Všechny to aspoň jednou za život zažily. Nepříjemné setkání s vlčicí. Může se vyklubat z šéfky i z dobré kamarádky. I z žen ve vlastní rodině. Julie o tom ví své. Nával vzpomínek ji přepadl při pohřbu její matky.
Ženy v její rodině si po celé generace předávaly velmi těžké břímě. Trpěly, ale nevěděly proč. Nebo si to nechtěly připustit. Všechno zakopávaly pod koberec.
Julie je během dětství vystavena soustavnému psychickému deptání a napadání. Řešila v sobě ten největší emocionální zločin, který si lidstvo vymyslelo: sebevraždu. Začala se v tom ztrácet. Neměla pojem o tom, kdo vlastně je a bála se to vědět. Přišlo jí normální, že jsou k sobě lidé nevraživí a násilní. Potýká se s psychickými problémy. Nevydařená rodinná oslava ji donutí celou rodinu zapřít. Udělala by to znovu? Samozřejmě, že ano, protože to ji zachránilo život. Dala prudkou výhybku doprava a tím přerušila veškeré kontakty s nimi.
Po pohřbu matky se po více jak dvaceti letech shledává se sestrou, aby vyřešily pozůstalosti. Dostane možnost nahlédnout do korespondence matky Laďky i babky Milky. Přečte si jejich deníky a lékařské zprávy. Nestačí se divit. Pomohou jí pochopit souvislosti a to, co si ženy v její rodině mezi sebou předávaly.

Julie celý život hledala jeho smysl. Nakonec našla nejenom to, ale i sama sebe. Zjistila, jak moc jí vlastní identita sluší: „Není smyslem života prostě jen obyčejný život? Každý ho třeba nenajde, ale pokud hledá, aspoň něco dělá. Stará se o sebe.“