Výpis všech autorů

Rudolf Křesťan

Rudolf Křesťan je český redaktor a spisovatel známý svými fejetony. Mládí prožil v obci Stará Role a ve svých pracích na toto místo často vzpomíná. Navštěvoval gymnázium v Karlových Varech. Když složil maturitní zkoušku, přihlásil se ke studiu na novinářské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. I tuto školu zvládl úspěšně. V letech 1964 až 1992 byl redaktorem časopisu Mladý svět, poté byl deset let zaměstnán v časopisu Týdeník Televize. Podílel se na tvorbě televizního pořadu Nedělní ráno. V současné době je na volné noze a spolupracuje např. s Literárními novinami a Českým rozhlasem. Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu přes čtvrt milionu výtisků. Jeho manželkou je akademická malířka Magdalena Křesťanová, jejíž kresby můžeme najít v třinácti Křesťanových sbírkách fejetonů. Do konce roku 2018 vydal 20 knih:

Valentin Petrovič Katajev

Valentin Petrovič Katajev byl ruský sovětský spisovatel, dramatik, scenárista a novinář. Narodil se v Oděse a prožil v ní své mládí. Pocházel z rodiny učitele. V době první světové války bojoval na frontě jako dobrovolník, v té době také začal působit jako válečný zpravodaj a dopisovatel, což posléze dělal i během Velké vlastenecké války. V době Říjnové revoluce v roce 1917 vstoupil do řad nově vznikající Rudé armády, ve které sloužil do roku 1920, kdy se vrátil do Oděsy. Od roku 1922 žil v Moskvě. Mezi jeho nejznámější díla patří kniha Na obzoru plachta bílá inspirovaná revolučním rokem 1905 v Ruském impériu v době autorova dětství v rodné Oděse. Kniha tvoří vlastně první část rozsáhlejší trilogie Vlny Černého moře. Dalším velmi známým dílem je kniha Syn pluku odehrávající se za druhé světové války v době Velké vlastenecké války. Od šedesátých let 20. století převažují v jeho díle autobiografické prvky Stal se jedním z nejznámějších sovětských spisovatelů, jeho pověst je však nejednoznačná. Na jednu stranu byl oceňován vyznamenáními a byl vnímán jako úzce spjatý se sovětským režimem. Na druhou stranu byl spisovatelem s bezmeznou fantazií, citlivým a původním; podporoval inovátorskou práci nových autorů a popisoval i to, co chtěla oficiální sovětská historie potlačovat.

Robert T Kiyosaki

Robert Kiyosaki učí lidi, jak se stát milionářem, proto se mu říká učitel milionářů. Robert Toru Kiyosaki se narodil 8.dubna 1947 na Havajských ostrovech. Je japonský Američan čtvrté generace, který pochází z prominentní učitelské rodiny. Jeho otec byl představitelem školství ve státě Havaj. Jako malý chlapec se seznámil se svým celoživotním přítelem a kamarádem Mikem, jehož otec zasvěcoval oba chlapce již od malička do tajů podnikání a investic. Právě zde začíná příběh největšího Kiyosakiho knižního bestselleru „Bohatý táta, chudý táta“. Po střední škole se robert vzdělával v New Yorku a po promoci vstoupil do námořní pěchoty a odešel do Vietnamu jako důstojník a pilot vrtulníku. Jeho obchodní kariéra začala po návratu z války. V roce 1977 založil společnost, která zavedla na trh první velcroylonovu peněženku. Díky tomuto produktu vydělal miliony dolarů. Přední světové časopisy o této penežence napsaly mnoho článků. Robertův byznys jsou především nemovitosti a rozvoj menších společností, přesto jeho opravdovou vášní je vyučování. Proto od roku 1985 založil mezinárodní vzdělávací společnost, které pusobí v několika zaméch po celém světe. Robert společně se svou manželkou odešel ve věku 47 let do důchodu s pasivním příjmem třikrát větším, než byly jeho výdaje. Jeho životním krédem je: “Nepracujte pro peníze, nech ať peníze pracují pro vás“. Bohatý táta, chudý táta V knize nejprve srovnává dva dospělé muže, Mikeova a svého otce, jejich názory a představy jak dosáhnout úspěchu. Poté již Kiyosaki popisuje svou strastiplnou cestu za úspěchem. Ta představuje mnoho raketových vzestupů, ale také mnoho tvrdých pádů zpátky na zem. Kniha se po chladném a ne příliš úspěšném přijetí stala díky štěstí a náhodě ze dne na den absolutním hitem mezi literaturou osobního růstu, podnikaní a investic....

Lenka Kořínková

Lenka Holas Kořínková je česká herečka, zpěvačka a autorka knih o zdravé výživě. Lenka Kořínková byla provdána za fotografa Davida Holase a v roce 2012 se s ním rozvedla. Pochází z umělecké rodiny, po studiích na hudebním oddělení pražské konzervatoře vystupovala jako zpěvačka, mimo jiné také v Divadle Semafor či v Divadle E. F. Buriana. Její komediální talent způsobil, že byla od počátku své profesionální kariéry často obsazována ve filmu a v televizi především do komediálních rolí. Úspěšná byla i jako zpěvačka popmusic. V roce 1981 emigrovala společně se svým manželem do Austrálie. V Austrálii se živila hudbou jako zpěvačka a klávesistka, herectví se aktivně nevěnovala. V 90. letech 20. století po sametové revoluci přijela opět do České republiky, z nadšení nad pádem totality, hlavním to důvodem jejího odchodu. Lenka Kořínková hrála s mnoha hereckými osobnostmi a ve více než třiceti českých celovečerních filmech a v mnoha televizních inscenacích. Vyvinula vlastní způsob stravování, kterým pomohla vyřešit tisícům lidí nadváhu a mnohé zdravotní problémy. Svou metodu prezentovala napsáním šesti teoretických a pěti kuchařských publikací, rovněž napsala dva autobiografické romány a jednu novelu. V České republice bylo prodáno přes 750 000 výtisků jejích knih. Již 15 let působí jako profesionální lektorka angličtiny, vyvinula vlastní metodu výuky, rovněž poskytuje poradenství v oblasti vlastní metody stravování. V roce 2020 žila v Praze.

Svatopluk Káš

Svatopluk Káš byl český lékař-neurolog, spisovatel, publicista a humorista. Byl synem zakladatele hudebního sdružení Kocourkovští učitelé Josefa Káše. Byl znám především svou zálibou v medicínském humoru.

Petr Klučina

Vystudoval obor historie-archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval ve Vojenském historickém ústavu v Praze, do roku 2002 byl ředitelem Historického ústavu Armády České republiky. Specializuje se na vojenské dějiny středověku, zejména na otázky vývoje chladných zbraní a zbroje. Je spoluautorem prvního dílu Vojenských dějin Československa a autorem či spoluautorem mnoha dalších publikací. Podílel se na realizaci expozice Třicetiletá válka ve Vojenském historickém muzeum.

Jayne Ann Krentz

Narodila se 28. března 1948 v Borrego Springs ve státě Kalifornia. Za svobodna se jmenovala Castleová a její matka ji vychovávala společně s jejími dvěma bratry – Jamesem a Stephenem. Svá studia historie na kalifornské univerzitě v Santa Cruz ukončila s hodností bakaláře v roce 1970. Ve studiu pak pokračovala na státní univerzitě v San Jose, kde si udělala doktorát z knihovnictví. Okamžitě po jeho získání se vdala za inženýra Franka Krentze, s nímž se setkala na škole v San Jose. Novomanželé se přestěhovali na Panenské ostrovy, kde Jayne pracovala jako knihovnice na základní škole. O této době Jayne mluví jako o „zhoubě svého profesionálního života“. Práce v knihovně se jí líbila, ale uvědomila si, že to, co se požaduje od učitelky na základní škole, ji neuspokojuje. Změnila tedy své působiště a pracovala jako knihovnice na vysoké škole. Nyní už déle než 30 let žije Jayne se svým manželem Frankem v Seattlu ve státě Washington. Je proslavená svou pracovitostí, protože šest dní v týdnu usedá ke svému psaní už v sedm hodin ráno. Mimo jiné ráda vaří vegetariánská jídla. Díky její minulosti jistě nikoho nepřekvapí, že je velice štědrá vůči knihovnám, kterým pravidelně přispívá nemalými finančními částkami. Založila také univerzitní knihovnický fond, díky němuž si univerzitní knihovny mohou dovolit nakupovat více literatury a finančně přispívá patnácti základním školám v Seattlu na nákupy nových knih. Je rovněž členkou poradního sboru washingtonské univerzity pro nástavbové studium v oboru tvůrčího psaní. Když ještě pracovala jako knihovnice na vysoké škole v Duke, začala s psaním vlastních povídek. Kombinovala v nich prvky romance s postupy science-fiction. Asi šest let psala a rozesílala náměty na romány, ale ty se jí pravidelně vracely se zamítavým stanoviskem. Během této doby zkoušela několikrát se svojí tvorbou skončit, ale ta se jí mezitím stala nutností. Pak se s rodinou přestěhovala do Seattlu, aby tam její manžel pokračoval v kariéře leteckého inženýra. Ani v ...

