Narodila se jako jediné dítě v rodině advokáta v Litomyšli. Krásné a šťastné dětství ukončil Mnichov. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde ji zastihla okupace se všemi protižidovskými opatřeními, včetně zákazu školní docházky. Anita místo páté třídy navštěvovala jen ilegální kroužek. Tatínek náhle zemřel. V létě 1942 byly s maminkou deportovány do Terezína. V dívčím domově L 410 se seznámila s děvčaty, s nimiž se pak přátelila celý život. V prosinci 1943 byly s maminkou zařazeny do transportu s cílem Osvětim, rodinný tábor. Koncem července 1944 se dostaly do tábora Stutthof a poté do jeho pobočného tábora Guttau. Společně prožily, chatrně oblečené a vysílené, evakuační pochod vězňů. Když se po delším pochodu vrátily do tábora, Anita onemocněla, a dalšího pochodu už nebyla schopna. Obě proto spolu s několika málo vězni zůstaly v táboře. Jen náhodou pak unikly smrti, když esesáci začali vězně vraždit injekcemi, střelbou, údery pažbou pušek. Anita s maminkou po několika ranách upadly do bezvědomí, ale za nějaký čas se probraly na sněhu: esesáci byli pryč. Za tři dny je našli vojáci Rudé armády a převezli je do nemocnice v Syzrani a Kujbyševu. Domů se vrátila nejprve Anita v listopadu 1945, její maminka až v březnu 1946. O čtyři toky poději však na následky zranění z Guttau zemřela. Všechny Anitiny vzpomínky a vlastně celý její život byl pevně spojen s maminkou, která jí svou pohotovostí a statečností několikrát zachránila život. Po návratu se Anitě podařilo vystudovat vat obor dějepis-archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1951 se také provdala a narodila se jí jediná dcera Ela. Po promoci pracovala několik let ve Státním ústředním archivu jako archivářka, od 1. října 1969 až do své smrti, tedy téměř čtyřicet let, byla zaměstnána v pražském Židovském muzeu. Podílela se na vytvoření Dokumentačního střediska, z něhož později vzniklo oddělení holocaustu. Můžeme říci, že počáteční rozčlenění a uspořádání písemného, fotografického a ...