Dílo prvního velkého arabského prozaika, žijícího v první polovině 9. století při abbásovském dvoře v Bagdádu, je psáno tzv. formou adabu, poučné a moralizující prózy, přičemž v daném případě převažuje složka zábavná. Jde o žertovných příběhů, v němž je podána galerie lakomců tehdejší společnosti a nejrůznější podoby lakoty. Autor načrtl celkový obraz obecných mravů z hlediska sociálního, náboženského a politického.

Na širokých i drobných plochách těchto příběhů oživil al-Džáhiz pro příští věky dobu, která představuje vrchol arabské slávy, pokud měříme slávu bohatstvím a přepychem, územním rozsahem a mocí, vzdělaností a kultivovanou snášenlivostí. Vypráví hlavně o lakomcích – a většinou takových, kteří zároveň ztělesňovali lesk této doby jako lidé čelní, zámožní, učení, duchaplní, a dokonce i těch, jejichž jméno dodnes neztrácí svůj zvuk, jako byl básník Abú Nuvás nebo filozof al-Kindí – a přece se těžko dá říci, že se tu pln jízlivosti a hořkosti prohrabuje rubem té slávy. Skrblictví bylo skoro nezbytným doprovodem společnosti jejíž vedoucí vrstvy ještě nedávno byly hladovějícími obyvateli pouští a přinesli si odtud tradice pohostinství a štědrosti takřka bezmezné, ideálů, které v nové společnosti nemohly vyhovovat a v srdcích bohatců budily nedůvěru a nevraživost.

Přitom byl al-Džáhizvýšnivým stoupencem arabství a jeho tradic, v některých spisech se horlivě zastával ušlechtilosti arabského jazyka a z beduínského kmenových vlastností zdědil zálibu ve výřečnosti, v duchaplném výrazu, lásku ke krásnému vyprávění. V každé jeho větě je cítit dychtivost vyjadřovat se elegantně a působivě.