Výpis všech autorů

Karel Kryl

Karel Kryl byl český písničkář a básník, známý svými protestními písněmi proti režimu v komunistickém Československu. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži a stal se významnou osobností československé hudební scény, zejména pro svůj přínos žánru politických a protestních písní. Jeho kariéra odstartovala po invazi do Československa v roce 1968, která pod sovětským vedením potlačila Pražské jaro, období politické liberalizace. Krylovy pronikavé a kritické texty našly odezvu u mnoha odpůrců komunistické vlády.

Josef František Karas

Josef František Karas byl český spisovatel historických románů, přezdívaný Moravský Jirásek. Narodil se v rodině tkalce Josefa Karase a jeho manželky Kateřiny, rozené Klinkáčové . Zájem o historii v něm probudil už ve škole v Tišnově učitel dějepisu. V letech 1889–1891 studoval na gymnáziích v Brně ; po dvou letech, kdy dobře prospíval z dějepisu a latiny, ale z dalších předmětů mu hrozilo propadnutí, studium ukončil. Protože mu zemřela matka a příbuzní odmítli ho dále podporovat, musel se živit sám. Učil se zámečníkem a knihařem, roku 1893 odešel do Prahy. Zde se stal stavebním úředníkem a současně se vzdělával v knihovnách a archivech. Pokoušel se psát, ale své pokusy pálil, i když ho Jaroslav Vrchlický pobízel k další práci. V době pražského pobytu se přátelil i s Jakubem Arbesem. V roce 1896 se vrátil do Tišnova, kde přijal zaměstnání v advokátní kanceláři. Poté, co utratil dědictví po matce, byl jako pobuřující element z Tišnova vyhoštěn a přijal místo v mramorových lomech v Nedvědici. Roku 1900 se v Moravských Knínicích oženil se svou celoživotní partnerkou Františkou Nasadilovou a o rok později se s ní a otcem přestěhoval do Brna. Po třech letech bez zaměstnání byl v letech 1904–1914 redaktorem různých moravských periodik; poté žil v Hutisku jako spisovatel z povolání, redaktorem se opět stal roku 1919. Od roku 1926 pobýval osaměle v Dluhonicích. Byl slavnostně pohřben v Přerově, jeho ostatky byly roku 1982 přemístěny na Valašský Slavín. Životní družkou Josefa Františka Karase byla Františka, rozená Nasadilová . Dcera Vilma Volková–Karasová byla spisovatelka a národopisná pracovnice, věnující se moravskému Valašsku. Z rozsáhlého Karasova díla jsou nejtypičtější historické romány, povídky a divadelní hry odehrávající se na Moravě...

Ivan Andrejevič Krylov

Ivan Andrejevič Krylov byl nejznámější ruský autor bajek, publicista a satirik. Psal satirické divadelní hry, založil několik časopisů. Světovou proslulost mu přinesly bajky, kterých od roku 1809 vytvořil kolem dvou set. Kritizují nejen zlé lidské vlastnosti, ale mají především sociální podtext – nastavují zrcadlo tehdejší ruské společnosti, cara nevyjímaje. Pocházel z chudé důstojnické rodiny, otec po odchodu z armády pracoval jako magistrátní úředník ve městě Tver. Otec zemřel v roce. 1778 a rodina žila v nuzných poměrech. Po pěti letech se matka přestěhovala do Petrohradu a Ivan Krylov živil matku a sourozence z platu kancelářského poslíčka na magistrátě.. Neměl možnost dosáhnout vyššího školního vzdělání, avšak získal široký rozhled jako samouk. Po otci zdědil lásku ke knihám, hodně četl, se sousedovými dětmi se učil francouzsky. Sám se naučil hrát na několik hudebních nástrojů. V patnácti letech napsal svou první komickou operu Kávovar . Kancelářská práce ho neuspokojovala a začal se věnovat literární tvorbě. Jeho první pokusy zahrnují několik komedií a také básně, které byly v roce 1788 otištěny v časopise Časná doba . V lednu 1789 začal vydávat satiricko-publicistický časopis Pošta duchů , který však byl po osmi měsících zakázán a Krylov musel opustit Petrohrad. V tomto časopise vycházelo na pokračování jeho stejnojmenné satirické dílo, kritizující soudobou morálku. V roce 1793 založil časopis Divák , který se v následujícím roce přeměnil na Petrohradský Merkur . Časopis si uchoval satirický tón, ale měl širší umělecké zaměření a na Krylovových příspěvcích byl zřejmý růst jeho literárního mistrovství. Jsou to především Kaib, východní pověst a parodické pamflety Chvalořeč na mého děda neb...

Martin Kukučín

Martin Kukučín byl slovenský spisovatel-prozaik, dramatik a publicista. Byl nejvýznamnějším představitelem slovenského literárního realismu, zakladatelem moderní slovenské prózy. Narodil se v sedlácké rodině jako syn Jána Bencúra Juriša a Zuzany Bencúrové, rozené Paškové. Měl dva bratry a jednu sestru. Vzdělání získal na slovenském gymnáziu v Revúci, Martině a v Banské Bystrici, gymnázium navštěvoval v Kežmarku a dokončil v Šoproni. Chtěl se přihlásit na teologickou fakultu v Bratislavě, ale kvůli protislovenské atmosféře, která na fakultě vládla, se nakonec rozhodl pro studium na lékařské fakultě v Praze. Po ukončení školy a absolvování praxe v Bratislavě, Innsbrucku a ve Vídni se neúspěšně pokoušel o zaměstnání na Slovensku, proto se přihlásil na souběh a v roce 1893 dostal místo obecního lékaře v obci Selca na ostrově Brač . Spolu s lékařskou ordinací si zde zřídil i lékárnu a stal se aktivním členem a později i předsedou čtenářského a kulturního spolku „Hrvatski Sastanak“. V letech 1896-1897 se pokusil vrátit na Slovensko, ale ani tento pokus se mu nevydařil. V roce 1904 se oženil s Pericou Didolićovou. V roku 1908 odjeli do Jižní Ameriky, kde se usadili v Punta Arenas v Chile, v místě, kde se usadilo mnoho chorvatských vystěhovalců. V letech 1922-1924 žil opět na Slovensku, v letech 1924-1925 zase většinou v Chorvatsku. V roce 1925 se ještě jednou vrátil nakrátko do Jižní Ameriky, aby uspořádal svoje majetkové záležitosti, a na jaře 1926 se definitivně vrátil i se svojí nemocnou manželkou do lázní Lipik v Jugoslávii, kde nakonec i v nedaleké nemocnici zemřel. Pochován byl dočasně v Záhřebu, v roce 1928 byly jeho tělesné ostatky převezeny do Martina na slovenský Národní hřbitov, kde ho pochovali dne 29. října 1928. Svoji literární tvorbu zahájil v roce 1883 povídkou „Na hradskej ceste“. Zpočátku se věnoval hlavně psaní povídek a nov...

