Výpis všech autorů

Jan Stejskal

Jan Stejskal je bývalý český fotbalový brankář, reprezentant a člen Klubu ligových brankářů. Po skončení hráčské kariéry se stal trenérem brankářů. Svou úspěšnou kariéru začal v dresu Zbrojovky Brno, se kterou vyhrál 2 tituly dorosteneckého mistra Československa . V prvoligovém kádru byl už v sezoně 1980/81 jako třetí brankář za Josefem Hronem a Eduardem Doškem. Dále nastupoval za Spartu Praha, Slavii Praha, Queens Park Rangers a Viktorii Žižkov. V Anglii si vysloužil přezdívku Jan "Stay Cool" Stejskal, která kromě podoby s výslovností jeho jména odkazovala k jeho pověstnému klidu i ve vypjatých chvílích zápasu, který dokazoval i např. při odrazech balonu od brankové konstrukce. Jeho výsostnou technikou bylo nechytání takových střel, jelikož měl vždy velmi dobrý přehled o prostoru a rozměrech branky. Pyšní se nebývalým množstvím zápasů odchytaných s nulou, v klubu ligových brankářů mu s počtem 164 zápasů s čistým kontem patří třetí místo za Petrem Čechem a Jaromírem Blažkem. V sezoně 1986/87 vyrovnal rekord Alexandra Vencela staršího v počtu čistých kont vychytaných brankářem v jednom ročníku od rozšíření nejvyšší soutěže na 16 účastníků v ročníku 1969/70. Rekordem české fotbalové ligy je 17 nul Petra Čecha v sezoně 2001/02 . První zápas v české reprezentaci odehrál 29. května 1986 . V letech 1986–1994 nastupoval za československou a českou fotbalovou reprezentaci. V národním týmu odehrál 31 utkání a zúčastnil se Mistrovství světa 1990 v Itálii. Působil jako trenér brankářů ve Spartě Praha i u českého národního týmu. V roce 2012 se stal trenérem brankářů u týmu FK Baumit Jablonec. Zůstal jím i po výměně trenérů v květnu 2013, kdy odvolaného Václava Kotala nahradil Roman Skuhravý. V prosinci 2015 ho na pozici vystřídal Michal Špit. Nyní je trenérem seniorské reprezentace....

Jan Stach

Právník a vysokoškolský pedagog.Autor literatury faktu a příběhů s kriminální zápletkou. Člen AIEP, Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu.

Jakub Šmrha

Spoluautor historických biografií.

Irena Šindlářová

Narodila se 8. 7. 1951 v Olomouci. Po letech zaměstnání, kdy pracovala jako obchodní cestující, terapeut v Psychiatrické léčebně a odborný referent v Českém fondu výtvarných umění, přestěhovala na lesní samotu v Jeseníkách, kde se začala věnovat literární tvorbě. Přispívala do novin a časopisů články s historickými, etnografickými a mytologickými tématy. Zpracovala regionální moravské pohádky, báje a pověsti s podtitulem "tajemné příběhy" v knihách Soví král, Bludný kámen, Spící rytíř, Kamenné oči a Průvodce po tajemných místech Nízkého Jeseníku. Vydala sedm historických publikací Paměti obcí . Z oblasti esoterických nauk, které jsou také předmětem autorčina zájmu, publikovala knihu autentických příběhů pod názvem Blázni a šarlatáni aneb odvrácená tvář duchovního světa. Dále napsala Báje a mýty starých Slovanů a literární zpracování knihy Leopolda Procházky Buddha a Kristus. V současné době, kromě vlastní literární činnosti, spolupracuje s Českým rozhlasem na cyklických pořadech Legendy studánek a pramenů a Tajemná místa hor. Nyní žije na vesnici nedaleko Olomouce.

Heinrich Schütz

Heinrich Schütz byl německý skladatel a varhaník, všeobecně považovaný za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů před Johannem Sebastianem Bachem a často za jednu z nejvýznamnějších postav vývoje německé hudby. Narodil se v Köstritzu, vzdělání získal na nově založené univerzitě v Marburgu a poté odešel studovat do Benátek k Giovannimu Gabrielimu. Schütz se stal nejvýznamnějším německým skladatelem své doby a jeho kariéra zahrnovala období pozdní renesance a raného baroka.

Hans Sachs

Hans Sachs byl německý meistersinger, básník, dramatik, původním povoláním obuvník. Hans Sachs se narodil 5. listopadu 1494 do rodiny krejčovského mistra Jörga Sachse. V rodném Norimberku nejdříve navštěvoval latinskou školu, roku 1509 pak vstoupil do učení k obuvnickému mistrovi. Po vyučení roku 1511 se na pět let „vydal do světa“, jak tomu tehdy bylo u tovaryšů zvykem . Během vandru se mj. dostal na dvůr císaře Maxmiliána I. v Innsbrucku, což patrně výrazně ovlivnilo jeho rozhodnutí stát se meistersingerem. V Mnichově kvůli tomu vstoupil do učení k Lienhardu Nunnenbeckovi, tkalci ložního prádla. V roce 1516 se definitivně usadil v Norimberku a zůstal ve městě až do konce života. 1. září 1519 se oženil s Kunigunde Creutzerovou . Po její smrti se 2. září 1561 oženil znovu s mladou vdovou Barbarou Harscherovou. Z prvního manželství měl pět dcer a dva syny, ale všichni zemřeli dříve než Sachs. S druhou manželkou přišlo do domu šest dětí. Velmi záhy po zveřejnění Lutherových tezí vyjádřil Sachs sympatie s kázáním a učením německého reformátora, jehož podpořil též v některých svých spisech, např. v básni Wittenberský slavík z roku 1523. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hans Sachs na anglické Wikipedii.

