Výpis všech autorů

Pavel Příhoda

Narozen 13.1,1934 v Praze. Ing., arch., lektor planetária, populárně naučné příručky z oboru astronomie.

Ota Petřina

Ota Petřina byl český kytarista, skladatel a zpěvák, známý svým přínosem rockové a popové hudbě v bývalém Československu v 70. a 80. letech 20. století. Byl významnou osobností progresivního rockového žánru v zemi. Petřinova kariéra byla poznamenána jeho působením v různých kapelách, včetně progresivně rockové skupiny Progres 2. Jeho vliv se rozšířil i na jeho sólové projekty, kde předvedl svou hudební všestrannost a kreativitu. Pozoruhodné je, že na Ota Petřina vydal několik alb, která se setkala s příznivým ohlasem posluchačů, například "Super-robot", který je považován za klasiku českého rockového repertoáru. Během své kariéry spolupracoval s mnoha umělci a přispěl k vývoji zvuku české hudby v době kulturních změn. Jeho tvorba zůstává vlivná a je připomínána pro jeho jedinečný styl a přínos hudebnímu průmyslu v České republice.

Michal Plavec

Narozen 26.3.1973 v Nymburce. Novinář, regionální historik, práce z oboru vojenských dějin, pracuje jako kurátor leteckých sbírek Národního technického muzea.

Mary Jo Putney

Je americkou autorkou, vystudovala anglickou literaturu a průmyslový design. Ačkoliv být romanopiscem byl její dávný sen, realizovala ho až ve chvíli, kdy se jí do rukou dostal počítač. A od té doby už jen samá pozitiva. Teď píše na plný úvazek. Kromě historických romancí píše ještě fantasy příběhy a o paranormálních jevech, a objevilo se i několik románů ze současnosti.

Marco Polo

Marco Polo byl benátský kupec a cestovatel, který se proslavil svými cestami po Číně, zaznamenanými v knize Il Milione . Byl prvním Evropanem, který podrobněji popsal východní Asii. Je po něm pojmenován kráter Marco Polo na přivrácené straně Měsíce. Marco se narodil v benátské kupecké rodině. Jeho otec Niccolo a strýc Matteo podnikli už v letech 1255–1269 dlouhou cestu do nitra Asie , na které dospěli až k mongolskému chánovi Kublajovi do Pekingu. Po mnoha letech se vrátili přes přístav Akkon do Benátek s Kublajovým poselstvím pro papeže Řehoře X. Velký chán, jehož matka byla nestoriánkou, si přál, aby papež vyslal do jeho říše stovky křesťanských kněží. Roku 1271 se bratři vypravili na cestu. Tentokrát je doprovázeli dva křesťanští duchovní, kteří se však zalekli obtížného putování a z Arménie se vrátili domů. Z Arménie putovali Polové na jih, přes západní Ílchanát do Bagdádu, Basry a Hormuzu, který byl důležitým obchodním přístavem v jihovýchodním cípu Perského zálivu. Sem přijížděli kupci z Indie s kořením, drahými kameny a perlami, hedvábnými látkami a slonovinou, které místní obchodníci prodávali do mnoha dalších zemí. Polové chtěli odsud plout do Číny, ale svůj úmysl neznámo proč změnili. Vydali se po souši na sever, vyprahlými oblastmi východní Persie, kde dlouhé dny neviděli živého tvora a jejich cesta byla lemována kostrami zvířat i lidí. Severním Afghánistánem přes pohoří Pamír a Turkestán pak dorazili na okraj největší asijské pouště Gobi a s karavanou se pustili přes ni. Cílem jejich cesty byl opět Peking, od roku 1264 sídlo velkého mongolského chána. Kublaj je přijal s velkými poctami. Nejvíce si oblíbil mladého Marka a během sedmnácti let, které tu pobýval, mu svěřoval různé úřady. Například ho na tři roky zmocnil správou města a okresu Jang-čou v jižní Číně. Na cestách z titul...

Lukáš Pavlásek

Lukáš Pavlásek je český komik, herec, autor a textař. Narodil se 24. července 1978 v Humpolci, dnes žije v Praze. Začínal u piva jako hospodský komik, posléze se dostal do pořadu Na stojáka, který se natáčí v baru a stal se barovým komikem pohybujícím se ve všech stylech a zákoutích humoru. Kromě standup comedy hraje v divadelní hře Gogol na Stojáka aneb Ženitba a v představení Český lev v Brně. V televizi se scénáristicky a herecky podílel na skečové show KOKO TV na TV Barrandov. Vystupoval v Manéži Bolka Polívky nebo na Nominačním večeru Českého lva. Kromě jiného píše texty k písním, jedním textem přispěl na poslední desku Davida Kollera. V roce 2012 vydal knihu básní pro děti s vlastními ilustracemi - Jestli počkáš trochu dýl, tak sem přijde krokodýl

