Výpis všech autorů

Jan Vrána

Narozen 8. 4. 1919 v Přerově, zemřel 2. 10. 1994 v Benešově. Pořadatel a vydavatel díla Josefa Lady.

Jan Vojtěch

Jan Vojtěch byl český matematik a pedagog. Narodil se v kyjovském domě č. 26 v rodině bednáře Eduarda Vojtěcha a jeho manželky Anežky, rozené Seidlové. V letech 1890–1898 absolvoval gymnázium v Uherském Hradišti. V roce 1898 byl přijat ke studiu matematiky na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zde také 13. prosince 1902 promoval a o dva dny později vykonal zkoušky učitelské způsobilosti z matematiky a fyziky. Ještě před ukončením svého studia  působil na střední škole v Praze. Později suploval v Olomouci a definitivní místo získal poté v Lipníku nad Bečvou. Odtud přešel v roce 1907 na nově zřízenou II. českou státní reálku do Brna , kde působil deset let. V srpnu roku 1909 se habilitoval na České vysoké škole technické v Brně pro matematiku. Později se stal honorovaným docentem základů matematiky pro posluchače chemie. V roce 1915 byl jmenován titulárním, v únoru 1918 mimořádným a v lednu roku 1920 řádným profesorem matematiky na České vysoké škole technické v Brně. V roce 1923 přešel na České vysoké učení technické v Praze, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1949. Profesor Jan Vojtěch byl členem mnoha vědeckých spolků; například byl členem Královské české společnosti nauk a Jednoty českých matematiků a fyziků, kde byl roku 1940 zvolen čestným členem. Své učitelské zkušenosti ze středních i vysokých škol zúročil Jan Vojtěch při vytvoření řady středoškolských a vysokoškolských učebnic jako například učebnice geometrie pro vyšší třídy středních škol a učebnici Matematika pro nejvyšší třídy gymnázií a reálek, kterou napsal společně s Bohumilem Bydžovským. Velmi známá byla i vysokoškolská učebnice Základy matematiky ke studiu věd přírodních a technických, která vyšla v sedmi vydáních v letech 1916–1946. V roce 1926 byla tato učebnice doplněna o Přehled vyšší matematiky. Jan Vojtěch se ve své odborné práci věnoval teorii transformací, teorii rovinných ...

Františka Vrbenská

Františka Vrbenská je česká spisovatelka žánru sci-fi a fantasy. Františka Vrbenská získala roku 1979 titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru informatika – knihovnictví. V letech 1985–1991 byla vedoucí knihovny Institutu řízení a v současné době pracuje jako knihovnice v národním programu ochrany fondů Národní knihovny České republiky. Kromě fantasy příběhů píše také odborné studie z oblasti vědeckých informací a knihovnictví. Se svým manželem má dvě děti. První fantasy příběh napsala Františka Vrbenská pod vlivem četby již v jedenácti letech. Koncem 60. let vydávala školní časopis s fiktivními senzačními záhadologickými reportážemi, například z oslavy příletu mimozemšťanů. V polovině 80. let vyšla v různých periodikách řada jejích sci-fi příběhů . První díl její historické fantasy Labyrint půlnočního draka – Král z Hlubiny půlnoci vznikl již roku 1991 a Františka Vrbenská za toto dílo získala roku 1995 rytířský titul v soutěži o nejlepší fantasy Klubu Julese Vernea, ale ke knižnímu vydání románu došlo až roku 1998. Mezitím se Františka Vrbenská podílela na třídílné publikaci Čas hradů v Čechách historickými příběhy s prvky fantasy. Františka Vrbenská se rovněž aktivně angažuje ve fandomu a často přednáší na conech. Za svou celoživotní práci a přínos pro rozvoj žánru fantastiky byla na Parconu 2008 v Plzni Československým fandomem oceněna Mlokem za zásluhy.

František Všetička

František Všetička je český literární historik a teoretik, vysokoškolský pedagog a vědecký redaktor. Je též beletrista, autor románů, fejetonů a překladatel z polštiny. Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po maturitě v roce 1952 začal studovat obor český jazyk a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kterou absolvoval 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. V letech 1957–1961 učil na průmyslových školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, od roku 1961 byl odborným asistentem Pedagogického institutu v Gottwaldově/Zlíně, od roku 1964 na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Titul kandidáta věd ziskal v roku 1967 prací Václav Říha, a akademický titul doktor filozofie ziskal v 1968 prací Kapitoly o kompozici. Po obhajobě habilitační práce Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti byl od roku 1991 docentem PedF UP v Olomouci, a od 1990 až 1994 tamtéž vedoucím katedry. Souběžně byl vědeckým redaktorem řady Studia philologica při Vydavatelství UP. V roce 1997 odešel do důchodu. Jeho teoretické myšlení formoval v počátcích anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy; výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy. František Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou. Debutoval v roce 1949 ve Stráži lidu v Olomouci, od poloviny 50. let publikoval v časopisech Červený květ, Listy filologické, Česká literatura, Květen, Kultura, Host do domu, Zlatý máj, Plamen, Česká rusistika, Tvář, Akord, Literární noviny, Impuls, Tvar, Slovenská literatúra v Bratislavě...

Emil Viklický

Emil Viklický je uznávaný český jazzový klavírista a skladatel, proslulý svou jedinečnou fúzí tradiční moravské lidové hudby se současným jazzem. Narodil se 23. listopadu 1948 v Olomouci v Československu, nejprve vystudoval matematiku a poté se věnoval hudbě. Po studiu skladby na Janáčkově akademii múzických umění v Brně se Viklický stal významnou osobností české jazzové scény.

