Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 61 - 120 z celkem 8504 záznamů
Petr Prouza
Petr Prouza je český spisovatel a novinář. Maturoval v roce 1960 a poté vystudoval práva . Do roku 1968 se věnoval právu, poté se stal postupně redaktorem několika časopisů, přičemž mezi jednotlivými redaktorskými zaměstnáními byl spisovatelem z povolání. V letech 1970–1977 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil tehdy již zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi pod pseudonymem Emil Werner publikovat seriál astrologických statí. Tím se ocitl v hledáčku StB, byl vyhozen z redakce a další roky byl bez zaměstnání. V letech 1989–1990 byl tajemníkem Sdružení československých spisovatelů. Později působil jako jednatel česko-německo-rakouské Nadace Bernarda Bolzana. Po odtajnění agentů StB bylo uvedeno, že byl agentem s krycím jménem Brňák. Že je v seznamech StB evidován neoprávněně potvrdilo soudní jednání v r. 1999, soud posléze nařídil také výmaz z oficiálního registru MV ČR. Je členem Penklubu a Klubu českých spisovatelů.
Více od autora
Albert Pražák
Albert Pražák byl český literární historik. Do roku 1914 působil jako středoškolský profesor v Praze na gymnáziu Karla Sladkovského. Po vypuknutí 1. světové války byl odveden a prošel srbskou a ruskou frontu. Od roku 1921 působil jako profesor na univerzitě v Bratislavě a od roku 1933 v Praze. Roku 1924 se stal členem české akademie věd a Královské společnosti nauk. Roku 1926 se podílel na založení Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, v této společnosti působil jako generální sekretář. V květnu 1945 byl předsedou České národní rady. Po návratu presidenta Beneše do Československa 16. května 1945 se navrátil k pedagogické činnosti na Univerzitě Karlově. Do důchodu odešel v roce 1951. V padesátých letech se ocitl v nemilosti a byl znovu oceněn až po smrti, v roce 1966. Albert Pražák byl dvakrát ženatý. S první manželkou Marií, rozenou Pexovou měl syna Přemysla a Jiřího. Jeho druhou manželkou byla od roku 1919 filoložka dr. Klára Pražáková, rozená Fuxová. Třetím dítětem byla Hana Drábková.
Více od autora
Zdeněk Pohlreich
Zdeněk Pohlreich je český šéfkuchař, gastronom, podnikatel, lektor, herec, autor kuchařek a moderátor kuchařských pořadů na televizi Prima. V letech 2009 až 2018 moderoval pořad Ano, šéfe! Poté, co nesložil přijímací zkoušky na střední školu, nastoupil do učebního oboru kuchař. Vaření jej nejprve vůbec nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop. Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního baseballového týmu. Po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. Realizoval ji o tři roky později. Přes jeden rok strávil v Nizozemsku jako šéfkuchař restaurace Het Schellinkje, odtud po obdržení povolení odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začal jako sous-chef v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem. Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejných pozicích v pražských hotelech Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott. V roce 2007 založil vlastní podnik v ulici Na Poříčí poblíž Náměstí Republiky – Café Imperial ve stylu prvorepublikových Grand Café. O rok později zakládá druhou restauraci Divinis na Starém Městě za Týnským chrámem, ta je vedena v italském duchu. Zatím posledním přírůstkem do sítě Pohlreichových podniků je v roce 2016 otevřené moderní české bistro Next Door by Imperial, které se nachází naproti první restauraci. Do povědomí široké veřejnosti se Zdeněk Pohlreich dostal díky jeho působení v pořadech TV Prima. Mezi ty nejznámější patří gastronomické reality-show Ano, šéfe! a Na nože podle námětu britských pořadů kuchaře Gordona Ramseyho. K těmto dvěma prvním pořadům se později přidaly také Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem, Vařte jako šéf!, Už dost, šéfe!, Teď vaří šéf!, Rozpal to, šéfe! a Zdeňkova akademie. Zdeněk Pohlreich je také autorem mnoha kuchařek. V současnosti učí na Střední škole gastronomické a hotelové v Praze a vede několik kurzů v rámci Pražského kulinářského institutu.[...
Více od autora
Josef Polišenský
Josef Polišenský byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky. Josef Polišenský v letech 1935–1939 vystudoval historii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přestože uzavřel studium svou doktorskou prací už v roce 1939, z důvodu uzavření českých vysokých škol mohl být promován až po skončení druhé světové války. Současně se studiem univerzity navštěvoval Státní archivní školu, kterou absolvoval roku 1940. V roce 1947 se habilitoval v oboru obecná historie, 1951 byl jmenován státním docentem, 1957 jmenován profesorem obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v témže roce dosáhl titulu doktora historických věd. V 60. letech 20. století působil krátce jako hostující profesor na Universidad de Chile. V této době pracovně navštívil také Uruguay, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Kubu. Na konci 60. let se stal spoluzakladatelem Střediska Iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jehož byl v letech 1967–1981 prvním vedoucím. V roce 1969 byl vyslán jako hostující profesor na University of California v Berkeley. Byl členem Rakouské akademie věd a Nizozemské královské akademie věd. Publikační aktivita Josefa Polišenského zahrnuje více než 120 knižních titulů vydaných kromě češtiny ve stěžejních světových jazycích a kolem jednoho a půl tisíce odborných pojednání publikovaných v prestižních světových historických časopisech.
Více od autora
Edita Plicková
Narozena 1940 v Praze. Edita Plicková je výtvarnice - malířka, ilustrátorka, graička, obrázkové práce pro děti, na jejíchž ilustracích vyrostlo už několik generací dětí. Je autorkou mnoha ilustrací ke knihám pro děti, k edukativním materiálům. Ilustrace připravila mimojiné např. i k večerníčku. Mnozí z nás dostali při odchodu od lékaře například didaktické kartičky, jiní vyrůstali na omalovánkách či knížkách plné jejích ilustrací. Má zkrátka široký umělecký záběr. Získala Cenu Noci s Andersenem za ilustrace ke knize Dagmar Lhotová a Zdeněk K. Slabý: Pohádky, které přinesl vítr. Spolupracovala na více než 45 knížkách a 25 leporel. Má dvě dcery.
Více od autora
Věra Provazníková
Věra Provazníková je česká básnířka, spisovatelka a výtvarnice. Narodila se v Praze. Ještě velmi mladá se sblížila s Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem. Nezastírá, že tato setkání byla osudová. Židovské město, staroměstské, malostranské uličky jsou další nedílnou součástí jejího zázemí. Ve své tvorbě se domáhá vlastního poetického vidění světa, a to nejen netradičním slovem, ale i ve výtvarném, méně známém projevu. Koláže a obrazy naposledy vystavovala v galerii V podkroví v Praze, v galerii Efram v Mikulově aj. Její výtvarné dílo nebylo dosud publikováno. Mimo tyto pořady dále pracovala na celé řadě Nedělních pohádek a také připravovala čtvrthodinku pro nejmenší. Spolupráce s Pavlem Jurkovičem /Hrajeme si u maminky/ a Zdeňkem Lukášem /kantáta Svítá op. 169/ a Silvií Bodorovou, v současné době s Lubošem Malinou a Martou Töpferovou.