Ludvík Kuba

Ludvík Kuba byl český folklorista, spisovatel a malíř. Narodil se jako druhé z jedenácti dětí zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Už od mládí projevoval umělecké sklony a ze sourozenců si nejlépe rozuměl se svým bratrem Karlem, který se později stal uměleckým kovářem. Kromě kreslení měl zálibu i v hudbě, postupně se naučil hrát na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Od roku 1873 navštěvoval měšťanskou školu v Poděbradech. V letech 1877–1879 studoval na pražské varhanické škole u Františka Zdeňka Skuherského. Další studium absolvoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde byl v té době ředitelem Gustav Adolf Lindner. Často zde maloval zákoutí historického města i jeho okolí a svými obrázky přispíval do časopisů. Zároveň se začal zabývat samostudiem slovanských jazyků, což velice dobře zhodnotil při svých etnografických a folkloristických aktivitách. Po ukončení studia v roce 1883 pracoval dva roky jako podučitel a intenzivně pracoval na prvním dílu sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech, který vyšel v roce 1884. Ve stejném roce se rozhodl opustit učitelskou dráhu a věnovat se profesi národopisce a literáta. Podnikal časté studijní cesty na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a do Ruska. Nejčastěji však jezdil na Balkán, do Černé Hory na do Bosny a Hercegoviny. Od roku 1888 si doplňoval malířské vzdělání u Karla Liebschera a na jeho doporučení nastoupil v roce 1891 na pražskou malířskou akademii u Maxe Pirnera. V roce 1893 odjel do Paříže, kde studoval malířství na soukromé Julianově akademii. Roku 1895 se oženil a brzy po svatbě odjeli manželé na roční pobyt do Mostaru, kde chtěl Kuba malovat cyklus Slovanstvo v obrazech. K tomu ale nedošlo, protože se mu zdálo, že pro tento úkol ještě dostatečně neovládá techniku olejomalby. Rozhodl se proto studovat dále malířství, tentokrát v Mnichově, ve škole slovinského malíře Antona Ažbeho. Od roku 1904 žil Kuba ve Vídni a v roce 1910, př...

Josef Kořenský

Josef Kořenský v Knize narozených Jozef Korzensky byl český cestovatel, pedagog a spisovatel. Narodil se jako druhé z pěti dětí v Sušně u Nových Benátek na Mladoboleslavsku do chudé zemědělské rodiny Václava Kořenského a Anny Kořenské-Krouské. Jeho sestry Anna a Marie později třicet let provozovaly proslulý hotel s evropskou kuchyní v Turecku, který Kořenský několikrát navštívil, ve stáří se obě staraly o bratrovu domácnost. Vystudoval reálku v Mladé Boleslavi, kde patřil k nejnadanějším žákům. Od malička měl vztah k zeměpisu a přírodopisu, což mu zůstalo na celý život. Během učitelských studií v Praze se v domě U Halánků seznámil s řadou cestovatelů, mimo jiné i se stejně starým Emilem Holubem, se kterým se doživotně přátelil. Jako nadšený přírodovědec působil též v pražském muzeu, kde asistoval Antonínu Fričovi. Zajímal se o geologii, mineralogii, paleontologii a entomologii. Svou učitelskou kariéru začal v Radnicích na Rokycansku v roce 1867 jako podučitel, od roku 1871 pokračoval jako učitel v Litomyšli, od roku 1874 již působil v Praze na Smíchově. V měšťanské dívčí škole učil sedmnáct let, v roce 1891 byl jmenován ředitelem. Praha poskytla Kořenskému kulturní a vzdělávací příležitosti, kterých maximálně využíval. Svou celoživotní cestovatelskou zálibu provozoval v době prázdnin a po odchodu do penze v roce 1908 jí mohl věnovat veškerý svůj čas. Nikdy se neoženil. Svou první větší cestu uskutečnil již během pobytu v Litomyšli, v roce 1872 navštívil Alpy. Následovaly další cesty po Evropě, na které se vydával téměř pravidelně. Kromě učitelských prázdnin měl také výhodu v tom, že ho finančně podporovali jednotlivci jako Vojta Náprstek, František Ringhoffer, ale i spolky jako byl Svatobor, spolu se smíchovskou městskou radou, školskými úřady, vídeňským ministerstvem kultu a vyučování a dalšími institucemi. Jejich členové i jednotlivci si totiž byli jisti, že Kořenského cesta přine...

Jaroslav Kosina

Narozen 26.4.1862 v Hradci Králové, zemřel 16.2.1928 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, literatura z oboru dějepisu a zeměpisu.

Jaro Křivohlavý

Jaro Křivohlavý byl český psycholog a spisovatel. Zabýval se psychologií zdraví, experimentální psychologií, logoterapií, pozitivní psychologií a problematikou manželského života. Napsal řadu populárně-vědeckých knih věnovaných mj. tématům štěstí, stresu, stárnutí nebo odpuštění a jeho pozitivním vlivu na lidské zdraví. Roku 1942 ve věku 17 let byl jako student roudnického gymnázia zatčen a uvězněn v Malé pevnosti nacistického koncentračního tábora v Terezíně. Později pracoval tři roky na dole Prago IV v Kladně. Po maturitě v Roudnici studoval v letech 1945-1949 na Filozofické fakultě UK obory psychologie – filozofie a anglistika, v roce 1950 mu byl udělen doktorát filozofie. V roce 1966 se stal kandidátem věd, roku 1976 se habilitoval na Filozofické fakultě UK a získal tak titul docenta. V roce 1996 ho prezident republiky Václav Havel jmenoval univerzitním profesorem psychologie. Prvních 15 let profesního života pracoval ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce v Praze. V období 1967–1994 byl zaměstnán v Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze. V průběhu těchto let učil a publikoval v Čechách i v zahraničí. Později přednášel psychologii zdraví na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Byl křesťanem, pokřtěn byl v roce 1939, byl členem Českobratrské církve evangelické a presbyterem, 19. května 1977 byl v Praze-Braníku ordinován jako laický kazatel. Za totality byl po tři období svobodně zvoleným laickým členem vedení této církve . Od roku 1951 byl ženatý, měl 3 děti, 8 vnoučat a 10 pravnoučat.

Stanislav Hložek & Petr Kotvald

Stanislav Hložek & Petr Kotvald je české hudební duo známé svými vystoupeními a nahrávkami v oblasti pop music v 80. letech a později. Ve své vlasti na sebe poprvé výrazně upozornili jako členové skupiny "Kotvald-Hložek-Roth", která se později přejmenovala na "Kotvald-Hložek". Jejich spolupráce se vyznačovala řadou úspěšných hitů a alb a přispěla k rozvoji československé a později české hudební scény.

Robert Kvaček

Robert Kvaček je český historik specializující se na období 19. a 20. století. Mezi jeho přední zájmy patří dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století. Působil na českých univerzitách a pořádal přednášky pro veřejnost, jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění Cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. Je ženatý a má jednoho syna. Žije v Jičíně, je členem Česko-slovenské komise historiků. Robert Kvaček se narodil ve vesnici Dvorce u Jičína. V září 1945 přestoupil z jičínské reálky na jičínské Lepařovo gymnázium do tercie a studium ukončil maturitou v roce 1951. Téhož roku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na tento okamžik později vzpomíná: „Když předseda komise … zjistil, že přicházím z ,Lepařova‘, řekl mi, že by mne vzal už kvůli němu. Byl to podle něho ústav, který dbal na úroveň absolventů…“ Ještě během studií na Karlově univerzitě působil jako asistent na Husově Ústavu československých dějin. Po úspěšném absolvování v roce 1956 se plně zapojil do vědecké práce, roku 1967 byl jmenován docentem Karlovy univerzity. V době normalizace mu bylo zakázáno přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po sametové revoluci. Vedle působení na Karlově univerzitě se podílel na vzdělávání studentů na FAMU a DAMU a v neposlední řadě zasáhl řadu studentů Technické univerzity v Liberci, kde stále vyučuje na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické. Robert Kvaček je členem řady vědeckých společností , je rovněž členem literárních organizací , podílel se na tvorbě učebnic dějepisu pro základní školy, podporuje různé vzdělávací...

Petr Klučina

Vystudoval obor historie-archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval ve Vojenském historickém ústavu v Praze, do roku 2002 byl ředitelem Historického ústavu Armády České republiky. Specializuje se na vojenské dějiny středověku, zejména na otázky vývoje chladných zbraní a zbroje. Je spoluautorem prvního dílu Vojenských dějin Československa a autorem či spoluautorem mnoha dalších publikací. Podílel se na realizaci expozice Třicetiletá válka ve Vojenském historickém muzeum.

