Výpis všech autorů

Vlasta Pittnerová

Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....

Rosamunde Pilcher

Rosamunde Pilcherová , do roku 1965 známá pod pseudonymem Jane Fraser, byla britská spisovatelka a autorka mnoha romantických příběhů a románů pro ženy. Její knihy patří k nejlépe prodávaným titulům. V letech 1943 až 1946 pracovala pro armádu. V prosinci 1946 se provdala a přestěhovala do Dundee ve Skotsku, kde její manžel Graham Pilcher zdědil rodinnou textilní továrnu. Měla čtyři děti a 14 vnoučat. Její syn, Robin Pilcher, je také romanopisec. První krátká povídka jí vyšla v osmnácti letech. Psala romantické příběhy, jejich děj byl zpravidla situován do idylické skotské nebo cornwallské krajiny. Řadu povídek publikovala v časopisech pro ženy . Mezi její nejznámější díla patří román Hledači mušlí , který vyšel v roce 1988. Doposud se po celém světě prodalo přes 5 milionů výtisků tohoto díla. Aktivní spisovatelskou kariéru ukončila v roce 2000. Její díla jsou díky televizním adaptacím ZDF velmi oblíbená v Německu. V roce 2002 získala spolu s programovým ředitelem ZDF ocenění British Tourism Award za přínos jejího díla pro turistiku. V roce 2002 jí královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria. Dne 3. února 2019 utrpěla mrtvici, které podlehla o tři dny později. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rosamunde Pilcher na anglické Wikipedii.

Jan Pilař

Jan Pilař byl český spisovatel, básník a literární kritik, šéfredaktor Literárních listů a ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Narodil se 9. září 1917 v jihočeské obci Stříbřec. Po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1939 debutoval sbírkou básní Jabloňový sad. Po 17. listopadu 1939 byl v rámci perzekuce vysokoškolských studentů tři měsíce vězněn v Sachsenhausenu. Po návratu z koncentračního tábora zbytek války pracoval v úseku propagace agrárnického nakladatelství Novina. Roku 1946 dokončil studia a získal titul PhDr. Za Květnového povstání řídil Lidový deník, po osvobození vedl kulturní rubriku Zemědělských novin. Ještě v květnu 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1949-54 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň též zástupcem šéfredaktora Lidových novin . V letech 1954–1959 působil jako šéfredaktor Literárních novin a poté jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1968 musel z nakladatelství odejít a stal se tajemníkem Svazu nakladatelů a knihkupců. Od roku 1970 působil opět v nakladatelství Československý spisovatel, nejdříve jako šéfredaktor a v letech 1982–89 opět jako ředitel, stal se tak jednou z opor tzv. normalizace. Od 70. let do 1989 působil i na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, docentem srovnávací literatury se stal v roce 1980 habilitační prací Má cesta k polské poezii. V roce 1989 odešel do důchodu. Publikoval v řadě českých časopisů a novin, v polských kulturních časopisech, spolupracoval s Československým rozhlasem. Je autorem řady básnických sbírek, knížek pro děti a mládež, esejů, reportáží a vzpomínek. Publikoval velké množství překladů poezie. Překládal z polštiny, kde se věnoval zejména poezii K. I. Gałczyńského a současných po...

Eva Pilarová

Eva Pilarová byla známá česká jazzová a popová zpěvačka, proslulá svým všestranným hlasem a významným vlivem na českou hudební scénu. Její kariéra trvala několik desetiletí, začala koncem 50. let, kdy začala vystupovat s různými orchestry a kapelami. Pilarová si rychle získala popularitu díky svému osobitému vokálnímu stylu, který jí umožnil vyniknout v různých žánrech, včetně swingu, jazzu, popu a později v kariéře i lidových písní.

Albert Pilát

Albert Pilát byl český mykolog, botanik a muzejní pracovník. Albert Pilát pocházel z rodiny pražského úředníka Karla Piláta a jeho ženy Marie, rozené Tauchenové. Když v roce 1922 dokončil studium na Akademickém gymnáziu v Praze a začal studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, byl již plně oddán botanice a zcela orientován na mykologii vyšších hub. Na vysoké škole byl žákem Josefa Velenovského, se kterým se seznámil už jako středoškolský student na počátku 20. let. Pilát byl už v té době pilným sběratelem makromycetů , které určoval a studoval. Když byl v roce 1923 založen Československý mykologický klub, stal se jeho aktivním členem. O rok později začal klub vydávat časopis Mykologia a Pilát se stal okamžitě nejpilnějším přispěvatelem až do zániku časopisu v době světové hospodářské krize. V roce 1926 dosáhl doktorátu, v té době už rok pracoval jako asistent v botanickém ústavu přírodovědecké fakulty. Odtud odešel o dva roky později a v roce 1930 nastoupil do botanického oddělení Národního muzea v Praze jako pomocný vědecký pracovník a v roce 1933 získal postaveni definitivního odborného pracovníka. Zde dostal za úkol prozkoumat bezcenný materiál neznámého původu, který byl určen ke skartaci. Tak Pilát zachránil obrovský poklad české mykologie, jednalo se o část mykologického herbáře slavného muzejního badatele Augusta Cordy. Dalším jeho obrovským přínosem byla jeho sbírkotvorná práce. Začal budovat rozsáhlý mykologický herbář, především ze svých vlastních sběrů, ale také výměnou se zahraničními kolegy mykology i mykologickými ústavy. Získával také sbírky ostatních československých mykologů. V únoru 1948 přijal Pilát funkci přednosty botanického oddělení Národního muzea. Při reorganizaci muzea v roce 1965 bylo vedle botanického oddělení vytvořeno samostatné mykologické oddělení a Pilát se stal jeho přednostou. Toto pracov...

