Amedeo Molnár byl český teolog, vysokoškolský pedagog a historik, ve své době přední badatel v oboru medievistiky, světově známý především studiemi o české a evropské reformaci a středověkém kacířství. Jako polyhistor klasické vzdělanosti byl znalcem patristiky, valdenství, Husa a husitství a teologického vývoje Českých bratří. Narodil se jako mladší syn elektroinženýra Bedřicha Molnára a učitelky Anity, rozené Selli. Studoval na Jiráskově gymnáziu v Praze, kde byl jeho učitelem literární historik Felix Vodička. Zde byl za Protektorátu Čechy a Morava pro své výborné znalosti němčiny a přátelství se studentem Roubíčkem při maturitě v roce 1942 účelově označen jako příslušník židovské rasy. Po maturitě absolvoval v letech 1942–1945 teologický kurs, organizovaný v době německé okupace Synodní radou Českobratrské církve evangelické. České vysoké školy totiž byly za války zavřeny. V letech 1944 a 1945 byl vikářem v Železném Brodě. Po osvobození Československa se zapsal v letním semestru 1945 jako posluchač na Husovu fakultu v Praze a zároveň i na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. V letech 1945 a 1946 studoval ve francouzském Štrasburku. Roku 1947 se stal asistentem na Husově teologické fakultě v Praze a v březnu 1948 zde obhájil doktorskou práci o Lukáši Pražském. V květnu téhož roku získal i doktorát univerzity ve Štrasburku . Roku 1949 se habilitoval na Husově fakultě pro obor církevních dějin a – po rozdělení bohosloveckých fakult na husitskou a evangelickou – v roce 1950 se stal docentem historické symboliky na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Tehdy se oženil s bohoslovkou Marií, rozenou Harantovou , která od roku 1952 působila jako vikářka, resp. farářka Českobratrské církve evangelické na sborech Praha-Kliment, Horní Počernice a Kladno). V roce 1964 se jim narodila d...

Josef Lukl Hromádka byl český protestantský a zejména luterský, později českobratrský evangelický teolog, vysokoškolský pedagog, žák Karla Bartha a teologický interpret marxismu. Orientoval se mimo jiné na sociální problematiku. Narodil se jako nejstarší syn zámožného luterského sedláka a měl po něm převzít rodový statek. Když otec viděl, že ho sedlačení nepřitahuje, nechal ho studovat na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Po maturitě studoval teologii ve Vídni, v Basileji, v Heidelbergu, v Aberdeenu a v Praze. Roku 1912 byl ordinován a stal se vikářem ve Vsetíně. Roku 1917 obhájil titul doktora filosofie prací o Masarykově filosofii náboženství na Filosofické fakultě UK. Během pastorské činnosti usiloval o sjednocení české luterské a reformované církve, k němuž došlo koncem roku 1918. Roku 1920 se habilitoval na pražské Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké a roku 1928 byl jmenován řádným profesorem systematické teologie. Angažoval se v mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. V roce 1939 uprchl před nacismem do USA, kde přednášel dialektickou teologii na Princeton Theological Seminary a po válce se vrátil zpět do vlasti. Jeho pozice po převratu v roce 1948 vyvolala rozporné reakce, protože se stavěl proti slepému antikomunismu a zastával distancovanou kritickou solidaritu s československým státem, který ho ovšem propagandisticky využíval. Angažoval se v ekumenickém a mírovém hnutí . Za tuto svou činnost byl roku 1958 oceněn Leninovou cenou míru a dalšími komunistickými řády. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla pro něho i osobní tragédií, zvlášť když se ukázalo, že jeho kolegové z KMK invazi většinou podpořili....

Prof. ThDr. Josef Bohumil Souček, dr. h. c. byl český teolog, biblista-novozákoník, duchovní Českobratrské církve evangelické, profesor Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké , po roce 1950 profesor a děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze a iniciátor ekumenického překladu Bible. Po maturitě na pražském Akademickém gymnáziu studoval teologii a historii na UK v Praze, v letech 1923–1925 také v Basileji, v Paříži a v Aberdeenu. Poté byl vikářem v Hořicích , následně vikářem a farářem v Krabčicích , v letech 1930–1945 zastával funkci tajemníka Synodní rady ČCE. Na základě úspěšné obhajoby disertační práce Theologické výklady Kralické šestidílky získal doktorát teologie a v roce 1933 habilitoval na HČEFB v oboru novozákonní věda. Roku 1945 byl jmenován profesorem, na KEBF ve třech funkčních obdobích byl jejím proděkanem, v letech 1966–1970 děkanem. Roku 1961 inicioval práci na českém ekumenickém překladu Bible a až do své smrti vedl její novozákonní skupinu. Mezi jeho žáky patří prof. M. Balabán, prof. L. Hejdánek, prof. J. Heller, prof. Petr Pokorný, prof. M. Prudký, Jan Šimsa a další. Roku 1960 získal Souček čestný doktorát univerzity v Aberdeenu, 1969 v Basileji a v roce 2000 byl vyznamenán Medailí za zásluhy I. stupně in memoriam. Souček byl v mládí ovlivněn švýcarským teologem K. Barthem, R. Bultmannem, svým starším kolegou J. L. Hromádkou i celoživotním přátelstvím s J. Patočkou. Jeho velmi rozsáhlé dílo svědčí jak o jeho vědecké svědomitosti a originalitě, tak také o starosti a péči o život jeho církve. Odtud vycházel i jeho upřímný zájem o ekumenismus a spolupráci křesťanských církví. Souček pečlivě sledoval vývoj teologického myšlení, zejména v německé a anglické oblasti, v mezinárodních diskusích a polemikách si však získával respekt svou střízlivostí. Sledoval...