syny, a to Jana a Dana . Později se oženil ještě potřetí s Ivanou Seinerovou. Každoročně je v Trhových Svinech pořádán festival dechových hudeb na počest Karla Valdaufa. Koná se vždy předposlední srpnový víkend. Karel Valdauf je znám především svými populárními polkami, jako jsou Soběkurská, Berounská, Březnická, Pod jednou střechou nebo Kudy kam. Psal také valčíky – Až nás cesty svedou, Dva stíny a další. Od svých kolegů skladatelů se lišil tím, že jeho skladby jsou svižné, synkopické, a dobře zní i v p...

Karel Alois Vinařický

Karel Alois Vinařický byl český vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu . Narodil se v rodině poněmčeného českého řemeslníka. Vzdělání získal v němčině, už na gymnáziu ve Slaném se ale zapojil do českého národního hnutí a začal se učit česky. Zajímal se především o historii. Když v roce 1818 začal v Praze studovat filosofii , zapojil se velmi intenzivně do vlasteneckého života. Byl také silně ovlivněn svým učitelem Bernardem Bolzanem, kterého si po celý život velmi vážil, ale jehož osvícenské názory se brzy změnily v přísný konzervativismus. Po studiích vstoupil do semináře, kde se také začal věnovat prvním literárním pokusům. Studium přerušil, protože byl vybrán jako vychovatel potomků rodu Šliků, studoval dále dálkově. I po vystudování se ale živil jako vychovatel a působil v různých šlechtických rodinách, čímž si získal přátele mezi vlasteneckou šlechtou i soudobými českými buditeli, zejm. F. L. Čelakovským. Začal publikovat básně a překlady antických klasiků. V roce 1828 se podílel na založení Časopisu pro katolické duchovenstvo , v němž dále působil jako korektor a redaktor a v kterém publikoval svá díla. Získával postupně různé církevní funkce v Praze, od roku 1829 byl ceremoniářem pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského, který byl příznivě nakloněn českým snahám v oblasti rozvíjení národní kultury a proslul jako filantrop. Vinařický mu večer čítal z českých knih i ČKD. V roce 1833 se stal farářem ve vsi Kováň, kde byl často navštěvován vlasteneckými přáteli a kde vytvořil velkou část svého literárního díla. Za ...

Josef Vobruba

Jiří Vacek

Jiří Vacek je český mystik, spisovatel a překladatel duchovní literatury. Působí jako učitel jógy, mystiky a nedvojné filozofie – advaity v Čechách i v zahraničí. Ve své praxi vychází z učení Šrí Ramany Mahárišiho, tamilského mudrce z Arunáčaly. Je autorem encyklopedie z oblasti jógy a mystiky s názvem Řada nejvyšší jóga a mystika. Jeho články byly publikovány v mnoha časopisech tuzemských i zahraničních. Je též autorem mnoha CD a DVD s duchovní tematikou. Do českého jazyka přeložil díla z nejrůznějších oblastí duchovní literatury, především učení Ramany Mahárišiho, ale i mnoha dalších. Jako popularizátor jógy a mystiky značně ovlivnil a stále ovlivňuje současnou duchovní scénu. Jiří Vacek se narodil v roce 1931 ve Slaném a o duchovní život se začal zajímat již v roce 1945. Jeho první knihou s duchovní tematikou byl Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická od Karla Weinfurtera, podle kterého začal provádět mystická cvičení, především tzv. písmenková cvičení a soustředění na duchovní srdce. Od počátku byl přitahován osobou Ramany Mahárišiho, duchovního učitele a mudrce z 19. až 20. století, jehož átmavičáru od konce padesátých let i praktikoval. Jeho dalšími duchovními mistry, se kterými byl osobně v kontaktu, pak byli Jarka Kočí z Ostravy a Míla Tomášová. Za komunistického režimu byl Jiří Vacek pro své duchovní zájmy vyslýchán Státní bezpečností a dokonce i odsouzen za narušování socialistického soužití a následně i několikrát vyhozen ze zaměstnání. Bez ohledu na to však již v té době šířil své práce a překlady a to ve formě samizdatů. Po roce 1989 začal veřejně působit a vydávat překlady duchovních knih, především díla s naukou Ramany Mahárišiho, knihy pojednávající o nedvojném poznání – advaitě, ale i překlady děl z křesťanství či zenbuddhismu. Jeho vlastních praktických děl, která dosud vydal, je více než 100 a překladů více než 30. Ve volném čase se věnuje veřej...

Jaromír Veber

Prof. Ing. Jaromír Veber, CSc. Absolvent Fakulty výrobně-ekonomické Vysoké školy ekonomické v Praze, docent v oboru ekonomika průmyslu , docent v oboru podnikové hospodářství . V roce 2002 byl jmenován profesorem. Od roku 1994 je vedoucím katedry managementu, od roku 2006 je děkanem Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze. Odborně se zaměřuje na produktový a provozní management, management kvality a environmentu, prosperitu a výkonnost organizací, krizové řízení. Je manažerem kvality , absolventem tréninkového kurzu pro experty-hodnotitele modelu EFQM . Je autorem nebo spoluautorem řady odborných publikací, například Management - základy, prosperita, globalizace , Management kvality, environmentu a bezpečnosti , Řízení jakosti a ochrana spotřebitele , řady vysokoškolských skript, řady vysokoškolských skript, více než sta odborných statí atd. Působí také jako poradce pro zavádění systé mů managementu kvality a environmentu .

Jana Vaňková

Kulinářská odbornice.

Jan Voldán

Autor špionážních románů.