José Pijoán

José Pijoán byl katalánský architekt, historik a kritik umění, esejista, básník a propagátor katalánské kultury. V roce 1902 dokončil studium architektury v rodné Barceloně a v následujícím roce podnikl svou první cestu do Itálie, kde dále studoval. Zde objevil dílo Ramona Llulla a začal o něm šířit povědomí v rodném Katalánsku. Po návratu z Itálie se aktivně zapojoval do kulturního života. Stal se členem Rady muzeí , spoluorganizoval 1. mezinárodní kongres katalánského jazyka, který se konal v Barceloně v roce 1906, a následující rok Mezinárodní výstavu výtvarného umění. Jako člen Rady muzeí se podílel se na založení několika institucí v Barceloně, například byl z jeho iniciativy vytvořen Institut katalánských studií , jehož byl prvním generálním tajemníkem, či Katalánská knihovna . Díky jeho úsilí bylo zřízeno Barcelonské muzeum umění , které se později stalo Katalánským národním uměleckým muzeem . Popularizoval katalánské románské umění doma i v zahraničí. Jeho aktivity výrazně uspíšily kulturní rozvoj Katalánska, pro který razil termín pankatalanismus . V roce 1910 odešel do Itálie, kde studoval na Španělské škole. Španělskou vládou byl poslán do Britského muzea, aby tam studoval rukopisy. V roce 1911 v Římě založil a stal se tajemníkem a prvním úřadujícím ředitelem Španělské školy umění a archeologie. V lednu 1913 odcestoval do Švýcarska, kde se seznámil s Terezou Mestre i Climent, jež opustila svého manžela a děti, a v březnu se spolu přestěhovali do Toronta v Kanadě. Tam začal Pijoán nový profesní život věnovaný práci architekta a stavitele. Do roku 1922 žil v Torontu, v letech 1922 až 1929 v Claremontu a 1930 až 1938 v Chicagu . V těchto třech městech pracoval jako univerzitní profesor (Pomona College...

Edith Piaf

Edith Piaf , narozená jako Édith Giovanna Gassion 19. prosince 1915 v Paříži, je jednou z nejslavnějších francouzských zpěvaček všech dob. Její hudební kariéra začala ve 30. letech 20. století, kdy byla objevena při zpívání na pařížských ulicích. Piaf si díky svému silnému hlasu a emotivnímu projevu rychle získala slávu a proslavila se svými baladami o lásce, ztrátě a smutku. Její charakteristická píseň "La Vie en Rose", vydaná v roce 1947, se stala trvalým mezinárodním hitem a je dodnes široce uznávaná.

Jiří Pilka

Narozen v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze hudební vědu. Pro ilegální činnost ve skautském hnutí, zakázaném v době komunistické totality, byl odsouzen a zavřen na půl roku. Určitý čas pracoval jako pomocný dělník a řidič, později se stal archivářem Českého hudebního fondu, posléze dramaturgem hudebního vysílání Československé televize. V roce 1969 působil jako šéfredaktor tohoto vysílání, ale jako nestraník byl v roce 1972 propuštěn. Po určité době nezaměstnanosti se stal provozním pracovníkem komorního orchestru v Pardubicích, který byl veden dirigentem Liborem Peškem. 1977-1989 působil v hudebním oddělení Divadelního ústavu v Praze, v roce 1990 se stal znovu šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize. 1991-1992 zastával funkci ředitele Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK, 1992-1996 a 2000 byl ředitelem mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Vedle zaměstnání působil trvale v oboru kritiky, hudební publicistiky, napsal stovky hudebních programů pro rozhlas, scénáře pro televizi. Soustavně se věnuje hudební popularizaci, vydal 15 knih o hudbě.

Jodi Picoult

Jodi Lynn Picoult je americká spisovatelka, která v roce 2003 získala cenu New England Bookseller Award. Jodi se narodila a vyrůstala v Nesconsetu na Long Islandu. Když jí bylo 13 let, přestěhovala se s rodinou do New Hampshire. Svou první knihu napsala v pěti letech a nazvala ji The Lobster Which Missunderstood. Jodi vystudovala tvůrčí psaní na Univerzitě v Princetonu a absolvovala v roce 1987. Ihned po škole vystřídala celou řadu pracovních míst, mezi které můžeme zařadit také editaci učebnic pro výuku anglického jazyka. Dále získala magisterský titul v oboru vzdělávání na Harvardu. Picoult zahájila svou spisovatelskou kariéru psaním DC komiksu Wonder Woman. Její kniha Nineteen Minutes, což byla novela o střelbě na škole, se stala hitem podle žebříčku New York Times Best Seller. Stejným hitem se stala i kniha z roku 2008 s názvem Change of Heart. Po celém světě se prodalo asi 14 milionů jejích knih. Jodi Picoult je vdaná za Timothyho Warreena Van Leera, mají tři děti a celá rodina žije v Hanoveru v New Hampshire. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jodi Picoult na anglické Wikipedii.

Luigi Pirandello

Luigi Pirandello byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil. Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala , který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky. Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem a podstatou . Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty...

František Pilař

František Pilař byl český spisovatel, autor knih pro mládež a publicista. Narodil se v rodině soudce. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Příbrami roku 1922 začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, zde ale absolvoval pouze tři semestry. Pak roku 1926 absolvoval jednoroční abiturientský kurz při obchodní akademii v Praze a v letech 1926-1927 angličtinu na English University College. Po skončení studia začal pracovat jako pomocný účetní u anglické dopravní společnosti Royal Mail Line a od roku 1928 pracoval jako úředník v Státním statistickém úřadě. Psát začal pod vlivem spisovatele Václava Řezáče a své verše, fejetony, sloupky, povídky i delší prózy zpočátku publikoval výhradně v novinách a časopisech. Roku 1950 se stal scenáristou Československého státního filmu, roku 1952 redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Vedle svého povolání se zajímal o techniku a velice rád cestoval . Roku 1963 byl nucen odejít do invalidního důchodu. Zemřel v lednu roku 1980 v Praze.

Markéta Pilátová

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, hispanistka a novinářka. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1991 studovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: pět let pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul, v São Paulu a v Buenos Aires, kde učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Píše rovněž povídky pro rozhlasovou stanici Vltava a písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. V současnosti pracuje v Institutu Cervantes v kulturním oddělení. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách. Pobyt v Brazílii a Argentině ji inspiroval k prozaickému debutu, románu Žluté oči vedou domů, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 byl přeložen do němčiny a portugalštiny, v roce 2012 se připravují překlady do polštiny, nizozemštiny a španělštiny. V roce 2009 jí vyšel druhý román Má nejmilejší kniha, rovněž nominovaný na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Rozdíl mezi dvěma romány zmiňovala autorka v jednom z rozhovorů: Zatímco první román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický, v druhém románu už se autorka neptá, co všechno ještě český čtenář snese a zda je příběh uvěřitelný. Je o hledání kořenů Zla. Specifický vypravěčský styl Markéty Pilátové můžeme srovnávat s narativními tendencemi moderní světové literatury. Autorka ve svých textech poukazuje na současný svět, její výpověď o něm je prostupována prostřihy do vzdálenějších časových údobí. Markéta Pilátová se věnuje t...

Dav Pilkey

Americký spisovatel a ilustrátor knih pro děti.

