Nejlepší bojovou hodnotu a uvědomění měly na Slovensku jednotky, které se vracely z bojů na Podkarpatské Rusi. Nezapomenu nikdy, jak ranění, ležící v horečce na nosítkách schovávali u sebe zbraně a nebo jak jim je sestry přibalovaly do obvazů. Byl to nezapomenutelný pohled na tyto ustupující bojové jednotky, rozbité, unavené, špinavé, ale přece nadšené, že aspoň chvíli mohly bojovat...
S nimi přišly i ženy četníků, finančníků a vojáků, narychlo ustrojené, většinou v kalhotách a s malými zavazadly. Dovedly však stejně hrdě nésti osud svých druhů bojovníků.
Do protektorátu přicházející skupiny z této oblasti tvořily již organizační zárodky odboje. Poznaly, kdo je uvědomělým vlastencem a kdo projevil vojenské vlastnosti v odhodlání nepřijmout vnucenou situaci...
(Vzpomínky bývalého důstojníka velitelství 17. pěší divize v Prešově kapitána generálního štábu Karla Steinera)

Do střešovické nemocnice byl v neděli 26. března 1939 přivezen těžce zraněný muž. Na sobě měl zbytky tmavé policejní uniformy. Zraněný nemohl mluvit a v uniformě neměl žádné doklady. Místo nich však ošetřovatelka z jeho pláště vytáhla dva ruční granáty...
Když za mnou v Praze přivedli do nemocnice moji matku, tak omdlela. Byl na mne strašnej pohled. Těhotnou manželku ke mně raději vůbec nepustili. Přišla za mnou však manželka zastřeleného kolegy strážmistra Metoděje Hrubého. Ptala se na něj. Nic nevěděla o jeho osudu. Horthyovci ho pohřbili již před pár týdny v Užhorodě, ale já nenašel sílu jí říct pravdu. Odešla, jak přišla - s vírou, že se její Tóda ještě objeví...
(Rozhovor s bývalým příslušníkem praporu Stráže obrany státu Užhorod policejním strážmistrem Josefem Luhanem)

Vzpomínka na březen 1939 nám již dávno ztvrdla v obraz sněhové plískanice a německých přileb na motocyklech v pražských ulicích. Kolikrát jsme viděli dnes již legendární fotografie Karla Hájka a Ladislava Sitenského? Kolikrát jsme již viděli starý záběr z dokumentárního filmu, jak německá armáda s těžkými děly jede Nerudovou ulicí k pražskému Hradu? Známe i záběry Hitlerovy kamenné tváře při přehlídce na hradním nádvoří i jeho fascinovaný pohled na Prahu, kde si toho dne zarytý vegetarián dal na počest svého triumfu pražskou šunku a plzeňské pivo.
Ti, kteří mu tehdy opravdu chtěli vzdorovat, měli být navždy zapomenuti. Bohužel tyto tendence existují i v naší současnosti. Proto byla napsána tato kniha, ve které šluknovský výběžek na severu Čech a čarokrásná krajina Podkarpatské Rusi tvoří dramatické kulisy bojů příslušníků pohraničních jednotek Stráže obrany státu a československé armády s henleinovskými a horthyovskými teroristy, které však charakterizují hořký osud masarykovských hraničářů i v jiných koutech tehdejšího Československa. Kniha byla napsána, aby opuštění a zrazení hrdinové nebyli v našem trvale devastovaném historickém vědomí zlovolně nahrazeni falešnými obrazy viníků, zcela nesmyslně vydávaných za oběti.