Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 241 - 300 z celkem 4948 záznamů

Johannes Linnankoski
Finský spisovatel, vlastním jménem Juhani Vihtori Peltonen, se narodil 28.10.1869 v Askole. Krátce působil jako učitel v místní vesnické škole, poté jako nakladatelský pracovník a novinář. Pod vlastním jménem vydal knihu o rétorice. Vynikal dokonalým stylem a jeho publicistické články jsou klasickým příkladem stylistické přesnosti a umělecké dokonalosti. Jako vynikající řečník měl nemalý vliv na národně uvědomělou finskou mládež. Jako autor na sebe upozornil r 1903, kdy vyšlo drama Věčný zápas. Prestiž si získal románem Uprchlíci, kterým chtěl poukázat na masivní vystěhovalectví, tehdy postihující celé Finsko. Jeho vrcholným dílem je román Píseň o červeném květu z roku 1905. Ve Finsku vyšel doslova ve stovkách vydání, byl i sfilmován. Spisovatel zemřel 10. 8. 1913 v Parvoo.
Více od autora
Jiří Lederer
Jiří Lederer byl český rozhlasový a televizní kritik, novinář a publicista, esejista, spisovatel. Vystudoval FF UK a Vysokou školu politickou a sociální v Praze. Již v roce 1946, po prvním roce studií, však začal pracovat jako redaktor sociálně demokratických listů, poté Světa v obrazech. Na dvě léta pak práci přerušil a jal se studovat na Jagellonské universitě v Krakově. Po návratu z Polska pracoval nejprve jako soustružník v ČKD , posléze jako redaktor Světa sovětů a Večerní Prahy , odkud však byl propuštěn za kladnou recenzi Škvoreckého knihy Zbabělci. V roce 1967 s oženil s polskou překladatelkou Elzbietou Ledererovou. V 70. letech zastával pozici redaktora Technických novin a byl činný v opozičním hnutí . Za svou protirežimní činnost byl po Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa komunistickým režimem několikrát vězněn . V roce 1980 byli v rámci akce Asanace manželé Ledererovi donuceni k emigraci do Spolkové republiky Německo, kde nadále pracoval jako novinář. Jeho knihy reflektují realitu komunistického režimu a protirežimního odboje.
Více od autora
Jaroslav Samson Lenk
Jaroslav Samson Lenk, vlastním jménem Jaroslav Lenk , je český folkový a trampský zpěvák, kytarista, textař a písničkář. Žije a pracuje ve Starém Plzenci. Po dokončení základní vojenské služby se dostal na nábor do Kladna a založil tam folkovou skupinu Máci . Do trampské skupiny Hop Trop se dostal po seznámení s jiným jejím členem Ladislavem Huberťákem Kučerou . Od roku 1993 do roku 2015 vystupoval se svou skupinou Samson a jeho parta, jejíž činnost v roce 2019 obnovil. V triu s Vlastou Redlem a Slávkem Janouškem nahráli tři dlouhohrající desky / CD. Do jeho tvorby patří mimo jiné i písně k večerníčkům . V roce 2008 s ním spříznění lidé založili malou soukromou rozhlasovou stanici Rádio Samson. Na festivalu Porta:
Více od autora
Jan Ladecký
Narozen 13. 5. 1861 v Praze, zemřel 20. 7. 1907 v Praze. Divadelní redaktor a kritik, dramatik, prozaik, překladatel divadelních her do češtiny.
Více od autora
James Lucas
James Lucas je nejen uznávaným historikem, ale rovněž vynikajícím spisovatelem. Pracoval jako zástupce ředitele fotografického oddělení v londýnském Imperial War muzeum. Vydal několik desítek titulů, které byly kritikou ceněny.
Více od autora
Hana Lipovská
Narozena 9. 11. 1990. Ekonomka se zaměřením na problematiku lidského kapitálu, ekonomii růstu a metodologii vědy. Publikace v oboru, též práce o teorii her..
Více od autora
František Lazecký
František Lazecký byl český spisovatel a básník katolické orientace. Narodil se v rodině slezského rolníka, od roku 1921 studoval na hospodářské škole v Opavě, kde mezi jeho učiteli byl i regionální spisovatel Vojtěch Martínek. Po maturitě 1925 studoval na Vysoké škole zemědělského inženýrství a roku 1930 získal titul inženýra. Souběžně studoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, roku 1929 složil státní knihovnickou zkoušku na Státní knihovnické škole v Praze a od roku 1930 byl knihovníkem Ústřední zemědělské a lesnické knihovny Československé akademie zemědělských věd v Praze. V letech 1946–1952 a 1956–1959 byl jejím ředitelem a v letech 1959–1962 externě přednášel knihovnictví na Filozofické fakultě UK. Přispíval do několika katolických literárních časopisů Roku 1969 odešel do důchodu a věnoval se pouze psaní a literatuře, zejména pro děti. Byl členem Umělecké besedy v Praze a Moravského kola spisovatelů. Do literatury vstoupil lyrikou, která až barokně emfaticky představovala spor duše s tělem . Koncem 30. let zjednodušil formu veršů, až k písňovému rytmu, a také témata: začal psát především o domově. Překládal například písně L. v. Beethovena, F. Schuberta nebo M. P. Musorgského, podílel se na překladu Starého zákona a katolického breviáře. Po roce 1945 se začal zabývat tvorbou pro děti, přičemž čerpal z folklorní tradice rodného Slezska . Básně ze 70. let jsou považovány za vrchol jeho tvorby . Psal i eseje, v předválečných letech hlavně s historickou tematikou.
Více od autora
Franco Lucentini
V roce 1952 došlo k setkání Carla Fruttera s Francem Lucentinim. Stali se skvělými kamarády a taky vytvořili autorskou dvojice, která psala kriminální romány. Autorské duo bylo taktéž editory sci-fi série Urania.
Více od autora
Eva Lenartová
Eva Lenartová se narodila a vyrostla v Ostravě. Vystudovala češtinu a hudební výchovu na pedagogické fakultě tamní univerzity, nějaký čas učila, ale záhy kantořinu vyměnila za rozhlasový mikrofon. Odvedly ji od něj mateřské radosti, a než se do kulturní redakce ostravského studia vrátila, vyzkoušela si ještě práci v kabelové televizi. Vždy ji ovšem přitahovala tvůrčí práce se slovem. Pro malé "naslouchače" napsala různé říkačky a přeložila veselé veršovánky, u tvorby pro nejmenší ale nezůstala. Lákalo ji zachytit svět, jak si ho uvědomujeme, jak v něm tápeme, jak hledáme své místo a tím lépe poznáváme sebe.