L. a R Pellarovi

Jozef Ponec

Jozef Ponec sa narodil 17. októbra 1918 v Bíňovciach. Vyštudoval kartografiu na odbornej škole kartografickej v Bratislave . Už počas štúdia pracoval ako kartograf vo Vojenskom zemskom ústave v Bratislave , neskôr bol redaktorom v nakladateľstve P. Gardelána , v nakladateľstve Obzor v Trnave , od roku 1950 technickým redaktorom máp v Slovenskej kartografii. Od roku 1976 pôsobil v slobodnom povolaní a venoval sa svojej záľube – fotografovaniu prírody a písaniu o nej. Na dôchodku žil v Bratislave. Zomrel 6. novembra 2006 v Bratislave. Jozef Ponec bol nestorom prírodovedeckej fotografie, priekopníkom populárno-náučných kníh o slovenskej prírode a naším prvým autorom literatúry faktu. Vo svojich knihách propagoval slovenskú prírodu a jej ochranu, pričom umelecké fotografie spájal s textom, sprvu poetizovaným, neskôr sa prepracoval k pútavému autentickému rozprávaniu o zážitkoch z potuliek prírodou. V prípade Ponca išlo totiž o výnimočnú osobnosť slovenskej prírodovednej fotografie, o človeka, ktorý za takmer päťdesiat rokov urobil pre prezentáciu našej fauny a flóry naozaj jedinečnú prácu. Dôkazom toho nie sú iba vysoké náklady jeho kníh, ktoré robili mnoho rokov propagáciu originálnej slovenskej prírody doma aj v zahraničí, ale aj tisíce unikátnych autorových fotografií, ktoré sú ich súčasťou. Výnimočnosť a veľkosť Poncovho posolstva spočíva v sile obrazového momentu. Jeho obrázky sú vytvorené s jasným zámerom dať vyniknúť nádhernej symbióze s prostredím. Sú vierohodné, a preto majstrovské. Vystáte čakaním a odmenené úľavou zo sebatrýzne úspešnej sekundy, tej pravej, ktorú si autor želá zo všetkých najviac. Dojem pokoja je vyjadrený v postoji autora. Napriek tomu je tu dynamika formy, v detailoch i v celku, dokazujúca Poncovu mnohoročnú skúsenosť. Je autorom kníh: Potulky lesom , Kde vtáky hniezdia, Naše motýle , Na ostrove kormoránov , V ríši plazo...

Josef Pelnář

Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů. Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy. Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. Za 1. světové války pracoval v Srbsku, poté ve vojenské nemocnici v italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo. Zemřel roku 1972 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Jiří Pokorný

Jiří Pokorný je český choreograf, tanečník a současný šéf baletu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, dlouhou dobu působil jako sólista Baletu Národního divadla, má také bohaté zkušenosti ze zahraničí. Maturoval na gymnáziu v Ostravě. Po základní vojenské službě vystudoval režii na Divadelní fakultě AMU. V roce 1993 se v rámci projektu Tempus zúčastnil stáže v Antverpách a v roce 1995 stáže na Royal Court Summer School v Londýně. V letech 1993-1997 byl režisérem a uměleckým vedoucím Činoherního studia v Ústí nad Labem. V letech 1999-2004 byl uměleckým šéfem HaDivadla a v letech 2002-2006 byl členem uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. Jako host režíroval též v divadlech: Národní divadlo v Praze, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Divadlo Ta Fantastika, Dejvické divadlo.

Jiří Plamínek

RNDr. Jiří Plamínek, CSc. Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím k myšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana. Ámosova hravost, Švejkova prostota a Cimrmanova všestrannost – to jsou ideály, ke kterým nemotorně směřuji. Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje. Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí. Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval za povedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje. Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci - řešení sporů za pomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám - občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy. Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimore, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991. Posledních zhruba 15 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšu tradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně boha...

Jiří Petráček

Narozen 13.1.1941 v Praze. Výtvarník, ilustrátor, autor komiksů.

Jaroslav Průcha

Autor publikací z oboru alternativní medicíny.

Jaroslav Průcha

Jaroslav Průcha byl český herec, režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor. Vyučil se lakýrníkem, avšak pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni. Po několika peripetiích v ochotnických spolcích, válečném divadle během vojenské služby za první světové války, několika angažmá u kočovných divadelních společností, neúspěšném pokusu založit vlastní divadelní společnost, angažmá v různých oblastních divadlech , které pak na jeho počest společně s divadlem v Mladé Boleslavi neslo jeho jméno), krátkém působení v Osvobozeném divadle, v Olomouci a  v brněnském Národním divadle , nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. V letech 1944 až 1945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu, dále zde také působil jako režisér. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení a své tehdejší politické angažovanosti působil v Národním divadle i jako šéf činohry a dále také jako hlavní režisér. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. Dne 21. prosince 1928 se v Pardubicích oženil s Amalií Kubicovou , členkou činohry v Pardubicích, se kterou měl syna Jiřího , v roce 1949, se však rozvedli, pak se oženil podruhé s jistou paní Bělou . Jednalo se o výrazného a dosti typického představitele výrazných charakterních postav, často hrál prosté a moudré chlapíky pocházející z lidu. Ve filmu hrál od roku 1928 téměř do smrti....