Miroslav Kučera

Narozen 16. 3. 1936 v Praze. Kriminalista, spolupracovník Československé televize. Autor literatury non-fiction, detektivek ap. Emeritní podplukovník Centrály kriminální policie, autor a moderátor televizních pořadů Federální kriminální ústředny. Stálý spolupracovník časopisů Linka 158, Ring, nakladatelství Víkend, deník Expres a Rádia RIO. Publikoval rovněž v týdenících Signál, Krimimix a v měsíčníku Hot Line . Původním povoláním typograf, zabývající se amatérsky a později i profesionálně divadelní činností, externě spolupracoval s Policií České republiky a s Českou televizí. V 90. letech byl šéfem marketingu soukromé firmy KoJa, která mimo jiné poskytuje služby v oblasti ostrahy a ochrany majetku i osob. Románovou prvotinu Otrokyně lásky napsal v roce 1991.

Zdeněk Kalista

Zdeněk Kalista byl český katolický historik, básník, literární kritik, editor a překladatel. Zdeněk Kalista se narodil v rodině učitele. V roce 1919 maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Dále vystudoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii, dějiny výtvarných umění a klasickou archeologii, byl žákem Josefa Pekaře, Jaroslava Bidla a Hynka Vysockého. Pod Pekařovým vedením napsal dizertační práci o Humprechtu Černínovi z Chudenic. Obhájil ji roku 1923. V roce 1924 byl promován doktorem filozofie. V témže roce začal pracovat jako asistent Historického semináře. V letech 1921–1923 byl místopředsedou Literární skupiny, od roku 1928 členem výboru Kruhu českých spisovatelů. Svá díla zpočátku podepisoval též jako Z. V. Kalista. Roku 1931 se na filozofické fakultě UK habilitoval prací Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic, docentem byl jmenován roku 1932. Jmenování profesorem se připravovalo od roku 1938, ale kvůli uzavření českých vysokých škol k němu nedošlo. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze tedy souvisle působil v letech 1924–1939 a 1945–1948. Po roce 1948 musel pro své pravicové názory a katolické smýšlení z univerzity odejít. Stal se jednou z obětí politických procesů – v roce 1951 byl zatčen a 4. července 1952 v tzv. procesu se Zelenou internacionálou proti katolické inteligenci odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let. V roce 1960 byl propuštěn a odešel do penze. V roce 1966 rehabilitován. V tomto období psal lektorské posudky pro různá nakladatelství a věnoval se překladatelské práci. V letech 1968–1969 přednášel jako mimořádný profesor na Univerzitě Karlově. Publikoval v řadě českých i zahraničních literárních a historických periodik . Jako autor hesel se podílel i na Masarykově slovník...

Nikos Kazantzakis

Nikos Kazantzakis byl řecký spisovatel, básník, dramatik, překladatel a myslitel. Je jedním z nejznámějších představitelů novořecké literatury, proslulý především svými romány Řek Zorbas, Poslední pokušení, Kristus znovu ukřižovaný a jejich filmovými adaptacemi. Narodil se v Heraklionu na Krétě, která tehdy patřila Turecku. Byl nejstarším synem chudého rolníka, měl dvě sestry a bratra, který však zemřel v dětském věku. Středoškolské vzdělání získal na gymnáziu v Heráklionu a církevní škole vedené františkány na ostrově Naxos, kde se naučil francouzštinu a italštinu. Na své dětství a mládí na Krétě vzpomínal celý život, cítil se být více Kréťanem, než Řekem. Roku 1902 se přestěhoval do Athén, kde studoval práva. Studium zakončil diplomovou prací na téma Friedrich Nietzsche o filozofii práva a státu . Od roku 1907 studoval filosofii v Paříži. Na pařížské Sorbonně ho nejvíce ovlivnil Henri Bergson, který byl vedoucím jeho disertační práce věnované opět Nietschemu. Současně se věnoval i literární činnosti. V roce 1906 publikoval svou první prózu Zmije a Lily , v roce 1909 jednoaktovou hru s názvem Komedie a po ukončení studií tragédii Mistr stavitel . Po návratu do Řecka začal překládat filozofická díla a přispíval do různých časopisů. V roce 1911 se oženil s Galateou Alexiu, svou láskou z dětství. V roce 1914 se seznámil s básníkem Angelosem Sikelianosem. Společně cestovali dva roky na místa, kde vzkvétala řecká ortodoxní křesťanská kultura, čtyřicet dní strávili v klášteře na hoře Athos. Kazantzakis se zabýval četbou Danteho, studiem evangelia a Buddhova učení. S manželkou Galateou psal knihy pro dětské čtenáře a také začal psát divadelní hry. V letech 1916–1917 se pokoušel o podnikání při těžbě lignitu na Peloponésu a při tom se seznámil s Jiorgosem Zor...

Ludvík Kundera

Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...

Julius Komárek

Julius Miloš Komárek byl český učitel, vědec, spisovatel. Vystudoval gymnázium v Klatovech a odmaturoval zde roku 1911. Pokračoval ve studiích přírodních věd na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také promoval. V roce 1919 habilitoval a od roku 1932 byl řádným profesorem zoologie a přednostou II. zoologického ústavu Karlovy univerzity. Mimo to byl docentem na Vysoké škole zemědělské. Podnikl četné studijní cesty do zahraničí a zúčastnil se několika mezinárodních kongresů. Když byl 31. října 1921 zřízen v Praze Výzkumný ústav lesnický, byl jeho vedením pověřen prof. Komárek a vedl jej až do roku 1945. Důvodem pro založení ústavu byla kalamita přemnožení bekyně mnišky. Ze své funkce jako první v střední Evropě nařídil letecké práškování proti mnišce a sosnokazu . Své zkušenosti a znalosti podal v 200 svých odborných publikací a časopisech, které se týkaly lesnictví, lékařství, myslivosti, ochrany přírody a rybářství. Byl jedním z iniciátorů zřízení národních parků v Tatrách a na Šumavě. Později se stal členem korespondentem ČSAV. Byl také myslivec a jedna z honiteb u Obroku a Tuhaně poblíž Dubé na Českolipsku nese dodnes jeho jméno. Řada různých webů zabývajících se lesnictvím, školstvím, ochranou přírody. myslivostí Např.

Josef Kovář

Josef Kovář byl český spisovatel, autor próz pro mládež především z přírodního prostředí. Kovář pocházel z rolnické rodiny. V letech 1916-1920 vystudoval učitelský ústav v Soběslavi a poté v letech 1920-1924 učil na různých místech v Čechách , v letech 1925-1936 v Dolní Poustevně, 1936-1938 ve Cvikově a od roku 1938 až do důchodu v roce 1961 v Českém Brodě. Zde byl také v letech 1945-1949 předsedou ONV) a věnoval se zde osvětové práci. V letech 1953-1955 vystudoval dálkově Vysokou školu pedagogickou v Praze. V Kovářových knihách pro mládež se propojuje život zvířat v přírodě s napínavým dějem. Příběhy se odehrávají jednak v jeho rodném rybníkářském kraji, jednak i v oblastech poněkud exotičtějších . Hrdiny jsou buď zvířata nebo děti. Oblíbeným Kovářovým tématem jsou také skautské tábory.

Helena Kholová

Helena Kholová byla česká popularizátorka přírodních věd, spisovatelka a překladatelka. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Helena Kholová se narodila v roce 1932. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracovala v biologické laboratoři Spolany v Neratovicích a poté se 9 let věnovala lesnickému výzkumu se zaměřením na ochranu lesa. V tomto oboru získala aspiranturu. Následně nastoupila do redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pracovala jako odborná přírodovědná redaktorka. V psaní článků o přírodě a zvířatech byla velmi aktivní a měla neobyčejný rozhled i mimo biologické vědy. Zajímala se o historii chovu domácích zvířat a vzniku plemen hospodářských zvířat. Napsala množství popularizačních knih. Mezi jejími přáteli byly osoby spjaté mimo jiné s pražskou zoologickou zahradou jako Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Luděk J. Dobroruka. V 70. a 80. letech pořádala Dny ABC v pražské zoo. Její publikační a překladatelská práce pokračovala i po odchodu do důchodu.