Jan Vik

Jan Vik , někde uváděn též jako Vík, je bývalý český politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za SPR-RSČ. Ve volbách v roce 1992 byl zvolen do ČNR, jako poslanec za Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa . Po vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 se ČNR transformovala na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. V ní obhájil mandát ve volbách v roce 1996 a zasedal v ní až do volbeb v roce 1998. Byl členem výboru pro obranu a bezpečnost. V letech 1992-1996 byl předsedou a v období let 1996-1998 místopředsedou poslaneckého klubu republikánů. 25. července 1995 ho sněmovna zbavila imunity a vydala k trestnímu stíhání v kauze šíření provokačních letáků, které pod názvem Informace spolkové vlády pro vedení sudetoněmeckého landsmanschaftu vyvolávaly dojem návratu majetku sudetských Němců. Případ ovšem policie do voleb v roce 1996 nedořešila a po nich získal Vik opětovným zvolením do sněmovny imunitu, přičemž napodruhé již jej poslanecká sněmovna nevydala. Během volby prezidenta republiky v lednu 1998 přednesl projev, ve kterém přečetl i tzv. „Odkaz Edvarda Beneše“, který byl později identifikován historikem a místopředsedou Společnosti Edvarda Beneše Karlem Novotným jako podvrh z okruhu Sládkových republikánů. V komunálních volbách roku 1998 neúspěšně kandidoval do zastupitelstva hlavního města Praha za SPR-RSČ. Profesně se uvádí jako tajemník a tiskový mluvčí strany. Zároveň tehdy bez úspěchu kandidoval i do zastupitelstva městské části Praha 7. Působil jako jeden z nejbližších spolupracovníků předsedy strany Miroslava Sládka a byl tajemníkem SPR-RSČ. Po neúspěchu strany ve volbách 1998 ovšem patřil mezi předáky SPR-RSČ, kteří stranu opustili. Aktivoval pak formaci nazvanou Republikáni, která existovala bez větší činnosti od roku 1992 a která potom neúspěšně kandidovala v sněmovních volbách roku 2002....

Ivo Viktor

Ivo Viktor je bývalý československý fotbalista, dnes již legendární československý fotbalový brankář a současný trenér. V reprezentačním dresu ČSSR odehrál v období let 1966–1977 63 mezistátních zápasů, z toho 17 ve funkci kapitána mužstva. Byl brankářem týmu mistrů Evropy z roku 1976 na turnaji v Bělehradě. Tam byl také zvolen nejlepším brankářem. V anketě Zlatý míč o nejlepšího evropského fotbalistu roku 1976 byl třetí. Fotbal začal hrát závodně v roce 1956 jako čtrnáctiletý ve Spartaku Šternberk. V roce 1960 přestoupil do Železáren Prostějov. O rok později posílil tým Rudé hvězdy Brno. Tento klub byl v následujícím roce sloučen se Spartakem ZJŠ Brno. Od roku 1963 až do ukončení své aktivní hráčské kariéry působil Viktor v Dukle Praha. Celkem odehrál 318 prvoligových utkání. V roce 1966 poprvé startoval za československý národní tým v přátelském zápase proti Brazílii na známém stadionu Maracaná. Zúčastnil se také mistrovství světa 1970 v Mexiku. S týmem Dukly Praha získal v letech 1964 a 1966 ligový titul a v letech 1965, 1966 a 1969 také Československý pohár. Celkem byl pětkrát (1968, 1972, 1973, 1975 a 1976 zvolen československým fotbalistou roku. V roce 1977 po zdravotních problémech ukončil aktivní hráčskou kariéru. Od té doby se fotbalu věnuje jako trenér. Roku 2009 získal Cenu Václava Jíry. 28. října 2012 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy.

Andrej Andrejevič Voznesenskij

Andrej Andrejevič Vozněsenskij byl ruský básník, okrajově též prozaik, občanským povoláním architekt. Vozněsenskij má kratičkou roli v oceňovaném filmu Moskva slzám nevěří – hraje sám sebe při pouliční básnické recitaci. Snažil se zachytit dobu od konce 50. do počátku 60. let. Debutoval roku 1958. Jeho básně byly vícekrát dramatizovány a zhudebněny, zpívali je mj. i Alla Pugačova a Vladimir Vysockij. Sbírky: Vedle státních vyznamenání byl oceněn tím, že po něm byla r. 1976 pojmenována planetka  Voznesenskij.

Alena Vitásková

Alena Vitásková je česká manažerka působící v energetice. Od srpna 2011 do července 2017 zastávala funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Alena Vitásková vystudovala fakultu pozemních staveb Vysokého učení technického v Brně a od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky. V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské, a.s. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002. Po celou svoji profesní kariéru podporovala dobročinné akce a působila v čestných funkcích, například jako místopředsedkyně dozorčí rady Rehabilitačního ústavu Hrabyně, jako předsedkyně dozorčí rady Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových či jako členka správní rady Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 2018 byla při slavnostním aktu 28. října prezidentem republiky vyznamenána Medailí za zásluhy I. stupně. Dne 20. července 2011 ji vláda pod vedením premiéra Petra Nečase jmenovala předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období 6 let. Předsedkyni úřadu zastupuje pět místopředsedů. Při svém nástupu do funkce jmenovala hlavní oblasti, na které se hodlá soustředit. „Zaměřím se především na novou agendu vyplývající pro ERÚ z novely energetického zákona, na oblast hospodářské soutěže, obnovitelných zdrojů energie a také na přeshraniční spolupráci v oblasti energetiky“, nastínila své priority Alena Vitásková. V pozici šéfky ERÚ zpochybnila stovky solárních investic, u nichž podle ní existuje podezření, že čerpají neoprávněně vysoké dotace. „Zelené elektrárny“ mají na podporu nárok po 15 až 20 let po spuštění. V souhrnu tak ERÚ zpochybňuje sumu v řádu desítek mili...