Jaroslav Prokeš

Jaroslav Prokeš byl český historik a archivář. Otec František Prokeš byl řídící učitel, matka Marie roz. Pižlová, učitelka. Otec zemřel na diabetes v roce 1906. Jaroslav Prokeš studoval Reálné vyšší gymnázium v Novém Bydžově . Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Po absolutoriu složil v roce 1917 učitelskou zkoušku pro obor dějepis-zeměpis a nastoupil na reálném gymnasiu v Berouně . Hodnosti PhDr. dosáhl 26. ledna 1918, aprobace na učitelství na vyšších středních školách dosáhl 16. prosince 1918. Aby se mohl věnovat studiu české historie nastoupil 24. září 1918 na státní reálku v Praze-Vršovicích. 1. dubna 1919 nastoupil místo koncipisty státního archivu II. třídy. Ředitelem zde byl dr. Ladislav Klicman. Zde vytrval ve stoupajících funkcích nakonec nástupce dr. Klicmana až do konce svých aktivních let. Docentem českých dějin byl jmenován po úspěšné habilitaci dne 17. března 1928 a mimořádným profesorem 21. srpna 1935. Vyučoval také na Státní archivní škole. Z počátku ve spolupráci se svým univerzitním učitelem a později přítelem prof. Václavem Novotným se věnoval době husitské, později otázce archivnictví. Ředitelem Archivu ministerstva vnitra byl jmenován 28. června 1934. Z velkého počtu prací jmenujme dodnes oblíbené dvoudílné Obrázkové Dějiny naší samostatnosti a Dějiny Prahy . Vytištěn byl pouze první díl. Rukopis druhého dílu se ztratil z Archivu Univerzity Karlovy. Celkem publikoval 346 odborných prací.

Jan Preisler

Jan Preisler byl český akademický malíř a vysokoškolský profesor. Jan Preisler se narodil v rodině slévače pracujícího v železárnách v Králově Dvoře. Měšťanskou školu navštěvoval v Karlově Huti u Popovic. Od dětství byl samotář, bavilo ho pozorování přírody a živlů. V měšťanské škole v Berouně vzbudil pozornost svými výkresy i soukromými kresbami. Ředitel školy Kozel, matematik, pozdější profesor brněnské techniky Václav Karel Řehořovský a poslanec Neumann, milovníci umění, vyzvali prostřednictvím dopisů Preislerovy rodiče, aby dali chlapce na studie do Prahy, a zaručili se, že ho budou finančně podporovat. Návrh podpořil i Emil Kratochvíl, ředitel železáren v Králově Dvoře, kde pracoval Preislerův otec. Proto v roce 1887, kdy mu bylo 15 let, odešel studovat do Prahy na umělecko-průmyslovou školu, kterou tehdy vedl František Ženíšek . Po jejím absolvování sdílel s Karlem Špillarem ateliér v budově Malostranské záložny. V době studií navázal kontakt se spolkem Mánes, který byl tehdy jen studentským sdružením. Od počátku se podílel na publikační aktivitě spolku, v roce 1894 nakreslil obálku k albu Listy z palety a o dva roky později byla jeho kresba Vánek a vítr použita na obálku prvního čísla časopisu Volné směry, který po několik ročníků redigoval. Členem spolku Mánes byl v letech 1896–1918, čtyřikrát byl jeho předsedou V roce 1902 cestoval s přítelem Antonínem Hudečkem po Itálii. Na zpáteční cestě se ve Vídni setkal s Augustem Rodinem. Po legendární výstavě Edvarda Muncha v Praze v roce 1905, kterou pomáhal zorganizovat a navrhl i plakát, navštívil Paříž v roce 1906, kde se seznámil s dílem Paula Gauguina. V roce 1903 se stal externím učitelem kresby aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1913 – 1918 pak působil jako profesor na Akademii výtvarných umění. Jedním z jeho žáků byl Josef Šíma. Od roku 1908 se Jan P...

