Výpis všech autorů

Jaroslav Vojta

Narozen 27.12.1888 v Kutné Hoře, zemřel 20.4.1970 v Praze. Herec, memoáry, anekdoty.

Jaroslav Vojta

Jaroslav Vojta, zpočátku své kariéry vystupoval pod jménem Jaroslav Vojta-Jurný byl český herec. Pocházel ze starého a rozsáhlého českého hereckého rodu. Oba jeho rodiče Alois Vojta-Jurný a Amálie Vojtová jakož i jeho sourozenci byli čeští herci. Z hereckého prostředí pocházela jak jeho nevlastní matka Hana Vojtová, tak její tři sestry Otýlie Beníšková, Terezie Brzková a Marie Spurná. Vyučil se slévačem a měl běžné strojařské vzdělání. Divadlo začal hrát nejprve ochotnicky od roku 1906, později prošel několika kočovnými hereckými společnostmi , od roku 1910 pak hrál v kamenných divadlech střídavě v Brně a Plzni. Od roku 1919 do roku 1925 byl členem Divadla na Vinohradech, od roku 1925 až do roku 1959, kdy odešel do důchodu, působil v činoherním souboru Národního divadla v Praze. Až do vysokého věku nebyl nikdy déle nemocný. Zemřel v nemocnici týden po těžkém infarktu, aniž by stihl natočit svou roli v chystaném seriálu F. L. Věk. Matka zemřela když bylo Jaroslavu Vojtovi sedm let. Otec trpěl zhoubným onemocněním, vícekrát se pokusil o sebevraždu a nakonec se zastřelil. Během angažmá v Plzni se Jaroslav Vojta seznámil se svou manželkou Antonií. Měli spolu dvě děti, syna Ivana , který se angažoval v Občanském fóru a dceru Radanu, provdanou Pekárkovou a od nich čtyři vnoučata. Kromě vlastních dětí také po deset let vychovávali Ruth, dceru jejich kamarádky, která zemřela při autonehodě. Vnuci Jaroslav Pekárek a Jan Vojta jsou výtvarníky. Měl velmi výrazný hlasový projev, který je dodnes vděčným objektem pro jeho různé imitátory. Mimo svoji standardní hereckou kariéru také značně proslul svým pověstným vypravěčským stylem při vyprávění anekdot, které prý velice často zkazil, tzv. zvojtil. Zahrál...

Jan Volný

Narozen 12.9.1886 v Lukavci ve Slezsku, zemřel 5.1.1955. PhDr., středoškolský profesor, filolog, dialektolog, německo-český slovník a naopak a učebnice němčiny.

Jan Vojáček

Vystudoval dnešní 1. lékařskou fakultu Karlovy University, 1999 jmenován profesorem pro obor vnitřní nemoci, specializuje se na kardiologii, intervenční metody a krevní srážlivost, 1996 Fellow of the European Society of Cardiology . 2002 Fellow of the American College of Cardiology , 2004-2014 přednosta 1. interní kardioangiologická kliniky LF UK a FN Hradec Králové, publikuje v domácích i zahraničních časopisech, autor 7 monografií , 5 kapitol v monografiích, spoluautor 2 skript a dvou vydání učebnice Klener - Vnitřního lékařství , Bureš - Vnitřního lékařství a dvou vydání učebnice Kardiologie pro sestry na jednotkách intenzivní péče, spoluautor knihy Intenzivní medicina na principech vnitřního lékařství.

Jan Erazim Vocel

Jan Křtitel Erazim Vocel byl český romantický básník, dramatik, zakladatel české archeologie jako vědního odvětví, kulturní historik a národní buditel, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu. Byl synem pekaře. Původně se jmenoval Wotzel, ale jméno si jako student nechal změnit. Po absolvování obecné školy v Kutné Hoře jej katecheta doporučil ke studiu v Praze do piaristického gymnázia v Panské ulici. Dále jeden rok studoval filozofii na pražské univerzitě a odešel na práva na Vídeňskou univerzitu. Tam se seznámil s Františkem Palackým, který se stal jeho celoživotním přítelem, stejně jako malíř Josef Vojtěch Hellich. Roku 1837 studoval soukromě malířství u Jakoba Beckera v Düsseldorfu. Jako chudý literát se musel živit vyučováním, zprvu učil češtinu hraběte Otakara Černína, dále dělal vychovatele ve šlechtických rodinách, nejprve u markýze Pallaviciniho, dále v rodině Leopolda Šternberka, knížete Salm-Salma a od roku 1839 nastoupil jako knihovník paláci hraběte Harracha, tam také vyučoval děti. To mu umožnilo hojně cestovat . Jeho zálibou bylo kreslení a malování památek a krajinomalba. Po návratu do Prahy se stýkal s čelnými představitel vlastenecké společnosti, spřátelil se s Josefem Jungmannem a dalšími obrozenci. Na pozvání Palackého a Jana Norberta Neuberka se stal roku 1843 prvním jednatelem Sboru archeologického musea českého a zároveň po Pavlu Josefu Šafaříkovi převzal redakci Časopisu českého muzea. V roce 1848 vstoupil do řad pracovníků muzea jako kurátor, stal se setníkem gardy Svornost. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Polička v Čechách. Uvádí se jako literát. Patřil ke sněmovní pravici. Na sněmu byl členem školského výboru. Po opětovném zavedení absolutismu zanechal politické i novinářsk...