David Vávra

David Vávra je český architekt, herec a spisovatel. Společně s Milanem Šteindlerem v 70. letech 20. století v Praze spoluzakládal divadlo Sklep. Pochází z Prahy-Braníku, kde vyrůstal a kde dodnes bydlí. K tomuto místu se vztahuje celý jeho život. Absolvoval stavební fakultu ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze. Jako architekt působil především v Praze a okolí. Je znám též jako spoluautor a zasvěcený průvodce úspěšného televizního seriálu Šumná města. Působí též jako příležitostný básník, obzvláště při slavnostních příležitostech. Měl blízko k monarchismu a v roce 1999 byl jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia spisovatele Petra Placáka. V roce 2013 podpořil též založení LES , kterou zakládal Martin Bursík. Naopak v rozhovoru z roku 2020 se proti označení za monarchistu ohradil a řekl, že je „typický sociální demokrat první republiky.“ Jako architekt se věnuje především obnovám budov, v menší míře i navrhování nových budov, a to budov pro bydlení. Vítězný návrh nové budovy Národní knihovny od Jana Kaplického označil za vizionářskou stavbu s velkým potenciálem pro význam české architektury. Podle Davida Vávry je kvalitní architektura hodna být v kontextu se starší architekturou. Moderní může koexistovat se starým. V jeho dílech je v pozadí cítit inspiraci z období moderních proudů architektury ze začátku dvacátého století. Nenásilně a harmonicky působí například prvky kubistické prvky osvětlení ve vstupním foyer Švandovo divadla a interiér baru kulturního domu Dobeška navržen v decentním retro-stylu. Založil vlastní alternativní divadlo Sklep. Jako herec účinkoval v desítkách filmů. V televizi ho proslavila role Egona v rámci jazykových kurzů Alles Gute satirického pořadu Česká soda. Oblibu si získal také jako průvodce v populárně-naučném televizním seriálu Šumná města o moderní české a moravské architektuře. Netradičním, spíše poetickým než odborným pří...

Brian K Vaughan

Brian K. Vaughan je jednou z největších osobností současného komiksu a držitel neuvěřitelného množství komiksových cen. A přitom začal docela nedávno, roku 1997, a docela nenápadně, druholigovou sérií Cable. Ovšem být nenápadný dlouho nevydržel. Zvlášť, když začal tvořit vlastní postavy. Jako první pro Marvel stvořil padoucha jménem Hood ve stejnojmenné superhrdinské kriminálce. A udělal postavu tak plastickou, že dnes už funguje samostatně - Hood je jedním z nejnebezpečnějších padouchů Marvelu . Poté Vaughan přešel do DC a stvořil své nejslavnější dílo. Y: Poslední z mužů. Masivní postkatastrofický příběh, který dokazuje, že svět bez mužů by ani náhodou nebyl tak idylický, jak se nám feministky snaží namluvit. Nebyla to nekonečná série, ale řada, která měla začátek a konec a silný příběh mezi tím. Mezi jeho další slavné série patří Runaways, příběh skupiny dětí, které utečou z domova poté, co zjistí, že jejich rodiče jsou superpadouši. Tahle série o týmu, jehož bojovým pokřikem je „Snažte se neumřít!“ je Vaughan v kostce – sympatické postavy, popkulturou prosáklé a přitom věrohodné dialogy, zajímavý příběh s nečekanými a občas docela brutálními zvraty. Vaughan také stvořil politickou fikci Ex Machina o prvním superhrdinovi, který se stal starostou New Yorku. Víc než o souboje s padouchy jde o řešení politických problémů, takže není divu, že kritika tuhle sérii označuje za „Západní křídlo se superschopnostmi“. Částečně se v politických vodách ještě máchá Pride of Baghdad, příběh lvů uprchlých během amerického útoku na Bagdád. Vaughan ale nezůstal jen u komiksu. Byla mu nabídnuta práce na jednom z nejúspěšnějších televizních seriálů současnosti, na Ztracených. I když to nebude asi zásluha jenom Vaughana, tak v době jeho příchodu začala jít kvalita opět prudce nahoru. Podle komiksů Y: Poslední z mužů, Ex Machina a Runaways se už chystají celovečerní filmy....

Andrej Andrejevič Voznesenskij

Andrej Andrejevič Vozněsenskij byl ruský básník, okrajově též prozaik, občanským povoláním architekt. Vozněsenskij má kratičkou roli v oceňovaném filmu Moskva slzám nevěří – hraje sám sebe při pouliční básnické recitaci. Snažil se zachytit dobu od konce 50. do počátku 60. let. Debutoval roku 1958. Jeho básně byly vícekrát dramatizovány a zhudebněny, zpívali je mj. i Alla Pugačova a Vladimir Vysockij. Sbírky: Vedle státních vyznamenání byl oceněn tím, že po něm byla r. 1976 pojmenována planetka  Voznesenskij.

Alena Vitásková

Alena Vitásková je česká manažerka působící v energetice. Od srpna 2011 do července 2017 zastávala funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Alena Vitásková vystudovala fakultu pozemních staveb Vysokého učení technického v Brně a od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky. V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské, a.s. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002. Po celou svoji profesní kariéru podporovala dobročinné akce a působila v čestných funkcích, například jako místopředsedkyně dozorčí rady Rehabilitačního ústavu Hrabyně, jako předsedkyně dozorčí rady Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových či jako členka správní rady Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 2018 byla při slavnostním aktu 28. října prezidentem republiky vyznamenána Medailí za zásluhy I. stupně. Dne 20. července 2011 ji vláda pod vedením premiéra Petra Nečase jmenovala předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období 6 let. Předsedkyni úřadu zastupuje pět místopředsedů. Při svém nástupu do funkce jmenovala hlavní oblasti, na které se hodlá soustředit. „Zaměřím se především na novou agendu vyplývající pro ERÚ z novely energetického zákona, na oblast hospodářské soutěže, obnovitelných zdrojů energie a také na přeshraniční spolupráci v oblasti energetiky“, nastínila své priority Alena Vitásková. V pozici šéfky ERÚ zpochybnila stovky solárních investic, u nichž podle ní existuje podezření, že čerpají neoprávněně vysoké dotace. „Zelené elektrárny“ mají na podporu nárok po 15 až 20 let po spuštění. V souhrnu tak ERÚ zpochybňuje sumu v řádu desítek mili...