Více od autora
José Pijoán
José Pijoán byl katalánský architekt, historik a kritik umění, esejista, básník a propagátor katalánské kultury. V roce 1902 dokončil studium architektury v rodné Barceloně a v následujícím roce podnikl svou první cestu do Itálie, kde dále studoval. Zde objevil dílo Ramona Llulla a začal o něm šířit povědomí v rodném Katalánsku. Po návratu z Itálie se aktivně zapojoval do kulturního života. Stal se členem Rady muzeí , spoluorganizoval 1. mezinárodní kongres katalánského jazyka, který se konal v Barceloně v roce 1906, a následující rok Mezinárodní výstavu výtvarného umění. Jako člen Rady muzeí se podílel se na založení několika institucí v Barceloně, například byl z jeho iniciativy vytvořen Institut katalánských studií , jehož byl prvním generálním tajemníkem, či Katalánská knihovna . Díky jeho úsilí bylo zřízeno Barcelonské muzeum umění , které se později stalo Katalánským národním uměleckým muzeem . Popularizoval katalánské románské umění doma i v zahraničí. Jeho aktivity výrazně uspíšily kulturní rozvoj Katalánska, pro který razil termín pankatalanismus . V roce 1910 odešel do Itálie, kde studoval na Španělské škole. Španělskou vládou byl poslán do Britského muzea, aby tam studoval rukopisy. V roce 1911 v Římě založil a stal se tajemníkem a prvním úřadujícím ředitelem Španělské školy umění a archeologie. V lednu 1913 odcestoval do Švýcarska, kde se seznámil s Terezou Mestre i Climent, jež opustila svého manžela a děti, a v březnu se spolu přestěhovali do Toronta v Kanadě. Tam začal Pijoán nový profesní život věnovaný práci architekta a stavitele. Do roku 1922 žil v Torontu, v letech 1922 až 1929 v Claremontu a 1930 až 1938 v Chicagu . V těchto třech městech pracoval jako univerzitní profesor (Pomona College...
Více od autora
Karel Ptáčník
Karel Ptáčník , byl český spisovatel. Pocházel z rodiny strojního zámečníka . Reformní reálné gymnázium studoval v Břeclavi a v Hodoníně, kde maturoval v roce 1940. Po maturitě absolvoval roční kurs obchodní akademie v Brně. Od roku 1942 byl nasazen na práce v Německu, roku 1944 onemocněl tuberkulózou a podařilo se mu prodloužit propuštění z prací až do konce války. V letech 1946-1956 pracoval v různých funkcích na Městském úřadě v Bruntále. Poté, co vydal úspěšnou prvotinu Ročník jedenadvacet, přestěhoval se do Prahy, kde byl redaktorem časopisu Květen až do jeho zániku v roce 1959. Roku 1956 se stal tajemníkem Svazu spisovatelů. V roce 1968 se angažoval na straně „reformistů“ a v roce 1969 se stal místopředsedou Svazu českých spisovatelů, který vycházel z reformních pozic roku 1968 . Po roce 1969 nebyla díla Karla Ptáčníka vydávána a on pracoval od roku 1972 v pojišťovně. Do důchodu odešel v roce 1984. Trilogie z Bruntálska:
Více od autora
Gabriela Preissová
Gabriela Preissová, rozená Gabriela Sekerová, pseudonym Matylda Dumontová , byla česká dramatička a spisovatelka, představitelka realismu a dramaturgyně Národního divadla. Narodila se v rodině řeznického mistra Františka Sekery a matky Anny, rozené Procházkové. Otec jí zemřel 5. 2.1863. Po úmrtí otce se matka po roce znovu provdala; i druhý manžel jí zemřel, roku 1867. Matka se znovu provdala a rodina se s druhým otčímem přestěhovala do Plaňan. Zde Gabriela vychodila trojtřídní školu. V letech 1871–1874 byla vychovávána v pražské smíchovské rodině archiváře Františka Dvorského. Jeho manželka Luisa byla její teta z matčiny strany. V této rodině se scházeli literáti jako Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes. V roce 1873 odjela na rok do Hodonína ke svému strýci Karlu Procházkovi. Zde se seznámila s pokladníkem Stummerova cukrovaru Janem Preissem , za kterého se roku 1880 provdala. Z Hodonína se odstěhovali v roce 1890 do Preissova rodného domu ve Šternberku na Moravě. Nějaký čas žila v Oslavanech a odtud podnikala cesty do Haliče a Ruska. Dva roky také bydlela poblíž Klagenfurtu na statku svého manžela, kde se zajímala o život korutanských Slovinců. V roce 1894 se zúčastnila sjezdu polských spisovatelů ve Lvově a o dva roky později cestovala do Moskvy a Nižného Novgorodu. Tuto cestu popsala v Obrázcích z ruské pouti. V roce 1898 se manželé Preissovi přestěhovali do Prahy, kde 3. února 1908 Preissová ovdověla. Vychovali spolu tři děti: syny JUDr. Richarda Preisse , JUDr. Dimitrije Preisse a dceru Gabrielu Preissovou . 4. 10. 1908 se provdala podruhé za rakouského plukovníka Adolfa Halbaertha ze Štýrského Hradce, s nímž se odstěhovala do istrijské Puly a podnikala odtud výlety do Itálie a Francie. Od roku 1910 byli manželé Halbaerthovi vedeni v Soupisu pražských obyvatel, spolu s dětmi z prvního manželství Gabriel...