Více od autora
Elmore Leonard
Elmore Leonard byl americký romanopisec. Po dokončení studií působil v námořnictvu. Na počátku své spisovatelské kariéry, tedy v padesátých letech, psal převážně westernovou literaturu, později však přešel ke kriminálním příběhům a thrillerům. V roce 1992 vydal román Rum Punch, který o pět let později zfilmoval režisér Quentin Tarantino pod názvem Jackie Brownová. Jeho knihou The Big Bounce byl inspirován snímek Velká rána , přičemž Smrtící úder byl inspirován knihou Killshot . Rovněž napsal několik scénářů.
Více od autora
Dennis Lehane
Dennis Lehane je americký spisovatel, autor detektivních románů. Mezi jeho první knihy patří A Drink Before the War a Gone, Baby, Gone, podle které byl v roce 2007 natočen stejnojmenný film. Mimo tohoto románu byly podle jeho knih natočeny filmy Tajemná řeka v roce 2003 a Prokletý ostrov v roce 2010. Narodil ve v americkém Bostonu ve čtvrti Dorchester. V okolí Bostonu strávil velkou část svého života a napsal i většinu svých knih. V současnosti žije v jižní Kalifornii. Je nejmladším z pěti dětí a oba jeho rodiče emigrovali do Spojených států amerických z Irska. Je absolventem Boston College High School a Eckred College, kde také nalezl svou vášeň pro psaní. Se svou první manželkou Sheilou Lawn se rozvedl a vzal si lékařku Angelu Bernardo, se kterou má jednu dceru Tessu.
Více od autora
Cait London
Cait Londonová, vlastním jménem Lois Kleinsasserová, napsala již více než 40 knih z oblasti současné románové literatury. Píše také historické romance pod pseudonymem Cait Loganová. Byla oceněna několika literárními cenami. Žije v Missouri v městečku Ozarks, ale každé léto miluje cestování po severozápadních starých cestách, které kdysi zažily období zlaté horečky. Ráda se setkává s různými lidmi a diskutuje s nimi o životě. Cait je dychtivá čtenářka, ale také ráda maluje, hraje počítačové hry a pěstuje bylinky. Jejím šťastným číslem je trojka: má tři dcery. "Moc ráda píšu," říká Cait Londonová. A jak získává náměty pro své romány? " Jediné, co dělám jsou dlouhé jízdy krajinou, dívám se na staré budovy a větrné mlýny bez ramen a náměty se samy objevují. Tyto dlouhé jízdy americkým Západem jsou pro mě velice podnětné." Dále se Cait vyznává: "Jednou z nejkrásnějších věcí na světě jsou reakce vzrušených čtenářů, jejich vděčnost a láska, která vyzařuje z dopisů, které dostávám."
Více od autora
Bohdan Lacina
Bohdan Lacina byl český malíř, grafik, ilustrátor, a profesor dějin umění a výtvarné výchovy. Bohdan Lacina se narodil ve vesnici Německé u Jimramova, která se dnes jmenuje Sněžné, ještě před první světovou válkou 15. února 1912. Svou cestu za uměním zahájil na přímluvy svého staršího bratra na novoměstské reálce, odkud přešel na brněnskou techniku a pak na učitelský směr pražské Vysoké školy architektury. Jeho pedagogy na tehdy prestižní výtvarné škole byli mimo jiné krajan Oldřich Blažíček a Cyril Bouda. Do umění vstoupil jako člen Levé fronty a vyrovnával se s vlivy svých vzorů jako Josefa Šímy, Salvátora Dalího a dalších surrealistů. Zásadní význam pro jeho rozvoj a další tvorbu mělo i seznámení se s Karlem Teigem a styk s uměleckou avantgardou. Ve 30. letech patřil do surrealistické Skupiny Ra. Poprvé vystavoval v D 37 a hned po skončení války v roce 1945 se zúčastnil v Praze výstavy Československá avantgarda. Prezentoval se i v zahraničí jako účastník expedice Art tchécoslovaque 1938-1946 v Paříži a v Bruselu. V roce 1941 se Lacina seznámil s Františkem Halasem a s Oldřichem Menhartem, typografem nazývaným „kníže české knižní kultury“, což odráží jeho trvalý vztah ke knižní grafice. Celkem ilustroval více než 60 knižních titulů. Od roku 1946 až do 1958 působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém a na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. V roce 1959 se stal vedoucím Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UJEP. V roce 1962 přešel na Filozofickou fakultu univerzity v Brně, kde byl v roce 1967 jmenován profesorem. Předtím učil v Jevíčku a v Boskovicích. Jako vysokoškolský pedagog se razantně stavěl proti požadavkům normalizátorů a zastával se studentů.
Více od autora
Artur London
Artur London byl československý komunistický politik, diplomat a publicista. Od mládí byl členem Komunistické strany Československa , působil v řadách Interbrigád, po válce pracoval jako diplomat a náměstek ministra zahraničních věcí ČSR. V roce 1951 byl zatčen, donucen k přiznání se k protistátním zločinům, a nakonec v roce 1952 v procesu s Rudolfem Slánským odsouzen k trestu doživotí. Po uvolnění politických poměrů byl roku 1956 propuštěn a zproštěn viny, o sedm let později se natrvalo odstěhoval do Francie. Jeho manželkou byla komunistická politička a aktivistka Lise London. Artur London se narodil v židovské rodině jako čtvrté z pěti dětí Emila Londona, dělníka a později zakládajícího člena Komunistické strany Československa. Pod otcovým vlivem se od raného mládí zapojil do politické činnosti v řadách komunistické mládeže. Ve čtrnácti letech byl poprvé vězněn, znovu pak o tři roky později. Následně přešel z příkazu vedení KSČ do ilegality a v roce 1934 tajně odcestoval do Moskvy. Tam poté působil v řadách mládežnické sekce Komunistické internacionály. Seznámil se zde se stenografkou Lise Ricolovou, s níž se v roce 1935 oženil. Spolu pak měli dceru Françoise a syny Gérarda a Michela. V březnu 1937 byli manželé Londonovi vysláni do Španělska během občanské války, aby zde působili v řadách interbrigád. Od dubna 1937 do ledna 1938 pracoval London v bezpečnostních složkách ve Valencii a Barceloně, pak ve štábu interbrigád v Albacete jako vedoucí slovansko-balkánského oddělení SIM , která byla pod kontrolou NKVD. Později povýšil na zástupce velitele SIM. Od července 1938 byl členem kádrového oddělení ústředního výboru Komunistické strany Španělska a prováděl čistky v její katalánské odnoži PSUC. Na frontě ve Španělsku nikdy nebojoval, působil pouze v zázemí. Po porážce republikánů uprchli manželé Londonovi do Francie. Po porážce Francie v roce 19...