Zdeněk Váňa

PhDr. Zdeněk Váňa, CSc. se narodil 13.2.1924 v Čákovičkách nedaleko Prahy. V letech 1945 - 1948 studoval archeologii a české dějiny na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval pak jako archeolog v muzeu v Teplicích v severozápadních Čechách. V roce 1953 přešel do Slovanského ústavu Československé akademie věd v Praze, kde spolu s prof. Janem Eisnerem vydával jako výkonný redaktor periodický sborník Vznik a počátky Slovanů. Od roku 1964 působil jako vědecký pracovník archeologického ústavu ČSAV v praze. Prováděl řadu výzkumů časně středověkých hradišt' v Čechách, např. v Zabrušanech, Vlastislavi, Bílině, Levousích, Libušíně. 10 let vedl rozsáhlý výzkum na Budči, jednom z hlavních center vznikajícího českého státu. Zaměřuje se na dílčí i obecné problémy slovanské etnogeneze, kulturního vývoje i archeologického výzkumu historických počátků Slovanů. Studoval v četných evropských muzeích, přednášel doma i v zahraničí, např. ve Varšavě, Berlíně, Bělehradě, Göttingenu atd. Publikoval množství článků a studií v odborných časopisech, vedle samostatných publikací, jako Objevy ve světě dávných Slovanů. Kniha Svět dávných Slovanů je výsledkem více než 30-ti letého studia a výzkumné činnosti.

Vladislav Valach

Narozen 7. 7. 1919 v Horním Jelení, zemřel 1995. MUDr., patolog, v letech 1960-1974 vedl Ústav patologie Lékařské fakulty UJEP a Fakultní nemocnice Olomouc.

Vladimír Votýpka

Vladimír Votýpka je český spisovatel, žurnalista a fotograf. Vladimír Votýpka se narodil roku 1932 v Praze a s žurnalistikou přišel do styku během gymnaziálních let, kdy spolupracoval se sportovní redakcí deníku Svobodné slovo. Po maturitě studoval krátkou dobu na evangelické bohoslovecké fakultě a to v tehdejších politických poměrech stačilo jako důvod, aby nesměl vykonávat povolání redaktora. Nastoupil proto do zaměstnání v pražském projektovém ateliéru, pravidelně psal pro měsíční periodika Orbisu Im Herzen Europas, Wir und Sie a La vie Tchécoslovaque, určené pro zahraničí, spolupracoval s Propagační tvorbou a přispíval do obrazových týdeníků. O něco později se jeho články a povídky začaly objevovat i v časopisech pro děti a mládež. V normalizační době po Pražském jaru přijal místo redaktora a současně fotografa závodního časopisu československého tranzitního plynárenského podniku Transgas, kde mohl pracovat v relativně nezávislém prostředí. V té době už shromažďoval materiál pro svou knihu o české aristokracii, která vyšla až po pětadvaceti letech pod názvem Příběhy české šlechty . Její pokračování Návraty české šlechty následovalo o pět let později a po dalších pěti letech vycházejí Paradoxy české šlechty, závěrečná část triptychu.

Victoria Vázquez

Španělská autorka knih pro děti.

Veronika Volhejnová

Narozena 19. 1. 1962. Původně novinářka věnující se zahraničně politické problematice. Překladatelka z angličtiny.

Svatopluk Voděra

Narozen 16.2.1936 v Třemošné, zemřel 2001. Doc., Ing. arch., CSc., architekt, práce z oboru.

Stanislav Vodička

Stanislav Vodička byl český umělecký knihvazač a spisovatel. Narodil se 15. 3. 1910 v Rožďalovicích na Nymbursku v chudé rodině. Začal se učit na krejčího, ale po 2 týdnech z učení odešel. Potom se díky šťastné náhodě dostal ke knihaři Janu Rajmanovi, kde se vyučil uměleckým knihařem. Spolu s ním se u Rajmana vyučil také Josef Studený ze Skřinářova, který byl synovcem básníka Jakuba Demla. Tak v knihařské dílně Jana Rajmana v Rožďalovicích poznal Stanislav Vodička Jakuba Demla asi roku 1928. Po vyučení se Vodička přestěhoval na nějaký čas do Prahy, kde pracoval u knihaře Ludvíka Bradáče. Po vojenské službě se pak vrátil do Rožďalovic. V roce 1934 odkoupil za 10 000 Kč od výše zmíněného J. Studeného knihařskou dílnu v Tasově. Dílna byla v domě č. p. 27, který patřil poštmistrovi Antonínu Demlovi, bratru básníka Jakuba Demla. V městečku Tasově na Českomoravské vrchovině žil S. Vodička téměř 20 let. Začátky v dílně bez zákazníků byly těžké. Jak říkal, vázal od bohatě zdobených a zlacených knih až po knihy, které rozžvýkala kráva. Vázal knihy mimo jiné také pro Nakladatelství Marie Rozy Junové, která vydávala díla Jakuba Demla nebo pro Dominikánské nakladatelství v Olomouci. Některé Demlovy knihy také koloroval. Ve Vodičkově knihařské dílně se často scházel Jakub Deml se svými přáteli a za krátko i knihař patřil mezi ně. O tomto přátelství i tehdejší době podal později svědectví v knize „Básník Jakub Deml v Tasově“. V roce 1948 svědčil u soudu ve prospěch Jakuba Demla, který byl neprávem obviněn z kolaborace s fašisty. Ve prospěch J. Demla svědčil také básník Vítězslav Nezval. V dubnu 1937 se S. Vodička oženil. Bydlel u Tasova na samotě zvané Papírna, v domě, kde se dříve ručně vyráběl papír. V tomto domě kdysi nějaký čas bydlel svůdce a vrah žen Hugo Schenck. Za války byla nouze o materiál a tak si vydělával a bylinami barvil zvířecí kůže sám. Po válce roku 1946 přemístil dílnu do tasovského lihovaru. ...

Radana Vítková

Vystudovala Fakultu žurnalistiky UK a FAMU. Pracovala ve Večerní Praze, časopise Ahoj na sobotu, v Dobrém večerníku, spolupracovala s ČRo a Českou televizí. V roce 1995 založila filmový server Biograf a spolupracovala s filmovými časopisy. Autorka dvou dílů knižní série Hvězdy českého filmu. V lednu 2005 zakládala a rok vedla časopis Víno&Styl. Od dubna 2006 pracuje v MF DNES jako editorka v příloze Víkend.

Petr Vokáč

Petr Vokáč je bývalý český fotbalový útočník. Jeho synem je fotbalový reprezentant Tomáš Řepka. V československé lize hrál za Duklu Praha a Bohemians Praha. Nastoupil ve 44 ligových utkáních a dal 1 gól. V nižších soutěžích hrál i za Viktorii Žižkov, SONP Kladno, TJ Gottwaldov a DP Xaverov Horní Počernice.