Více od autora
Ján Praško
Ján Praško Pavlov je český psychiatr a psychoterapeut, od roku 2008 přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a FN Olomouc. 22. března 2010 úspěšně absolvoval profesorské řízení na Univerzitě Palackého v Olomouci a byl vědeckou radou UP navržen prezidentovi republiky ke jmenování univerzitním profesorem lékařství, v oboru psychiatrie. Po promoci roku 1982 na lékařské fakultě UK v Praze pracoval až do roku 1987 jako sekundární lékař na psychiatrickém oddělení NsP Ostrov. V roce 1987 nastoupil jako klinický psychiatr a samostatný vědecký pracovník do tehdejšího Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze . Po roce působení se stal vedoucím lékařem oddělení neurotických poruch. Od roku 1994 vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti na Lékařské fakultě UPOL. Pracuje ve výborech České společnosti pro biologickou psychiatrii , České společnosti pro kognitivně behaviorální terapii , České neuropsychofarmakologické společnosti a Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně . Výzkumné činnosti se věnuje od roku 1985, kdy začal studovat cirkadiánní rytmy a léčbu pomocí jasného intenzivního světla u afektivních poruch. Dále se věnuje výzkumu etiologie a léčby deliria tremens , socioterapii a farmakoterapii u depresivních poruch , fototerapii u velkých depresivních poruch a farmakoterapii a psychoterapii v léčbě sociální fobie z pohledu dvouletého katamnestického sledování . Jeho manželkou je MUDr. Hana Prašková. Pracuje jako psychoterapeutka v Denním sanatoriu Horní Palata a přednáší na 1. LF UK. Je také spoluautorkou některých jeho publikací. Dcera Jana Prašková je spoluautork...
Více od autora
Antonín Podlaha
Antonín Podlaha byl český římskokatolický kněz, teolog, archeolog, historik umění a docent Univerzity Karlovy. V letech 1919–1930 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze a od roku 1920 pomocným biskupem pražským a titulárním biskupem z Pafu. Podle tabulky, která je umístěna před jeho hrobem v katedrále sv. Víta, zemřel „v pověsti svatosti“. Pocházel z významné pražské středostavovské rodiny Antonína Podlahy a jeho ženy Aloisie, rozené Černické . Narodil se jako druhý potomek ze tří sourozenců. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze studoval na Karlově univerzitě nejprve v roce 1883-84 práva, pak přešel na teologii. V roce 1888 byl vysvěcen na kněze a nastoupil na dva roky jako kaplan do Rokycan, pokračoval pět měsíců v Kojetíně, odkud odešel do Prahy, kde první rok dělal kaplana u sv. Haštala. Od roku 1891 se stal adjunktem na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, dále tam působil v alumnátu, a pak dlouhá léta přednášel. 8. listopadu 1894 získal doktorát teologie. Roku 1895 vyučoval náboženství na novoměstském gymnasiu, odkud byl povolán na Strakovu akademii pro zchudlé šlechtice jako prefekt a spirituál. Od roku 1899 učil na malostranském reálném gymnasiu. V arcibiskupském semináři dále přednášel biblistiku , od 1. ledna 1906 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Řadu l...
Více od autora
Slávka Poberová
Slávka Poberová, dívčím jménem Jaroslava Vojtěchová , je česká prozaička, redaktorka, překladatelka z angličtiny a nakladatelka. Slávka Poberová vystudovala dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965. Po absolutoriu nastoupila jako tisková referentka v hudební agentuře Pragokoncert, kde zůstala do roku 1968. Přešla do Čs. ústředí knižní kultury, po jeho zrušení v roce 1969 se stala redaktorkou a posléze vedoucí kulturní rubriky Světa práce. Od roku 1979 působila jako vedoucí redaktorka beletrie v nakladatelství Olympia, kde se stala r. 1992 zástupkyní šéfredaktora a v roce 1996 šéfredaktorkou. V roce 1968-1970 absolvovala na Fakultě žurnalistiky UK postgraduální studium zaměřené na nakladatelskou činnost, v roce 1980 tam získala za práci Počátky českého ženského hnutí v tisku doktorát filozofie. Od roku 1963 publikovala v kulturním zpravodajství Čs. rozhlasu, psala divadelní recenze do Středočeského vysílání, pak přidávala další noviny a časopisy , v 80. letech spolupracovala s rozhlasovým Kolotočem. Upravovala různé knihy mnoha autorů, ke kterým ji vázaly vzpomínky z dětství, např. E. H. Porterová Pollyanna či Paul d´Ivoi Tajemný doktor . Začala překládat z angličtiny nejdřív jako spolupracovnice Jiřího Pobera, potom samostatně , ale brzy dala přednost vlastní prozaické práci. Debutovala v roce 1974 Životy na schovávanou , vyd. Mladá fronta. V roce 1978 vyšly Zlodějky vody, vyd. Čs. spisovatel, v roce 1982 Případ pro veverku v kole, vyd. Práce, v roce 1983 Jablko od stromu, vyd. Olympia, v roce 1985 Žirafka, vyd. Olympia, v roce 1989 Čekatelky, vyd. Práce a v roc...
Více od autora
Markéta Pilátová
Markéta Pilátová je česká spisovatelka, hispanistka a novinářka. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1991 studovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: pět let pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul, v São Paulu a v Buenos Aires, kde učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Píše rovněž povídky pro rozhlasovou stanici Vltava a písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. V současnosti pracuje v Institutu Cervantes v kulturním oddělení. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách. Pobyt v Brazílii a Argentině ji inspiroval k prozaickému debutu, románu Žluté oči vedou domů, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 byl přeložen do němčiny a portugalštiny, v roce 2012 se připravují překlady do polštiny, nizozemštiny a španělštiny. V roce 2009 jí vyšel druhý román Má nejmilejší kniha, rovněž nominovaný na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Rozdíl mezi dvěma romány zmiňovala autorka v jednom z rozhovorů: Zatímco první román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický, v druhém románu už se autorka neptá, co všechno ještě český čtenář snese a zda je příběh uvěřitelný. Je o hledání kořenů Zla. Specifický vypravěčský styl Markéty Pilátové můžeme srovnávat s narativními tendencemi moderní světové literatury. Autorka ve svých textech poukazuje na současný svět, její výpověď o něm je prostupována prostřihy do vzdálenějších časových údobí. Markéta Pilátová se věnuje t...
Více od autora
Karel Pecka
Karel Pecka byl český spisovatel, politický vězeň a disident. Roku 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích a pracoval jako technický úředník v Tesle. Spolu s několika pracovníky Filmového studia Barrandov začal vydávat ilegální časopis Za pravdu, cyklostylovaný v nákladu zhruba 70 výtisků a distribuovaný do schránek známým ap.; obsahoval převážně kritiku režimem propagovaného socialisticko-realistického umění, např. sovětských filmů. V květnu 1949 byl při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Ta strávil v několika pracovních táborech . V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. Se svou přítelkyní, baletkou a členkou souboru ND Jiřinou Kottovou, se oženil v květnu roku 1960. Manželství však v roce 1963 skončilo rozvodem. Od ledna do června 1963 vykonal náhradní vojenskou službu u PTP. Nejprve publikoval v několika časopisech povídky, často o politických vězních. Od roku 1965 se věnoval literatuře, určitou dobu psal i scénáře. Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí, s čímž začal jako jeden z prvních v době, kdy ještě nebylo jasné, nakolik to bude režim persekvovat; Štěpení byla první kniha '68 Publishers od autora žijícího v ČSSR. Její vydání mu vyneslo obvinění z příživnictví; stíhání sice prokuratura zastavila s odůvodněním, že psal román, ale i pro docházející úspory začal v roce 1975 pracovat jako čerpač vody. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V roce 1981 získal invalidní důchod na fingovanou endogenní depresi, od roku 1988 byl ve starobním důchodu. Roku 1997 mu prezident Václav H...