Více od autora
Zdeněk Lukeš
Zdeněk Lukeš je český architekt, historik architektury, odborný publicista a vysokoškolský pedagog. Je autorem a spoluautorem mnoha článků a knih, přednášek, kritických prací i učebních textů. Od začátku 90. let 20. století působí na Pražském hradě. Pochází z výtvarnické rodiny. Jeho rodiči byli akademičtí sochaři Vladimír Kýn a Jaroslava Lukešová . Je ženatý s akademickou malířkou a restaurátorkou Janou rozenou Frömlovou . Má děti Jana , Veroniku a Petra . Dědečkem Zdeňka Lukeše byl český a československý politik Josef Lukeš , jeho babičkou byla Klára Staňková. Jeho strýcem byl prof. JUDr. Zdeněk Lukeš. Jeho bratrancem je český historik prof. Igor Lukeš Absolvoval Fakultu architektury ČVUT. Po promoci v roce 1980 a prezenční vojenské službě nastoupil do Národního technického muzea, kde pracoval v archivu architektury až do roku 1990. Specializoval se zde především na architekturu 20. století . Během Sametové revoluce se účastnil práce Koordinačního centra Občanského fóra v Laterně magice. V roce 1990 nastoupil na Pražský hrad, kde se stal členem kulturní sekce, následně památkového odboru. Podílel se na projektu revitalizace Pražského hradu v éře prezidenta Václava Havla. V letech 1995–1997 působil jako odborný asistent na UMPRUM. V letech 2000–2005 vyučoval na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci, během let 2000 až 2003 zastával funkci děkana této fakulty. Od roku 2005 učí na University of New York in Prague. Pro veřejnost nepravidelně pořádá vzdělávací tzv. Psí vycházky za architekturou. Pozvánky na ně zveřejňuje ve vlastní sekci Architektura na webových stránkách Neviditelný pes. Psí vycházky se dočkaly i pěti knižních vydání. Od září 2009 pravidelně publikuje články o...
Více od autora
Zdeněk Lahoda
Narozen 5. 11. 1920 v Ústí nad Labem, zemřel 17. 12. 1987 v Praze. Autor detektivních románů, překladatel z němčiny a angličtiny.
Více od autora
Vojen Ložek
Vojen Ložek byl český přírodovědec, odborník na přírodu kvartéru , zoolog-malakolog, dlouholetý ochránce přírody, spisovatel-publicista a pedagog. Jednalo se o vědce a odborníka světového významu, o němž jeho student Václav Cílek prohlásil: „Vojen Ložek není jeden člověk, ale tým specialistů“. Je držitelem zlaté medaile Albrechta Pencka za zásluhy o světový rozvoj poznání čtvrtohor, v roce 2005 obdržel Cenu ministra životního prostředí. Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Pracoval v Ústředním ústavu geologickém a později v kvartérním oddělení Geologického ústavu AV ČR a také v Českém ústavu ochrany přírody. Žil v Praze-Stodůlkách. Ochraně přírody se věnuje také jeho syn, Ing. Vojen Ložek ml., který pracoval jako referent Správy CHKO Český kras pro plány péče CHÚ, management, program péče o krajinu, naučné stezky a sport. Bibliografie Vojena Ložka zahrnovala v roce 2005 celkem 1200 publikací. Mezi jeho nejznámější publikace patří Příroda ve čtvrtohorách či Zrcadlo minulosti .
Více od autora
Vladimír Landa
Vladimír Landa se narodil v obci Tuchlovice . Prozaik, autor dobrodružných próz s aktuální tématikou. Obecnou školu a čtyři třídy měšťanské školy navštěvoval v Tuchlovicích , poté studoval na obchodní škole v Praze a obchodní akademii v Berouně . 1960—62 absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze . 1939—45 pracoval jako dělník v kladenských železárnách, 1945—47 byl předsedou místní správní komise v Doupově-Trmové, 1947—48 vedoucím obchodního úseku v n. p. Stuhy a prýmky ve Vejprtech, 1950–53 ředitelem OKP ve Vejprtech, 1953—59 zástupcem vedoucího závodu Jáchymovských dolů, 1960—64 ředitelem obchodní skupiny PZO Pragoexport v Praze, 1971—73 obchodním ředitelem Unicopu v Praze a 1973—78 ředitelem PZO Koh-i-noor v Praze. Od 1969 publikuje v Rudém právu, Večerní Praze, Svobodě, Bezpečnosti. Pro L. literární práce, zaměřující se na aktuální náměty inspirované skutečnými případy z práce bezpečnostních orgánů, jsou charakteristické publicistické prvky.
Více od autora
Věra Linhartová
Narozena 22. 3. 1938 v Brně. Historička a teoretička umění, beletristka, po roce 1968 v exilu v Paříži, překladatelka z francouzštiny, editorka díla R. Weinera a J. Heislera.
