Josef Vítězslav Šimák byl český historik, profesor Karlovy Univerzity v Praze od 1921, jeden z představitelů Gollovy školy. Jeho otec Josef byl učitelem a ředitelem turnovské průmyslové a později i měšťanské školy. Také matka Marie, roz. Plavcová, byla vzdělaná žena a před provdáním byla učitelkou. Na syna měla velký vliv, učila ho básničkám a záhy ho naučila i číst. Malý Šimák si brzy oblíbil četbu ze starých českých kronik, rytířské povídky z doby obrozenecké, ale i kalendáře, které si půjčoval v sousedství u Vorlů, kteří vlastnili řeznictví. S maminkou a paní Vorlovou chodil na výlety do okolní přírody Českého ráje. Ve škole měly na něj velký vliv historické povídky Prokopa Chocholouška a Václava Beneše Třebízského, rád si prohlížel i stránky z otcova časopisu Památky archeologické. Na středoškolských studiích si však oblíbil dílo Aloise Jiráska, který se mu stal životním vzorem. V Turnově vyrůstal se svým daliměřickým kamarádem Josefem Pekařem. Chodili spolu do obecné školy a později se sešli i na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Láska k rodnému kraji, jeho hradům, zámkům a zříceninám oba mladíky dovedla ke studiu historie. Pekař i Šimák vystudovali historii na pražské univerzitě a v roce 1895, dvě léta po Pekařovi, obhájil doktorát i Šimák. Na praxi nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium na Malé Straně v Praze, po roce přešel na reálné gymnázium v Pardubicích a další rok byl zase na reálce v Praze. Od roku 1900 plných 21 let vyučoval dějepis na Vyšší dívčí škole v Praze. Vedle výuky na středních školách budoval svoji kariéru na Univerzitě Karlově – z různých důvodů o poznání pomaleji než jeho vrstevníci. V roce 1904 se habilitoval pro obor české dějiny , roku 1907 se oženil s dcerou malíře K. Liebschera Ludmilou Liebscherovou a v roce 1911 byl jmenován mimořádným profesorem českých dějin. Mimořádným profesorem zůstával poměrně dlouho, řádný...