Christopher Pike

Christopher Pike je fiktivní postava ze sci-fi světa Star Treku. Působí jako kapitán hvězdné lodi USS Enterprise předtím, než velení převzal kapitán James T. Kirk. Postava Christophera Pikea byla velícím důstojníkem v prvním, původně nevysílaném pilotním díle seriálu Star Trek s názvem „Klec“ . Zde jej zvárnil Jeffrey Hunter. Část záběrů z „Klece“ byla následně využita ve dvojepizodě „Zvěřinec“ , kde se v roli Pikea objevil Sean Kenney. V rebootové filmové sérii hrál kapitána Pikea v letech 2009 a 2013 Bruce Greenwood. V seriálu Star Trek: Discovery jej od roku 2019 ztvárnil Anson Mount. O osobním životě kapitána Pikea je toho známo velmi málo. Podle pilotní epizody pochází ze Spojených států z města Mojave. Velení hvězdné lodi USS Enterprise převzal po kapitánu Robertu Aprilovi. Z pouhých dvou epizod, z toho jedné dvoudílné, vychází, že kapitán Pike je znaven velením hvězdné lodi a především s tím spojenou odpovědností za životy členů posádky. Později se stává admirálem Hvězdné flotily, ale utrpí vážná poranění od delta záření při záchraně několika kadetů Akademie a končí na invalidním vozíku. Jeho jediným způsobem komunikace je pípací zařízení na jeho vozíku. Informace o něm končí na planetě Talos IV, kde mu zdejší rasa za pomoci jejich mentálních schopností vrátí představu normálního života. Kromě uvedených epizod jsou o kapitánu Pikeovi zmínky v dalších epizodách. Díl „Zrcadlo, zrcadlo“, kde je ovšem vyprávěn příběh z alternativní reality „zlého světa“, uvádí, ústy pana Spocka, že kapitán James Kirk se stal kapitánem právě když zabil kapitána Pikea. V epizodě „Slzy Proroků“ seriálu Star Trek: Stanice Deep Space Nine je Benjamin Sisko vyznamenán medailí kapitána Pikea. V pilotním díle „Klec“ doráží Christopher Pike jako kapitán hvězdné lodi USS Enterprise na planetu Talos IV, kde je uvězněn rasou Talosianů, kteří jsou schopni evokovat představy a halucinace nerozeznatelné od reality a chtějí Pikea využít pro rozšíření rasy, která by za n...

Chiara Piroddi

Chiara Piroddi je psycholožka, odbornice v oboru neuropsychologie. Specializuje se na psychoterapii dětí s vývojovou poruchou učení, pracuje s dětmi všech věkových kategorií včetně těch s fyzickým či mentálním omezením. Psychologii vystudovala na italské Università degli Studi di Pavia, kde pracuje jako vysokoškolská učitelka psychologických disciplín. Je autorkou a spoluautorkou několika vědeckých publikací na poli neuropsychologie. Žije mezi Barcelonou a Milánem, kde pracuje jako terapeutka.

Alice Pinková

Narozena 11. 4. 1926, zemřela 26. 5. 2001. Autorka kuchařských a gastronomických příruček a publikací z oblasti rad pro domácnost.

Petr Pithart

Petr Pithart je český politik, historik a spisovatel, člen Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová|Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové, bývalý člen KSČ, bývalý předseda české vlády v rámci federace, bývalý předseda a dlouholetý místopředseda Senátu Parlamentu České republiky. Po sametové revoluci krátce i poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, počátkem 90. let politik Občanského hnutí. Bývá označován za jednoho z "otců zakladatelů" české politiky a ústavnosti. Roku 1963 se oženil se spisovatelkou Drahomírou, roz. Hromádkovou. Jeho otcem byl náměstek ministra průmyslu, velvyslanec v Jugoslávii a později ve Francii Vilém Pithart, předválečný člen KSČ vězněný za války nacisty, který byl po roce 1970 perzekvován, mj. za protest proti okupaci Československa u prezidenta de Gaulla. Petr Pithart v roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Československa, své členství ukončil dle svých slov v říjnu 1968. Byl jedním ze signatářů Charty 77 a angažoval se i v oblasti samizdatové literatury. Spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal pod pseudonymem PODIVEN knihu Češi v dějinách nové doby v níž její autoři zpochybňovali některé mýty českých moderních dějin, například okolo českého národního obrození, vzniku moderního českého národa či poválečného vysídlení Němců z Československa. Část historiků, například historička Věra Olivová, ovšem knihu hodnotí kriticky coby nahlížení na dějiny prizmatem univerzalistického katolicismu, zpochybňujícího samotný vznik československého státu a jeho představitele Masaryka a Beneše. Některá svá samizdatová díla napsal pod pseudonymem J. Sládeček. V roce 1989 a později se Petr Pithart angažoval v Občanském fóru. K roku 1990 je uváděn profesně jako člen Koordinačního centra OF. 30. ledna 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 2 – Praha...

Antonín Matěj Píša

Narozen 10. 5. 1902 ve Volyni, zemřel 27. 2. 1966 v Praze. PhDr., novinář, kulturní a nakladatelský redaktor, literární a divadelní kritik, dramaturg Národního divadla, básník, literárněvědné a literárněhistorické práce, monografie.

Petr Piťha

Petr Piťha je český katolický kněz, bohemista, lingvista a pedagog. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause, kam byl delegován coby nestraník Křesťanskodemokratickou stranou. Papež František jej 13. listopadu 2015 jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Je autorem řady odborných a populárně naučných knih z oblasti výchovy, učení a lingvistiky a jedním ze zakladatelů české matematické lingvistiky. Mimo to sepsal řadu životopisů významných osobností katolické církve, např. sv. J. N. Neumanna, Zdislavy z Lemberka či Jana Sarkandera. Za své dílo obdržel řadu ocenění, mimo jiné New Europe Prize a Komenského medaili UNESCO. Východočeská Univerzita v Hradci Králové mu udělila čestný doktorát z Pedagogiky. V letech 1957–1966 vystudoval český jazyk, obecnou lingvistiku a historii na FF UK, roku 1966 získal titul kandidáta věd. Soukromě vystudoval katolickou teologii, na kněze byl tajně vysvěcen roku 1969 v Nizozemsku pro diecézi Breda. Začátkem 70. let 20. století působil v Leidenu. V roce 1988 a znovu v akademickém roce 1994-95 působil na Netherland Institut of Advanced Studies. V letech 1962–1990 působil na MFF UK a spolu s P. Sgallem, J. Panevovou a E. Hajičovou se zasloužil o zrod oboru matematická lingvistika. V r. 1991 se na brněnské Masarykově univerzitě habilitoval v oboru Bohemistika a téhož roku na podzim byl navržen na profesora v oboru Dějiny a teorie kultury . V r. 1992 byl prezidentem V. Havlem jmenován. Od roku 1990 byl vedoucím katedry občanské výchovy na PedF UK, od roku 1992 jako profesor. Reformoval studium učitelství v tomto oboru a zpracoval vzdělávací projekt „Obecná škola“ pro základní školy. Roku 1998 odešel do důchodu. Od září 2012 zastává úřad probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Mons. Petr Piťha přednesl 28. září 2018 v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava a za přítomnosti kardinála Duky kázání, ve kterém ostře ...