Více od autora
Věra Linhartová
Věra Linhartová je česká spisovatelka, zakladatelka české experimentální prózy, historička umění, básnířka, překladatelka, editorka a výtvarná teoretička žijící ve Francii. Věra Linhartová se narodila roku 1938 v Brně coby dcera právníka, referenta nemocenské pojišťovny. Matka byla v domácnosti, byla duševně nemocná a svůj život ukončila sebevraždou. Rodina bydlela v Botanické ulici. Po absolvování brněnské jedenáctileté střední školy nastoupila v roce 1955 na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde vystudovala dějiny umění. Úspěšně absolvovala v roce 1960, jako téma diplomové práce si zvolila barokní architekturu na Moravě. Externě také vystudovala estetiku na FF UK. Roku 1957, kdy přechodně pracovala jako průvodkyně na hradě Bítov a začínala psát své první texty, se přidala k uskupení umělců, kteří si říkali „šestařicátníci“ . Členy této skupiny byli např. Jiří Paukert, Václav Havel, Josef Topol, Viola Fischerová, Pavel Švanda, Jan Zábrana, a další. V první polovině 60. let pracovala nejprve na Krajském středisku památkové péče v Brně a v Pardubicích , poté jako kurátorka v Alšově jihočeské galerii . Během jejího působení se z regionální galerie za pár let stala instituce, která kvalitou svých sbírek i výstavní politikou konkurovala galeriím v hlavním městě. Díky Věře Linhartové se galerijní fond rozšířil o české moderní umění. Jejím přičiněním se začala vystavovat díla do té doby tabuizovaná, jako abstraktní umění, imaginativní malba nebo nefigurativní tvorba. Za svého působení zde uspořádala např. výstavu Imaginativního malířství let 1930-1950, která vyvolala bouřlivé ohlasy, a to jak negativní, tak i pozitivní. Bohužel její snahy narazily na bariéru nepochopení u stranických orgánů KSČ. Byly označeny za „útok proti linii strany v ideologické a kulturní oblasti“. Tyto události její působení v Alšově jihočeské galerii ukončily. Posléze uspořádala v Brně a Pr...
Více od autora
Václav Láska
Mgr. Václav Láska od 18 let pracoval v řadách Policie ČR. Začínal jako řadový policista na obvodním oddělení. Později pracoval jako asistent vyšetřovatele a posléze vyšetřovatel na Krajském úřadu vyšetřování se specializací na hospodářskou kriminalitu. V roce 1999 nastoupil na Úřad finanční kriminality a ochrany státu , kde vedl vyšetřování související s IPB a s Harvardskými fondy. Po zániku ÚFKOS v roce 2003 opustil řady policie a krátce pracoval v oblasti ekonomického poradenství. V současnosti se věnuje právní praxi v advokátní kanceláři. V červenci 2007 zamítl ministr vnitra Ivan Langer Láskovu žádost o zbavení mlčenlivosti, jejíž schválení by mu umožnilo vypovídat v USA v kauze Viktora Koženého. Podle mluvčí Aleny Vokráčkové byla důvodem „odlišnost právních systémů obou zemí“. Při zaměstnání vystudoval sociální patologii na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a právo na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.
Více od autora
Sun Light
Sun Light je pseudonym Sergeje Neapolitánského , což je ruský orientalista, spisovatel a překladatel, též teolog a inicializovaný krišnovec. Zajímá se učením védické kultury, je následovníkem metodik gnostických škol minulosti. Je prezidentem petrohradského fondu védické kultury , vede četné semináře a školení věnované přilákání energie hojnosti. Napsal desítky knih o tom, jak dosáhnout blahobytu, harmonie a štěstí. Dle mínění jeho příznivců se výborně vyzná v otázkách motivace k úspěchu, zajímá se o finanční prognozy a vyučuje etiku byznysu.
Více od autora
Ralph Leighton
Ralph Leighton je americký autor životopisů , filmový producent a přítel zesnulého fyzika Richarda Feynmana. Je synem zesnuléhofyzika Roberta B. Leightona , který byl také blízký osobní přítel Feynmana. Oženil se s Phoebe Kwan, mají dvě děti, Nicole a Ian.
Více od autora
Pär Lagerkvist
Pär Fabian Lagerkvist byl švédský básník, dramatik, romanopisec a autor povídek a esejí, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1951. Pär Fabian Lagerkvist se narodil roku 1891 ve Växjö v jižním Švédsku v provincii Småland v rodině přednosty železniční stanice a dětství prožil v silně religiózním prostředí. Po maturitě roku 1910 strávil rok studiem historie na univerzitě v Uppsale. V roce 1913 odjel do Paříže, kde ho zaujaly moderní expresionistické proudy, zejména v malířství. Věnoval se novinářství a brzy se stal vyznavačem darwinistického pojetí světa a radikálních politických názorů blízkých socialismu , i když v jeho tvorbě zároveň natrvalo zakotvily i otázky metafyzické povahy. Jeho radikalismus se týkal i estetické oblasti a ve své programové studii Slovesné a výtvarné umění z roku 1913 se přihlásil k evropskému modernismu. Jako lyrik se Lagerkvist poprvé prosadil roku 1916 sbírkou Úzkost, v níž se však pod vlivem světového válečného konfliktu a osobní krize objevuje téma bolesti, strachu, beznaděje a rezignace. V podobném, krajně pesimistickém duchu jsou napsány i jeho první sbírky povídek a expresionistická, absurditu lidského života manifestující dramata. Tato témata jsou typická i pro jeho další prozaickou tvorbu ve dvacátých letech 20. století, zatímco v jeho básnických sbírkách z té doby se již projevuje obnovená víra v člověka a svět. V souvislosti s politickými událostmi v Německu v 30. letech a rostoucím nebezpečím fašismu zaujal Lagerkvist aktivní postoj bojujícího humanisty, odpůrce totalitních režimů a obhájce demokratických principů západního světa. Tehdy vznikla jeho velká a varovná díla o moci zla Kat a Trpaslík a řada dramat zaměřených na základní problémy lidské existence v podmínkách neustálého ohrožení . V padesátých a šedesátých letech se pak Lagerkvist vrátil opět k próze a v řadě stylisticky ...
Více od autora
Otto Lochmann
Narozen 17.1.1939. Doc. MUDr., CSc., klinický mikrobiolog. Primář Ústavu lékařské mikrobiologie FN Motol Praha . Zabývá se zejména antibiotiky.
Více od autora
Olivier Legrand
Francouzský scenárista komiksů, autor rolových her, středoškolský učitel literatury, punkový zpěvák.