Pavel Vilikovský

Slovenský prozaik, překladatel z angličtiny, publicista, redaktor vydavatelství Tatran, časopisu Romboid a slovenské redakce časopisu Reader‘s Digest.

Miloslav A Valouch

Narozen: 4. srpna 1903 Pavlovičky Zemřel: 13. března 1976 Praha Miloslav A. Valouch byl český a československý fyzik, vysokoškolský učitel, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. V letech 1934-1952 byl docentem a asistentem teoretické fyziky na ČVUT Praha, od roku 1952 působil na Univerzitě Karlově. Po volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát získal až dodatečně v červnu 1948 poté, co se poslanec Klement Gottwald stal prezidentem republiky. V parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1954.)

Ljubov' Fedorovna Voronkova

Ruská spisovatelka dětské literatury.

Lenka Vachalovská

Narozena 31. 5. 1961. PhDr., CSc., učitelka němčiny a ruštiny, autorka učebnic německého jazyka, překladů z němčiny.

Karel Vorovka

Karel Vorovka byl český matematik, filosof a spisovatel. Karel Vorovka se narodil 3. února 1879 Karlu Vorovkovi a Marii Vorovkové, rozené Höhmové . Vyrůstal v Praze i se svou mladší sestrou Růženou . Karel odmaturoval v roce 1897 na reálném gymnáziu v Křemencové ulici v Praze. Poté studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se připravoval na dráhu středoškolského učitele matematiky a fyziky. V roce 1902 dosáhl titulu doktora filozofie za práci O křivkách obalujících a ve stejném roce vykonal i zkoušky učitelské způsobilosti. Svoji učitelskou dráhu započal již v roce 1901 na reálce na Vinohradech a po dvou letech přešel do Pardubic, kde získal definitivu. V roce 1905 se vrátil do Prahy na Staroměstskou reálku a zde jako středoškolský profesor působil až do svého přechodu na univerzitu. V roce 1919 se habilitoval pro filosofii matematiky, když předložil spis Úvahy o názoru v matematice . V roce 1921 se stal mimořádným profesorem filozofie exaktních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1924 profesorem řádným. Na fakultě působil v semináři pro metodologii a dějiny věd přírodních a exaktních jako vedoucí oddělení logiky a dějin věd exaktních. V roce 1926 byl zvolen do stálého výboru pro pořádání filozofických kongresů a stal se členem Královské české společnosti nauk. V letech 1912 až 1922 pracoval ve vědecké radě matematické sekce Jednoty československých matematiků a fyziků. Karel Vorovka patří mezi nejvýznamnější české filozofy první poloviny 20. století. Zabýval se především filozofií matematiky a fyziky, kriticky se vyjadřoval ke stavu české filozofie ve 20. letech 20. století . Na zaměření jeho vědeckých prací měly vliv především myšlenky Henriho Poincarého a Ernsta Macha . V roce 1921 ...

Karel Valdauf

Karel Valdauf byl český hudebník a skladatel. Je autorem více než 150 písní. Pocházel z rodiny venkovských hudebníků. Jeho otec i strýcové hráli v kapele jeho dědečka. On sám začal v této kapele hrát již jako třináctiletý kluk. Poprvé hrál na taneční zábavě na malý bubínek, flétnu a housle. V letech 1928–1930 studoval na vojenské hudební škole a poté hrál šest let u plukovní hudby v Plzni na flétnu, podle potřeby i na baskřídlovku, klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku či bicí. Po odchodu do civilu vytvořil malou kapelu a cestoval s kočovnou divadelní společností. Stal se flétnistou policejní hudby v Praze a v roce 1942 založil u policie salonní orchestr, který nesl název "Orchestr kriminální policie". Po 2. světové válce založil konečně orchestr pod vlastním jménem. Orchestr Karla Valdaufa se stal v Československu nesmírně populární a postupně se zařadil mezi špičkové dechové orchestry Evropy. Často koncertoval v zahraničí a jeho nahrávky vycházely na gramofonových deskách v Německu, USA, Rakousku, Japonsku, Jugoslávii, Švýcarsku a v Holandsku. Své hudební znalosti, které mu ve Svinech poskytl Štěpán Valter, si prohloubil v letech 1950–1954 na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a dirigování u Bohuslava Špidry a Pavla Dědečka. Z prvního manželství měl dceru Evu a syna Karla . S druhou manželkou, Zorkou Kohoutovou, zpěvačkou své kapely Valdaufinky, měl dva syny, a to Jana a Dana . Později se oženil ještě potřetí s Ivanou Seinerovou. Každoročně je v Trhových Svinech pořádán festival dechových hudeb na počest Karla Valdaufa. Koná se vždy předposlední srpnový víkend. Karel Valdauf je znám především svými populárními polkami, jako jsou Soběkurská, Berounská, Březnická, Pod jednou střechou nebo Kudy kam. Psal také valčíky – Až nás cesty svedou, Dva stíny a další. Od svých kolegů skladatelů se lišil tím, že jeho skladby jsou svižné, synkopické, a dobře zní i v p...

Josef Vobruba

Jordi Vigué

Vigué vystudoval medievistiku na Univerzitě Barcelona a historii umění na pařížské Sorbonně. Žije a pracuje v Barceloně jako editor La princesa y el guisante, publikoval množství monografií a časopiseckých článků o výtvarném umění a rovněž redigoval několik výtvarných encyklopedií.