Janusz Piekalkiewicz

Spisovatel, tematicky zaměřený na válečné operace a operace tajných služeb.

Martin Pitro

Narozený 1971 v Kolíně, absolvoval Akademické gymnázium Štěpánská v Praze a poté vystudoval historii na FF UK. Zabývá se slovanským náboženstvím, obdobím středověku a popularizací historie vůbec. Kromě množství článků a studií je autorem knih Krutí vládci a jejich povedené manželky , Pyskatí Habsburkové a Otřesné dějiny českých zemí . Spoluautorsky se podílel na publikacích Bohové dávných Slovanů , Drsný střed Evropy , Drsný střed Evropy II , Země v srdci Evropy a Zanícené národní obrození .

Liz Pichon

Liz Pichon je britská ilustrátorka a spisovatelka dětské literatury. Od listopadu 2011 žije v Brightonu. Studovala grafický design na Camberwell School of Art v Londýně. Pracovala jako umělecká ředitelka v hudebním vydavatelství Jive Records. Poté začala pracovat na volné noze jako ilustrátorka a spisovatelka dětských knih. Mezi její nejznámější knihy patří Velmi Ošklivý Bug, dětské obrázkové knihy. Podle nitan wagu Romány napsala a ilustrovala Liz Pichon. Kniha Brilliant World of Tom Gates , první v sérii s Tomem Gatesem získala v roce 2011 cenu Roald Dahl Funny Prize , v roce 2012 pak získala Red House Children 's Book Award , a také Waterstone 's Children' s Book Prize . Čtvrtý svazek série Tom Gates: Geniální nápady vyhrál 2013 Blue Peter Book Award . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liz Pichon na anglické Wikipedii.

Hana Pinknerová

Hana Pinknerová , je křesťansky orientovaná spisovatelka a publicistka. Vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudebního časopisu Opus musicum, korepetitorka v divadle, umyvačka oken, archivářka, učitelka, redaktorka knižního vydavatelství a domácí učitelka. Pro rozhlasovou stanici Trans World Radio psala a nahrávala příspěvky, čtyři roky vysílala pravidelnou relaci Zadáno pro dámy. V 90. letech byla ředitelkou konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Pravidelně publikuje. Nyní provozuje knihkupectví a galerii. Je vdaná, má dvě dcery, žije v Brně.

Andrzej Pilipiuk

Andrzej Pilipiuk je polský spisovatel fantasy, zejména humorné. Původním povoláním je archeolog. Žije v Krakově. Mezi jeho záliby patří archeologie a historie , z dalších oborů astronomie, fyzika, chemie , medicíny , geologie a informatika . Do žánru vstoupil povídkou Hiena v časopise Fenix. Jde o vůbec první publikovanou příhodu věčně opilého exorcisty Jakuba Vandrovce, celý cyklus pak vyšel dnes už v devíti knihách . Nejde o jediný autorův cyklus, počátkem jeho druhé románové série byla úspěšná povídka Kuzynki , za kterou si poprvé a prozatím naposledy vysloužil Cenu Janusze Zajdla. Následně ji rozvedl do úvodního dílu trilogie Sestřenky, v níž se Pilipiukův drsný humor mísí s alchymií a informatikou. Čtrnáctiletý Pavel, hrdina trilogie Norweski dziennik : Ucieczka , Obce ścieżki a Północne wiatry , se místo očekávaných nudných prázdnin stane svědkem zabití agentů KGB a následně je odeslán do pochybného bezpečí za polárním kruhem, kde dojde i na setkání se ztřeštěným vnukem Jakuba Vandrovce. Nejrozsáhlejším Pilipiukovým dílem je románová série Oko Jelenia . Namísto plánovaných sedmi titulů se série uzavřela v šesti svazcích nazvaných Droga do Nidaros , Srebrna Łania z Visby , Drewniana Twierdza , Pan Wilków , Triumf lisa Reinicke a Sfera Armilarna . Na počátku cyklu se k zemi řítí roj meteorů a konec světa je otázkou pouhých minut. Nečekejte však příběh o hrdinné vesmírné výpravě, která má za úkol katastrofu odvrátit. Po několika letech přibyl i sedmý díl nazvaný Sowie zwierciadło . Pod pseudonymem Tomacz Olszakowski pokračuje v sérii dobrodružství pana Auťáka, k níž pr...

Vladimír Pikora

Vladimír Pikora je český analytik finančních trhů a makroekonom. Působí jako ekonom vlastní poradenské společnosti Next Finance, kterou založila jeho manželka Markéta Šichtařová. Vystudoval Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze, kterou zakončil doktorátem. V letech 2000 až 2005 působil ve Volksbank CZ na pozici ekonoma, v letech 2005 až 2006 v pozici hlavního ekonoma. Od roku 2006 působí jako hlavní ekonom poradenské společnosti Next Finance, s.r.o., kterou založila jeho manželka a ve které je současně jednatelem a společníkem. Od června 2015 do července 2018 byl členem dozorčí rady České exportní banky. Studuje vývoj penzijních systémů a čtvrté průmyslové revoluce. Ve svých přednáškách a publikacích se zaměřuje na vliv technologií na ekonomiku a společnost. Věnuje se výuce finanční gramotnosti na základních školách. Pravidelně píše ekonomické názory pro Reflex. Je členem České společnosti ekonomické, kde působil jedno volební období i ve vedení. Agenturou B.I.G. byl v roce 2001 oceněn za přesnost prognóz. Časopisem Týden byl označen za médii nejcitovanějšího českého analytika v roce 2005. Je ženatý s ekonomkou Markétou Šichtařovou, má s ní šest dětí. Společně napsali několik publikací a poukazují na různé ekonomické problémy. Mimo jiné na problémy důchodové reformy a na její případné dopady na obyvatele. Je odpůrcem povinného spoření v penzijních fondech. Vladimír Pikora se hlásí k pravicovému a konzervativnímu pohledu na ekonomická a politická témata. Zvláště jeho hypotéza, že ekonomiky zemí eurozóny a částečně i ČR se od roku 2008 permanentně nachází ve stavu specifického typu krizového vývoje, který sice kvalitativně vykazuje všechny znaky ekonomického rozvratu, ale současně je z důvodu silně expanzívní monetární politiky a kvantitativního uvolňování centrální banky maskován falešným růstem HDP, je částí ekonomů a komentátorů z etatistické pozice často napadána. Na základě své hypotézy,...