Zdeněk Vogel

Zdeněk Vogel byl český zoolog a spisovatel. Byl jedním z předních českých herpetologů a ochránců ohrožených druhů obojživelníků a plazů. Už od mládí jevil velký zájem o přírodu, především o ryby, obojživelníky a plazy. Později se v rámci studií zaměřil především na ekologii, etologii a ochranu nižších obratlovců. Mnoho let byl vedoucím Herpetologické stanice v Praze 6 – Suchdole, kde studoval biologii vzácných obojživelníků a plazů. Aby poznal život těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí, podnikl cesty do nejjižnějších oblastí Evropy, na Kubu a do tropických oblastí Afriky a Jižní Ameriky. Všechny tyto cesty podnikl na pozvání tamějších vědeckých institucí a všechny měly za úkol nejen hlubší poznání přírody těchto zemí, ale především aktivní pomoc při ochraně ohrožených živočišných druhů a pomoc při zřizování národních parků, rezervací či chráněných oblastí. Popsal řadu nových vědě dosud neznámých forem živočichů, publikoval několik set odborných a populárně vědeckých článků a pojednání v našich i zahraničních časopisech. Jako autor i spoluautor napsal 16 knih. Od založení Společnosti přátel Národního muzea v Praze vedl prof. Vogel její Ichtyologicko-herpetologickou sekci, byl místopředsedou vivaristického odboru Rybářské a vivaristické sekce České vědeckotechnické společnosti. Byl čestným členem Státního přírodovědeckého muzea ve Stuttgartu, členem Societas herpetologica europaea, společnosti Salamander a dalších odborných zahraničních společností. Dlouhá desetiletí spolupracoval s Národním muzeem, kterému daroval mnoho vzácných, často nedostupných plazů, obojživelníků a ryb, které jsou dnes chloubou sbírek Národního muzea.

Zdeněk Váňa

PhDr. Zdeněk Váňa, CSc. se narodil 13.2.1924 v Čákovičkách nedaleko Prahy. V letech 1945 - 1948 studoval archeologii a české dějiny na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval pak jako archeolog v muzeu v Teplicích v severozápadních Čechách. V roce 1953 přešel do Slovanského ústavu Československé akademie věd v Praze, kde spolu s prof. Janem Eisnerem vydával jako výkonný redaktor periodický sborník Vznik a počátky Slovanů. Od roku 1964 působil jako vědecký pracovník archeologického ústavu ČSAV v praze. Prováděl řadu výzkumů časně středověkých hradišt' v Čechách, např. v Zabrušanech, Vlastislavi, Bílině, Levousích, Libušíně. 10 let vedl rozsáhlý výzkum na Budči, jednom z hlavních center vznikajícího českého státu. Zaměřuje se na dílčí i obecné problémy slovanské etnogeneze, kulturního vývoje i archeologického výzkumu historických počátků Slovanů. Studoval v četných evropských muzeích, přednášel doma i v zahraničí, např. ve Varšavě, Berlíně, Bělehradě, Göttingenu atd. Publikoval množství článků a studií v odborných časopisech, vedle samostatných publikací, jako Objevy ve světě dávných Slovanů. Kniha Svět dávných Slovanů je výsledkem více než 30-ti letého studia a výzkumné činnosti.

Vladislav Valach

Narozen 7. 7. 1919 v Horním Jelení, zemřel 1995. MUDr., patolog, v letech 1960-1974 vedl Ústav patologie Lékařské fakulty UJEP a Fakultní nemocnice Olomouc.

Vladimír Válek

Vladimír Válek je významný český dirigent, proslulý svým přínosem klasické hudbě v České republice i na mezinárodní scéně. Narodil se 2. ledna 1935 v Moravské Třebové a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Válek vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze. V průběhu let zastával prestižní funkce, například šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako hostující dirigent působil také u mnoha orchestrů po celém světě.

Václav Vydra

Narozen 7.1.1956 v Praze. Herec.

Tomáš Valenta

Metodik a manager sportovních programů, lektor sportovních kurzů.

Svatopluk Voděra

Narozen 16.2.1936 v Třemošné, zemřel 2001. Doc., Ing. arch., CSc., architekt, práce z oboru.

Sarah Vaughan

Sarah Vaughan , přezdívaná "Sassy" a "The Divine One", byla americká jazzová zpěvačka proslulá svým výjimečným hlasovým rozsahem, výrazným frázováním a bohatým, sametovým hlasem. Vaughanová se narodila 27. března 1924 v Newarku ve státě New Jersey, brzy se začala zajímat o hudbu a svou kariéru zahájila jako klavíristka a varhanice v místním kostele. Průlom v její kariéře nastal po vítězství v amatérské soutěži v harlemském divadle Apollo Theater v roce 1942, což ji přivedlo k účinkování jako zpěvačka s big bandem Earla Hinese.

Rita Vémolová

Editorka sborníku z mezinárodního kolokvia o řízení osvojovacího procesu.

Petr Vokáč

Petr Vokáč je bývalý český fotbalový útočník. Jeho synem je fotbalový reprezentant Tomáš Řepka. V československé lize hrál za Duklu Praha a Bohemians Praha. Nastoupil ve 44 ligových utkáních a dal 1 gól. V nižších soutěžích hrál i za Viktorii Žižkov, SONP Kladno, TJ Gottwaldov a DP Xaverov Horní Počernice.