Jan Pelc

Jan Pelc je český spisovatel, představitel českého literárního undergroundu. Většinu 80. let 20. století strávil v emigraci. Jeho styl je typický syrovostí, krutostí a explicitou, s níž popisuje zejména dekadentní život a ubíjející svět maloměstské revoltující mládeže a lidí z okraje společnosti za normalizace. Jeho nejznámějším dílem je kontroverzní třídílný román ...a bude hůř, který byl i zfilmován. Jan Pelc vyrůstal v Klášterci nad Ohří. V letech 1972–74 studoval střední školu v Mladé Boleslavi, odkud byl ale vyhozen, načež roku 1977 absolvoval učební obor strojní zámečník v učilišti podniku ZKL Klášterec. Tomuto řemeslu se ostatně učil i Olin, hlavní postava Pelcova stěžejního románu ...a bude hůř. Po dvouleté vojenské službě Pelc pracoval v prunéřovské elektrárně. Roku 1981 Pelc emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Rakousko do Francie, což je trasa, kterou kopíruje putování Olina v poslední, třetí části románu. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille se Pelc usadil v Paříži, kde v letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid a v němž byla otištěna ukázka Dětí ráje, prostředního dílu románu ...a bude hůř. V Paříži Pelc v roce 1983 řídil také knižní edici Světlík. Paralelně s tím vydával Kus řeči, které vyšlo v pěti číslech. V době své emigrace se také podílel na programu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po Sametové revoluci se Pelc vrátil a žil v Praze, ale rád se vracel do Paříže, kde v polovině devadesátých let necelý rok i pracoval na českém velvyslanectví. Později se přestěhoval do Břeclavi, odkud pochází jeho žena. Pelc přispíval do mnichovské Národní politiky, římských Listů, vídeňského Paternosteru nebo do samizdatového časopisu Vokno. Je také autorem rozsáhlého rozhovoru s Mejlou Hlavsou - Bez ohňů je underground. Jeho trojromán ...a bude hůř vznikal tak, že jako první byl napsán druhý díl, následně třetí a poté první. Pelc se snaží ...

Herbert Puchta

Profesor angličtiny, autor učebnic.

František Petrů

RNDr. RTDr. Ing. František Petrů, DrSc. , profesor chemie na katedře anorganické chemie. Práce v oboru, překlady z polštiny.

Francesco Petrarca

Francesco Petrarca byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho. Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a tím vnímání své osoby značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu. Čeština připouští skloňování jména jak se zachováním písmena -c- , tak v podobě vytvořené v souladu s výslovnosti, tedy -k- . V titulech knih i v odborné literatuře se lze setkat s oběma variantami. Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro di Parenzo byl z rodného města v...

Fedor Ivanovič Panferov

Ruský spisovatel.

Danuše Pavelčíková

Chaim Potok

Rabín Dr. Chaim Potok byl americký spisovatel a rabín. Vlastním jménem Herman Harold Potok. Narodil se v newyorském Bronxu v ortodoxní rodině přistěhovalců z Polska. Stal se rabínem, vystudoval na univerzitě filozofii a nechtěl se vzdát ani náboženského, ani světského prostředí. Působil také jako vojenský kaplan v korejské válce. Jeho díla jsou autobiografická či svědectvími o pocitech a problémech Židů ortodoxního původu v současné americké společnosti. Byl ovlivněn Jamesem Joycem, Evelynem Waughem a Ernestem Hemingwayem. Jeho nejznámější román Vyvolení je o přátelství dvou židovských chlapců z různě nábožensky orientovaných rodin. Kniha byla zfilmována.

C. Northcote Parkinson

Cyril Northcote Parkinson byl britský důstojník, historik a spisovatel, autor knihy Parkinsonovy zákony, satirické analýzy moderní byrokracie a rozhodování v institucích. Námořní historii vystudoval v Cambridge a v Londýně, kde roku 1935 obhájil práci o válce ve východních mořích v letech 1793 – 1815. Nastoupil do armády a současně pracoval v Cambridgi, učil na různých školách, v letech 1946 – 1949 na univerzitě v Liverpoolu a od roku 1950 v Singapore. Roku 1958 vydal knížku Zákony profesora Parkinsona, která ho okamžitě proslavila. Přednášel na několika amerických univerzitách a od roku 1961 žil jako spisovatel na ostrově Guernsey. Roku 1986 se odstěhoval do Canterbury, kde v roce 1993 zemřel. Vytvořil rozsáhlé Dějiny Malajska a několik dalších prací o námořní historii, řadu historických románů, zejména z období napoleonských válek, a několik knih o managementu. Proslul svými satirickými eseji o iracionálním fungování státní byrokracie a byrokratickém rozhodování vůbec. „Parkinsonovým zákonem“ se obvykle rozumí první věta článku, který vyšel roku 1955 v časopise Economist: On sám sám však v knize jako „zákon“ označuje to, že počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů. Dokládá to růstem počtu úředníků britských koloniálních úřadů v době, kdy se britská říše rozpadala, nebo růstem počtu admirálů v době, kdy se britské námořnictvo redukovalo. „Británie má víc admirálů než lodí.“ Počet úředníků roste o 5 až 7 % ročně, bez ohledu na to, kolik práce mají vykonat. Vysvětluje to působením dvou sil: Dále rozvinul novou vědu, kterou nazval „komitologie“ – nauka o činnosti komitétů a vlád. Historická zkušenost říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí a zformuloval vzorec pro nekompetentnost, kde hlavní proměnnou je počet účastníků schůze. Jak roste počet ministrů, klesá schopnost vlády rozumně rozhodovat, a při počtu „někde mezi 19,9 ...

Brian Posehn

Celým jménem Brian Edmund Posehn. Americký herec, bavič, dabér a autor komiksů s Deadpoolem.

Angelo Purgert

Narozen 24. 10. 1965 v Praze. Fotograf.