Gustav Semerák

Architekt Semerák sepsal spolu s Dr. Karlem Bohmannem knihu o uměleckém kovářství a zámečnictví

Gudrun Schmitt

Gudrun Schmitt se narodila v roce 1963 ve Fuldě a má čtyři děti. Už od dětství ráda malovala a vyráběla. Své vzory měla ve svých rodičích, kteří s velkou dávkou fantazie vymýšleli nové a originální věci. Po narození prvního syna vedla mnoho let různé kreativní kurzy a kurzy malování na hedvábí. V roce 1998 vydala společně se svou sestrou první kreativní knížku.

Graeme C Simsion

Australský spisovatel, scenárista a dramatik.

Georgij Vital'jevič Semenov

Ruský prozaik.

George Steiner

Americký filozof kultury, literární kritik, spisovatel, esejista a pedagog francouzského původu.

Gard Sveen

Norský autor detektivního románu. Vystudoval politologii a pracuje jako odborný poradce na norském ministerstvu obrany.

Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling

Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling byl německý filozof, představitel idealismu. Ve scholae monasticae v Bebenhausenu, do kterého nastoupil již v patnácti letech, uzavřel přátelství se svými krajany Hölderlinem a Hegelem. Schelling byl zprvu silně ovlivněn Fichtem a Spinozou. V díle „Ideje k filozofii přírody“ a ve spise „O světové duši“ se Schelling snažil uvést svoje rychle nabyté poznatky z chemie, z nauky o elektřině, z biologie a z medicíny v přírodně-filozofický systém. Tyto spisy vzbudily Goethovu pozornost a vynesly třiadvacetiletému autorovi mimořádnou profesuru na univerzitě v Jeně. V Jeně vznikl „První náčrt systému přírodní filozofie“ a „Systém transcendentálního idealismu“ , později i nedokončené „Výklad mého filozofického systému v celku“ a „Přednášky o metodě akademického studia“ . Od roku 1803 Schelling přednášel ve Würzburgu, poté v Erlangenu, zde vytvořil dílo mysticko-náboženské orientace „Filozofická bádání o podstatě lidské svobody“ a fragment „Věky světa“ . Nakonec vyučoval v Mnichově . Jeho posledním vydaným dílem se zdá být „Filozofie mytologie a zjevení“. Schellingův systém, jak jej přednášel v Jeně, nese jméno filozofie identity. Lze ho chápat jako spojovací článek mezi Fichtem a Hegelem.

Franz Specht

Německý autor jazykových příruček a kriminálních příběhů, které slouží jako doplněk výuky němčiny.

František Švantner

František Švantner byl slovenský spisovatel – prozaik. František Švantner se narodil v rodině dělníka. Vzdělání získal ve svém rodišti, později v Podbrezové a na učitelském ústavu v Banské Bystrici. Po ukončení vzdělání pracoval jako učitel ve vícero slovenských městech , až nakonec krátce působil jako ředitel školy v Hronově. Pracoval také v místních organizacích Matice slovenské, kde byl činný v oblasti osvěty. Stal se členem Literárního odboru Umělecké besedy slovenské, vedoucím Tvořivého filmového kolektivu a také osvětovým inspektorem. Zemřel na mozkový nádor v nemocnici v Praze. Psát začal již v době svých studií na učitelském ústavu, kdy publikoval svoji první povídku v časopisu Svojeť. Ve své tvorbě čerpal hlavně z archaických mýtů a lidových balad. Velký vliv na jeho tvorbu měli Émile Zola, Victor Hugo, Charles Ferdinand Ramuz, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ze slovenských autorů to byli hlavně Margita Figuli, Ľudo Ondrejov či Dobroslav Chrobák, nicméně studoval i dílo E. A. Poa. Ve svých dílech oslavuje přírodu a přírodní život, využívá naturalistické a lyrické prostředky, využívá prvky iracionality a fantastiky, jakož i senzualismu a erotiky. Především zkoumá hranici mezi životem a smrtí. Vykresluje také psychologické, sociální a dobové motivace jednání svých postav a dějů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Švantner na slovenské Wikipedii.

František Stavinoha

* 10. 7. 1928, Zašová † 8. 4. 2006, Kladno – Švermov Prozaik, publicista, horník Narodil se jako poslední ze sedmi dětí valašského pasekáře. Po absolvování měšťanské školy ve Valašském Meziříčí se učil pekařem a knihařem, později byl zaměstnán v různých manuálních profesích . Roku 1950 byl odsouzen za pobuřování k pětiměsíčnímu trestu vězení, který vykonával v jáchymovských dolech; v témže roce byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocného technického praporu na dole Zápotocký v Kladně a dole Gottwald v Libušíně. V roce 1953 podepsal pětiletý úvazek práce v hornictví, na jehož základě byl z vojenské služby propuštěn. Od té doby žil v Kladně. Pracoval v místních dolech, nejprve jako horník, později signalista a těžmistr, od roku 1975 ze zdravotních důvodů v povrchovém provozu; do důchodu odešel v roce 1983. V letech 1994–1998 byl v Kladně členem městského zastupitelstva; 2003 mu zde bylo udělěno čestné občanství. V 60. letech publikoval soudničky v časopisech Kladenská záře, Čs. horník a energetik a Svoboda; po roce 1973 přispíval články, fejetony a povídkami do periodik: Dikobraz, Práce, Rudé právo, Mladá fronta, Květy, Čs. voják, Tvorba, Kmen, Mladý svět, Literární měsíčník, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Roháč aj.; v 90. letech otiskoval povídky a fejetony v sobotních přílohách Občanského deníku, Práva lidu, Venkova, Rudého Práva a Práva, v Novém dikobrazu, Vlastě, Kladenských novinách, Haló novinách aj. Od 80. let spolupracoval s Československou televizí: podle vlastních námětů napsal scénáře k inscenacím a filmům Pravda neroste na višni , Hvězdy nad Syslím údolím , Pohled z hlubin , Kolotoč a devět vnuků ...