Pavel Vlček

Pavel Vlček je český historik umění specializující se zejména na dějiny architektury. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Studia ukončil v roce 1974 obhajobou práce Francesco Caratti. V témže roce po složení rigorózní zkoušky získal titul PhDr. Poté pracoval v různých zaměstnáních v památkové péči a v muzeích . Od roku 1981 pracoval jako samostatný historik umění Pražského střediska památkové péče. V letech 1988–1992 pracoval jako projektant, později vedoucí projektant ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů . Od roku 1992 působí jako vysokoškolský pedagog, později docent na Fakultě architektury ČVUT v Praze, od roku 2010 profesor pro obor dějiny architektury a ochrana památek. Na částečný úvazek pracuje od roku 1992 i jako vědecký pracovník v Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.

Orchestr Josefa Vobruby

Josef Vobruba byl český dirigent, skladatel a aranžér, známý svým významným přínosem československé hudební scéně, zejména v žánrech jazzu a taneční hudby. Narodil se 26. března 1932 v Praze a zemřel 24. května 1982. Vobruba založil Orchestr Josefa Vobruby , který se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století stal jedním z významných souborů v Československu.

Miroslav Venhoda

Miroslav Venhoda byl významný český dirigent, sbormistr a muzikolog, známý zejména svou prací v oblasti staré hudby a sborového zpěvu. Byl zakladatelem a ředitelem Pražských madrigalistů, komorního sboru, který se specializoval na renesanční a barokní hudbu. Pod jeho vedením si soubor získal mezinárodní uznání díky autentické interpretaci staré hudby, často prováděné s historickými nástroji a podložené vědeckým výzkumem.

Miloš Vodička

Básník Miloš Vodička se narodil 27. prosince 1938 v Chrudimi v rodině finančního úředníka. V roce 1942 se rodina přestěhovala do Pardubic. V roce 1950 byl jeho otec odsouzen z politických důvodů k šestnáctiletému vězení. Byl propuštěn až v roce 1960 v rámci tehdy udílené amnestie. Po otcově uvěznění byl Vodičkovým zkonfiskován majetek a museli se nedobrovolně vystěhovat do vsi Nebušice u Pardubic. Od roku 1954 žil básník opět v Pardubicích, kterým zůstal věrný až do současnosti. Studoval na Vyšší průmyslové škole chemické se specializací na anorganickou technologii. V roce 1958 se hlásil na Pedagogickou školu v Brně, ale studium mu nebylo z kádrových důvodů umožněno. Proto nastoupil jako laborant v Krajské hygienicko-epidemiologické stanici v Pardubicích. V roce 1961 rovněž působil krátce jako radiochemik v pražském Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Od roku 1963 až do důchodu pracoval jako chemik v Okresní hygienické stanici v Pardubicích. První verše uveřejnil v Mladé frontě . Pro divadlo přebásnil japonskou loutkovou hru Asagao .

Miloš Velemínský

Narozen 16. 9. 1969. MUDr., gynekolog, perinatolog, odborný asistent na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Spoluautor též publikací v oboru pediatrie.

Martin Vaculík

Narozen 9. 5. 1973 ve Zlíně. Doc., PhDr., PhD., sociální psycholog. Práce z oboru.

Marcus Vitruvius Pollio

Marcus Vitruvius Pollio byl římský architekt, inženýr a teoretik. Jeho narození je kladeno přibližně do let 80 až 70 př. n. l. a smrt do roku 25 př. n. l. O jeho životě mnoho nevíme, dokonce není jisté ani jeho praenomen Marcus a cognomen Pollio. Ty jsou pouze zmíněny Cetiem Faventinem. Největší množství dat o jeho životě se dá extrahovat z jeho vlastní práce. Žil v průběhu prvního století za dob vlády Caesara a Augusta. Narodil se jako svobodný římský občan, zřejmě v městě Formiae v Kampánii. O dětství není známo téměř nic, ale pravděpodobně byl synem architekta. Nedokázal se prosadit v konkurenci jiných architektů a tak se zabýval stavbou válečných strojů a vstoupil do armády. Má se za to, že sloužil v římské armádě ve Španělsku a Galii pod velením Julia Caesara. Byl pravděpodobně jedním z vojenských inženýrů, zabývajících se stavbou válečných obléhacích strojů. V pozdějších letech byl zaměstnán svým chlebodárcem, císařem Augustem, s nárokem na penzi, zaručující mu finanční nezávislost. Z armády byl propuštěn kolem roku 33 př. n. l. Poté pracoval jako architekt a inženýr v Římě na vodovodním systému, kde zavedl normy pro velikosti trub. Aby dosáhl alespoň nějakého uznání, sepsal na sklonku svého života všechny své znalosti do níže uvedeného díla. Sepsání díla zvaného Deset knih o architektuře je pokládáno do rozmezí let 33 př. n. l. až 22 př. n. l. Z toho, že datum jeho smrti není přesně známé lze usuzovat, že za svého života nebyl nijak zvlášť populární. Jedinou známou Vitruviovou stavbou je nedochovaná bazilika ve Fanum Fortunae, dnešním Fanu u Ancony, která zmizela tak dokonale, že o jejím umístění se dnes pouze dohadujeme. V roce 1415 byl v klášteře St. Gallen nalezen rukopis jeho díla o architektuře a příbuzných oborech, známý dnes pod názvem Deset knih o architektuře, latinsky De architectura libri X. Dílo se dělilo na 10 knih: Jedná se o jediné dochovalé dílo podobného druhu z období Římské kultury. Knihy nejsou po odborné stránce zc...