Zdeněk Pokorný

Zdeněk Pokorný byl český astronom a popularizátor tohoto oboru. Působil na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně, v posledních letech života jako ředitel.

Zdeněk Pavlis

Zdeněk Pavlis pracuje už přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip, dvanáct let je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Se sportem procestoval polovinu zeměkoule, zúčastnil se osmi evropských a pěti světových fotbalových šampionátů, pěti olympijských her, stejně jako mistrovství světa a Evropy v krasobruslení, stolním tenise, vzpírání, atletice i dalších významných sportovních podniků. V poslední době se věnuje převážně fotbalu. Z jeho předchozích knih stojí za připomenutí publikace z produkce nakladatelství XYZ Králové fotbalu a Klub ligových kanonýrů, které jsou věnovány největším postavám českého, resp. československého fotbalu, či třeba spoluautorství na knize Petra Čtvrtníčka Krev, pot a skluzy o největší korupční aféře v českém fotbale, nebo publikací o olympijských hrách a fotbalových šampionátech či největších postavách českého sportu.

Yves Paccalet

Biolog, zoolog, botanik. Francouz Yves Paccalet byl od roku 1972 až do smrti Jacquese-Yvese Consteaua „oficiálním spisovatelem“ jeho týmu. Spolu s ním napsal sedmnáct populárně-oceánologických knih . V češtině byl též vydán jeho životopis Jacquese-Yvese Consteaua V oceánu života. Kromě populárně-vědeckých knih píše i romány a eseje.

Włodzimierz Puchalski

Polský přírodovědec, fotograf, režisér přírodovědných filmů.

Wiener Philharmoniker

Wiener Philharmoniker , známý také jako Vídeňská filharmonie, je jedním z nejznámějších a nejprestižnějších orchestrů na světě. Orchestr byl založen v roce 1842 Otto Nicolaiem a má dlouholetou tradici v provádění klasické hudby na nejvyšší úrovni. Vídeňská filharmonie sídlí ve Vídni a je úzce spjata s Vídeňskou státní operou, neboť její členové se tradičně rekrutují z orchestru opery. Soubor je známý svým charakteristickým zvukem, který byl utvářen jeho historií a akustikou jeho domovského sálu, Musikvereinu.

Vlastimil Peška

Vlastimil Peška je hudební skladatel, režisér, televizní scenárista, dramatik, hudebník, herec. Od roku 1994 působí jako ředitel a umělecký šéf Divadla Radost v Brně. Vydal pohádku s písničkami Dlouhý, Široký a Bystrozraký a knihu mapující historii Ořechovského divadla.

Vladimír Plešinger

Vladimír Plešinger byl český cestovatel, autor cestopisných knih, hydrogeolog a vedoucí dlouhodobých expertních misí OSN v Africe a v Latinské Americe . Narodil se v Čestíně v horním Posázaví, vyrostl v Kladně. Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od 70. let pracoval na dlouhodobých misích ve Venezuele, v Gambii a ve Středoafrické republice, později pracoval v kratších časových úsecích v Tádžikistánu, Peru a Etiopii. Od 60. let publikoval, nejdříve odbornou literaturu, později cestopisné články a od 80. let také literaturu faktu, podle jeho vlastní definice „pobytopisy“ vycházející ze zahraničních zkušeností. Byl synovcem významného českého cestovatele Adolfa Parlesáka a otcem Jana Plešingera, českého diplomata. V roce 2008 obdržel hlavní Cenu Egona Erwina Kische za Knihu Konga. V dubnu 2011 obdržel cenu Kantuta na festivalu cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá země ve Zlíně. V roce 2015 obdržel opět hlavní Cenu Egona Erwina Kische, tentokrát za knihu Amazonie a řeky příběhů. Autor knih s tematikou Venezuely , Amazonie, Gambie, Středoafrické republiky, Konga, Peru a Etiopie:

Věra Ptáčková

* 6.11. 1933 Ostrava 1951 Maturita na reálném gymnáziu v Ostravě – Přívoze. 1956 Absolventka dějin umění a klasické archeologie FFUJEP v Brně. 1967 doktorát z dějin umění a divadelní vědy 1959 - 1995 Divadelní ústav, scénografický odbor 1979 Angažována na katedře scénografie DAMU doc. A. Pražákem jako externí pedagog; po měsíci z politických důvodů úvazek zrušen. 1990 - 2000 Externí pedagog na JAMU, 1995 docentura tamtéž. Od roku 1996 externí pedagog na katedře alternativního a loutkového divadla, DAMU. Téma: zprvu česká scénografie XX. Století, posléze s krátkým historickým rozšířením od barokní scénografie přes 19. století a s úvodem, který má upozornit jednak na specifičnost oboru, jednak na jeho měnící se funkci v celku dramatického díla. Smyslem není pasivní znalost historie jako nutná součást vzdělání, ale její praktické uplatnění, možnosti aktualizace. Orientace v dějinách scénografie měla by pro posluchače znamenat osvojení si nástrojů, kterými vládli jejich slavní kolegové v minulosti a upevnění vlastního povědomí o tvarovém bohatství a možnostech scénografie. Jako srovnávací materiál jsou tu i dějiny evropské scénografie. Látka, která je ve dvou semestrech těžko k zvládnutí, spíš jako inspirace než jako klasická výuka. Přednášky na Palackého univerzitě v Olomouci, katedra teorie a dějin dramatického umění.