Emil Votoček

Emil Votoček byl jeden z nejvýznamnějších českých chemiků. Jeho specializací byla organická chemie, konkrétně monosacharidy, ale byl i spoluautorem českého chemického názvosloví a byl významně pedagogicky činný. Kromě toho byl i hudebním skladatelem a hudebním teoretikem. Významné jsou jeho učebnice chemie a mnohojazyčné slovníky – chemické i hudební. Narodil se v rodině velkoobchodníka s papírem. Přes přání otce nešel studovat obchodní akademii, ale studoval nejprve pražskou techniku, poté dva roky barvířskou školu ve francouzských Mylhúzách. V Mylhúzách vynalezl tzv. Votočkovo činidlo, které se využívá v analytické chemii k důkazu siřičitanů v roztoku. Odtud odešel na univerzitu v Göttingenu, kde u profesora Bernharda Tollense studoval chemii cukrů. Tomuto odvětví se pak věnoval téměř celý život. V roce 1895 se stal asistentem na pražské technice, v roce 1905 docentem a od roku 1907 do roku 1939 byl profesorem experimentální anorganické a organické chemie. V letech 1921–1922 působil jako rektor ČVUT. V roce 1929 spolu s Jaroslavem Heyrovským založil mezinárodní časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications, ve kterém jsou publikovány vědecké práce českých a slovenských chemiků. Vychoval řadu vědeckých pracovníků, kteří si získali světové uznání. Mezi jeho žáky patřili například Rudolf Lukeš a Otto Wichterle. S podporou Evropské unie vznikl při Fakultě chemické technologie VŠCHT Nadační fond Emila Votočka, zaměřený na podporu studentů magisterského a doktorského studia v oblastech garantovaných touto fakultou, na podporu dalších forem studijních a badatelských aktivit studentů, tuzemské a zahraniční praxe a případně k nákupu speciálních učebních nebo vědeckých pomůcek. Světového uznání dosáhl svými pracemi v oblasti chemie cukrů. Objevil několik nových cukrů a stanovil názvosloví pro metylpentózy, které bylo přijato mezinárodně. V analytické chemii vypracova...

VOX

polská skupina ze Zamośće, která vznikla v roce 1978.

Rudolf Jordán Vonka

Narozen 17.10.1877 v Křinci u Rožďalovic, zemřel 30.6.1964 v Praze. Odborný učitel, komeniolog, spisy z oboru, překlady z angličtiny, holandštiny, němčiny.

Marie Voldánová

Narozena 1944. Dietní sestra, autorka rozhlasových relací a článků o výživě, spoluautorka kuchařských knih.

Jiří Vokiel Čmolík

Narozen 4. 10. 1977. Český transformační řečník a učitel, který propojuje principy neurovědy s praktickou rovinou našich životů. Master techniky firewalking . Autor literatury a online programů o osobnostním rozvoji a finančním investování.

Jan Vondrák

Narozen 12.9.1940 v Písku. Ing., DrSc., geodet, astronom, , práce z oboru astronomického pozorování.

Stanislav Vodička

Stanislav Vodička byl český umělecký knihvazač a spisovatel. Narodil se 15. 3. 1910 v Rožďalovicích na Nymbursku v chudé rodině. Začal se učit na krejčího, ale po 2 týdnech z učení odešel. Potom se díky šťastné náhodě dostal ke knihaři Janu Rajmanovi, kde se vyučil uměleckým knihařem. Spolu s ním se u Rajmana vyučil také Josef Studený ze Skřinářova, který byl synovcem básníka Jakuba Demla. Tak v knihařské dílně Jana Rajmana v Rožďalovicích poznal Stanislav Vodička Jakuba Demla asi roku 1928. Po vyučení se Vodička přestěhoval na nějaký čas do Prahy, kde pracoval u knihaře Ludvíka Bradáče. Po vojenské službě se pak vrátil do Rožďalovic. V roce 1934 odkoupil za 10 000 Kč od výše zmíněného J. Studeného knihařskou dílnu v Tasově. Dílna byla v domě č. p. 27, který patřil poštmistrovi Antonínu Demlovi, bratru básníka Jakuba Demla. V městečku Tasově na Českomoravské vrchovině žil S. Vodička téměř 20 let. Začátky v dílně bez zákazníků byly těžké. Jak říkal, vázal od bohatě zdobených a zlacených knih až po knihy, které rozžvýkala kráva. Vázal knihy mimo jiné také pro Nakladatelství Marie Rozy Junové, která vydávala díla Jakuba Demla nebo pro Dominikánské nakladatelství v Olomouci. Některé Demlovy knihy také koloroval. Ve Vodičkově knihařské dílně se často scházel Jakub Deml se svými přáteli a za krátko i knihař patřil mezi ně. O tomto přátelství i tehdejší době podal později svědectví v knize „Básník Jakub Deml v Tasově“. V roce 1948 svědčil u soudu ve prospěch Jakuba Demla, který byl neprávem obviněn z kolaborace s fašisty. Ve prospěch J. Demla svědčil také básník Vítězslav Nezval. V dubnu 1937 se S. Vodička oženil. Bydlel u Tasova na samotě zvané Papírna, v domě, kde se dříve ručně vyráběl papír. V tomto domě kdysi nějaký čas bydlel svůdce a vrah žen Hugo Schenck. Za války byla nouze o materiál a tak si vydělával a bylinami barvil zvířecí kůže sám. Po válce roku 1946 přemístil dílnu do tasovského lihovaru. ...

Roman Voosen

Německý spisovatel.

Nataly von Eschstruth

Nataly Auguste Karline Amalie Hermiona z Eschstruth je původní jméno německé spisovatelky Nataly von Knobelsdorff-Brenkenhoff . Začala psát povídky už v roce 1884.

Karel Vokáč

Karel Vokáč byl český básník, učitel, účastník protinacistického odboje odsouzený k trestu smrti a popravený v pankrácké věznici. Karel Vokáč se narodil ve Zbiroze na Rokycansku. Po složení maturitní zkoušky se dal v roce 1922 na pedagogickou dráhu. Na svých učitelských štacích neopustil Rokycansko. Nejprve učil v obci Těně, pak v městech Mýto a Mirošov. Od roku 1928 zakotvil ve Strašicích u Rokycan, kde nejen učil, ale také režíroval místní strašické ochotnické divadlo. Politickým přesvědčením byl Karel Vokáč sociální demokrat, povoláním pak učitel, ale osobnostním založením byl básník. Za svého života vydal 12 knížek, básnických sbírek a próz. V Rokycanech se podílel na vydávání měsíčníku "Mladé Rokycansko". Byl vedoucím redaktorem edice poezie Stín. Pravidelně přispíval do plzeňské "Nové doby" a řady literárních časopisů. Prvními posluchači pohádek, které také psal, byli jeho žáci strašické školy, kterým je předčítal. Pohádky pak vyšly knižně ještě za války pod názvem "Uhlířské pohádky" v době, kdy už byl vězněn v nacistickém vězení. Když za ním byla jeho rodina na návštěvě, ještě mu knížku mohli přes mříže ukázat. Do ruky si ji ale už vzít nesměl. Také se přátelil s významnými umělci. Mezi ně patřili: Karel Vokáč se za protektorátu zapojil do aktivit několika ilegálních protifašistických odbojových skupin. Mimo jiné ukrýval v ilegalitě se skrývajícího Františka Bělohlávka. František Bělohlávek byl slévač z plzeňské Škodovky, který pomáhal distribuovat ilegální tisk do Plzně. Tento tisk zajišťovala ilegální skupina působící ve Zbiroze, jejímiž aktivními členy byl městský úředník Josef Lhotka spolu s Aloisem Holubem a Arnoštem Šmídem. Po prvním zásahu gestapa museli přejít Arnošt Šmíd s Františkem Bělohlávkem do ilegality a potřebov...