František Šamalík

František Šamalík byl český a československý ústavní právník a politolog, v 50. a 60. letech člen KSČ, za normalizace signatář Charty 77, po sametové revoluci politik a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum a klub Obroda, pak za Klub poslanců sociálně demokratické orientace, od 90. let člen ČSSD. V 50. letech 20. století byl politickým pracovníkem Krajského výboru KSČ v Olomouci. Patřil tehdy k přesvědčeným komunistům, kritizoval sociáldemokratismus a podporoval kolektivizaci zemědělství. Působil jako ústavní právník, politolog, historik a sociolog. Byl docentem na Katedře obecné teorie státu a práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Publikoval práce z oboru sociologie práva a politologie. V roce 1968 patřil k reformnímu křídlu KSČ. V letech 1968-1969 se podílel na vydávání teoretického týdeníku ÚV KSČ nazvaného Politika. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a nástupu normalizace ho Ústřední výbor Komunistické strany Československa zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“. V té době je uváděn jako vědecký pracovník v oblasti sociologie. Za normalizace patřil k prvním signatářům Charty 77. V 80. letech 20. století zasedal v redakční radě samizdatových Lidových novin. Ve volbách roku 1990 kandidoval do české části Sněmovny národů za OF, respektive za klub Obroda. Po rozkladu Občanského fóra v roce 1991 přešel do poslanecké frakce Klubu poslanců sociálně demokratické orientace. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Pak byl členem ČSSD. V roce 1999 prohlásil, že „komunisté budou doopravdy reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad bude i jejich vítězstvím“. V roce 2005 přispěl do sborníku ČSSD a patřil mezi autority, které se zabývaly formulací dlouhodobého programu sociální demokracie....

František Adolf Šubert

František Adolf Schubert, nebo také František Adolf Šubert , byl český dramatik, prozaik a divadelní historik. Vystudoval gymnázium v Praze , poté nastoupil na Filozofickou fakultu, kterou dokončil v r. 1872 Pracoval v několika časopisech . V letech 1883–1900 byl prvním ředitelem Národního divadla po jeho otevření. V letech 1883–1884 k návštěvám divadla organizoval vypravení tzv. divadelních vlaků, kterých se zúčastnili Češi až z Vídně, Budapešti nebo z Chorvatska. V letech 1907–1908 byl prvním ředitelem Divadla na Vinohradech . Je pochován v Praze na Olšanských hřbitovech.

Françoise Spiess

Francouzská teatroložka, učitelka moderní literatury, též režisérka a kostymérka.

Filip Šebesta

Analytik Institutu Václava Klause, spoluautor publikace.

Eva Svobodová

Narozena 1955. Autorka učebnic odborné angličtiny pro gastronomii a cestovní ruch.

Elizabeth Sherrill

Americká spisovatelka a publicistka.

Eduard Svítivý

Narozen 1966 v Praze. Autor kriminálních příběhů, hudební publicista, novinář.

Dušan Šlosar

Dušan Šlosar byl český lingvista, pedagog, emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně, spisovatel. Dušan Šlosar se narodil 18. listopadu ve Staříči. Po maturitě na gymnáziu ve Frýdku-Místku vystudoval v roce 1953 češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, poté nastoupil jako odborný pracovník do dialektologického oddělení brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV. Autorsky spolupracoval na antologii České nářeční texty , jako recenzent se podílel na vydávání Českého jazykového atlasu. V roce 1959 pracoval na filozofické fakultě jako odborný asistent, od roku 1982 jako docent a od roku 1990 jako profesor, od roku 2001 je emeritním profesorem. V letech 1963–1964 působil na slavistickém institutu v Greifswaldu, v roce 1989 na univerzitě v Münsteru, v letech 1991–1992 na univerzitě v Regensburgu. Zemřel 18. srpna 2020 v Brně. Mezi hlavní předměty jeho zkoumání patřila historická mluvnice češtiny, vývoj spisovného jazyka a české dialektologie. Napsal řadu odborných statí věnovaných historii morfologie, slovotvorby, staročeské grafémice a vývoji spisovné češtiny. K jeho stěžejním monografiím patří Slovotvorný vývoj českého slovesa , Česká kompozita diachronně a Spisovný jazyk v dějinách české společnosti , podílel se na tvorbě Příruční mluvnice češtiny a Encyklopedickém slovníku češtiny . Pro potřeby posluchačů zpracoval s Jiřím Bauerem a Arnoštem Lamprechtem skriptum Vývoj mluvnického systému českého jazyka , učebnici Spisovný jazyk v dějinách české společnosti a druhé vydání s názvem Historická mluvnice češtiny , učební text Stará čeština pro archiváře a spolu s Radoslavem Večerkou učební text Spisovný jazyk v dějinách české společnosti . Pro zahraniční zájemce o současnou češtinu sestavil se Zdenkou Rusínovou Základní kurs češtiny pro cizince . S Mirkem Čejkou připravil k tisku kritickou edici Blaho...

Dmitri Shostakovich

Dmitri Shostakovich byl významný sovětský skladatel a klavírista, proslulý svými symfoniemi, komorní hudbou a koncerty. Narodil se 25. září 1906 v Petrohradě v Rusku a jako klavírista i skladatel byl zázračným dítětem. Šostakovičovu kariéru hluboce ovlivnilo politické klima Sovětského svazu a jeho složité vztahy s vládou ovlivnily jeho tvorbu. Přestože čelil značnému tlaku ze strany státu, aby se přizpůsobil socialistickému realismu, vyvinul si osobitý styl, který zahrnoval širokou škálu emocí, od satirických a rozmarných až po tragické.

