Prof. Ph.Dr. Josef Šusta byl český historik mezinárodního renomé. Kromě vědecké činnosti se věnoval i spisovatelství a byl v meziválečném období politicky činný. Po školních počátcích v Českých Budějovicích odešel roku 1899 do Prahy studovat na Filosofické fakultě University Karlovy , kde se stal žákem Jaroslava Golla - zakladatele české positivistické historické školy, jenž jej v dalším vědeckém směřování velmi ovlivnil. Další jeho kroky směřovaly na prestižní Institut pro rakouský dějezpyt se sídlem ve Vídni. V rámci tamějšího studia prodělal studijní pobyt ve věčném městě zaštítěný Rakouským historickým ústavem v Římě. Náplní jeho studijního pobytu nemohlo být nic jiného, než studium v rozlehlých Vatikánských archivech. Pozdějším výsledkem pobytu pak byla habilitační práce Pius IV. před pontifikátem a na začátku pontifikátu. Josef Šusta byl generačním druhem dalšího slavného prvorepublikového historika Josefa Pekaře. Roku 1910 byl jmenován profesorem všeobecných dějin na FF UK. K dalším významným funkcím patřilo prezidentství v České akademii věd a umění v letech, které orámovaly 2.světovou válku. Šustova činnost měla klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje, zejména v oblasti hospodářských a sociálních dějin. Kritizoval Františka Palackého za filosoficko–historickou koncepci českých dějin . Přispíval svými příspěvky do časopisů Lumír a Venkov či do Lidových novin. Choval vždy velmi kritický vztah k římskokatolické církvi – vystoupil z ní po návratu ze studijního pobytu v Itálii. V letech 1920–1921 působil v úřednické vládě Jana Černého jako ministr školství. Byl členem skupiny tzv. Pátečníků, udržoval přátelské styky s T. G. Masarykem, Edvardem Benešem, Karlem Čapkem a Maxem Dvořákem. Stěžejní Šustovou odbornou prací je Král cizinec - dodnes nejlepší práce, jaká je k dispoz...

Ovocnář, práce z oboru.