Karel Vodák

Narozen 9.4.1923 v Brně, zemřel v roce 2000 v Praze. Malíř, grafik, ilustrátor.

Jiří Vorlíček

Jiří Vorlíček je český lékař, přední onkolog. V letech 2008–2014 byl ředitelem brněnského Masarykova onkologického ústavu a předsedou České onkologické společnosti ČLS JEP. V minulosti byl přednostou Interní hematoonkologické kliniky, společného pracoviště Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno. V letech 1997–2003 zastával post děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jeho jméno bylo také mediálně velice často spojováno s konfliktem, který se rozhořel mezi ním a současným ředitelem Masarykova onkologického ústavu Janem Žaloudíkem. Při příležitosti řádového dne 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil mu Medaili Za zásluhy – Za zásluhy o stát v oblasti vědy. Ve volbách 2010 neúspěšně kandidoval do senátu za obvod č. 58 - Brno-město jako nestraník za TOP 09, když se ziskem 17,69 % hlasů obsadil 3. místo.

Jaroslav Vogel

Jaroslav Vogel byl český dirigent a hudební skladatel. Otec skladatele, JUDr. Karel Vogel , byl amatérský klavírista a organizátor hudebního života v Plzni. Poskytl synovi hudební základy. Jaroslav se pak vedle studia na gymnáziu učil hře na housle u Otakara Ševčíka. Kompozici studoval nejprve soukromě u Vítězslava Nováka, v letech 1918–1919 pak na Pražské konzervatoři. V roce 1910 odešel studovat do Mnichova na Akademii der Tonkunst. Tam mimo jiné studoval kontrapunkt u svého strýce Viktora Glutha, česko-německého skladatele pocházejícího rovněž z Plzně. Další dva roky pak strávil v Paříži na soukromé vysoké škole hudební Schola Cantorum. Jeho učitelem byl francouzský hudební skladatel Vincent d'Indy. Po návratu do Čech působil nejprve jako korepetitor Národního divadla v Praze a v letech 1914–1915 jako dirigent operety v Plzni. Za 1. světové války musel narukovat na vojnu a po skončení války se znovu ucházel o místo korepetitora v Národním divadle. Tehdy neuspěl, ale vzápětí získal místo dirigenta Národním divadle moravsko-slezském v Ostravě. V roce 1923 se vrátil do Prahy a následující tři roky vyučoval hudbu, věnoval se hudební publicistice a příležitostně hostoval jako dirigent u České filharmonie a Orchestru českých železničářů. V sezoně 1926–1927 působil jako dirigent opery v Plzni a poté až do roku 1943 byl šéfem opery ostravského divadla. V sezóně 1944–1945 vedl operu Českého lidového divadla v Brně. Po 2. světové válce byl krátce dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze a znovu šéfem opery v Státního divadla Ostrava. Dirigentem opery Národního divadla v Praze se stal roku 1949 a působil zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1959. V letech 1950–1951 a 1956–1958 byl šéfem opery. Ještě v letech 1959–1962 byl šéfem Státní filharmonie Brno. Zemřel v roce 1970 a je pohřben na hřbitově v Lázních Bohdaneč. Řada jeho operních inscenací byla natočena na gramofonové desky. Na...

Jaromír Vomáčka

Hanna Vollrath

Německá historička, vysokoškolská pedagožka, specializace na dějiny středověku.

František Vosmík

Narozen 25. 11. 1935 v Charvartcích. MUDr., DrSc., profesor dermatovenerologie , významný histopatolog. Působí jako vedoucí doškolovacícho institutu pro dermatologii, přednosta II. dermatovenerologické kliniky 1. LF UK v Praze. Zajímá se o lymfomy, maligní melanom, imunofluorescenci, autoimunní choroby.

František Volf

Narozen 1.12.1897 v Třeboni, zemřel 3.7.1983 v Českých Budějovicích. Učitel, akademický malíř, spisy z oboru pedagogiky, výtvarného umění, etiky a národopisu.

F. P Vožický

Narozen 28.6.1867 v Mladé Vožici, zemřel 22.12.1929 v Praze. Redaktor, prozaik, dramatik.

Denisa Vostrá

Mgr. Ing. Denisa Vostrá 1980—1984 Gymnázium Jana Nerudy, Praha 1985—1990 VŠCHT Praha, obor Chemické inženýrství 1990—1997 FF UK Praha, obor Japanologie 1994—1995 studijní pobyt v Paříži od 1997 překlady z japonštiny a z angličtiny, publikační a redakční činnost 2001—2007 výuka japonštiny, japonské literatury a historie v pomaturitním studiu japonštiny od 2001 práce na didaktických materiálech, výuka japonštiny od 2003 spolupráce s Výzkumným ústavem dramatické a scénické tvorby DAMU apod.) 2004—2007 testování vytvořené metodiky výuky japonštiny v praxi, tvorba učebnice od 2006 výuka japonštiny v dětských kurzech, tvorba metodiky pro děti od září 2009 doktorské studium na DAMU, Praha, obor Teorie a praxe divadelní tvorby od září 2009 výuka japonštiny, japonské literatury a historie v pomaturitním studiu japonštiny 2009—2010 výuka předmětu Úvod do japanistiky na Masarykově univerzitě v Brně od října 2010 výuka japonštiny na Metropolitní univerzitě v Praze

