Julius Dolanský, vlastním jménem Julius Heidenreich , byl český a československý literární historik, politik Československé sociální demokracie, později Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. Jeho původní jméno bylo Julius Heidenreich. Dne 9. listopadu 1945 si zvolil příjmení Dolanský. Jeho manželkou byla operní pěvkyně, divadelní a hudební referentka a překladatelka Jelena Holečková-Dolanská . V letech 1914–1915 studoval na gymnáziu ve Strážnici a později na gymnáziu v Kroměříži, kde maturoval roku 1922. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde se zaměřoval na češtinu, němčinu a slovanskou literaturu. Jeho učitelem byl Arne Novák. V roce 1927 získal doktorát prací na téma Vliv Mickiewiczův na českou literaturu předbřeznovou. V letech 1926–1928 učil na reálce v Brně a v letech 1928–1930 působil jako stipendista na jugoslávských univerzitách v Bělehradě, Záhřebu a Lublani. Pak až do roku 1945 byl profesorem na reálných gymnáziích v Praze. V roce 1933 se habilitoval v oboru srovnávacích dějin slovanských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde učil jako soukromý docent až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Už před druhou světovou válkou byl členem Slovanského ústavu a zasedal v redakční radě Ottova slovníku naučného nové doby. Byl rovněž aktivní ve Společnosti pro kulturní a hospodářské styky se SSSR a v Československo-jihoslovanské lize. Za okupace byl kratší dobu vězněn na Pankráci. Po válce byl jmenován profesorem oboru jugoslávských jazyků a literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde učil až do roku 1971. Do zrušení Sokola v roce 1952 byl aktivní i v této organizaci. Působil jako sekční šéf Ministerstva informací. Zabýval se pedagogikou a literaturou. Vydával díla o sovětských spisovatelích. V letech 1952–1963 byl ředitelem Slovanského ústavu Československé akademie věd. Byl členem Českoslove...

Karel Krejčí byl český spisovatel, slavista, bohemista, významný polonista, literární historik, autor popularizačních knih o Praze a vysokoškolský pedagog. Maturoval na malostranském gymnáziu v roce 1923. Pak začal studovat bohemistiku a germanistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Namísto germanistiky brzy začal studovat polonistiku. Jeho učiteli byli např. Marian Szyjkowski, Jan Máchal, Jan Jakubec a Otokar Fischer. V letech 1927–1928 absolvoval stáže na univerzitách v Krakově a ve Varšavě. V roce 1928 získal doktorský titul na základě práce Polské hnutí revoluční v letech 1830–1846 a české národní obrození. Od 1929 byl asistentem slovanského semináře na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1934 se habilitoval jako docent polonistiky prací Polská literatura ve vírech revoluce. V průběhu druhé světové války, v době uzavření českých vysokých škol, působil jako středoškolský profesor na obchodní akademii v Praze a dále pracoval ve Slovanském ústavu. V roce 1945 byl jmenován mimořádným a v roce 1948 řádným profesorem polského jazyka a literatury na filozofické fakultě UK. V roce 1955 byl jmenován členem korespondentem Československé akademie věd, doktorem věd pro obor filologických věd se pak stal o rok později. V roce 1956 se ve funkci prorektora postavil na stranu studentů, žádajících obnovení akademických svobod. Proto byl v roce 1958 propuštěn z fakulty. Poté pracoval ve Slovanském ústavu, v Ústavu jazyků a literatur a posléze v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1975 odešel do důchodu. Působil rovněž v Klubu Za starou Prahu, byl 1977–1979 jeho předsedou.

František Tichý byl český malíř, ilustrátor, grafik a jevištní výtvarník. Patřil k významným osobnostem české výtvarné avantgardy 20. století. V jeho díle má důležité místo malba a grafika s cirkusovou tematikou, která v sobě nesla hlubší podtext spojený s autorovými úvahami o podstatě umělecké tvorby, smyslu života, osudu člověka a jeho existenci. František Tichý se narodil v nemajetné rodině bednáře a obchodního příručího Aloise Tichého a Alžběty, roz. Kratochvílové. Měl staršího bratra Václava a nevidomou sestru Antonii. Chodil do německé školy na Smíchově, kde ho učil kreslení Johann Bauch, strýc malíře Jana Baucha. Hlavní slovo v rodině měla matka, která si jako posluhovačka přivydělávala praním prádla a roznášením novin. Všimla si Františkovy záliby v kreslení a zavedla ho do učení v litografické firmě Koppe a Belmann na Smíchově. Kromě toho navštěvoval večerní kursy kreslení, kde se seznámil se svým doživotním přítelem Janem Bendou. Výuční list získal v roce 1914. Během války se živil jako poslíček a vystřídal několik dalších zaměstnání. Jeho bratr Václav přišel při bojích na frontě o obě nohy. V letech 1917 až 1923 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jakuba Obrovského a později u Franze Thieleho a Karla Krattnera. Z této doby se datuje jeho dlouholeté přátelství s Josefem Sudkem. V roce 1919 si najal první samostatný ateliér a osamostatnil se. Přivydělával si restaurováním uměleckých děl a v roce 1920 začal spolupracovat jako výtvarník se Švandovým divadlem. Měl rád prostředí českých hospod, kde se setkával s prostými lidmi a občas si vydělával zpěvem a recitací v kabaretech. Dalším zdrojem jeho příjmů byla od roku 1922 spolupráce se satirickým časopisem Kopřivy, kam přispíval kresbami karikatur z prostředí cirkusu a býčích zápasů. Na jaře roku 1923 odešel Tichý z Akademie ještě před řádným ukončením studia. Učil se rad...