Každý večer proudí stovky lidí ze středu i z předměstí Prahy, z blízkých i vzdálených konců republiky do Národního divadla. Hlediště se mění ve velikou rodinu nadšených diváků, nad nimiž pravdivě září nápis Národ sobě. Kdo si z nich vzpomene, jakou podivuhodnou historii má tato budova, kolik obětavosti a lásky, kolik dělnických haléřů a vdoviných grošů bylo třeba, aby byla postavena na místě někdejší solnice!

Naši lidé vždycky milovali své divadlo, i tehdy když neměli peníze na vstupné. „Kdybychom šli denně kol něho a v hodině každé, vždy se po něm točí zrak náš, otáčí se za sluncem!“ napsal kdysi Jan Neruda a jeho slova platí podnes.

Vladimír Müller, čerpaje z bohatých znalostí divadelního odborníka i úspěšného beletristy, vypráví v této knížce prostě, a přece s nadšením básníka příběh lidu, který si jako symbol národního probuzení postavil své divadlo. Je to vyprávění o jediné scéně světa, která vznikla z lásky a obětavosti lidu, ale je to také bohatá freska Prahy včerejší a dnešní, dramatický obraz Pražanů, které myšlenka Národního divadla ovlivňovala a utvářela. Kolik radosti a žalu bylo skryto již v přípravách, kolik zápasů bylo nutno vybojovat, než byl položen základní kámen, jak mohutná byla manifestace při této slavnosti a jak mnohem obrovitější, třeba bolestnější byla demonstrace, když Národní divadlo nešťastnou náhodou vyhořelo. Starší čtenáři budou toto vyprávění číst s dojetím a mladí poznají nejkrásnější lidskou vlastnost: nesobeckou obětavost a nadšení. Národní umělec Jaroslav Průcha nazval tento rukopis „malou knížkou o velkém činu probuzeného národa“. Vychází vlastně v jubilejní době, neboť před sto lety, 18. listopadu 1862, se konalo zahajovací představení v Prozatímním divadle a před osmdesáti lety, 18. listopadu 1883, bylo slavnostně otevřeno, po požáru znovuvybudované, Národní divadlo. Kniha je vyzdobena ilustracemi akademického malíře Karla Müllera a doplněna bohatou obrazovou přílohou z dokumentárních snímků.