Dan Slott

Americký tvůrce komiksů a spisovatel.

Christopher Stasheff

Christopher Statsheff je znám zejména díky fantasy sérii o Rodu Gallowglassovi – Čarodějem sobě navzdory. Jinak píše většinou další fantasy o čarodějích a čarodějnicích. Často spolupracuje s Williamem R. Forstchenem.

Catherine Steadman

Britská herečka a spisovatelka.

Carl Stamitz

Carl Stamitz , narozený 7. května 1745 v německém Mannheimu, byl vlivným skladatelem klasicistní éry a významným členem druhé generace Mannheimské školy. Byl nejstarším synem Johanna Stamitze, významného houslisty a skladatele, který působil jako vedoucí mannheimského orchestru. Carl Stamitz šel v otcových stopách a stal se zkušeným violistou a houslistou. Působil na mannheimském dvoře, než se v roce 1770 přestěhoval do Paříže, kde sklízel značné úspěchy.

Blanka Svobodová

Blanka Svobodová žije v Lednici na Moravě. Vystudovala vysokou ekonomickou školu, pracuje v soukromé sféře. Napsala prvotinu tajnůstkář. Zájem čtenářek autorku motivoval k dalšímu psaní. Světlo světa tak spatřila kniha Mr. Dokonalý, v české verzi Můj miláček cizopasník.

Bedřich Svatoš

Bedřich Svatoš se narodil 7. července 1908 v Bělči Křivoklátské u Prahy. O otce přišel velice brzy, padl 10 - 14 dní před skončením 1. světové války na východní frontě. Vyrůstal jen se svou matkou rozenou Vosykovou. B. Svatoš vystudoval reálné gymnázium v Praze na Vinohradech a ve studiu pokračoval na vysoké škole. Po dokončení Filosofické fakulty Univerzity Karlovy šel ve šlépějích svého otce a stal se středoškolským profesorem. Vyučoval na školách v Klatovech, Poděbradech, Příbrami. Po dobu nacistické okupace působil v letech 1939 až 1945 na gymnáziu v Benešově jako učitel češtiny, němčiny a francouzštiny. Po válce do svého odchodu do ciziny žil se svou rodinou v Milíně. Jeho další kariéra pokračovala v zahraničí. Od roku 1946 vyučoval český jazyk na univerzitách v Lille ve Francii a v Bruselu, zároveň byl i profesorem německého jazyka na Vysoké obchodní škole v Lille. Náš stát žádá o prodloužení možnosti zahraničního pobytu, ale změněná situace po politickém převratu v Československu roku 1948 ho nutí změnit plány a krátce po Únoru 48 rodina autem překračuje ještě prostupné státní hranice a Bedřich Svatoš zůstává s rodinou natrvalo ve Francii. Pod jménem Frédéric Svatos se i nadále věnuje profesorské práci, za kterou obdržel několik akademických vyznamenání a belgický Řád krále Alberta I. V průběhu svého dalšího života navštěvuje dcery v Jižním Tyrolsku, které mu přirostlo srdci. Dokonce ve své osobní korespondenci napsal: „Pán Bůh stvořil svět v šesti dnech a dne sedmého odpočíval; a toho dne svátečního stvořil Jižní Tyrolsko“. Od roku 1973 žil Bedřich Svatoš v důchodu se svou rodinou ve francouzském městě Marcq-en-Baroeul, kde i 5. dubna 1990 náhle zemřel, aniž by se stihl vrátit do své rodné země. Jde o křesťansky orientovaného autora, který započal svou dráhu spisovatele v roce 1936 a své poslední dílo vydal v roce 1982. Během těchto čtyřiceti šesti plodných let napsal šestnáct literárních děl. Některé z nich byly povídkové soubory, další rozsáhlé romány n...

Bedřich Šindelář

Bedřich Šindelář byl český marxistický historik, který působil na Masarykově Univerzitě v Brně. Zabýval se především dějinami Evropy a Českých zemí v raném novověku. Od roku 1953 byl docentem Filozofické fakulty MU, profesorem v letech 1963-1988. V období 1976-1980 byl děkanem Filozofické fakulty MU. Po únoru 1948 a v době normalizace se aktivně podílel na čistkách v řadách zaměstnanců Filozofické fakulty. Hlavním polem jeho působnosti byly čarodějnické procesy, třicetiletá válka a dějiny Nizozemí. Jeho interpretace čarodějnických procesů je považována za značně tendenční. Šindelář napadá západní křesťanství a vyzdvihuje přednosti východního na základě toho, že v ortodoxních oblastech bylo daleko méně procesů s čarodějnicemi. V letech 1952–1986 byl šéfredaktorem Časopisu Matice moravské. Československá akademie věd mu v roce 1977 udělila stříbrnou oborovou plaketu F. Palackého za zásluhy ve společenských vědách.

Anna Šourková

Narozena 3.11.1909 v Moskvě . Středoškolská profesorka, práce z oboru ruštiny.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková je česká režisérka, scenáristka a herečka. Natočila několik celovečerních filmů, řadu televizních filmů pro Českou televizi a několik divácky úspěšných dokumentů. K převážné většině z nich napsala i scénář. Z celovečerních filmů Andrey Sedláčkové jsou zřejmě nejznámější filmy Musím tě svést a Fair Play. Z televizních filmů je nejvýraznější částečně autobiografický cyklus Ze života pubescentky, Můj otec a ostatní muži, Krásný čas, Opravdová láska a Dívka za zrcadlem. Hlavní hrdinku Renátu ztvárnila Tatiana Vilhelmová. V letech 1986–1989 studovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V roce 1989 emigrovala do Francie, kde dne 17. listopadu 1989 získala politický azyl. V letech 1990–1993 studovala režii a střih na FEMIS v Paříži. Ve Francii se živí střihem hraných filmů, kterých odstříhala přes třicítku. V Čechách působí jako scenáristka, režisérka hraných a dokumentárních filmů a publikovala dva romány. Má dvě děti. Žije střídavě v Praze a v Paříži.