Více od autora
Jiří Pilka
Narozen v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze hudební vědu. Pro ilegální činnost ve skautském hnutí, zakázaném v době komunistické totality, byl odsouzen a zavřen na půl roku. Určitý čas pracoval jako pomocný dělník a řidič, později se stal archivářem Českého hudebního fondu, posléze dramaturgem hudebního vysílání Československé televize. V roce 1969 působil jako šéfredaktor tohoto vysílání, ale jako nestraník byl v roce 1972 propuštěn. Po určité době nezaměstnanosti se stal provozním pracovníkem komorního orchestru v Pardubicích, který byl veden dirigentem Liborem Peškem. 1977-1989 působil v hudebním oddělení Divadelního ústavu v Praze, v roce 1990 se stal znovu šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize. 1991-1992 zastával funkci ředitele Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK, 1992-1996 a 2000 byl ředitelem mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Vedle zaměstnání působil trvale v oboru kritiky, hudební publicistiky, napsal stovky hudebních programů pro rozhlas, scénáře pro televizi. Soustavně se věnuje hudební popularizaci, vydal 15 knih o hudbě.
Více od autora
Jaromír Pečírka
Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně . V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění a klasickou archeologii . V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze. Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni , poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog. Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar. Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.
Více od autora
Luigi Pirandello
Luigi Pirandello byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil. Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala , který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky. Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem a podstatou . Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty...
Více od autora
Louise Penny
Louise Pennyová je kanadská spisovatelka, autorka detektivních románů z prostředí kanadské provincie Quebec. Narodila v roce 1958 v Torontu. Její matka byla vášnivou čtenářkou s velkým zájmem o detektivní romány. Ona sama v dětství četla díla Agathy Christie, Georga Simenona, Dorothy L. Sayersové a Michaela Inna. V roce 1979 absolvovala Ryerson Polytechnical Institute . Po ukončení studií pracovala 18 let jako novinářka a rozhlasová moderátorka v Canadian Broadcasting Corporation. Jejím manželem se stal Michael Whitehead, vedoucí hematolog v nemocnici Montreal Children's Hospital . V současné době žije na vesnici jižně od Montréalu. Po svatbě odešla z CBC a začala se věnovat psaní. Začala psát historický román, ale potíže s jeho dokončením vedly k tomu, že přešla k psaní detektivních románů. Od roku 2005 vydává sérii klasických detektivek. Její první román Zátiší se umístil v soutěži Debut Dagger ve Spojeném království na druhém místě mezi 800 účastníky. Román získal další ceny, včetně New Blood Dagger, Arthur Ellis Awards v Kanadě za nejlepší první kriminální novelu, dále Anthony Award, Dilys Award a Barry Award za nejlepší první novelu ve Spojených státech amerických. Ústřední postavou jejích románů je vrchní inspektor Armand Gamache z oddělení vražd Sûreté du Québec. Tyto romány se dočkaly mnoha ocenění , pravidelných zařazení mezi tituly roku a především celosvětové čtenářské přízně. Téměř všechny její další romány získaly nominace na řadu ocenění a několik cen poté také získaly. V roce 2009 pomohla založit novou cenu pro začínající kanadské autory detektivek. V roce 2013 se stala členkou Řádu Kanady, za svůj přínos pro kanadskou kulturu. Několik let nechtěla televizi a filmu prodat práva na svá díla z obavy, že by ztratila kontrolu nad svými postavami. Nicméně, když ji ...
Více od autora
José María Parramón
Španělský malíř, grafik a vydavatel, autor publikací o výtvarných technikách.
Více od autora
Jacques Prévert
Jacques Prévert byl francouzský básník, scenárista a výtvarník. Jacques Prévert trávil své dětství v Paříži od roku 1907. Se svým otcem, divadelním kritikem, navštěvoval často divadelní představení. Matka ho od mládí vedla k četbě. Po ukončení základní školy pracoval ve velkoobchodě Le Bon Marché, v roce 1918 byl nucen nastoupit vojenskou službu a byl odveden na Blízký východ . Po návratu spolupracoval se surrealistickým hnutím, po boku např. Raymonda Queneaua nebo Marcela Duhamela. Prévert byl však příliš svobodného a nezávislého ducha, aby sem mohl stát opravdovým členem jakékoli organizované skupiny. V roce 1928 založil se svým bratrem Pierrem produkční dům a stal se scenáristou a autorem dialogů mnoha velkých francouzských filmů čtyřicátých let. V roce 1932 začal psát texty k písním , které od roku 1933 zhudebňoval geniální Joseph Kosma . Prévert byl rovněž autorem mnoha divadelních her. Vydáním své sbírky Slova dosáhl obrovského úspěchu. Stal se čestným členem Patafyzického kolegia založeného na popud zakladatele patafyziky a moderní dramatické tvorby: Alfreda Jarryho. V roce 1948 vypadl z francouzského okna . Ocitl se na několik dní v těžkém kómatu. Zranění mu způsobilo vážné neurologické následky. Zemřel na následky rakoviny plic. Neodmyslitelná cigareta se mu tak stala osudnou. Jacques Prévert byl ovlivněn surrealismem, jeho básně se v některých ohledech podobají lidové písňové tvorbě. Jeho dílo má obrovskou zásluhu na rozšíření zpívané poezie, jelikož zastával názor, že poezie je řeč, která zpívá . Motivy čerpal především ze života prostých lidí a zpracovával je dvojím způsobem: vytvářel příběh, nebo enumerativní řady. Stal se velmi oblíbeným básníkem, v jeho poezii se často objevuje (často če...
Více od autora
Josef Prchal
Josef Prchal byl český a československý politik Komunistické strany Československa, předseda Českého svazu spotřebních družstev, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady za normalizace. K roku 1971 a 1976 se profesně uvádí jako předseda Lidového spotřebního družstva Jednota. Později v 80. letech byl předsedou Českého svazu spotřebních družstev v Praze. Ve volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu . Mandát obhájil ve volbách roku 1976 . Ve FS setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1981. Ve volbách roku 1986 byl zvolen do České národní rady za Jihomoravský kraj. Zasedal zde do své smrti v březnu 1989.