Pavel Kucharský

Narozen 11.1.1910 v Nemošicích u Pardubic, zemřel 22.3.1979 v Praze. PhDr., klasický filolog, jazykovědné práce, překlady z latiny.

Libuše Kubičíková

Narozena 30. 10. 1938 v Brně. Mgr., pedagožka, autorka učebnic matematiky pro střední školy.

Josef Klima

Josef Klíma je český investigativní novinář, spisovatel a televizní reportér. Vystudoval Gymnázium Oty Pavla v Radotíně a Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Spoluzakládal týdeník Reflex, v letech 1990-1992 byl jeho šéfreportérem, spoluzakládal také české televizní investigativní pořady Na vlastní oči, Soukromá dramata a v letech 2014–2018 moderoval pořad Očima Josefa Klímy. V červenci roku 2018 bylo oznámeno, že přechází na Televizi Seznam. Natočil více než 400 televizních reportáží. 12 let psal sloupky do Lidových novin - rubrika s názvem Poslední slovo. Je nositelem novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky a Ceny Jana Beneše . Získal 5 ocenění TýTý za osobnost televizní publicistiky, jedno jako absolutní vítěz. Vydal CD Na vlastní uši , koncertuje s triem Na vlastní uši band a Kristýnu .

Irina Valer'janovna Karnauchova

Ruská spisovatelka a folkloristka.

Frantisek Koukolík

František Koukolík je český neuropatolog, spisovatel a publicista věnující se zejména popularizaci svého oboru, se značným přesahem do společenských otázek a propagace kritického myšlení a vědeckého přístupu. Narodil se v Praze do rodiny systémového inženýra zaměstnaného v Českých loděnicích a matky, která byla nejdříve v domácnosti, poté pracovala jako sekretářka. Na gymnáziu maturoval roku 1958, doporučení ke studiu na vysokou školu však neobdržel pro údajný buržoazní původ. Začal proto pracovat v libeňských Českých loděnicích jako pomocný dělník. Během studia, když byl ve čtvrtém ročníku lékařské fakulty, se oženil se spolustudentkou Hanou Čábelovou, která se posléze stala neuroložkou. V roce 1967 adoptovali manželé tehdy jedenáctiměsíčního syna Jana. Roku 1971 se jim narodil syn Tomáš. František Koukolík se soustavně zajímal o společenské vědy. O tom svědčí jeho následující citát: V roce 1959 dostal souhlas ke studiu na vysoké škole a nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Promoval na jaře 1965. Po absolutoriu začal pracovat na I. Anatomicko-patologickém ústavu FVL UK v Praze, kde vykonal atestaci z patologie. Od roku 1969 působil na oddělení chirurgie českokrumlovské nemocnice. V roce 1971 přešel do nemocnice v Českých Budějovicích, kde se atestoval v oboru chirurgie a od roku 1973 pracoval jako primář patologie v nemocnici v Jindřichově Hradci. Neuropatologií se začal hlouběji zabývat poté, co v roce 1974 zemřela pacientka s diagnostikovanou ztrátou paměti, u níž byl pitvou prokázán mozkový nádor. V roce 1986 získal titul kandidát věd , když obhájil práci týkající se epidemiologie Alzheimerovy choroby. Roku 1991 pak obhájil doktorskou dizertační práci zabývající se vztahem mozku a stárnutí a získal titul doktor věd . Od roku 1983 pracuje na pozici primáře patologického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Na žádost ministerstva zdravotnictví začal v roce 2001 budo...

Aleksandr Ivanovič Kuprin

Alexandr Ivanovič Kuprin, rusky Александр Иванович Куприн byl ruský spisovatel tatarského původu, autor novoromantických a psychologických próz odehrávajících se buď v exotickém prostředí, nebo na jihu Ruska. K nejznámějším patří novely Jáma a Souboj. Granátový náramek zfilmoval roku 1965 Mosfilm, režii měl Abram Room. Novela Jáma vyvolala skandál tím, že pojednávala o prostituci. I Lev Tolstoj novelu kritizoval za přílišný naturalismus. Souboj zase vyvolal odpor carské armády, neboť realisticky popisoval život v ní, který Kuprin velmi dobře znal. Sám vystudoval vojenskou akademii a byl několik let profesionálním vojákem. Alexandr Kuprin v dopise své ženě přiznal, že název Souboj zvolil proto, že v novele vyzval na souboj carskou armádu, která "mrzačí duši a ubíjí v člověku to nejlepší". Nástup bolševiků roku 1917 vnímal rozporuplně. Pocházel ze šlechtické rodiny, která však zchudla již v 19. století. Přátelil se s Maximem Gorkým, Lenina obdivoval a dokonce se s ním sešel a připravil na jeho žádost plán reforem venkova, zároveň ho však zneklidňovaly některé tyranské postupy zejména tajné policie. Nakonec, když se během občanské války dostal na území bělogvardějců, se rozhodl z Ruska odjet. V letech 1919 – 37 žil v exilu, nejprve krátce ve Finsku a poté ve Francii. Snášel ho však velice těžce. Žil v chudobě, chronické nostalgii a propadl alkoholismu. Na závěr svého života se proto vrátil do Sovětského svazu. Byl uvítán a opečováván oficiálním Svazem spisovatelů. Všechna svá hlavní díla vytvořil před rokem 1919. Jeho dílo překládali do češtiny např. Libuše Baudyšová, Zdeňka Psůtková, František Zpěvák a další. Je pochován v Sankt-Petěrburgu.

Richard Konkolski

Richard Konkolski je český mořeplavec a vítěz řady námořních závodů, třikrát obeplul sám zeměkouli. Richard Konkolski se vyučil zedníkem a vystudoval stavební průmyslovku. Už od mládí se věnoval jachtingu, začínal v TJ ŽD Bohumín. V letech 1959 až 1966 se účastnil řady jachtařských závodů, stal se mistrem severní Moravy. V roce 1972 se účastnil závodů osamělých mořeplavců OSTAR přes Atlantik z anglického Plymouthu do Newportu. Vzhledem ke zlomenému stěžni a dalším problémům se mu podařilo připlout na celkovém 41. místě. Po ukončení závodu pokračoval na vlastnoručně vyrobené jachtě Niké I v cestě kolem světa. Po 342 dnech ukončil plavbu v roce 1975 v Plymouthu a později v polském Svinoústí a Štětíně. Stal se prvním Čechoslovákem, který obeplul zeměkouli a Niké I druhým nejmenším plavidlem. Byl oceněn mimo jiné tituly zasloužilý mistr sportu , sportovec roku severomoravského kraje , ocenění za sportovní úspěchy ÚV ČSTV , jachtař roku , mistr sportu . Řadu ocenění získal také v Polsku. Emigroval v červnu 1982. Během výjimečného stavu v Polsku odplul s manželkou Miroslavou a synem Richardem ze Štětína, kde měl loď Niké II. Přistál v naprostém pořádku až v Newportu v americkém státě Rhode Island. Zde řadu let žil a do Česka se vrátil až v roce 2016 . Po sametové revoluci v roce 1999 udělil Richardu Konkolskému Český svaz jachtingu čestné členství jako ocenění za propagaci českého jachtingu u nás a v zahraničí. Konkolski je autorem několika knih, filmů a televizních dokumentů. V současnosti vlastní multimediální studio, kde se věnuje výrobě filmů a propagačních materiálů. V roce 2013 byl Richard Konkolski oceněn medailí za zásluhy o stát v oblasti sportu....