Aleš Stroukal

Narozen 21.9,1959 v Žatci. Pojišťovací poradce, komunální politik, básník a prozaik.

Alena Šafránková

Narozena 1959. Mgr., publikace z oboru ošetřovatelské péče.

Adolf Schneider

Populárně vědecké publikace z oboru elektrotechniky.

Adalbert Stifter

Adalbert Stifter, též Vojtěch Stifter byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou nesnášenlivosti mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě. V rané tvorbě používal pseudonym Ostade. Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce a obchodníka s plátnem Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny z řeznického rodu v Horní Plané nad Vltavou , v tamním kostele sv. Marie Magdalény byl pokřtěn jmény Albert August. Poté, co otec v roce 1817 zahynul při nehodě pod formanským vozem, vychovávala jej matka. Prací v hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček z matčiny strany Franz Friepes proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka podruhé vdala, za hornoplánského pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal pravé neštovice. Obecnou školu navštěvoval v Horní Plané, odkud byl na základě vynikajících výsledků doporučen na gymnázium. Studoval v letech 1817–1826 na latinském akademickém gymnáziu v klášteře benediktinů v Kremsmünsteru, pod vedením patera Placida Halla. V tomto prostředí, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se rozvinul jeho silný cit pro přírodu, literaturu i umění o teoretické zázemí. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: "Adalbert Stifter Čech Hornoplanský". Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračoval na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímal se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financoval jako soukromý učitel. Měl výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy nehledal stálé učitelské místo. Díky této práci také poznal svou první lásku, Fanny Greipelovou z rodiny bohatého obchodníka ve Frymburk...

Zuzana Stirská

Zuzana Široká

Autorka je typický knihomoľ. Číta, kde sa len dá, a v jej žltom dome pod lesom nenájdete miestnosť bez kníh. Dve deti, sivá mačka a dokonca aj vlastné literárne postavy ju dennodenne presviedčajú o tom, že nezabudnuteľné príbehy sa odohrávajú aj v obyčajnej kuchyni. Autorka často medituje, niekedy dlhé hodiny telefonuje, rada chodí s rodinou na túry a bicyklové výlety. Chutí jej káva, červené víno, má rada škandinávskych spisovateľov, cestovanie vlakom a prírodu na Gemeri. Študovala na slovenských a zahraničných univerzitách marketing a manažment turizmu. Pracuje ako marketingová manažérka a prekladá z nemeckého jazyka.

Zikmund Skyba

Pocházel z rodiny zedníka. Dětství a mládí prožil ve Slušovicích. 1924–25 pracoval na stavbách u Brna, Žiliny a jinde, pak studoval Stavební průmyslovou školu v Brně . 1929–37 byl stavitelským asistentem v projekční kanceláři v Praze. 1931–35 byl činný jako autor, herec i recitátor v Recidaku . Od 1938 byl redaktorem Práva lidu, za německé okupace kladenské filiálky Národní práce. 1945 se vrátil do Práva lidu, 1947–48 byl odpovědným redaktorem jeho Večerníku. 1948–52 pracoval v Lidových novinách, 1952–57 v měsíčníku Klub, vydávaným pro závodní kluby Ústřední radou odborů. Od roku 1931 přispíval zejména do těchto novin a časopisů: Právo lidu, Večerník Práva lidu, České slovo, Národní práce, Kolo, Lidové noviny, Klub, Literární noviny, Kritický měsíčník, Nový život, Čti, Kulturní politika, Práce a Dikobraz. Spolupracoval s Československým rozhlasem, je autorem rozhlasových her Slunce v kaluži , Píšťalka , Radost z lásky , Krev a cyklu pásem Chléb náš vezdejší . Po roce 1945 často přispíval do rozhlasového pořadu Živá slova. Redigoval knižnice Sedmihran a Jihočeská lidová knihovna . Užíval pseudonymů a šifer Jan E. Baruch, Jiří Klaus; Z. S., zs, zsa. Pro Skybovu básnickou tvorbu, usilující ve svých počátcích o návaznost na básnickou dikci Františka Halase, je charakteristické silné sociální ladění a smysl pro přírodní krásy. Prožitek neradostného dětství ovlivnil jeho pohled na skutečnost, v němž je těžký sociální úděl člověka vyvažován jedině harmonizující mocí přírody. Básnicky nejživotnější jsou písňově prosté, krátké básně ze Skybovy válečné tvorby, oslavně tematizující práci i všední věci každodenního života . – Poválečná poezie Zikmunda Skyby vítá nový čas jako definitivní vítězství nad chudobou. Převažují v ní oslavné příležitostné verše symbolicky promítaj...

Zespół Pieśni I Tańca Śląsk

Zespół Pieśni i Tańca "Śląsk" je jedním z nejvýznamnějších a nejuznávanějších folklorních souborů v Polsku. Soubor, který založil v roce 1953 Stanisław Hadyna, nese název podle regionu Slezsko , z něhož pochází. Posláním souboru je uchovávat a propagovat polskou lidovou kulturu, včetně tradiční hudby, tanců a krojů z různých regionů Polska.