Více od autora
Alexandra Potter
Alexandra Potterová je britská autorka píšící především romantické komedie. Narodila se v Bradfordu v hrabství Yorkshire, studovala na Liverpoolské univerzitě anglickou literaturu a filmová studia. Než začala s kariérou spisovatelky, pracovala jako redaktorka časopisů pro ženy, např. pro australskou verzi Vogue nebo Cleo. Potterová napsala do roku 2014 deset románů . Prvním románem A. Potterové je What’s New, Pussycat? a posledním The Love Detective který byl publikován 16. ledna 2014 ve Spojeném království. Za svou knihu Me and Mr. Darcy získala cenu od Jane Austen Regency World Awards v kategorii Best New Fiction. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alexandra Potter na anglické Wikipedii.
Více od autora
Aleš Pivoda
Narozen 16. 12. 1952. Novinář, redaktor a publicista zaměřený zejména na kriminální temata a oblast fotbalu, také spisovatel, autor literatury faktu, detektivek a publikací o fotbalu.
Více od autora
Aleš Palán
Aleš Palán je novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice Vedl kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a Vysoké škole kreativní komunikace. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu, jeho rozhovory s Vítem Tajovským, bratry Reynkovými a s Ludvíkem Armbrusterem obsadily první místo v anketě Dobrá kniha Katolického týdeníku. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. Jeho zatím poslední spis Jako v nebi, jenže jinak: nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, obsahující rozhovory se solitéry z celé republiky, vyšel koncem roku 2019. Od února 2018 do března 2019 byl ředitelem nakladatelství Kalich. Nyní na volné noze.
Více od autora
Radko Pytlík
Radko Pytlík je český literární historik, spisovatel a editor; v denním tisku užívá autorskou šifru "rp". Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka. Narodil se v rodině vědce hydrobiologa. Po absolvování reálného gymnázia v Praze od roku 1947 studoval češtinu, literární vědu a filosofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1952 obhájil doktorskou disertaci na téma „Počátky tvorby Jaroslava Haška“. Ke konci studií pracoval jako tajemník odboru umění Socialistické akademie. Od roku 1951 po celou kariéru publikoval články v denním tisku – Lidové noviny, Rudé právo, Svobodné slovo a v periodikách , Host do domu, Kulturní tvorba, Věda a život, Divadlo, Květy, Dikobraz, Literární noviny, Tvorba a dalších. Zasloužil se o popularizaci české literatury a literárního humoru. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1955 do Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd v Praze, kde zůstal po celou vědeckou kariéru. Kromě toho přednášel na FFUK v Praze i v zahraničí. Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška, ale psal také o jeho literárních současnících Vilému Mrštíkovi, E. E. Kischovi, Franzi Kafkovi, Josefu Kadlecovi, Jiřím Křenkovi a dalších, ze současných spisovatelů se věnoval například Bohumilu Hrabalovi. V roce 1991 odešel do důchodu. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou se stala Věra Dyková , jež byla archivářkou Památníku národního písemnictví a v současnosti vede nakladatelství Emporius. Jeho synem z druhého manželství je zpěvák Vojtěch Dyk.
Více od autora
Pavel Preiss
Pavel Preiss je český historik umění. Zabývá se především uměním v dobách renesance, manýrismu a baroka. Narodil se 21. května 1926 v rodině právníka a státního úředníka na Ministerstvu průmyslu, obchodu a živnosti Dmitrije Preisse . Jeho babičkou byla spisovatelka Gabriela Preissová. V letech 1938–1945 absolvoval Druhé státní Československé reálné gymnázium na Vinohradech. Na konci druhé světové války byl totálně nasazen. Po válce v roce 1945 začal studovat dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě UK. Roku 1950 byl odveden k nově založenému útvaru PTP. Tomuto útvaru zůstal nedobrovolně věrný po celou dobu jeho existence, až do roku 1954. Po návratu z vojny nastoupil do Státní památkové správy, kde se dva roky v Národní kulturní komisi zabýval katalogizací sbírkových předmětů na českých zámcích. V roce 1956 přijal zaměstnání v oddělení historické archeologie Národního muzea. Inventarizace sbírek ho nebavila a nebyl spokojen s administrativním charakterem práce ani s politickými poměry. Badatelsky se zabýval činností Jana Quirina Jahna. Podařilo se mu však získat při práci v muzeu titul kandidáta věd bez nutnosti vstupovat do KSČ. Začátkem 60. let se mu naskytla příležitost pracovat pro Národní galerii, kde se časem dostal i k pořádání zahraničních výstav. Tou dobou také odolal nabídkám spolupráce s StB. Roku 1969 byl jmenován docentem. Krátce přednášel na filozofické fakultě, ale brzy byl nucen odejít. Roku 1992 byl jmenován profesorem a v letech 1993–1994 se mu dostalo cti být hostujícím profesorem na vídeňské univerzitě. Po návratu do Prahy opět přednášel na Karlově univerzitě.
Více od autora
Jiří Procházka
Jiří Procházka byl český scenárista, prozaik, dramatik a dramaturg. Nejvíce jej proslavil pravděpodobně seriál 30 případů majora Zemana a scénář k filmu ideologicky interpretujícímu rumburskou vzpouru Hvězda zvaná Pelyněk . Nositel Ceny ÚV SČSP.
Více od autora
Jiří Pernes
Jiří Pernes je moravský historik, politika v květnu až dubnu 2010 též ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. a v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích , v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Dne 12. května 2010 byl pro podezření z plagiátorství Radou ústavu z pozice ředitele ke dni 13. května 2010 odvolán. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkéh...
Více od autora
Jan Procházka
Jan Procházka byl autorem společensky angažovaných próz s etickým akcentem, filmový scenárista a politický publicista. Je otcem spisovatelek Lenky a Ivy Procházkových. Jan procházka pocházel ze selského rodu, znalost vesnického prostředí měla význam i pro jeho tvorbu. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci, poté se stal vedoucím Státního statku mládeže na Bruntálsku. V roce 1950 byl Jan Procházka pracovníkem aparátu Čs. svazu mládeže, v roce 1959 dramaturgem, scénáristou a vedoucím skupiny Filmového studia Barrandov. Byl autorem a spoluautorem řady scénářů a námětům k filmům. Od mládí psal Jan Procházka do řady časopisů např. do Československého vojáka, Obrany lidu, Mladé fronty, Literárních novin aj. Fejetony z časopisu My vyšly v roce 1968 knižně pod názvem Politika pro každého. Publicistika Jana Procházky na přelomu 50. a 60. let prodělala rychlý vývoj od souhlasu s režimem, kdy byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ, k jeho přímočaré kritice. V roce 1968 se stal jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci Československa byl Jan Procházka mezi prvními autory, kteří byli prohlášeni za ineditní a brzy byl i sledován jako nepřítel státní moci.