Pablo Picasso

Pablo Ruiz Picasso byl španělský malíř a sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Picasso. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl. Byl aktivním členem francouzské komunistické strany . Jeho obraz Alžírské ženy byl v květnu 2015 v newyorské aukční síni Christie's vydražen za 179,4 milionu dolarů , čímž se stal historicky nejdražším výtvarným dílem prodaným v aukci. Narodil se v Malaze ve Španělsku, byl prvním dítětem José Ruize y Blasco a Maríe Picasso y López. Byl pokřtěn jako Pablo, Diego, José, Francisco de Paula, Juan Nepomuceno, Maria de los Remedios, a Cipriano de la Santísima Trinidad. Picassův otec, José Ruiz, byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků a který byl většinu svého života profesorem umění na škole řemesel a kurátorem v muzeu. Picasso už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu. Podle jeho matky bylo jeho první slovo „piz“, což je zkrácenina od lápiz, španělsky tužka. Otec vyučoval Picassa různým technikám, např. kresbě a olejové malbě. Picasso studoval i na Akademii umění v Madridu, ale studia nedokončil a po roce ji opustil. Po studiích v Madridu se vydal do Paříže, centra umění v Evropě. V Paříži bydlel s Maxem Jacobem , který mu pomohl naučit se francouzsky. Picasso pracoval hlavně v noci, kdy Max spal. Prošli spolu časy chudoby a beznaděje, hodně z Picassova díla se v té době muselo spálit kvůli teplu. V roce 1901 založil Picasso v Madridu společně se Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisuje jen Picasso, už ne Pablo Ruiz y Picasso. První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží,...

Jan Pikous

Jan Pikous, narozený 9. března 1929 v Hrejkovicích, okres Písek, žije v Liberci. Zabývá se volnou tvorbou , výzdobou interiérů, výtvarnými plakáty, ilustrační fotografií v časopisech, knihách, kalendářích a fotografií užitou v propagaci aj. Zúčastnil se mnoha domácích i zahraničních výstav, na nichž obdržel různé ceny a uznání, získal též několik ocenění v soutěžích výtvarné fotografie. Je členem Unie výtvarných umělců ČR. Vyvrcholením jeho dosavadní tvorby bylo sedm samostatných výstav v Japonsku, které v této zemi dosáhly neobyčejného ohlasu.

Aleš Pivoda

Narozen 16. 12. 1952. Novinář, redaktor a publicista zaměřený zejména na kriminální temata a oblast fotbalu, také spisovatel, autor literatury faktu, detektivek a publikací o fotbalu.

Josef Píč

Zemřel 21.1.1983 v Praze. Ing., DrSc., profesor Českého vysokého učení technického v Praze. Spoluautor technického spisu.

Vlastimil Pilous

Narozen 20.3.1946 v Hostinném. Práce z oboru geomorfologie a ekologické situace v Krkonoších.

Steve R Pieczenik

Americký psychiatr, odborník v oblasti zahraniční politiky, mezinárodního krizového managementu, vyjednávání a psychologické války, vydavatel a autor psycho-politických thrillerů.

Karel Pinka

Narozen 2. 2. 1922. Číšník a autor publikací z oblasti gastronomie a kulinářství. Když si Karel Pinka poprvé zavazoval černého motýlka, který tehdy neodmyslitelně patřil k číšnické uniformě, psal se rok 1936. Když tento doyen české gastronomie, autor a spoluautor několika publikací své číšnické sako oblékal naposledy, psal se rok 1982. Během své dlouhé profesní pouti zažil Karel Pinka nejen prvorepublikové gastronomy a hoteliéry, jako například Karla Šroubka, ale i neutěšené období socialistické gastronomie. Pracoval v mnoha restauracích, prošel nejlepšími pražskými hotely, jako byly Alcron, Ambassador, Esplanade. Obsluhoval úplně prvního hosta hotelu Jalta, kde potom pracoval pětadvacet let až do svého odchodu do penze.

Jarmila Pipeková

Doc. PhDr., Ph.D., vysokoškolská pedagožka, práce ze speciální pedagogiky.

Jan Pivec

Jan Pivec byl český herec. Narodil se jako jediný syn v rodině nožíře a zámečníka Jana Pivce a jeho ženy Františky v Praze na Vinohradech. S matkou od dětství navštěvoval divadlo, učil se hře na housle a zpěv. Měl se stát účetním v obchodě, ale odtud sběhl. Rád říkal, že se stal hercem, protože se nikdy nenaučil deskriptivní geometrii. Po prvním angažmá ve vinohradskému ochotnickému spolku VAVŘÍN se rozhodl přidat ke kočovné divadelní společnosti Karla Hroudy , kde trávil část roku 1926 a jaro roku 1927 a pak přešel ke společnosti Jana Drobného a později společnosti Oldřicha Nádhery. Stal se tedy divadelním hercem a posléze i hercem filmovým. Ještě ve společnosti Oldřicha Nádhery si jej povšiml Jaroslav Hurt, v tu dobu bývalý člen činohry ND a profesor konzervatoře. Hurt jej doporučil a přijal ke studiu a vymohl mu státní stipendium z Vojanovy nadace. V letech 1927 až 1930 tedy Jan Pivec navštěvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. Jeho třídním učitelem byl např. i Rudolf Deyl. K jeho spolužákům patřili např. Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Miloš Nedbal, Nelly Gaierová a Hana Vítová . Po vystřídání několika divadelních scén zakotvil na pozvání K.H.Hilara v roce 1934 v pražském Národním divadle, ve kterém setrval bezmála čtyřicet let. Vrcholem Pivcova divadelního herectví byla role Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských. Ve filmu proslul jako tradiční milovník, jako například ve snímku Poznej svého muže režiséra Vladimíra Slavínského. Spoluúčinkovali například Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk anebo Marta Fričová. Nezapomenutelná je také, mimo jiné, jeho nádherná role panského správce v televizním filmu se zpracováním Jiráskovy Lucerny. Jeho hereckou generaci tvořily hvězdy jako byl Ladislav Pešek, Jiřina Steimarová, Jiřina Štěpničk...