Jaroslav Vostrý

Jaroslav Vostrý je český dramatik, divadelní teoretik, historik, režisér, dramaturg, publicista a kritik, divadelní organizátor a pedagog. Po maturitě na čáslavském gymnáziu v roce 1950 nejprve pracoval jakožto dělník, v letech 1952 až 1958 vystudoval pražskou DAMU v oboru divadelní věda a dramaturgie. Od roku 1956 působí také jako divadelní publicista a redaktor v časopisu Divadlo , později působil a publikoval i v dalších divadelních tiskovinách. Od roku 1964 působil jakožto dramaturg Státního divadelního studia. V roce 1965 společně s Ladislavem Smočkem spoluzaložil divadlo Činoherní klub, kde působil jako jeho umělecký vedoucí. Od roku 1963 vyučoval také na pražské DAMU. V dobách normalizace byl nucen opustit Činoherní klub a na DAMU mohl od roku 1975 působit pouze jako externí pedagog. V letech 1976–1986 spolupracoval s Činoherním studiem v Ústí nad Labem a Divadlem Jaroslava Průchy na Kladně jako autor a režisér, v 1980–1981 působil v kladenském divadle také jako režisér a umělecký šéf, v letech 1981–1986 ve Východočeském divadle Pardubice . V roce 1990 se vrátil do Činoherního klubu jako jeho ředitel a působil zde do roku 1993. Na DAMU se vrátil v roce 1987, zde se v roce 1990 řádně habilitoval jakožto docent, v roce 1992 jmenován profesorem, v letech 1993–1995 rektorem Akademie múzických umění v Praze, v roce 1995 založil katedru teorie a kritiky DAMU, jejímž vedoucím byl do roku 2000, od roku 1996 je ředitelem Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU, kde v roce 2002 založil časopis Disk. V roce 2010 založil se svou druhou ženou Zuzanou Sílovou Scénologickou společnost. Kromě své umělecké činnosti se soustavně věnuje odborné publicistice a divadelní kritice. V současné době působí také jako ředitel Výzkumného ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU. Byl též šéfredaktor a předseda redakční rady časopisu Disk....

Jan Vojáček

Narozen 28. 12. 1981. MUDr., lékař zabývající se preventivní a funkční medicínou, výživou . V letech 2006/2007 prvoligový fotbalista za Sigmu Olomouc.

Jan Vinter

Publikace o práci s dřevem.

Gustav Vlk

Narozen v Praze, od dětství byl aktivním sportovcem, za svůj životní cíl si stanovil být sportovním novinářem, což se také podařilo. Od roku 1933 pracoval jako sportovní zpravodaj a novinář v řadě novin a časopisů. Jako sportovní reportér se v rozmezí let 1933 - 1978 zúčastnil 26 hokejových mistrovství světa a osmi ZOH.

František Bernard Vaněk

František Bernard Vaněk byl český kněz, spisovatel a kulturní organizátor, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore a čestný papežský prelát . Vystudoval biskupský seminář v Českých Budějovicích, po vysvěcení na kněze byl kaplanem v obci Pürles , potom působil v Sudoměřicích u Bechyně a v Pelhřimově. Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě , za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V té době působil jako děkan v Pelhřimově i na blízkém Křemešníku, kde se román především odehrává. V letech 1902–1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekvován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku "Vlaštovky se vracejí". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi. V Dachau 1. dubna 1943 zemřel. Ještě 5. dubna 1943 vydala Národní poli...

Francisca Valiente

Španělská ilustrátorka dětské literatury.

Eva Vančurová

Eva Vančurová je bývalá československá hráčka basketbalu a psycholožka. Za reprezentační družstvo Československa, jehož trenérem byl Lubomír Dobrý, odehrála 22 zápasů v letech 1947 až 1952 a získala dvě medaile, bronzovou na Mistrovství Evropy 1950 v Budapešti a stříbrnou na Mistrovství Evropy 1952 v Moskvě. Na ME 1950 se 76 body byla nejlepší střelkyní národního týmu Československa. V československé basketbalové lize žen v basketbalovém družstvu žen Sparty Praha začala svou kariéru u trenéra JUDr. Miloslava Kříže. V osmi odehraných ligových sezónách získala 5 titulů mistra Československa, dvě druhá a jedno třetí místo., Po skončení basketbalové kariéry pracovala jako vědecká pracovnice katedry psychologie University Karlovy a Pedagogického ústavu Akademie věd a ze svého oboru napsala řadu knih .

Émile Verhaeren

Émile Adolphe Gustave Verhaeren byl belgický, francouzsky píšící básník a dramatik. Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands , ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem La Jeune Belgique. Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda . Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce. Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil. V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud. Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak., Debutuje sbírkou parnasistní žánrové poezie Les Flamandes, 1883 . Později p...

Charles Vildrac

Francouzský spisovatel a básník. Narodil se v Paříži, první básně napsal jako teenager v roce 1890. Roku 1901 publikoval Le Verlibrisme. Byl členem l'Abbaye de Créteil, kterou založil spolu s G. Duhamelem.

C&K Vocal

C&K Vocal je renomovaná česká vokální skupina, která je již řadu let významnou součástí české hudební scény. Skupinu založil v roce 1969 Ladislav Kantor, ke kterému se později v průběhu historie skupiny připojili další členové, například Jiří Cerha, Helena Arnetová a další. C&K Vocal je známá svým jedinečným spojením žánrů, kdy do svých vokálních aranží zapojuje prvky jazzu, vážné hudby i rocku. Jsou oceňováni pro své složité harmonie a inovativní přístup k vokální hudbě.

Božena Viková-Kunětická

Božena Viková-Kunětická, rozená Novotná , byla česká nacionalistická politička, spisovatelka a dramatička. V roce 1912 byla jako historicky první žena zvolena na Český zemský sněm. Narodila se v rodině Jana Novotného, obchodníka s obilím a hostinského v Zámecké ulici v domě čp. 22 a Barbory Novotné-Šoltové z Mnětic. Měla dvě mladší sestry Annu Novotnou a Marii Novotnou. Vzdělání získala na školách v Pardubicích. Chtěla být herečkou, učila se u Otilie Sklenářové-Malé, roku 1881 absolvovala úspěšně zkoušku v divadle a odešla hrát do Prahy, kde se ubytovala u paní Brückové ve Ferdinandské ulici čp. 41. Roku 1884 její herecká dráha skončila, tajně se provdala za cukrovarnického úředníka Josefa Vika a věnovala se rodinnému životu. Po sňatku se kvůli Vikovu zaměstnání museli hodně stěhovat. V prvních letech manželství jej doprovázela do Štětí, Mostu a Duchcova, v 90. letech žili v Pečkách, Uhříněvsi a skončili Českém Brodě, kde Vik roku 1919 zemřel. Měli spolu tři děti: dceru Vlastu Vikovou a dva mladší syny, kteří zemřeli ještě malí. Božena Viková-Kunětická vstoupila do politiky roku 1909 za Národní stranu svobodomyslnou a v roce 1912 se stala vůbec první ženou zvolenou do Českého zemského sněmu . Český místodržitel hrabě Thun jí ale odmítl vystavit patřičná osvědčení a její mandát nebyl uznán. Sněm se v této době kvůli českoněmeckým sporům nescházel a následně byl Anenskými patenty v roce 1913 rozpuštěn. V letech 1918–1920 zasedala v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii . Po parlamentních volbách v roce 1920 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění za národní demokraty. Mandát nabyla ale až dodatečně roku 1925 jako náhradnice poté, co rezignoval senátor Jan Herben. V senátu zasedala jen krátkou dobu...