Více od autora
Ivan Poldauf
Ivan Poldauf byl český jazykovědec, anglista a bohemista, univerzitní profesor angličtiny, lexikograf a překladatel z angličtiny. Ivan Poldauf studoval v letech 1934 až 1939 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 se na téže fakultě stal asistentem. Roku 1946 studoval na University of Oxford. V roce 1947 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1949 až 1961 působil jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1961 až 1965 jako profesor aplikované lingvistiky a teorie překladu a tlumočení na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Od roku 1965 byl profesorem anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Více od autora
Jindřich Plachta
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle , byl český herec a spisovatel. Narodil se jako první dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 1910–1911 byl s rodiči v ukrajinském Bachmutu , kde otec pracoval na výstavbě lihovaru. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu. V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal v kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Jeho první role byla pražská klepna – paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku. Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20. let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla. V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hr...
Více od autora
Petronius Arbiter
Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...
Více od autora
Josef Petráň
Josef Petráň byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století. Po absolvování Reálného gymnázia v Benešově vystudoval Filozofickou fakultu UK . V roce 1965 se zde habilitoval a byl jmenován docentem, profesorem se však mohl stát až v roce 1990. Působil na katedře československých dějin a vedle toho též v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy, jejž v letech 1994–2005 vedl. V letech 1990–1994 byl prorektorem na Univerzitě Karlově a byl členem několika redakčních rad. Zaměřoval se především na české dějiny pozdního středověku a raného novověku a na dějiny Univerzity Karlovy. Významný byl jeho přínos regionálním dějinám, praktikovaný na případu rodného Podblanicka a chápaný coby nosná platforma pro národní dějiny viděné "zdola". S tím byl těsně spjat jeho zájem o dějiny zemědělství, českého lidu a hmotné kultury. Oceňována je i jeho role pedagoga, jehož semináři prošla řada dnes významných představitelů české historické obce. Vedle odborných publikací se podílel na sepsání několika učebnic. Dne 28. října 2008 jej prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.
Více od autora
Jennifer Probst
Svůj první příběh s milostnou zápletkou napsala Jennifer Probstová ve dvanácti letech. Přečetla ho sice jen svojí tehdejší třídní učitelce, ale sama říká, že od té doby už nemohla s psaním přestat. Dala si sice několik drobných přestávek – například když se vdávala, když čekala prvního syna, když s manželem kupovali a zařizovali dům, když čekala druhého syna, když dělala státnice z anglické literatury nebo když se u nich doma zabydlovali dva nalezení psi –, nyní už se však psaní zase věnuje na plný úvazek. Jennifer Probstová se proslavila především jako autorka erotických romancí ze současnosti a její knihy se pravidelně objevují na špicích prestižních žebříčcích bestsellerů New York Times, USA Today a Wall Street Journal. Manželská smlouva , která je prvním dílem volné „manželské“ série , byla v první desítce nejlepších knih Amazonu za rok 2012.
Více od autora
Deep Purple
Deep Purple je zásadní britská rocková skupina, která vznikla v roce 1968 v Hertfordu. Jsou považováni za jedny z průkopníků heavy metalu a moderního hard rocku, i když se jejich hudební přístup v průběhu let měnil. V průběhu historie se v sestavě kapely vystřídalo mnoho členů, ale klasickou sestavu tvořili Ian Gillan , Ritchie Blackmore , Jon Lord , Roger Glover a Ian Paice . Deep Purple si získala širokou popularitu díky svým průkopnickým albům, jako jsou " Deep Purple In Rock" a "Machine Head" , která obsahovala hity jako "Smoke on the Water", "Highway Star" a "Child in Time". Jejich zvuk se vyznačoval silnými kytarovými riffy, vlivy klasické hudby a dynamickou hrou na varhany. Kapela prošla několika přestávkami a reuniony a navzdory četným změnám v sestavě pokračovala v koncertování a nahrávání nové hudby. Deep Purple byla v roce 2016 uvedena do Rock and Rollové síně slávy, což svědčí o jejím vlivu a odkazu ve světě rockové hudby.
Více od autora
Hana Primusová
Narodená 30. December 1961.Študovala na Přírodovědecké fakulté UK. Žije v Praze. Hana Primusová o sobe: Celý život se dřu jako blázen, abych mohla dělat zejména to, co mě baví, čehož je poměrně dost. Ačkoli jsem vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, vědě jsem se věnovala pouze rok. Místo bádání pořád jen píšu, maluju, edituju, rediguju, čtu a koukám kolem sebe a snažím se to vnímat.
Více od autora
Eva Petrová
Eva Petrová byla česká výtvarná kritička, kurátorka, teoretička a historička umění, grafička, spisovatelka a básnířka. V letech 1948–1953 vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku a obhájila zde rigorózní práci Kresby Alšova mládí a kandidátskou dizertaci Figurální obraz v počátcích obrození; Charakter a proměny hlavních tendencí . V letech 1953–1972 byla vědeckou pracovnicí Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, 1964–1970 členkou výstavní komise Galerie Václava Špály . V šedesátých letech připravila Výstavu mladých ke kongresu AICA , výstavu Zdeny Fibichové ve Vídni a výstavu Nová figurace . Na počátku normalizace byla z ÚTDU ČSAV propuštěna. Od roku 1972 působila ve svobodném povolání jako výtvarnice a spisovatelka. Za normalizace uvedla výstavy Olgy Čechové , Jaroslava Šerých a Rudolfa Němce . Po roce 1989 se podílela na koncipování výstavního programu Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Byla hlavní teoretičkou skupiny Trasa. Byla členkou, v letech 2005–2009 předsedkyní, výtvarného odboru Umělecké besedy, členkou SČUG Hollar, PEN klubu a Mezinárodní asociace výtvarných kritiků . Působila v redakční radě časopisu Kámen. Publikovala v časopisech Umění, Výtvarné umění, Ateliér, Výtvarná práce, Zlatý máj, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, ad. Je autorkou hesel v Nové encyklopedii českého výtvarného umění a přispěla do sborníků ke 200. výročí Velké francouzské revoluce , Česká kultura na přelomu 50. a 60. let a do souboru článků Zakázané umění II. Jejím partnerem a spolupracovníkem byl teoretik umění Luděk Novák . Ve své odborné práci se po více jak padesát l...
Více od autora
Taťána Polášková
Středoškolská pedagožka, působící v Českém Těšíně, autorka učebnic českého jazyka a literatury. Vystudovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě v Ostravě. Je spoluautorkou učebnice literatury pro střední školy.
