Josef Páta byl český lingvista, slavista, bohemista, bulharista, paleoslovenista, literární historik, publicista, překladatel, knihovník, vysokoškolský pedagog a především sorabista. Po gymnaziálních studiích v Litomyšli vystudoval na Filozofické fakultě UK bohemistiku a moderní filologii se zřetelem k slavistice, u Adolfa Černého absolvoval kurzy lužické srbštiny a své znalosti si rozšířil v rámci studijních pobytů na univerzitách v Lipsku, Záhřebu, Bělehradě a Sofii. V roce 1909 získal na FF UK doktorát filozofie , poté až do roku 1918 působil jako středoškolský profesor na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, 1918–1919 na pražském gymnáziu v Křemencově ulici. Od roku 1917 do 1920 byl lektorem bulharštiny na pražské technice, v roce 1920 nastoupil ve stejné pozici rozšířené o lužickou srbštinu na FF UK, kde byl po habilitaci jmenován docentem a prvním mimořádným profesorem stolice lužickosrbského jazyka a literatury Univerzity Karlovy. Souběžně přednášel též bulharistiku, jeho pozornost byla zaměřena i na problémy bohemistické a kulturní styky česko-jihoslovanské. Podílel se rovněž na reedicích Gebauerových školních mluvnic češtiny. Jako sorabista publikoval jak odborné, tak popularizační práce o lužické srbštině, ale také povšechně o Lužických Srbech a jejich životě. Ve věci Lužických Srbů se angažoval nejen společensky, ale i politicky: V roce 1919 například v rámci spolkové činnosti veřejně vyzval k vytvoření samostatného lužického státu. V posilování vztahů mezi slovanskými národy, zejména mezi Čechy a Lužickými Srby, pokračoval i po zbytek života, kritizoval například útlak Lužických Srbů nastupujícím nacismem. V období protektorátu mu bylo okupačními úřady zakázáno přednášet, po u...