Vladimír Vavřínek

PhDr. Vladimír Vavřínek, CSc., Dr.h.c. je český historik specializující se na byzantsko-slovanské vztahy. V letech 1949–1953 vystudoval historii a klasickou filologii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1956 do roku 1959 působil jako vědecký aspirant v Historickém ústavu ČSAV; v téže instituci pak setrval jako vědecký pacovník oddělení středověkých dějin do roku 1966. V letech 1966–1969 pracoval jako vědecký pracovník v oddělení byzantologie Ústavu dějin východní Evropy ČSAV. Od roku 1970 až do roku 1992 byl vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV. Mezi lety 1992 a 2007 působil ve Slovanském ústavu AV ČR, nejprve jako vedoucí vědecký pracovník , poté jako ředitel ústavu . Od roku 2007 je emeritním vědeckým pracovníkem tohoto ústavu. Během života absolvoval řadu studijních pobytů v zahraničí, např. v USA, SRN, Velké Británii nebo Rakousku. Přednášel v mnoha zemích Evropy i severní Ameriky, mimo jiné i na Harvardu. Po roce 1989 získal řadu ocenění v České republice i v zahraničí; je m.j. nositelem Medaile Josefa Hlávky, kterou získal v roce 2006 za vědecké dílo v oboru byzantologie. V roce 2011 mu bulharská Universita Episkopa Konstantina Preslavského v Šumenu udělila akademickou hodnost doctor honoris causa za vědecký přínos k cyrilometodějským studiím. Jako externí pedagog přednášel na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a v Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně . V letech 1994 – 1998 pak pravidelně přednášel jako hostující profesor v oddělení středověkých studií Central European University v Budapešti. Působil také v mnoha vědeckých radách a komisích. V letech 1991 – 1996 byl např. předsedou Českého balkanistického komitétu, v letech 1990 – 2010 také předsedou Českého národního byzantologického komitétu ; v lednu 2011 byl zvolen doživotním čestným členem Č...

Vladimír Válek

Vladimír Válek je významný český dirigent, proslulý svým přínosem klasické hudbě v České republice i na mezinárodní scéně. Narodil se 2. ledna 1935 v Moravské Třebové a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Válek vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze. V průběhu let zastával prestižní funkce, například šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako hostující dirigent působil také u mnoha orchestrů po celém světě.

Vergilius

Publius Vergilius Maro byl nejslavnější římský básník Augustovy doby, která je označována za zlatý věk římské literatury. Řada biografických údajů Vergiliova života zůstává nejasných a vychází z pozdně antických a raně středověkých legend. Pocházel ze záalpské Galie , narodil se nedaleko Mantovy. Jeho venkovští rodiče byli možná prostí, ale dost zámožní na to, aby synovi mohli dopřát vyššího vzdělání. Vergilius studoval nejprve v Cremoně a v Mediolanu , později v Římě, kam přišel asi roku 52 př. n. l., zde studoval rétoriku, filosofii a matematiku. Poněvadž byl nepevného zdraví, měl slabý hlas a byl ostýchavý, nelákala ho veřejná dráha, na niž se rétorikou připravoval. Styk s členy mladořímské školy přivedl Vergilia ke studiu helénistické poezie, hlavně řeckého básníka Theokrita. Sblížil se s neoteriky , ti mu byli zřejmě vzorem v počátcích jeho básnické tvorby. Zemřel po cestě do Říma v přístavu v Brindisi. Jeho tělo bylo odvezeno do Neapole. Po staletí byl hledán Vergiliův hrob. Jeho umístění bylo lokalizováno do jeskyně Posillipo jižně od Neapole . Jeho pozdější kenotaf je umístěn ve Vergiliové parku před jeskyní.

Vašek Vašák

Vašek Vašák, do 90. let Václav Vašák, je český hudebník, zpěvák, publicista, spisovatel, moderátor a fotograf. Václav Vašák žil až do osmnácti let v Hostomicích pod Brdy, kde byl jeho otec lékárníkem a matka laborantkou. V Hořovicích vystudoval v roce 1968 Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a několik let pracoval jako projektant . Současně zpíval s pražskou rockovou kapelou Beatus, s níž absolvoval konkurz do Armádního uměleckého souboru, kde pak působil krátce ve sboru a poté ve folkové skupině. V té době chodil na Lidovou konzervatoř , kterou absolvoval v oborech zpěv a skladba. Je také absolventem European School of English ve Vallettě v Maltě. Je členem Syndikátu novinářů, Ochranného svazu autorského, Obce spisovatelů, DILIA, OOAS, Intergramu, dříve i Akademie populární hudby. V roce 1979 odešel jako muzikant na volnou nohu. Rok účinkoval s orchestrem Václava Hybše,dva roky se skupinou F. R. Čecha a vlastní kapelou Zip. Zúčastnil se hudebních soutěží Bratislavská lyra, Děčínská kotva i v Sopotech. S Pavlem Veselým a Jiřím Sýkorou měli pořad Pokus pro dva , s Luďkem Brábníkem a Jiřím Sýkorou Poslední koncert a Branky, brepty, sekundy. V letech 1985 až 1995 účinkoval jako zpěvák v představeních dvojice Karel Šíp – Jaroslav Uhlíř. Kromě toho měl s Jiřím Sýkorou autorské klubové pořady . V roce 1991 mu nabídl textař Zdeněk Rytíř spolupráci na dvojalbu Milana Knížáka Obřad hořící mysli, na němž se Vašák podílel jako aranžér, zpěvák, hudebník a hudební režisér. Společně s Rytířem se současně stali členy Knížákovy undergroundové skupiny Aktual . Později se rovněž podílel na nahrání Knížákových alb Navrhuju kryssy , Atentát n...