Více od autora
Marco Polo
Marco Polo byl benátský kupec a cestovatel, který se proslavil svými cestami po Číně, zaznamenanými v knize Il Milione . Byl prvním Evropanem, který podrobněji popsal východní Asii. Je po něm pojmenován kráter Marco Polo na přivrácené straně Měsíce. Marco se narodil v benátské kupecké rodině. Jeho otec Niccolo a strýc Matteo podnikli už v letech 1255–1269 dlouhou cestu do nitra Asie , na které dospěli až k mongolskému chánovi Kublajovi do Pekingu. Po mnoha letech se vrátili přes přístav Akkon do Benátek s Kublajovým poselstvím pro papeže Řehoře X. Velký chán, jehož matka byla nestoriánkou, si přál, aby papež vyslal do jeho říše stovky křesťanských kněží. Roku 1271 se bratři vypravili na cestu. Tentokrát je doprovázeli dva křesťanští duchovní, kteří se však zalekli obtížného putování a z Arménie se vrátili domů. Z Arménie putovali Polové na jih, přes západní Ílchanát do Bagdádu, Basry a Hormuzu, který byl důležitým obchodním přístavem v jihovýchodním cípu Perského zálivu. Sem přijížděli kupci z Indie s kořením, drahými kameny a perlami, hedvábnými látkami a slonovinou, které místní obchodníci prodávali do mnoha dalších zemí. Polové chtěli odsud plout do Číny, ale svůj úmysl neznámo proč změnili. Vydali se po souši na sever, vyprahlými oblastmi východní Persie, kde dlouhé dny neviděli živého tvora a jejich cesta byla lemována kostrami zvířat i lidí. Severním Afghánistánem přes pohoří Pamír a Turkestán pak dorazili na okraj největší asijské pouště Gobi a s karavanou se pustili přes ni. Cílem jejich cesty byl opět Peking, od roku 1264 sídlo velkého mongolského chána. Kublaj je přijal s velkými poctami. Nejvíce si oblíbil mladého Marka a během sedmnácti let, které tu pobýval, mu svěřoval různé úřady. Například ho na tři roky zmocnil správou města a okresu Jang-čou v jižní Číně. Na cestách z titul...
Více od autora
Julia Parker
Derek a Julia Parkerovi patří mezi nejznámější spisovatele knih zabývajících se astrologií a výkladem snů. Narodili se v Anglii přesně dva měsíce od sebe ve stejném roce - Julia , 27. července, a Derek 27. května. O dvacet pět let později se vzali. Společně publikovali 29 knih a Julia sama 6 knih. Derek a Julia nyní žijí v Sydney.
Více od autora
Ivo Pejčoch
Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:
Více od autora
Hana Pinknerová
Hana Pinknerová , je křesťansky orientovaná spisovatelka a publicistka. Vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudebního časopisu Opus musicum, korepetitorka v divadle, umyvačka oken, archivářka, učitelka, redaktorka knižního vydavatelství a domácí učitelka. Pro rozhlasovou stanici Trans World Radio psala a nahrávala příspěvky, čtyři roky vysílala pravidelnou relaci Zadáno pro dámy. V 90. letech byla ředitelkou konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Pravidelně publikuje. Nyní provozuje knihkupectví a galerii. Je vdaná, má dvě dcery, žije v Brně.
Více od autora
František Serafínský Procházka
František Serafínský Procházka, František Seraf Procházka byl český redaktor, básník a spisovatel. Pokřtěn jménem sv. Františka z Assisi, kterému se říkalo Serafínský a to podle zjevení Krista obklopeného anděly serafy. Jeho křestní jméno je často mylně zapisováno. V letech 1873–1881 vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté vstoupil v Olomouci do kněžského semináře. Po dvou letech odešel do Prahy studovat filozofii, latinu, řečtinu a češtinu na Karlovu univerzitu. Po absolvování byl krátce učitelem na několika místech Prahy. Od roku 1891 pracoval ve Vilímkově nakladatelství jako redaktor Malého čtenáře. Od roku 1900 řídil městskou knihovnu v Praze na Královských Vinohradech. Od roku 1901 se stal redaktorem České grafické unie a v letech 1913–1939 řídil časopis Zvon. Zapojil se do činnosti v řadě tehdejších kulturních organizací – Moravská beseda, Svatobor, Spolek Máj, Společnost literatury pro mládež, Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. Stal se členem České akademie věd a umění. Hlavní těžiště jeho velice rozmanité práce bylo věnováno tvorbě pro děti. Čeští skauti jej znají jako autora textu junácké hymny. Zemřel 28. ledna 1939 v Praze.
Více od autora
Václav Pfleger
Narozen roku 1940. RNDr., pracovník zoologického oddělení Národního muzea v Praze. Malakolog, práce v oboru, publikovány též časopisecky.
Více od autora
Štěpánka Pařízková
Mgr. Štěpánka Pařízková je česká učitelka a také autorka jazykových učebnic angličtiny, němčiny a ruštiny pro začátečníky a samouky. Její jazykové publikace jsou vydávány v nakladatelství Pavel Pařízek v Dolních Ředicích.
Více od autora
Michail Michajlovič Prišvin
Michail Michajlovič Prišvin, rusky Михаил Михайлович Пришвин, byl ruský sovětský spisovatel, autor básnických próz o přírodě ruského severu. V nedokončeném autobiografickém románu Řetěz Smrtonošův vylíčil, jak se v mládí probouzel jako umělec. Pro děti sbíral a zpracoval sibiřské pohádky. S hlubokou znalostí sibiřské přírody psal příběhy o tamních zvířatech a dětech. Nejznámější je jeho příběh Za sluncem vyprávějící o sibiřských dětech, děvčátku Nastě a jejím bratříčkovi Mitrašovi. V češtině vyšel kromě dalšího jeho cestopis po Laponsku Kouzelný vdoleček v překladu Olgy a Pavla Bojarových. Ve svých dílech se zastával menšinových severských národů - Laponců, Něnců, Eskymáků, Komijců a dalších - a bránil je před rusifikací.
