Asi lze jen těžko říci, která bolest je ze všech největší. Už proto, že je nám dána rozdílná citlivost. Ztráta dítěte, odcházení rodičů, týrání nebo ponížení, jsme-li opuštěny, odmítnuty. S tím vším se musí vyrovnat hrdinky prózy Heleny Tyburcové. Osudy přítelkyň podkresluje autorka vlastní životní zkušeností, tím, co ji samotnou zaskakuje. Příběhy se prolínají a odehrávají v různých časových rovinách. Dominuje období, které se autorky dotklo obzvlášť silně. Odcházení rodičů. Čas, kdy se ocitáme uprostřed… z jedné strany děti (natažená ruka), z druhé rodiče (prosebně se natahující), s nimiž se pouto začíná nenávratně trhat. "Nejsme už mladé a nejsme ani staré. Ztrácíme dřívější sebejistotu a odolnost, přitom se od nás žádá nemožné, že to všechno ustojíme." Ženské hrdinky knihy Nepřestávej tančit mají jedno společné. Jsou sice zranitelné, ale silné. Stejně jako mnoho jiných žen tancují životem rychlými kroky. A přes své pády se na sebe a na svět nepřestávají dívat s nadhledem. Helena Tyburcová (4. 6. 1949), rozhlasová publicistka a dokumentaristka, vystudovala Fakultu žurnalistiky UK, rozhlasovou specializaci. Z rodného Rakovníka odešla v osmnácti letech, krátce po maturitě na gymnáziu, do Prahy. Pracovala jako tariferka na letišti, úřednice ve státním podniku, další profesní život spojila s Československým, později Českým rozhlasem, kde začínala "od píky" a postupně procházela navazujícími profesemi. Články o důležitých kauzách aj. přispívala zároveň do časopisů. Poslední roky se věnuje psaní soustředěněji, se svou rodinou žije na okraji Prahy.