Josef Vlček

Josef Vlček byl moravský katolický aktivista, vydavatel a předseda Matice cyrilometodějské. V devíti letech vstoupil jako čekatel do salesiánské kongregace ve Fryšťáku, kde pak setrval až do roku 1939. V mládí byl hodně činný v katolickém sportovním hnutí Orel, za který byl ještě počátkem roku 1939 účasten na evropském sletu katolických sportovních organizací v Jugoslávii. Ve Fryšťáku dálkově vystudoval gymnázium. Roku 1939 následně po dohodě s představenými a na základě přání otce Ignáce Stuchlého, který jej výrazně ovlivnil v jeho duchovním vývoji, z kongregace odešel a vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Studia byl však nucen po zrušení všech českých vysokých škol přerušit a jen díky štěstí se vyhýbal nuceným pracím v Německu . Po roce 1945 působil jako generální tajemník Matice cyrilometodějské, po roce 1948 zastupoval biskupa Štěpána Trochtu ve vyjednávání mezí církví a státem za udržení církevního školství. Roku 1947 se navíc stal tajemníkem Ústředí svobodných škol. V srpnu 1948 se oženil s Ludmilou Schönweitzovou, nedlouho poté se jim narodila dcera Jana. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Po vyhrocení situace v roce 1949 byl přinucen spolu se skupinou dalších lidí k útěku za hranice. Ten se však nepodařil – skupina byla vyzrazena a Vlček byl spolu se skupinou dalších katolických intelektuálů ve vykonstruovaném politickém procesu Valena a spol. v první instanci odsouzen k trestu smrti, který mu následně byl změněn na 21 let vězení. Byl vězněn celkem deset let. Během výkonu trestu pracoval jako vězeň v uranových dolech v Jáchymově. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960. V roce 1968 se stal tajemníkem Díla koncilové obnovy olomoucké arcidiecéze a pracoval jako v olomoucké pobočce tiskového družstva Logos. Dílo bylo však nastupující normalizací zakáz...

Josef Veselka

Narozen 23. 3. 1965 v Praze. Prof. MUDr. CSc., FESC, FSCAI, kardiolog. Primářem Kardiovaskulárního centra pro dospělé, Kardiologické oddělení FN Motol Praha. Věnuje se především intervenční kardiologii a echokardiografii. Publikace z oboru.

Jordi Vigué

Vigué vystudoval medievistiku na Univerzitě Barcelona a historii umění na pařížské Sorbonně. Žije a pracuje v Barceloně jako editor La princesa y el guisante, publikoval množství monografií a časopiseckých článků o výtvarném umění a rovněž redigoval několik výtvarných encyklopedií.

Jiří Vítovec

Narozen 25.2.1951. Profesor vnitřního lékařství , MUDr., CSc., FESC, kardiolog, klinický farmakolog. Od promoce na LF MU v Brně působí ve FN u sv. Anny v Brně. Přednosta I. interní kardioangiologické kliniky . Byl proděkanem Lékařské fakulty MU . Hlavní zájem: kardiovaskulární farmakologie, intenzivní kardiologická péče, srdeční selhání a hypertenze. Publikace z oboru.

Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda je český rozhlasový a televizní autor, novinář, moderátor a manažer. V letech 2014 až 2020 člen a místopředseda Rady Českého rozhlasu. Vystudoval obor překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval roku 1976 diplomovou prací na téma Próza Johna Updika v překladech do češtiny. Poté působil do r. 1983 jako tlumočník ve svobodném povolání. Od roku 1981 publikoval titulní rozhovory se slavnými osobnostmi v časopisu Mladý svět . Jako publicista a moderátor začal spolupracovat s Československým rozhlasem a Československou televizí . Pro rozhlas připravoval a uváděl pořady jako Dobré jitro, Mikrofórum či 3x60 a to stereo. Na obrazovce ČT uváděl cykly Hudební aréna a Studio mladých. Vydal své první knížky: antologii světových písničkářů Víc než jen hlas , cestopis Města z jiného těsta či knížku rozhovorů s československými hvězdami rocku a popu Nárok na rock. V letech 1990 a 1991 moderoval každotýdenní Hovory z Lán s prezidentem Václavem Havlem; byl rovněž zvláštním zpravodajem tehdejšího Československého rozhlasu z oficiálních zahraničních cest hlavy státu. Od r. 1990 do r. 2000 spoluuváděl rozhlasovou talk show Káva u Kische; výběr z nejlepších rozhovorů byl vydán ve třech stejnojmenných svazcích. Ve druhé polovině 90. let se stal ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha při České televizi. Poté byl šéfredaktorem Týdeníku Rozhlas, od r. 2002 šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a od r. 2004 do r. 2010 ředitelem stanice Český rozhlas 2 – Praha. Vyšly mu další autorské publikace, např. výběr z rozhlasových reportáží Svět uprostřed týdne či kniha rozhovorů Život se slepou bohyní, a také překlady z angličtiny jako antologie Toulky světem umění anebo příběh Nelsona Mandely a dalších spolu...

Jindřich Vodák

Jindřich Vodák , literární a divadelní kritik, překladatel, středoškolský učitel, ministerský úředník. Po maturitě na Prvním českém reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze pokračoval studiem romanistiky, germanistiky a bohemistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po sedmi semestrech však studia zanechal. Nejprve v letech 1891-1894 působil v redakci Ottova slovníku naučného, kde psal a posléze též redigoval literárněvědná hesla, zejména z frankofonní oblasti. Od roku 1894 vyučoval francouzštinu a němčinu na středních školách v Kutné Hoře, Hradci Králové, Lounech . Po sňatku s Antonínou Vodákovou, roz. Dobšovou , se v srpnu 1899 vrátil do Prahy. Vedle své učitelské profese na žižkovské reálce se od ledna 1899 doživotně věnoval soustavné žurnalistické činnosti. Po vzniku ČSR byl povolán na Ministerstvo školství a národní osvěty, kde byl odborovým a později ministerským radou pro oblast divadla a literatury. I po odchodu do penze působil nadále jako ministerský referent a odborný poradce. V roce 1929 obdržel čestný doktorát filozofie Komenského univerzity v Bratislavě. Byl činný jako literární a divadelní kritik v Literárních listech, Nivě, Rozhledech. Od roku 1898 v dalších periodikách: Čas, Lidové noviny, Rozvoj, později kulturním referentem Českého slova. V roce 1908 spolu s Josefem Svatoplukem Macharem redigoval literární časopis Novina, v letech 1920–1922 redigoval týdeník Jeviště. Všude uveřejňoval obsažné a břitké kritiky, někdy pod zkratkou v. d. Přeložil do češtiny několik románů francouzských autorů. Po jeho úmrtí manželka Antonína uspořádala žurnalistickou pozůstalost, pod editorským vedením Josefa Trägera a Alberta Pražáka vyšlo v letech 1941-1953 pět svazků Vodáko...

