Václav Kural byl český historik. Odborně se zaměřoval na česko-německé vztahy ve 20. století, protifašistický odboj a pražské jaro 1968. Po absolutoriu Vojenské politické akademie v Praze nastoupil do Vojenského historického ústavu, kde v 60. letech zastával post výkonného místopředsedy pro ve Výboru pro dějiny protifašistického odboje, kde také spolupracoval s Janem Kuklíkem, Robertem Kvačkem, Josefem Novotným, Janem Křenem a Alenou Hájkovou. Protože se angažoval v obrodném procesu tzv. pražského jara, musel po nástupu normalizace akademickou dráhu opustit a následujících dvacet let se živil jako čerpač a topič. Publikoval v samizdatu a v roce 1984 se podařilo díky intervenci západoněmeckých politiků uskutečnit jeho hostování na Univerzitě v Brémách. Patřil k čelným představitelům opozičního Klubu Obroda. Po roce 1989 působil jako vedoucí pracovník v Ústavu mezinárodních vztahů při Ministerstvu zahraničních věcí, zasedal v Komisi vlády ČSFR pro analýzu období 1967–1970 a byl členem Česko-německé komise historiků. Též se angažoval jako předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Za svou práci v žánru literatury faktu obdržel Cenu Miroslava Ivanova a jako člen kolektivu autorů knihy Rozumět dějinám je držitelem též Ceny Egona Erwina Kische .

PhDr. Antonín Benčík, CSc. . Od roku 1958 historik ve Vojenském historickém ústavu Praha, zaměřen na druhou světovou válku a čs. odboj. V letech 1963 a 1968 člen pracovního týmu rehabilitačních komisí k nápravě křivd padesátých let. 1970 vyloučen z KSČ a armády. 1970-1989 stavební izolatér, strojník, topič. Od prosince 1989 do prosince 1992 člen vládní komise pro analýzu událostí let 1967-70. Autor a spoluautor odborných publikací, studií a literatury faktu.

Narozen 2. 6. 1933 ve Skutči. Historik, esejista, práce o dějinách odboje, druhé světové války a partyzánském hnutí. Disident a prvosignatář Charty 77, iniciátor založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Od roku 1980 v exilu v Německu a ve Francii.