Ve světových dějinách se zřídka nalezne osobnost, jež dosáhla stejné proslulosti jako Alžběta, manželka rakouského císaře Františka Josefa. Pocházela z vedlejší linie rodu Wittelsbachů a na základě svého původu a také výchovy nebyla rozhodně předurčená stát se císařovnou v době, jež byla rozhodující pro existenci Habsburků jako panovníků jedné velmoci. Ačkoli císařovna Alžběta byla svým politickým stanoviskem všechno jiné než monarchistka, podařilo se jí přivodit vyrovnání s Uhrami, což se po událostech v roce 1848 jevilo jako téměř nedosažitelné. V Uhrách ji korunovali na královnu, a to byl vrchol jejího života.
Na vídeňském císařském dvoře, nechápaná svým manželem, se Sissi, jak jí v její rodině nazývali, stahovala stále více z veřejnosti, které se celý život vyhýbala. Nepochopila svou roli císařovny, jež měla po boku manžela reprezentovat monarchii. Alžběta nebyla dobrou císařovnou svým poddaným, chápavou manželkou svého muže, a už vůbec ne pečující matkou svým dětem. K oběma starším dětem, Rudolfovi a Gisele, neměla žádný vnitřní vztah, nejmladší Valérii přehnaně rozmazlovala.
Co tedy způsobuje kouzlo její osobnosti?
Alžběta se stala legendou již zaživa, protože se halila pláštěm tajuplnosti. V monarchii byla sice císařovnou avšak sotva kdo ji mohl spatřit. Její krása byla celé roky tématem rozhovorů a každého, kdo s ní přišel do osobního styku, strhoval její šarm a laskavost. Ale jen nemnohým bylo dopřáno poznat tuto fascinující ženu, o níž se všude hovořilo. Když ji v Ženevě zavraždili, panoval smutek za člověka, který pro mnoho současníků již dávno neexistoval. Tajemství její skutečné bytosti, její krása a násilná smrt z ní vytvořily mýtus.Byla to žena, která svým způsobem života a myšlenkovým světem předstihla dobu o desetiletí. Mohla v mnohém ohledu ovlivnit budoucnost, kdyby splnila úkol, jejž jí dal osud.