Dechová Hudba Antonína Votavy

Zdeněk Vogel

Zdeněk Vogel byl český zoolog a spisovatel. Byl jedním z předních českých herpetologů a ochránců ohrožených druhů obojživelníků a plazů. Už od mládí jevil velký zájem o přírodu, především o ryby, obojživelníky a plazy. Později se v rámci studií zaměřil především na ekologii, etologii a ochranu nižších obratlovců. Mnoho let byl vedoucím Herpetologické stanice v Praze 6 – Suchdole, kde studoval biologii vzácných obojživelníků a plazů. Aby poznal život těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí, podnikl cesty do nejjižnějších oblastí Evropy, na Kubu a do tropických oblastí Afriky a Jižní Ameriky. Všechny tyto cesty podnikl na pozvání tamějších vědeckých institucí a všechny měly za úkol nejen hlubší poznání přírody těchto zemí, ale především aktivní pomoc při ochraně ohrožených živočišných druhů a pomoc při zřizování národních parků, rezervací či chráněných oblastí. Popsal řadu nových vědě dosud neznámých forem živočichů, publikoval několik set odborných a populárně vědeckých článků a pojednání v našich i zahraničních časopisech. Jako autor i spoluautor napsal 16 knih. Od založení Společnosti přátel Národního muzea v Praze vedl prof. Vogel její Ichtyologicko-herpetologickou sekci, byl místopředsedou vivaristického odboru Rybářské a vivaristické sekce České vědeckotechnické společnosti. Byl čestným členem Státního přírodovědeckého muzea ve Stuttgartu, členem Societas herpetologica europaea, společnosti Salamander a dalších odborných zahraničních společností. Dlouhá desetiletí spolupracoval s Národním muzeem, kterému daroval mnoho vzácných, často nedostupných plazů, obojživelníků a ryb, které jsou dnes chloubou sbírek Národního muzea.

Vladimír Vonka

Narozen 31. 7. 1930 v Praze. Prof., MUDr., DrSc. Práce z virologie, experimentální onkologie a molekulární biologie. Zabývá se úlohou virů u zhoubných nádorů a vývojem nových vakcín.

Vladimír Vogeltanz

MUDr. Vladimír Vogeltanz je v současné době nejvýznamnějším pokračovatelem Etikoterapie uplatněné v praxi. Vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově. Působil jako zástupce primáře nosního, ušního a krčního oddělení nemocnice ve Strakonicích. Před lety však ukončil lékařskou praxi a vystoupil z České lékařské komory. Jako jediný u nás praktikuje léčebnou metodu Etikoterapie. Od tušení k vědění, od operací těla k operacím duše. Tak by se dala nazvat životní pouť autora této knihy, která je vlastně "Zprávou ze studijní cesty". Po patnácti letech strávených na operačních sálech a ambulancích nemocnic odchází z medicíny proto, aby se mohl plně věnovat Etikoterapii - skutečnému uzdravování nemocných. Etikoterapie hledá v životě nemocného místo, kde se odklonil od vesmírného řádu věcí, od zákona lásky a jednoty. Je-li nalezeno a odstraněno ono blokující přesvědčení a změněn životní způsob, může teprve dojít ke skutečnému uzdravení v duchu, a tím i k vymizení hmotných příznaků v těle.

Václav Votruba

Václav Votruba byl přední český teoretický fyzik, je považován za zakladatele teorie elementárních částic v Československu a za prvního českého vědce, který se zabýval kvantovou fyzikou a systematikou elementárních částic a za zakladatele teorie elementárních částic v Československu. Je také označován za učitele českých teoretických fyziků. Václav Votruba se narodil 19. prosince 1909 v Slavětíně v okrese Louny, kde také chodil do obecné školy. Poté jezdil sedm let na České státní reálné gymnázium v Lounech. Po maturitě byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy na obor matematika a fyzika. Získal stipendium a od čtvrtého ročníku při studiu pracoval jako vědecký pomocník na Ústavu a semináři pro teoretickou fyziku. V roce 1933 složil státní učitelskou zkoušku se způsobilostí na střední školy, ale čtyři roky se mu nepovedlo získat odpovídající zaměstnání. Po vykonání vojenské prezenční služby se vrátil na místo pomocné vědecké síly a finance získával kondicemi a záskoky za nemocné učitele na různých středních školách v Praze. V roce 1936 se oženil s Kamilou Tauchmannovou. V roce 1937 získal místo "zatímního profesora" na Benešově gymnáziu v Londýnské ulici. V roce 1941 byl úředním pokynem přesunut do Ústředního ústavu meteorologického v Praze, kde pracoval do roku 1943. Poté mohl učit na gymnáziu v Křemencově ulici, ale v roce 1944 byl totálně nasazen a pracoval na opravách vinohradského železničního tunelu. V květnu 1945 se stal asistentem Ústavu pro teoretickou fyziku . S ohledem na veliké množství studentů po válečné pauze přijatých ke studiu byla hlavní náplní jeho práce pedagogická činnost, kterou musel zvládnout pouze ve spolupráci s profesorem Trkalem a Miroslavem Brdičkou. Práce v ústavu po válce znamenala i další aktivity, ...

Timotheus Vodička

Timotheus Vodička nebo také Vavřinec Vodička byl český filosof, katolický spisovatel, redaktor a překladatel. Po maturitě roku 1929 studoval filosofii a dějiny světové literatury na Filosofické fakultě univerzity v Brně. Na počátku studia konvertoval ke katolictví, po promoci roku 1937 vstoupil jako novic do benediktinského kláštera v Břevnově, kde přijal řádové jméno Vavřinec, a studoval teologii v Praze. Roku 1941 řád opustil a působil jako redaktor nakladatelství Velehrad, od roku 1946 v nakladatelství Univerzum. Od roku 1948 nemohl publikovat a roku 1953 odešel do důchodu. V roce 1956 se oženil s Marií Rosou Junovou, do té doby hospodyní kněze, spisovatele a básníka Jakuba Demla. S Demlem ostatně Vodička již dříve spolupracoval a byl editorem nových vydání jeho děl. V rámci tohoto vydávání nicméně Demlovo dílo cenzuroval - například tím, že z něj vyřazoval německé verše a odmítal nově vydat Zapomenuté světlo. S Demlem se nakonec v roce 1959 ve zlém rozešel. Překládal latinskou katolickou literaturu a anglické spisovatele a básníky 19. a 20. století, zejména díla G. K. Chestertona. Vydával dílo J. Demla, sestavil bibliografii J. Floriana a přispíval do mnoha časopisů.