Richard Alen Knaak

Jiří Kratochvil

Prozaik, esejista, dramatik, fejetonista. Narodil jsem se 4. ledna 1940 v Brně, s kterým jsem stále spojen pupeční šňůrou: všechny mé romány se odehrávají v Brně. Absolvoval jsem filozofickou fakultu, ale taky spoustu dělnických profesí. První povídku jsem publikoval ve čtyřiadvaceti, ale první knížka mi směla vyjít až v jednapadesáti , pak rychle následovaly četné další, osm vysílaných rozhlasových her a jedna inscenovaná divadelní. Posbíral jsem několik literárních cen a umístil své knížky i v zahraničí .

Jiří Kotalík

Narozen 22. 7. 1920 v Praze, zemřel 26. 1. 1996 tamtéž. PhDr., profesor dějin umění, umělecký kritik, překladatel z angličtiny, ředitel Národní galerie v Praze, publikace z oboru.

Jan Keller

Jan Keller je moravský sociolog, filozof, publicista, environmentalista. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu. Hlásí se k levici. V letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie v 60. a 70. let 17. století. K Francii má velký vztah. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu. V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace . Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky. V posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout ...

Gottfried Keller

Gottfried Keller byl švýcarský prozaik a lyrický básník, který se nejvíce proslavil autobiografickým románem Zelený Jindřich a knihou Romeo a Julie na vsi . Gottfried Keller se narodil 19. července 1819 v Curychu jako syn soustružnického mistra Hanse-Rudolfa Kellera, jenž zemřel jen o pět let později, roku 1824. Gottfriedova matka Elisabeth se dva roky nato znovu provdala. Její druhé manželství však nebylo vůbec šťastné a skončilo rozvodem roku 1834. Gottfried Keller v šesti letech nastoupil do školy pro nemajetné a ve dvanácti na průmyslovku; odsud byl ale po třech letech kvůli studentským lumpárnám vyloučen. Podle některých zdrojů se tak stalo na základě falešného udání. Celý život pak Keller trpěl pocitem nedouka. Poté se rozhodl věnovat malířství a nastoupil do učení k litografovi a malíři vedut Peteru Steigerovi. V letech 1837-1838 pokračoval v nastolené cestě, tentokrát u Rudolfa Meyera, kde se i začal zajímat o skutečná studia malířství. Ta nastoupil v dubnu 1840 v Mnichově. Už roku 1842 však Keller shledal, že jeho studium k ničemu nevede, a tak ho přerušil. Po ukončení pobytu v Mnichově se vrátil do Curychu, kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky Georgem Herweghem a Ferdinandem Freiligrathem, roku 1846 vydal svazek sebraných básní Básně . Do roku 1848 žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklamání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin Zeleného Jindřicha, který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších bildungsrománů německy psané literatury a snese srovnání s Goethovými romány Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta putovní nebo s Malířem Noltenem Eduarda Mörika. Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako s...

František Kovárna

František Kovárna byl významný český výtvarný teoretik, kritik a prozaik. Překládal také z italštiny a němčiny. Soustavně se zabýval především problematikou moderního českého malířství. Jako čelný představitel České strany národně sociální po Únoru 1948 raději emigroval – nejprve do Německa a Francie, poté do Spojených států. V komunistickém Československu byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném politickém procesu se skupinou Choc a spol. Rozsudek byl v roce 1993 zrušen v celkovém rozsahu a v roce 1992 byl Kovárnovi udělen Řád TGM in memoriam. Jeho otec byl mlynářem, bratr Václav Kovárna se stal akademickým malířem. Studoval nejprve na gymnáziu v Mladé Boleslavi , studium dokončil v roce 1924 maturitou na pražském Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici. Po maturitě nastoupil František Kovárna roku 1924 ke studiu románských jazyků, literatury a estetiky na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Kde se nejen pod vlivem profesora Binda Chiurla zajímal o současnou italskou literaturu, z níž později i překládal. Nejvýrazněji jej však tehdy ovlivnili jeho učitelé F. X. Šalda a Otakar Zich. Vedle vlastní tvorby publikoval Kovárna během univerzitních studií množství novinových a časopiseckých výtvarných kritik, což mu v roce 1928 vyneslo místo šéfredaktora Volných směrů, v nichž si zájem o výtvarné umění prohloubil. Na podzim 1929 proto začal studovat dějiny umění u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Antonína Matějčka. Dizertační práci – monografii o Antonínu Slavíčkovi obhájil v roce 1931. Rok tehdy působil jako tajemník Klubu Za starou Prahu, než na podzim 1932 přijal nabídku profesora Birnbauma a stal se jeho asistentem v Ústavu a Semináři dějin umění. Svou habilitační práci Malířství ornamentální a obrazové publikoval v roce 1934. Přednášky z estetiky a výtvarného umění na univerzitě vedl až do uzavření vysokých škol. S přítelem Václavem Černým spoluzaložil K...

Tomáš Kosačík

Tomáš Kosačík alias Břicháč Tom - 27 kilo dole za rok.

Petr Křička

Petr Ladislav Křička byl český středoškolský profesor, knihovník, básník, autor literatury pro děti a překladatel z ruštiny a francouzštiny. Byl bratrem Jaroslava Křičky a Pavly Křičkové Homolkové. Petr Křička se narodil 4. prosince 1884 v Kelči u Hranic. Jeho otec byl řídícím učitelem, bratr Jaroslav se stal významným hudebním skladatelem. Ač poměrně brzy ztratil otce, vyrůstal v harmonickém prostředí v úzkém kontaktu s horskou přírodou Českomoravské vysočiny a s jejím prostým lidem; to také podstatně ovlivnilo charakter Křičkovy tvorby. Maturoval v r. 1901 na reálce v Novém Městě na Moravě a pak vystudoval chemii na pražské technice. Jako chemik působil nejdříve v cukrovaru v Hulíně, pak v laboratoři v Karlových Varech, krátce pobyl také v Pasteurově ústavu v Paříži. V l. 1907–1908 učil cizím řečem v Moskvě a po návratu žil do světové války v Praze, kde převážně vyučoval na obchodních školách. Hned v r. 1914 po vypuknutí světové války odešel na haličskou frontu, byl zraněn a pobýval několik měsíců ve vojenských lazaretech. Po válce pracoval na ministerstvu školství a po druhé světové válce byl zaměstnán v Technické knihovně pražských vysokých škol. Zemřel 25. 7. 1949 v Okarci u Náměště nad Oslavou. Podobu české poezie Křička výrazně ovlivnil především svou ranou lyrickou tvorbou, jíž předjal její poválečný vývoj. Už v prvotině Šípkový keř se neobyčejně šťastně setkaly básníkovy osobní dispozice, živý poměr k přírodě a vůbec jeho přímý, otevřený, neproblematický vztah k životu se soudobými tendencemi evropského básnictví, zejména s křesťanským humanismem francouzských básníků , kteří pokorou a láskou doufali obrodit a zlidštit svět. Z tohoto setkání vznikla lyrika základních citových poloh, ostře rozeznávající hierarchii životních hodnot, poezie návratů do dětství v rodném kraji, oslava prostých věcí a životních radostí. Disonanci do této harmonické atmosféry, podporované též s...

