„Neviděná, nehledaná a nejistá“ – vím, že s tímto sžíravým pocitem selhání nejsem sama. Je to pocit, že jako ženy nejsme dost dobré. Tyto emoce zná každá žena, s kterou jsem se setkala – je to něco hlubšího než pocit selhání v tom, co dělá. Je to mnohem hlubší pocit selhání v tom, čím je. „Nejsem dost“ a „jsem příliš“ – obojí současně. Nejsem dost hezká, nejsem dost hubená, nejsem dost laskavá, nejsem dost něžná, nejsem dost ukázněná. Jsem ale příliš citová, příliš náročná, jsem přecitlivělá, příliš silná, příliš svéhlavá, příliš nepořádná. Výsledkem je Zahanbení – univerzální společník všech žen. Pronásleduje nás, šlape nám na paty, přiživuje se na našich nejhlubších obavách, že skončíme opuštěné a osamělé. Konec konců, kdybychom byly lepšími ženami – ať už to znamená cokoli – nebyl by život tak těžký. Nebo to snad neplatí? Nevedly bychom tolik bojů a v našich srdcích by bylo méně zármutku. Proč je tak obtížné vybudovat smysluplná přátelství a udržet je? Proč mají naše dny tak málo smyslu? Romantika a dobrodružství schází, zato máme tolik povinností a musíme splnit tolik požadavků! Jako by nás ani ti nejbližší neviděli. Zdá se nám, že o nás nikdo neusiluje – že nikdo nemá vášeň či odvahu o nás usilovat, proniknout skrze všechen zmatek a nepořádek k té ženě, která je hluboko uvnitř. A cítíme se nejisté – nejisté v otázce co vlastně znamená být ženou, nejisté, zda jí jsme nebo vůbec kdy budeme. Co to znamená být ženou a stát po boku muže? Jaké ženy vlastně jsou? Jaké jsou jejich skryté touhy, jak „zní hlas jejich duše“? To jsou otázky, na které se snaží odpovědět autoři John a Stasi Eldredge, kteří představují život ženy v jeho emocionálních výšinách i hlubokých propadech, v jeho zoufalých zápasech i radostných nadějích. Společně pak hledají odpověď na otázku jak mohou muži odahlovat tajemství svých žen a ženy mohou vstupovat do dobrodružtsví svých mužů.