Stanislav Vodinský

Narozen v březnu 1925. Redaktor, publikace o rybách.

Petra Voráčová

Mgr., středoškolská pedagožka, publikace v oboru ošetřovatelství .

Petr Vokáč

Narozen 1972. Historik, věnuje se náboženství starých Slovanů a období středověku v Čechách.

Pavel Vosoba

Ing. Pavel Vosoba, CSc. je poradcem a spolumajitelem poradenské společnosti M.C.TRITON, s.r.o. V posledních letech se věnuje obchodu a rozvoji zákaznického přístupu u společností poskytujících služby.

Olga Votočková-Lauermannová

Olga Votočková Lauermannová byla česká spisovatelka lidové četby. Narodila se 10. října 1877 v domě 759-II jako dcera spisovatelky Anny Lauermannové Mikschové a veřejně činného majitele domu Josefa Lauermanna; z otcovy strany byla také pravnučkou Josefa Jungmanna. Od roku 1886 navštěvovala obecnou školu v Římě, kde se zdržovala se svou churavou matkou . Zde absolvovala další soukromé studium zejména v oboru literatury a umění. Stýkala se s umělci, kteří navštěvovali její matku, jako byli malíři Knüpfer, Liška, Patzka, Skramlík, architekt Pokorný aj. Do Prahy se vrátila r. 1889. 23. listopadu 1905 se v kostele Panny Marie Sněžné provdala za MUDr. Jana Otakara Votočka, bratra známého chemika Emila Votočka. Absolvovala další cesty do Německa, Francie a Itálie. Byla činná v oboru sociální péče, předsedkyně sociálního komitétu při Ústředním spolku českých žen, jenž pečoval o děti odkázané na chudinskou péči obecní a opatřovala jim výchovu v rodinách. Sama byla poručnicí deseti dětí. Pořádala literární čaje s debatami, jichž se účastnila řada osob z českého světa literárního, uměleckého a vědeckého. Byla členkou Společenského klubu, Umělecké besedy, Společnosti Národního musea, zakladatelka Welcomeclubu, klubu pro péči o cizí hosty v Praze. Době svého pradědečka se přiblížila v historických románech z časů obrození. Psala též povídky pro mládež a populární medailony význačných osobností národní kultury. Zemřela roku 1964 a byla pohřbena v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.

Mirek Vostrý

Mirek Vostrý se zaměřuje především na dětskou tvorbu, ale známý je i kresleným humorem a komiksy . Jeho tvorbou je kreslený humor, ilustrace, reklamní kresba, komiksy, omalovánky, diplomy, přáníčka, malování na obličej a mnoho dalšího.

Miki Volek

Miki Volek byl významný český rokenrolový zpěvák a hudebník, známý svým výrazným hlasem a dynamickým vystupováním na pódiu. Byl frontmanem skupiny Olympic, jedné z nejpopulárnějších a nejvlivnějších rockových skupin v Československu v 60. a 70. letech 20. století. Volekova kariéra byla poznamenána jeho přínosem pro českou hudební scénu, zejména v žánru rock and rollu, kde zanechal trvalý odkaz. Jeho vystoupení se vyznačovala energií a charismatem, díky nimž byl mezi fanoušky oblíbený. Během své kariéry Miki Volek spolupracoval s různými umělci a kapelami a zanechal po sobě katalog hudby, který dodnes oceňují nadšenci české rockové scény.

Josef Vošahlík

Překladatel z němčiny a angličtiny, publikace o Evropské unii.

Josef Vobořil

Spis z oboru metalografie.

Jiří Votoček

Stanislav Kostka Neumann, křtěný Stanislav Jan Konstantin Václav Bohudar byl český novinář a básník, publicista, literární i výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na sklonku 19. století a v 1. polovině 20. století. Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu, jenž pocházel z patricijské rodiny německo-polské, ale hlásil se k české národnosti. Básníkova matka Karolina Neumannová, rozená Eichlerová , byla dcera prostého obuvníka. Otec ztratil všechny své úspory v jakémsi nezdařeném podnikání, v roce 1880 zemřel a zanechal rodinu zchudlou. Matky a malého Stanislava se ujaly dvě zámožnější otcovy sestry - byl vychováván matkou a tetami v „olšanské vile“ na Žižkově. Zde se později scházela jeho anarchistická skupina – Fráňa Šrámek, Karel Toman aj. Studium na gymnáziu a obchodní akademii nedokončil. Pro účast v hnutí tzv. Omladiny 1893 byl zatčen a v Plzni na Borech strávil 14 měsíců. Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult. Po kratším pobytu ve Vídni se v letech 1905–14 usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus. V roce 1915 narukoval do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen , kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu , tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění . V roce 1929 byl jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření. Vedl časopis Levá fronta, podílel se na vytvoření protifašistické kulturní...

Jiří Vogel

Doc. ThDr. Jiří Vogel, ThD., proděkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, prošel zajímavou životní cestou - od strojírenského technologa a konstruktéra po husitského faráře a vysokoškolského učitele. Sám o sobě říká, že na faráře se nikdy moc necítil, protože je spíše introvert, ale pokud vnímá, že studenti jsou s ním naladěni na stejné vlně a mají upřímný zájem o teologické studium, jeho plachost mizí a cítí se šťasten. Církev československá husitská mu nabízí prostor pro svobodu svědomí, a proto v ní našel domov.

Jaroslava Volčíková

Autorka příručky německé konverzace.