Více od autora
Noëlle Loriot
Francouzská spisovatelka a novinářka, která se novinářské práci věnovala od roku 1956. Kromě psychologických románů je autorkou více než dvanácti románů detektivních, které publikovala pod pseudonymem Laurence Oriol.
Více od autora
Nitya Lacroix
Více od autora
Niki Lauda
Andreas Nikolaus „Niki“ Lauda byl rakouský pilot Formule 1, trojnásobný mistr světa z let 1975, 1977 a 1984, spolukomentátor závodů na německé televizi RTL a pilot a majitel letecké společnosti Lauda Air a Niki. Dne 1. srpna 1976 na německé trati Nürburgring měl Niki Lauda potvrdit, že je blízko k obhajobě titulu. Při tomto závodě však měl nehodu. Lauda se řítil po trati svým vozem Ferrari rychlostí více než 250 km/h k místu zvanému Bergwerk, když jeho vůz neovladatelně zatočil doprava a narazil do plotu, který ho následně vymrštil zpět na dráhu. Do vraku poté narazil pilot Brett Lunger. V té chvíli Laudův vůz začal hořet následkem exploze palivové nádrže. Lauda při srážce s Lungerem ztratil přilbu a tak zůstal uprostřed plamenů s více než 900 °C a i když se ho podařilo vyprostit, byl ve vážném stavu. Měl poškozené plíce, hlavu a i další části těla měl těžce popálené. Musel podstoupit plastickou operaci obličeje. S následky nehody se potýkal až do konce svého života. O 42 dní později se Niki Lauda opět usadil do svého monopostu a bojoval o titul až do konce sezóny. Titul nakonec o jeden bod neuhájil před Jamesem Huntem. O rok později, v roce 1977 opět získal titul mistra světa. Poté ukončil kariéru. V roce 1982 se vrátil zpět do Formule 1 a roku 1984 získal potřetí titul mistra světa. Po odchodu z Formule 1 se začal věnovat létání. Stal se pilotem a majitelem letecké společnosti Lauda Air, kterou později prodal Austrian Airlines. Po čase v roce 2003 založil další leteckou společnost Niki. Společnost vlastnila kromě jiných i dopravní letadla Airbus A330. Zbankrotovala v roce 2017, když už nespadala pod Nikiho Laudu, ale pod zkrachovalou společnost Air Berlin. Lauda se proto rozhodl koupit aerolinky zpět. V srpnu 2018 podstoupil transplantaci plic poškozených následkem nehody z roku 1976. Zemřel 20. května 2019 po vleklých zdravotních problémech....
Více od autora
Michel Legrand
Michel Legrand byl plodný francouzský skladatel, aranžér, dirigent a jazzový klavírista, který se proslavil rozsáhlou tvorbou filmové hudby. Legrand se narodil 24. února 1932 v Paříži ve Francii, pocházel z hudební rodiny a byl zázračným dítětem, které v deseti letech nastoupilo na pařížskou konzervatoř. Během své kariéry složil hudbu k více než 200 filmům a televizním pořadům.
Více od autora
Michael Leapman
Michael Leapman se narodil v Londýně v roce 1938 a ve dvaceti letech se stal profesionálním novinářem. Pracoval pro většinu britských celostátních novin a v současnosti píše o cestování a dalších tématech pro několik časopisů, mimo jiné i pro „The Independent“, „Independent on Sunday“, „The Economist“ a „Country Life“. Je autorem jedenácti knih, včetně oceněné „Companion Guide to New York“ a „Společníka cestovatele Londýnem“. V roce 1989 připravil k vydání úspěšnou „Book of London“.
Více od autora
Marc Levy
Marc Levy, je francouzský spisovatel, známý již svým prvním románem Et si c'était vrai... , zfilmovaným v roce 2005 režisérem Markem Watersem s názvem Just Like Heaven. Narodil se 16. října 1961 v židovské rodině ve francouzském městě Boulogne-Billancourt. Má starší sestru Lorraine Lévy , která je dramaturgyní, scenáristkou a režisérkou. Jeho otec, spisovatel Raymond Lévy byl tureckého původu; v roce 1944 se svým bratrem uprchl při transportu do Dachau. Jeho vzpomínky zachytil Marc Levy ve své knize Les enfants de la liberté . V osmnácti letech vstoupil do Červeného kříže, kde pracoval nejprve jako pomocník a kde působil celkem šest let. Přitom vystudoval management a informatiku na Univerzitě Paris-Dauphine. V roce 1983 založil ve Francii a Spojených státech svoji první společnost specializující se na počítačovou grafiku. V roce 1989 na svoji funkci rezignoval a vybudoval se dvěma partnery jednu z prvních firem zabývajících se kancelářskou architekturou ve Francii. V roce 2000, po úspěchu svého prvního románu Et si c'était vrai..., přenechal svůj podíl ve firmě společníkům a věnuje se psaní knih. Kromě románů napsal i několik písňových textů pro známé francouzské zpěváky . Marc Levy žije v New Yorku, je podruhé ženatý a má dva syny. Marc Levy podporuje několik humanitárních sdružení z různých oblasti . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marc Levy na francouzské Wikipedii.
Více od autora
Ludvík Losos
Ludvík Losos je český historik a publicista, jenž se ve své odborné praxi věnuje dopravě a umění. Narodil se do železničářské rodiny. Jeho otec byl železničním úředníkem a u dráhy pracovali i další příbuzní ze stran obou rodičů. Ludvík navštěvoval pražskou základní školu, ale měšťanskou školu již dokončil v Ústí nad Labem. Následně vystudoval ústeckou Odbornou školu pro provozní chemiky při Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Maturitu Losos složil na střekovské jedenáctileté střední škole. Pak pokračoval na pražské Karlově univerzitě, kde studoval dějiny umění, v jejímž rámci se zaměřil na dobové řemeslné techniky a na konzervování památek. Promoval roku 1967. Vedle Spolku pro chemickou a hutní výrobu působil pracovně počínaje rokem 1951 ve studijním oddělení ve Výzkumném ústavu anorganické chemie, který sídlil v Ústí nad Labem. Již tehdy spolupracoval také s muzei jak v Ústí nad Labem, tak také v Teplicích. Roku 1954 se stal vedoucím okresního muzea v Mostě. Zde působil po dobu sedmi let, během nichž zvelebil místní muzejní expozici a pro veřejnost pořádal i kulturní pořady. Během roku 1961 změnil zaměstnání a začal působit ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde zakládal technologickou laboratoř. Od roku 1969 se vedle toho věnoval záchraně historických kolejových vozidel. Po devatenáctiletém zaměstnání ve Státním ústavu měnil roku 1980 zaměstnání, když přešel do Státních restaurátorských ateliérů, které po sametové revoluci vystřídal prací pro privátní firmy. Do penze odešel roku 1999 a následně se věnuje konzultacím v oblasti historických technologií. V Praze Losos vede uskupení Pragoclub, které sdružuje železniční modeláře a na pražském Proseku vybudovali veřejnosti přístupné modelové kolejiště. Svou první knížku, nazvanou Nové metody muzejní konzervace, vydal roku 1959. Během osmdesátých let 20. století vydal Atlas tramvají, dále Dějiny městské dopravy, Vlaky dětských snů, Techniku malby nebo učebnice...
