Antonín Podlaha byl český římskokatolický kněz, teolog, archeolog, historik umění a docent Univerzity Karlovy. V letech 1919–1930 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze a od roku 1920 pomocným biskupem pražským a titulárním biskupem z Pafu. Podle tabulky, která je umístěna před jeho hrobem v katedrále sv. Víta, zemřel „v pověsti svatosti“. Pocházel z významné pražské středostavovské rodiny Antonína Podlahy a jeho ženy Aloisie, rozené Černické . Narodil se jako druhý potomek ze tří sourozenců. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze studoval na Karlově univerzitě nejprve v roce 1883-84 práva, pak přešel na teologii. V roce 1888 byl vysvěcen na kněze a nastoupil na dva roky jako kaplan do Rokycan, pokračoval pět měsíců v Kojetíně, odkud odešel do Prahy, kde první rok dělal kaplana u sv. Haštala. Od roku 1891 se stal adjunktem na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, dále tam působil v alumnátu, a pak dlouhá léta přednášel. 8. listopadu 1894 získal doktorát teologie. Roku 1895 vyučoval náboženství na novoměstském gymnasiu, odkud byl povolán na Strakovu akademii pro zchudlé šlechtice jako prefekt a spirituál. Od roku 1899 učil na malostranském reálném gymnasiu. V arcibiskupském semináři dále přednášel biblistiku , od 1. ledna 1906 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Řadu l...

Eduard Šittler byl český římskokatolický kněz, kanovník Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, pedagog, zakladatel církevní památkové péče a historik chrámového umění. Pocházel z chudé textilácké rodiny v Jistebnici, měl tři sestry a jednoho bratra. Vystudoval gymnasium v Táboře a arcibiskupský seminář v Praze. 19. září 1886 byl vysvěcen na kněze a nastoupil jako kaplan v Sangerbergu na Mariánskolázeňsku, odkud byl po roce přeložen do Petrovic u Sedlčan. Tam kromě kněžského působení vedl opravu kostela svatého Petra a Pavla a sám restauroval hlavní oltář. Účastnil se také obnovy kostela Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích. Pedagogickou dráhu začal v Praze roku 1898 jako katecheta na malostranském a akademickém gymnasiu, a jako provisor Arcibiskupského semináře, na němž později přednášel dějiny umění. Jako farář a funkcionář spolku Dědictví sv. Prokopa zajišťoval stavbu novogotického kostela sv. Prokopa v Praze na Žižkově . Za toto dílo byl vyznamenán zlatým papežským řádem. Umělecko-historické zájmy ho dovedly k práci v Komisi pro soupis uměleckých památek Království českého, v Památkovém sboru hl. m. Prahy, kde zastával po léta funkci místopředsedy, do Královské české akademie věd a umění, roku 1887 nastoupil do církevního odboru Křesťanské akademie, kde byl zprvu jednatelem, později ředitelem, a v 90.letech se stal členem redakce časopisu Památky archeologické a místopisné. Těžiště jeho práce leží mezi lety 1898–1927. Roku 1903 byl na přímluvu kanovníka Josefa Buriana zvolen sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly, jíž sloužil také jako archivář a strážce kapitulního muzea. Z venkovských kostelů stahoval nejcennější paramenta a preciosa výměnou za nová, zhotovená dílnami Paramentního ústavu či uměleckořemeslných spolupracovníků Křesťanské akademie. Vlastní sbírku starého církevního umění a pohlednic předal do Národního muzea v Praze, dnes je v oddělení s...