Zdeněk Susa

Zdeněk Susa je český lékař, evangelický kazatel, nakladatel a poutník. Maturoval v roce 1960, poté vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Od roku 1966 působil jako lékař, měl pestrou praxi na různých pracovištích, vzhledem k angažmá k církvi byl opakovaně donucen ke změně místa . Proto CSc. až v roce 1991, habilitace v roce 1993. Habilitoval prací Elektrokardiografická diagnóza chronického cor pulmonale. Do roku 2009 učil vnitřní lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se zvláště dýchacími funkcemi, plicními nemocemi a vztahy mezi plícemi a srdcem. Zároveň působí také na Jaboku – Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické v Praze a jako externí učitel v bakalářském studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1990 byl také členem Centrální etické komise Ministerstva zdravotnictví České republiky. Byl a je různě činný v Českobratrské církvi evangelické, od roku 1970 jako redaktor církevních tiskovin , pak ve vedení mládeže, od roku 1983 ordinovaný presbyter . Od roku 1990 seniorátní kurátor pražského seniorátu ČCE, v letech 1991–1997 synodní kurátor. V letech 1992–2002 byl členem Rady Českého rozhlasu , v letech 1998–2002 členem koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. V letech 2005–2006 předseda správní rady Hospice Štrasburk v Praze. Ve svém nakladatelství vydal od roku 1995 zatím na 70 titulů. V letech 1991–1996 putoval po etapách z Prahy do Santiaga de Compostela a vydal o tom knihu Ultreia. V letech 2005–2009 opět po etapách došel do Assisi a Říma. Po listopadu 1989 zakládal Křesťanskodemokratickou stranu, jejímž byl zvolen prvním místopředsedou. Záhy však poli...

Zdeněk Šťáva

Lékař - dermatolog, spisovatel a odborný publicista. Vystudoval gymnázium v Telči a Lékařskou fakultu UK v Praze. Svoji kariéru začínal na II. kožní klinice prof. Hübsmanna. Zabýval se studiem vztahů dermatologie k interní medicíně a stomatologii. Od r. 1968 profesor dermatologie na Lékařské fakultě UK v Praze. Později přednosta II. dermatovenerologické kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK. - Vedoucí redaktor časopisu Československá dermatologie. Autor řady vědeckých prací, monografií a učebnic o dermatologii. Světový věhlas mu přineslo publikování jeho prací v oboru sklerodermie. - V mládí psal básně, později beletrii.

Zdeněk Šmoldas

Narozen 1924. Prof., Dr., DrSc., historik českého dělnického hnutí, autor publikací o dějinách československého letectví.

Zdeněk Slapnička

Narozen 1935. Malíř.

Zbyněk Stárek

Zbyněk Stárek . Původním povoláním důlní technik, potom novinář, nakladatel. Práce z oboru hobby a volnočasové aktivity.

Yoru Sumino

Japonský/á spisovatel/ka.

Vlastimil Školaudy

Básník, publicista, operní pěvec. Jeho otec byl úředníkem. Dětství Vlastimil Školaudy prožil v rodišti, od roku 1928 žil v Praze-Holešovicích. 1931–39 studoval na reálném gymnáziu; přátelství s Jiřím Hájkem, Michalem Sedloněm, Vítězslavem Kocourkem, Arno Krausem, a Zdeňkem Mikou, která zde navázal, formovalo i Školaudyho další společenské a kulturní aktivity a iniciovalo počátky jeho literární práce . Po maturitě se sice zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, po uzavření vysokých škol však pracoval jako úředník Kooperativy. 1945–48 byl redaktorem Rudého práva a soukromě studoval zpěv. 1949 se stal členem opery v Ústí nad Labem, poté vystupoval na operní scéně divadla v Opavě a 1951–85 působil v operním sboru Národního divadla v Praze. Debutoval sbírkou milostné lyriky Žáry, výrazně ovlivněnou poetikou Františka Halase; Školaudyho robustní a expresivní básnický výraz tu však v obrazech vykreslujících smyslnou lásku a živelnost přírodního dění přechází až v dionýský panerotismus. Lyričtějším tónem znějí verše ze sbírky Píseň domova, jejíž čtyři oddíly vymezují autorovo pozdější umělecké směřování. Vedle milostných námětů a básní k poctě významných osobností české kultury jsou do ní začleněny i verše objevující všednodennost pracovního dne a pateticky oslavující nástup nového společenského řádu . Prolínání radostné erotické smyslovosti s manifestačně pojatým pracovním zanícením budovatele je příznačné zvláště pro Školaudyho básnické sbírky Dozrávající čas, Úsvit a poému Ve jménu života, spolu s přimknutím se ke krajině mládí však procházejí i sbírkou U nás doma. Po delší odmlce, ovlivněné na počátku 60. let kritickým odmítnutím sbírky Zářivý proud a nesouběžností jeho poezie se směřováním české literatury, se Školaudy v následujícím desetiletí znovu představil sbírkou Zazvoň u mých dveř...

Vladislav Štěpánek

Narozen 1920, zemřel 18.12.1981 v Praze. Novinář, hra.