Více od autora
Lautréamont
Vlastním jménem Isidore Ducasse, se narodil 4. dubna 1846 v Montevideu v Uruguayi, kde byl jeho otec úředníkem francouzského konzulátu. Do třinácti let žil s otcem v Montevideu , teprve roku 1859 přišel studovat do Francie, nejdříve do Tarbes, potom do Pau. Do Paříže přichází v létě 1868. Mezitím byl patrně dvakrát, vždy asi po dvou letech, znovu v Uruguayi. V Paříži již nestudoval, ale hned od počátku se tam usadil s otcovou finanční pomocí jako svobodný literát. Téhož roku 1868 vydal anonymně první zpěv Zpěvů Maldororových, který zůstal naprosto bez ohlasu. Vlastním nákladem vydal Zpěvy Maldororovy 1869 v Bruselu, na knižný trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů existuje z jeho díla jen šest dopisů a Básně . I o jeho životě i o jeho smrti kolovaly nejrůznější pověsti, moderním lautréamontovským výzkumem vyvrácené. Lautréamont zemřel zcela opuštěn a sám dne 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže; příčinu smrti neznáme.
Více od autora
Laozi
Lao-c' je jedna z nejvýraznějších postav čínské filosofie, jejíž historická existence je nejistá. Čínská tradice umísťuje jeho život do 6. století př. n. l., řada moderních sinologů posouvá jeho život do 4. století př. n. l., případně jej považuje za kompilát postav několika filosofů z těchto období. Je legendárním zakladatelem taoismu a autorem jeho základního spisu Tao te ťing. Laozi je čestný titul. Lao znamená „ctihodný“ nebo „starý“, tak jako v moderní mandarínské čínštině laoshi „učitel“. Zi , v české transliteraci c' je v tomto kontextu obvykle překládáno jako „mistr“. Zi bylo ve staré Číně používáno jako čestná přípona, která označovala „mistra“ nebo „pana“. V populárních biografiích bylo Lao-c'ovo křestní jméno Er, příjmení Li a jeho jménem v dospělosti bylo Boyang. Tan je posmrtné jméno, takže se o něm někdy mluví jako o Li Tanovi nebo Lao Tanovi. Životopisné údaje jsou krajně nejisté. Jediným starověkým biografickým zdrojem jsou Zápisky historika z pera S‘-ma Čchiena, který žil v letech 145–86 př. n. l., tedy asi 400 let po Laovi. Lao-c' podle něj pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, okresu Ku v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno znělo Li , osobní jméno Li, mužské Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Byl historikem státního archivu v Čou, z mnohých knih, o které pečoval, také pramenila jeho moudrost. Zde s ním podle S'-ma Čhiena konzultoval problém pohřebního obřadu i Konfucius. Toto údajné setkání s Konfuciem je také hlavním důvodem, proč je Lao C' tradičně považován za autora 6. století př. n. l. Během schůzky prý Lao Konfucia obvinil z pýchy a ctižádosti, Konfucius pak prý měl pocit, že mluvil s „drakem“. Doslova měl Lao Konfuciovi říct: „Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povzn...
Více od autora
Kateřina Lišková
Narozena 28. 2. 1976 v Teplicích. Doc., Ph.D., socioložka, práce z oboru sociologie, gender studies, feminismus.
Více od autora
Katarína Lazarová
13. február 1914, Výčapy - Opatovce – † 21. jún 1995 Bratislava), bola slovenská prozaička a prekladateľka. Pochádzala z roľníckej rodiny a vzdelanie získavala vo Výčapoch-Opatovciach, v Novom Meste nad Váhom a v Nitre. V rokoch 1930 - 1932 bola praktikantkou v Janovej Novej Vsi, v rokoch 1932 - 1937 pracovala iba príležitostne, v roku 1938 bola pisárkou v redakcii časopisu Slovenský hlas v Žiline. Počas Slovenského národného povstania bola členkou 1. československej partizánskej brigády a veliteľkou bojovej jednotky. Po skončení 2. svetovej vojny pracovala v Zväze protifašistických bojovníkov, v Zväze slovenských žien, Zväze slovenských spisovateľov a ďalších organizáciách. V roku 1955 jej bola udelená štátna cena Klementa Gottwalda. Vo svojej tvorbe sa zameriavala najmä na problematiku dediny. Dôraz kládla na etickú stránku ľudského konania. Bola tiež autorkou próz a románov s tematikou protifašistického odboja a ideového prerodu ľudí pod vplyvom revolučného odkazu Slovenského národného povstania a vzniku nových vzťahov v slovenskej spoločnosti.
Více od autora
Jozef Leikert
Jozef Leikert je slovenský básník a autor literatury faktu. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě a posléze pracoval jako redaktor několika časopisů, mimo jiné i jako šéfredaktor Gama magazínu. Od roku 1997 působí na Historickém ústavu Slovenské akademie věd a byl i mluvčím a později osobním poradcem prezidenta Slovenské republiky. Je předsedou Klubu spisovatelů literatury faktu a členem PEN-klubu.
Více od autora
Josie Lloyd
Britská spisovatelka, lektorka tvůrčího psaní na školách a v knihovnách, manažerka firmy zaměřené na profesionální redigování textů. Spolupracovnice rozhlasové stanice pro ženy. Některé knihy píše s manželem Emlynem Reesem.