Valburga Vavřinová

Narozena 22.5.1968 v Praze. Historička, památkářka, spisovatelka, autorka publikace o vánočních zvycích.

Tomislav Volek

Tomislav Volek je český muzikolog a vysokoškolský pedagog, zabývající se převážně dílem W. A. Mozarta, italskou operou 18. století, jakož i hudební ikonografií a antropologií. Vystudoval gymnázium na Vinohradech a v letech 1950–1955 hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u prof. Mirko Očadlíka, jehož byl později asistentem. Od 1. ledna 1960 pracoval v nově zřízeném Očadlíkově Ústavu pro dějiny hudby na FF UK. Po jeho reorganizaci byl převeden do Ústavu pro hudební vědu ČSAV. Stal se členem autorského kolektivu 1. svazku akademických Dějin českého divadla, vydaných v roce 1968. Několik let vedl archivní průzkum hudebních pramenů, jehož výsledky byly publikovány v příručce Průvodce po pramenech k dějinám hudby. V době normalizace byl z politických důvodů z ústavu vyloučen, 13 let působil jako muzikolog ve svobodném povolání. V roce 1990 byl rehabilitován a mohl se do ústavu vrátit a znovu začal přednášet na katedře hudební vědy FF UK. V roce 1996 předložil habilitační práci, docentem jmenován 1998. Publikoval stati v odborných muzikologických časopisech a mezinárodních konferenčních sbornících. Od roku 1989 je předsedou Mozartovy obce v ČR. Byl vládním zmocněncem pro pořádání oslav 200. Mozartova výročí v Praze roku 1991. Roku 2010 byl zvolen čestným členem Mozart Society of America. A za zásluhy na poli mozartovského výzkumu byl v roce 2017 zvolen čestným členem Akademie für Mozart-Forschung při Stiftung Mozarteum Salzburg.

Tomáš Vosolsobě

Tomáš Vosolsobě byl český malíř, filatelista a příležitostný fotograf. Po ukončení studií na Akademii výtvarných umění v Praze pracoval jako výtvarník z povolání, věnoval se rovněž filmové tvorbě a navrhoval reklamní grafiku. V 70. letech pracoval jako fotograf pro Poštovní muzeum v Praze. Díky tíživým okolnostem v Československu odešel roku 1982 do Švýcarska, kde strávil 18 let života. Jeho umělecký styl je osobitý a jeho díla vždy reagovala na proměňující se dobu. Byl představitelem informelu, ve svých výtvarných dílech rozvíjel téma symetrie a nemalou část své tvorby zasvětil výrazným barevným kontrastům. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců, Unie výtvarných umělců České republiky a Středočeského sdružení výtvarníků. Svá díla vystavoval na řadě samostatných i skupinových výstav.

Sarah Vaughan

Sarah Vaughan , přezdívaná "Sassy" a "The Divine One", byla americká jazzová zpěvačka proslulá svým výjimečným hlasovým rozsahem, výrazným frázováním a bohatým, sametovým hlasem. Vaughanová se narodila 27. března 1924 v Newarku ve státě New Jersey, brzy se začala zajímat o hudbu a svou kariéru zahájila jako klavíristka a varhanice v místním kostele. Průlom v její kariéře nastal po vítězství v amatérské soutěži v harlemském divadle Apollo Theater v roce 1942, což ji přivedlo k účinkování jako zpěvačka s big bandem Earla Hinese.

Pavel Vlček

Pavel Vlček je český historik umění specializující se zejména na dějiny architektury. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Studia ukončil v roce 1974 obhajobou práce Francesco Caratti. V témže roce po složení rigorózní zkoušky získal titul PhDr. Poté pracoval v různých zaměstnáních v památkové péči a v muzeích . Od roku 1981 pracoval jako samostatný historik umění Pražského střediska památkové péče. V letech 1988–1992 pracoval jako projektant, později vedoucí projektant ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů . Od roku 1992 působí jako vysokoškolský pedagog, později docent na Fakultě architektury ČVUT v Praze, od roku 2010 profesor pro obor dějiny architektury a ochrana památek. Na částečný úvazek pracuje od roku 1992 i jako vědecký pracovník v Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.

Olga Velíšková

Narozena 28.11.1929 v Uherském Brodě. PhDr., autorka učebnic francouzštiny, překladatelka.

Nataša Velenská

Narozena 8. listopadu 1959, chovatelka exotické zvěře v pražské ZOO, autorka chovatelských příruček a knih s cestovatelským a přírodovědným zaměřením, též překladatelka odborné literatury z angličtiny.

Miroslav Venhoda

Miroslav Venhoda byl významný český dirigent, sbormistr a muzikolog, známý zejména svou prací v oblasti staré hudby a sborového zpěvu. Byl zakladatelem a ředitelem Pražských madrigalistů, komorního sboru, který se specializoval na renesanční a barokní hudbu. Pod jeho vedením si soubor získal mezinárodní uznání díky autentické interpretaci staré hudby, často prováděné s historickými nástroji a podložené vědeckým výzkumem.

Mirek Vostrý

Mirek Vostrý se zaměřuje především na dětskou tvorbu, ale známý je i kresleným humorem a komiksy . Jeho tvorbou je kreslený humor, ilustrace, reklamní kresba, komiksy, omalovánky, diplomy, přáníčka, malování na obličej a mnoho dalšího.

Miloslav Vávra

Narozen 8.8.1910 v Morkovicích u Kroměříže, zemřel 1991. Ing., CSc., profesor Vysoké školy zemědělské v Brně. Práce v oboru ovocnictví.

Miloslav Valouch

Narozen 20.8.1878 v Lazcích u Olomouce, zemřel 11.6.1952 v Praze. PhDr., státní úředník v Praze, matematik. Práce v oboru.