Vladimír Souček

SOUČEK Vladimír - český asyriolog a chetitolog, historik starověkého práva * 1. 6. 1928 Praha, + 9. 6. 1990 Praha Již během studia Státního reálného gymnázia v Praze se v Jazykové škole Orientálního ústavu věnoval perštině. Orientalistiku neopustil ani během studia Právnické fakulty UK a ještě před ukončením studií na Filozofické fakultě UK se 1952 stal asistentem katedry filologie a dějin Předního východu a Indie. Tam též nastoupil 1955 vědeckou aspiranturu. Postgraduální studium završil ročním studijním pobytem na Humboldtově univerzitě v Berlíně. 1958 se stal odborným asistentem FF UK. V letech 1960-62 vedl projekt chetitského thesauru v Orientálním ústavu Akademie věd NDR v Berlíně, zpracovával chetitské texty Předoasijského muzea v Berlíně a zároveň přednášel na Humboldtově univerzitě. 1962 obhájil kandidátskou disertační práci Kritické poznámky k chetitským zákonům a dalším právním textům; v červnu 1963 se spisem Příspěvky k chetitskému chrámovému hospodářství habilitoval a v únoru 1964 byl jmenován a ustaven docentem klínopisného bádání a chetitologie. V průběhu téměř čtyřicetiletého působení na Filozofické fakultě UK vedl kursy sumerštiny, akkadštiny a chetitštiny a předal své znalosti několika generacím českých klínopisců. Přednášel rovněž starověké dějiny Asie a Afriky a úvod do mezinárodního práva. V listopadu 1989 byl jmenován profesorem pro obor klínopis. Byl členem vědecké rady FF UK a UK, po jedno funkční období proděkanem FF UK pro zahraniční záležitosti, členem kolegia rektora UK, dlouholetým členem výboru Čs. společnosti orientalistické a členem Německé orientální společnosti. V letech 1964, 1967 a 1968 působil v Akademii věd a literatury v Mohuči s pracovištěm na Philippově univerzitě v Marburgu. Zúčastnil se řady mezinárodních vědeckých kongresů, koncem 50. a v 60. letech podnikl studijní cesty do Libanonu, Sýrie, Íránu, Afghánistánu, Egypta, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu. Prvotní zájem o živé světové a orientální jaz...

Vladimír Šolta

Vladimír Šolta byl český malíř, scénograf, grafik, ilustrátor, překladatel, politik a redaktor V letech 1945–1950 vystudoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Emila Filly. Dále navštěvoval externě kursy scénografie u Františka Tröstera a M. Kouřila. Již při studiu pracoval jako scénograf a návrhář kostýmů, například k Majakovského hře Ledová sprcha pro Lidové divadlo v Ostravě nebo ke Strakonickému dudákovi , rovněž v Ostravě. Jeho zájmy byly velmi široké, kromě scénografie se věnoval hlavně malbě, kresbě, kreslil také na keramiku, překládal a napsal jeden cestopis. Od mládí se angažoval v levicové politice, za druhé světové války se účastnil odboje. Do roku 1950 maloval sociální témata moderním stylem, který koncem 40. let opustil. Vstupem do KSČ se v politicky angažovaném umění stal radikálem. Roku 1951 po návratu ze SSSR napsal agitku Bojový příklad sovětské grafiky. V této propagaci pokračoval jako angažovaný umělec a veřejný činitel. Od roku 1953 se stal členem Armádního výtvarného studia, v letech 1960–68 dokonce náčelníkem tohoto studia. Jeho figurální malba se obrací hlavně k pracovní tematice. Cestoval často na studijní cesty do zahraničí, kromě Sovětského svazu také na Kubu, do Egypta, Vietnamu nebo Chile, kde zachycoval prostředí akvarelovými skicami. Jeho dílo je rozsáhlé, extenzivní, ale málokdy soustředěné a dotažené. V nejlepších olejomalbách, vytvořených expresivním stylem a pastózními barvami volným rukopisem připomíná malbu Jana Baucha. Jako svůj příspěvek k oslavě 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou vydal knihu Umění radosti i boje . Politická a organizační činnost jej žel odváděla od soustředění na výtvarnou práci. Zastával funkci místopředsedy Svazu českých výtvarných umělců. Žil v bezdětném manželství s herečkou Jiřinou Švorcovou. Zemřel předčasně, po úrazu na schodech svého domu. ...

Vladimír Šmilauer

Vladimír Šmilauer byl český jazykovědec, bohemista, slovakista a onomastik. Po studiu na gymnáziu na Královských Vinohradech vystudoval na FF UK češtinu a němčinu, kde byl žákem bohemisty prof. Emila Smetánky, literárního vědce Jaroslava Vlčka a germanisty prof. Arnošta Viléma Krause. Po absolutoriu působil v letech 1921 až 1938 jako středoškolský profesor postupně v Praze, Žilině a Bratislavě. V roce 1933 se habilitoval pro obor jazyka českého a roku 1938 byl jmenován profesorem University Karlovy. Během německé okupace pracoval ve Slovanském ústavu v Praze, po 2. světové válce se vrátil zpátky na universitu a přednášel na filosofické i pedagogické fakultě. Byl členem České akademie věd a umění i Královské české společnosti nauk . Jako redaktor nebo člen redakční rady byl činný v řadě časopisů: Pravopisný poradce, Naše řeč, Časopis pro moderní filologii, Český časopis filologický, Zpravodaj místopisné komise, Příruční slovník jazyka českého. Člen Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku. Hlavní badatelskou oblastí byla jazykovědná bohemistika a slovakistika, nauka o tvoření slov , syntax a především česká a slovanská toponomastika. Vzhledem k mnohaleté pedagogické činnosti zanechal Šmilauer několik generací žáků. Dával přednost práci s doloženým jazykovým materiálem, při výkladech místních jmen nabádal ke střízlivosti.

