Hervé Bazin byl francouzský spisovatel. Jeho romány se často týkají autobiografických témat, jakými byla revolta mládeže proti životním hodnotám establišmentu a nefunkční rodina. Bazin se narodil v Angers, v departmentu Maine-et-Loire. Pocházel z katolické buržoasní rodiny. Jeho prastrýcem byl spisovatel René Bazin. Hervé měl pohnuté dětství. Otec byl právníkem a po několik let vyučoval na univerzitě v Hanoji, která byla součástí francouzské Indočíny. Hervého svěřili rodiče na výchovu babičce. Po její smrti převzaly Bazinovu výchovu různé katolické koleje. Ze všech byl postupně vyloučen. Nakonec, byl poslán na vojenskou akademii Prytanée National Militaire, odkud byl rovněž vyloučen pro neschopnost. Byl v opozici vůči své autoritativní matce, odmítal katolickou výchovu, mnohokrát utekl z domova. Ve dvaceti letech se svou rodinou přerušil styky. Několikrát se léčil v psychiatrických léčebnách. Po rozchodu s rodinou prošel několika zaměstnáními: pracoval na poště, v bance, v advokátní kanceláři, v továrně, jako komorník, obchodní zástupce, ale nikde neuspěl. Nakonec se usadil v Paříži a na Sorbonně vystudoval dějiny dějiny literatury. Patnáct let psal bez většího ohlasu básně. Roku 1946 založil literární revue La Coquille , které však vyšlo jen osm svazků. Prorazit se mu podařilo teprve v roce 1947, kdy za sbírku Jour získal Apollinairovu cenu. Na radu Paula Valéryho se ale začal věnovat próze. Hned první román Vipère au poing , v níž vylíčil konflikt dětí s jejich despotickou matkou, mu získal uznání. Román byl dvakrát zfilmován: V roce 1971 pro televizi a roku 2004 ho Philippe de Broca natočil jako celovečerní film. Poté se už Bazin stal uznávaným romanopiscem. Roku 1957 obdržel Velkou cenu Monaka; o rok později byl zvolen do l’Académie Goncourt , jejímž presidentem se stal roku 1973. Bazin několikrát projel Evropu, byl v severní Africe, třikrát na delší dob...