Miloš Vodička

Básník Miloš Vodička se narodil 27. prosince 1938 v Chrudimi v rodině finančního úředníka. V roce 1942 se rodina přestěhovala do Pardubic. V roce 1950 byl jeho otec odsouzen z politických důvodů k šestnáctiletému vězení. Byl propuštěn až v roce 1960 v rámci tehdy udílené amnestie. Po otcově uvěznění byl Vodičkovým zkonfiskován majetek a museli se nedobrovolně vystěhovat do vsi Nebušice u Pardubic. Od roku 1954 žil básník opět v Pardubicích, kterým zůstal věrný až do současnosti. Studoval na Vyšší průmyslové škole chemické se specializací na anorganickou technologii. V roce 1958 se hlásil na Pedagogickou školu v Brně, ale studium mu nebylo z kádrových důvodů umožněno. Proto nastoupil jako laborant v Krajské hygienicko-epidemiologické stanici v Pardubicích. V roce 1961 rovněž působil krátce jako radiochemik v pražském Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Od roku 1963 až do důchodu pracoval jako chemik v Okresní hygienické stanici v Pardubicích. První verše uveřejnil v Mladé frontě . Pro divadlo přebásnil japonskou loutkovou hru Asagao .

Marie Voldánová

Narozena 1944. Dietní sestra, autorka rozhlasových relací a článků o výživě, spoluautorka kuchařských knih.

Maria Valtorta

Maria Valtorta byla italská římskokatolická spisovatelka a básnířka. Narodila sa v Caserte rodičom pochádzajúcim z Lombardie. Otec Jozef sa narodil v Mantove roku 1862, vykonával službu pri 19. hlavnom jazdeckom regimente ako poddôstojník v hodnosti hlavného zbrojného strážmajstra. Dobrý a ústupčivý človek bol láskavým otcom a vychovávateľom jedinej dcéry. Matka Iside Fioravanzi sa narodila v Cremone roku 1861, bola profesorkou francúzštiny. Egoistická a bezohľadná deptala manžela a dcéru nezmyselnou, niekedy až krutou prísnosťou. Mária pri narodení takmer zomrela, potom ju zverili najatej dojke nie najlepších mravov. Mala iba osemnásť mesiacov, keď rodičia s dcérou opustili juh a odišli bývať do Faenze v kraji Romagna. Ďalšie sťahovanie do Milána a do Voghery znamenali rozhodujúce obdobia jej telesného vývoja a jej intelektuálneho i náboženského vzdelania, pri ktorom preukázala svoj silný charakter, prenikavé schopnosti, lásku k štúdiu a hlbokú duchovnú citlivosť. Štúdiá zavŕšila v prestížnom Kolégiu Bianconi v Monze, ktoré bolo jej hniezdom pokoja počas štyroch rokov, na konci ktorých ako sedemnásťročná pochopila, aký by mal byť jej vnútorný život podľa Božieho plánu. Roku 1913 jej otec odišiel zo zdravotných dôvodov do dôchodku a rodina sa presťahovala do Florencie, kde sa Mária venovala kultúrnym záujmom. Často chodievala s otcom do mesta. Keď sa začala svetová vojna, preukazovala lásku voči blížnym ako dobrovoľná ošetrovateľka vo vojenskej nemocnici. No vo Florencii ju poznačili aj veľmi tvrdé skúšky. Hrozná mama dvakrát prekazila jej túžbu vydať sa a roku 1920 ju istý delikvent udrel po chrbte železnou tyčou, čo znamenalo začiatok jej budúcich chorôb. Vtedy dostala Mária prozreteľnostne možnosť stráviť dva roky v Reggio Calabria u príbuzných, majiteľov hotela. Títo dobrí ľudia svojou láskou a prekrásna príroda sa podieľali na pookriatí jej tela i duše. Počas týchto prázdnin pocítila nové podnety k životu zakorenenom v Kristovi, ale ...

Marcel Vanek

Narozen v roce 1964 v Bratislavě ilustrátorovi a divadelní herečce. Později se u babičky v Košicích začínal postupně věnovat minerálům.

Luule Viilma

nar.6.4.1950 ... †20.1. 2002 - lékařka, léčitelka, spisovatelka V letetech 1968- 1974 studovalalna lékařské fakultě Tartuské státní university. Osmnáct let pracovala jako gynekolog a porodník a v r.1991 si otevřela soukromou praxi- zůstala stále lékařem, který vychází ze znalostí získaných na universitě, které jsou základem pro její další studium a práci. Absolvovala kurz parapsychologie, který znamenal významný obrat v jejím životě. Časem zanechává tradiční medicínu stranou a začíná uplatňovat své léčitelské schopnosti na úrovni interpretace oblasti citů a myšlenek. Nezatratila tradiční medicínu- její znalosti jí zůstaly, jen šla jinou cestou...

Lukáš Vavrečka

Narozen 2. 3. 1987 v Lounech. Žije a studuje v Humpolci. Publikuje v Listech Vysočiny. Spisovatel a básník, píše hry, povídky, detektivky.

Karel Vodák

Narozen 9.4.1923 v Brně, zemřel v roce 2000 v Praze. Malíř, grafik, ilustrátor.

Karel Alois Vinařický

Karel Alois Vinařický byl český vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu . Narodil se v rodině poněmčeného českého řemeslníka. Vzdělání získal v němčině, už na gymnáziu ve Slaném se ale zapojil do českého národního hnutí a začal se učit česky. Zajímal se především o historii. Když v roce 1818 začal v Praze studovat filosofii , zapojil se velmi intenzivně do vlasteneckého života. Byl také silně ovlivněn svým učitelem Bernardem Bolzanem, kterého si po celý život velmi vážil, ale jehož osvícenské názory se brzy změnily v přísný konzervativismus. Po studiích vstoupil do semináře, kde se také začal věnovat prvním literárním pokusům. Studium přerušil, protože byl vybrán jako vychovatel potomků rodu Šliků, studoval dále dálkově. I po vystudování se ale živil jako vychovatel a působil v různých šlechtických rodinách, čímž si získal přátele mezi vlasteneckou šlechtou i soudobými českými buditeli, zejm. F. L. Čelakovským. Začal publikovat básně a překlady antických klasiků. V roce 1828 se podílel na založení Časopisu pro katolické duchovenstvo , v němž dále působil jako korektor a redaktor a v kterém publikoval svá díla. Získával postupně různé církevní funkce v Praze, od roku 1829 byl ceremoniářem pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského, který byl příznivě nakloněn českým snahám v oblasti rozvíjení národní kultury a proslul jako filantrop. Vinařický mu večer čítal z českých knih i ČKD. V roce 1833 se stal farářem ve vsi Kováň, kde byl často navštěvován vlasteneckými přáteli a kde vytvořil velkou část svého literárního díla. Za ...