Jozef Karika

Jozef Karika , je slovenský experimentální spisovatel a publicista. Vystudoval historii a filosofii na Univerzitě Mateje Bela v Banské Bystrici, do povědomí se dostal po roce 2000 jak autor internetových stránek Garden of Magick a častý přispěvatel do diskusního fóra portálu Ritual.cz a následně se díky svým prvním dvěma knihám o magii – Slovanská magie , Zóny stínu – stal uznávaným a diskutovaným autorem v této oblasti. Poté však postupně ukončil své na magii zaměřené aktivity a začal se věnovat obecné publicistice a psaní beletrie. Průběžně mu sice vycházely další knihy o magii , Kurz praktické magie pro začátečníky , Brány meonu a britsko-americké vydavatelství Immanion Press mu vydalo knihu esejů Liber 767 vel Boeingus , určenou pro americký a anglický trh), ale to byly vesměs výsledky dřívější činnosti v této oblasti vycházející s časovým zpožděním. Pracoval jako historik v muzeu, televizní redaktor, vedoucí marketingového a grantového oddělení v samosprávě a jako mluvčí města Ružomberku. Do beletristického světa vstoupil svými hororovými povídkami, přičemž povídka Dedičstvo zeme se umístila na 3. místě Ceny Fantázie 2008 a povídka Samota na 1. místě Ceny Béla 2009 a na 3. místě Ceny Fantázie 2009. Tyto povídky také vyšly v příslušných antologiích. V roce 2010 mu v nakladatelství Ikar vyšla kniha V tieni mafie, jež se stala bestsellerem, téměř dva měsíce byla druhou nejprodávanější knihou na Slovensku a nejprodávanější knihou slovenského autora. Tento drsný román z mafiánského prostředí se šokující otevřeností popisuje bezohledné mafiánské praktiky od výpalnictví, natáčení pornografie, obchodu s bílým masem až po korupci rozežírající státní a samosprávné struktury. V roce 2011 vyšlo v témže nakladatelství vynik...

Immanuel Kant

Immanuel Kant byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec. Kant se narodil jako čtvrté dítě ve zbožné pietistické rodině drobného řemeslníka a celý život prožil v okolí Královce ve východním Prusku ; z jeho osmi sourozenců se však jen čtyři dožili dospělého věku. Byl drobné až neduživé postavy, byl však velmi společenský a sám na sebe poměrně přísný. Od roku 1740 studoval na zdejší univerzitě filosofii, přírodní vědy a matematiku. Roku 1746 mu zemřel otec a univerzita odmítla jeho disertační práci, takže se řadu let živil jako vychovatel v okolí Královce. Po návratu na univerzitu vydal práci o „Obecných dějinách přírody a teorii oblohy“ a téhož roku se habilitoval spisem „O prvních zásadách metafyzického poznání“. Přednášel logiku, morální filosofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filosofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafyziky Univerzity v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem. Roku 1787 byl přijat do Pruské akademie věd, v posledním období života měl však značné nesnáze s pruskou cenzurou. Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu často zval hosty a odpoledne chodil na procházku po známé „Cestě filosofů“. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant, je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Dožil se téměř 80 let a byl pohřben v K...

Peter Karvaš

Peter Karvaš byl slovenský dramatik, prozaik a divadelní teoretik. Narodil se v rodině lékaře Ferdinanda Karvaše a akademické malířky Karoly Skutecké-Karvašové. Vzdělání získával v Banské Bystrici , později začal studovat v Praze na ČVUT a současně na uměleckoprůmyslové škole , ale studium dokončil na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě . Pracovat začal již v roce 1939 a vystřídal několik zaměstnání – od práce ve stavební firmě až po práci v Neografii v Martině. Během 2. světové války byl rasově pronásledován a internován v pracovním táboře, během Slovenského národního povstání pracoval v Svobodném slovenském vysílači a publikoval v povstaleckém tisku. Po skončení války 1945–1948 dramaturg Československého rozhlasu, lektor a dramaturg Nové scény a SND v Bratislavě, 1949–1950 kulturní atašé na československé ambasádě v Bukurešti, později pracoval na pověřenectvu školství , byl redaktorem Kulturního života a také tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů. V letech 1968–1974 byl docentem divadelní vědy, po roce 1974 vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu kultury v Bratislavě, od roku 1980 v důchodu. K jeho životu se vrací i dokumentární film natočený v roce 2002 . Jeden z nejvýznamnějších a plodných slovenských prozaiků a dramatiků 20. století, věnoval se i divadelní vědě a publicistice, v období normalizace perzekvován a diskriminován. Literární činný byl od roku 1937, kdy začal publikovat své první díla v Studentském časopise, ve Svojeti a Mladé kultuře. Zejména během války publikoval pod několika pseudonymy, první kniha mu vyšla až po skončení války (soubor report...

Mons Kallentoft

pracoval v reklamě a novinách, debutoval románem Pesetas. Za tuto knihu získal prestižní Katapultpriset za nejlepší švédský debut roku 2000. Napsal další dvě oceňované beletristické práce. Jeho čtvrtou knihou byl detektivní román Zimní oběť s hlavní hrdinkou kriminální inspektorkou Malin Forsovou. V této sérii ve Švédsku dále vyšly knihy Podzimní vražda, Jarní mrtvola a Páté roční období.

Lukáš Král

Spoluautor učebnice matematiky. Člen projektu Matika pro spolužáky, kde pomáhá s vývojem a tvorbou učebnic.

Josef Kutina

Práce v oboru zahradnictví.

Jonathan Kellerman

Jonathan Kellerman pracoval čtyři roky jako dětský psycholog, který poskytoval konzultace Policii Los Angeles. Jeho láskou ale byla jiná profese - a to profese spisovatele. Psát začal již v devíti letech a kariéra psychologa jeho díla naprosto ovlivnila. Všechny jeho knihy jsou z prostředí duševně nemocných lidí, psychologů atd. Kellerman napsal více než tucet novel s hlavní postavou Alexem Delaware. Není nijak překvapující, že v této postavě odráží kus sebe sama. Tyto knihy většinou řeší psychopatologické jevy v rodinách - něco, co sám moc dobře zná, jelikož to pozoroval každý den během své práce psychologa. V současnosti žije se svými 4 dětmi a ženou v Beverly Hills.

Jiří Kuchař

Jiří Kuchař je český spisovatel, publicista a badatel. Zabývá se alternativními metodami léčení a je autorem spirituálně zaměřené literatury a literatury faktu. Pravidelně publikuje v měsíčníku Regenerace . Jiří Kuchař je původním povoláním stavební inženýr. Jeho oborem byla podzemní voda. V době, kdy pracoval v národním podniku Stavební geologie, byl mezinárodním expertem v oboru hydrauliky podzemních vod. Po sametové revoluci založil nakladatelství Eminent a později stál Jiří Kuchař u zrodu měsíčníku Regenerace. Na svých zahraničních cestách navštívil Thajsko, Spojené státy, Egypt, Peru, Mexiko, Yucatan a Guatemalu. Silně jej ovlivnilo setkání se šamanem a zážitky spojené s ayahuascou . Za sérii článků o lidovém léčitelství v MF Dnes obdržel Jiří Kuchař bronzový bludný balvan. Ve volném čase studuje díla rakouského filosofa Rudolfa Steinera a švýcarského lékaře Carl Gustava Junga. Jiří Kuchař čerpal ze svých osobních zkušeností z návštěvy peruánského pralesa a jeho obyvatel. Celkem devět svazků z rozsáhlé sbírky průvodců Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, kterou Jiří Kuchař vytvořil ve spolupráci s Václavem Vokolkem. Spolu s Marianem Jelínkem napsal Jiří Kuchař knihy o psychické stránce tréninku, přípravy a sportu vůbec, o získávání motivace a dosahování úspěchu. Kniha se váže k události z roku 1958. Tehdy se v kysucké osadě Turzovka zjevila Panna Maria lesníkovi Matúši Lašutovi. Kniha se zabývá duchovním odkazem zjevení, přináší rozhovor s lesníkem a dokumentuje další známá mariánská zjevení z celého světa. Dvojsvazková kniha pojednává o uměleckých dílech shromážděných Adolfem Hitlerem, která po skončení druhé světové války zůstala opuštěna v Československu....

