Pavel Kosatík je český novinář, scenárista a spisovatel. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat v agentuře DILIA jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel . Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES , Reflex , Hospodářské noviny, Ikarie – 1990. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel literatury faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt . Spolupracuje s Českým rozhlasem, je jedním z pravidelných hostů pořadu Jak to vidí... Založil nakladatelství Kdo je kdo. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat a Klubu techniků , které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí. Je od roku 2011 počtvrté ženatý a má čtyři děti. Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za rok 1999. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2010 se jeho soubor 16 esejů s názvem České snění umístil na 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin. Jeho kniha České snění byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007-2017 . Šéfredaktor časopisu Národní 3, který vydávalo SSČ AV, v. v. i.

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, členka PEN klubu. Narodila se v Hranicích na Moravě, ale celý život žije ve Valašském Meziříčí. Pochází z lékařské rodiny, její dědeček byl zubař, otec a mladší sestra jsou lékaři. Prožila klidné dětství. Se sestrou se o ni starala hlavně babička, ke které měla kladný vztah. Babička bydlela u jejich rodiny, později za svými vnučkami pravidelně docházela a starala se o ně. Alena Mornštajnová v rozhovoru vypověděla, že již od dětství měla kladný vztah ke knihám. Její teta, která byla učitelkou, jí poskytovala ke čtení klasickou literaturu. Dalším zdrojem knih byla pro Mornštajnovou dobře vybavená domácí knihovna. Autorka sama o sobě tvrdí, že je spíše samotářské povahy a právě čtení knih jí dává možnost zažívat dobrodružství, skrze ztotožnění se s hrdiny knihy. Spisovatelka se pokusila dostat na překladatelský a tlumočnický obor FF Univerzity Karlovy, na školu však před revolucí nebyla přijata. Rozhodla se pro roční pomaturitní studium, v rámci kterého vykonala všeobecnou státnici z anglického a ruského jazyka. Znovu se přihlásila ke studiu, opět však nebyla přijata. Rozhodla se tedy pro to, že se vdá, což zpětně hodnotí jako dobrý krok. Následně se jí narodily dvě děti. Během mateřské dovolené vystudovala dvouleté pomaturitní studium. Po skončení mateřské dovolené jí na škole, kde studovala, byla nabídnuta práce učitelky anglického jazyka. Při této práci zahájila vysokoškolské studium angličtiny, studovala překladatelství. Na vysokou školu nastoupila až po revoluci. Studium jí trvalo šest let, neboť spolu s ním jednak pracovala, jednak se starala o domácnost. Překládat začala až po dokončení školy. Spolu s překladatelskou činností stále vyučovala a vedla soukromé jazykové kurzy. V roce 2007 dostala nabídku práce na jazykové škole. Zde následně učila do roku 2013, kdy vydala svou prvotinu Slepá mapa. Pedagogickou praxi považuje za v...

Miloš Urban Miloš Svačina) je český spisovatel, překladatel a redaktor. Pochází z dvojčat. Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na Filosofické fakultě UK v Praze , v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo, kde rok zastával funkci šéfredaktora. Vydal 13 románů, několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Napsal také divadelní hry a několik povídek otištěných v různých časopisech a v povídkových knihách nakladatelství Listen. V rozmezí let 2002 až 2006 napsal 10 povídek. Polovina z nich byla publikována v knihách z edice Česká povídka nakladatelství Listen. Běloruska, ve které vystupují i postavy z Urbanových románů Stín katedrály a Santiniho jazyk, vyšla ve výboru Schůzky s tajemstvím , povídka Pražské Jezulátko, která byla napsána anglicky a do češtiny ji převedla Lenka Urbanová, vyšla v knize Panna nebo netvor , Rozhovor se ženou středního věku v Možná mi porozumíš , Smrtečka v Už tě nemiluju a Štědrá noc baronky z Erbannu ve knize Zabij mě líp . Povídka Občina vyšla v 8. čísle časopisu Host v roce 2002, povídka Faun 24. května 2002 v Magazínu Hospodářských novin a o dva roky později také knižně v Antologii nové české literatury 1995-2004 . Rozhlasová stanice Český rozhlas Plzeň a Český rozhlas 3 - Vltava vysílala povídku Vlasy. Jmenovaných osm povídek bylo doplněno dalšími dvěma a po autorských úpravách dohromady vydáno v souboru Mrtvý holky , který vyšel ve třech různých podobách . O Vánocích 2009 vyšla v Magazínu Hospo...