Vladimír Sládeček

Vladimír Sládeček je český právník specializující se na oblast správního práva, od června 2013 soudce Ústavního soudu České republiky. Působí na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jejímž byl vedoucím, a také na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1979 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde také o rok později složil rigorózní zkoušku. Mezi roky 1979–1983 pracoval na Úřadu pro vynálezy a objevy, poté přešel do Ústavu státní správy, kde se zabýval především legislativním procesem a otázkami souvisejícími s tvorbou práva. V roce 1990 se stal odborným konzultantem v Kanceláři Federálního shromáždění, kde se podílel na novelizacích tehdejší Ústavy a přípravě Listiny základních práv a svobod. Po roce 1991 působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v letech 1993–2002 byl také asistentem ústavního soudce Vladimíra Paula. V roce 2013 prezident Miloš Zeman sdělil, že jej hodlá se souhlasem Senátu jmenovat soudcem Ústavního soudu. Senát se jmenováním souhlas vyslovil a prezident jej 4. června ústavním soudcem jmenoval.

Vladimír Šiška

Vladimír Šiška je bývalý první náměstek ministra ministra práce a sociální věcí. Vystudoval obor ekonomika a management na Vysoké škole podnikání v Ostravě a management na A&W Business School, Mc Artur & Mc Wide, s. r. o., v Praze. Působil v oblasti telekomunikačních a informačních systémů např. jako náměstek ministra na Ministerstvu informatiky ČR, poradce pro kritickou infrastrukturu na Ministerstvu vnitra ČR nebo poradce pro informatiku na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. V letech 2004 až 2008 byl tajemníkem úřadu Hospodářské komory ČR. V roce 2008 se stal ředitelem národního výboru Mezinárodní obchodní komory v ČR. V roce 2009 patřil s darem 400 000 korun mezi významné sponzory TOP 09. Po volbách v roce 2010 si ho za svého prvního náměstka vybral ministr Jaromír Drábek taktéž z TOP 09. Když byl ve funkci náměstka ministra devět týdnů, odeslal ředitelům úřadů práce e-mailem výzvu, aby s okamžitou platností zastavili všechny zakázky na dodávky hardwaru, softwarových licencí, služeb v oblasti informačních a komunikačních technologií či zakázky na projekty školení včetně e-learningu. Za svoji činnost na ministerstvu bral kromě platu i vysoké odměny. V roce 2009 to bylo 460 000 korun a v roce 2011 obdržel 1 000 000 korun. 1. října 2012 protikorupční policie Šišku obvinila společně s ředitelem odboru informatiky ministerstva práce a sociálních Milana Hojera z podplácení. Podle deníku Mladá fronta DNES policie Šišku několik měsíců sledovala, pravděpodobně nahrála uplácení a má dost důkazů, aby na něj byla uvalena vazba. Podle deníku Právo měl Šiška spolu s Milanem Hojerem, šéfem IT oddělení MPSV, nabízet firmě OKsystem umělé nadhodnocení veřejné zakázky o 20 miliónů korun za to, že firma stáhne svou stížnost k antimonopolnímu úřadu na nezákonný postup ministerstva při vypisování jiných tendrů. 2. října 2012 jej ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek odvolal z funkce. Podle analytika Nadačního f...

Vilma Sokolová

Vilma Seidlová-Sokolová, v matrice Vilhelmina Josefa, byla pedagožka, spisovatelka, básnířka a překladatelka. Její rodiče byli Josef Sokol, učitel na škole v Kostelci n. O. a Františka Sokolová-Veselá . Měla tři sourozence: Bohuslavu Sokolovou, Františka Sokola a Karla Sokola. Otec byl český pedagog a politik, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady. Sestra byla česká pedagožka a spisovatelka, bratr Karel byl český nacionalistický politik, novinář, publicista a nakladatel. Vilma studovala Vyšší dívčí školu a učitelský ústav v Praze. Učila v Novém Bydžově, Písku a v Praze na Smíchově. Se svým manželem Danielem Seidlem školním radou se seznámila za svého působení v Písku, kde založila ženský vzdělávací spolek Světlá. Jako spisovatelka psala hlavně pro děti – básně, povídky, divadelní hry a její verše našly uplatnění i v hudebninách. Překládala do češtiny ze slovanských jazyků. Pěstovala styky se slovanskými národy. Byla redaktorkou Dívčího světa a sama přispívala do novin a časopisů pro ženy. V Praze XIX Bubeneč bydlela na adrese Schnellova 1

Věra Soukupová

Narozena 28. 12. 1927 v Hulíně, zemřela 7. 8. 2012 v Kladně. Výtvarná teoretička a historička, pedagožka, práce v oboru.

Velký Dechový Orchestr Supraphonu

Velký Dechový Orchestr Supraphonu , což v překladu znamená Velký dechový orchestr Supraphon, je český soubor známý interpretací tradiční dechové hudby. Orchestr byl spojen s českým vydavatelstvím Supraphon, které od svého založení ve 30. letech 20. století významně působilo v českém hudebním průmyslu. Vydavatelství je známé propagací české a slovenské hudby, od klasiky až po popové žánry.

Václav Švarc

Václav Švarc se narodil 22.2.1934 v Lužné u Rakovníka a svému kraji zůstal věren: pracoval jako technik v rakovnickém podniku Autobrzdy. Publikoval několik stovek kriminálních a detektivních příběhů i povídek převážně v časopisech

Václav Strachota

Manžel PhDr. Olgy Nytrové Ing. Václav Strachota - zaměstnán v Národním filmovém archivu jako počítačový specialista, dále hudební skladatel, publicista, spisovatel, člen Klubu autorů literatury faktu při Obci spisovatelů a člen Syndikátu novinářů. Vystudoval fakultu automatizovaných systému na VŠE v Praze a dále i obor skladby a aranžování na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem, zajímá se o divadlo a film. Věnuje se i skládání a aranžování hudby, nejraději scénické a písniček pro Jitku Molavcovou. Oboru počítačů se stále věnuje v Národním filmovém archivu, kde připravil a naprogramoval databázi jeho rozsáhlých filmových sbírek. Spolupracuje tam i na na přípravě odborných publikací např.: Český hraný film I , II .