Spirituál Kvintet

Spirituál Kvintet je známá česká folková a country hudební skupina, široce uznávaná pro svůj vliv na československou hudební scénu, zejména v žánrech folk a duchovní hudba. Skupinu založil v roce 1960 Jiří Tichota a brzy se stala jedním z vůdčích hlasů československé folkové hudby. Jejich repertoár zahrnuje směs tradičních českých písní, původních skladeb a úprav zahraniční lidové hudby, často se zaměřením na duchovní a protestní témata.

Michaela Klevisová

Michaela Klevisová je česká spisovatelka, novinářka, překladatelka a scenáristka. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Vyrůstala v novinářském prostředí, její matka byla novinářka, psala do Hospodářských novin o umění a přispívala také do různých kulturních rubrik. Na Univerzitě Karlově vystudovala žurnalistiku, které se od roku 1997 profesně věnuje. Píše do časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti rubriku knižních novinek. Dříve tvořila články o umění pro magazín Hospodářských novin IN a cestovatelské reportáže pro magazín Travel Digest. V roce 2008 spolupracovala na několika scénářích pro seriál Ulice. Dvakrát získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu. Toto ocenění získala poprvé za svou knižní prvotinu Kroky vraha již ve 32 letech, a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Zapojila se také do projektu Praha Noir, který si v České republice objednalo newyorské nakladatelství Akashic Books. Publikovala zde povídku společně s dalšími 13 českými autory. Tento projekt autorce pomohl, stoupla její popularita, a zvedla se tak i poptávka po jejich knihách. Velkým koníčkem je pro ni cestování, cestami se následně inspiruje i při psaní. Často pobývá v Holandsku, což je patrné i z její tvorby. Klevisová miluje kočky a koně, což jsou motivy, které se často objevují v jejich knihách. Kritici její dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Hlavním hrdinou jejich detektivních románů je Josef Bergman, starší pán klidné povahy, který vše řeší s rozvahou. Nejdůležitější jsou pro autorku detailní popisy postav, jedná se o určité „utváření mozaiky z příběhů jednotlivých postav“, zločin v jejich příbězích tvoří jen jakousi kos...

Karel Kryl

Karel Kryl byl český písničkář a básník, známý svými protestními písněmi proti režimu v komunistickém Československu. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži a stal se významnou osobností československé hudební scény, zejména pro svůj přínos žánru politických a protestních písní. Jeho kariéra odstartovala po invazi do Československa v roce 1968, která pod sovětským vedením potlačila Pražské jaro, období politické liberalizace. Krylovy pronikavé a kritické texty našly odezvu u mnoha odpůrců komunistické vlády.

Jiří Kotalík

Narozen 22. 7. 1920 v Praze, zemřel 26. 1. 1996 tamtéž. PhDr., profesor dějin umění, umělecký kritik, překladatel z angličtiny, ředitel Národní galerie v Praze, publikace z oboru.

Jaroslav Kvapil

Jaroslav Kvapil byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér. Byl syn lékaře v Chudenicích u Klatov, kde též vychodil obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil. V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová , herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla. První básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu. V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích. Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení. Za první světové války se účastnil prvního odboje. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou. Za druhé světové války byl spoluzakladatelem odbojové organizace Prozatímní revoluční národní výbor. Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození rep...

Jack Kerouac

Jack Kerouac IPA, vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, byl americký spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se především svými autobiografickými romány, zejména pak dílem Na cestě. Předci Jacka Kerouaca pocházeli z Francie. Jeho děd, tesař Jean-Baptiste Kirouack, se společně se svou ženou Clémentine Bernierovou přestěhovali z Francie do Nashui, města v americkém státu New Hampshire. Stalo se to v roce 1889 krátce poté, co se jim narodil syn Léon, budoucí Kerouacův otec. Léon se stal reportérem a obchodníkem a roku 1915 si vzal Gabrielle Lévesqueovou, budoucí Kerouacovu matku. Rok po svatbě se jim narodilo první dítě, syn Francis Gerard; roku 1918 pak dcera Caroline. Jako třetí a poslední dítě Gabrielle Kerouacové přišel na svět Jean-Louis. Doma mu říkali „Ti Jean“, čili „Malý Jan“. Teprve později, když se Jean-Luis začal stýkat s nefrancouzskými obyvateli, se z něj stal „Jack“. Když byly Jackovi čtyři roky, zemřel mu ve věku devíti let na revmatickou horečku jeho starší bratr Gerard. Kerouaca tato událost hluboce poznamenala, prohloubila jeho závislost na matce a promítla se i do jeho tvorby. Doma rodina Kerouacových mluvila jedním z francouzských dialektů, proto je Kerouacův mateřský jazyk francouzský. Angličtinu se začal učit až v šesti letech a docela s ní bojoval. Otec Jacka Leo Kerouac byl v Lowellu známou postavou. Vznětlivý, avšak šlechetný, mírně výstřední muž s náklonností k barům a dostihovým závodům si zakládal na své nezávislosti. Vlastnil malou tiskárnu, díky níž mohl zaplatit prostorný starý dům. V roce 1936 se vylila řeka Merrimack z břehů a zatopila otcovy dílny. Ten byl nucen prodat dům a hledat si práci jako tiskař, kdekoli to bylo možné. S úpadkem otcovy role živitele domu a hlavy rodiny sílil matčin vliv. U otce se objevily zdravotní problémy, z části způsobené pitím alkoholu. Nenosil ...

Lars Kepler

Lars Kepler je pseudonym autorské dvojice Alexandra Ahndorila a jeho manželky Alexandry Coelho Ahndorilové , kteří se jako švédští spisovatelé zaměřují na kriminální románovou tvorbu. Křestní jméno pseudonymu odkazuje ke švédskému spisovateli Stiegu Larssonovi, autoru trilogie Millennium, jemuž se dvojice chtěla přiblížit žánrově i kvalitou děl. Příjmení Kepler je odkazem na astronoma Jana Keplera, s nímž je spojeno nové objevování. Stejně tak měli spisovatelé v plánu použít netradiční zápletky a nechat se ovlivnit filmovou tvorbou. Pod uměleckým pseudonymem Lars Kepler se manželé Ahndorilovi rozhodli uvést detektivní román, aby je čtenáři skrze známá jména nespojovali s jejich předchozí tvorbou. Přesto byla identita autorů odhalena po vydání první knihy. Pro náklonnost obou spisovatelů k napětí a kriminálním příběhům píší pod pseudonymem díla s detektivní zápletkou. Žijí ve Stockholmu a mají tři dcery. Jejich autorská prvotina Hypnotisören , která se stala bestsellerem, vyšla roku 2009. Práva na knihu byla prodána do více než třiceti zemí. Poprvé se v ní objevila hlavní postava švédského vyšetřovatele s finskými předky Joony Linny, která prochází i dalšími příběhy. Záhadnou osobou je samotný kriminalista. Rodné jméno Joona je upravené biblické jméno Jonáš. Všechna díla byla vydána také jako audioknihy v nakladatelství OneHotBook. V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexander Ahndoril na anglické Wikipedii a Lars Kepler na německé Wikipedii.

Jaroslav Kmenta

Jaroslav Kmenta je český investigativní novinář a spisovatel, reportér časopisu Reportér. Zabývá se vnitropolitickými kauzami, propojeností politických, podnikatelských a mafiánských kruhů a odhalováním korupce. V letech 1993–2000 a 2003–2013 působil v deníku Mladá fronta DNES. Po studiu nymburského gymnázia absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Během sametové revoluce spoluzakládal nymburskou organizaci Občanského fóra a od roku 1990 byl zastupitelem města. V roce 1991 nastoupil na pozici redaktora ve zpravodajské agentuře ČTK, kde se věnoval školství a pak armádě. Od roku 1993 působil Kmenta v Mladé frontě DNES, největší redakci v zemi, a „za pochodu a na koleně“ se učil „pátrací žurnalistiku“, zkušenosti pobíral zejména od zahraničních novinářů. Během svého působení pracoval na řadě velkých kauz. Zjistil například, že československá protichemická jednotka naměřila ve válce v Zálivu chemické otravné látky sarin a yperit, což americké i české ministerstvo obrany tajily a byly nuceny to přiznat až pod tíhou důkazů, jež Kmenta snášel ve svých reportážích. V roce 1997 zveřejnil informace o podezření, že ODS má ve Švýcarsku tajné konto. Tyto informace spolu se zprávami o fiktivních sponzorech ODS přispěly k pádu Klausovy vlády. V roce 1999 odhalil, že místopředseda vlády Egon Lánský má tajné konto v Rakousku, což vedlo k Lánského rezignaci. V roce 2000 zveřejnil reportáž o praní špinavých peněz v Komerční bance. V roce 2001 publikoval reportáže o tom, zda byl konzul z irácké ambasády v Praze napojen na hlavního atentátníka z 11. září 2001, tedy na al-Káidu. O případu pak referovaly americké noviny The New York Times či americké televizní stanice. V roce 2005 se věnoval majetkovým nejasnostem premiéra Stanislava Grosse , který tehdy nedokázal vysvětlit původ peněz na svůj barrandovský byt a v důsledku toho rezignoval jako premiér, protože o svých financích lhal.[4...