Tomáš Pasák

Tomáš Pasák byl český historik a vysokoškolský pedagog. Od 60. let 20. století působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však musel v období tzv. normalizace z politických důvodů opustit. Pracoval v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského, jehož se po listopadovém převratu stal ředitelem, a tehdy se též vrátil na akademickou půdu. Jeho profesní aktivity ukončilo předčasné úmrtí ve věku 62 let. Ve svých odborných pracích se zabýval zejména českými dějinami v období první a druhé republiky, a především obdobím Protektorátu Čechy a Morava. Zaměřoval se na spornou a nedostatečně objasněnou tematiku, často formou biografií předních osobností politiky . Jeho starší práce jsou poněkud ovlivněny tehdejší ideologií, ty pozdější však umožnily zaplnit některá „bílá“ místa v českých dějinách. Většina z nich mohla vyjít až po roce 1989. Za knihu o Emilu Háchovi získal Cenu Egona Erwina Kische. Spolu se svou manželkou u sebe přechovával urnu s ostatky československého generála a protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše, které díky tomu mohly být v roce 2005 se všemi poctami pohřbeny v Národním památníku na pražském Vítkově.

T. Jefferson Parker

Oblíbený americký autor policejně-procedurálních detektivek. Vystudoval angličtinu na University of California a celý život v Kalifornii žije – nejdřív v Orange County, později v San Diegu. Prezidentem se nestal, ale roku 1978 začal svou novinářskou kariéru v oranžském týdeníku, kde byly jeho tématem zprávy z radnice, kultury a policejní práce. Pak přešel do Daily Pilot, kde získat tři novinářská ocenění za své články. Ale cítil, že nemá na to být profesionálním reportérem, a tak si po celou dobu u novin schovával informace a poznatky, které by mohl použít ve své první knize. Tu se mu podařilo udat do nakladatelství roku 1985 a ihned po vydání se vyšplhala na přední příčky žebříčku bestsellerů, také byla zfilmována pro HBO. Nyní už napsal celkem 14 detektivních románů, většinou z policejního prostředí, z toho tři mají jako hlavní hrdinku policistku Merci Raybornovou. Autorovy hlavní postavy se často musejí vyrovnávat s nějakou ztrátou, což TJP zná velmi dobře – jeho první žena zemřela na rakovinu. V současné době je podruhé ženatý a má dva malé kluky.

Stanislav Procházka

Stanislav Procházka je český zpěvák a hudebník, známý svou tvorbou v žánru pop music. Popularitu získal v bývalém Československu a po jeho rozdělení úspěšně pokračoval v kariéře v České republice. Procházkova hudební kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž vydal řadu alb a singlů, čímž si vydobyl pevné místo na české hudební scéně. Jeho tvorba se často vyznačuje chytlavými melodiemi a romantickými motivy, které oslovují široké publikum.

Šárka Pešková

Mgr., bohemistka, spoluautorka příručky českého jazyka a literatury pro střední školy.

Rostislav Pleský

Spoluautor rusko-českých slovníků.

Ridley Pearson

Autor úspěšných detektivek, zároveň tvůrce fantastických příběhů pro děti se narodil v roce 1953. Od mládí chtěl být muzikant. Měl svoji rockovou kapelu a zpíval pro ni texty. Roku 1985 vydal svou první detektivku, která slavila velký úspěch. Od té doby napsal 18 románů, z toho několik s oblíbenou dvojicí detektivem Lou Boldtem a policejní psycholožkou Daphne Matthewsovou. Na hudbu nezanevřel a v roce 1992 založil kapelu Rock Bottom Remainders, v níž hráli spisovatelé všech možných žánrů . V kapele si padli do noty s fejetonistou Davem Barrym a napsali spolu knihy pro děti o začátcích Petra Pana. U nás byly přeloženy tyto romány: Spodní proudy , Krysař , První oběť , V zemi nikoho , Paralelní lži , Staré hříchy , Smrtící ostří .

Pro-Rock

Czech rock group, led by Ota Petřina.

Petr Pavlík

Narozen 9. 5. 1933 v Netolicích, zemřel 30. 12. 2012. Pedagog, beletrista.