Jaroslav Vozka

Jaroslav Vozka , Čechy - 8. května 1954 Západní Berlín - Německo) byl český novinář, spisovatel a vysokoškolský pedagog. Působil jako sociálně demokratický publicista . Jako popularizátor dějin socialismu a socialistických teorií se věnoval politickým a ideologickým tématům. Jaroslav Vozka maturoval na gymnáziu v Jičíně. V letech 1923 až 1924 studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V rozmezí let 1924 až 1927 pak pokračoval ve studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze na Albertově. Během nacistické okupace patřil Jaroslav Vozka k aktivním účastníkům domácího protiněmeckého odboje. Zde plnil úlohu spojky mezi různými ilegálními skupinami. Také přispíval do ilegálního tisku. Po vzniku deníku "Práce" zastával pozici šéfredaktora. V letech 1945 až 1950 přednášel jako pedagog na Vysoké škole politické a sociální. Jaroslav Vozka byl jedním z prvních historiografů protinacistického odboje. Známá je jeho kniha "Hrdinové domácího odboje", která vyšla v roce 1946. V červnu roku 1945 byl zvolen předsedou přípravného výboru "Svazu českých novinářů", funkci vykonával až do ustavující valné hromady v březnu 1946. Po Únoru 1948 byl Jaroslav Vozka donucen odejít z veřejného života, ale dále působil jako pedagog. V roce 1954 se pokusil odejít do exilu přes Západní Berlín, ale východoněmecká policie jej zadržela a následně údajně spáchal sebevraždu. Jaroslav Vozka byl členem sociální demokracie. Po sloučení ČSSD a KSČ v červnu roku 1948 se stal členem KSČ. Pískovcová pamětní deska je umístěna na domě v městě Železnice v Husově ulici č. 101. Její odhalení iniciovala sestra Jaroslava Vozky, paní Květa Jiránková, která působila jak...

Jaroslav Vojtěch

Narozen 3.3.1922 v Jaroměři, zemřel 17.9.2003. PhDr., redaktor, anekdoty, překlad z ruštiny.

Jana Volfová

Jana Volfová je česká učitelka a politička, v letech 1998 až 2002 poslankyně Poslanecké sněmovny PČR za ČSSD a předsedkyně organizace Sociálně demokratické ženy. Po odchodu ze strany byla v letech 2005 až 2007 místopředsedkyní NEZ/DEM, v letech 2007 až 2011 předsedkyní strany SDŽ - Strana důstojného života, od roku 2011 statutární místopředsedkyní formace SUVERENITA - Blok Jany Bobošíkové a od ledna 2014 její předsedkyně pod novým názvem Česká Suverenita. Od června 2015 je také první místopředsedkyní spolku Blok proti islámu. Jana Volfová uvádí, že je „z rodiny německých antifašistů, kteří za své názory skončili v koncentračních táborech“: její prarodiče z otcovy strany byli krátce po 15. březnu 1939 zatčeni v Brně, dědeček zahynul v koncentračním táboře Mauthausen, babička byla celou válku vězněna v Ravensbrücku. Otec Volfové po srpnu 1968 emigroval do Švédska. Po maturitě na gymnáziu v roce 1977 Volfová pracovala v základním a středním školství; v letech 1982 až 1989 vystudovala Pedagogickou fakultu UK, obor český jazyk a občanská nauka. V letech 2002–2004 byla ředitelkou městské Střední odborné školy pro administrativu Evropské unie v Horních Počernicích. Je rozvedená, má dceru Janu a syna Zdeňka. Volfová v listopadu 1989 vstoupila do České strany sociálně demokratické, v letech 1993–1997 vykonávala funkci organizační tajemnice strany. V letech 1993–2004 byla předsedkyní organizace Sociálně demokratické ženy. Ve funkci předsedkyně ženské sekce ČSSD se profilovala jako výrazná politická osobnost. V době vlády Miloše Zemana dokonce netradičním způsobem přikročila k ustavení Stínové vlády žen. Jinak ale byla politickou spojenkyní Miloše Zemana již od počátku 90. let. V komunálních volbách roku 1994 a znovu komunálních volbách roku 1998 byla za ČSSD zvolena do zastupitelstva městské části Praha 7. Ve volbách v roce 2002 byla zvolena z 2. místa kandidátky ve městě Světlá nad Sázavou...

Jan Votýpka

Mládí Jan Votýpka prožil na českomoravském pomezí, v okolí Nové Bystřice. Této oblasti také věnoval jednu ze svých prvních prací . Vystudoval odbornou geografii na Přírodovědecké fakultě UK , na fakultě už zůstal jako asistent a přednáší zde již více než 30 let. V roce 1991 se habilitoval, v letech 1991–97 stál v čele Katedry fyzické geografie a geoekologie PřF UK. Votýpka je specialistou v oblasti geomorfologie, zejm. geomorfologických procesů a jejich dynamiky . Dále se věnuje fyzické geografii světa, především oblastem Severní Ameriky a bývalého SSSR, které důkladně procestoval . Z Votýpkových regionálních prací zmiňme alespoň dvoudílnou učebnici Fyzická geografie SSSR , knihu Severní Amerika a z posledních let skripta Fyzická geografie Evropy , v nichž Evropu nepopisuje podle zemí, ale podle geologických celků.

Jan Volný

Autor slovníku Německo-českého se již dalšího 2. vydání opraveného slovníku nedožil. Zemřel 5.1.1955

Ivo Vojnović

Ivo Vojnović byl chorvatský spisovatel ze srbského Dubrovníku . Vojnović se narodil v Dubrovníku jako první syn hraběte Konstantin Vojnovic a María de Serraglí dne 9. října 1857 v Dubrovníku, Habsburská monarchie . Byl členem Srbského šlechtického domu Vojnovic . Vystudoval University of Zagreb Právnické fakulty v roce 1879. Do roku 1884 působil jako praktikant v Royal Court v Záhřebu. Po tom pokračoval v soudní kariéře v Križevci , Bjelovar , Zadar . V roce 1893, Vojnović napsal krátkou hru Gundulićev san , která byla zveřejněna v Dubrovníku v době odhalení pomníku Gunduličovo , který výslovně prosazoval jednotu Chorvatů a Srbů v Dubrovníku. V roce 1899 získal zaměstnání u soudu v Dubrovníku, pak se stěhoval do městečka Supetar na ostrově Brač , pak do Zadaru a znovu Supetar. Jeho kariéra v soudnictví skončila v roce 1907, kdy byl vyhozen z kanceláře v Supetar kvůli finančním podvodům a byl zbaven nároku na důchod. V roce 1907 se stal dramaturgem v chorvatském Národním divadle v Záhřebu . Hodně cestoval, v roce 1919 se přestěhoval do Francie. Do literatury vstoupil v roce 1880.