Aleš Pitzmos

Aleš Pitzmos je český spisovatel, autor thrillerů, space opery a historických románů. Publikoval i pod pseudonymy Alec Palmer a Aleš Pospíchal. Autor odmaturoval na obchodní akademii, pracuje ve státní správě. Psaní knih se naplno věnuje od roku 2008, kdy mu v nakladatelství Alpress vyšla jeho prvotina, dobrodružný thriller Démoni pralesa. V roce 2010 zvítězil s povídkou Singularita v literární soutěži Cena Karla Čapka v kategorii povídka a jeho román Záře supernovy, druhý díl série space oper Vesmírná asociace, byl v roce 2017 nominován na dvě žánrové ceny - na cenu Akademie SFFH za rok 2016 a cenu Aeronautilus. Ve svém volném čase se mimo psaní románů věnuje zejména cestování a fotografování.

Valentin Savvič Pikul'

Ruský spisovatel.

Štefan Pisoň

Slovenský autor místopisných kulturních publikací.

Pitigrilli

Vlastním jménem Dino Segré . Syn židovského otce, po matce katolíkem. Narodil se v Turínu, kde vystudoval právnickou fakultu. Živil se především jako novinář, ale také jako spisovatel. Jeho nejznámější dílo je "Kokain". Od roku 1930 hodně cestoval, hodně času trávil v Paříži, která mu byla velikou inspirací. Založil literární časopis Grandi Firme, který byl vydávaný v Turínu od roku 1924 do roku 1938, kdy ho zakázali v rámci nově přijatých antisemitských rasových zákonů fašistické vlády. Byť pokřtěný jako katolík, Segre byl v té době klasifikovaný jako Žid. Jeho otec byl Žid a Pitigrilli si vzal židovskou ženu. V útlém dětství projevoval vysokou hyperaktivitu a dost často utíkal z domova. Měl dobrodružnou povahu a nikdy se nebál světa. Troufal si na mnohem starší žáky a vždy o něm bylo slyšet. S odstupem puberty velmi zmoudřel a dostal se na právnickou fakultu, kde studoval s velmi dobrým prospěchem. Své choutky po úprcích nechal ve svém dětství a zavřel nad tím dveře. Ihned po škole se dal na to, co mu bylo nejmilejší a to sepisování. Hra s písmeny ho natolik uchvátila a navíc v ní prokazoval veliké nadání, že ho zaměstnaly turínské noviny, kde dostal svou vyhraněnou rubriku. Mimo jiné se dal i do větších samostatných děl v podobě knížek a si nejznámějším románem, který se prodávají dodnes se stala kniha nesoucí název „Kokain“. Od roku 1930 se dal na kratší výlety po Evropě. Velice oblíbenou destinací se stala Paříž. Po uklidnění války se opět navrátil do rodného Turína.

Peter Pišťanek

Slovenský prozaik, publicista a cestovatel.

Kristýna Pivodová

Narodila se v roce 1982 a vystudovala žurnalistiku a masovou komunikaci na FSV UK. Pracuje jako novinářka. Píše především dívčí románky a detektivky. Mgr. Absolventka gymnázia v Praze-Karlíně.

Jiří Robert Pick

Jiří Robert Pick byl český spisovatel, textař a dramatik. Studoval gymnázium, to ale musel v roce 1939 opustit pro svůj židovský původ. Roku 1943 byl odvezen do Terezína; otec zahynul, ostatní členové rodiny přežili; J.R Pick si z Terezína odnesl těžce podlomené zdraví. V roce 1954 absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd. Po studiích se stal redaktorem Literárních novin. Poté se stal spisovatelem z povolání, brzy se začal věnovat i divadlu. Koncem 50. let spolupracoval s pražským klubem Reduta. V roce 1959 založil divadlo Paravan, které pak řídil jako jeho umělecký vedoucí. S Ivanem Vyskočilem se angažoval v tzv. „malých jevištních formách“. Roku 1968 založil divadélko AU. V této době byl poměrně aktivní i v humoristickém časopise Dikobraz. Po roce 1969 se stal zakázaným autorem, jeho tvorbu občas vydávali někteří z jeho přátel. Od roku 1961 byla jeho manželkou Iva Hercíková. Zemřel roku 1983 v Praze. Pohřben byl na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Další knihy už navazují na tradici české parodie a v „mezích možností“, kde občas kritizoval i některé lokální nešvary socialismu, tato kritika je vedena samozřejmě pod klasickou zástěrkou snahy o zlepšení socialismu. Většina jeho her byla napsána pro divadla, ve kterých působil, tzv. „na míru“.

Jean Piaget

Jean Piaget byl švýcarský filozof, přírodní vědec a vývojový psycholog, který se proslavil studiem dětského myšlení a teorií kognitivního vývoje či genetické epistemologie. Soustavným empirickým zkoumáním se pokusil vysvětlit, jak se v dětství vytvářejí základní struktury a předpoklady poznávání, které Immanuel Kant pokládal za apriorní. Byl druhým nejcitovanějším psychologem 20. století. Významně se přičinil o reformy školního vzdělávání a jak říká Ernst von Glasersfeld, byl také "velkým průkopníkem konstruktivistické teorie znalostí". Piaget se narodil v Neuchâtelu ve francouzskojazyčné části Švýcarska. Jeho otec, Arthur Piaget, byl profesorem středověké literatury na Neuchâtelské universitě. Piaget byl nadprůměrně nadané dítě se zájmem o biologii a přírodu, zvlášť ho zajímali měkkýši a ještě před ukončením střední školy publikoval několik prací. Svou dlouhou kariéru vědeckého výzkumu začal vlastně již v jedenácti letech publikací krátké práce o albínském vrabci. V průběhu svého života napsal Piaget více než šedesát knih a několik set článků. Doktorát v oboru zoologie obdržel na Neuchâtelské universitě, na universitách v Curychu a v Paříži studoval dětskou psychologii a pedagogiku. Během této doby publikoval dvě filozofické práce, které vyjadřují směr jeho tehdejšího myšlení, které však později zavrhl jako nezralé. Jeho zájem o psychoanalýzu jako psychologický přístup, který se právě tehdy bouřlivě rozvíjel, také spadá do tohoto období. Roku 1919 se přestěhoval ze Švýcarska do Paříže, kde učil na chlapecké škole Grange-aux-Belles vedené Alfredem Binetem, tvůrcem tzv. Binetova testu inteligence. Při známkování několika takových inteligenčních testů si všiml, že malé děti opakovaně chybovaly v určitých otázkách. Piageta tolik nezajímal samotný fakt, že děti chybovaly, ale že stále dělaly stejný druh chyb, který starší děti a dospělí nedělali. To ho vedlo k myšlence, že v poznáv...