Jaromíra Kolárová

Jaromíra Kolárová, rozená Setničková , byla česká spisovatelka, dramatička a scenáristka. Jaromíra Setničková se narodila v dělnické rodině, dětství prožila na periferii v Bubenči a dělnické kolonii v Holešovicích, což ovlivnilo část její prozaické i dramatické tvorby. V Praze vystudovala reformní reálné gymnázium, kde v roce 1938 složila maturitní zkoušku. Krátce poté odjela do Paříže, kde chtěla studovat, ale vrátila se a zapsala se na FF UK na obor čeština a francouzština. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 navštěvovala abiturientský kurz při obchodní akademii a v letech 1940 – 1945 pracovala jako referentka ve Svazu tesařských mistrů. V téže době se podílela na činnosti dětského amatérského loutkového divadla Domovina. Po válce se vdala a začala znovu studovat na FF UK, po narození druhého dítěte, syna Vladimíra, však studium ukončila. V letech 1947 – 1949 byla externí redaktorkou týdeníku Rolnické hlasy. Roku 1950 se i s rodinou přestěhovala do Ostravy; krátce působila v kulturní rubrice krajského deníku Nová svoboda, 1951 se stala tajemnicí pobočky Svazu československých spisovatelů. Poté pracovala jako lektorka Státního divadla v Ostravě. Když byl v roce 1952 její manžel zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za velezradu, sabotáž a špionaž na 15 let do vězení, byla nucena pracovat jako úřednice Velkoobchodu průmyslovým zbožím . Byla jí znemožněna jakákoli publikační činnost, její hry byly staženy z repertoáru divadel, filmové synopse a scénáře nebyly realizovány. Po manželově podmínečném propuštění v roce 1959 a následné rehabilitaci v roce 1963 působila jako dramaturgyně nejprve v ostravském televizním studiu, po návratu do Prahy v r. 1965 pak v Československé televizi Praha. Na počátku roku 1968 byla redaktorkou nakladatelství Práce, záhy těžce onemocněla , o rok později je jí přiznán invalidní důchod. V letech 1969 – 1971 pobývala v ...

Irina Valer'janovna Karnauchova

Ruská spisovatelka a folkloristka.

Maryna Klimentová

Autorka kuchařských knih.

Jiří Krampol

Jiří Krampol je český herec a moderátor. Po emigraci Jana Třísky do Spojených států převzal dabování francouzského herce Jeana-Paula Belmonda. Po smrti Františka Filipovského začal s dabingem komika Louise de Funèse. Popularitu mu přinesly komické scénky s Miloslavem Šimkem, Petrem Nárožným a Luďkem Sobotou, zejména na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V letech 1983 až 1990 byl členem divadla Semafor v Praze. V devadesátých letech hrál většinou vedlejší seriálové role a k filmům se vrátil s rokem 2000. Na TV Prima moderoval zábavný program Nikdo není dokonalý, na nějž od roku 2014 navázal pořad na Nikdo není perfektní stanice TV Barrandov. V roli moderátorů jej následně vystřídali Heidi Janků a Patrik Hezucký. Byl čtyřikrát ženatý. Do prvního manželství s televizní hlasatelkou Janou Fořtovou se narodil syn Tomáš. S třetí ženou Martou Krampolovou má syna Martina. Jeho poslední žena Hana Krampolová zemřela 3. srpna 2020 na vykrvácení z prasklého vředu na jícnu. Pracovala v divadle Semafor jako uvaděčka a prodavačka, původní profesí však byla učitelka ve školce. Několik let před svou smrtí ji sužovaly zdravotní problémy a závislosti, ze kterých byla opakovaně léčena. Jako veterán se po sedmdesátce stále aktivně věnoval vzpírání, jehož se stal propagátorem. Prezident republiky Miloš Zeman mu v roce 2018 udělil Medaili Za zásluhy I. stupně.

Amálie Kutinová

Amálie Kutinová byla moravská spisovatelka a farmaceutka, která se proslavila zejména díky šestidílné sérii knih Gabra a Málinka. Byla matkou české spisovatelky a dramatičky Marie Kubátové. V březnu 1903 se rodina řídícího učitele Jana Taubera a Amálie Tauberové-Matějíčkové , přestěhovala z Rouchovan do Štítné nad Vláří. Roku 1907 vypukl ve Štítné obrovský požár, kterému padla za oběť téměř celá vesnice, Jan Tauber byl během hašení postižen mrtvicí, která jej trvale upoutala na lůžko. Po předčasném penzionování se celá rodina odstěhovala v roce 1909 do Valašského Meziříčí, kde Málinka se svou starší sestrou Gabrou nastoupila v září téhož roku do dívčího reálného gymnázia. Gabra ani Málinka však gymnázium nedokončily. Málinka předčasně ukončila studium na valašskomeziříčském gymnáziu v červnu 1915 a odjela do Prahy k sestře Ludvice Bendové, kde nastoupila jako lékárenská praktikantka v lékárně na Vinohradech. Na jaře 1916 se objevuje v lékárně v Táboře u lékárníka Ptáka. V roce 1918 nastoupila ke studiu dvouletého oboru Farmacie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po dokončení studia v roce 1920 se provdala za ing. Jana Kutinu, který v Praze na Pankráci vlastnil od roku 1911 malé nakladatelství, později nazvané Besední pořady. Právě v tomto nakladatelství Amálie Kutinová začala od roku 1935 vydávat své vzpomínky na dětství a mládí pod názvem Gabra a Málinka. Gabro-málinkovský cyklus vycházel v letech 1935 až 1947. Veselé a laskavé příběhy si získaly u mladých čtenářů velkou popularitu, která vyvrcholila po roce 1989 vydáním 5. a 6. dílu. Po obsazení zbytku Československa německými vojsky našla rodina útočiště v Křinci u Nymburka, kde Málinka opět pracovala jako lékárnice. O životě ve venkovské lékárně napsala spisovatelka laskavé povídky, které byly později vydány pod názvem Naši pacienti. V roce 1948 byla Amálii Kutinové zakázána totalitním režimem další spisovatelská činnost. V roce 1949 b...

Aleksandr Ivanovič Kuprin

Alexandr Ivanovič Kuprin, rusky Александр Иванович Куприн byl ruský spisovatel tatarského původu, autor novoromantických a psychologických próz odehrávajících se buď v exotickém prostředí, nebo na jihu Ruska. K nejznámějším patří novely Jáma a Souboj. Granátový náramek zfilmoval roku 1965 Mosfilm, režii měl Abram Room. Novela Jáma vyvolala skandál tím, že pojednávala o prostituci. I Lev Tolstoj novelu kritizoval za přílišný naturalismus. Souboj zase vyvolal odpor carské armády, neboť realisticky popisoval život v ní, který Kuprin velmi dobře znal. Sám vystudoval vojenskou akademii a byl několik let profesionálním vojákem. Alexandr Kuprin v dopise své ženě přiznal, že název Souboj zvolil proto, že v novele vyzval na souboj carskou armádu, která "mrzačí duši a ubíjí v člověku to nejlepší". Nástup bolševiků roku 1917 vnímal rozporuplně. Pocházel ze šlechtické rodiny, která však zchudla již v 19. století. Přátelil se s Maximem Gorkým, Lenina obdivoval a dokonce se s ním sešel a připravil na jeho žádost plán reforem venkova, zároveň ho však zneklidňovaly některé tyranské postupy zejména tajné policie. Nakonec, když se během občanské války dostal na území bělogvardějců, se rozhodl z Ruska odjet. V letech 1919 – 37 žil v exilu, nejprve krátce ve Finsku a poté ve Francii. Snášel ho však velice těžce. Žil v chudobě, chronické nostalgii a propadl alkoholismu. Na závěr svého života se proto vrátil do Sovětského svazu. Byl uvítán a opečováván oficiálním Svazem spisovatelů. Všechna svá hlavní díla vytvořil před rokem 1919. Jeho dílo překládali do češtiny např. Libuše Baudyšová, Zdeňka Psůtková, František Zpěvák a další. Je pochován v Sankt-Petěrburgu.

Josef Kratochvíl

Autor literatury faktu - skutečné kriminální případy.