Jan Vojáček

Vystudoval dnešní 1. lékařskou fakultu Karlovy University, 1999 jmenován profesorem pro obor vnitřní nemoci, specializuje se na kardiologii, intervenční metody a krevní srážlivost, 1996 Fellow of the European Society of Cardiology . 2002 Fellow of the American College of Cardiology , 2004-2014 přednosta 1. interní kardioangiologická kliniky LF UK a FN Hradec Králové, publikuje v domácích i zahraničních časopisech, autor 7 monografií , 5 kapitol v monografiích, spoluautor 2 skript a dvou vydání učebnice Klener - Vnitřního lékařství , Bureš - Vnitřního lékařství a dvou vydání učebnice Kardiologie pro sestry na jednotkách intenzivní péče, spoluautor knihy Intenzivní medicina na principech vnitřního lékařství.

Hela Volanská

Hela Volanská, vlastním jménem Friedmanová - †23.12. 1996 v Praze), lékařka, slovenská prozaička, byla autorkou reportáží, literatury faktu i prózy o partyzánském boji. Narodila se v chudé židovské rodině. Vystudovala medicínu na UK v Bratislavě. Za 2. světová války byla internována v koncentračním táboře v Novákách. Odtud utekla a aktivně se zúčastnila Slovenského národního povstání. Od roku 1946 žila v Praze, svá díla však psala slovensky. V sedmdesátých letech se otevřeně postavila proti normalizačnímu procesu, proto byla v roce 1971 vyloučena ze Svazu slovenských spisovatelů. Publikovat mohla až po roce 1989.

Gustav Vlk

Narozen v Praze, od dětství byl aktivním sportovcem, za svůj životní cíl si stanovil být sportovním novinářem, což se také podařilo. Od roku 1933 pracoval jako sportovní zpravodaj a novinář v řadě novin a časopisů. Jako sportovní reportér se v rozmezí let 1933 - 1978 zúčastnil 26 hokejových mistrovství světa a osmi ZOH.

František Bernard Vaněk

František Bernard Vaněk byl český kněz, spisovatel a kulturní organizátor, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore a čestný papežský prelát . Vystudoval biskupský seminář v Českých Budějovicích, po vysvěcení na kněze byl kaplanem v obci Pürles , potom působil v Sudoměřicích u Bechyně a v Pelhřimově. Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě , za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V té době působil jako děkan v Pelhřimově i na blízkém Křemešníku, kde se román především odehrává. V letech 1902–1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekvován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku "Vlaštovky se vracejí". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi. V Dachau 1. dubna 1943 zemřel. Ještě 5. dubna 1943 vydala Národní poli...

Charles Vildrac

Francouzský spisovatel a básník. Narodil se v Paříži, první básně napsal jako teenager v roce 1890. Roku 1901 publikoval Le Verlibrisme. Byl členem l'Abbaye de Créteil, kterou založil spolu s G. Duhamelem.

Čestmír Vejdělek

Čestmír Vejdělek byl český spisovatel, publicista a redaktor. Emigroval do Německa. Publikoval též pod pseudonymem Alexandr Jandera. Jeho syn Čestmír Kopecký se stal televizním producentem a dramaturgem. Bývalý redaktor a v letech 1951 až 1967 ředitel nakladatelství Mladá fronta. V roce 1967 se stal ředitelem Státního nakladatelství dětské knihy . Protože byl v době normalizace politicky perzekvován, z ředitelského postu musel odejít, od roku 1972 do roku 1977 pracoval v dělnických profesích . V roce 1977 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde působil jako spisovatel a publicista - jednalo se o vydavatele exilového časopisu Listy. Je mimo jiné autorem několika románů žánru sci-fi, z nichž patrně vůbec nejznámější a nejčtenější je román Návrat z ráje z roku 1961, který původně vyšel na pokračování v časopise Mladý svět. Z exilu pochází jedna SF povídka Květinový dar, otištěná roku 1991. Zemřel ve svých 86 letech 14. listopadu 2011 v Kolíně nad Rýnem.