Jan Píšala

Narozen 28.5.1982 v Opavě. Chemik, též astronom, popularizační práce z oboru chemie a astronomie.

Ivana Pilařová

Ing. Ivana Pilařová je daňová poradkyně a auditorka. Narozena 20.6.1963. Ing. ekonomie, zaměřuje se na daňovou a účetní problematiku, též běžkyně, autorka knihy o extrémním běhu. Po vystudování VŠE a čtyřleté praxi v účtárně státního podniku začala soukromě podnikat. V roce 1993 složila zkoušky daňového poradce a od té doby vede daňovou kancelář. V roce 1994 složila auditorské zkoušky, založila právnickou osobu zapsanou do seznamu KAČR a prostřednictví této společnosti vykonává audit. Od roku 1993 se zabývá přednáškovou činností pro mnoho vzdělávacích agentur na téma účetnictví, daně a obchodní právo. Provádí také zakázková školení velkých auditorských a daňových společností a zakázková školení pro podniky a banky. Od roku 1995 publikuje v mnoha časopisech články na téma účetnictví, daně a obchodní právo, je autorkou několika knih . Je vedoucí autorkou dvou příruček nakladatelství VERLAG DASHOFER. V letech 2002 až 2007 byla členkou Rady KAČR, je členkou Výboru pro metodiku KAČR. Již několik let je zkušebním komisařem KDP. SPECIALIZACE: daň příjmů právnických osob, daň z příjmů fyzických osob, účetnictví podnikatelů, vazba obchodního práva na účetnictví a daně, DPH.

František Píšek

Narozen 24.4.1886 v Praze, zemřel 10.3.1970. Ing., dr. techn., profesor nauky o strojnickém materiálu, práce z oboru.

Daniel Pískovský

Narozen 18. 6. 1975 v Pardubicích. Ing. ekonom, působí ve státní správě, věnuje se sociálním aspektům bydlení. Spisovatel.

Callan Pinckney

Narozena 1939 nebo 1940, tvůrce systému cvičení zvaného kalanetika. Tento systém vytvořila v roce 1972 po návratu do USA z jedenáctileté cesty okolo světa na základě svého baletního tréninku proto, že se narodila s postižením páteře a nohou a hledala způsob, jak zlepšit svůj zdravotní stav. Původním jménem Barbara Biffinger Pfeiffer Pinckney; jméno Callan si vybrala na doporučení numerologa.

Zdeněk Pilař

Narozen 4. 8. 1921 v Praze, zemřel 2. 11. 2002. Redaktor výtvarných publikací.

Jiří Pinkas

Jiří Pinkas byl český dirigent a skladatel, známý především svou tvorbou v žánru vážné hudby. Narodil se 10. února 1926 v Brně v Československu a zemřel 15. dubna 1979. Pinkas významně ovlivnil českou hudbu jako dirigent i svým pedagogickým působením. Působil jako šéfdirigent Státní filharmonie Brno a byl také spojen s Janáčkovou operou. Jeho repertoár zahrnoval širokou škálu děl z různých období, ale proslul zejména interpretací českých skladatelů, jako byli Leoš Janáček, Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Pinkas sice nezískal široký mezinárodní věhlas, ale jeho přínos české hudbě byl značný a přispěl k propagaci českého hudebního dědictví doma i v zahraničí. Pokud jde o konkrétní zmíněná alba - Jihočeská Suita / Maryša, Kate And The Devil, Opera In 3 Acts, Jakobín - není jasné, zda se Jiří Pinkas na těchto dílech či nahrávkách přímo podílel.

Soňa Pilková

Autorka pionýrských příruček pro mládež.

Simona Pišlová

Narozena 18.11.1952 v Praze. PaedDr., Dr., bohemistka a vysokoškolská pedagožka. Autorka učebnic češtiny.

Richard Pitman

Vysloužilý britský žokej, který vyhrál 470 dostihů za svou kariéru.

Lenka Pítrová

Doc. JUDr. Lenka Pítrová, CSc., absolventka Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a postgraduálního studia na Faculté de Droit Comparé, Strasbourg.

Karel Pichlík

Karel Pichlík byl český historik, zaměřený na české a slovenské dějiny 20. století a na dějiny rakousko-uherské a československé armády. Patřil do skupiny původních signatářů Charty 77. Nositel státního vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně . Karel Pichlík se narodil v Praze. V roce 1947 odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze na Vyšehradě. V témže roce vstoupil do KSČ. V letech 1949–1953 studoval historii na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Po ukončení studia zůstal na katedře historie jako asistent a později odborný asistent. V těchto letech napsal s Karlem Bartoškem několik velice tendenčních prokomunistických knih, především publikaci Američané v západních Čechách , která pojednávala o „řádění a protilidové činnosti“ amerických vojáků v Plzni a v okolí po osvobození tohoto regionu. V roce 1958 nastoupil jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze. V letech 1959–1965 a 1968–1969 byl členem redakční rady časopisu Dějiny a současnost. Roku 1962 získal titul kandidáta věd , roku 1967 doktorát filozofie . Habilitoval se roku 1968, ale docentem byl z politických důvodů jmenován až v roce 1990. Po okupaci Československa v srpnu 1968 byl jako stoupenec společenských a politických reforem pražského jara pronásledován normalizačním režimem. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a propuštěn z Vojenského historického ústavu. Na mnoho let mu byla zakázána nejen vědecká, ale i jakákoliv kvalifikovanější práce. V letech 1970–1988 pracoval jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje. Práci ve vlastním oboru se mohl věnovat pouze soukromě a více méně tajně. Na konci roku 1976 v první skupině signatářů podepsal prohlášení opoziční iniciativy Charta 77. Teprve po listopadu 1989 se mohl vrátit ke své profesi. V letech 1990–1994 pracoval v Historickém ústavu Čs. armády (od roku 1993 Historický ústav Armády ČR; nástupnická or...