Miloslav Pojsl

Miloslav Pojsl byl církevní historik, památkář a historik umění, působící na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. V r. 1969 ukončil studium dějin a archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Roku 1971 obhájil disertační práci, složil rigorózní zkoušku a získal doktorát filosofie. V letech 1969–1971 studoval na olomoucké pobočce Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích a byl formován v arcibiskupském kněžském semináři tamtéž. Studia zde však již nedokončil a rozhodl se zůstat laikem. V letech 1971–1974 působil ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a v letech 1974–1977 v Lidovém spotřebním družstvu Jednota Olomouc jako plánovač. Od roku 1977 byl odborným pracovníkem a vedoucím oddělení evidence a dokumentace na Okresním středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Olomouci. Zde působil až do konce roku 1990, kdy se rozhodl toto povolání opustit a věnovat se plně již jen pedagogické a vědecké činnosti. V říjnu 1990 byl přijat do funkce odborného asistenta na CMBF UP a následně vedoucího katedry církevních dějin a práva. Po reorganizaci a přejmenování fakulty se následně reorganizovala i katedra a stala se z ní Katedra církevních dějin a dějin křesťanského umění a Miloslav Pojsl pak byl až do své smrti jejím vedoucím a budovatelem její rozsáhlé knihovny. V letech 1989–1993 absolvoval rozšiřující postgraduální studium dějin umění na FF UK v Praze. V letech 1991–1994 byl proděkanem CMTF UP. Roku 1991 se habilitoval na katedře historie FF UP a koncem roku 1999 byl jmenován profesorem dějin křesťanského umění. Roku 1990 spoluzakládal Historickou společnost Starý Velehrad a stal se jejím prvním předsedou a význačným podporovatelem zejména v oblasti knižní . Pravidelně v rámci Univerzity Palackého dělal čím dál více úspěšné exkurze po církevních památkách u nás i v zahraničí. Byl redaktorem ...

Milan Polák

Milan Polák byl slovenský a československý voják, účastník slovenského národního povstání, politik, poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění, Slovenské národní rady a Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po roce 1948 poslanec Národního shromáždění ČSR a funkcionář Strany slovenské obrody coby loajální součásti komunistického režimu. V letech 1948-1951 pověřenec zdravotnictví. Absolvoval obecnou a měšťanskou školu v Žilině a učitelský ústav Ostřihomi. Působil jako učitel, později jako vládní úředník. V meziválečném Československu se angažoval v Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu . Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za slovenské agrárníky na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze. Za druhé světové války působil v odboji, podílel se na přípravě slovenského národního povstání. Ještě před vypuknutí povstání se stal členem Slovenské národní rady, která sdružovala komunistické a nekomunistické špičky odboje. Působil jako kapitán na velitelství pozemních vojsk v povstaleckém centru v Banské Bystrici. Byl pobočníkem Jána Goliana. Zastával post pověřence pro zdravotnictví. Byl mu udělen roku 1945 Řád Slovenského národního povstání a roku 1969 in memoriam Řád Rudé hvězdy. Patřil mezi zakladatele Demokratické strany jako hlavní politické síly nesocialistického odboje. Na sjezdu DS v dubnu 1945 byl zvolen jedním z jejích místopředsedů. Ve funkci ho potvrdil sjezd v červenci 1945. Předsedal vlivnému Svazu vojáků Slovenského národního povstání. Účastnil se v delegaci Slovenské národní rady, která 1. června 1945 jednala s prezidentem Edvardem Benešem a řešila mimo jiné postavení Slovenska v obnovené republice. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po parlamentních vo...

Martin Prošek

Narozen 25. 3. 1979 v Teplicích. PhDr., Ph.D., lingvista, bohemista, ředitel Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Zabývá se jazykovou kulturou a českým pravopisem.

Luděk Pachman

Luděk Pachman, též po emigraci Ludek Pachman byl československý a od roku 1972 německý mezinárodní šachový velmistr, šachový teoretik, pedagog, publicista a politický aktivista, bratr mezinárodního velmistra kompozičního šachu Vladimíra Pachmana. Luděk Pachman se stal roku 1944 mistrem ÚJČS, mezinárodním mistrem roku 1950 a titul velmistra mu byl udělen roku 1954. Hrál v šesti mezipásmových turnajích. Sedmkrát vyhrál mistrovství Československa v šachu . Zvítězil nebo obsadil čelná místa v řadě dalších silných turnajů . V období 1952–1966 osmkrát reprezentoval Československo na šachových olympiádách a v letech 1959–1967 působil jako redaktor Československého sportu. Ačkoli byl zprvu sám komunistou, po událostech roku 1968 změnil své přesvědčení a stal se aktivním antikomunistou a členem katolické církve. Byl několikráte zatčen, vězněn a mučen, nakonec roku 1972 donucen emigrovat do Spolkové republiky Německo, kde vedle své šachové činnosti působil i v emigrantských politických kruzích a v CDU-CSU. V roce 1976 mu bylo odebráno československé občanství, a tak reprezentoval SRN na šachové olympiádě a roku 1978 se stal mistrem SRN. V Německu také působil jako šéfredaktor časopisu Das Schach-Archiv, stálý spolupracovník deníku Die Welt a dalších německých listů. Po sametové revoluci se vrátil do vlasti a zapojil se do politických kampaní KDU-ČSL. Před rozpadem Československa mluvil o možnosti opětovného připojení Podkarpatské Rusi. Podílel se na založení nakladatelství ŠACHinfo. Žil střídavě v Německu a v Praze, od roku 1998 pouze v Německu. O svém členství v komunistické straně po změně svého přesvědčení napsal: „Patřil jsem k podivnému společenství lidí, pro které jakési budoucí vidiny jsou vším a současn...