Více od autora
Josef Luža
Narozen 20.10.1912, zemřel 5.11.1968. Ing., dr., profesor zahradnické školy. Práce v oboru.
Více od autora
Josef Linhart
Narozen 1.12.1917 ve Rtyni v Podkrkonoší, zemřel 1992. PhDr., DrSc., profesor psychologie, ředitel Psychologického ústavu Československé akademie věd. Práce v oborech psychologie, filosofie a pedagogiky.
Více od autora
Josef Lacina
Josef Lacina byl český středoškolský profesor, historik, spisovatel, ale i příležitostný básník a dramatik. V letech 1875–95 vyučoval na gymnáziu ve Slaném a z dějin tohoto města čerpal náměty pro řadu článků, studií a historických povídek. Vědecké práce podepisoval svým jménem, beletrii pod pseudonymem Kolda Malínský. Jeho dílo bylo ve své době populární a oceňované pro vlastenectví, vytříbený styl a hluboké znalosti autora. Na jeho památku je jedna z malínských ulic pojmenována Koldova. Narodil se 2. srpna 1850 v Malíně u Kutné Hory. V letech 1862–67 studoval na gymnáziu v Hradci Králové, poté přešel na pražské akademické gymnázium. Roku 1871 byl přijat na filosofickou fakultu, kde vystudoval historii. V roce 1875 nastoupil jako suplující učitel na piaristickém gymnáziu ve Slaném. Od roku 1877 pracoval krátce v téže pozici na gymnáziu v Kutné Hoře, ale již následujícího léta se vrátil do Slaného, kde mezitím místní gymnázium převzalo do správy město a Lacina byl přijat jako řádný učitel. Pobyt zde jej velmi ovlivnil – z bohatých dějin Slaného čerpal zdroje pro množství odborných i uměleckých textů. Roku 1895 se stal profesorem na c. k. vyšší reálce v Praze a zároveň konzervátorem c. k. ústřední komise pro okresy Louny, Rakovník, Podbořany a Slaný. Většinu času věnoval vyučování, výzkumu a literární tvorbě; veřejného dění se neúčastnil. Zemřel 21. června 1908 v Rožďalovicích a byl pohřben na místním hřbitově. Josef Lacina byl autorem řady odborných článků, studií a historických povídek, ale příležitostně psal i humoresky, básně a divadelní hry. Jeho povídky byly ve své době oblíbené u čtenářů a oceňované pro vlasteneckou vroucnost a slohovou dokonalost, i když kritika nacházela i nedostatky . Projevují se v nich autorovy odborné znalosti a badatelská pečlivost. Inspirovala jej regionální historie Slaného, pod...
Více od autora
Jiřina Lockerová
Narozena v roce 1957 v Brně. Vystudovala obor grafiky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně u Prof. Dalibora Chatrného a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze obor ilustrace. Veřejnosti je známa především jako ilustrátorka vědeckých a dětských knih. Během své praxe v oboru vytvořila ilustrace k více než 30 knižním titulům. Operace páteře v roce 1994 znamenala počátek jejího zájmu o alternativní způsoby léčby - léčení pránou, reiki, automatickou kresbu a další. Od roku 1998 se zabývá více volnou tvorbou - malbou obrazů. V poslední době se orientuje i na malbu osobních obrazů a karet s terapeutickým účinkem, jako např. souboru obrazů:" Bachova květová terapie v symbolech". Tyto karty byly vydány s knížkou v roce 2001. V tříleté spolupráci s psychoterapeutem Matoušem Řezníčkem ve Sdružení pro elementární terapii nabízela pomoc v hledání podstaty problémů ve vztazích a prácí se symboly - možnosti osobního a duchovního vývoje. V průběhu roku 2002 postupně vznikají další řady symbolů, jako sada 12 elementárních symbolů - rezonujících s dvanácti archetypy znamení zvěrokruhu a cyklus 22 kosmogramů prostorových. V podobě kresebné i prostorové drátěné plastiky je lze používat k čištění a harmonizování prostoru. Rostoucí zájem o vyciťování a práci s energií krajiny si prohloubila na seminářích Marka Pogačnika a Pavla Kozáka. Geomantické praxi se potom v průběhu dvou let věnovala ve spolupráci s Janem Tajbošem. V několika projektech v Čechách a také na Slovensku realizovali vlastní průzkumnou geomantickou práci. Inspirována návštěvou Irska - posvátných míst druidské kultury, namalovala soubor meditačních karet:„Karty cesty ke grálu“ ve spolupráci s ing.Pavlem Kozákem. Staly se jí podnětem k vytvoření nové přelaďovací metody pro člověka, působící především v archetypální úrovni jeho psychiky, kterou nazvala AWENGEN. V loňském roce začala kreslit a malovat mandaly na různá témata. Je autorkou knihy Mandaly Atlanťanů a dalšího souboru mandal léčebně působících. Těchto...
Více od autora
Jiří Lábus
Jiří Lábus je český herec, dabér a bratr českého architekta Ladislava Lábuse. Jiří Lábus se narodil 26. ledna 1950 v Praze v porodnici v Londýnské ulici. Jeho otec byl architekt, matka zdravotní sestra. Na Vinohradech v Bělehradské ulici také společně s rodiči a bratrem bydlel. Již od dětství se zajímal o dramatické umění. Po základní škole studoval na gymnáziu a po maturitě v roce 1968 nastoupil na DAMU, kde v roce 1973 absolvoval rolí Mackieho Messera ve hře Johna Gaye Žebrácká opera. Při základní vojenské službě byl členem v Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde mimo jiné dělal konferenciéra tanečního orchestru, ale také byl zdravotníkem. Po škole byl Janem Schmidem přijat do angažmá tehdy libereckého divadla Studio Ypsilon. Do Liberce zpočátku dojížděl, pak se tam částečně přestěhoval do doby, než v roce 1978 soubor divadla přesídlil do Prahy. Žije v Praze ve Vršovicích, je svobodný a bezdětný. Svůj především komediální talent za více než čtyřicet let uplatnil v dlouhé řadě divadelních, filmových, rozhlasových i televizních rolí. Stálé angažmá má v divadle Studio Ypsilon. Hostuje také ve Viole, v Divadlu Kalich a v jiných divadlech. Za roli podváděného manžela ve Vianově hře Hlava Medúzy obdržel za rok 1996 Cenu Thálie. Za vedlejší roli strýce Jakoba v Michálkově filmu Amerika získal v roce 1994 Českého lva a v roce 2013 taktéž za vedlejší mužský herecký výkon ve filmu Klauni. Velmi známými se staly některé televizní a rozhlasové pořady, na kterých spolupracoval se svým dlouholetým kolegou Oldřichem Kaiserem. Jejich spolupráce započala v roce 1975 několika scénkami v pořadu Kabaret U dobré pohody. Dále dvojice spoluvytvářela a účinkovala v televizních pořadech Možná přijde i kouzelník, Dva z jednoho města, Zeměkoule, Letem světem nebo Ruská ruleta). Od roku 1991 také vytváří nekonečný rozhlasový seriál Tlučhořovi. Do srdce dětských diváků se zapsal jako čaroděj Rumburak ze seriálu Arabela, který se pro ...
