Knížka zahrnuje tři prózy pojící se k autorovu rodnému Liberci. Na různých úrovních mentality, věku i pohlaví nahlížíme za hranice všedního lidského života, jehož protagonisté se snaží dát vlastní existenci smysl. Petra v Samomluvě mouchy musí prožít odyseu cesty za svým otcem, kterého dvanáct let neviděla, aby zjistila, že pat ří k těm, mezi nimiž žije. Dlouhá pivní čára, jejíž děj se odehrává v době pražského mistrovství světa v hokeji, chce mj. zachytit mluvenou řeč města, které je obecně považováno za oblast jazykově smíšenou. Její hrdina se cítí spokojený tak, jak žije, neklade si zbytečné otázky, “nebojí se ani krematoria, jen má mindráky z toho, že mu padají vlasy”. Nesnaží se ani změnit svůj život, a pokud jej mění, je do změny vlastně vmanipulován. Žije jako dřív a cítí se “mistrem světa”. Penzionovaný profesor-kardiak ve Výhybce před konečnou se pokouší začít jinak a odjinud až na samém sklonku života. Přichází na to, že nemůže žít skrze někoho jako jeho přívěsek, ale že problém lidské identity tkví hlouběji, v soběstačnosti a spoluprácí. Tři prózy sbírky, jejíž společným spodním tónem je láska k domovu, jsou zajímavé i s hledika stylového. Proud řeči, vědomí, i deníkový záznam používá autor jako základ skazového vyprávění, které zdůrazňuje subjektivnost pohledu a ponechává tak prostor pro domyšlení objektivních souvislostí. Nepředkládá vlastní názory a recepty na život, vybízí k dialogu a pochopení. Pokud čtenář po dočtení pocítí potřebu polemizovat, pak knížka splnila svůj účel.