Lucie Peštuková

Leif G. W Persson

*12. března 1945 Stockholm Významný švédský kriminalista a spisovatel, držitel prestižních skandinávských ocenění. Od roku 1991 je profesorem Švédského Národního policejního výboru, pracoval také jako poradce ministerstva spravedlnosti, coby přední expert je často zván do televizních debat jako komentátor významných kriminálních kauz. V současné době spolupracuje na televizním pořadu, který se věnuje nevyřešeným případům Švédska. Jakožto odborník na zločin a nevyřešené případy a zároveň úspěšný spisovatel neodolal a pustil se do stále nevysvětleného atentátu na ministerského předsedu Olofa Palmeho z roku 1986, který dodnes vyvolává řadu otázek. Perssonovo literární zpracování v sobě kombinuje thriller, satiru, policejní procedurálku i psychologické drama. Autor příběh koncipoval jako volnou románovou trilogii – právě prvním dílem se v Česku Persson poprvé představuje prostřednictvím nakladatelství Moba. Autorův nejnovější román Umírající detektiv sklízí ve Skandinávii velký úspěch, literární ceny však Leif Gustav Willy Persson sbírá už přes dvacet let. V 90. letech autor také psal scénáře k detektivním seriálům, v jeho románech má rovněž svůj podíl černý humor a řada kritiků se shoduje, že často a s oblibou přesahuje hranice daných žánrů…

Lea Paulínová

Lektorka, konzultantka, koučka, terapeutka, grafoložka, příležitostná autorka. Vystudovala FF- UK, obor psychologie-pedagogika, pracovala jako zdravotní sestra, poté učila na střední zdravotnické škole v Praze, později na Karlově univerzitě v Praze a pak se vrhla na soukromou praxi – lektorská činnost, manažerské, vzdělávací a tréninkové aktivity pro společnosti a firmy, koučink, psychoterapie, diagnostika osobnosti.

Ladislav Pallas

Narozen 14.9.1929 v Halenkově u Vsetína, zemřel 6.3.1982 v Opavě. PhDr., CSc., pracovník Slezského ústavu Československé akademie věd v Opavě. Práce v oboru českého pravopisu a dějin jazyka ve Slezsku.

Kjartan Poskitt

Autor humorných příruček pro děti o matematice a sudoku. Nar. 15.5.1956 York

Karel Procházka

Práce o olympijských hrách.

Kamil Peteraj

Kamil Peteraj je významný slovenský textař a básník, známý svým rozsáhlým přínosem pro slovenskou hudební scénu. Ačkoli sám není známý především jako skladatel nebo interpret, jeho dílo bylo nedílnou součástí úspěchu mnoha slovenských umělců a skupin. Peteraj psal texty pro celou řadu hudebníků, často spolupracoval se známými slovenskými skladateli a zpěváky. Jeho kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž se stal jedním z nejuznávanějších a nejplodnějších textařů v zemi. Jeho vliv sahá napříč různými žánry, od popu až po rock, a jeho poetický rukopis pomohl formovat slovenský hudební průmysl.

Josef Pytelka

Narozen 25.2.1920 v Nedvědicích. PhDr., docent na katedře anglistiky Vysoké školy ekonomické v Praze. Práce v oboru, publikoval též anglicky.

Josef Píč

Zemřel 21.1.1983 v Praze. Ing., DrSc., profesor Českého vysokého učení technického v Praze. Spoluautor technického spisu.

Josef Pechar

Narozen roku 1934. Ing. architekt, CSc., docent na katedře vývoje a teorie architektury, práce v oboru.

Josef Miroslav Pražák

Narozen 10.11.1860 v Solnici, zemřel 6.2.1938 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, práce z klasické filologie.

John C Parkin

John C. Parkin řekl Fuck It ke své práci v mediálním průmyslu v Londýně a utekl s manželkou a syny do Itálie, otevírat tam centrum. Rychle se ukázalo, že se k němu Fuck to říkají stejně velká síla má dát dohromady jako všechny moudrosti učení Dálného východu, který studoval více než 20 let. Dnes mu dává jeho Fuck to ustupuje do velkolepé místech po celé Itálii, včetně sopky Stromboli. Fuck It-Botschaft se šíří i při Fuck It kurzů na internetu, a to is Fuck It hudbou. Tráví zbytek času se svou rodinou, chodí na kopci nebo zdřímnout na slunci.

Joan Palmer

Anglická zooložka.

Jiří Pánek

Narozen 4. 7. 1960 v Praze. Spisovatel, editor a nakladatelský redaktor . Majitel nakladatelství Littera.