Jiří Kostečka

Jiří Kostečka je český pedagog, didaktik češtiny, autor učebnic českého jazyka a literatury. V roce 2014 byl oceněn ministrem školství nejvyšším resortním vyznamenáním, Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za celoživotní pedagogické působení. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština-angličtina. Z fakultních učitelů byl nejvíce ovlivněn profesorkou Marií Čechovou, která ho při studiích i v dalším profesním působení výrazně orientovala na didaktiku českého jazyka a slohu. Následně se věnoval pedagogické činnosti na řadě středních i vysokých škol v České republice i v zahraničí. V r. 1982 nastoupil jako učitel češtiny, angličtiny a filozofie na Gymnázium Na Zatlance, pak působil na několika dalších pražských gymnáziích a na Gymnáziu Václava Hraběte v Hořovicích. Devět let strávil na kolejním Gymnáziu Open Gate, kde se podílel na výuce podle programu mezinárodní maturity International Baccalaureate, stejně jako později na Gymnáziu Nový PORG v Praze. Souběžně s výukou na středních školách vedl semináře didaktiky českého jazyka i literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a na Katedře českého jazyka a literatury na Technické univerzitě v Liberci. V roce 2008 obhájil disertační práci na téma Motivace a aktivizace žáků při výuce českého jazyka na gymnáziích. V roce 2014 pomáhal založit bilingvní česko-anglickou základní školu Wonderland Academy v Praze, na které působil jako ředitel a učil na 1. stupni. V zahraničí vyučoval v letech 1993 až 1996 češtinu na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Dále učil výběrově starořeckou literaturu na athénském gymnáziu Moraitis School; při výměnných pobytech též vyučoval na gymnáziu v nizozemském Hilversumu a na Brecon High School ve Velké Británii. V pedagogické dráze pokračuje od roku 2017 působením u krajanských dětí v Austrálii a na Novém Zélandu. Kostečka je členem redakční rady recenzov...

Jaroslav Kalužík

Mgr., spoluautor učebnic literatury pro střední školy.

Ivan Klicpera

Ivan Klicpera byl syn Václava Klimenta Klicpery z jeho druhého manželství, český spisovatel. Narodil se v Hradci Králové, jako nejmladší syn dramatika Václava Klimenta Klicpery. Ten se po předčasném úmrtí první manželky Anny v roce 1838 oženil s Annou Trnkovou, pozdější matkou Ivana Klicpery. Roku 1846 získal Václav Kliment Klicpera profesorské místo v Praze a rodina se do hlavního města přestěhovala. Z prvního manželství přivedl Václav Kliment Klicpera do nové rodiny pět dětí, o které se Anna Klicperová-Trnková starala. Další děti se narodily v novém manželství, vyššího věku se však dožil pouze Ivan Klicpera. Ten vystudoval Akademické gymnázium a v letech 1865-1869 studoval právnickou fakultu. Od roku 1867 pracoval při studiu jako advokátní koncipient. Doktorské zkoušky z důvodu těžké choroby nevykonal. Posledních dvanáct let svého života trpěl Ivan Klicpera plicní chorobou. Téměř nevycházel z domu a ošetřovala ho jeho matka Anna Klicperová . Byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Nejúspěšnější román Ivana Klicpery Jindra vyšel více než třicetkrát v letech 1876-1947, novodobé upravené vydání pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová ještě v roce 1992; román byl třikrát zfilmován a uváděn v divadelních adaptacích. Jednalo se o předchůdce tzv. dívčích románů. Práce Ivana Klicpery vycházely též časopisecky. V pracích s historickými náměty nedosáhl úrovně současníka Václava Beneše Třebízského. Na námět románu Jindra byly natočeny tři filmy: Román Jindra byl pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová též zdramatizován, od roku 1917 uváděn pražským Švandovým divadlem. Pražské Divadlo komedie uvádělo adapatci jako dvoudílnou s tituly Jindra a Jindra, hraběnka Ostrovínová a v roce 1934 dostal román podobu operety s hudbou Rudolfa Piskáčka. Mimo svou volnou literární činnost byl Ivan Klicpera též propagátorem díla svého otce. S Emilem Semrádem sepsal Klicper...

Hidenori Kusaka

Japonský autor mangy Pokémon Adventures manga.

Zdeněk Kriebel

Zdeněk Kriebel byl český básník a redaktor, autor občanské a milostné lyriky a veršů a próz pro děti a mládež. Pocházel z právnické rodiny. Po maturitě roku 1930 začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studium ukončil roku 1938 získáním titulu doktora práv. V letech 1935–1939 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a 1939–1940 v Praze. Pak zde do roku 1956 působil jako právník a obhájce. Od roku 1956 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1961 se vrátil do Brna a až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval v literárním oddělení brněnského Československého rozhlasu. Jeho manželkou byla v letech 1936–1956 a znovu v letech 1986–1989 operní pěvkyně Marie Podvalová. Počátek jeho tvorby byl ovlivněn příslušností k brněnskému okruhu levicově orientovaných autorů, soustředěných kolem Bedřicha Václavka. Proto je jeho první vydaná básnická sbírka Hořící keř napsána v duchu proletářské poezie. Druhá sbírka Polytonfox vychází z poetismu. Tématem dalších básníkových předválečných sbírek je úzkostné prožívání života a smrti a osobitá milostná a přírodní lyrika . V poválečných sbírkách se projevilo autorovo zaujetí pro ideál sociálně spravedlivé společnosti a pro intimní lyriku . Od poloviny padesátých let se autor zabýval také literaturou pro děti a mládež, za kterou byl roku 1960 zapsán na Čestnou listinu Hanse Christiana Andersena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu . Koncem padesátých let byly časopisecky zveřejňovány jeho verše občanské poezie s názvem Listy z Prahy, které pak autor až do konce života průběžně doplňoval, třebaže věděl, že jsou pro nekonformní postoj knižně nepublikovatelné.

Vilém Kraus

Narozen 30. 5. 1924 v Praze, zemřel 7. 6. 2013. Prof., Ing., CSc., začínal ve vinařství Mělník, poté vystudoval zemědělskou univerzitu a později studoval na univerzitě v Brně. Odborník v oblasti vinařství a vinohradnictví, autor prací z oboru. Otec stejnojmenného vinařského odborníka.

Stanislav Komárek

Stanislav Komárek je český biolog, filosof a spisovatel; autor svébytných esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. Stanislav Komárek pochází z Kardašovy Řečice. Navštěvoval Gymnázium v Jindřichově Hradci, kde maturoval roku 1977. Ve studiu pokračoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde získal titul RNDr. Krátce byl aspirantem v Parazitologickém ústavu ČSAV. Roku 1983 emigroval do Rakouska, kde působil v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Během pobytu ve Vídni také spolupracoval s tzv. Altenberským okruhem pro filozofii a dějiny přírodních věd. Zároveň se věnoval intenzivnímu studiu německé autonomistické školy v biologii a podobně orientovaných proudů v etologii a antropologii . V rámci tohoto studia navázal spolupráci s oddělením teoretické biologie Zoologického ústavu Vídeňské univerzity a Ústavem Konrada Lorenze v Altenbergu. Od roku 1990 působí na katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. V říjnu 1990 zde začal přednášet o vzájemných vztazích přírodních a kulturních fenoménů a biologické estetice A. Portmanna. V následujícím roce byly zahájeny i přednášky o dějinách biologie, o dějinách objevných cest, domestikaci jakožto biologickém fenoménu a mimetických jevech v živé přírodě. Fenomén mimikry a mimetismu dále rozpracovával i v pozdějších letech a stal se stěžejním objektem jeho zájmu. V roce 1993 absolvoval půlroční stáž v Nizozemí na univerzitě v Leidenu, která byla spojena se studiem tamních obsáhlých knižních fondů, prací na bibliografii mimetických jevů a zároveň přednáškovou činností. V letech 1996–2002 působil jako vedoucí Katedry filosofie a dějin přírodních věd Příro...