Božena Viková-Kunětická

Božena Viková-Kunětická, rozená Novotná , byla česká nacionalistická politička, spisovatelka a dramatička. V roce 1912 byla jako historicky první žena zvolena na Český zemský sněm. Narodila se v rodině Jana Novotného, obchodníka s obilím a hostinského v Zámecké ulici v domě čp. 22 a Barbory Novotné-Šoltové z Mnětic. Měla dvě mladší sestry Annu Novotnou a Marii Novotnou. Vzdělání získala na školách v Pardubicích. Chtěla být herečkou, učila se u Otilie Sklenářové-Malé, roku 1881 absolvovala úspěšně zkoušku v divadle a odešla hrát do Prahy, kde se ubytovala u paní Brückové ve Ferdinandské ulici čp. 41. Roku 1884 její herecká dráha skončila, tajně se provdala za cukrovarnického úředníka Josefa Vika a věnovala se rodinnému životu. Po sňatku se kvůli Vikovu zaměstnání museli hodně stěhovat. V prvních letech manželství jej doprovázela do Štětí, Mostu a Duchcova, v 90. letech žili v Pečkách, Uhříněvsi a skončili Českém Brodě, kde Vik roku 1919 zemřel. Měli spolu tři děti: dceru Vlastu Vikovou a dva mladší syny, kteří zemřeli ještě malí. Božena Viková-Kunětická vstoupila do politiky roku 1909 za Národní stranu svobodomyslnou a v roce 1912 se stala vůbec první ženou zvolenou do Českého zemského sněmu . Český místodržitel hrabě Thun jí ale odmítl vystavit patřičná osvědčení a její mandát nebyl uznán. Sněm se v této době kvůli českoněmeckým sporům nescházel a následně byl Anenskými patenty v roce 1913 rozpuštěn. V letech 1918–1920 zasedala v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii . Po parlamentních volbách v roce 1920 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění za národní demokraty. Mandát nabyla ale až dodatečně roku 1925 jako náhradnice poté, co rezignoval senátor Jan Herben. V senátu zasedala jen krátkou dobu...

Zdeněk Veselý

Zdeněk Veselý byl český malíř, grafik a ilustrátor. Studia: 1947–1950 OŠK Teplice 1953–1962 AVU Praha . Věnoval se malbě, volné a užité grafice, knižní tvorbě a ilustracím, kresbě. V letech 1970–1989 spolupracoval na několika ineditních sbornících s Emilem Julišem, Ludvíkem Kunderou a Vítězslavem Gardavským. V 60. letech člen skupiny Objekt, člen SČUG HOLLAR. V roce 2007 z rodinných důvodů definitivně skončil s výtvarnou tvorbou. Zastoupen v soukromých sbírkách a galeriích v Čechách i ve světě . Česká republika: Česká Lípa / Železná Ruda / Lipno / Úštěk zahraničí: Séguret, Ečka, Sozopol, Kazanlak, Stražica / 1987 – Bienále grafiky, Berlín Francie, Itálie, Libanon, Maďarsko, Monako, Německo, Rakousko, Rusko, Sýrie, Švýcarsko

Zdeněk Jizera Vonásek

Vašek Vašák

Vašek Vašák, do 90. let Václav Vašák, je český hudebník, zpěvák, publicista, spisovatel, moderátor a fotograf. Václav Vašák žil až do osmnácti let v Hostomicích pod Brdy, kde byl jeho otec lékárníkem a matka laborantkou. V Hořovicích vystudoval v roce 1968 Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a několik let pracoval jako projektant . Současně zpíval s pražskou rockovou kapelou Beatus, s níž absolvoval konkurz do Armádního uměleckého souboru, kde pak působil krátce ve sboru a poté ve folkové skupině. V té době chodil na Lidovou konzervatoř , kterou absolvoval v oborech zpěv a skladba. Je také absolventem European School of English ve Vallettě v Maltě. Je členem Syndikátu novinářů, Ochranného svazu autorského, Obce spisovatelů, DILIA, OOAS, Intergramu, dříve i Akademie populární hudby. V roce 1979 odešel jako muzikant na volnou nohu. Rok účinkoval s orchestrem Václava Hybše,dva roky se skupinou F. R. Čecha a vlastní kapelou Zip. Zúčastnil se hudebních soutěží Bratislavská lyra, Děčínská kotva i v Sopotech. S Pavlem Veselým a Jiřím Sýkorou měli pořad Pokus pro dva , s Luďkem Brábníkem a Jiřím Sýkorou Poslední koncert a Branky, brepty, sekundy. V letech 1985 až 1995 účinkoval jako zpěvák v představeních dvojice Karel Šíp – Jaroslav Uhlíř. Kromě toho měl s Jiřím Sýkorou autorské klubové pořady . V roce 1991 mu nabídl textař Zdeněk Rytíř spolupráci na dvojalbu Milana Knížáka Obřad hořící mysli, na němž se Vašák podílel jako aranžér, zpěvák, hudebník a hudební režisér. Společně s Rytířem se současně stali členy Knížákovy undergroundové skupiny Aktual . Později se rovněž podílel na nahrání Knížákových alb Navrhuju kryssy , Atentát n...

Tvrtko Vujity

Tvrtko Vujity je maďarský spisovatel. Jeho otec byl horník, matka učitelka na vesnické škole. Díky náhodě se ve svých devatenácti letech stal válečným zpravodajem poté, co se ocitl v obklíčení během války v bývalé Jugoslávii, v Sarajevu. Vystudoval novinařinu na univerzitě v Miami ve Spojených státech. Je nositelem mnoha novinářských ocenění, v Maďarsku obdržel za svou práci Pulitzerovu pamětní cenu, v roce 2001 státní vyznamenání, kříž za zásluhy a pomoc poskytnutou při převozu posledního válečného zajatce ze Sovětského svazu do jeho vlasti. Pravidelně přednáší na maďarských i zahraničních univerzitách. V maďarské televizi tv2 má vlastní program s názvem pekelné příběhy, v němž své reportáže komentuje naživo. Je ženatý. Jeho žena Gyöngyi je bývalá hráčka maďarské basketbalové reprezentace. Mají spolu tři syny a žijí v Budapešti. Specializuje se na ohrožené kraje a oblasti. Zajímá se o nevšední osudy lidí často na okraji společnosti. Jeho knihy dosáhly nákladů více než půl miliónu výtisků a staly se bestsellery nejen v Maďarsku, ale i v mnoha dalších zemích.