Jiří Svetozar Kupka

Jiří Svetozar Kupka byl český spisovatel, prozaik a scenárista. Narodil se v roce 1921 v rodině úředníka. Absolvoval v 1940 reálné gymnázium v Praze-Libni a v 1941 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V letech 1941 až 1945 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Publikovat začal po konci druhé světové války a napsal řadu románů a televizních her o životě významných osobností české historie. Od roku 1946 se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět. V letech 1950–1951 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta. V letech 1950–1959 byl filmovým dramaturgem v Československým státním filmu ; z toho však rok byl řidičem na stavbě Slapské přehrady. V této době vydal román z prostředí libeňských závodů Pražské jaro , v němž zobrazil budovatelské nadšení mládeže na počátku 50. let. Z brigády na stavbě Slapské přehrady vytěžil román Rušné dny , který se řadí k umělecky nejhodnotnějším budovatelským románům 50. let. Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět, kde natočili společně středometrážní dokumentární filmy „Muži na palubě“, „Hranice světadílů“ a „Země středu“ . V letech 1959–1970 byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně. Za pobytu v Německu v roce 1971 utrpěl těžký úraz s trvalými následky; čtyři roky byl v invalidním důchodu. Pak se stal spisovatelem z povolání. V roce 1977 vydal obsáhlý román Vzpoura, v němž zpracoval skutečnou událost, vzpouru rakousko-uherských válečných námořníků deseti národností v boce Kotorské, v jejímž čele stál přerovský rodák František Rasch. V 70. letech se...

Danuše Kvasničková

PhDr. RNDr. Danuše Kvasničková, CSc. je česká ekoložka a pedagožka, vědecká odbornice v oboru ekologické výchovy dětí, mládeže a přírodovědného vzdělávání vůbec. Jedná se o nestorku tohoto pedagogického oboru v České republice, odbornici evropského významu. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu tehdejší Vysoké školy pedagogické v Praze ; učila chemii a biologii na střední zdravotní škole a gymnáziu. Od roku 1967 pracovala ve Výzkumném ústavu odborného školství v Praze, po roce 1968 odešla do Výzkumného ústavu pedagogického a v roce 1982 do Ústavu aplikované ekologie a ekotechniky Vysoké školy zemědělské v Kostelci nad Černými lesy. V roce 1992 přijala místo zástupkyně vedoucího odboru ekologie na ministerstvu zemědělství. Kromě své praktické pedagogické a vědecké činnosti se jedná o bývalou ředitelku Prvního pražského ekogymnázia, kde působila do roku 1998. Nadto je předsedkyní Klubu ekologické výchovy, jenž v roce 1995 založila. Jedná se o společenskou organizaci sdružující jak školy všech typů věnující se ekologické výchově, tak i jednotlivé pedagogické a ekologické pracovníky. Již v roce 1968 založila přírodovědeckou soutěž mládeže Natura semper viva, je autorkou nebo spoluautorkou celé řady odborných učebnic pro základní i střední školy, odborných metodik i vysokoškolských skript. Známé jsou například učebnice Základy ekologie pro základní a střední školy či řada učebnic Ekologický přírodopis. Autorsky spolupracovala i na televizním pořadu Ekologie všemi pády. V roce 1996 obdržela za svoji dlouholetou činnost v tomto oboru mezinárodní ocenění UNEP Global 500 a Cenu ministra životního prostředí.

Ken Kesey

Ken Elton Kesey byl americký spisovatel. Bývá řazen do postmoderní literatury, někdy je považován za styčný bod mezi beatníky a hnutím hippies. Kesey vystudoval divadelní umění na oregonské univerzitě v Eugene. Na Stanfordově univerzitě v Kalifornii absolvoval kurz tvůrčího psaní . V době studií se stal dobrovolníkem ve výzkumu Veterans Hospital v Menlo Parku, který zkoumal účinky halucinogenů . Role pokusného králíka v tomto výzkumu ho později inspirovala k napsání jeho prvního románu Vyhoďme ho z kola ven, který vyšel v roce 1962, dosáhl velkého úspěchu, byl zpracován do podoby divadelní hry. V roce 1975 natočil režisér Miloš Forman podle divadelní adaptace Keseyho knihy Vyhoďme ho z kola ven úspěšný film Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal 5 Oscarů. Sám Kesey prý film nikdy neviděl, kvůli sporům o ocenění jeho autorských práv. Také se mu nelíbilo, že ve filmu nebyl jako vypravěč indián Bromden, tak jak je tomu v knize. Po vydání svého druhého románu Tak mě někdy napadá v roce 1964 si koupil Kesey školní autobus, pojmenoval ho Further a vydal se v doprovodu Neala Cassadyho a skupiny přátel, kteří si říkali The Merry Pranksters na výlet přes USA na newyorskou Světovou výstavu. V New Yorku se tehdy seznámil s Allenem Ginsbergem a Jackem Kerouackem. Tento výlet následně popsal další jeho účastník Tom Wolfe ve své knize The Electric Kool-Aid Acid Test. V roce 1971 byl jeho román Tak mě někdy napadá zfilmován a dostal dvě nominace na Oscara. Zemřel 10. listopadu 2001 po operaci, při níž mu byl z jater odstraněn rakovinný nádor. Ve svých dílech se zabývá problémem odcizení, které nastává díky anonymitě moderní společnosti. Často se zabývá problémy jedince, který se vinou společnosti dostane do jemu nepřátelského prostředí, autor se staví do role protestujícího proti této situaci. Po napsání prvních dvou knih se na 20 let odmlčel. Některá jeho...

Jonathan Kellerman

Jonathan Kellerman pracoval čtyři roky jako dětský psycholog, který poskytoval konzultace Policii Los Angeles. Jeho láskou ale byla jiná profese - a to profese spisovatele. Psát začal již v devíti letech a kariéra psychologa jeho díla naprosto ovlivnila. Všechny jeho knihy jsou z prostředí duševně nemocných lidí, psychologů atd. Kellerman napsal více než tucet novel s hlavní postavou Alexem Delaware. Není nijak překvapující, že v této postavě odráží kus sebe sama. Tyto knihy většinou řeší psychopatologické jevy v rodinách - něco, co sám moc dobře zná, jelikož to pozoroval každý den během své práce psychologa. V současnosti žije se svými 4 dětmi a ženou v Beverly Hills.

Ephraim Kishon

Ephraim Kishon byl židovský spisovatel, dramatik a scenárista, autor satirických a humoristických děl. Správně transliterované by se v češtině jeho jméno psalo Efrajim Kišon, tato varianta se však nepoužívá. Jeho původní jméno bylo Ferenc Hoffmann. Narodil se v Budapešti v židovské rodině, jeho původní jméno bylo Ferenc Hoffmann. Za 2. světové války byl internován v táborech nucených prací, zachránil se útěkem z transportu do koncentračního tábora Sobibor. Po válce se vrátil do Budapešti, kde studoval dějiny umění a psal humoristické divadelní hry. V roce 1949 odešel z Maďarska do Izraele a změnil si jméno. Začal psát hebrejsky, spolupracoval s novinami a psal prózu, divadelní hry a filmové scénáře. Největšího úspěchu se jeho knihy dočkaly v německy mluvících zemích. Izrael opustil v roce 1981, kdy se přestěhoval se do Švýcarska. Tam zemřel roku 2005, jeho ostatky byly převezeny do Tel Avivu, kde byl pohřben na Trumpeldorově hřbitově. Celé dílo čítá kolem 50 titulů, byly přeloženy do více než 35 jazyků. Po roce 1989 je vydáván také v češtině: V Česku byly uvedeny komedie:

autorů kolektiv

Anna Kremzerová

Autorka učebnic němčiny.

Zdeněk Košler

Zdeněk Košler byl významný český dirigent, známý svou interpretací české klasické hudby i spoluprací s orchestry po celém světě. Narodil se 25. března 1928 v Praze, dirigování vystudoval na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění v Praze. Během své kariéry zastával Košler významné funkce v několika orchestrech, včetně opery Slovenského národního divadla a České filharmonie. Byl také hostujícím dirigentem mnoha mezinárodních těles.

