Fantomas, Noční fiakr, Červená vosa.

Nenechme se mýlit: Fantomas není ona nelidská maska z filmového přepisu, jako komisař Juve není rtuťovitý mužíček s hlasem Františka Filipovského. Skutečný Fantomas je velikán mezi zločinci, skutečný Juve velikán mezi detektivy, oba pak symboly mužné krásy a vůbec mužnosti v jejich dvou pólech Zla a Dobra, Zločinu a Zákona. I když, po pravdě řečeno, právě karikatua těmhle dvěma docela sluší, chrání je totiž před nechtěnou směšností, jež číhá na všechno smrtelně vážné. A že je tu vážného pohříchu smrtelně věru dost. Nuže přenesme se do Paříže počátku století, do dob, kdy praví muži beztrestně nejen nosili cylindry, ale i se zachvívali, když na to přišlo, sestupme do pařížského podsvětí tak důkladně, až se ocitneme na dně nejen společnosti, ale i Seiny, nasedněme do drožky čpící mrtvolným zápachem či do starosvětského vlaku, v němž se chladnokrevně vraždí, zdolejme stupně popraviště... Nejspíš pak autorům odpustíme, že nenapsali klasickou detektivku s přísně logicky důslednou stavbou, nýbrž jakési hororové nemluvňátko vyšlé z francouzských tradic, že jejich texty nejsou zcela samostatné a částečně navazují na svazky u nás nevydané (zde, čtenáři, kupříkladu viz dílko "Dcera Fantomasova"). Neboť vítězství nepolapitelného zla je tu tak ďábelsky závratné, Génius zločinu, Mistr hrůzy či Mistr převleků uniká spravedlnosti tak bravurně, až je nám skoro líto Krále detektivů, jehož purpur poněkud vybledá, i jeho "milého Watsona" Fandora. A když jsou amorální bestií přičteny i nejněžnější city, aniž ji očistí, jsme rovnýma nohama v tomto století zmatků našeho horšího já, čerstvě vyklubaného ze skořápky romantismu.