Přestože jméno básnířky a překladatelky Yvety Shanfeldové nepatří v naší kulturní obci k hojně skloňovaným – žije od roku 1976 v USA; u nás zatím vydala jedinou sbírku: Noční krční hřídel vyšla v roce 2006 v brněnském Hostu –, dovolím si tvrdit, že by mělo být zmiňováno častěji. Druhá kniha naší autorky, pojmenovaná Místo nedělí, mne totiž zaujala tím, kterak si na jedné straně bere z holanovského intelektualismu (a též halasovské genitivní metafory), na té druhé pak ze surrealismu.
To, co se u ní zprvu může zdát lehce nalezeným a povrchně efektním, ukáže se při bližším ohledání (skutečné realizaci čtenářem) nosným a smysluplným, prostorem určeným k vejití: „Čas přepisuje deník na snář.“ Přičemž bych u Shanfeldové právě tento verš viděl veršem klíčovým. Dodejme, že na čtenáři pak jest, zda si z glos ve snáři rekonstruuje alespoň útržky někdejších vzpomínek, zda se z obrazů zdánlivě nadreálných dobere podoby světa viděného než v pokřivených zrcadlech.
Autorčiným úmyslem je dávat věci do souvislostí nepravděpodobných, neboť jedině takto se nakonec vyjeví svěží významy slov, jež by za jiných konstelací působila obehraně a omšele. Jde o hledání takových spojení, v nichž slovo ještě sděluje, aniž se už počítá s tím, že jest tu za tradici, za literaturu (co pouhá výplň, ozdoba, kulisa). A pokud se určité spojení zdá býti tradičním předstíráním, neváhá nás pisatelka veršů záhy vyvést z omylu: „Ve větvích může být jaro, /ale v kmenu vždy jen úhor.“
Na tvůrce jejího typu nicméně čeká několikeré nebezpečí: a jsme nuceni přiznat, že ne každému se svedla vyhnouti. Kombinace několikerého přístupu k básnění, několika úhlů pohledu vede k jisté útržkovitosti textu. Zaviněné nejen diskoherentní výpovědí o světě za očima vnímajícího subjektu, ale v neposlední řadě také fragmentárností promluv, v nichž důležitou roli hraje (jistěže sémanticky nosný, byť rytmus spíše tříštící) přesah, který umožňuje několikeré čtení téže textové pasáže. Doplňme ještě, že výše uvedené promluvy začasté bývají složeny z disparátních představ.
V básnických obrazech se pak ne vždy zdaří přehodnocení složky emblematické, neboť posuny slovních významů jsou někdy natolik malé, že kulisy nezboří („Naše srdce odbíjejí / vysutou pokoru večerní / přes snítku snění ve zvonici“). Tam, kde míra nedůvěry v kreativní schopnosti čtenářovy, kde míra názornosti překročí únosnou mez, setkáme se s nebezpečím do-vysvětlování toho, co už bylo předešle a lépe řečeno: „Sen čtvrtka o neděli / je snem metropole o pěšině / v poli, snem továrny / o dílně, / květem na hrobě.“ Báseň se stává exhibicí autorčiny obraznosti, aniž by proto sdělovala více a důsažněji.
Emblematičnost pak do textu vnáší též (v české poezii již dosti tradiční) genitivní metafora: tam totiž, kde abstraktní převáží nad věcným, kde se hmota stává pouhou (vskutku ne-představitelnou) stafáží vedle dominujícího termínu abstraktního („zemina dějin“). Genitivní metafora je však lehce ospravedlnitelná tam, kde v ní převáží hmota nad abstrakcí a skutečná věc nad jejím zdáním, nad kulisou, kde se tato metafora stává nástrojem představivosti a poznání, aniž by je zaváděla jediným možným směrem („Most šera / pohřbívá pněm / stvolů záda mračen“).
Vadilo mi také (pravda, řídce se vyskytující) plané filozofování naplněné efektními sentencemi, jichž talentovaný a sečtělý básník napíše hbitě třináct do tuctu: „Aby pořád něco bylo, / musí pořád něco umírat v sobě.“ – Zní to sice hezky, ale moudřejší pak věru nebudeme. Oč více nám pověděla pasáž následující: „Vítr tuší přítomnost / stébla.“ – Neboť konkretizace tu umožňuje zobecnění, přenesení daného vztahu i na jiné obdobné případy. To je ostatně dobře možné také tam, kde konkrétní předchází abstraktnímu, kde si tudíž nejdřív můžeme utvořit hmatatelnou představu, do níž pak co do kadlubu naléváme následující pojmy, aby pro nás nabyly uchopitelného tvaru („Nebe / vlaje ve větru / bezděčnou pravdivostí hmoty“).
V intelektuálním úsilí Yvety Shanfeldové je totiž možná něco z Holana, ale naše autorka se většinou zcela neodpoutává od věcí, a pokud už se dopouští abstrakce, tedy ji ve věcech ukotvuje, od těch odvíjí a k nim navrací. Tedy ji nechává odehrávati se v dění se věcí, v oživlé krajině: „Těžko si je splést s kaplemi, které senem / zavazují dech na kamenná přání.“ Dociluje tím toho, že se abstraktní pro čtenáře stává (díky jeho osobní zkušenosti, zde např. pouti horoucím létem) představitelným a filozofická disputace je prolínána fyzickým prožitkem.
Ostatně veškeré dění se věcí (signalizované mj. hojným výskytem podstatných jmen slovesných) jako by se koncentrovalo ve věci samotné („fičí hrubá strniště, opuštěná“). Význam věci sílí u Shanfeldové ještě tím, že se v ní jakoby prolíná několik úzce nahloučených jevů (třeba „kopřivy psů“). Což samozřejmě vede k silnému sémantickému nasycení textu, násobenému autorčiným citem pro jemné odstíny významů slovních: „Ránem se vznáší jitro.“
Pro význam však Shanfeldová nezapomíná ani na zvuk slova, neboť také ten patří do snů a vzpomínek. Na to, že řetězy bývají ne jen viditelné: „Stíny už stínají den.“ Slova se místy dokonce stávají až fónickými samoznaky: jak v dětské říkance, v níž se původní významy ztrácejí za tajuplnými významy tušenými za zvukem. Tematizovány jsou ostatně i samy danosti řečové: „Škrcením křísí rzivé vrzání skřeku souhlásek / za lahodu hlasu samohlásek.“
Nejen intelektuální, ale i vtipná umí býti poezie Yvety Shanfeldové („Most, přehmat samoty“). Bohatá svými vrstvami a rozehranými významy. Vyzývající k pomalému a důkladnému čtení. Nalezne u nás dosti čtenářů zaujatých a chápajících?