Více od autora
Jan Lier
Jan Lier byl český novinář, spisovatel, výtvarný a divadelní kritik, představitel lumírovců. Pracoval jako tajemník a knihovník Průmyslové jednoty. Od 70. let publikoval fejetony, v nichž ostře kritizoval český veřejný život, přijímání německých vzorů a obdiv k Rusku; jako alternativu nabízel francouzskou kulturu. Proti výchovné úloze literatury, kterou vyznávali zejména moravští kritici, stavěl „umění pro umění“. Největší vliv měl v 80. a 90. letech, později se svými názory dostával do izolace. Psal i povídky, novely a romány, inspirované postromantickou francouzskou literaturou a poplatné polemickému novinářskému stylu. Narodil se 27. října 1852 v Kutné Hoře č. 179, blízko Kamenného domu. V mládí ho nepříznivě zasáhla smrt otce. Vystudoval reálku a profesionálně se věnoval technice. V letech 1873–77 pracoval na železnici, roku 1877 získal místo sekretáře v pražské Jednotě průmyslové. Ve volném čase psal fejetony, kritiky i samostatné literární práce. 1. října 1887 se stal knihovníkem Průmyslové jednoty. 1. prosince 1892 ho Česká akademie věd a umění zvolila za mimořádného člena. Od roku 1896 působil i jako dramaturg a lektor Národního divadla. V Průmyslové jednotě nakonec zastával funkci ředitele a za své výsledky získal záslužnou stříbrnou medaili. Cestami po Evropě získal obdiv k západní kultuře, zejména francouzské, a odpor k „malým“ českým poměrům, které se snažil změnit. Románskou kulturu si cenil výše než germánskou. Řadil se mezi kosmopolitní lumírovce. Velmi známý byl v 80. a 90. letech. Postupem času se svými zásadními názory dostával do stále větší izolace, takže od konce 90. let byl jeho význam jen okrajový. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Do literatury jej uvedl Jan Neruda v 70. letech. Od roku 1877 psal fejetony do Národních listů a Pokroku. V té době vydal také román Hraběnka Radová. První práce psal pod pseudonymy Adam Zero, Luděk Frič, Jan Iler a Vile...
Více od autora
Giacomo Leopardi
Giacomo Leopardi byl jedním z největších italských romantických básníků, filozof, esejista a filolog. Pocházel ze šlechtické rodiny, náležel mu titul hraběte. Rodina obývala starobylý palác v městečku Recanati. Měl dva sourozence, sestru Paolinu a bratra Carla. Kvůli tělesné slabosti se v dětství věnoval především studiu. Už jako chlapec vynikal mimořádným nadáním a intelektem. Jako samouk dokonale ovládl klasické jazyky a už v osmnácti letech publikoval své první vědecké práce, především z oboru klasické filologie. Vlivem soustavného studia, kdy téměř nevycházel z domu, se zhoršil jeho zrak i pokřivení páteře. Žil velmi osaměle, stýkal se jen se členy rodiny. V roce 1817 se začal dopisovat se spisovatelem Pietrem Giordanim, pod jehož vlivem získal potřebné sebevědomí a rozhodl se definitivně pro literární dráhu. V roce 1819 vydal své první básně , v roce 1821 dvě italské básně , které mu vynesly okamžitou slávu a uznání. Přibližně v té době se ale začala rozvíjet jeho neobyčejně pesimistická filosofie. Leopardi věřil, že celý život je jen neodvratné a nevyhnutelné utrpení, ze kterého existuje jediná cesta, totiž zánik. Tuto rezignovanou životní filosofii vtěloval do svých básní i próz. Sbírkou osobních pocitů, filozofických úvah, literárních a filologických poznámek, záznamů jeho životních událostí je jeho deník, který začal psát v r. 1818 a pokračoval dalších patnáct let. Deník byl publikován pod názvem Zibaldone až v r. 1898. Kvůli tyranskému otci odešel ve čtyřiadvaceti letech od své rodiny, protloukal se velmi chudě jako spisovatel, překladatel a filolog. V roce 1824 vyšly jeho básně, psané klasicky uměřeným, nerýmovaným jedenáctislabičným veršem, poprvé knižně. Ve stejném roce začal psát svou klíčovou prózu Operette morali , v níž Leopardi své filozofické názory vyjádřil formou krátkých...
Více od autora
George Horace Lorimer
George Horace Lorimer byl především žurnalista, redaktor listu Saturday Evening Post. Za jeho šéfování vzrostl náklad tohoto listu z několika tisíc na milion prodaných výtisků denně. Objevil a prosadil několik amerických prozaiků, mezi nimi i Jacka Londona.
Více od autora
Bruce H Lipton
Bruce Harold Lipton je americký vývojový biolog, zabývající se vlivy vlastního myšlení na epigenetiku. Bruce H. Lipton, Ph.D., vystudoval buněčnou biologii a působil jako pedagog na lékařské fakultě University of Wisconsin, později přednášel na Stanford University. Často vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech a je účastníkem národních a mezinárodních konferencí. Je známý svou prací v oblasti epigenetiky a výzkumem možností ovlivňování genů a DNA prostřednictvím myšlení. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bruce Lipton na anglické Wikipedii.
Více od autora