Více od autora
Lenka Procházková
Lenka Procházková je česká prozaička, dcera Jana Procházky, signatářka Charty 77. Její prózy vycházely nejprve v ineditní edici Petlice a v zahraničí . Je autorkou několika románů, sbírek povídek, řady fejetonů a dalších litérárních děl a také aktivní členkou několika organizací sdružujících literáty. Je nositelkou medaile Za zásluhy I. stupně. Vystupuje dlouhodobě aktivně ve veřejném prostoru v Česku, a to včetně několika neúspěšných kandidatur na volené posty. Její veřejné vystupování je spojováno jejími kritiky s českým konzervativním, nacionalistickým a protiimigračním hnutím. Ve svých textech publikovaných převážně v nezávislých médiích se věnuje hlavně kritice současných poměrů v Česku a v Evropské unii. Vystupuje také proti katolické církvi a byla její hlasitou oponentkou v kauzách církevních restitucí a výstavby Mariánského sloupu v Praze. Její otec Jan Procházka byl spisovatel. Má dvě mladší sestry. Její sestra Iva Procházková je rovněž spisovatelka. Má tři děti se dvěma partnery - dvě dcery a syna. Otec zemřel předčasně roku 1971. Atmosféru jeho pohřbu popisuje ve svém fejetonu Děkovačka pro hrobníka. Po otcově smrti jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová. Současně už jako svobodná matka dokončovala vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a starala se o svou dceru Mariu. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem. V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma byla poprvé vydána v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam - vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal na mnoho let jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie a syna Josefa. Po samizdatovém vydání Růžová dáma vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oce...
Více od autora
Jirina Prekop
Jiřina Prekopová publikovala též pod jménem Jirina Prekop, byla česká dětská psycholožka a autorka populárně naučné literatury z oblasti dětské psychologie a výchovy, která působila v Německu. Byla známou propagátorkou neověřené formy psychoterapie, tzv. terapie pevným objetím. Vyvinula přitom vlastní neakreditovanou metodu, tzv. Terapie pevným objetím podle Prekopové. Bývala proto terčem kritiky, v České republice proti terapii a Jiřině Prekopové vystupuje například organizace APLA, sdružující rodiče dětí s autismem. Zemřela v Praze ve věku 90 let.
Více od autora
Jaroslav Pokorný
* 30.08.1899 † 09.02.1940 Devátý syn z dělnické rodiny. Vystudoval obchodní akademii , poté pracoval jako bankovní úředník v Praze. Po ukončení vysokoškolského studia na VŠ obchodní vyučoval jako suplent na školách ve Vysokém Mýtě, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Hradci Králové a v Praze. Již v době sudií na VŠ vydal své první sbírky básní ve stylu Jiřího Wolkera a Fráni Šrámka . V roce 1926 opustil učitelské zaměstnání a věnoval se jen literatuře, jeho literární produkce postupně vystoupala až na desítky svazků ročně. Převážně se jednalo i populární prózu pod velkým množstvím pseudonymů: Charles Patterson White, James Lewington, J. Chotěbořská, J.W.Warren, Pavla Dvořáková, Petr Kalina, Ralph Kennedy, Rex Carrey, Axel Johanson, John Waren, M. Waren. V pouhých čtyřiceti letech podlehl tuberkulóze. Jeho osud vyvolal pozornost kulturní veřejnosti a diskuzi o sociálních podmínkách literátů a nakladatelských praktikách.
Více od autora
Jaroslav Pánek
Jaroslav Pánek je český historik, odborník na české a středoevropské dějiny raného novověku. Poté, co v letech 1965–1970 absolvoval studium historie, pomocných věd historických a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracoval jako archivář a ředitel v Okresním archivu v Benešově. V roce 1976 nastoupil do Ústavu československých a světových dějin ČSAV , kde působí dodnes. V letech 1998–2005 byl jeho ředitelem a dalších sedm let zastával post místopředsedy Akademie věd. Od roku 1990 působí také na FF UK a krátce přednášel i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Habilitoval se v roce 1992 na FF UK v oboru raně novověkých dějin a v roce 1996 byl jmenován profesorem českých a slovenských dějin. V letech 1997–2000 byl prorektorem pro zahraniční styky Univerzity Karlovy. Kromě toho po několik let vedl Sdružení historiků České republiky a Český národní komitét historiků a hostoval na univerzitách v Německu a ve Francii. Momentálně je vedoucím redaktorem Českého časopisu historického, ředitelem Českého historického ústavu v Římě a členem celé řady tuzemských i zahraničních profesních sdružení, odborných komisí a vědeckých i redakčních rad. Překládá také ze slovinštiny a srbštiny. Je autorem kontroverzního posudku, v němž odmítá plagiátorství Martina Kováře, bývalého vedoucího Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož práce zabývající se Stuartovci a Walpolovou érou byly etickou komisí FF UK a Univerzity Karlovy v únoru 2019 jednoznačně označeny za plagiát. Pánek tehdy ve svém posudku uvedl, že „důvody pro obžalobu nesdílím a důvody pro ni odmítám, neboť podklady žalobců jsou nesprávné a zčásti přímo lživé“. Více než 60 českých historiků ve společném prohlášení jeho posudek označilo za problematický s tím, že představuje takovou relativizaci hodnotících kritérií etiky vědecké práce, která může mít "pro historickou vědu v našem prostředí dev...
Více od autora
Chiara Piroddiová,
Více od autora
Antonín Pospíšil
Antonín Pospíšil byl český a československý politik Československé strany lidové a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ČSSR, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady, ministr vlád Československa a České socialistické republiky. Vyučil se soustružníkem kovů a v letech 1926–1936 pracoval jako soustružník u firmy Prokop v Pardubicích. Od mládí se angažoval v křesťanských odborech a od 1928 působil v ČSL, kde patřil k levicovému proudu. Roku 1932 byl zvolen do předsednictva Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, od roku 1936 byl tajemníkem křesťanských odborářů v Pardubickém kraji. V době okupace zaměstnán jako odborový pracovník NOÚZ v Pardubicích a po válce tajemník ROH v Pardubicích. V poválečném období zastával post člena odborové rady Východočeského kraje. Během únorového převratu v roce 1948 patřil v rámci lidové strany k frakci loajální vůči KSČ, která v ČSL převzala moc. Patřil pak k jejím předním funkcionářům a stal se jejím generálním tajemníkem. V únoru 1948 podpořil Aloise Petra a stal se členem Krajského Akčního výboru „obrozené“ Národní fronty v Pardubickém kraji, poté předsedou Krajského výboru ČSL v Pardubicích. V letech 1948–1951 působil jako generální tajemník a od prosince 1951 do března 1968 jako místopředseda ČSL. ČSL též zastupoval v Národní frontě a ve vedení Svazu československo-sovětského přátelství. Byl mu udělen Řád Vítězného února a Řád republiky . Zastával post ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého, kde v letech 1951–1954 byl ministrem dopravy a tento rezort držel pak i v následující druhé vládě Viliama Širokého až do roku 1958. V této vládě potom v letech 1958–1960 zastával post ministra energetiky. Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách v roce 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za ČSL ve volebním kraji Pardubice. Opětovně byl zv...
Více od autora
Zuzana Peterová
Narozena 25. 10. 1950 v Praze. PhDr., žurnalistka, psychoterapeutka, spisovatelka, autorka knihy Vzpomínky na O. Pavla, rozhovory s V. Fischlem.
Více od autora