Raymond Khoury

Z Libanonu utekl před občanskou válkou, absolvoval střední školu ve Spojených státech, po návratu do Bejrútu vystudoval architekturu, ale znovu prchal před obnovenou válkou. Usadil se v Londýně a začal pracovat jako architekt. Chtěl si koupit dům na Bahamách, a právě tehdy se setkal s člověkem, který se živí tím, že pomáhá spisovatelům psát scénáře na základě jejich vlastních knih. Tak nějak se pokusil něco napsat a Raymond Khoury objevil svůj literární talent. --- Poslední templář, kniha, jejíž české vydání se stalo nejprodávanější knihou roku 2006.

Radovan Krátký

Radovan Krátký byl český spisovatel, dramatik, autor knih pro děti a mládež, překladatel z francouzštiny, latiny, italštiny. Sestavil rovněž několik výborů z latinské starověké a středověké poezie. Narodil se v rodině učitele a spisovatele Jaroslav Krátkého . Maturoval v roce 1941 na reálném gymnáziu v Třeboni. Pracoval jako dělník, herec Pražského dětského divadla Míly Mellanové a úředník sociální péče. V roce 1942 byl totálně nasazen v Linci. Po skončení druhé světové války studoval v letech 1945-1949 češtinu a latinu na Filosofické fakultě University Karlovy. Po skončení studia pracoval jako redaktor. Od roku 1957 byl spisovatelem a překladatelem ve svobodném povolání. Začátkem šedesátých let pracoval jako dramaturg v Divadle Spejbla a Hurvínka. V letech 1951 — 1957 byl redaktorem Dikobrazu, přispíval též do deníků Mladá fronta a Práce, časopisu Roháč a dalších.

Ken Kesey

Ken Elton Kesey byl americký spisovatel. Bývá řazen do postmoderní literatury, někdy je považován za styčný bod mezi beatníky a hnutím hippies. Kesey vystudoval divadelní umění na oregonské univerzitě v Eugene. Na Stanfordově univerzitě v Kalifornii absolvoval kurz tvůrčího psaní . V době studií se stal dobrovolníkem ve výzkumu Veterans Hospital v Menlo Parku, který zkoumal účinky halucinogenů . Role pokusného králíka v tomto výzkumu ho později inspirovala k napsání jeho prvního románu Vyhoďme ho z kola ven, který vyšel v roce 1962, dosáhl velkého úspěchu, byl zpracován do podoby divadelní hry. V roce 1975 natočil režisér Miloš Forman podle divadelní adaptace Keseyho knihy Vyhoďme ho z kola ven úspěšný film Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal 5 Oscarů. Sám Kesey prý film nikdy neviděl, kvůli sporům o ocenění jeho autorských práv. Také se mu nelíbilo, že ve filmu nebyl jako vypravěč indián Bromden, tak jak je tomu v knize. Po vydání svého druhého románu Tak mě někdy napadá v roce 1964 si koupil Kesey školní autobus, pojmenoval ho Further a vydal se v doprovodu Neala Cassadyho a skupiny přátel, kteří si říkali The Merry Pranksters na výlet přes USA na newyorskou Světovou výstavu. V New Yorku se tehdy seznámil s Allenem Ginsbergem a Jackem Kerouackem. Tento výlet následně popsal další jeho účastník Tom Wolfe ve své knize The Electric Kool-Aid Acid Test. V roce 1971 byl jeho román Tak mě někdy napadá zfilmován a dostal dvě nominace na Oscara. Zemřel 10. listopadu 2001 po operaci, při níž mu byl z jater odstraněn rakovinný nádor. Ve svých dílech se zabývá problémem odcizení, které nastává díky anonymitě moderní společnosti. Často se zabývá problémy jedince, který se vinou společnosti dostane do jemu nepřátelského prostředí, autor se staví do role protestujícího proti této situaci. Po napsání prvních dvou knih se na 20 let odmlčel. Některá jeho...

Josef Kutík

Josef Kutík byl český spisovatel, autor knih pro mládež. Josef Kutík vystudoval Obchodní akademii v Hradci Králové. Aby se za nacistické okupace vyhnul totálnímu nasazení, přihlásil se do práce na železnici a pracoval zde jako dělník, posunovač, topič, tunelář, montér, vrtmistr, později jako telegrafista, průvodčí a výpravčí. Po osvobození pracoval nejprve jako odbytář, poté se zúčastnil budování tunelu v Malé Chuchli a pak pracoval sedm let jako horník . Byl také vedoucím knihkupectví a vedoucím reklamní agentury Mladé fronty. Publikovat začal roku 1960. V časopisech publikoval povídky, básně a bajky, psal kriminální romány a dobrodružné příběhy pro mládež.

John Knittel

John Hermann Knittel se narodil v r.1891 v Dhárváru Indii jako syn basilejského misionáře a vnuk zvonaře z Esslingenu. V pěti letech přesídlila rodina do Švýcarska. Po absolvování gymnázia a obchodní školy odešel do Anglie, kde pracoval jako bankovní úředník, obchodoval s filmy a podílel se na vedení divadla, později se stal spisovatelem. Zimu trávil většinou v severní Africe a nakonec se usídlil u Ženevského jezera. od r. 1933 žil poblíž Káhiry, potom střídavě v Egyptě a v Maienfeldu, kde zemřel v r.1970. Kromě svého několikrát zfilmovaného světového bestselleru "Via Mala" napsal jedenáct dalších románů a mnoho povídek.

Jaroslav Krček

Jaroslav Krček je český hudební skladatel, dirigent a hudebník, známý svým významným přínosem klasické a lidové hudbě. Narodil se 22. května 1939 v Domažlicích a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Krček je uznáván zejména pro své dílo v oblasti oživování a aranžování tradiční české lidové hudby, kterou často začleňuje do svých skladeb. Studoval na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze.

Eda Kriseová

Eda Kriseová je česká novinářka a spisovatelka. Je členkou PEN klubu, Obce spisovatelů, Kafkovy společnosti a správní rady Nadace Central and Eastern European Book Project v Amsterodamu. Po maturitě v roce 1957 vystudovala Institut novinářství a osvěty na Univerzitě Karlově, kterou absolvovala v roce 1963. Poté se stala novinářkou v časopise Mladý svět, kde působila až do roku 1968. V roce 1969 byla reportérkou v časopise Listy. Po zákazu Listů nemohla publikovat ani pracovat v publicistice, proto se koncem roku 1969 stala asistentkou v Ústavu pro teorii a dějiny sdělovacích prostředků při UK. V letech 1974 až 1976 pracovala v universitním archivu, poté byla nucena také toto místo opustit a pracovala zcela mimo obor. V listopadu 1989 byla členkou Koordinačního centra Občanského fóra a mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do rezignace V. Havla v červenci 1992 byla poradkyní prezidenta, od roku 1991 působila také jako ředitelka sekce Stížnosti a milosti prezidentské kanceláře. Od července 1992 se věnuje jen literární činnosti. Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a absolvovala autorská čtení v řadě zemí. Začínala jako reportérka, její reportáže byly velmi často z exotických zemí. S vlastní literární tvorbou začala až po roce 1972, kdy ji bylo znemožněno pracovat v oboru žurnalistiky.

Oldřich Kosek

Knihy kuchařských předpisů, také autor detektivek.

M. S Komarov

Judith Krantz

Judith Krantz se narodila 9. ledna 1928 v New York City. Po ukončení školy se přestěhovala do Paříže, kde pracovala v módě. Později se vrátila znovu do New Yorku, kde psala články pro časopisy. Má 2 syny a nyní i vnoučata. Její manžel zemřel roku 2007.