Vojtěch Kubašta

Vojtěch Kubašta byl český malíř, grafik a ilustrátor. Od roku 1919 žil v Praze. V roce 1938 dostudoval architekturu na ČVUT v Praze, jeho pedagogy byli např. Oldřich Blažíček, Zdeněk Wirth, V. V. Štech a Antonín Engel. Od roku 1937 se věnoval knižní grafické úpravě. V roce 1941 přednášel reklamní grafiku na Rotterově škole v Praze. V období 1945–1949 byl grafikem nakladatelství Aventinum. Od roku 1953 spolupracoval s nakladatelstvím Artia, tyto knihy vyšly v překladech do 22 jazyků. Zemřel na Dobříši, pochován je na hřbitově Na Malvazinkách. Ve čtyřicátých letech ilustroval dětské knihy . V poválečném období se jeho tvorba přesunula z grafické úpravy knih pro dospělé ke kolorované grafice s pražskými motivy, trojrozměrným papírovým betlémům a především pokračoval v práci na knihách pro děti. Ty nejen ilustroval, ale také vytvářel podle vlastních návrhů trojrozměrné rozkládací knihy, ve své době na světové úrovni. Díky jejich exportním vydáním z Artie je dodnes ve světě uznáván jako jeden z průkopníků prostorové dětské knihy. Jen část z nich vyšla i česky , jiné byly vydány česky až po roce 1989. Z pozdějších knih ilustrovaných Kubaštou jsou známé zejména naučné knihy H. a E. Škodových Už vím proč I a II a Zákulisí velkoměsta . Velkou kolekci výtvarníkových knih schraňuje americké muzeum Bienes Museum of the Modern Book. Zde také proběhla v roce 2005 výstava jeho děl následovaná výstavou v Praze v r. 2006. Výstava Kubaštových prostorových knih a dalších jeho prací proběhla v Brně do 29. června 2014. Součástí byly i prostorové pohlednice.

Vladimír Kovářík

Narozen 12. 10. 1913 v Čelákovicích, zemřel 7. 6. 1982 ve Velharticích. PhDr., CSc., spisovatel, autor knih pro děti a mládež, autor dramatizací a pořadů pro rozhlas a televizi a také publikací z oboru literární historie.

Vi Keeland

Vi Keeland žije šťastně v New Yorku se svým manželem, kterého zná od svých šesti let a s jejich třemi dětmi. Je autorkou více než 1,5 milionů prodaných knih pro ženy. Její knihy se objevily ve více než osmdesáti bestsellerových seznamech a v současné době jsou přeloženy do šestnácti jazyků.

Robert Kvaček

Robert Kvaček je český historik specializující se na období 19. a 20. století. Mezi jeho přední zájmy patří dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století. Působil na českých univerzitách a pořádal přednášky pro veřejnost, jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění Cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. Je ženatý a má jednoho syna. Žije v Jičíně, je členem Česko-slovenské komise historiků. Robert Kvaček se narodil ve vesnici Dvorce u Jičína. V září 1945 přestoupil z jičínské reálky na jičínské Lepařovo gymnázium do tercie a studium ukončil maturitou v roce 1951. Téhož roku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na tento okamžik později vzpomíná: „Když předseda komise … zjistil, že přicházím z ,Lepařova‘, řekl mi, že by mne vzal už kvůli němu. Byl to podle něho ústav, který dbal na úroveň absolventů…“ Ještě během studií na Karlově univerzitě působil jako asistent na Husově Ústavu československých dějin. Po úspěšném absolvování v roce 1956 se plně zapojil do vědecké práce, roku 1967 byl jmenován docentem Karlovy univerzity. V době normalizace mu bylo zakázáno přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po sametové revoluci. Vedle působení na Karlově univerzitě se podílel na vzdělávání studentů na FAMU a DAMU a v neposlední řadě zasáhl řadu studentů Technické univerzity v Liberci, kde stále vyučuje na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické. Robert Kvaček je členem řady vědeckých společností , je rovněž členem literárních organizací , podílel se na tvorbě učebnic dějepisu pro základní školy, podporuje různé vzdělávací...

Petr Křička

Petr Ladislav Křička byl český středoškolský profesor, knihovník, básník, autor literatury pro děti a překladatel z ruštiny a francouzštiny. Byl bratrem Jaroslava Křičky a Pavly Křičkové Homolkové. Petr Křička se narodil 4. prosince 1884 v Kelči u Hranic. Jeho otec byl řídícím učitelem, bratr Jaroslav se stal významným hudebním skladatelem. Ač poměrně brzy ztratil otce, vyrůstal v harmonickém prostředí v úzkém kontaktu s horskou přírodou Českomoravské vysočiny a s jejím prostým lidem; to také podstatně ovlivnilo charakter Křičkovy tvorby. Maturoval v r. 1901 na reálce v Novém Městě na Moravě a pak vystudoval chemii na pražské technice. Jako chemik působil nejdříve v cukrovaru v Hulíně, pak v laboratoři v Karlových Varech, krátce pobyl také v Pasteurově ústavu v Paříži. V l. 1907–1908 učil cizím řečem v Moskvě a po návratu žil do světové války v Praze, kde převážně vyučoval na obchodních školách. Hned v r. 1914 po vypuknutí světové války odešel na haličskou frontu, byl zraněn a pobýval několik měsíců ve vojenských lazaretech. Po válce pracoval na ministerstvu školství a po druhé světové válce byl zaměstnán v Technické knihovně pražských vysokých škol. Zemřel 25. 7. 1949 v Okarci u Náměště nad Oslavou. Podobu české poezie Křička výrazně ovlivnil především svou ranou lyrickou tvorbou, jíž předjal její poválečný vývoj. Už v prvotině Šípkový keř se neobyčejně šťastně setkaly básníkovy osobní dispozice, živý poměr k přírodě a vůbec jeho přímý, otevřený, neproblematický vztah k životu se soudobými tendencemi evropského básnictví, zejména s křesťanským humanismem francouzských básníků , kteří pokorou a láskou doufali obrodit a zlidštit svět. Z tohoto setkání vznikla lyrika základních citových poloh, ostře rozeznávající hierarchii životních hodnot, poezie návratů do dětství v rodném kraji, oslava prostých věcí a životních radostí. Disonanci do této harmonické atmosféry, podporované též s...

Petr Kettner

Narozen 14.8.1921 v Praze, zemřel 14.6.2003. Novinář, redaktor, literatura pro děti, sci-fi, překlady z angličtiny.

Kei Koga

Japonský scenárista manga komiksů.

Josef Knap

Josef Knap byl český prozaik, básník a literární kritik, spolu s Františkem Křelinou čelný představitel ruralistické literatury. Narodil se v Podůlší u Jičína v rodině chalupníka Antonína Knapa a jeho manželky Anny, rozené Konůpkové. Gymnázium ukončil v roce 1919 a v roce 1924 vystudoval moderní literaturu na filosofické fakultě University Karlovy. V meziválečném období procestoval pak řadu evropských zemí, mezi nimi Německo, Švédsko, Norsko, Itálii a Francii. Více než 25 let pracoval v divadelním oddělení Národního muzea, které později vedl. Za nacistické okupace prošel totálním nasazením. Kvůli náboženskému tónu jeho literárních prací se stal v 50.letech obětí politických procesů s katolickými intelektuály: v roce 1952 byl odsouzen k jedenácti letům vězení. V době jeho věznění v pankrácké věznici jemu, J. Zahradníčkovi a F. Křelinovi pomohl dozorce Václav Sisel. Zachránil mnohé básně a texty těchto vězněných autorů. Ukryl je na své chatě a to až do r. 1968. J. Knap byl nakonec propuštěn již v roce 1955 kvůli onemocnění rakovinou. Když se poměry na konci 60. let přechodně uvolnily, byl v roce 1967 soudně rehabilitován. Po propuštění pracoval jako stavební dělník, až později získal zaměstnání v Památníku národního písemnictví. V 60. letech se zabýval dějinami divadelních společností – na základě této své práce vydal knihu Umělcové na pouti v roce 1961. Zemřel v Praze, pohřben byl v Železnici u Jičína. V roce 1997 vyšly knižně Knapovy vzpomínky nazvané Bez poslední kapitoly. Knapovo dílo kombinuje realistické a impresionistické prvky. Inspiraci pro svoji literární tvorbu nacházel u severských autorů a z českých např. u Antala Staška, Karla Václava Raise a impresionisty Fráni Šrámka. Většinu témat svých děl věnoval zcela v duchu ruralismu venkovskému životu. ...

Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Eliška Pechová, v matrice Elisabeth Dorothea , byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha a Dorothey Kateřiny Vodvářkové , jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou měl její otec tři děti – Josefa lékaře, Karla a Marii , z druhého s Dorotheou – Jindřicha hudebního skladatele, Adolfa fotografa, Julianu Pallovou , Elišku a Dorotheu učitelku a malířku. Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu Ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá. Roku 1901 se po Josefíně Humpal-Zemanové stala redaktorkou Ženských listů a psala do časopisu také své články. Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku...

Slávka Kopecká

Původní profesí novinářka. Večerní Praha, Praha, Květy, Reflex. Spolupracovala s televizí , s rozhlasem , gramofonové desky a spolupracovala i na vydávání kuchařek. V současné době spisovatelka a nakladatelka.

