Daniela Hodrová je česká literární teoretička a spisovatelka. Je dcerou filmového a divadelního herce Zdeňka Hodra, tím pádem i vnučkou divadelního a filmového herce Jana Hodra , divadelní a filmové herečky Marie Hodrové roz. Bonaventurové . Maturovala v roce 1963 na střední všeobecně vzdělávací škole v Praze. Rok po maturitě se živila jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Poté vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově. Doktorskou práci obhájila roku 1977. V letech 1972–1975 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. V roce 1975 začala vědecky pracovat v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Roku 1980 získala titul kandidát věd, v roce 1992 doktor věd. V roce 2011 získala za svůj za román Vyvolávání Státní cenu za literaturu , rok poté mezinárodní Cenu Franze Kafky. V roce 2016 odešla do důchodu. Ve stejném roce obdržela cenu Magnesia litera v hlavní kategorii Kniha roku za román Točité věty. Jejím prvním manželem byl spisovatel Karel Milota Do české literatury vstoupila v roce 1964, když jí vyšla báseň v časopise Divoké víno. Tam také v roce 1971 publikovala i první prózu. V jejím díle, které je řazeno k postmoderně, je výrazná evokace tajuplné Prahy, fuksovská atmosféra, psychologické vykreslování postav, náznaky, metafory a alegorie. To vše činí její dílo kvalitním, není ale tím pádem tak snadno čitelné a uspokojí spíše náročného čtenáře. S jejím dílem prozaickým je propleteno i její dílo esejistické a teoretické, jímž do české literatury vstoupila ponejprv. Její romány jsou zmíněny jako jedna ze zbraní Saudruhových bojovníků v českém překladu parodie na Pána prstenů, Za pár prstenů .