Kniha Juliana Barnese je silným a stylisticky vytříbeným příběhem paměti, historie, stárnutí a zodpovědnosti. Stárnoucí vypravěč Tony Webster se na prahu smrti dočká odhalení tajemství, které od základu mění perspektivu, jež si o svém zcela obyčejném životě vytvořil. Bookerova cena za r. 2011.Ukázka z textuKdyž je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek –, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? „Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.