Jiří Křenek

Jiří Křenek je současný český fotograf, který se zaměřuje na oblast motoristického sportu. Jako jediný občan České republiky má akreditaci k fotografování závodů Formule 1. Vedle motoristických snímků zpracovává také sociologicky laděné dokumentární soubory - mj. o hypermarketech, satelitních vesničkách a fenoménu mobilního telefonu. Jeho aktuální volnou tvorbou jsou dokumenty z prostředí in-line bruslařů a hráčů počítačových her. Křenek absolvoval Střední odborné fotografické učiliště v Praze a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ještě během studií na učilišti začal pracovat pro vydavatelství časopisů Axel Springer, konkrétně pro jím vydávané motoristické časopisy. Za své fotografie získal několik cen – mimo jiné dvě 1. místa v soutěži Czech Press Photo , grant pražského primátora , hlavní cenu Talentinum , 1. cenu za nejlepší výtvarnou fotografii motoristického sportu v Paříži nebo Cenu Jaromíra Funkeho za druhé místo v soutěži o nejlepšího českého fotografa do 35 let .

Frantisek Koukolík

František Koukolík je český neuropatolog, spisovatel a publicista věnující se zejména popularizaci svého oboru, se značným přesahem do společenských otázek a propagace kritického myšlení a vědeckého přístupu. Narodil se v Praze do rodiny systémového inženýra zaměstnaného v Českých loděnicích a matky, která byla nejdříve v domácnosti, poté pracovala jako sekretářka. Na gymnáziu maturoval roku 1958, doporučení ke studiu na vysokou školu však neobdržel pro údajný buržoazní původ. Začal proto pracovat v libeňských Českých loděnicích jako pomocný dělník. Během studia, když byl ve čtvrtém ročníku lékařské fakulty, se oženil se spolustudentkou Hanou Čábelovou, která se posléze stala neuroložkou. V roce 1967 adoptovali manželé tehdy jedenáctiměsíčního syna Jana. Roku 1971 se jim narodil syn Tomáš. František Koukolík se soustavně zajímal o společenské vědy. O tom svědčí jeho následující citát: V roce 1959 dostal souhlas ke studiu na vysoké škole a nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Promoval na jaře 1965. Po absolutoriu začal pracovat na I. Anatomicko-patologickém ústavu FVL UK v Praze, kde vykonal atestaci z patologie. Od roku 1969 působil na oddělení chirurgie českokrumlovské nemocnice. V roce 1971 přešel do nemocnice v Českých Budějovicích, kde se atestoval v oboru chirurgie a od roku 1973 pracoval jako primář patologie v nemocnici v Jindřichově Hradci. Neuropatologií se začal hlouběji zabývat poté, co v roce 1974 zemřela pacientka s diagnostikovanou ztrátou paměti, u níž byl pitvou prokázán mozkový nádor. V roce 1986 získal titul kandidát věd , když obhájil práci týkající se epidemiologie Alzheimerovy choroby. Roku 1991 pak obhájil doktorskou dizertační práci zabývající se vztahem mozku a stárnutí a získal titul doktor věd . Od roku 1983 pracuje na pozici primáře patologického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Na žádost ministerstva zdravotnictví začal v roce 2001 budo...

Zdeněk Matěj Kuděj

Zdeněk Matěj Kuděj, vlastním jménem Zdenek Marian Kuděj , byl český novinář, cestovatel, překladatel a spisovatel. Byl přítelem Jaroslava Haška. Zdenek Marian Kuděj se narodil se v rodině stavebního inženýra na stavbě železnice Jana Kuděje a jeho manželky Boženy, rozené Fibigrové. Studium na gymnáziu v Příbrami nedokončil. Pracoval jako lékárnický praktikant v Pacově a Sadské, pak se rozhodl cestovat. V roce 1903 vyhrál v Hamburku lodní lístek a odjel do USA, kde pracoval jako dělník, laborant, umývač nádobí, zemědělec, plavčík, kovboj i zlatokop, jako tramp procestoval část USA a Kanady. Po návratu pracoval v Praze jako zednický přidavač a své zážitky začal literárně zpracovávat – brzy se stal členem svobodomyslné pražské bohémy a přítelem spisovatele Jaroslava Haška, malíře Josefa Lady a dalších. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska , poté se s Haškem a jinými toulal po Čechách. Do 1. světové války narukoval až v roce 1917, ale brzy byl z armády propuštěn pro předstíranou duševní chorobu. Po válce byl několik měsíců – jedinkrát v životě – zaměstnán, poté se věnoval volné novinářské, literární a překladatelské činnosti. Ve 20. letech 20. století žil několik let na Podkarpatské Rusi, od let druhé světové války si oblíbil Českomoravskou vrchovinu a žil v kraji kolem Lipnice a Ledče nad Sázavou, kde patřil k rázovitým a všeobecně známým postavičkám. Roku 1952 se přestěhoval do Litomyšle, kde 8. srpna 1955 zemřel a je tam i pohřben. Z Kudějova díla jsou dodnes cenné jeho reportážní črty a fejetony z cest a jeho vzpomínky na přítele Haška a dění kolem něj; úspěšné byly i jeho humoristické a parodické prózy. Zážitky ze svých cest vepsal do řady povídek a reportáží, které vycházely jak v USA, tak především po jeho návratu v Česku. Podle mnoha dobových svědectví Hašek jeho přátelství zneužíval. Kuděj překládal z angličtiny, např. ...

Susanna Kubelka

Susanna Kubelka se narodila v Linci, vystudovala anglistiku a po promoci pracovala tři roky jako novinářka ve vídeňském deníku Die Presse. Proslula zejména svými humorně erotickými romány a optimistickými knížkami pro ženy každého věku.

Sophie Kinsella

Madeleine Wickhamová, rodným jménem Madeleine Townley je britská novinářka a spisovatelka. Většina jejích knih je napsána pod pseudonymem Sophie Kinsella. Známá je především pro svou sérii knih Báječné nakupování a propagací tzv. shopaholiků, lidí závislých na nakupování. Narodila se v Londýně. Studovala na Putney High School a Sherborne School for Girls. Studovala také hudbu na New College v Oxfordu, ale po prvním roce se přehlásila na obor politika, filozofie a ekonomie . Nejdříve pracovala jako finanční žurnalistka, pak se ale začala orientovat na svět fikce. Během práce finanční novinářky, ve svých 24 letech, napsala svou první knihu. Kniha The Tennis Party byla kritiky i veřejností hodnocena velmi pozitivně a byla okamžitě rozprodána. Madeleine publikovala dalších 6 knih jako Madeleine Wickham: A Desirable Residence , Swimming Pool Sunday , The Gatecrasher , The Wedding Girl , Cocktails for Three a Sleeping Arrangements . Její první román pod pseudonymem Sophie Kinsella byl předložen jejímu stávajícímu nakladateli anonymně a byl nadšeně přijat. Poprvé odhalila svou pravou identitu až když byl v prosinci v roce 2005 vydán román Can You Keep a Secret? . Proslula sérií románů o bláznivých příhodách Becky Bloomwoodové, finanční žurnalistce, která nezvládá vlastní finance, ale miluje nakupování a dostává se do řady groteskních situací. Série má zatím šest dílů a zaměřuje se na Beckyinu posedlost nakupováním a jejím dopadem na její soukromý život. První dvě knihy byly použity pro napsání scénáře k filmu Báječný svět shopaholiků a do kin se dostaly v roce 2009 s Islou Fisherovou jako americkou Becky a Hughem Dancym jako Lukem Brandonem. Jako Sophie také napsala 5 knih stojících mimo sérii shopaholi...

Karel Kyncl

Karel Kyncl byl český publicista, reportér a novinář. Patří k našim nejznámějším československým rozhlasovým zpravodajům a komentátorům padesátých a šedesátých let 20. století. Velkou přízeň posluchačů rozhlasu a televize si získal jako komentátor televize v USA. Byl také aktivní jako překladatel; zprvu byl stoupenec a později však aktivní oponent československého komunistického režimu. Narodil se ve vlastenecky orientované rodině – jeho otec byl vyučený soustružník, aktivní člen odborů, za 1. světové války náčelník Sokola v Žebráku a později starosta Žebráku. Od roku 1935 otec pracoval v továrně v Praze- Hostivaři; v létě 1937 se za ním přestěhovala i rodina. Karel Kyncl začal v Praze chodit na gymnázium ve Vršovicích. Odmala jej přitahovaly rozhlasové pořady a roku 1943 se stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru kam jej přivedl spolužák a pozdější rozhlasový režisér Jiří Horčička. Tato činnost v Kynclovi probudila jeho talent pro ústní přednes i literární činnost. 1. června 1945, těsně před skončením 2. světové války vstoupil z přesvědčení do KSČ a zapsal se na studium žurnalistiky. S DRDS pořádal a hrál agitační pořady a začal psát angažované rozhlasové hry. Na přelomu let 1946 a 1947 se také se sborem zúčastnil několikaměsíčniho turné po Velké Británii. V květnu 1948 získal Kyncl své první angažmá v Československém rozhlase jako moderátor spolu s Pavlem Kohoutem při dva měsíce trvající Mezinárodní výstavě rozhlasu v Praze. Vysílání bylo živé, do značné míry improvizované, Kyncl s Kohoutem sami vytvářeli některé pořady a výstava mu tak přinesla důležité zkušenosti z rozhlasového prostředí mj. proto, že vysílání nebylo ještě cenzurované. Posluchači se tehdy mohli poprvé seznámit s jeho osobitým stylem, k němuž patřil i určitý ironický odstup. Kyncl zde byl také mj. přítomen při pokusném a vůbec prvním veřejném vysílání Československé televize od 15. května 1948, dokonce stanul i před kame...

