Arnošt Lustig byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 a po čase na Královské čp. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen , poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou , která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu : napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebsk...

Novinářka a spisovatelka Dana Emingerová si získala profesionální jméno v dobách popularity časopisu Mladý svět reportážemi a zejména portrétními rozhovory se známými osobnostmi. Její interview s Václavem Havlem přetiskl i prestižní americký list New York Review of Books. Po roce 1989 sestavila v souboru Co dělají bývalí řadu rozhovorů s čelními politiky komunistické éry, které odhalovaly jejich povahu a způsob myšlení. Po stážích v zahraničních médiích se stala nezávislou publicistkou a přispívala do Mladé fronty Dnes, ale i dalších novin a časopisů. V příloze Ona Dnes vyšly i mnohé fejetony, použité v této knize. Jejím knižním debutem byl podíl na dokumentu o „zázračné“ rehabilitační sestře Ludmile Mojžíšové. Vydala knížku Dva životy, ve které zpovídá formou portrétního rozhovoru stařičkého diplomata, básníka a spisovatele Viktora Fischla. Napsala humorný román Táhne mi na dvě stě o svém stoletém dědečkovi - legionáři. V posledních letech pracovala jako manažerka komunikace u velkých polostátních firem, které jí byly inspirací k připravovanému satirickému souboru povídek Kravaťáci. Její poslední knížka Něžná tygřice dává s humorem, láskou i napětím nahlédnout do života maminky denně konfrontované s neodbytnými otázkami tří malých synků.