J Piskáček

Harold Pinter

Harold Pinter , známý též pod pseudonymy Horold Pinta a David Baron, byl anglický dramatik a básník, scenárista, herec a politický aktivista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005. Narodil se v Londýně, kde se neúspěšně pokoušel vystudovat Královskou akademii dramatických umění. Poté publikoval své verše pod pseudonymem Harold Pinta, a od roku 1949 používal pro svou hereckou kariéru pseudonym David Baron. Zhruba od roku 1968 se začal zabývat divadelní režií a od roku 1973 pracoval jako režisér v National Theatre. Roku 1977 se rozešel se svou ženou – herečkou Vivien Merchantovou, roku 1980 se oženil se spisovatelkou Lady Antonií Fraserovou. Byl velkým fanouškem kriketu a předsedou Gaieties Cricket Clubu. Kromě svých literárních děl byl Pinter znám svými velmi provokativními politickými názory. Vystupoval ostře proti Georgovi Bushovi, kterého označil za masového vraha, tak proti britské vládě. Kromě toho byl členem organizace bojující za osvobození Slobodana Miloševiće. V novinách odsoudil invazi do Iráku, bombardování Jugoslávie i invazi do Afghánistánu. Jeho dramatická tvorba byla ovlivněna absurdním divadlem a Artaudovým divadlem krutosti. Literárními vzory mu byli Franz Kafka a Samuel Beckett. Pro jeho hry z počátečního období se používal termín groteska hrůzy. V pozdější době pod vlivem své politické angažovanosti se svých hrách stavěl proti diktatuře a tyranii. Švédská akademie ve Stockholmu mu v roce 2005 udělila Nobelovu cenu za literaturu. Jeho silně vyhraněné politické názory byly trnem v oku některým kritikům, kteří toto udělení ceny označili za víceméně politický akt. V roce 1999 byl hostem Pražského festivalu spisovatelů.

Bianca Pitzorno

Italská spisovatelka, knihy pro děti, dětské televizní programy, kreslené příběhy.

Aleksej Feofilaktovič Pisemskij

Aleksej Feofilaktovič Pisemskij, rusky: Алексей Феофилактович Писемский byl ruský spisovatel a dramatik. Pocházel ze starého, ač zchudlého šlechtického rodu a vzdělal se v kostromském gymnasiu a na moskevské universitě. Jako jinoch jevil velikou náklonnost k divadlu. Ukončiv r. 1844 universitní studia, vstoupil do státní služby, ale r. 1846 ji opustil a oženil se. Roku 1848 stal se úředníkem pro zvláštní rozkazy při kostromském gubernátorovi, v l. 1354 – 59 byl členem petrohradské hlavní správy údělů a v letech 1866–72 radou moskevské gubernské správy. Služební povolání nezůstalo bez vlivu na jeho tvorbu, kterou zahájil povídkou Nina a Bojarščina, napsanou r. 1847, ale vlivem censury otištěnou teprve r. 1857. Již v poslednější práci lze sledovat hlavní vlastnosti jeho talentu, plastiku kresby, docházející časem do hrubosti, životnost a sytost barev, bohatství komických motivů, pesimistický názor na vytrvalost povýšených citů a silnou, typickou mluvu. Roku 1850 navázal styky s Moskviťaninem, kde otiskl povídky Ťufjak a Brak po strasti. Obě práce postavily Pisemského do první řady ruských spisovatelů. Záhy potom následovaly povídky: Komik; Ipochondrik; Bogatyj ženich; Batmanov; Pitěrščik; Lěšij; Razděl; Fanfaron aj., jež se dotýkají nepovšimnutých sfér ruského života, pro svoji nenapodobitelnou životnost, pravdivost a barvitost nepozbyly dosud zájmu. Přesídliv r. 1858 do Petrohradu, žil v poměrech dosti stísněných a psal málo. K té době se vztahuje jeho kritická stať o Gogolovi a nejlepší povídka ze života ruského lidu Plotničja artěl. Když r. 1856 námořní ministerstvo podniklo národopisný výzkum, Pisemskij prozkoumal Astrachaň a Kaspické pobřeží, o čemž napsal mnoho cestopisných článků do časopisu Morskoj Sbornik. Roku 1858 stal se redaktorem Bibliotěki dlja čtěnij. Zároveň v Otěčestvennych Zapiskach objevila se jeho nejlepší práce Tysjača duš a brzo potom v jím redigované sbírce znamenité jeho drama Gork...

Zbigniew Pietrasiński

Šimon Pikous

Šimon Pikous je český fotograf. Je vyučeným fotografem, později se živil jako prodavač knih, pracovní terapeut duševně nemocných v organizaci Fokus MYklub a tajemník Jizersko-ještědského horského spolku. Momentálně je profesionálním fotografem. Studuje Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Na počátku jeho fotografické tvorby je patrný vzor otce Jana, fotografa proslulého především montážemi a zátišími. V současnosti se však jeho projev přiklání k jiným tématům a formám: zatímco jeho ranější projekty Křížová cesta a Verše psané světlem vycházejí ze snahy uchopit prostřednictvím fotoaparátu duchovní otázky, novější instalace Vyvolení a Vypadáš skvěle s hravostí i cynismem spíše reflektují paradoxy současného života. Tak i například parodoval Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci 2009 cykly TRIUMPH DES WILLENS a FEST DER SCHÖNHEIT nebo se prochází na hranici mezi životem a snem v lynchovském SLIMÁCI NEJSOU, ČÍM SE ZDAJÍ BÝT. V jeho zatím posledním fotografickém cyklu Die Walküre můžeme nacházet nové prvky vycházející z období romantismu. Paradoxně k tomuto trendu však stále silně tíhne k běžné fotografii jako subjektivního dokumentu — fotografuje v prostředí handicapovaných a sociálně vyloučených. Zajímavostí jeho tvorby je z tohoto pohledu i výzdoba vězeňské kaple ve Stráži pod Ralskem. Samostatné fotografické výstavy měl například v Galerii M v Milevsku, v Experimentálním studiu v Liberci či liberecké Malé výstavní síni, pražském PENklubu, Ambrožově galerii v Hradci Králové, Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a Českém centru München. Společně s fotografickou skupinou 7,65 vystavoval i v Albin Polasek Museum a Progress Energy Art Gallery v USA. Účastnil se na dalších kolektivních výstavách mimo jiné v Brně, Bratislavě, Olomouci a dalších městech. Pikousovy fotografie ilustrují také knihy a publikace, například sbírku básní Václava Hraběte Blues; společně s Ivanem Acherem vydal básnick...