Karel Klatovský

Webmaster, správce sítě a učitel IT, autor učebnic z oboru výpočetní techniky.

Josef Kunský

Josef Kunský byl český geomorfolog a vysokoškolský pedagog. Narodil se v Sušici, štepovačce Marii Kunské . . V Sušici též vystudoval reálku, na které maturoval v roce 1922. Následně vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Zde studoval přírodopis a zeměpis, později také matematiku a fyziku. Studium ukončil v roce 1928 dizertační prací „Studie o třetihorních štěrcích ve středních Čechách“ a získal doktorát. Po ukončení studií pracoval na několika pražských středních školách. Roku 1934 se habilitoval prací „Údolí Otavy“. Roku 1936 byl vedoucím expedice na Island a Faerské ostrovy. Zkoumal především tvary vulkanického a ledovcového reliéfu. Po návratu vznikl cestopis, který vyšel v r. 1958 německy pod názvem „Polarlicht über Vulkaninseln“ a v češtině vycházel především v rámci časopisu Širým světem. V letech 1942–1945 pracoval v Ústředním ústavu geologickém. Po znovuotevření českých vysokých škol se v roce 1946 stal mimořádným profesorem fyzické geografie na UK. Na ní také vyučoval geomorfologii a fyzický zeměpis. Řádným profesorem se stal v roce 1949. V letech 1950–1952 byl Josef Kunský zvolen proděkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a roku 1953 byl jmenován členem-korespondentem ČSAV. Ve své vědecké práci se věnoval jak obecným fyzickyzeměpisným otázkám , tak krasovým a glaciálním otázkám , napsal také dílo Čeští cestovatelé, slovem doprovodil fotografie Viléma Heckela v díle Naše hory. Jeho popularizující příspěvky byly též zveřejňovány v časopise Pestrý týden. Josef Kunský byl dlouholetým členem redakčních rad odborných časopisů. Vedl například Zeměpisný magazín ....

Jan Keller

Jan Keller je moravský sociolog, filozof, publicista, environmentalista. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu. Hlásí se k levici. V letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie v 60. a 70. let 17. století. K Francii má velký vztah. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu. V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace . Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky. V posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout ...

F. V Krejčí

František Václav Krejčí byl český spisovatel, novinář, kritik a překladatel, politik, meziválečný poslanec a senátor za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Už koncem 19. století se angažoval v sociálně demokratickém hnutí, kam přešel jako původně studentský aktivista blízký proudu takzvaných realistů, který měl zpočátku blízko ke Straně pokrokových socialistů. V roce 1896 se podílel na vzniku Dělnické akademie, jejíž zřízení inspiroval Tomáš Garrigue Masaryk. V letech 1897–1933 vedl kulturní rubriku deníku Právo lidu, která díky němu dosáhla vysoké úrovně. V letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Později přešel do horní komory parlamentu. V parlamentních volbách v roce 1929 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do roku 1935.

Eric Knight

Eric Oswald Mowbray Knight byl angloamerický spisovatel, novinář a filmový kritik. Narodil se v Anglii, ale brzy se s rodinou přestěhoval do Jižní Afriky, protože jeho otec byl obchodníkem s diamanty. Když mu byly dva roky, byl jeho otec zabit během druhé búrské války a jeho matka se pak odstěhovala do Petrohradu, kde pracovala jako vychovatelka. Od svých patnácti let žil v USA, kam se odstěhoval za svou matkou, která se po druhé vdala za Američana. Byl ale stále britským občanem, americké občanství obdržel až roku 1942. V USA vystudoval Cambridge Latin School v Massachusetts a poté pracoval jako novinář. Zúčastnil se obou světových válek, v první bojoval za Kanadu a v druhé za USA. Roku 1943 zahynul v hodnosti majora speciálních jednotek Armády Spojených států amerických během leteckého transportu do Severní Afriky při leteckém neštěstí poblíž Paramariba v tehdejší Nizozemské Guyaně . Posmrtně mu bylo uděleno vysoké vojenské vyznamenání Legion of Merit . Jako spisovatel si získal věhlas dojemným příběhem o psí věrnosti Lassie Come-Home , který se stal bestsellerem.

Zdeněk Kriebel

Zdeněk Kriebel byl český básník a redaktor, autor občanské a milostné lyriky a veršů a próz pro děti a mládež. Pocházel z právnické rodiny. Po maturitě roku 1930 začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studium ukončil roku 1938 získáním titulu doktora práv. V letech 1935–1939 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a 1939–1940 v Praze. Pak zde do roku 1956 působil jako právník a obhájce. Od roku 1956 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1961 se vrátil do Brna a až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval v literárním oddělení brněnského Československého rozhlasu. Jeho manželkou byla v letech 1936–1956 a znovu v letech 1986–1989 operní pěvkyně Marie Podvalová. Počátek jeho tvorby byl ovlivněn příslušností k brněnskému okruhu levicově orientovaných autorů, soustředěných kolem Bedřicha Václavka. Proto je jeho první vydaná básnická sbírka Hořící keř napsána v duchu proletářské poezie. Druhá sbírka Polytonfox vychází z poetismu. Tématem dalších básníkových předválečných sbírek je úzkostné prožívání života a smrti a osobitá milostná a přírodní lyrika . V poválečných sbírkách se projevilo autorovo zaujetí pro ideál sociálně spravedlivé společnosti a pro intimní lyriku . Od poloviny padesátých let se autor zabýval také literaturou pro děti a mládež, za kterou byl roku 1960 zapsán na Čestnou listinu Hanse Christiana Andersena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu . Koncem padesátých let byly časopisecky zveřejňovány jeho verše občanské poezie s názvem Listy z Prahy, které pak autor až do konce života průběžně doplňoval, třebaže věděl, že jsou pro nekonformní postoj knižně nepublikovatelné.

Petr Kopl

Petr Kopl je český komiksový kreslíř věnující se zejména specifickému stylu kresby zvané cartooning. Je znám hlavně komiksovou adaptací viktoriánské literatury, kterou shromažďuje v sérii knih Viktoria Regina, a komiksovými stripy Štěky Broka Špindíry, které byly vydány i knižně. Ilustroval také sérii Kouzelný Atlas "Putování časem" od Veroniky Válkové Ilustroval téměř 40 knih, z velké části učebnic jazyků pro děti. Je také grafikem, příležitostným žurnalistou, scenáristou a hercem. V květnu roku 2020 bylo oznámeno, že Petr Kopl obdrží v listopadu téhož roku medaili Kraje Vysočina. Petr Kopl projevoval kreslířské nadání už v dětství, kdy začal se svou komiksovou tvorbou. Inspirací pro jeho tvorbu v té době byly především komiksy Asterix a Martin a kocour Kolumbus. V mládí však trpěl těžkým astmatem, které od puberty začalo ustupovat. Vystudoval obchodní akademii v Třebíči a poté pracoval několik let jako prodavač. V současnosti žije v Jihlavě a pracuje jako grafik v reklamní agentuře. Kromě ilustrací se věnuje i divadlu, kdy hraje v jihlavských souborech NaKop Tyjátr a De Facto Mimo. Petr Kopl se věnuje tvorbě komiksů. Ilustroval i některé příběhy v časopise Čtyřlístek, v roce 2013 mu zde vychází seriál Morgavsa a Morgana. Do komiksové formy převedl například Dumasovy Tři mušketýry, Krále Artuše nebo Psa baskervillského. Spolupracuje s Veronikou Válkovou, které ilustruje její severskou fantasy sérii Wetemaa i cyklus Dobrodružné výpravy do minulosti. Některé své ilustrace Petr Kopl také vystavoval; při tom si ho všiml americký spisovatel Robert Wortock a společně vytvořili komiks The Black Goat with the Golden Horns , který vyšel soukromým nákladem ve Spojených státech. Jeho průřezovým dílem jsou stripy Štěky Broka Špindíry, které začaly vycházet nejdříve v Jihlavských listech a později byly vydány i knižně. Jde o krátké několikaobrázkové komiksy, které jsou někdy i trochu ostřejší. Vypráví o čt...