Tomislav Volek

Tomislav Volek je český muzikolog a vysokoškolský pedagog, zabývající se převážně dílem W. A. Mozarta, italskou operou 18. století, jakož i hudební ikonografií a antropologií. Vystudoval gymnázium na Vinohradech a v letech 1950–1955 hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u prof. Mirko Očadlíka, jehož byl později asistentem. Od 1. ledna 1960 pracoval v nově zřízeném Očadlíkově Ústavu pro dějiny hudby na FF UK. Po jeho reorganizaci byl převeden do Ústavu pro hudební vědu ČSAV. Stal se členem autorského kolektivu 1. svazku akademických Dějin českého divadla, vydaných v roce 1968. Několik let vedl archivní průzkum hudebních pramenů, jehož výsledky byly publikovány v příručce Průvodce po pramenech k dějinám hudby. V době normalizace byl z politických důvodů z ústavu vyloučen, 13 let působil jako muzikolog ve svobodném povolání. V roce 1990 byl rehabilitován a mohl se do ústavu vrátit a znovu začal přednášet na katedře hudební vědy FF UK. V roce 1996 předložil habilitační práci, docentem jmenován 1998. Publikoval stati v odborných muzikologických časopisech a mezinárodních konferenčních sbornících. Od roku 1989 je předsedou Mozartovy obce v ČR. Byl vládním zmocněncem pro pořádání oslav 200. Mozartova výročí v Praze roku 1991. Roku 2010 byl zvolen čestným členem Mozart Society of America. A za zásluhy na poli mozartovského výzkumu byl v roce 2017 zvolen čestným členem Akademie für Mozart-Forschung při Stiftung Mozarteum Salzburg.

Tomáš Vosolsobě

Tomáš Vosolsobě byl český malíř, filatelista a příležitostný fotograf. Po ukončení studií na Akademii výtvarných umění v Praze pracoval jako výtvarník z povolání, věnoval se rovněž filmové tvorbě a navrhoval reklamní grafiku. V 70. letech pracoval jako fotograf pro Poštovní muzeum v Praze. Díky tíživým okolnostem v Československu odešel roku 1982 do Švýcarska, kde strávil 18 let života. Jeho umělecký styl je osobitý a jeho díla vždy reagovala na proměňující se dobu. Byl představitelem informelu, ve svých výtvarných dílech rozvíjel téma symetrie a nemalou část své tvorby zasvětil výrazným barevným kontrastům. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců, Unie výtvarných umělců České republiky a Středočeského sdružení výtvarníků. Svá díla vystavoval na řadě samostatných i skupinových výstav.

Simona Votyová

Simona Votyová je spisovatelka, novinářka. Několik let působila v televizi Prima jako reportérka krimi ve hlavním zpravodajství. Poté nastoupila do neziskového sektoru v rámci projektu Nadace Vodafone Rok jinak. Stala se PR manažerkou v asociaci pomáhající lidem s autismem APLA . Pravidelně přispívala do několika časopisů, např. Žena a život, a měla vlastní blog na serveru Proženy.cz, který se jmenoval „14 000 dní do smrti“. Také se podílela na několika dokumentech . V letech 2016–2018 natáčela reportáže pro Českou televizi do pořadu Gejzír. Podle její první knížky vznikl dětský muzikál Bílý dalmatin, který hrálo několik let divadlo Kalich pod režií Mirjam Landa. Je autorkou dětské populární kapely Čiperkové, která ji vedle psaní knih v současné době zaměstnává. Na motivy jejího románu Provařená se bude v roce 2019–2020 natáčet film. Má dvě děti – Sabinu a Matěje. Žije za Prahou v malé vesnici. Svého biologického otce našla teprve před několika lety díky Facebooku. Její příbuzný je spisovatel Jaroslav Vejvoda a již zesnulý scenárista Věroslav Trnka .

Simon Vestdijk

Simon Vestdijk byl nizozemský spisovatel, překladatel a publicista. Používal také pseudonymy Petit Moune a S. Tascorli. Pocházel z učitelské rodiny. Vystudoval medicínu na Amsterdamské univerzitě, po krátké praxi lodního lékaře v Nizozemské východní Indii se od roku 1932 věnoval pouze psaní. Spolupracoval s časopisy De Vrije Bladen, Groot Nederland a Forum. Od roku 1939 žil v městečku Doorn. Za druhé světové války byl jedním z nizozemských intelektuálů, které němečtí okupanti internovali v Sint-Michielsgestel. Ve svých prózách přinášel ironický obraz nizozemské měšťácké společnosti, vycházel z psychoanalýzy a vypravěčských postupů Franze Kafky a Jamese Joyce. Hlavním hrdinou je často autobiografická postava Antona Wachtera. Vydal více než 200 knih, z toho 52 románů, vedle beletrie se věnoval také esejistice a hudební kritice, zajímal se o psychologii a metafyziku. Do češtiny byly přeloženy jeho historické romány El Greco, malíř absolutna a Puritáni a piráti. Podle jeho předlohy natočila v roce 1998 Dana Nechusthanová film Strážci slonoviny. V roce 1955 získal Cenu Constantijna Huygense. Patnáctkrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Adriaan Roland Holst o něm prohlásil: „Simon Vestdijk píše rychleji, než Bůh stačí číst.“

Radana Vítková

Vystudovala Fakultu žurnalistiky UK a FAMU. Pracovala ve Večerní Praze, časopise Ahoj na sobotu, v Dobrém večerníku, spolupracovala s ČRo a Českou televizí. V roce 1995 založila filmový server Biograf a spolupracovala s filmovými časopisy. Autorka dvou dílů knižní série Hvězdy českého filmu. V lednu 2005 zakládala a rok vedla časopis Víno&Styl. Od dubna 2006 pracuje v MF DNES jako editorka v příloze Víkend.

Pavel Vilikovský

Slovenský prozaik, překladatel z angličtiny, publicista, redaktor vydavatelství Tatran, časopisu Romboid a slovenské redakce časopisu Reader‘s Digest.