Felix Adam Vondruška

básník, prozaik, profesor, chemik a fyzik * 19.5.1879 Hluboká nad Vltavou + 1955 Dvorec, Nepomuk Byl nejdéle působícím profesorem 2. československé státní reálky v Plzni. Bylo to v letech 1909-1939. Patřil mezi vrcholné osobnosti plzeňského kulturního života. Jeho ctižádost směřovala k umělecké literatuře, značný počet jeho děl ve svém celku však jen nepatrně přesáhl hranici průměru. Divadelní zájmy, postřeh a schopnost rozebírat dramatický text pozitivně ovlivňovaly kvalitu jeho recenzí a dotvářely ovzduší, je¬muž vévodil Bohumil Polan. F. A. Vondruška byl nepostradatelnou osobností Spolku přátel vě¬dy a literatury české, neúmorná byla jeho přednášková činnost. V tomto rámci se zajímal i o okolnosti rumburské vzpoury, kterou vedl jeho žák S. Vodička. Jedním z jeho žáků byl i Miroslav Horníček.

Ethel Lilian Voynich

Ethel Lilian Voynichová byla v Irsku narozená spisovatelka a hudební skladatelka, dcera anglického matematika George Boolea, manželka V. M. Voyniche, polského literátora a bibliofila, dočasného majitele tzv. Voynichova manuskriptu. Po přestěhování do Anglie začala intenzivně pracovat pro „Spolek přátel ruské svobody“. Její nejznámějším dílem je Střeček , které popisuje období Itálie, nacházející se pod nadvládou Rakouska. Příběh je o muži jménem Arthur Burton a o jeho nemilosrdném osudu. Díla Jack Raymond, Olive Latham a An Interrupted Friendship jsou pokračováním Střečka.

Dagmar Vojířová

Příručky pro domácnost, překlady z ruštiny.

Bronislava Volková

Bronislava Volková, rodným jménem Bronislava Fischerová je česká spisovatelka a bohemistka žijící ve Spojených státech amerických. Vyrůstala v Praze. Její otec byl strojní inženýr, matka houslová virtuoska. Vystudovala španělštinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlova, absolvovala v roce 1968. Na fakultě poté i pracovala. V roce 1974 emigrovala z Československa, spolu s manželem, hispanistou Emilem Volkem. Učila poté na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Marburku. Od roku 1976 žila v USA, učila na Harvardově univerzitě a na University of Virginia. Od roku 1982 působila na Indiana University v Bloomingtonu, kde třicet let vedla obor bohemistiky na katedře slavistiky. V roce 1991 se zde stala profesorkou slavistiky a bohemistiky, rok poté mimořádnou profesorkou komparatistiky, v roce 2005 mimořádnou profesorkou židovských studií. Dnes je emeritní profesorkou. První básně publikovala v angličtině, roku 1981, v oklahomském časopise Nimrod. Poté se vrátila i k češtině, když začal publikovat básně a eseje v exilovém tisku, jako byl mnichovský Obrys, pařížské Svědectví, římské Listy nebo vídeňský Paternoster. Od té doby napsala jedenáct knih poezie, která je obvykle označována za existenciální a metafyzickou. Své knihy tradičně sama ilustruje svými kolážemi. Překlady jejích knih vyšly v jedenácti jazycích, mj. v bulharštině, v ukrajinštině, v ruštině, angličtině a ve slovenštině. V roce 2008 spolu s Clarice Cloutierovou sestavila rozsáhlou antologii české poezie v angličtině Up The Devil’s Back: A Bilingual Anthology of 20th Century Czech Poetry. Vedle toho píše lingvistické studie, například Emotive Signs in Language nebo A Feministst’s Semiotic Odyssey through Czech Literature . Je členkou PEN klubu. Věnuje se reiki, a to i jako lektorka.

Boleslav Vomáčka

Boleslav Vomáčka byl český hudební kritik a hudební skladatel. Pocházel z muzikantské rodiny. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi studoval práva na Karlově Univerzitě. Souběžně studoval na varhanním oddělení Pražské konzervatoře a posléze i skladbu v mistrovské třídě Vítězslava Nováka, kterou absolvoval roku 1910. Studoval rovněž zpěv u Josefa Krummera a zpíval pravidelně v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Karlíně. Studium práv dokončil v roce 1913 a stal se soudním praktikantem v Mladé Boleslavi. V následujících letech pracoval jako advokátní koncipient v Táboře, Mladé Boleslavi a v Praze. Po vzniku Československé republiky vstoupil roce 1919 do služeb ministerstva sociální péče, kde se vypracoval až na místo sekčního šéfa. Za okupace byl nucen odejít do předčasného důchodu, ale po osvobození se vrátil na ministerstvo práce a sociální péče, kde pak působil až do řádného důchodu na konci roku 1949. Pracoval však ještě dalších 5 let na hudebním odboru ministerstva kultury. Vedle svých úředních povinností byl činný i jako redaktor několika českých i zahraničních novin mimo jiné i Lidových novin či L'Europe Centrale. Byl jedním z nejvýznamnějších českých hudebních kritiků, který spojoval úctu k tradici s živým pochopením soudobého dění. V jeho publikační činnosti bojoval za prosazení děl Leoše Janáčka, Josefa Suka či Otakara Ostrčila na česká i světová koncertní pódia. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově . Ve svém rodišti byl sbormistrem pěveckého sboru Boleslav. Byl členem hudebního odboru Umělecké besedy, spoluzakladatelem Spolku pro moderní hudbu, spoluzakladatelem Ochranného svazu autorského, předsedou obchodní komise Hudební matice, členem představenstva Divadelního a literárního jednatelství, členem ústředního výboru Svazu československých skladatelů a místopředsedou jeho české sekce, členem redakční radu časopisu Hudební rozhledy, lektorem hudební vědy na Filozofické fakultě Uni...