Jiří Křenek

Jiří Křenek je současný český fotograf, který se zaměřuje na oblast motoristického sportu. Jako jediný občan České republiky má akreditaci k fotografování závodů Formule 1. Vedle motoristických snímků zpracovává také sociologicky laděné dokumentární soubory - mj. o hypermarketech, satelitních vesničkách a fenoménu mobilního telefonu. Jeho aktuální volnou tvorbou jsou dokumenty z prostředí in-line bruslařů a hráčů počítačových her. Křenek absolvoval Střední odborné fotografické učiliště v Praze a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ještě během studií na učilišti začal pracovat pro vydavatelství časopisů Axel Springer, konkrétně pro jím vydávané motoristické časopisy. Za své fotografie získal několik cen – mimo jiné dvě 1. místa v soutěži Czech Press Photo , grant pražského primátora , hlavní cenu Talentinum , 1. cenu za nejlepší výtvarnou fotografii motoristického sportu v Paříži nebo Cenu Jaromíra Funkeho za druhé místo v soutěži o nejlepšího českého fotografa do 35 let .

Jiří Krámský

PhDr. Jiří Krámský, DrSc. byl český středoškolský profesor, anglista a orientalista, zaměřený na perštinu, autor monografií, učebnic a slovníků z oboru.

Jarmila Kelnarová

PhDr. Jarmila Kelnarová, PhD. . Působila jako ředitelka na Střední zdravotnické škola Brno, Jaselská. Je spoluatorkou řady učebnic.

Herbert von Karajan

Herbert von Karajan byl rakouský dirigent, který je všeobecně považován za jednoho z největších dirigentů 20. století. Narodil se 5. dubna 1908 v Salcburku a již od mládí projevoval mimořádný hudební talent. Karajanova kariéra trvala více než pět desetiletí, během nichž řídil mnoho předních světových orchestrů a pořídil řadu nahrávek. Byl spojen zejména s Berlínskou filharmonií, kde působil jako šéfdirigent 34 let od roku 1955 až do své smrti v roce 1989.

Daniela Kovářová

Daniela Kovářová, rozená Šindlerová, je česká právnička a politička, bývalá ředitelka Justiční akademie, v letech 2009–2010 ministryně spravedlnosti České republiky ve Fischerově vládě. V letech 1979–1983 studovala na Gymnáziu Jízdárenská v Ostravě. Poté absolvovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně , kde obhájila v roce 1987 titul doktor práv . V letech 1987 až 1989 byla členkou KSČ. V listopadu 1989 složila advokátní zkoušky. V letech 1990–2008 měla advokátní kancelář v Plzni, specializovanou v oborech trestního práva, rodinného práva a smluvní agendy. Mezi lety 1999–2005 působila jako předsedkyně Sekce pro trestní právo a obhajobu České advokátní komory . V období 2005–2008 byla předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání ČAK. Po pádu druhé vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 byla ODS nominována do úřadu ministryně spravedlnosti ČR, kterou pak vykonávala ve vládě Jana Fischera až do června 2010. Na sklonku své ministerské činnosti byla mezi šesti osobami navrženými v Senátu do funkce ombudsmana; ve druhém kole tajných senátních voleb skončila čtvrtá s deseti hlasy, čímž se nedostala mezi dva senátní nominanty na funkci. V letech 2008–2011 také vedla Justiční akademii v Kroměříži; tu se rozhodla ke konci ledna 2011 opustit, prý z důvodu šikany ze strany Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo však šikanu popřelo. Dále se chce vrátit do advokacie a zaměřit se na rodinné právo a související oblasti. Literární činnost: Přispívá do odborných periodik a denního tisku. Je také literárně činná. V roce 2008 pod pseudonymem Ida Sebastiani vydala knihu mysteriózních povídek s názvem Minutové povídky. Na podzim 2009 vyšla její druhá kniha „Láskyplné“ povídky. Rozepsané má Justiční povídky a Erotické povídky. Od roku 2009 je členkou Redakční rady časopisu Státní zastupitelství....

Alena Kopecká

Narozena 22.4.1936 v Praze. PhDr., CSc., asistentka katedry jazyků, učebnice angličtiny.

Zdeněk Kukal

Zdeněk Kukal je český oceánolog, geolog a oceánograf, autor řady vědeckých prací z oboru oceánologie a geologie a řady prací populárně naučných. V roce 1955 vystudoval geologii na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v Ústředním ústavu geologickém . V roce 1990 byl jmenován docentem a zároveň získal titul doktora věd. V letech 1992 až 1997 byl ředitelem České geologické služby, ve stejné době i později zasedal v Radě vlády České republiky pro výzkum a vývoj. V geologických vědách se zabýval usazenými horninami. Jako zaměstnanec geologického ústavu působil téměř 10 let v zahraničí, hlavně v zemích jihozápadní Asie, kde byl profesorem na univerzitách v Bagdádu a Kuvajtu a také hlavním geologem ve státní geologické službě Iráku. Na výzkumných lodích plul Atlantským oceánem, Perským zálivem i Černým mořem. Jeho kniha o oceánech je důležitou učebnicí oceánografie. Ve své populárně vědecké knize Záhada bermudského trojúhelníku, fantazie a skutečnost na základě prací jiných autorů vyvrací legendy o údajně záhadných zmizeních v Bermudském trojúhelníku. Otec geografa Zdeňka Kukala mladšího.

Vladimír Klevis

Vladimír Klevis je prozaik, autor povídek a novel. Vladimír Klevis se narodil v rodině lesního inženýra, který byl v době krize často bez práce. Matka, vyučená modistka, zůstala po narození syna v domácnosti. Dětství prožil Vladimír v Dobrušce, válečná léta v Berlíně a poválečná léta v Josefově. Gymnázium navštěvoval v Jaroměři. Po přestěhování rodiny do Mariánských Lázní, ukončil studium maturitou v Plané. Poté učil na jednotřídkách v pohraničí a dálkově studoval pedagogickou školu. Studia však nedokončil, změnil zaměstnání a pracoval od roku 1958 v knižním obchodě v Plzni. V roce 1961 odešel do Prahy, kde získal místo kulturního redaktora v Zemědělských novinách, později v redakci Světa práce a v Literárním měsíčníku. Od roku 1979 působil Vladimír Klevis jako dramaturg na Barrandově, později jako šéfredaktor časopisu Pionýr.

Roman Karpaš

Roman Karpaš je český publicista, historik, typograf, grafik a nakladatel. Mezi roky 1969 a 1973 studoval na Karlově univerzitě, kde byli jeho učiteli Cyril Bouda či Karel Šmíd. V letech 1978–1983 stál v čele liberecké Malé výstavní síně. Od poloviny svého zdejšího působení navázal spolupráci se Severočeským nakladatelstvím, pro něž pracoval jako výtvarník. V závěru osmdesátých let 20. století, mezi roky 1988 a 1990 byl v tomto nakladatelství zaměstnán coby výtvarník a technický redaktor. Ve své tvorbě se od osmdesátých let 20. století věnoval grafice. Vytvořená díla vystavoval jak autorsky, tak také na kolektivních výstavách, a to v Československu či později České republice, ale též v zahraničí . Věnuje se také vývoji tvorby pohlednic. Zjištění, k nimž dospěl, sepsal do knihy nazvané Pohlednice: historie lístků, které zmenšily svět. Ta tvoří základy tohoto sběratelského oboru. Další své knihy píše s tematikou Jizerských hor, Frýdlantska a Liberecka. Spolupracuje na nich i se svou manželkou Márií, pocházející ze Slovenska.