Věra Vokáčová

Věra Vokáčová, roz. Kramplová byla historička umění, kurátorka a vedoucí sbírek kovu a šperku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Mládí strávené ve skautu a dospívání ve válečných letech ovlivnily její životní postoje. V letech 1952–1957 vystudovala dějiny umění a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Absolvovala obhajobou diplomové práce Renesanční interiérová výzdoba hradu Rožmberka . V 70. a 80. letech absolvovala studijní pobyty v Centre d´etudes archéologique v Poitiers a krátkodobé pobyty v NDR, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a středoasijských a kavkazských republikách SSSR. Mimo krátké období 1957–1958, kdy jako pracovnice Národního muzea připravovala výstavu Husitské hnutí a Jiří z Poděbrad v Táboře, pracovala od roku 1959 nepřetržitě až do roku 1993 jako kurátorka odboru užitého umění v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Její specializací se staly kovy, dřevo a jiné materiály, stolní náčiní, později zejména kovy a šperky. V letech 1986–1993 byla vedoucí tohoto odboru. Výrazně se zasloužila o rozmnožení a odborné zpracování sbírkových fondů UPM o moderní autorský šperk. Díky její aktivitě a mezinárodnímu renomé mohli čeští a slovenští umělci v oblasti autorského šperku svá díla od sklonku šedesátých let pravidelně vystavovat nejen v Československu, ale též v zahraničí. Zpracovala odborně práce rudolfínského zlatníka Paula van Vianen ve sbírkách UPM. a podílela se významně na týmových projektech, jako byla např. výstava Rudolf II. a Praha . Po odchodu do penze působila v nákupní komisi a poradním sboru UPM. Přednášela na VŠUP, v Institutu výtvarné výchovy UJEP Ústí nad Labem, v ÚBOK, ČFVU, ÚUŘ, Asociaci starožitníků a jinde. Je autorkou hesel v Nové encyklopedii českého výtvarného umění. Publikovala v časopisech Ateliér, bydlení, Domov, Klenotník Hodinář, Starožitnosti a užité umění, Tvar, Umění a řemesla, Výtvarná práce, ad. Jej...

Václav Vorlíček

Narozen 3. 6. 1930 v Praze, zemřel 5. 2. 2019 tamtéž. Filmový režisér a scenárista.

Štěpánka Vondrášková

PaedDr., pedagožka a lektorka. Autorka učebnice matematiky a digitálních výukových materiálů.

Petr Vorel

Petr Vorel je český historik, děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Po absolvování gymnázia v Přelouči vystudoval v letech 1981–1986 Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Po studiu pracoval jako historik a numismatik Východočeského muzea v Pardubicích, od počátku nového milénia působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, kde zastával nejprve post vedoucího katedry historických věd, později proděkana pro vědu a výzkum a od roku 2007 děkana. Externě přednášel též na FF UK a po několik let stál v čele Sdružení historiků České republiky. Vedle toho vede redakci časopisu Theatrum historiae a Východočeského sborníku historického a je členem několika dalších redakčních či vědeckých rad. Odborně se zabývá převážně českými dějinami raného novověku, dějinami měst a šlechty, a zejména pak historií peněžnictví. V tomto směru působí i jako soudní znalec. Byl iniciátorem a realizátorem výstavy Tisíciletá tradice české měny od X. do XXI. století uspořádané Českým centrem v New Yorku. V roce 2000 obdržel za svou knihu Páni z Pernštejna Cenu Egona Erwina Kische.

Petr Vopěnka

Petr Vopěnka byl český matematik a filozof. V matematice přispěl zejména svojí prací v oboru teorie množin. Je zakladatelem takzvané alternativní teorie množin a jeho jméno nese několik matematických vět a objektů. V letech 1990–1992 byl ministrem školství. Narodil se v roce 1935 v Praze. Oba jeho rodiče byli středoškolskými učiteli matematiky. Studoval na gymnáziu v Ledči nad Sázavou a poté na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde byl posledním diplomantem významného českého matematika Eduarda Čecha. Po dokončení studia získal zaměstnání na téže fakultě, v roce 1965 byl jmenován docentem, a v roce 1967 doktorem věd. Mezi lety 1966 a 1969 byl proděkanem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a vedoucím katedry matematické logiky. V roce 1968 schválila vědecká rada Univerzity Karlovy jeho jmenování profesorem, ale kvůli politické situaci k němu došlo až v roce 1990. V sedmdesátých letech založil a společně se svými studenty rozvinul alternativní teorii množin . V osmdesátých letech se začal zabývat filosofickými a historickými otázkami matematiky, ve kterých nejde o běžné pojetí historie, ale spíše o ukazování vůdčích myšlenek určitého období a promýšlení jejich odkazu do doby současné. Pozornost P. Vopěnky se zaměřovala zejména na geometrii a počátky teorie množin, zvláště na odkaz B. Bolzana. Jeho filozofické dílo se věnuje filozofickým otázkám vědy, obzvláště matematiky, a je výrazně ovlivněno Husserlovou fenomenologií. V roce 1983 založil na matematicko-fyzikální fakultě veřejný filosofický seminář, na nějž zval k přednáškám myslitele, kteří v té době jinde svobodně přednášet nemohli , a proto byl prostřednictvím studentů-agentů sledován Státní bezpečností. V létě 1989 patřil k zakládajícím členům Kruhu nezávislé inteligence. V roce 1990 byl jmenován p...

Otakar Vočadlo

Otakar Vočadlo byl český pedagog, lingvista, anglista a amerikanista. Narodil se v Klatovech na náměstí v domě č. 154, kde jej dosud připomíná pamětní deska. Jeho otec Vilém Vočadlo byl profesorem klatovského gymnasia, dědeček Jan Wočadlo byl v Praze oficiálem zemského soudu a na Vyšší dívčí škole vyučoval francouzštinu. Po studiu na klatovském gymnáziu odešel do Prahy, kde v letech 1914–1921 vystudoval anglickou a slovanskou filologii a filozofii na filozofické fakultě Karlovy univerzity. 21. května 1921 obhájil disertační práci s titulem Anglická kritika shakespearská a Hamlet. V letech 1922–1928 působil na Ústavu slovanských studií Londýnské univerzity. V letech 1933–1938 založil a budoval katedru anglistiky na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Zde byl také jmenován profesorem anglického jazyka a literatury. Od roku 1939 přednášel na Univerzitě Karlově v Praze. Během II. světové války 1942–1945 byl vězněn v koncentračních táborech . V roce 1949 byl z politických důvodů z Univerzity Karlovy propuštěn a rehabilitace se dočkal až na sklonku života v roce 1968. Za svého života příležitostně přednášel také na řadě amerických univerzit, kde zdůrazňoval význam studií slavistiky. Byl důvěrným přítelem Karla Čapka a také jeho průvodcem po Anglii. Místem jeho posledního odpočinku se stala rodinná hrobka v Klatovech.

Miluše Voborníková